Na jejich obzoru se objevila opuštěná stavba. Vysoké kamenné zdi s bohatě zdobenou bránou, jež již dávno ztratila svoji barvu a lesk. Nyní byla vymalovaná působením povětrnostních podmínek. Proudy vody, opakující se léta a léta, každý menší i větší déšť, narýsovaly na bránu pruhy. Nevynechaly však ani kamennou zeď. Spodní třetina se ztrácela v hlíně, zakrytá suchými stonky plevele. A slunce vytáhlo všechno ostatní, vybělilo prkna do běla.

Dvojice okamžitě zpomalila, když se před nimi stavení rozprostřelo. Nebyla to žádná malá chatrč, naopak rozlohou připomínala vilu bohatého měšťana. Přestože takto osamoceně umístěná, obsahovala vše, co takový luxusní dům vyžadoval. Rozlehlou zahradu plnou kvetoucích stromů, avšak i neopadavých jehličnanů; malé jezírko s kapry, sochy harmonicky umístěné na vyhrazená místa a cestičku vysypanou bílými kamínky. To alespoň oba předpokládali, že uvnitř spatří, dle rozlohy stavení, jelikož takto na ně jen vykukulovala střecha a několik holých korun stromů.

Cesta byla již dávno zarostlá, nezdálo se, že by dům někdo obýval. Téměř. Feishen se skrčil a přidřepl k rostlinám, jejichž stonky letmo pohladil. Měl neblahé tušení, že to nemusí být úplně pravda.

„To je skvělé! Brzy se setmí, můžeme uvnitř přespat!" Duen neskrýval nadšení při představě, že ho v noci nebudou lechtat mravenci a mráz kousat do zadku. Vrhl se k bráně a jen lehkým zatlačením ji rozevřel a odhalil vnitřek pozemku. Mladík neměl jinou možnost než ho následovat, ačkoliv ho záda brněla a uši cukaly nad každým podezřelým zvukem.

Zahrada opravdu nezklamala. I přestože byla celá zarostlá a udržované tvary křoví již dávno daleko přesáhly požadovaných velikostí, nebylo těžké si představit, jak to zde vypadalo dříve. Jelikož styl zahrad, přestože sledoval trendy, nikdy neodbočil od konvenčních návrhů; dokázali oba sloučit tento obraz a obrazy dosud spatřené a jako kdyby žádný plevel bílé kamínky nepřerůstal. Sochy sice již popadaly sílou větru a eroze a na zemi tak vyrůstaly kusy lišejníkem pokrytého mramoru; podstavce se nadále hrdě vzpínaly, očekávaly nový přírůstek do rodiny.

I dům byl rozsáhlý. Táhl se do dvou křídel a k němu se přidružovaly hospodářské stavby a zastřešená galerie. Rozhodně to evokovalo představu učence nebo bohaté madam, jež prochází pod stříškou a obdivuje kvetoucí druhy v zahradě. Nebo v jarním deštíku, nostalgický pohled na zlomené srdce vyhlížející svého druha.

Přestože okna byla pobitá, mnohé kusy dřeva držely jen silou vůle, a střecha strádala množství tašek; nebylo pochyb o honosnosti původního sídla. A s tím se pojily velice důležité otázky.

Proč zde bylo postaveno? A proč poté opuštěno?

Jelikož bylo jisté, že visí v myslích obou mužů, ani jeden z nich je nevyslovil nahlas. Bylo to zbytečné. Oba si byli jistí, že kdyby ten druhý něco věděl, rozhodně by to v této situaci řekl.

Zatímco Duen se bezohledně vrhl vpřed, Feishen zůstával pozadu. Snažil se porozumět řeči květin – tedy, co z nich zbylo. Jen další vyschlé pahýly, pokryté spadlým listím stromků.

Duen ihned přiskočil ke studně a již věsil kyblík na háček. Zdá se, že již spotřeboval svoji vodu a bystřiny se jim nějakou dobu vyhýbaly. Ta náhlá akce až překvapila Feishena, který pozoroval dění opodál. Zároveň nepolevil na ostražitosti, jak ho znepokojily ty nalomené rostliny. Ano, mohlo to způsobit i zvíře, ale Feishen nebyl naivní začátečník. Pod pláštěm svíral rukojeť svého meče.

Duen zatím vytáhl kýbl plný vody. Bez zaváhání smočil dlaně v ledové vodě a nabral ji do zformované mističky. Jen co k ní však přiložil obličej a nadechl se před prvním lokem, vodu s odporem vypustil zpět a obličej odtáhl na míli daleko.

„Fuj! Ble!" setřepával kapky vody ze svých rukou, neodvažoval se je ani utřít do svého pláště. Bylo to pro něj, jako kdyby nabral psí hovno. Stejná tragédie.

