„Vážně si nedáš?" ptal se Feishen, který míchal již hotovou polévku, obsahující kromě nasbíraných hub i pár kořínků křenu a plodů stromů, jež ještě nestihly opadat. Dohromady to vytvářelo prapodivnou, ostro-sladkou kombinaci, ale na tohle byl Feishen dávno zvyklý. V případu nouze je jednoduše vše, co se dá najít, způsobem, jak si zachránit život. Vybíravost zde nemá místo.

Když tedy spatřil, jak Duen znechuceně nastavil svá záda, aby se tomu výtvoru vyhnul všemi způsoby, jen pokrčil rameny a pomalu foukal svoji mističku.

Duen tak jen naslouchal mlaskavým zvukům, zatímco on žvýkal starou ztvrdlou placku.

„Ty to... fakt jíš, jo?" poznamenal, když se pootočil na mladíka se soustem v ústech. Takto z vrchu se mu naskýtal oslnivý pohled, jak mu jeho dlouhá ofina spadala do tváře a zachytávala se o jeho řasy. Vypadal úchvatně. Alespoň tato část. Od nosu dolů se totiž tím, jak jedl, jeho tváře vypoulily na strany a připomínal spíše polního křečka než syna Enlera Dalan. Dokonce i odstín vlasů celkem seděl. Hnědá, možná v případě Feishena tmavší, ne příliš sytá, jako půda pod jejich nohama.

Vlastně, nechtěl ho k tomu přirovnávat, ale zrovna ty houby, které nasbíral, odrážely jeho podobu.

Feishen zrovna zvedl zrak a upřel ho krátce na Duena, ale neříkal nic a brzy se zase plně věnoval svému pokrmu.

To mlaskání dráždilo Duenův vybraný jazýček, a přestože si to nechtěl přiznat, i ta vůně nebyla úplně špatná.

Rozhodně to vonělo lépe než ta zatuchlina na jeho placce.

A tak se zhluboka nadechl, odhodil veškeré své předsudky stranou a posadil se k mistru kuchaři. Popadl naběračku se směsí a držel ji ve vzduchu, dokud polévka dostatečně nevychladla.

Feishen nic neříkal, ale jeho oči vyjadřovaly své překvapení dostatečně. Duen ho však naprosto ignoroval, nesnesl by žádnou poznámku, která by se dotýkala jeho momentálního ponížení. Pravděpodobně by to vedlo k zasažení jeho ega a výbuchu vzteku a kdo ví, možná by nesl doživotní následky! Byl tak velice vděčný, že se nachází v přítomnosti klidného Feishena a ne třeba Kieta, který by si nějaké rýpnutí neodpustil.

Opatrně, velice váhavě, usrkl vody polévky.

Donutila ho zapojit veškerou svoji mimiku, když pocítil silný křen, jenž si to vzal zkratkou přes nos, sladkohořké tóny na jazyku a podivnou slizkou hmotu, který se mu dostala do úst omylem. Nebylo to dobré. Mělo to daleko od vybraných jídel jeho kuchyně doma, nebo v hostincích celého Adranuchu. Je pravda, že jeho občasné cesty, a především ta minulého roku směřující do Dialu, ho vystavila i zcela odporným výplodům lidských kulinářských dovedností. Ale polévka, již nyní jedl, byla něco tak nepopsatelného, netradičního a až kuriózního charakteru. Nechtěl z ní zvracet, naštěstí ne, ale potřeboval dobrou chvíli, aby si na tu chuť zvykl.

„Dej si k tomu tu placku, zjemní chuť," doporučil tiše Feishen a Duen ho okamžitě poslechl. Když tuto taktiku ozkoušel, vděčně se kuchaře usmál.

Hm?

Duenův ostříží zrak okamžitě postřehl, že něco se v tom klukovi změnilo. Něco, co už se párkrát na malé okamžiky stalo, každopádně nyní to setrvávalo a zkrášlovalo jeho tvářičku.

Jeho chladné oči náhle zněžněly, a ty ostré ledovce v nich roztály.

A to stačilo jen ochutnat jeho výtvor. Kdyby Duen věděl, jak snadné je se mu dostat pod kůži, poručil by mu uvařit ten blaf hned první den jejich cesty!

Někdy někde zaslechl určité slovní spojení, nebo spíše pořekadlo, a to „Láska prochází žaludkem". Netušil však, že by to platilo i na tu chudinu, vyrůstající v luxusu a přebytku všeho, co Duen mnohdy záviděl. A vlastně, jak si ten mladík dokázal odvyknout od prvotřídní kvality královského jídla a přejít na... Poněkud pochybnou stravu? Proč je kolem něj neobvykle plno záhad?

