„Ten zasranej parchant! Hovado jedno!" načal Duen ihned po ránu, a Feishen nedokázal úplně říci, jestli je jeho vztek opravdový nebo hraný. A tak jen usrkával čaje z převařené dešťovky, a překousával podivnou pachuť, s níž se mohl jen bezmocně smířit - dokud nenajdou nějakou reálnou čistou tůni.

„Byl jsem na něj připraven, plně nachystán. Předpokládal jsem, že půjde nejprve po mně. Všichni jdou vždy po mně. To je klasika. Nečekal jsem však, že se mu zlíbí můj drahocenný Feishen! Že jemu bude chtít ublížit jako prvnímu!"

Je vidět, že se Duen o sebe nikdy nemusel v divočině plně starat, ušklíbl se nejprve v duchu Feishen, celkem se mu však nad tímto faktem ulevilo. Nebo to možná bylo jeho opatrností, že se snažil, jak jen mohl, být nenápadný. A Duen se k němu v noci také dosud nepřiblížil na takovou vzdálenost, jako ten útočník.

Nato však byl zaražen, jaká slova Duen vybral. Jak lhostejně pronesl, že jeho život je v neustálém ohrožení. Ano, nepřekvapovalo ho to, Duen si vytvářel přátele snadno, ale také i nepřátele. Avšak není možné, aby s tím byl ten člověk tak smířen. Aby nad tím jen mávl rukou, jakoby se jednalo o nějakou samozřejmost. Obzvlášť jak lhostejný a bezohledný je za dne, jak asi musí naopak být na pozoru v noci? Není divu, že se tak snadno probouzel.

Lítostivě na Duena vzhlédl, přesto ten žádnou lítost nepotřeboval. Vztekal se a prskal na to tělo, které jim leželo před prahem.

„Teď nastává jen otázka, jak moc věřit tomu, co ten večer pronesl."

„Já bych mu nevěřil ani slovo!"

„Jenže vodu téměř nemáme, Duene," napomenul ho Feishen, celý znepokojený nad jejich aktuální situací. „Zkusil bych to. Tím, že uděláme okliku na západ, ničím neuškodíme. Navíc, musel říkat pravdu. Kdyby lhal, bylo by to na něm znát a stal by se okamžitě podezřelým."

Duen se chvíli mračil, stále nepřestal proklínat toho ubožáka, co jim tak znepříjemnil jejich romantický pobyt. Nato však jeho uši zaznamenaly důvod, proč nějaký negativismus opustit a naopak, přivítat otevřený úsměv a veselá očka.

„Uděláme? Neuškodíme? Už jsi tedy přijal, že jsme spolu?"

„Cestujeme spolu. Bohužel," odsekl Feishen, okamžitě otrávený jeho obratem.

„Pročpak, bohužel? Nejsi rád, že máš po ruce tak obětavého ochránce?"

Feishen sžehl Duena pohledem, přestože mu okamžitě došlo, že tento agresor mu akorát přinesl více potíží než užitku. Duen bude skákat radostí.

„Co tedy chceš?"

„Já? Ty víš co," mrkl svůdně Duen, pravděpodobně nepochopil, oč jde.

„Za záchranu. Co chceš? Něco normálního," pokoušel se vydebatovat Feishen.

„Polibek je přeci normální," zastával své ten nestoudný záletník.

„Duene..." vzdychl Feishen; bylo teprve ráno a on již teď neměl ani špetku energie.

„Dobrá, dobrá," smál se, ale jeho smích postupně přecházel v tajuplný úsměv. Jeho oči se přivíraly, přestože vnější koutky se kroutily do oblouku. Napadlo ho přeci něco, co by mohlo mít vysokou hodnotu - tak vysokou, že by to vyrovnalo cenu za jeho činy. „Je tu přeci něco, co bys mohl udělat - tedy, prozradit."

Náhlý vážný tón upoutal Feishenovu pozornost, ačkoliv ve skrytu duše tušil, že se to vyvrbí v další nemravnost z Duenovy příliš nespoutané mysli.

Na druhou stranu, probudilo to v něm zároveň pochyby. Jistou nervozitu, kterou stále v sobě nese, ale úspěšně ji udržuje hluboko skrytou. Nedokázal udržet přímé oční spojení, a tak jeho zrak klesl na lesklou sponu se vsazeným bělavým kamenem.

