„V táboře..." načal Bashia, a jeho obočí cukalo ve snaze najít ta správná slova, jimiž popsat celou věc co nejjednodušeji. „Tam, kde jsem byl. Byla tam... Jedna dvojice. Hodně pomáhali, všem... Spřátelili jsme se a společně přežívali. Když nastalo to zemětřesení, zahynuli. S jedním jsem zrovna byl a... Požádal mě. Abych našel jeho příbuzné. Abych našel kmen Tossaků. Aby mohl jít za Pukhonem."

„A tys jako největší idiot souhlasil. Neuvědomil si, že ty jsi taky vězeň?" odfrkl si posměšně Duen, avšak ihned nato zmlkl, jak mu došla nevhodnost této poznámky.

„Potřebuji je najít, ať nebloudí v mezisvětě."

„Co? Haha," rozesmál se, už úplně kašlal na vhodné a nevhodné. Opravdu? Opravdu?! To se mu snad zdá!

„Takže ty," popadal dech, „ty se honíš na sever, hledáš Tossaky, jen abys splnil nějaké náboženské cosi? Jen kvůli tomu? Bashio, jsi naivní jako vždy!"

„Nemusíš jít se mnou," rychle obrátil kartu Bashia, čímž Duena trošičku uklidnil.

„Já jen, ty tomu opravdu věříš? Povídačky o Pukhonovi jsou jen povídačky, kterým věří jen ten jejich kmen. A jak skončili? Vyhynuli, téměř nikdo je nezná, a co po nich zůstalo, je jen to otrávené jezero. Možná žil, to nevylučuji, ale nic více. Je akorát reálnější, než nějaký Ilai nebo Delai."

„A co Kaa a Ree?" namítl okamžitě Bashia. „Co podvodníci? Kdyby něco skrytého neexistovalo, bylo by pro ně možné takto obalamutit lidské mysli?"

„Dobře, ti mi přijdou skutečnější. Ale podvodníci – pro mě jsou to pouze lidé schopní pomocí vůní, chutí a iluzí zmást člověka. Ještě jsem na žádného nenarazil, tedy, až na tebe. Ale ty jsi nějaký zvláštní případ."

„Iaza mi kdysi říkal, jak na podvodníka narazil. Je pro ně snadné okouzlit mysl, ale oni sami se také musí přizpůsobit tomu, nějak... Nevím. Ale mnoho kultur je založené na stejném principu. I Tossakové. Nebo, tak mi to Iaza říkal. Jméno Pukhona však nepadlo nikdy."

„Všichni, kdo nevěří v hlavní pětku, věří prostě v duše a čáry, o tom nepochyb," završil debatu, která gradovala a ještě chvíli a vyústila by v boj meči.

„Takže ty máš za to, že najdeš ty Tossaky, řekneš jim o mrtvých druzích a rovnou se pokoukneš po tatínkovi?" tipnul si Duen Bashiův plán. „Řekl jsi, že tam máš příbuzné."

Až udivil Bashiu, jak bystrý je. Že si pamatuje vše, co mezi nimi padlo, a dokázal z toho vytáhnout to důležité. Neměl by se divit. Duen vždy zastával funkci pozorovatele, který jen občas postrčil figurky na place, aby pak mohl znovu sledovat, co se bude dít.

„Takže, na základě tvého... toho uvažuješ, že máš kořeny v podvodnících? Nebo dokonce, v Tossacích?"

„To jsem neře –"

„Ptal ses na Pukhona. Ne na zvučné lidi. A vzhledem k tomu, jak těm blábolům věříš, asi mají pro tebe něco důležitého, v čem ses poznal. Především to tvé „spřátelení". Neumíš vůbec lhát, můj drahý Feishene, tak se ani nepokoušej," zamrkal na něj přechytrale Duen, avšak ve snaze se předvést, a k tomu po západu slunka, úplně zapomněl dávat si pozor. Jméno, kterým nazýval toho mladého klučinu, opět vyskočilo na povrch. Překvapilo Bashiu i samotného Duena.

Přeměřil si Duena pohledem, ale ten tupý, falešný úsměv byl jak pevnost, a Bashia neměl už síly se pokoušet skrze ni dostat. Ne dnes, ne po tom všem.

„Dokázali, nějakým způsobem, zjistit, kde se ve skále nachází drahokamy. Drželi tak naživu celý tábor. A nakonec... Zemřeli tam, zasypáni sutí." Jeden zavalený, druhého tělo pravděpodobně skončilo vyhozeno do rokle, kde se na něj svalily balvany z celého okolí.