Feishen si jen vzdychl a přikročil k němu. Dlaň si obalil v látce své vnější tuniky schované pod pláštěm a již bral Duenovu kontaminovanou končetinu a otíral ji do vrstvy vlastního oblečení. Důkladně očistil nejen prsty, ale i meziprstní prostory od páchnoucí vody, a totéž provedl i s jeho druhou rukou. Přestože je dělil hrubý len, sdírající Duenovu kůži a zanechávající zarudlá místa, i přesto si vychutnával ten moment, kdy se o něj Feishen dobrovolně staral, s určitou pečlivostí, zastíranou otráveným výrazem.

Aniž by pohlédl do Duenových očí, naklonil se ke kýblu a slabě k němu čichl.

Opravdu byla voda odpuzující. Strašlivé výpary mu podráždily nos a donutily ho si kýchnout.

„Není pitná."

„Musí to být pramen jezera Delaia," konstatoval zklamaně Duen, jelikož jeho krk byl již vyschlý jak podzimní listí.

„Na," odvázal si tykev z pasu a již ji podával Duenovi, s lhostejným přístupem, jako kdyby se o nic nejednalo. Musel se tak tvářit, protože již druhé laskavé gesto jen podpořilo Duenovu bujnou fantazii a falešné představy, v nichž žil. Na obličeji mu vyrostl jeden velký, odporně sladký úsměv, a stačil pouhý krátký pohled na něj a z toho všeho cukru vyschlo v krku i Feishenovi.

„A to není v okolí jiný zdroj vody?" okamžitě se rozhlédl, ale samozřejmě, nic nenašli. Očekávané jezírko již nemělo v sobě ani kapku vody, a můstek přecházel pouze přes vyhloubenou díru, zarostlou snad více než jeho okolí.

„Dříve se jezero Delaia běžně využívalo. Něco s léčivou vodou či co. Možná si tu někdo postavil rekreační sídlo."

„Zde?" divil se Feishen, přeci to bylo celkem daleko od veškeré civilizace. Ačkoliv znal Namasilii velice dobře, měl ji projitou i prostudovanou, nyní projížděli oblastí, jež nenesla žádné specifika, žádné známky po lidských osadách či městech.

„Asi ne, když tu stojíme," Duen byl ještě stále rozhozený z toho smradu, že nezkrotil svoji někdy poněkud ostrou povahu. Dokonce, i když pil Feishenovu vodu, stále cítil ten zápach přilepený na jeho prstech.

„Pojďme to omrknout. Jestli se nemýlím, určitě tu budou mít nějaké koupele či cosi. Kdyby tu byla alespoň normální voda, hned bychom ji mohli využít," mrkl hravě na společníka, čímž také zakryl svoji jedovatost, a již mu přehodil ruku přes rameno a naváděl ho do budovy.

Naváděný neměl jinou možnost. Dlaň na jeho ramenu byla jak koule závaží. Nedovolila mu jakkoliv proklouznout, jen slepě následovat vedení, jak byl tlačen vpřed, až několikrát málem zakopl. Po tváři ho šimraly dlouhé prameny blonďatých vlasů, jež nebyly součástí spletené sítě, a tak si svévůlí dělaly, co chtěly. Feishen rovnou využil jejich těsné blízkosti, aby zašeptal pár důležitých slůvek.

„Nejsme tu sami."

Duen však šepot ignoroval. Jeho kroky ani nezpomalily, a již byly dveře před nimi odsunuty a Feishen se ocitl v srdci temnoty.

Pokoj rozhodně nepatřil mezi nejsvětlejší místa. Obzvlášť stromy, jež nebyly opečovávány a pravidelně sestříhávány, nyní vrhaly na celou budovu ohromný stín. Všechno, co dříve překypovalo barvami a veselím, se rázem koupalo v odstínech šedé.

Překvapivě, mnoho z původního nábytku a bytových doplňků tu zůstalo. Jen ty nejcennější věci zde chyběly, ale možná jen byly odneseny pryč, ne však ukradeny. Místní pořádek byl až neuvěřitelný. Zdá se, že měli velké štěstí – štěstí, které se vyhnulo mnoho vykrádačům hrobů či jiným zlodějům. Dávno se z tohoto místa mohlo stát sídlo banditů, přestože v okolí nebyl žádný strategický bod, kde úspěšně přepadávat cestovatele; nebo zdejší předměty mohly být již rozprodány, třeba na takových aukcích, jako byla ta v Dialu. Jenže lidé se tomuto domu vyhýbaly jako prokletí, a zbylé kusy nábytku by neměly takovou cenu, jako kusy šperků a drahých kovů. A kdyby bylo v dosahu dostatek pitné vody, Feishen i s Duenem tu snadno mohli zakotvit a vytvořit si z místa hnízdečko lásky.

Nebo tedy to přesně Duena napadlo, když si prohlížel četné závěsy a širokou postel ve vedlejším pokoji. Jak ještě udržoval intimní dotyk s Feishenem, všechno se to okamžitě takto vykreslilo a on si rozhodně nestěžoval. Možná, možná by mohl zase zkusit své štěstí, když už mají i příležitost, kde se hrátkám odebrat.