„Co přesně?" odvětil nezaujatým tónem a natáhl se pro odložený čaj, aby vyplnil chvíli.

„Na světě neexistuje nic, co by donutilo lidi říkat čistou pravdu. Ani alkohol není v tomto zaručený. Lži existují a vždy budou, o tom si iluze nedělám. Takže nepoznám, jestli mi odpovíš pravdivě, nebo to zakryješ lží. Tedy, spíš to poznám, lhát neumíš, ale doufám, že opravdu patříš do té čestné menšiny, která je v celé Namasilii až neuvěřitelně vzácná. Pokud vůbec existuje. Ale asi ano, jednoho takového znám. Takovej hlupák. Tak co?"

Feishenovo obočí lehce cuklo, podobně jako koutky jeho úst.

„Hlupák? On je hlupák, nebo čestní lidé jsou hloupí?"

„Obojí. On ty čestné lidi zastupuje. Takže to přenáším z jeho osoby."

„A to chceš, abych se projevil jako hlupák?"

„Spíše doufám, že tu definici hloupých lidí budu moci vymazat," zubil se, jak kličkoval mezi slovy a zakecával nedomyšlené přeřeky. Feishen již ztrácel s jeho neustále v mlze zakrytými slovy trpělivost.

„Co teda chceš vědět?"

Duen si olízl rty. Na tuto otázku se musel předem připravit.

Slabé podzimní světlo pronikalo do jeho očí a rozzařovaly jejich kresbu. Zdály se čisté, jako obroušené krystaly, nastavené přímo na mladého muže, jenž počítal sekundy do Duenova promluvení. Ten nadále přežvykoval sliny a váhal, jak moc si tím pokazí vztah s Feishenem.

Ale co, risk je zisk, a dříve či později by na to stejně přišlo.

„Zajímalo by mě, co dělá takový syn Jeho Veličenstva na osamělé cestě na sever."

Feishenovi se zatajil dech. Prudce zdvihl pohled na Duena, téměř nemrkl. Panika v jeho očích však mluvila jasně. Duen měl pravdu.

„Asi jsi v šoku, jak jsem tě poznal. No, není to součást mé otázky, ale ukojím tvoji zvědavost, jsem prostě příliš hodný, abych tě nechal takto zmateného. Vlastně, už jsme se kdysi dávno viděli. Nevím, jestli si vzpomínáš, ale pěkně jsi vyváděl, na dvorku paláce. Tvá matka se za tebou hnala, aby tě chytla a zase odvedla pryč, chudinka, nenechal jsi ji se ani nadechnout. Jsi sice starší než korunní princ, ale tvá matka je konkubína, že? Takže tě to nějak všechno minulo. Je ale zvláštní, že vlastně od mala jsem tě pak už nespatřil. Hádám, že jsi byl hezky držen pod zámkem? Nemusíš se bát, můžeš mi to říci, však já poznám všechny tyto praktiky, takže to pro mě není nic neobvyklého."

Mladík ztratil veškerá slova z jazyku. Jeho tělo se ani nehnulo, ztuhlo jako kus tuku, i jeho hruď se téměř nezvedala. Nebýt hlasitého bušení srdce, šířící se do celého těla, do jeho krku, hlavy, i konečků prstů, s nimiž neustále cukalo; nikdo by neřekl, že je naživu.

Duen to nechtěl úplně vytahovat, ne takto přímo. Chtěl pozorovat, zjistit, o co se pokouší, ale nakonec - proč ne, že?

„Upřímně, také mi to nedošlo okamžitě, ale rozhodně to byla otázka jen pár chvil důkladného vzpomínaní, koho mi vlastně tolik připomínáš, hlavně poté, co jsi prozradil své jméno."

„Proč jsi tedy předstíral, že mě neznáš?"

„Protože to je pravda! Neznám tě. A chci se o tobě dozvědět více! O tom, co se ti honí hlavou, co máš rád a ne, co se ukrývá v tvém srdci, které si tak střežíš..."

„Tahal jsi mě za nos."

„Tys mě tahal za nos! Prý nemáš sourozence? Pche! A kolik jich máš!"