Rozhodně udělal dobře, když se mu vnutil jako společnost. Rozhodně to odhalení bude stát za to.

„Kde jsi vzal jistotu, že ty houby nejsou jedovaté?" prohodil královský potomek v tichu dvou obědvajících osob.

„Samozřejmě jsem věděl, že nejsou jedovaté," vytasil okamžitě, ale jeho tvrzení bylo zpochybněno pouhým jedním soudícím pohledem.

„Už jsem se s nimi setkal. A ta osoba přežila. Takže... Jedině pokud by nebyla jedovatá a do jídla nemusela být daná neutralizační surovina. Ale to bys mi snad neudělal, že ne?"

Feishen vzhlédl, ale jeho zrak se zastavil pouze na Duenově krku. Krátce pohlédl na lesklý předmět a poté se opět zabral do jídla.

„Přemýšlel jsem o tom..."

„Feishene!" vyděšeně vykřikl Duen, ale spatřil jen drobný úšklebek jeho tenkých rtů. Tak on si umí i dělat srandu!

Cinkavé uchechtnutí mu jen dalo za pravdu. Naprosto ohromený, Duen až zapomněl jíst, a jen když si vylil trochu tekutiny na plášť, vrhl se zpět na svůj pokrm v dlaních. Rozzlobení ze špinavého oblečení mu pak drželo ústa na nějakou dobu pevně sevřená.

„Co myslíš? Kdy nás čeká nejbližší civilizace?" nadhodil po čas chůze, když se začínalo stmívat a blížila se chvíle na zakotvení jejich nožiček někam k založenému ohništi. Noci byly čím dál krutější, mráz se jim nevyhnul již od jejich opuštění Adranuchu. Příjemně strávená noc – až na ten incident – nastala po dlouhé době v opuštěné ruině, a rozmazlila Duena dostatečně, že po ní zase začal toužit. Kdo by netoužil, když ho od země bolí každé ráno záda a jeho obličej ztrácí růžový nádech? Také se chtěl umýt, pořádně. Ani pořádný kožich nezastaví ten smrad linoucí se z jeho podpaží.

„Dej tomu den. Brzy bychom měli narazit na řeku, poté to bude snadné."

„Dobrá, dobrá," kýval Duen hlavou, ani mu nepřišlo divné, jak snadno svoji odpověď dostal.

„Doufám, že zbytky toho křene jsi někde vyhodil. Nehodlám jíst tu... věc podruhé," měl nutkání říct sračku, ale nechtěl Feishena urazit. Ten si však i tak domyslel, copak mu vlezlo na jazyk a na poslední chvíli z donucení zacouvalo. Nic si z toho však nedělal.

„Uvidíme, co na co narazíme. Bohužel se musíme omezit jen na sušené rostliny či pozdní plody. Kmín by jídlo ochutil. Hloh nás zase posílí. Pokud se ti podaří chytit rybu, s houbami se můžeš rozloučit."

„Rybu? Zítra ji budeš mít!" Duen výzvu přijal, přestože zrovna rybaření se nikdy úplně nedotkl. Cosi Kiet občas nachystal, nějaké pastičky, sítě, cokoliv, ale to bylo tak všechno. Snad nemůže být tak složité napíchnout mečem jednu z těch lesklých mršek pod vodou, ne snad?

„Dovol mi se zeptat, Feishene," načal Duen, zatímco mladík křesal oheň a plně se soustředil na každou jiskřičku, která by mohla odskočit od místa intenzivních nárazů.

„Jak dlouho jsi mimo palác? Jako, nezaznamenal jsem žádné zprávy, že bys byl pohřešován nebo tak – ale to je samozřejmé, pokud jsi byl ututláván královnou, abys nezkazil plán jejímu synáčkovi. Přes rok to už musí být, že? Vrátil ses vůbec někdy?"

Pravidelné cinkání křesadel se zastavilo, jak se Feishen sekl. Jakoby počítal roky a dávalo mu to velkou námahu. Nakonec však pokračoval v práci, zatímco jeho drobné rty pronesly finální výsledek.

„...Šest let?"

