Předražená mastička napatlaná na jeho zranění během noci stihla účinně zapůsobit. Nenabyl zpět ztracené krve, ale rozhodně ji další množství neztratil. Slabost nadále pociťoval, ale již mu nebránila v brzkému vstávání, aby stihl uklidit, zabalit všechny věci a vydat se na cestu.

S východem slunce skládal deky a doplňoval vodu, přestože jen sobě, jelikož Duen měl svoji nádobu pevně přivázanou k pasu. I tak mu každý úkon trval znatelně déle, během noci mu po dlaních naskočily bolestivé puchýře a začaly se ozývat.

Sám byl překvapený. Mladé tělo, na rozdíl od toho starého, disponovalo energií, silou a výdrží. Pokaždé, když byl v táboře naprosto vyčerpán, se někdy dokonce těšil na noci, kdy se proměnil v tohoto Feishena, jen aby si odpočinul od chronických bolestí, jež neustávaly po celé týdny.

To byla jedna velká výhoda a důvod, proč se rozhodl po Adranuchu putovat právě v této podobě. Druhá byla samozřejmě, aby se vyhnul všem známým. Nikdo neví, jak Feishen vypadá, ani jak vypadal v patnácti letech. Není nikdo, kdo by ho poznal, a ti, kteří ano, téměř nikdy za svůj život neopustili palác.

Byla tu však také jedna velká nevýhoda.

Toto téměř ničím nepoškozené tělo bylo někdy až příliš delikátní. Postrádalo Bashiovu starou sílu, a také jeho odolnost a opracovanost. Takže zatímco starý Bashia by si s rybou pohrál raz dva díky prací zdrsněné kůži na dlaních, Feishen okamžitě schytal výrazné popáleniny.

Jenže co teď? Nic. Musí s tím žít. I přesto, že mu již dva praskly a zalily jeho dlaně průsvitnou tekutinou smíchanou s krví. Mohl jen utrhnout ze svých suchých šatů další pruhy látky, jimiž si ruce obvázal.

Byl připraven vyrazit.

Jenže Duen stále spal.

Však ať spí – nevyslovil se, že by následoval Bashiu nebo tak. Možná si jen pamatoval slíbenou rybu a chtěl dodržet slovo. Nějaký pozůstatek z té jeho dobroty k Feishenovi.

Ale s tím je konec.

Na druhou stranu, může ho tak nechat, takto ležet? Nezdálo se mu to jako dobrý nápad, napajedlo může přilákat nejen drobnou zvěř, ale i vlky nebo jiné šelmy. Nachází se na rozmezí úrodné, divoké půdy a suché půdy Zvučných planin. Hemžit se to jimi musí a měli velké štěstí, že v noci se vylekali ohněm a blíže nepřišli.

„Duene?" zašeptal, ale odezvy čekal marně. „Šťastnou cestu."

„Kam tak spěcháš..." mumlal probouzející se mladík a mnul si dlouze oči. Pak se rozkoukal kolem, kde to skončil, a když mu zrak padl na Bashiu, tak i s kým to skončil. Aha.

„Není důvod, abychom pokračovali spolu. Takže... Já jdu."

„Pche! A když nás přepadnou, kdo mě bude chránit, ha? Tedy, ty s těmi tvými schopnostmi asi těžko, ale alespoň se postavíš do cesty meče a obětuješ se místo mě."

Bashia si těžce vzdychl.

„Hned budu, dej mi chvilku."

„Nemáš důvod se mnou jít. Vrať se do Adranuchu, Duene. Bude to tak nejlepší."

Najednou slova, která kdysi pravidelně mezi dvojicí padala, nesla úplně jiný význam. Duen dělal, že je neslyší, když si roloval deku a schovával ji do svého cestovního vaku, ale nemohl je i tak vytěsnit z hlavy. Nebyl to on, kdo je pokaždé ignoroval, myslíc si, že se Feishen snaží uchránit svoji čest a tajemství jeho rodiny?

Ale přesto, Bashia ho neměl takto klamat. A to mu neodpustí. Obzvlášť ne potom, co ho takto tahal za nos a zraňoval jeho city. Prostě ne.

„Copak by ses mě chtěl tak snadno zbavit? Jo? A vyhnout se tak zodpovědnosti za tvoji zradu? To se mýlíš, Bashio, velice se mýlíš. Nechám tě ji splatit do posledního dalu. Ne, nejen tu zradu. Všechno, co jsem do tebe investoval. Všechno mi to vrátíš," chladně na mladíka pohlédl, natož si konečně schoval věci do vaku a ten nemilosrdně po Bashiovi hodil. Měl co dělat, aby jej chytil.