„Nemám," promluvil sebejistě Feishen, takovým způsobem, že i Duen na okamžik pochyboval, jestli neříká pravdu. Což byla samozřejmě blbost, kolik královských potomků viděl Duen pohybovat se v prostorech paláce? Možná je pouze nevnímá jako své sourozence, jelikož se s nimi téměř neviděl.

Kdo by jen chtěl ukrývat takovou krásu před zraky všech lidí?

„A ta Miran?"

„Má matka," zašeptal, s něžným odleskem v očích, který Duena přímo ohromil. Takto se odráží láska, napadlo ho okamžitě. Najednou zatoužil, aby to mohl být on, kdo se bude takto odrážet v té chladné Feishenově šedi.

„Dobré, Feishene, dobré. Ale nemusíš se obávat, na mých citech k tobě to nic nezměnilo," mrkl na něj, jak ho chtěl uchlácholit, aby se mu náhle nerozplynul mezi prsty v pouhý dým.

„Chceš mě jen jako svoji trofej?" naráz vyhrkl mladík, a jeho jemňoučké vlásky se samy zatřásly tou hrůznou myšlenkou, ačkoliv jeho výraz sám o sobě byl klidný a odměřený, naprosto očekával kladnou odpověď.

„Cože? Ne! To ne, Feishene, rozhodně ne. Já trofeje nesbírám, já -"

„Sbíráš požitky, zatímco osoby necháš jít."

„Tebe nenechám, slibuji," dělal co mohl, aby tuto debatu strhl jinam, jelikož se odebírala nebezpečným směrem.

„Slibuješ?" odfrkl si Feishen, jeho rty se usmály, ačkoliv nasyceny surovým sarkasmem. „A co z tvého slibu? Jakou má váhu? A co znamená? Budeš mě tahat do postelí s jinými lidmi?"

Eh? Na druhou stranu, podobně to nějak Duen viděl. Nemusí ho opustit, ale jiným radovánkám to nemusí nutně bránit. A Feishen to naprosto přesně odhadl.

Avšak proč tak reaguje? Tak afektovaně? Neříkej, že...

„Říkáš ano?" vyhrkl Duen, plný očekávání.

„Ne," odsekl, a tímto slovem se celý uklidnil a stáhl zpět do sebe.

„Tak proč mluvíš, jako kdybychom -"

„Jen příklad," přerušil ho, nechtěl slyšet nic více. Bál se toho, co by uslyšel. Netušil proč vůbec tuto konverzaci načal, proč se vůbec ptal na věci, do kterých mu nic není. Chtěl se na místě propadnout.

„Nechme špatný příklad ležet za námi, a teď k té odpovědi. Co na severu?"

„Návštěva příbuzných," odpověděl stejně, jako si před pár dny Duen sám tipnul. Opravdu se to nezdálo jako lež, tak kde leží skutečnost?

„Jakých příbuzných? Co by tam dělali? Nevím tedy, z jaké rodiny je tvá matka, ale Zvučné planiny jsou chudé, dalů tam nalezneš jen pár. Nevybavuji si žádnou bohatou rodinu, která by tam měla sídlo. Navíc hledáš Tossaky, ne?"

Feishen jen semkl rty. Duenova slova byla pravdivá, nemohl je vyvrátit. Ale měl své důvody. Velice důležité důvody. A nepočet otázek, jenž mu nikdo nemohl zodpovědět.

„Takže nechápu, proč se tam tak řítíš."

„To sám teprve zjistím," zamumlal tiše Feishen a popadl placku, za celý rozhovor mu vyhládlo. Alespoň měl důvod, proč mlčet a Duenovo mrmlání nenápadně ignorovat.

Jejich cesta za vodou probíhala ve větším tichu, než bylo obvyklé. A to z obou stran. U Feishena to nebylo tak poznatelné, jelikož se svých slov většinou zdržuje, zato Duen měl mysl plnou vzpomínek. Vzpomínek nejen na mladičkého Feishena, který se pral s vojákem, jenž ho zastavil v běhu; ale i veškerých Kietových poznámek během let, jeho samotných učňovských let, kdy přemítal, jestli na něj narazil ještě jindy či nikoliv, a ještě jednoho detailu, který mu přišel čím dál víc zřetelnější a nedokázal pochopit proč. Jestli se jednoduše dostal do stavu, v němž už vidí spojitosti se vším, či se jen chtěl nějakým způsobem zabavit, aby se zdržel svých zvyklých kontaktů s Feishenem, na jehož těle vyrostly odpuzující ostny. A on se nechtěl popíchat. Raději si počká, až postupně opadnou.