„Šest let? To je hodně dlouho. To korunní princ ještě nebyl ani přijat do společnosti. Měl už vůbec Chalerm titul korunního prince?" Duen se ztratil ve svém vlastním monologu, což Feishenovi plně vyhovovalo. On si křesal dál, a dokonce již mohl rozfoukávat první náznak tepla.

„Každopádně, svoji identitu se ti úplně přede mnou zatajit nepodařilo. Prozradil ses taky svým bojem. Nekoukal ses náhodou skrytě na náš výcvik? Kolik ti může být? Dvacet? Dvacet jedna? Dexunův rod je poněkud specifický, má svoje vlastní kroky, které nejsou v běžném šermu úplně ke spatření. Pár jsi jich na mě vybalil, když jsme spolu bojovali. A hele, nechceš teda doučit? Nabízím se, úplně zdarma!" mrkl na něj lákavě, ale Feishen na jeho obchodování neměl čas. Jeho jedinou starostí byl plamínek, aby se rozhořel v něco, co je udrží celou noc v teple.

Duen zaujatě zakukoval na dým provázený praskáním dřeva. Velice šikovný kluk, všechno se naučil sám na výbornou. Půjčil by mu sirky, ale bohužel je zapomněl, a tak se musel celou dobu spoléhat na jeho dovednosti. Zpočátku mu to nedělalo úplně dobře, takhle se svěřit do cizích rukou, avšak...

Feishen se ukázal jako ideální společník. Jako pohodlná podložka, na niž člověk ulehne po náročném a divokém dni. Kde se uklidní, ztlumí své nádechy a plně jí svěří svoji důvěru, svůj život. Kde regeneruje, a přestože je neustále pryč, nadále se k ní vrací, večer co večer.

Poslední dvě noci se už nesnažil tolik střežit svoje bezpečí, jako to má ve zvyku. Ačkoliv riskoval, nemyslel si, že by tento risk byl zásadní.

„Tak co tomu říkáš? Klidně teď, tady. Večerní trénink."

Feishen byl v rozpacích. Opatrně po Duenovi pokukoval, zatímco se snažil udržet oheň pod kontrolou a nedovolit mu vyhasnout. Opakovaně narážel na ten pár prozíravých očí, tolik podobných drahokamům posazených do jeho pásu, schopných dostat do kolen snad každého. A kdyby Feishen nedřepěl, určitě by jejich sílu pocítil taktéž.

„No tak! Objeví se někdo další jako ten zasraný hajzl, co si to dovoloval, a jak se ubráníš? Koukám, žes žádný výcvik neměl a všechno ses naučil jen pozorováním, ale tohle není žádný boj! Potřebuješ to dostat do rukou, nabýt reflexy, vycvičit své smysly, ne se jen pokoušet nějakou imitací. Šup, skákej na nohy, tady máš zbraň," nabídl mu opět jeho vlastní meč, posouval jej k němu rukojetí napřed, dokud nedrncla do jeho boty.

„Zdarma?"

„Co?" Duen zrovna nedával úplně pozor, jak sundával svůj plášť a pokládal ho na zem.

„Říkal jsi, zdarma?"

„Jasně, můj drahý Feishene, pro tebe jen za úsměv! Tak jdeš do toho?"

Mladík naposledy pohlédl na omamující zář ohniště, jakoby v ní měl spatřil odpověď. Nespatřil. Ale přesto rukojeť meče uchopil, vytáhl ho z pochvy a odhodil svrchní plášť poblíž ohně.

„Tak koukej. Začneme základním postojem," Duen vzal svoji lekci opravdu profesionálně a výjimečně se nesnažil využít příležitosti a přehnaně se mladíka dotýkat. Možná to bylo proto, že ačkoliv občas Kieta napomínal, co dělá špatně a jak to spravit, nikdy nevyjádřil nějakou snahu se mu věnovat více. Avšak nyní měl před sebou nepopsaný papír, a on byl velký učitel, přímo bůh bojového umění, ke kterému žák s obdivem shlížel.

Napravoval Feishenovo držení těla, přestože z pozorování to měl okoukané velice dobře. Letmými dotyky ho posouval kupředu, upravoval jeho záda, honosně narovnaná, jako kdyby trénoval celá léta. Vysvětloval mu jednotlivé strategie obrany, a stejně tak i útoku. Neustále se vracel k tomu, co kdysi u něj viděl, instruoval Feishena k zopakování toho pohybu a pak mu jen nastavoval končetiny do správné pozice a situoval pohyby zápěstí. Snažil se mu demonstrovat, co přesně nebylo dobré a není vhodné to opakovat, jelikož se to může vyvinout v nepříjemný a špatně odučitelný zlozvyk. Také mu usnadnit celu práci – pokud meč odrazí trochu jinačím místem, nemusí použít tolik síly a snadno nadzvedne i padající horu.

