Samozřejmě, po tom všem, ani jeden z nich nedokázal plně zaspat, ponořit se do říše snů. Neustálé vzpomínky, vroucí emoce, pocit viny i zcitlivělé části těla; oba měli co dělat, aby se nepřevraceli ze strany na stranu jak houpací koník. Ačkoliv předstírali spánek, ve skutečnosti jen hleděli do prázdna, do neskonalé hloubky noci, oba dva, nezávisle na sobě.

Feishen alespoň využil své bdělosti, aby dohlížel nad ohněm, aby jeho žár nadále setrvával, aby jeho druh po boku nezmrzl jak mnoho nešťastníků, kolik již sám za svých cest potkal.

Občas dřepěl, občas se zase pokoušel usnout, občas prošel slepě nejbližší okolí, kdyby třeba narazil na nějaké spadlé větývky, přestože to tu již prohledali. Nechtěl odlamovat ze stromu, aby náhodou neprobudil Duena.

Nakonec opět padl na své místo, a dokonce na chvíli i usnul. Přestože jeho sen byl chaotický, plný zuřivých pocitů a nezvyklých myšlenek, které však nepatřily jemu. A on jimi byl utlačován a zaháněn do kouta, dokud nepřišla jedna osoba a nepodala mu ruku. Její úsměv byl vřelý, plný lásky a pochopení. Chtěl se jí dotknout, chtěl ji uchopit, ale než se konečky jejich prstů spojily, otevřel oči do horoucího plamene.

Už zase byl vzhůru. Netušil, jak dlouho spal. A při té příležitosti, veškerém zmatku a rozptýlení, se zapomněl zabalit do své tradiční kukly, kterou si preventivně každý večer utváří z věcí, jež jsou poblíž.

Pohlédl na stranu. Duen spal, očividně. A naštěstí. Dnešní noc, jako kdyby nebyla dostatečně vyčerpávající, si vybrala ještě jednu daň. Nastal čas.

Pohlédl na své dlaně, nezvykle velké a hrubé. Měl by se schovat dříve, než by se něco mohlo semlít.

Jenže jen co se pohnul, pochopil, proč tak ze snu prudce vyskočil.

Nedá se nic dělat. Hodil si přes hlavu kapuci a opustil své místo, jen aby se vzdálil od ohniště vypustil do přírody vodu z polívky.

Oheň byl jak jediná hvězda na nebesích. Nikde jinde se nenacházelo nic. Ale Feishen se zdatně pohyboval na základě svého instinktu, jeho kroky byly tiché a kromě zlomení pár klacíků nezakopl ani nenarazil na zlobivou větev.

Už to měl hotové. Schovával se a spravoval plášť, pásek si však nemohl utáhnout tolik, jako obvykle.

Chtěl se otočit, ale někoho dalšího volala příroda, a ten již tak zdatný nebyl.

„Kruci!" narazil špičkou do kamene a nahlas vykřikl.

A Feishenovi se postavily všechny chlupy na jeho těle.

„Ach, chtěl jsem se k tobě tajně připlížit, vzít tě do náruče, omluvit se ti, ale proč ses musel jít zahrabat až tak daleko?" nadával, držíc si bolavé prsty. „Nevadí, počkej, už tam skoro jsem."

„Nechoď sem," zašeptal nejlépe jak mohl, aby nezněl divně. Duen si ten šepot vyložil však jinak.

„Co? Někdo tu je? Mám si dojít pro meč?" jeho hlas se okamžitě ztišil, přesto z jeho slov čišela čistá krvežíznivost.

„Ne, já..." okamžitě ho zastavil, avšak nedokázal přijít na správnou výmluvu, proč ho držet takto od sebe. A Duen to samozřejmě pochopil po svém.

„Aha, takto. Neboj, s tím ti přeci můžu pomoci, nemusíš se stydět!"

„Nepřibližuj se!" panikařil Feishen, ani se neotáčel, nemohl.