„A?" Kromě slova úcta, další slovo je pro Duena neznámé. Ohleduplnost.

Bashia tak jen zatřásl hlavou, aby nad tím nemusel dlouho přemítat, a nyní pouze stál před jednou hlavní otázkou. Jít s pravdou dál, nebo se zastavit a Duena dál nepokoušet?

„Věřím, že něco v nich bylo. Že Pukhon jim pomáhal."

„Ále, jedna blbost přes druhou. A co, taky se uměli měnit jako ty, nebo ne?"

„Ne," odvětil krátce Bashia, přestože Daonunova slova se náhle vynořila v jeho temné mysli jako rybka, jejíž ploutve ve slabém světle krátce zajiskřily. „Pukhonova síla netkví v něm, ale v duších jeho dětí, které s sebou neseme na cestě životem. Avšak ta síla je již malá, ztracená v generacích, které leží mezi námi a ním."

„Tak vidíš. Už jen to, žes narazil na Tossaky, pravděpodobně obvinění jako podvodníci, můžeš slavit jako úspěch. Pokud si vzpomínám dobře, na té aukci tehdy prodávali kostičku z Tossaka, hezky opálenou. Kdybych býval věděl, ukradnu i ji, ať nejdeme k Tossakům s prázdnou."

Bashia nevěřil, že slyší dobře. Duenova netaktnost je bezedná.

„No, ale to jsme odbočili k tvé potenciální rodině. Takže zpět. Co tě donutilo opustit palác? Málo jídla? Nebo málo žen?"

Teď už Bashia opravdu uvažoval, že na splacení dluhu se vykašle a neřekne ani slovo. Tato myšlenka, nebo odhodlání ji uskutečnit, bylo zachyceno Duenovým radarem a ten se ihned kousl do jazyka, aby tu křehkou a zraněnou květinku již více nepřerušoval.

„Ani nevím. Tedy... Nepamatuji si. Když jsem se před šesti lety ocitl na ulici, nevěděl jsem, kde jsem. Jak se jmenuji. Jak jsem se tam octil. Neměl jsem po kapse ani jeden dal. Samozřejmě, co jsem mohl v té chvíli dělat? Dny jsem strávil blouděním městem, ptaním se lidí, jestli mne neznají, nebo jestli by mi nenabídli práci. Dělal jsem cokoliv, jen abych přežil. Ale své jméno jsem se stejně nedozvěděl.

Až později, Iaza přijel do města. Pokusil jsem své štěstí, a přestože nejprve nebyl vstřícný, nakonec mě přijal. Dal mi jméno, dal mi pocit, že žiji. Že jen neživořím. Již když jsem obýval ulice, zdálo se mi... Zdálo se mi o matce. Občas. Ale každý ten sen byl tak živý, že... Co by tě v mé situaci napadlo? V mém věku? Neměl jsem jiné vysvětlení, než že je to má žena."

Duen naslouchal, poctivě ho ani jednou nepřerušil. Zároveň začínal vidět ten obraz, a Bashiův život mu dával o trochu větší smysl. Jen trochu. Ztracený si připadal stejně, jako samotný vypravěč. Ale ano. A pak Bashiu našel on, ve Viniperu, a vytáhl ho na cestu za zločinem.

„Cestoval jsem s Iazou tři roky, tři neuvěřitelné roky, kdy jsem se naučil snad všemu, co doteď umím. Neustálý styk se zbožím mi vnesl poznatky o umění, znalosti o kamenech, špercích, látkách; cestování a pravidelné konverzace s obchodníky pak představu o geografii Namasilie, o tom, jak se orientovat v prostředí, jak si zaobstarat jídlo... Byla to větší škola, než jakou mi palác kdy mohl dát. Nepřipravila mě však na vše.

Bylo to myslím v Dialu, co jsem spatřil dva naše obchodníky kšeftovat na černo, kupovat zakázané zboží a prodávat ho jinde. Když jsem to řekl Iazovi, okamžitě je prohledal a nakonec vyloučil z naší skupiny. Jenže Utim, další z obchodníků, s nimi blízce přátelil. Nelíbilo se mu, že jsem je nahlásil. Držel vliv velké části cestujících, a nakonec dal Iazovi na výběr. Buď vyhodí mě, nebo se s nimi oddělí a budou nezávislí. Pro Iazu by to znamenalo velké škody, tím jsem si byl jistý. Proto jsem mu navrhl sám, že se chci usadit, ať mě tedy nechá jít. A tak jsem skončil ve Viniperu."

