Bashia strávil celé odpoledne ukládáním věcí a starostí o statek. Měl odpočívat, to měl. Taky že ještě před svítáním padl na podložku a jen marně bojoval proti tíze očních víček.

Na stole ležel nedokončený šperk, jehož se už dobrých pár dnů nedotknul.

Ano, ještě by měl nachystat balíček pro Iazu. Kdo ví, kdy se zastaví. Měl by přijít někdy ráno, ale Bashia nechtěl nic odkládat.

Vyhrabal se tedy opět na nohy, přičemž na něj zamávala bolest břicha a bezostyšně do něj šťourala.

Litoval, že nepřijmul nabídku Iazy, nebo i toho Duena. Asi by mu pár odvarů přeci jen ulevilo a udělalo ho schopným. Jenže Bashia nebyl zvyklý spoléhat se na léky. Ačkoliv mu staroba klepala na okno a ozývala se všemi možnými způsoby, takový stav ještě nezažil, co si pamatuje. Nebyl zvyklý přijímat dobrotu, stejně tak nebyl zvyklý se o sebe starat více, než jen zajistit základní životní potřeby. A proto dosud všechno jednoduše překousl a šel dál, ať se dělo, co se dělo.

Aby to tentokrát opravdu nepřehnal.

A možná že přehnal. Druhý den se nedokázal dostat z postele, až kolem oběda se donutil vstát, aby sesbíral vejce a rovnou si nachystal oběd. Jestli se cítil strašně den po střetu v lese, dnes to byla mimořádná tragédie. Žaludek měl jako na vodě, dokázal sníst jen polovinu toho, co si nachystal. Zakusoval při tom tři dny starou placku, kterou nakonec s odporem hodil zvířatům. A večer to nebylo o nic lepší. Snažil se alespoň manuálně kroutit stříbrným drátkem, ale jak se nedokázal soustředit, nakonec i svůj koníček odložil bokem, aby ho ještě nezkazil.

Nakonec byl rád, když zvládl alespoň to minimum práce, a s očekáváním ranní návštěvy zakončil tento neproduktivní den brzkým spánkem.

Zítra prodá ty zatracené talíře. Všechny misky, všechny cetky, co se mu tu nakupili. Bude mít prázdnou skříň a hrst stříbrných dalů v ruce. Očekával minimálně dva tři velké, v tom množství by ho to neudivovalo. A co teprve záloha za ty šperky! Vrátí se mu to minimálně dvojnásobně. Jestli mají opravdu úspěch, jak Iaza říkal, a nebyla to pouze lež z dobrosrdečnosti, nebylo by na škodu trochu oželit spánek na úkor většího výkonu. Ať s ním již bude cokoliv, alespoň nějakou snahu by měl projevit, měl by více bojovat za svůj život. Materiál má, zatím, tak není na co čekat.

Pozitivní myšlenky mu zaplavily mysl a odnášely ho do krajů krásných snů a neskonalého bezpečí.

Plul v moři nekonečného zapomnění. Nemusel pádlovat nebo se odrážet bydlem ode dna. Voda, přestože se zdála klidná jako v jezeře, ho odnášela pryč, do mlhy, daleko za horizont. Neznámá síla ho brala mezi stíny, mezi neurčité siluety, pohybující se kouřem jako přízraky temné noci. Než stihl Bashia zaostřit na některou z nich, už zmizela a vypařila se jak pára od úst v zimních měsících. Marně lapal, marně se jich chtěl zeptat, kterou cestou se vydat. Ačkoliv otázka byla absurdní. Zde žádná cesta nebyla. Jen ticho, klid, a prázdno.

Možná je opravdu jedno, kudy jde. Nechá se unášet proudem a někde jeho vor skončí. Co na tom sejde. Toto moře nemá konce, možná obepluje celou zemi a skončí opět na stejném místě. Možná. Vůbec by mu to nevadilo. Už má dost neustálého boje. Zakotvit zde, již navěky, se zdálo jako dobré řešení. Byl by spokojený. Není to o tom?

Ale ty přízraky se zdály čím dál více neklidnější. A klidná hladina, přímo zrcadlová, se začala vlnit, narušovat. Už neviděl svůj odraz, jen barevné neurčité fleky. Nakonec ani ty ne, jak je překryla mlha, v níž pumpoval život.

A z mlhy se natáhla ruka, která chytla Bashiu za límec a stáhla ho k sobě.

Bashia se prudce zvedl do sedu, tak rychle a náhle, až ho to samotného vyděsilo. Než aby upadl do šoku, začal lapat divoce po vzduchu.

Avšak něco na tom vzduchu nebylo v pořádku.