„Opravdu se nemáš čeho obávat. Řekl jsem, že čekám na tvé ano? To stále platí. Ale k tomuhle ani není třeba. Chci ti pomoci, vždyť je to normální. Jsme muži, máme své potřeby, tak proč tolik kolem toho vyvádíš?"

„Nechci, aby ses mě dotýkal."

„Jo? A ten večer? To bylo co?"

Co? To by Feishen sám rád věděl. A zatímco přemýšlel nad tím, co by to tak mohlo být, kromě jeho naprostého selhání, Duen se již přiblížil na dva kroky. Blíže se však nedostal.

Ať svoji intuici přehlížel jakkoliv, oslepený Feishenovou krásou a tajemností, které si ihned spojil s královským palácem v Adranuchu, nebyla to jediná záhada, která kolem něj vířila, držela se ho a vytvářela nepropustnou mlhu.

Bylo mnoho věcí, které potřeboval vysvětlit. Od jeho přesvědčení s několika naprosto smysl nedávajících tvrzení; důvod, proč míří na sever; jeho záhadné objevení v té malé vesnici; zvláštní chování, odtažité, opatrné; i slova, která volil, a způsob, jakým mluvil; a některé situace, jež mu naprosto zamíchaly žaludkem, ačkoliv on netušil vůbec proč. Náhody, množství náhod, které náhodami určitě být nemohly. A tajuplný portrét ženy, jejíž podoba mu někoho připomínala, a dosud netušil koho.

Cítil, jak se vše začíná propojovat, jak to dává smysl, přestože nechápal, proč by to mělo dávat smysl.

Proč Feishen neustále šeptá a nadále stojí na místě, bez hnutí, jako socha. Proč je jeho kapuce vyšší a ramena širší.

Duen se začínal bát, jaké pravdě vlastně bude čelit.

Měl to před nosem. Celou tu dobu. Ještě dávno předtím! Proč až teď?

„Kdo..." zajíkl se, nějak neměl sílu vyslovit otázkou celou.

Feishen naprosto strnul.

Může utéci? Zvládne to, utéci? A co pak? Bude ho honit stín nevyřčených věcí, nedorozumění a...

Proč se jen do této situace dostal?

„Kdo vlastně jsi?"

Duen nakonec sebral odvahu otázat se, ale tentokrát to byl Feishen, kdo měl hrdlo suché jak vyprahlá poušť a ústa ho neposlouchala.

„Říkám, kdo jsi!" Duen zařval agresivněji a natáhl se pro plášť, jímž rázně trhl. Feishen tak neměl jinou možnost, než se natočit bokem do světla, zatímco se pokoušel strhnout plášť zpět k sobě.

Ale to stačilo. To bohatě stačilo.

Duen nevěřícně zíral na místo, kde před chvílí spatřil bohatý porost vousů.

„Ba..." mumlal, nebylo mu vůbec rozumět, co se snaží říci. Jenže ten záhadný muž samozřejmě rozuměl. Rozuměl, jelikož to očekával. Jelikož takto začíná jeho jméno.

„Bashio?"

Jeho tělem projel ledový záchvěv, když to jméno bylo plně vysloveno. A jakoby z toho chladu vyrašilo tisíce ostrých rampouchů a zabodly se mu do masa, když Duen to jméno zopakoval.

„Bashio?!"

Jeho hlas byl čím dál ostřejší a bylo jasné, že již ztratil svoji obvyklou vyrovnanost a řítil se hluboko do propasti rozbouřených emocí.

Co teď? Co mu vlastně zbývá? Nic.

Měl pocit, že zase ztratil vše. Jenže pravá pravda zněla jinak. Nikdy neměl nic.

Opatrně, rychlostí plutí mraků na nebi, si sundal kápi z hlavy. Ruce se mu až nepřirozeně chvěly, v kombinaci s vrásčitou pokožkou a vystouplými žílami, připomínal nemocného starce na sklonku smrti. Jeho krátké vlasy, roztřapatěné jak ptačí hnízdo, vířily do všech stran; husté vousy pak zakrývaly pevně semknuté rty, odrážející jeho vnitřní napětí, jeho bojácnost z budoucnosti. Jakmile jeho hlavu již neskrýval žádný materiál a usedly na něj vzdálené paprsky ohniště, Duenovi se zatajil dech.