Ano, bylo by moc jednoduché, kdyby tuto epizodu takto jednoduše uzavřeli, pouhým lusknutím prsů. Nakonec, byl to přeci Bashia, kdo překročil tu pevně stanovenou linii, kdo se nechal ovládnout chtíčem, který se kumuloval v jeho srdci už... Ani neví od kdy.

Duenův vztek byl oprávněný. Jen ať ho nechá vyřídit tu věc, a pak, i kdyby měl splácet ten dluh celý život, bude konat vše, aby alespoň nějak odčinil...

Odčinil vlastní svědomí, které ho hryzalo jak vyhublá krysa.

Bez dalšího slova se vydali na cestu.

Duen kráčel vpřed s rukama za zády, schovanými pod teplým pláštěm. Jeho vzpřímená postava vytvářela dojem živoucího Ilaie, jenž se rozhodl sestoupit z říše bohů a projít se po této hříšníků plné zemi. Tento elegantní postoj kontrastoval se zakřivenými kmeny keřů, táhnoucích se sice do ohromné výšky, přesto jakoby se sklánějícími před tou záhadnou osobou. Vlasy měl schované pod kapucí, aby na něj nedoléhal chlad, a před Bashiou byl tak celý zahalen. Působil neznámě, vzdáleně, jako jeden z těch stínů, které ho v noci pronásledují.

Nedovolil se mu přiblížit, vlastně ani nechtěl. Něco na té udržované vzdálenosti bylo, něco, co ho donutilo si spořádat vlastní myšlenky a považovat Duena za pouhého cizince, který náhodou směřuje stejným směrem, jako on sám.

Co pak příjemné už moc nebylo, byl Duenův cestovní balík, který vydal za dva Bashiovy. Nesl je oba, měl je přehozené přes rameno a jen držel jejich provazy, avšak nadměrná váha ho nutila si neustále přehmatávat lanko a zarývat jej hlouběji do zranění. Jeho ochranné proužky látky, jež si na dlaně namotal, nedostačovaly celkové zátěži. Ještě nenastalo ani poledne a již krev sytila vše v dosahu. Nemluvě o jeho zranění mezi žebry, jenž se možná přes noc zacelilo, ale pouze slabě. Brzo ho opět oblévalo horko, jak teplá krev rašila ven a stékala po jeho bříšku až k lemu kalhot, kde ho zase začala studit.

K tomu na sobě měl zavěšený meč a tykev plnou vody. Měl sto chutí se proměnit v starce, jen aby se mu to lépe neslo se vší tou jeho silou. Jenže když si vzpomněl na ty šílené bolesti těla, především nehorázná píchání v koleni a zad, jež za ty měsíce v táboře ještě pětkrát zesílila, okamžitě ho ta myšlenka přešla. Akorát by se mu podlomila noha a brzo by skončil válející se na zemi.

„Co jdeš tak pomalu? Přidej!" Duen na něj náhle zvolal, zrovna, když Bashia uvažoval, jestli to nezkusit a nepožádat o krátkou přestávku. Chtěl si alespoň spravit obvazy na dlaních, nabalit je větším množstvím látky, aby více tlumily pevné provazy.

Ale Duen nakázal přidat. A tak Bashia jen zkousl bolest, která překvapivě udeřovala na jeho mladou podobu mnohem prudčeji než v jeho stáří, a zrychlil krok, aby pána doběhl.

„Včera jsem ulovil rybu já, dneska jsi na řadě ty," pravil, aniž by se ohlédl, pouze předpokládal ze zvuku, že se ten člověk již ocitl za jeho zády. Žádný očekávaný souhlas však nezazněl.

„Nebo se ti nechce?" ohlédl se, jen trochu, aby se mu mladičká postava dostala do periferního úhlu. Jeho hlas byl arogantní, plný posměchu, přesto Bashia jen semkl rty a souhlasně zamrčel.

„Ale ještě hlad nemám," pokračoval, jakoby to dělal schválně. Možná i dělal. Zaznamenal, jak zničený Bashia vypadal, jak zápasil se svým přiděleným závažím, jak bojoval o každý krok. Jenže tento dojem nabral pouze z toho krátkého a neostrého ohlédnutí. Neměl čas a nevynakládal energii k tomu, aby si mladíka prohlédl důkladněji. Možná by potom svá slova zvážil. A možná také ne.