Feishen důkladně naslouchal, bral si z toho všechno, co šlo.

Jedno ho ale neustále znepokojovalo. To je ten oheň tak silný? Vždyť nedosahuje ani po jeho koleno. Proč mu je tak horko? Je to z té práce? Z tréninku? Proč mu hoří líce i uši, když jeho záda zrovna obejme Duen, aby mu zezadu spravil ruce a naváděl jeho tělo v pohybu?

Celý večer, co intenzivně trénovali, se s tímto musel potýkat.

Musel brát Duenovu ruku jako jednoduše „něčí" ruku, považovat jeho teplou dlaň za kus nahřáté rýžové placky, teplé ovívání ušního lalůčku jako proudění vzduchu od ohniště, a intenzivní, přímo intimní blízkost jako tu blízkost, jež celou jejich cestu odvrhoval a nesnášel.

A nějak v tomto dokázal setrvat.

Už viděl cílovou rovinku v Duenově pohybu rukou, jíž si setřel pot z čela. Určitě přestanou, Duen se nerad tělesně namáhá.

„Pro dnešek toho necháme, jo?" zmíněný vyslyšel jeho zoufalé přání. Výborně. Natáhl dlaň držící rukojeť Duenova meče, aby si ji učitel převzal, a chtěl tím mít vše vyřízeno. Také potřeboval pořádný oddych.

Jenže podcenil Duenovu zrádnost. Měl tušit, že po takové době nicnedělání popadne hned první příležitost, která se mu doslova nabídne do ruky.

Uchytil zápěstí s mečem a s trhnutím Feishen letěl do jeho náruče, zatímco meč byl v šoku upuštěn na zem. S žuchnutím se položil na celé tělo a ještě se zakýval, jakoby se chtěl zabořit do pohodlné matrace.

„Duene?" s naprosto kamenným výrazem, zvedl Feishen obočí a vyčkával, jaká odpověď z toho podvodníka vyleze.

„Copak?" usmíval se oplzle, zatímco si užíval pocitu útlého pasu v jeho náruči, hořícího vášní a touhou – anebo pouze fyzickým vyčerpáním.

„Opravdu tě to pořád baví? Pusť mě. Je to zdarma. Nic ti nedlužím."

„To ne, ale jsi přece milý, vychovaný, dokonce bys měl ovládat dvorní etiketu. Takže nemyslíš, že něco bys přece měl udělat?"

„Něco?" vyptával se, strnule a bez nálady. Neměl čas na tyto jeho blbosti a jen další podvody.

„Poděkovat?" připomněl mu, zatímco celý jeho obličej zaplavovalo tlumené světlo ohniště, a plameny se odrážely od jeho panenek, tančily v něm divoce, naprosto představující Duenův temperament.

Ačkoliv si utřel pot, pořád se množství kapiček nacházelo u kořenů jeho pletených copů, jiskřily jak padlý mrazík v okolí, jak miliony diamantů roztříštěných na prach.

„Děkuji," hlesl tiše a na okamžik sklopil zrak, jelikož se nedokázal nadále dívat na toho člověka, který mu tak nevýslovně ubližuje. Aniž by o tom sám věděl.

„Tak to má být," ušklíbl se a něžně shrábnul Feishenovu ofinu bokem, aby mu svojí délkou nedráždila oči, jak se lepila na jeho zpocené čelo. Držela na místě, výjimečně, jelikož vždy stačí jen sebemenší vibrace a jemné vlasy okamžitě spadnou zpět.

S odhaleným čelem připomněl Duenovi tu osobu té noci. Vypadal takto rozhodně nevinněji, než když se zakrývá pod svými porosty. Co Jeho Veličenstvu prolétalo hlavou, že se tento klenot rozhodl ignorovat a za korunního prince určil tu slabou figurku, co se sotva při událostech udrží na nohách, těžko říci. Problém určitě ležel v tom, že jeho hlavou nic neprolétalo. Zato královský ptáček se nalétal dostatečně.

Zdráhavě svěsil dlaně z Feishenova pasu, daroval mu svobodu, kterou si mladík v paláci musel záhadným způsobem vydobýt sám.