Opravdu to byl Bashia. Opravdu... Celou tu dobu... Bashia...

Duen, pokud zrovna nespal, se vždy usmíval v jednom kuse. Občas do svých výrazů zařadil trochu nepřiměřené koketnosti či arogance a chladnosti ušlechtilého. Takového ho znal každý, kdo měl tu možnost se s ním seznámit. I když se zrovna stal obětí jeho lovných taktik, nebo to byl obchodník; přítel, s nimiž popíjel až do němoty, nebo člen jeho domácnosti. Duen byl jako slunce, zářivé, nad věcí. Že někdy zašlo za mraky nebo umělo někdy pořádně popálit, s tím se každý musel nějak smířit.

Jenže teď, po slunci nebylo ani stopy. Naopak, celému vyjevenému se až pootevřela ústa, aby zvládal nabírat vzduch, aby se na místě neudusil, jelikož ani zrychlení nádechů mu nepomáhalo se uklidnit, srovnat, smířit se s pohledem, jenž se mu naskytl. Ten starý muž naproti němu ani nemrkl. Jeho chladné, nic neříkající oči nadále působily jako jezero, avšak... Možná to byla jen zástěrka. Zástěrka stáří. Protože kdo by se na Bashiu podíval důkladněji, spatřil by známky paniky, která div ještě nevyskočila ven a nezhmotnila se v živého tvora. Spatřil by, jak se chvěje oblečení, jen na něm viselo – jak odráží třesot osoby, která je nosí.

Duen konečně zavřel ústa. S pobaveným odfrknutím odvrátil zrak a pokoušel se shrnout své myšlenky do několika slov.

Ale ať se snažil jakkoliv, ať hrabal ve svém nekonečném slovníku všech možných obratů, poznámek či slovíčkaření, nešlo mu po nějaké sáhnout a vytáhnout ji ven. Jak ubohé.

A tak se jen nahlas zasmál.

A smál se. A jeho smích se pomalu proměňoval z vysmívání se vlastní situace ve výkřik naprostého zoufalství a zlomyslnosti.

Ten strašlivý smích jen vyvolával Bashiovi husí kůži. Zima se ho ani nedotýkala, nepociťoval, že rty má fialové, že pomalu necítí prsty na noze. Neměl právo si stěžovat, neměl právo se pohnout a jít si sednout k ohništi. Neměl právo na cokoliv, po tomto všem...

„Takže ty jsi... Bashia!" soukal ze sebe v záchvatu smíchu, jenž smíchem ani nebyl. „Tak to se ti povedlo! Náramně! Tleskám, Bashio, tleskám!"

Zvuk pleskání dvou dlaní nutil starého muže pokaždé leknutím nadskočit.

„Přímo výborné! Ten výkon! Gratuluji! Úplně jsi mě dostal! Vážně! Perfektní!"

Bashiovi to však tak perfektní nepřišlo. Každá chvála padající na jeho bedra ho tlačila níže a níže, hlouběji pod zem, jelikož každé slůvko chvály vyřčené z Duenových úst bylo naplněné odporem a nenávistí. Byly to jak rány dýkou do zad. Jedna, druhá, třetí...

Však ať jich přijme, kolik jen bude třeba. Neudělal Duenovi to samé?

A Duen... neudělal to samé Bashiovi?

Kolikrát se ještě musí zradit, aby si začali plně důvěřovat?

Nastane někdy ten okamžik? Ne...

„Věděl jsi přímo, kam udeřit. Že mám rád mladé tvářičky a něžná těla, a přímo to jsi mi nabídl! Opravdu mě máš přečteného! A že jsi to plánoval tak dlouho! To ses už předem připravoval na možnost, že s tebou zamávám? To už jsi očekával moji zradu? A co?! Vždyť jsem tě z vězení dostal ven, ne? Dostal jsem tě ven i z toho tábora, že? A tohle je co? Odplata? Krutá pomsta? To jsi se tedy vytáhl s tím, v jaké formě jsi ji provedl! Náramné, Bashio! Náramné!"