Měli štěstí - muž opravdu nelhal. Voda, která nesla zápach možná jen po tlejícím listí, na ně brzy čekala, a s plnými nádobami již konečně mohli pokračovat ve své výpravě.

Místo mohutných stromů je vítaly rozrostlé keře, kopce se začínaly vyrovnávat. Feishen předpokládal, že za pár dní konečně narazí na přístavní město na řece - pokud se budou držet mírně na západ, a pak nebude problém si zkrátit cestu proti proudu řeky. V tomto období by měla být klidná, a cesta tudíž nenáročná. A pokud se mu poštěstí, Duen by mohl zaplatit převoz i za něj. To však bude chtít něco na oplátku... Feishen okamžitě zavrhl, že by ho takto nechal, a nahmátl si svůj chudý svazek dalů. Rozhodně ho nesmí nechat za něj zaplatit cestu.

Nabyté ticho nedrželo dlouho. Do večera byl Feishen opět příležitostně osaháván, neinvazivně, pouze letmými dotyky, a na celý den mohl vzpomínat jen jako na výjimečný odpočinek od této pijavice.

„Co tam skáčeš?" zamumlal Duen následující dopoledne, když spatřil Feishena akčně poběhávat mezi úzkými kmínky vysokých keřů, naprosto u něj nezvykle. Odpovědi se nedočkal, ani ji neočekával, a tak se to rozhodl risknout a následovat ho do toho bludiště. Krčil se, snažil se své mohutné tělo sbalit do co nejmenšího objemu, své oblečení na sebe pevně tisknul, aby se nezachytil ani o jednu větývku a nezpůsobil si proděravění šatu.

Kličkoval však velice obratně, díky jeho výcviku to pro něj byla hračka, přesto strach o vlastní vzhled ho činil v tak úzkém prostoru nervózním.

Zato Feishenovi na ničem nezáleželo. Již několikrát skončil s klackem zapíchnutým v plášti, jeho vlasy se honosily ozdobami ze zbytků listí a pavučin. Bloudil hlouběji do křovin, kudy by i malé dítě mělo problém proklouznout, až to Duen vzdal a vrátil se zpět.

A tak vyčkával na tom stejném místě, podupával si do rytmu jedné opilecké písně, a uvažoval, jak daleko s Feishenem stihne dojít. Toto téma ho však na dlouho nezaměstnalo, a bez žádného alkoholu po ruce, nehorázně se nudil, když se mladík vynořil z lesa suchých pahýlů.

„Co to kruci máš?" krčil nos nad jeho náručí plnou podivných zkroucenin, hnědé a černé barvy. Připomínalo mu to něco mezi plátky suchého masa a kůrou stromu, v něčem zase viděl odporné slimáky. Každopádně pochyboval, co s tím Feishen zamýšlí. Tedy, nepochyboval - věděl, vzpomenul si na nedávný incident, a jen se modlil, že se mýlí. Proč jen má takovou smůlu na lidi s podivnými choutky?

„Houby. Ztenčují se nám zásoby, ale tohle nám obstará minimálně dva obědy," položil svoji nůšku na zem, aby vytáhl plátýnko a přemístil je do něj.

„To si uvař pro sebe, nechci se otrávit," krčil nos Duen a odvrátil zrak, už jen pohled na to mu přišel odpuzující.

„Tak klidně umři hlady," pokrčil Feishen rameny a během chvilky byl připraven v cestě pokračovat.

Duen po něm poočku pokukoval, v žaludku mu vznikal podivný nevysvětlitelný pocit. Nedokázal jej pospat. Sám byl překvapený, jak agresivně si prodíral cestu skrze orgány, rozvracel všechen pořádek, který dosud udržoval, a jako přímořská vlna, hnal se až do špiček jeho prstů.

Než stihl zjistit, co to je, kromě touhy z těch hub zvracet, již ho spolkl a následoval v cestě.