Starý lovec nakrčil nos, jestli cítí dobře. Opravdu se ve vzduchu nese kouř? A nemusel ani dlouze mrkat, aby se přizpůsobil tmě. Jelikož v chalupě panovalo světlo jako za čirého dne. Památky po přicházející zimě zmizely - žár vyzařoval horko přímo úmorné, rovnající se vyhřátému písku v Písečných horách. Plameny šlehaly po zdech a olizovaly trámy pod střechou. Již chytal nábytek, dokonce i skříň se schovanými talíři na prodej.

Bylo jen štěstí, že slaměná podložka byla umístěná na druhé straně místnosti, a že se Bashia dokázal takto včas probudit.

Nebyl prostor pro přemýšlení. Okamžitě vyskočil na nohy, popadl něco na sebe, kožich a vytáhl truhličku se všemi vyrobenými šperky. Svazeček dalů mu stále cinkal v dlani, zatímco si zavazoval pásek kolem přehozu a zároveň utíkal ven z domu.

Zachráněné věci odhodil do trávy, kde bylo relativní bezpečí. Prozatím. Jenže věcem se jen tak nic nestane. Hůře na tom byla zvířata, která ječela, křičela, ještě za svůj život takové zvuky nevydávala. Bolest člověk cítil už jen z jejich nářku. Rychle se rozběhl ke kurníku, který byl, stejně jako stodola, v jednom ohni.

Rychlým pohybem, aby na něj neskočil oheň, posunul závoru a otevřel dveře dokořán. Tímto činem na sebe akorát uvalil útok slepic. Hořící drůbež vyskakovala ven, marně se snažila uhasit plameny, které jim zžehly mnohdy obě křídla, seškvařily je až ke kůži, popálily je do ruda. Více jak polovina slepic však už bezvládně ležela uvnitř, zaváněla pečeným masem a hořící sírou. Pokryté černou krustou, nebylo možné rozpoznat, jakou barvou se pyšnily za svého života.

Bashiovo srdce nemělo ani čas truchlit, přestože nervozita a napětí se ho nepustila - naopak ho ještě více svázala. Ten pohled byl katastrofální. Pokud přežijí alespoň tři slepice, ačkoliv značně deformované, může být rád. A pokud se mu podaří zachránit ovce a kozy...

Tentokrát si dával větší pozor, připraven se na jakékoliv zvíře vrhnout, uhasit ho přikrývkou a zklidnit ho. Ještěže tak, jinak by dávno nosil na břiše dvě díry od kozích růžků.

Celá její strana byla bez srsti, kůže rudá a místy krvácela. Oheň se šířil na její hřbet, avšak přiložením tkaniny se dotknul citlivého spáleného místa a zvíře začalo ještě divočeji vyskakovat a snažilo se vymanit ze sevření. Mezitím vyběhlo ven několik ovcí, hořících jak pochodeň, a zmizely v lesích. Ty se pravděpodobně už zachránit nepodaří. Další kozička ležela vzadu stodoly, nehybná, bez života.

Bashia táhl zápasící kozu od ohně, k ohradě pozemku. Zdá se, že už nehořela, ale neklidná z bolesti byla stále. Ani ty nejzaručenější pohyby nebo slůvka ji nezklidnila.

Nakonec se mu podařilo ji uvázat a jen doufal, že nevyvrátí svojí nadpozemskou silou kůl.

Pokoušel se vběhnout do hořících budov, ale nic živého odtamtud již nevynesl. Zachránil jen pár věcí, především kožichy, které ho mají ochránit před nacházející zimou, a tímto byly jeho možnosti vyčerpány. Mohl si jen sednout k bráně, ke svým věcem, a sledovat, jak mu celý jeho sen hoří před očima.

A jeho život se rozpadá v prach.

Ani nevěděl, kdy usnul. Jako kdyby mrkl a místo nočního pekla na něj padala mlha, šedivý závoj kryl nebe i ranní sluneční svit. Nesl typickou vlhkost, nasycenou všemi pachy lesa.

Na obličeji ho šimrala vrstvička popela, která se na něj snesla jak první sníh. To si také prvně myslel, že to je, když setřepal tu věc ze sebe. Ta myšlenka se ho držela, i když se pořádně rozhlédl kolem sebe na poletující smetí. Vznášel se v lehkém vánku, zdravil se s ranní mlhou. Už chtěl zanadávat, že to přišlo moc brzo, ale veškerý vulgární výkřik se mu zasekl v krku, když spatřil svůj domov. Tedy, co z něj zbylo.