Feishen toho hned využil. Ustoupil vzad a rty semkl pevně k sobě. Pohlédl na plamen ohně, který, jak dítě lapající po světlušce, se svojí ohnivou rukou pokoušel dostihnout jisker a poletujících popílků.

Byl večer, téměř noc, a ani hmyz se v této zimě neozýval. Jemu však bylo stále horko, jak se na něj lepila propocená tunika a krev bouřlivě proudila každou drobnou kapilárkou v jeho těle.

Duen ho pozoroval, jen tak, protože sám byl líný se pohnout a skrčit se pro svůj na zemi se válející meč. Každou chvílí to určitě udělá. Sebere jej a lehne si a bude šmitec. Jo, hned teď. Nebo až za chvíli.

Anebo nikdy.

Feishen k němu přikročil, natáhl ruku, poněkud rozklepaně, a zanořil ji do rozpuštěných vlasů na Duenově týlu. Projížděl je prsty, pročesával je, jak si již mnohokrát přál, ale nikdy si to nedovolil. Sklouzávaly mu po dlani, jak tekoucí pramen vody. S tím rozdílem, že v tomto případě se jednalo o zlatou přízi, spoustu vláken této příze, s nejvyšší hodnotou, jaká jen může existovat.

V těsné blízkosti Duena, pozoroval zaujatě, jak se ty pečlivě střežené vlasy chovají ve styku s jeho dlaní, jak ho hladí, příjemně a laskavě, v kontrastu s charakterem toho muže. Jak jasně září i přes veškerou tmu, jak ho vábí, volají, jako to dělaly už dávno.

Duen instinktivně zvedl dlaně a opět je položil na Feishenův pas. Lehoučce, opatrně, nechtěl ho vylekat, přesto ho nechtěl ani opět pustit. Sledoval, kam bloudí ta široká očka, co je momentálně hlavním středem jejich pozornosti, a proč zrovna to jsou jeho vlasy.

Náhle vzhlédly do očí jejich majitele. Duenovi se zatajil dech. Nejenže teplo proudilo z jejich rozehřátých těl, obzvlášť kumulovalo v těsném prostoru mezi nimi. Především mezi jejich obličeji, kde kroužily jejich výdechy, spolu dováděly jak dvě koťátka. A to teplo se stupňovalo, jak se Feishenův obličej náhle začal přibližovat.

Pomalu, v tomto okamžiku obzvlášť, přesto bylo jasné, co chce provést. Kam tikají jeho oči. A kam zase Duenovy. A ten, aby mu to ulehčil, když je dělilo pouhých pár palců, přiložil své rty na ty Feishenovy.

Mladík zavřel oči při dotyku měkké pokožky na té jeho. Netušil, co to dělá, ale možná se jen dosud stranil zbytečně. A možná by si mohl dovolit toužil, aspoň trochu, malinko. Když to může každý, proč by on nemohl? Proč by nemohl odhodit veškerou svou tíhu a zodpovědnost, a pro jednou se cítit jako normální člověk?

Očividně ne úplně normální, když ze všech lidí je přitahován právě tímto nevyzpytatelným, nepředvídatelným, sobeckým a zrádným člověkem. Měl ho naprosto přečteného. Naprosto. Ale přesto, jeho nedostatky jakoby nebyly ničím. Feishen byl schopen je přijmout, až ho strašilo, jak snadno by je přijal, kdyby...

Kdyby co? Nestačí dost, že navzájem tisknout své rty na sebe, že Duenův stisk na pase je čím dál silnější, jak koreluje s intenzitou polibku? Že nestačí jen ochutnávat rty, pootevírat je a lapat po těch cizích? Že je jeho soukromí zcela narušeno Duenovým jazykem, který mu šikovně vklouzl do úst a začal tam dělat bordel?

Feishen zavěsil své ruce za jeho záda, zatímco byl přitlačován na Duenovu hruď, až neměl téměř žádný prostor pro nádech. Dlaně na zádech ho neustále hladily, zatímco jejich ústa byla opakovaně spojována. Jejich nosy se neustále navzájem zdravily, nejprve z levé strany, pak z pravé, a zase z levé...

Dědic rodu Dalan už ztrácel dech, definitivně. Duen mu však nedal prostor k ničemu, svým profesionálním přístupem z jeho mysli vytvářel paseku. Kosil nemilosrdně všechny rozumné myšlenky, kácel jeho morální zásady, dokud nezbylo nic, jen čistá, prázdná plocha.