„A ty tvoje změny, to sis jich předtím nějak nevšiml?"

„Ne," odvětil Bashia bez zaváhání. Rozhodně se nic takového nikdy nestalo, to si byl jist. „Prvních pár přeměn bylo vždy doprovázeno velkými bolestmi hlavy. Předtím jsem jimi netrpěl. Ale pak, nějak... Vlastně poprvé, když se mi to stalo, jsem měl velkou smůlu."

„Narazil jsi na mě," ušklíbl se Duen spokojeně, jak se mu podařilo doplnit dílek do skládačky. Bashia mlčky kývl.

„Dosud nevím, jak to funguje. Zprvu mě to nutilo každých pár dní, abych se alespoň jednou přeměnil, na chvíli. Vím, že dříve než po hodině se také nedokážu změnit zpět. Když to také neudělám z vůle, vnutí se mi to samo. Mohl jsem se jen střežit, zakrývat se, aby si nikdo nevšiml, že se mé rysy změnily. A to raději každou noc, protože jsem neměl tušení, jak a kdy to přijde. Za dobu v táboře se čas, který jsem dokázal takto strávit, prodlužoval, a zkracovaly se i intervaly, v nichž musela proběhnout přeměna. Už nestačilo jednou za pár dní, ale třeba dvakrát týdně. Třikrát. Ale pokud jsem se v noci proměnil, pak jsem měl opět klid. Je to, jako kdybych držel v ruce hrnek. Jako kdyby nemohl být plný, aby nepřetekl, ale ani úplně prázdný, aby nevyschl. Udržuji balanc neustálými přeměnami...

Proto... Proto jsem také odešel. Jak bych před tebou udržoval jednu podobu? Už tak to bylo obtížné... S přeměnami se mi postupně vracely i vzpomínky na to, kdo jsem, na mé mládí, i na matku. Už mi bylo jasné, že jsem hledal zbytečně. Proto jsem ji také nikdy nenašel. Jen pár služebných spatřilo ženu, která přes dvacet let nevykoukla z paláce.

Nyní se to převrátilo. Takto dokážu setrvat několik dní, starcem mi stačí být jen chvíli, abych opět spadl do této podoby."

Bashia dovyprávěl svůj příběh. Byl překvapen, kolik toho vlastně řekl, že má hrdlo vyschlé jak balík slámy a polykání ho řeže. Přestože nerad mluvil o sobě, dříve hlavně kvůli tomu, že neměl o čem mluvit – neznal svoji minulost, nevěděl, kdo vlastně je; nyní naopak střežil příliš mnoho tajemství, aby dokázal vést s někým hluboký rozhovor o jejich životech.

A nějakým záhadným způsobem, osoba, kterou cizí životy zajímaly ze všeho nejméně, tu vysedávala s podepřenou bradou a naslouchala jeho slovům. Ty akvamarínové oči ho nespustily z pohledu, zatímco vnímal ty absurdní příběhy, odvyprávěny tak důvěryhodně, sebejistě, že ať už to znělo jakkoliv, Duen jim začínal věřit. Musel věřit. Sám byl jejich velkou částí, nebo malou, ale byl. A ví, jak to bylo, jak se ten stařík divně choval, a co on sám postřehl.

Ta náhoda, že se Feishen objevil zrovna u jejich vesnice. Fakt, že Bashia nikdy přímo neřekl, co se s jeho ženou stalo. Jak se jmenuje. Jestli má děti. Vždy jen mlčel, vyvaroval se odpovědi. Jeho odhodlání ji najít však bylo skutečné. Kietovy zuby mají co vyprávět. Způsob jeho mluvy. A ano, Duen si samozřejmě nevybavuje, kdy to začalo, ale Bashia se opravdu začal pak naprosto zahalovat do svých dek, jako zakuklený motýl. Doslova. A co teprve na jejich společných cestách? Spali v jedné posteli, ale Bashia byl jak odhozený pytel mouky.

Počkat. Duen spal s Feishenem a ani o tom nevěděl? Kdyby to věděl, tak by –

Hele, stále se tu jedná o Bashiu.