Bashia tak pokračoval dál, jako ocásek byl držen za Duenem, nemohl ho předběhnout, nemohl zpomalit a už vůbec ne utéct. Kam by utíkal? Má vůbec kam? A podařilo by se mu to? Tohle byla jediná cesta, jak najít Tossaky. Jak se dozvědět o Pukhonovi. A tak nic neříkal, potlačoval veškeré bolestivé vzdechy, a jako kdyby v duchu počítal kroky, dokud nezastaví, nebo sledoval přesýpání zrnek písku, jenž symbolizoval jeho hříchy – držel se a ani nevnímal, že již uběhly další dvě dlouhé hodiny a osoba před ním rázně zastavila.

„Tady si odpočineme," promluvil náhle Duen, což znělo velice zvláštně. Většinou to totiž byl Bashia, ať jako zkušený stařec, nebo vyrovnaný mladík Feishen, kdo vždy vytipoval tu nejvhodnější chvíli i místo, na základě stavu všech lidí ve výpravě, pozice, na které se nacházeli, nebo naopak míst, která je ještě čekala.

Tradičně by si Bashia jen v duchu odfrkl nad hranou důležitostí Duena při vyslovení této věty a mávl by nad tím rukou.

Nyní neměl sílu na nic z toho. Ať se snažil jakkoliv, i tak balíky padly ztěžkle na zem, přímo zaduněly, což samozřejmě vytvořilo na Duenově čele rozzlobenou vrásku.

„Copak chceš všechno rozbít?"

Pobledlý mladík ho však neposlouchal. Mlčky se obrátil a již přikročil k řece, kde dlouze pozoroval její tok, její okolí, všechny potenciální přístupné body i ty, které může okamžitě vyřadit z možností. Postával tam déle, než vůbec chtěl, nepomáhalo mu, že ho přemáhalo vyčerpání a na dveře ťukala mdloba. Věřil však, že je silný. Věděl, že je silný. Že již zvládl fůru jakýchkoliv překážek, a tahle je pouze další na seznamu. Jen díky této nevýslovné víře, získané jeho zkušenostmi než nějakou chabou arogancí plnou představou, dokázal fungovat, aby zachránil sebe i Duena.

Jenže ta osoba, která vládla nad vším svojí pevnou rukou, momentálně absurdně zastavila, jak si to usmyslela, aniž by brala ohled nad dostupností matriálu.

„Je tu špatný přístup k vodě, musím se vrátit," zahlásil Bashia a nečekal na odpověď, jak se pohotově hrnul po jejich stopách zpět. Měl dojem, takovou matnou vzpomínku, že v jedné chvíli břeh nebyl tak vysoko, a že hlavní proud se přesunul na druhou stranu řeky. Pokud bude mít štěstí, hloubka vody na kraji by nemusela být velká, to by se i odvážil do ní vkročit a prošmejdit bahno, jestli tam neodpočívají nějaké rybky nebo nesídlí škeble.

Musel však brát vše s rezervou. Byl si vědom, že kvůli své snaze překousnout sílu každé části jeho těla, která ho stahovala k zemi, hodně věcí přehlédl, nebo jim nevěnoval takovou pozornost. A jeho dobrá paměť také závisí na momentálním soustředění, které však bylo směřováno na kamínky na zemi než na jiskřivou hladinu vody.

Doufal, že se nemýlí. Nic jiného mu ani nezbývalo.

Kráčel alespoň dvacet minut, než k té části dorazil. V té chvíli sebou hodil na zem. Rozvalil se po suché trávě, která ho bodala jak tisíce čepelí, škrábala ho skrze vrstvy oděvu, tlačila nepohodlně do měkkého masa i tvrdých kostí. Bezvládně ležel, jen tak, protože konečně mohl. A především také – musel. Musel nabrat energii dříve, než ztratí i ten zbyteček a nepodaří se mu dojít ani zpět za Duenem.

Na okamžik zavřel oči. Jeho mysl, všechny instinkty mu říkaly, ať si poleží déle, pořádně odpočine, rovnou usne, ale denní světlo se přesto dralo skrze oční víčka a nedovolovalo mu opustit aktivní vědomí a vydat se do neznámých končin snů.

Vstávej, Bashio. Pokud se ti to podaří rychle, Duen možná nebude tak naštvaný.

Kolik toho vůbec splatí za tuto cestu? Sotva se mu podaří vůbec splatit počáteční Duenovu pomoc, když mu shořel dům. V kolika hostincích se za tu dobu stavili? A co ten kůň? A veškeré jídlo?

A na kolik dalů vyjde ten polibek? Možná třikrát více, než veškeré náklady doposud.

Aby mu tímto nehybným poleháváním dluh ještě více nenarostli.

Dělej něco, Bashio. Vstaň!