Smích upadal, jak Duen přidával a přidával na hlasitosti svých slov, jak i koutky jeho úst se klanily k zemi jak zvadlé květiny. Jak se jeho tón stával prudkým, ostrým, nenávistným. Naplněným emocemi k prasknutí. Z dýky se stal meč, chladný a namočený do kyseliny. Rozežírala Bashiovy vnitřnosti.

„Využíval jsi toho, že jsem si tě držel zkrátka, opravdu maximálně. Odpozoroval jsi, co mám rád, jak se chovat, jak si mě získat, že? A pak... Pak tohle," kroutil hlavou Duen, nadále se snažil nějak pobrat celu tuto jejich situaci. Ale nebylo jak. Jednoduše nebylo. Není to jasné? Hm?

„Duene..." tiše promluvil Bashia, již ne tím hlasem jako samet, ale hrubým, hlubokým hlasem lovce.

„Jsi opravdu k neuvěření, Bashio. Opravdový vítěz!"

„Duene..." opakoval, ale jeho hlas se neprodral ani skrze jeho vousy, natož aby byl zaznamenán rozhořčeným mužem.

„Myslel jsem, že umím prokouknout velkou většinu lží, ale Bashio, tys to překonal. Naprosto. Tebe jsem opravdu nedokázal prokouknout. Blahopřeji!"

„Já ne..."

„Hm?" jakoby si Duen uvědomil, že stařec vydává nějaké zvuky. Ten však neměl odvahu se dál ozývat. „Copak, máš na srdci další lež? Jen s ní ven, ať se mohu zasmát!"

„Nebyly to lži," hlesl, a jeho obličej se hroutil, podobně jako konstrukce jeho srdce, které nikdy neměly zrovna pevnou oporu.

„Cože? Nebyly? A jak mi sakra chceš vysvětlit tohle?!" vykřikl a ukázal na celého Bashiu, jak zrovna před ním stál. „Jsi podvodník? Musíš být. Jasně, jsi. Ukradl jsi identitu, vydával za někoho jiného. Málem jsem ti uvěřil. Ale, sám jsi v tom měl pořádné mezery."

„Nejsem..."

„Nejsi Feishen, ano, to mi došlo."

„Nejsem podvodník," namítal Bashia, ale jeho hlas byl okamžitě udupán Duenovým vztekem.

„Jen nekecej!"

„Na nic jsem si nehrál. Nechtěl jsem tě podvést."

„Nechtěl? A co to k sakru mělo být? A co ten... Fuj!" odplivnul si Duen, najednou mu až žluč vystoupila do krku, když si uvědomil, koho ve skutečnosti tak divoce líbal. Jeho vztek naráz vzrostl o dalších několik čísel. „Jen mi tu nelži. Jsi jasný podvodník. Vloupal ses do paláce, objevil jsi Feishena a rozhodl ses za něj vydávat. Hrál jsi roli opuštěného dědka. Máš vůbec ženu? Nemáš. Jasně, že nemáš. Vždyť to byla Feishenova matka na tom obrázku!"

„Feishen je... jsem to stále já," mumlal, a přestože říkal pravdu a měl být sebejistý, v této chvíli nedokázal věřit ani sám sobě.

„Nesnaž se mě zase zmást," odsekl ho Duen.

„Feishen je jméno, jímž mě nazývala má matka celých patnáct let. Nelžu ti, Duene," sbíral svoji odvahu, vůli i poslední zbytky rozumu, jen aby alespoň nějak vysvětlil svoji situaci. Přestože věděl, že je to marné. A že si nezaslouží ani kousek sympatie, ani špetku odpuštění.