A pak Bashiovo předvedení obranných kroků s mečem, které Duena za mlada naučil Dexun... A stejné kroky pak předvedl i Feishen...

Vše dáno tím, že mladý Feishen opravdu sledoval mladíky v paláci a jejich snahy se učit umění boje.

„Proč tě také neučili šermu?" vyhrkl úplně mimo Duen, ale přišlo mu, že každý syn krále přeci musí podstoupit výcvik. Asi by se neučil spolu s Duenem, už na základě věkového rozdílu a tím pádem rozdílu vědomostních, i tak by se mohli mihnout, společně, někde...

„Neučili mě ničemu," Bashia byl úplně klidný, když odpovídal na Duenův dotaz.

„Museli, vždyť jsi –" Ano. Syn krále. Ilegitimní.

„Nevyrůstal jsem v takovém luxusu, jak si můžeš myslet."

„Tehdy, to jsi utíkal z tvého vězení?" nadhodil Duen, když si opět vybavil ten den, jeho cestu do Haly předků, a to rozpustilé dítě vpovzdálí.

„Ano," přitakal Bashia, jeho klid až ledový. Zato Duen začínal chápat. Zdá se, že královna byla velmi žárlivá na tu konkubínu, co byla v očekávání. A že malého Feishena, již od narození, držela i s matkou hezky bokem, kde je nikdo nebude rušit, a oni nebudou rušit chod království.

V této situaci se mu samozřejmě nedopřálo nic.

Duen ve skrytu duše Bashiu litoval. Z vězení do vězení, vždy s pouty na rukách.

„Když jsem byl menší, bylo snazší se dostat ven, potulovat po zahradě. Ale jak stárnul syn Jejího Veličenstva, asi... Chtěla mě dostat z paměti Jeho Veličenstva. Postupně jsem nemohl tam, kam dříve, a nakonec jsem uvízl s matkou pouze ve Starém paláci, tam, kam nikdo nechodí. Občas se mi podařilo utéci. Spustit se z okna na provaze z matčiných šat. Schovat se za křoviny, za zídky, čvachtat kanály, jelikož tam málo kdo sklopí svůj zrak. Sledoval jsem, jak se kluci učí bojovat. Doma si to zkoušel s..." Bashia se zastavil, nemohl říci nahlas, co přesně použil. Přesto se usmál nad tou naivní vzpomínkou, upřímně a laskavě. Duen zůstal ohromen.

„Ale pak se přišlo i na tohle. Celých pět let jsem měl zakázáno opustit dům."

Pět let? Pět let být zavřen... Nemoci jít ven...

Duen neměl ponětí, jak se tvářit, co si myslet. Cizí životy byly pro něj ničím, včetně toho Bashiova. Ale jak se na něj kupily všechny ty záhady, nyní rozmotané jako klubko vlny, nedokázal dostatečně rychle tahat za provázek, aby ho rozmotal úplně – na druhou stranu, bál se. Bál se, co se bude skrývat hlouběji v klubku.

Ilegitimní syn, naprosto neznalý vnějšího života, byl hozen na ulici, bez vzpomínek, bez ničeho... Jak kruté to muselo být? Obzvlášť pro něj, kdo se ani nedostal za zdi paláce?

Jakou sílu, odvahu a vůli musel mít, aby přežil?

Není divu, že dokáže dát do pusy cokoliv, co nevyvolá otravu. Že střeží každý drobek jídla jako kus krůtí pečínky. Že je tak odtažitý, zdrženlivý a tvrdohlavý – samozřejmě, že se pouze chrání. Chrání se před vším, protože nedokáže odhadnout, co mu může reálně ublížit. Instinkt mu to napovídá, varuje ho, je silnější než nějaká ztráta vzpomínek, která ho postihla.

Ano...

„A ty tedy nevíš, kdo tě takto vyhodil pryč. A jak to, že sis nic nepamatoval."

„Nemám tušení," zakroutil hlavou Bashia. Ať se snažil rozvzpomenout se jakkoliv, namáhat se, pátrat v moři svého podvědomí... Nikdy se nedostal k ničemu konkrétnímu.

„Nevím. Nevím, co se mohlo stát, já... A ty? Co vlastně chceš ty?" náhle přepadla Bashiu myšlenka, která se zdála příliš uvěřitelná, než aby to nebyla pravda. Velice odpovídala vzoru Duenova chování. Důvodu jeho konání. Proč by ho jinak zachraňoval? Takto ho následoval? Nenechal ho odejít?