A ta začala hořet. Všechno rázem vzplanulo, aniž by se Feishen nadál, neviděl nic jiného než šlehající plameny, divoké a nezastavitelné, sahající až po nebe.

Jeho tužba ho ovládla. Pustila Duena dovnitř, do jeho mysli a srdce. Vytvořila pro něj dokonalý apartmán, v němž se mohl uvelebit, dělat si, co chtěl.

Ano, tak si Feishen připadal. Odevzdaný Duenovi, jeho vášnivým dotykům putujícím až tam, kde končí jeho páter, jeho tichému šeptání jeho jména, sugescím a hrátkám.

Nedokázal ani popsat, jak si to užíval, a jak – i přes všechen stres a tíhu jeho života – ho to dokázalo v tomto momentu udělat šťastným. Možná to bylo také tím, že snad poprvé udělal něco, co sám chtěl. O čem rozhodl on.

Těžko říci.

Svoji vůli však nadále nepustil z řetězu úplně.

Jakmile se prostor mezi nimi začal zmenšovat i tam dole, a Duen ještě schválně otíral pánví o Feishenovu, aby dosáhl co největší stimulace, Feishen byl nucen svojí racionální částí, která se ještě nevzdala a právě úspěšně převzala opět kontrolu nad jeho tělem, aby ustoupil.

„Ne, nechoď, Feishene," šeptal smyslně, vzrušeně, naprosto odlišně od všech jeho dosavadních podob. Natáhl se pro jeho zápěstí, aby si ho stáhl k sobě, aby se spolu postarali o to, co tu začali.

Feishen se však úchopu vyhnul.

„Feishene, no tak, miláčku, pojď ke mně, přece takto nezůstaneš napořád," lákal ho k sobě, sám udělal pár kroků vpřed, ale jakoby mezi nimi náhle visela tyč s přesně danou vzdáleností, kterou od sebe najednou museli udržovat.

„Neboj se, neudělám ti nic více, bude se ti to líbit, slibuji."

„Já... Dost. Stačilo to."

„Nestačilo, nenalhávej si to. Koukej na sebe, hm?"

Pravda, určitý kopeček se pod páskem mladíkovi vzdouval. Velice nepříjemná záležitost, nyní, v takovém pokušení.

„Copak to nemělo znamenat ano?"

„Bylo to..." načal Feishen, který to chtěl nějak vysvětlit. Ale těžko hledal vysvětlení, nenacházel ani slova, natož dech, který měl pořád problém popadnout. A každý pohyb jeho rtů, promluvení, akorát pocítil, jak citlivé jsou, Duenem naprosto změněné.

„Bylo to krásné. Báječné. A může to být ještě lepší! Přece tohle je jen začátek, a nemáš ani představu, co tě čeká na konci. Věř mi, provedu tě tím vším, zažiješ jen tu největší rozkoš!" natahoval k Feishenovi dlaň, ale ten na ni hleděl jen s jakýmsi odstupem.

„Stačilo. Stačilo..." chvíli mumlal, než se ve zmatku otočil a prudce vyrazil pryč. Pryč o Duena, od zdroje světla a tepla, prostě pryč, na místo, kde vychladne, ještě lépe zmrzne a promění se v ledovou sochu.

Co si to jen dovolil? Jaký hlupák!

Mezi Feishenem a Duenem pravděpodobně fungovalo nějaké vnitřní spojení. Jelikož Duena napadlo právě to samé.

Jaký hlupák! Proč neřekl ano? Ha? Když už si začal, tak to měl dovést do konce, ne?

Byl naštvaný, to byl, jelikož měl určitou nedořešenou záležitost, která na něj čekala a celkem ho dráždila.

Teprve pod tou tlustou vrstvou rozhořčení se nacházela dětská radost z toho, že konečně se mu podařilo získat Feishena. Toho chladného, nabručeného, tvrdohlavého Feishena. Že se mu podařilo dosáhnout byť jen polibku. A nejen tak ledajakého. Iniciovaného samotným potomkem rodu Dalan. Vášnivého. Smyslného. Fasicnujícího. Pod Duenovým vedením se Feishen rychle naučil spolupráce, a náhle spolu fungovali jako jedna mysl, jako jedno tělo. A to byl teprve polibek! Jaké to tedy musí být, až spolu...

Ach. Snad do té doby jeho vlasy nezešednou stářím.

Duen si otráveně vzdychl a zamířil také od ohniště pryč, jen na druhou stranu.

A u ohně si pak již nikdo nedovolil říci ani slůvko.