Není divu, že mu nebyla vůbec zima. Jak by mohla. Ještě teď tepalo teplo z ohořelých trámů, z polen, která změnila barvu na šedou. Stačilo do nich drcnout a sesypaly by se v hromádku popela. Bylo těžké se projít a najít v té výhni ještě nějaké věci, které noční požár přežily. Nemohl nic odhrnout, dotýkat se jedině přes kožich. Být opatrný, aby se na něj ještě něco nesesulo. A nakonec spatřit jen ohořelé kosti zvířat.

Bylo mu do pláče. Co bylo! Jeho oči začaly slzet, jak veškerá frustrace, vztek i obavy najednou vyplavaly na povrch a dobývaly se ven. Odolávat jim nedokázal. Neměl sílu. Kdo by ji v této situaci vůbec měl?

Dřepl si, chvíli setrvával. Nakonec si tu slzu setřel. Byla černá, od všeho toho popela. Pohladil vzduch, jeho ruka kopírovala imaginární křivky zvířete. Klouzala pomalu, třásla se, občas se natáhla, když si představoval, že zrovna přejel na bříško kozy. Nyní po ní zbyly jenom spálené zbytky.

Opustil stodolu. Jeho pohled mu padl na slepice, které sice zvládly vylétnout pryč, avšak jejich zranění byla tak vážná, že noc nepřežily. Jen jedna utlumeně seděla, mrkala očima, pomalu dýchala. Ale byla to akorát její smůla, že je stále při vědomí. Popálené části těla jí musí způsobovat šílená muka.

Bashia zaťal krátce pěsti, než je povolil a něžně uchopil slepici do své náruče.

„Už ti bude hej, holka," pohladil ji po hlavě, kde jí ještě zbylo pár peříček. Pod jeho uklidňujícím dotykem zavřela oči, spokojená, že se konečně dostala ke svému majiteli. A tento pocit byl to poslední, co pocítila, než jí Bashia zakroutil krkem a ukončil její život.

Opatrně ji položil na zem a silně si potáhl. Zase ho stíhaly slzy, ale vzrůstající zlost najednou sloužila jako výborná zbraň proti takové slabosti.

Vozík to také schytal. Nezbývalo mu nic jiného, než si všechny věci naložit do vaku a nést ho na zádech. Ještě se mu podařilo vyhrabat zbylé drahokamy; stříbrné drátky se částečně slily do sebe a polepily se navzájem.

Co teď? Co má teď dělat? Bez domova, vlastně pravděpodobně bez práce, bez ničeho... Nemá kam jít, nikde ho nechtějí. A zima se blíží. Už teď cítil, jak mrzne hluboko v lesích. Jak má mrazem slepené řasy, krystalky ledu na rtech, jak od jeho úst zavál poslední opar, než naposledy vydechl a umřel.

Bez toho, aniž by ji našel. Aniž by se dozvěděl pravdu.

Už to opět nezvládl a schoulil se k plotu, zatímco nechal průběh tichému nářku.

Musí... Musí zajít za Sederikem. To on mu nabídl a propůjčil tento pozemek, navíc je správce města, rozhodně zahájí pátrání po tom, kdo to udělal. Jelikož zde nic nemohlo splanout jen tak. Jestli si vybavuje dobře, než se oheň dostal k němu, stodola a kurník už dávno hořely v plném proudu. Takže, někdo za to může. Nějaké bezcitné hovado, které si neváží života. Pro kterého není nic milé.

A tak, jedním šprýmem, nebo co to mělo být, přišlo o život mnoho zvířat, drůbeže i skotu, a málem i samotný Bashia. Přestože ho při této myšlence přejel mráz po zádech, jelikož právě unikl smrti o pouhý vous; na druhou stranu, v této situaci, jestli žije nebo ne, není v tom rozdíl. A možná by mu mrtvému bylo lépe.

Jenže on umřít ještě nesmí. Ještě ne.

Měl se také stavit Iaza se svým vozíkem. Nabrat šperky a keramiku, přitížit jeho svazku dalšími daly. Očekával, že ho vzbudí ihned zrána, avšak on nikde. Ne že by Bashia měl momentálně ponětí, jaký byl čas, avšak svítání bylo rozhodně dávno za ním. A jeho přítel obchodník meškal. Slovo meškal bylo ještě hodně s nadsázkou.

Čekat na něj však nemůže. Sederik je přednější. Musí vypátrat viníka.

A Bashia tušil, kdo by to mohl být.

Zaťal zuby, přehodil přes záda pytel s jeho jedinými cennostmi, do druhé ruky popadl provaz, za nějž byla uvázaná napůl popálená koza a s ignorováním bolesti břicha se vydal na cestu za správcem.

Možná je ještě najdou. Možná neutekli z města. Bashiova naděje byla vratká, křehká, přesto to jediné, co mu zbylo, a za co musí bojovat.