Duen však jen vyjeveně zamrkal, když se klidný Bashiův tón náhle změnil v další kusiska krápníků, pěkně nabroušených, opět mířených na toho upraveného šmejda.

„Proč by měly mít mé odpovědi takovou cenu... Jedině, že je chceš využít, a využít mě, abys mě vrátil do paláce a vyžádal si finanční odměnu? Je tohle způsob, jak ti splatit dluh?"

„Ne, to já –"

„Dělej si, co chceš. To stále platí. Ale do paláce mě nenuť. Za žádnou cenu," ačkoliv seděl v posteli, byl oslabený, zraněný a unavený; jeho postoj vyjadřoval urozenost, jeho slova nesla respekt. „Nejsem s králem nijak spojen. Ať to tedy tak zůstane."

„Hlupáku," odfrkl si Duen, nedokázal uvěřit, že Bashia vyváděl kvůli takovéto pitomosti. No jo, jeho mínění o něm je nadále nízké, a asi se to ani v brzké době nezmění. Obzvlášť poté, jak se k němu z důvodu vlastního trucu zachoval. Ale nezachránil ho? Neměl by si to tímto nějak odčinit?

Poté, co na něj čekal přes hodinu a oheň pořád nehořel, ryba také nikde, se naštvaně zvedl a mířil tam, kde naposledy viděl Bashiova záda. Musel zapojit svůj šestý smysl, který mu pomáhá nacházet krásky v davu, aby Bashiu vypátral – ne, jen dával mimořádný pozor na všechna pokrčená stébla trávy a na odhrnuté křoviny. Nakonec našel břeh se známkami stop člověka a poblíž něj ležel odhozený plášť.

Slunce pomalu zacházelo. V zimě se dny rychle krátily a on také pauzu natahoval, co to jen šlo, aby Bashiu potrápil co nejdéle. Ale tak nějak ve svém zahledění do sebe zapomněl na to, jak moc tvrdohlavý ten dědek – pardon, kluk je. Pokud mu bylo řečeno, ať najde rybu, tak se ji bude snažit najít zuby nehty, ať už je lokalita příhodná nebo není. A Duen si to nechtěl přiznat, ale on opravdu neuměl tyto oblasti vybírat.

Nejprve si dřepl, rozhodl se vyčkávat a opozdilce sprdnout, že již umírá hlady a on si tu mezitím čvachtá ve vodičce jakoby nic. Ale další dlouhé minuty uplynuly, a nic živého v dosahu se neobjevilo. I brouci byli již zalezlí a připraveni na zimu. No nic. Sice si tak akorát zničí své drahocenné hlasivky, ale opravdu na Bashiu musí řvát jako na psa. Ale pes nikde. Copak se zaběhnul? Nebo ohluchnul?

Ne, Bashia nevypadal, že by chtěl utéci. Sám vnitřně ví, že utéci nemůže. Taková je jeho povaha. Takže kde kruci je?

Rozhodl se následovat břeh proti proudu řeky. Ale po celé jeho délce nenašel ani prst, ani nehet. Dokonce se dostal až na místo, kde zakotvil svými věcmi. No super. To se má teďka zase vracet a hledat znovu? Jeho hněv poháněl kroky, a tak byla celá délka ujitá za poloviční čas. Nyní tedy nebyla jiná možnost, než jít zpět. Anebo akčně přeplaval řeku na druhou stranu, ale tam se Duen rozhodně nechystal jít.

Riskl tedy své šance, když se cpal přes všechnu tu odporně vysokou trávu, tvrdou a nepropustnou, horší než ty křoviny, kde Bashia sbíral ty ucha připomínající houby.

Jestli ho do okamžiku nenajde, definitivně se otáčí a jde zpět. Jinak bude tma jak hrom a kde on sebere kus světla? Jen tak ho ze zadku nevytáhne.

Uh?

Co to? Nějaká krysa? Fuj! Duen to bral jako definitivní impulz vzdát hledání Bashii, však co. Někde se jen zahrabal, možná má zácpu, kdo ví. Ale krysy – to jde mimo něj. Je to špinavé, hnusné, přenáší to nemoci. Dále nejde!

To nepopsatelné zvíře se vyplašeně hrnulo vpřed, s pískotem trhajícím uši. Odpuzovalo vším, čím mohlo. Duenův plášť už pohladil trávu, jak se na patě otočil.