„Pak..." zaváhal, jak pátral ve své paměti, běžně výborné, ale v určitých momentech až neobvykle mizerné. Stále se nedokázal probourat do všech koutů, které mu jeho mysl naskýtá. Jako kdyby narážel na pevnou zeď, již nezničí ani padající balvany ze skály, ani tornádo. „...nevím. Nevím, co se stalo, šest let zpátky. Ale ocitl jsem se na ulici, v tomto těle, beze jména, bez ničeho. Jen díky Iazovi jsem získal střechu nad hlavou a nové jméno."

„A to ti mám jako věřit? Tyto mizerné povídačky?"

Bashia jen zavrtěl nechápavě hlavou. Ani Duen tomu nechce věřit. Jak tomu má věřit on sám, které to prožíval, který takto trpěl?

„Zahrával sis se mnou celou tu dobu, Bashio! Už ti nenaletím na nic z tvých sraček."

„Duene, vyslechni m –"

Ani nedořekl, co chtěl. Na tvář mu přistála pevně sevřená pěst, vůbec ho nešetřila. Jeho staré tělo odletělo na stranu, žuchlo celým bokem o kmen stromu. Opřelo se o kmen, i jeho hlava o něj ťukla, až se mu zatmělo na okamžik před očima. Jeden odstávající výrůstek se při této příležitosti zabodl mezi jeho žebra.

Jenže tato bolest nebyla ničím. Ničím v porovnání se vzteklým výrazem Duena, který na něj nenávistně hleděl. Kterého stále svrběla pěst, jelikož neměla dost. Chtěla si tu ránu zopakovat. Chtěla na pomoc zavolat i nohy, které by mu uštědřily pěkných pár kopanců. Organizovala celý útok a nemohla se dočkat, až ta chvíle nastane.

Její majitel však váhal.

Proč to neviděl? Proč? Byl příliš zaslepen tou mladou tvářičkou, tím tichým hlasem, že mu vůbec nepřišel na mysl význam jeho slov, struktura vět, intonace a gestikulace. Stačilo odmazat tu osobu z obrázku, odfiltrovat zvuky a soustředit se čistě na jejich konverzace, na různorodé situace.

Opravdu se snažil Bashia hrát na někoho jiného?

I kdyby ne, co na tom sešlo. Pro Duena bylo nejdůležitější jediné. Byl podveden. Byl zrazen. Byl zesměšněn. A to nejhorším způsobem, jaký si dokázal představit.

Sevřenou pěst svěsil, ale nadále ji neuvolnil. Přikročil k ležícímu Bashiovi a přimáčkl ho nohou k zemi.

„Jsi jen obyčejný parchant. A já lituji, že jsem tě v tom zasraným táboře nenechal chcípnout."

Nato se otočil, a rychlostí blesku si pobalil veškeré své věci, co na zemi našel. Aniž Bashia stihl několikrát mrknout, již v jeho rukách svítila provizorní pochodeň a její světlo se vzdalovalo, přímo neuvěřitelnou rychlostí.

Dokud nezmizelo úplně.

___________
___________

Ok, než začnete nadávat vy na Duena, vyslechněte si nadávky autorky:

Víte, jak těžké je dávat spoilery a lákat na příběh, když je Bashia ve skutečnosti mladý borec, ale autorka nemůže nic říci, nemůže ani navnadit na romantické črtky a kissy, protože by to vyzradila? Jak moc se bála, že čtenáře starý lovec v kombinaci s arogantním narcistou odradí, ačkoliv se pod pokličkou ukrývá krásná labuť, a ona celý půlrok mlčí a trpí a může jen slibovat, že to bude lepší a že nic není jak se zdá, aby neztratila důvěru čtenářů?

Jako, nervičky nervičky. A proto musím říci, že jste naprosto boží a úžasní, že jste mi věřili a celý příběh doteď přetrpěli, nevzdávali naději a dostali se konečně do tohoto breakpointového bodu!

Strašně moc vám děkuji za důvěru. Prošli jste zkouškou ohněm.

A odměnou vám bude... Happy end? I když ne tak rychle :D

Jo, a v coveru, to je Bashia. Hned dvakrát ;)