Pomalu se zapřel dlaněmi do země, jen aby ho v nich píchlo, jak zatlačil na všechny puchýře, prasklé i neprasklé. Sykl bolestí, tentokrát se mu již nepodařilo umlčet se a přejít to. I jeho charakteristická, kamenná maska, kterou nosil téměř pořád, spadla a roztříštila se v tisíce střepů.

V jeho očích se zaleskly slzy, jak přemáhal tu nevýslovnou bolest, zatímco si odmotával plátno a strhával s ním i části jeho pokožky, která se na něj nalepila. Tmavě rudé kruhy byly lemovány bílou, zpuchnutou kůží. V mnoha místech se protrhla ta tenoučká vrstvička kůže, která oddělovala maso od vnějška, a z ní se řinula krev, jež zalila celou dlaň do mazlavého zábalu.

Co si to jen včera myslel? Jak ho jen mohlo napadnout, že se tohle tělo bude chovat stejně, jako jeho staré? Byl tak zaslepen svojí vinou, touhou udělat cokoliv, aby mu Duen jen trochu odpustil, zaslepen provinilostí vůči němu, vůči sobě samému... Stále tomu tak je.

Ale nebyl to přece Duen, kdo ho vytáhl pryč z tábora?

Měl by ulovit tu rybu.

Ledová voda byla lék na jeho přetrvávající bolest. Krev se rozpouštěla v proudu a unášená tokem, ztrácela se z dohledu. Bashiovi se nechtělo do ničeho. Nejraději by tu stál celou věčnost, po kolena v ledové vodě, skrčen k hladině, kde smáčel své dlaně. Chlad mu nevadil, byl příjemný, přestože celé jeho tělo okamžitě ovládla husina a brzy nedokázal ani pohnout prsty na noze.

Ale díky tomu mrazu, jenž byl naváděn do jeho těla, rozjasňovala se mu mysl a oživovaly utlumené reflexy.

Dlouze čekal, než se usadí rozvířené bahno kolem jeho chodidel. Mezitím pohlížel do okolí, snažil se odečíst nějaké znaky, které by odhalili sídlící rybky nebo jiné živočichy. Ale kromě pozůstatků po larvách hmyzu nemohl přijít na nic. Ani jeho vnitřní smysl mu neříkal, že by se blížil vítězství.

Ten smysl, díky němuž dokázal promlouvat ke skalám a vnímat duši zvířete. Ten smysl, který byl silnější než cokoliv, co kdy poznal.

Udělal tedy krok vpřed – pohyboval se podél břehu, proti proudu řeky, aby všechna nečistota byla okamžitě sebrána tokem a nezakalovala mu rozhled. Přidržoval se pichlavé trávy, jak se břeh kolem něj opět zvedal a nohy se mu zanořovaly hlouběji a hlouběji do bahna. Zde to vítězně nevypadá. Ale jídlo jim nějak obstarat musí!

Posouval se dál, ale to akorát mířil do hlavního proudu, a síla tlačící na jeho nohy vzrůstala a bylo již nemožné ve zdravém rozumu se do toho proudu hnát. Obzvlášť v Bashiově stavu. Nezbývalo mu nic jiného, než se obrátit a zkusit to ještě po proudu řeky, nehledě na to, že sotva přes plovoucí písek a jíl měl možnost něco spatřit. Dbal na svoji intuici, ale také neusnul na vavřínech. Téměř chodil po čtyřech – vyhrnuté kalhoty se již dávno celé smočily ve vodě, stejně jako jeho tunika. Šmátral po čemkoliv, co by mohlo připomínal uzavřenou lasturu, ale když už se mu poštěstilo, jednalo se pouze o zavlečený kámen.

Už se dostával do bodu, kdy nedokázal ohnout články prstů, jak mráz prostoupil hluboko do jeho kostí a znehybnil jeho klouby.

Ne. Takto nesmí skončit. Musí hledat dál!

Jeho duše tiše prosila, zatímco jeho oči rudly zoufalstvím. Nemůže najít ani jednu škebli. Nedokázalo se mu úspěšně zakrýt jeho tajemství. Nebyl schopný získat více informací. Nepodařilo se mu zachránit nikoho ze zhrouceného dolu. Možná kdyby tehdy více namítal před Iazou, když se rozhodl zanechat Chasan v tamtom domě; možná kdyby raději skončil zase na ulici, než aby řekl ano Duenově nabídce...

Rozklepanýma rukama vkládal již pátého velevruba do mísy vyrobené z jeho tuniky. Poté – nehledě na dostupnost břehu – se vyškrábal svojí zbylou silou ven z ledové vody. Trvalo mu, než se po mazlavém blátě dostal na sucho a vpadl do lůžka tvořeného suchou trávou. Mlže držel pevně ve své náruči, zatímco ho přemáhal chlad...