Jeho srdce vystrašeně poskočilo, když to nepištěla jedna krysa, ale rovnou dvě. A další. Takže tři? Ne, čtyři? Pět? Pískoty se kupily, zněly hlasitěji než zpěv cikád, volaly a zároveň odháněly – odháněly Duena. Mají tam celé hnízdo, tisíce krys, a on se k nim takto hrne! Co když ho sežerou zaživa! Těmi příšernými předními zubisky!

Ale mezi tím pískáním, ozval se zbrusu nový zvuk. Takové podivné kvíkání, které se snažilo znít roztomile, ale ve skutečnosti jen lezlo na nervy.

To ty krysy bojují se zajícem? Trhají ho na kusy, přesně jak říkal!

Ale ten zajíc neskuhral bolestí. Prostě jen vydával zvuky. A se zvukem se v dáli třáslo houští. Celkem dost daleko, přesto chvějící se špičky travin byly lehce postřehnutelné vycvičenýma očima Duena. A ani šero mu v ničem nebránilo.

Co to kruci je?

A aby to nebylo málo, do toho prapodivného zvířecího sboru se přidalo pár ropuch, no paráda! Duen si nepamatoval, že by někdy k večeru takto zvířata bláznila. A když už, tak jen v období jara.

Chtěl to zabalit, ale náhle mu přejel mráz po zádech. Netušil proč, nějaká intuice, nebo jen chabá naděje; rozběhl se skrze ty trávy na místo, odkud ta zvířata vydávala to jejich hulákání, a nestačil se divit.

Až se mu zatajil dech.

Bashia ležel na zemi, chodidla odhalená, zablácená, ale i přes tu špínu prosvítala bledofialová pokožka, naprosto promrzlá. I jeho ruce, s mokrou tunikou vykasanou po lokty, připomínaly mrtvolu vytaženou z řeky, ne živého člověka. Barva rtů měla do růžové daleko, připomínala mu další z těch podivných hub, co kdysi donesl a uvařil. Bělavé, s fialovým podhoubím. Pokud něco na něm neslo barvy – opravdové, syté barvy – byly to jeho dlaně. Krev prosvítala skrze napůl zaschlé bahno, stékala na velevruby, které z řeky vytáhnul. A rána mezi jeho žebry opět spustila své.

Duen jen těžko věděl, že tato rána se natrhla hned v momentě, kdy mu hodil svůj vlastní pytel.

„Feishene!" vykřikl a sklonil se k mladíkovi. Neuvědomil si, že Feishen je vlastně Bashia. Jeho ochranitelský pud je spjatý s tímto hezounem, zato jméno Bashia je pro něj synonymem zrady. Ale v tom okamžiku to bylo jedno, jaké jméno použije. Důležité bylo, v jakém stavu ta osoba byla. A jaký neuvěřitelný chlad její tělo vyzařovalo.

„Kruci! Hej! Probuď se! Honem!" propleskával muže, a jak nadzvedl jeho tělo, lastury se rozsypaly po trávě. Nevěnoval jim ani špetku pozornosti.

„Dělej! Nehraj tu na mě nic! Opovaž se! Vstávej! Ha?! Kdo založí oheň, připraví jídlo? Hm? Tak vstávej!"

Ale žádné slovo, žádná výhružka, nic nebylo efektní, a Bashia nadále brouzdal svými abstraktními sny, a jeho tělo bylo jen prázdnou schránkou, svíranou pevně Duenovýma rukama.

„Chceš, aby tvůj dluh ještě narostl? Jo? Tak si tu lež, mně to je jedno!" položil ho zpět a vyskočil na nohy, ale ten mladík byl jak hadrová panenka. Neobsahovala ani kus života.

„Kruci!" praštil Duen pěstí do země, netušil, co ho tak popadlo. Proč tak vyvádí.

Vždyť ten Bashia, přece co všechno provedl!

To ano, avšak... Jsou tu určité skulinky, určité části, které nelze pochopit. Ne se současnými indiciemi. A ty byly hlavním důvodem, proč Bashiu opět vyhledal. Proč se mu vnutil takto jako společnost. Chtěl zjistit pravdu. Možná to byla forma zábavy, možná příjemné rozptýlení, prostě ho to lákalo. Chtěl přijít na to, co Feishenova – Bashiova slova, řečená v tom vyostřeném konfliktu, znamenala. Protože Duen mu tehdy moc prostoru nedal.

Chtěl se dostat do jádra věci. Možná říkal pravdu. Možná je opravdu nadále synem Jeho Veličenstva. Ale to se nedoví, pokud tady umře!

Duen si sundal svůj kašmírový plášť, okamžitě do něj nabral hocha a s námahou ho zvedl. Nejprve ho držel jak nějakou dámičku, hezky před sebou. Chtěl si ho pak upravit a hodit na záda, ale náhle mu přišlo, že takto lépe vidí na jeho tvář a kontroluje jeho stav. Tiskl ho k sobě, aby ho co nejrychleji zahřál, zároveň se prodíral tou šílenou džunglí trav.

Měl štěstí, že mladík byl lehký, ale to také znamenalo, že rychleji prochladne. Když ho konečně položil na zem, lovil zběsile v Bashiově vaku křesadla, a na základě toho, co viděl tolik dní za sebou, se pokoušel o založení ohně. Nabral suchou travinu, křesadla nahříval ve svých dlaních. Pobral pár klacíků z okolí – šlo mu hlavně o oheň. Polena najde později – jen ať se má jak dívat před sebe.

Škrt! Škrt! Duen těmi šutry zběsile tloukal, v duchu se mu nesla souvislá vlna nadávek na tento systém, na to, proč si zatraceně nenabalil sirky, proč je Bashia takový idiot a proč se on sám nemohl trochu s jídlem uskromnit. Škrtal a pomalu necítil ruce. Jeho vnitřní frustrace stoupala, jak se mu nedařilo to, co Bashia měl dávno podchycené.

Cožpak se sníží pod Bashiu? Nesmí! A tak škrtal dál, dokud se mu ultimátně nepodařilo rozdělat oheň, malý plamínek, který brzo vyšlehl vzhůru a spaloval vše suché v dosahu.

Ještěže tak. Už se setmělo.

„Matko..." ozvalo se zamumlání ze strany toho spícího balíku neštěstí.

Když to slovo Duen zaslechl, jeho srdce sevřel nevýslovný smutek.

„Matko..." zopakoval Bashia a zavrtěl se do pláště, jako kdyby se choulil k matčině klínu. Duen hodil něco málo do ohně, načež se přisunul k mladíkovi a smetl mu vlasy z čela.

„Taky se ti po ní stýská? Mně taky, Feishene..." povzdychl si, nato se zarazil. Feishene? Řekl Feishene? Měl by napravit svůj zlozvyk, než se mu vymstí. A co to vůbec dělá? Neuvědomil si, že jeho ruka nadále zůstala na Bashiově čele a hladila jeho hebké vlasy, opakovaně jimi projížděla, jako proudem vlažné vody.

„Duene..." výdech nemocného změnil formu zrovna ve chvíli, kdy chtěl bohatý pán z rodu Ran Bashiu nechat Bashiou. Jeho dlaň se na jeho hlavě zastavila, dokonce se mírně rozechvěla. Slyšel dobře?

„...Duene..." opravdu šeptal Bashia, tak přitažlivým tónem, tak hezky a klidně, avšak... Poté se jeho obočí scvrklo a mladík začal lapat po dechu. Nadále spal, přesto sebou začal divoce házet, vrtět se, jako kdyby mu stahovali kůži z těla. Duen byl bezradný, nikdy neuklidňoval nikoho takto ve spánku, byl vůbec rád, že se dokázal o Bashiu postarat tehdy, natož teď hrát roli nějaké psychické podpory.

A tak jen nadále hladil jeho hlavu, přejížděl po jeho čele, po jeho tváři, a to divoké chování, které Bashiu ovládlo, stejně rychle odeznělo.

„...Duene..." vydechl, než se naposledy zavrtěl do deky a spokojeně pospával.

„Co s tebou, hm?" semkl rty Duen, jeho prsty byly dočista mokré od potu toho mladíka, rozehřáté jako dva uhlíky.

Může tu zůstat přes noc, přikládat do ohně a nechat Bashiu se trochu vyspat. Ale nebyl si jist, jaký by to mělo účinek. Bál se, že je podchlazený. Jeho čelo bylo čím dál teplejší, zatímco jeho prsty ledové jak mráz. A Duen nemá absolutní potuchy, co dělat v takovýchto situacích.

Co když se mu to během noci zhorší? Co když...

Měli by být Lamonu blízko. Duen výdrž má, přeci jen je bojovník. Uvidí, jak dlouho dokáže jít, než odhodí kluka opět na zem. Po ošetření ran a zavinutí jeho chodidel do plátna; svázal pytle do jednoho, které si přehodil přes rameno, zatímco na to druhé padlo hořící tělíčko Feishena. Z jeho pevných svalů se nyní stalo plandavé maso na kostech.

Přes sebe a Bashiu poté přehodil svůj plášť, a na to ještě deku, aby byli oba v teple. Provizorní pochodní si svítil na cestu a již po prvních krocích litoval svého rozhodnutí pokračovat v cestě. Ale už to nemohl vzdát. Rozhodl se, tak co. A tak se nezastavil celou noc, jen nad ránem si dopřál menšího odpočinku a krátkého šlofíka, natož opět pokračoval, dokud se kolem poledne nedostal k branám přístavního města. Tam to již nedal, svalil se do bahna a jen mával na stráž na bráně, aby mu přišla pomoci...

„Měl bych návrh," nadzvedl pobízivě obočí Duen, ale Bashiu to rozhodně nepotěšilo. Další návrh? Co to zas bude?

„Ten se ti bude líbit, to mi můžeš věřit," mrkl na něj, pokoušel se působit přesvědčivě, ale z Bashiovy reakce mu okamžitě došlo, že k víře je čeká ještě dlouhá cesta.

„Nechci žádné tvé návrhy. Odpověz mi. Budeš mlčet o mém původu? Nevyužiješ toho?"

„Samozřejmě, že ne, když to nechceš," a něžně mu smetl ofinu z čela. Teda, jeho ruka. On ji opět nedokázal zastavit a dostal sebe i Bashiu do další z nepříjemných situací. Proč se mu to děje? Proč?

„Jen jsem... kontroloval, jestli ještě nemáš horečku."

Bashia tohle vysvětlení zdaleka nebral, jen zavrtěl hlavou a odklonil se od Duena dál.

„Tak co, vyslechneš ten návrh?"

„A mám jinou možnost?"

„Nemáš, pravda," zazubil se Duen a již si olízl rty, chystal se na ten hřeb dnešního večera. Musel si ho pořádně vychutnat.

„Chtěl jsem ti navrhnout, a vlastně připomenout, že svého dluhu se můžeš zbavit velice, velice snadno," pokoušel se ho nalákat, ale Bashia tohle měl již prokouklé, ani necukl hlavou.

„Jedná se o něco, na co jsi asi zapomněl. Na jeden pakt, který padl mezi námi."

Jak tento pakt vytahoval na povrch, zároveň s ním oživoval zašlé vzpomínky, různé historky a situace se starým Bashiou v táborech, jako Binhe, Adia, či Mohun... Nějak se mu poprvé podařilo do staré postavy promítnout toho kluka a vnést do vzpomínky novou dimenzi.

Udivilo ho, jak najednou všechno působilo. Jak mu samotnému naskočila husí kůže, a okamžitě tento pokus musel zanechat ladem, aby nevyústil v mnohem větší projekt s převratnými výsledky. Jelikož ať to byl původně Feishen, který nabral starou podobu, stále spíš měl pocit, jako kdyby to byl starý Bashia, který se umí omladit.

„Pakt...?" nejprve mu to nedocházelo, ale vzápětí se mu mysl rozjasnila. „Aha. Ten pakt."

„Můžeš po mě cokoliv. Třeba smazat všechen dluh, který u mě máš. Se vším všudy. Bez žádný oklik, a co já vím, podvodů. Opravdu budeš volný jako pták. Volný a nezávislý. Hm?"

„Já..." Bashia váhal. Bylo to přímo stvořené pro jeho aktuální situaci. Kdo by kdy řekl, že se mu to bude takto hodit. Duen rozhodně ne, když se s Bashiou tehdy vsázel a během pár vteřin prohrál. Jenže Duenův charakter je špinavý jak voda v kanále Dialských ulic. Nemůže konat unáhleně. To si nemůže dovolit. Ať už to lákavě znělo jakkoliv...

„Ne. Zatím ne."

„Zatím ne?" na to, kolikrát byl dnes Duen překvapen, Bashiova momentální odpověď zatím vede na první příčce. „A kdy tedy?"

„Až..." Až ti budu moci plně věřit. Dořekl ve své mysli. Jenže jeho negativní stránka okamžitě dodala: Což nikdy nebude.