Zatímco Duen se již viděl nahý na matraci, Feishena ovládla nejistota. Celková tma v pokoji ho svazovala, puch shnilého dřeva pak dusil. Neznal to tu, v životě tu nebyl, ale přesto si nemohl pomoci a jeho vytříbené smysly zachytily pach krve. Zatímco se Duen vrhl zvesela do prozkoumání dalších prostor, Feishen měl poněkud problém hnout se z místa. A když tomu tak učinil, pouze si byl se svojí intuicí jistější. Jen opatrně obkružoval stůl se židlemi, jen váhavě se natahoval pro obsah nádobek ve skříni u zdi. Do zatuchlé a husté atmosféry se zamíchávaly vůně různých bylin, téměř rozpadlé na prach ve svých nádobkách, div že stále nesly svoji esenci.

„Možná se navzájem povraždili, proto tu nikdo není," oznámil hlasitě Duen a poukázal na zakrvácenou látku, kterou odněkud náhodně špičkou boty vytáhl. Černé obrysy ohraničovaly bahnitou hnědou, přesto je absence rudé nezmátla a nedonutila mylně považovat látku za pouze zašpiněnou zvenčí. Oba totiž měli tu čest vidět, jak taková zaschlá krev vypadá.

Feishen opustil sérii nádob a pomalým krokem, s dlaní na rukojeti, došel za Duenem. Nevšímal si široké postele, spíše se rozhlížel kolem dokola všeobecně. Pokoušel se odvodit si nějaký závěr, vydedukovat, co se tu mohlo tak stát, že budova skončila v takovém stavu, v jakém byla.

„Vidím to na běžnou mileneckou hádku. Ženuška nestrpěla podvádění manžela, nebo naopak manžel ji našel s milencem v posteli..." předvídal Duen a najednou se začal prudce otáčet po pokoji, jak již načrtával jednotlivé postavy svého příběhu a posazoval je na daná místa. „Přišel, zastavil se ve dveřích. Zrovna je spatřil přímo při činu. Žena, nahá, ležící na zádech v posteli; křečovitě se držela mohutných svalů mladého milence, který ji obdarovával agresivními zásuny, až křičela samou rozkoší. Vrtěli se v pravidelném rytmu, zpocení a naprosto odevzdaní jeden druhému. Muž hýbal pánví takovým způsobem, že přesně narážel na její citlivé místo. Opakovaně, každým svým pohybem jí rozechvěl celé tělo, až ztrácela sílu a zdravý rozum. Chtěla víc, chtěla ho celého v sobě, navždy, takto. Sklonil se a políbil ji na ústa, a pak se sunul níže a níže na její bradavky, připomínající dvojici jahod. V tvém případě to typuji spíše na maliny, nebo zralý angrešt, rozpůlený vejpůl – Hele, posloucháš mě?"

Samozřejmě, že Feishen utekl pryč jak nejrychleji mohl. Hned po prvních slovech a Duenově intonaci mu došlo, co svojí interpretací vražedného činu chce vyjádřit. Nebo, čeho tím chce dosáhnout. A Feishen opravdu nechtěl před Duenem řešit žádnou svoji záležitost, obzvlášť v tak kritické chvíli.

A během momentu se ani nemusel snažit neposlouchat a nějak odolávat.

To, co spatřil, ho zklidnilo dostatečně. A ze svůdných slov se stala neviditelná mlha kdesi v údolí.

Ve vedlejším pokoji se nacházela kolébka. Dětská postýlka. Stará, přesto zachovalá, ozdobená zlatými detaily, vyjadřujícími květy jasmínu a slunečnice. Občas narazil na místo, kde zlaté pokování již odpadlo, nebo netečný brouk vyhloubil svoji díru. Avšak i jen se špetkou představivosti člověk jasně viděl, jak nádherná a honosná to postýlka byla. Jinak byl pokoj na nábytek prostý. Jen v rohu se nacházela rohožka pro další osobu, aby zde mohla přespat.

Feishen přejel prstem přes vzor kolíbky. Snil o tom, jak asi to malé, nevinné dítko vypadalo, když ho sem položili. Jak asi vypadala jeho očka, jak jen si cucal prst, aniž by si byl vědom vnějšího světa. Jak kolem něj obskakovaly služebné, aby se na něj mohli podívat, pochovat si jej, zatímco se jejich paní nedívá.

Jak byl pro to dítě život jednoduchý.

„Hm?" Duen se zrovna doplížil za Feishenem, jenž nadále plul myšlenkami úplně jinde, a obkroužil mu ruce kolem pasu. Dost, že kvůli své ignoranci a zamyšlení vypustil Duenovo náhlé utišení i nenápadné kroky. Ani toto intimní gesto nebylo dostatečným spouštěčem, který by měl přivést Feishena zpátky na zem. Možná proto, jelikož byl Duen přehnaně opatrný, a jeho ruce extrémně jemné. Sotva se dotýkaly jeho pláště, natož aby si ho k sobě přitiskl. Ale jelikož se mu ten mladík nijak nevykrucoval a naštvaně neječel, pokročil tedy a nyní objal Feishena natolik, že se mu svalil do hrudi a hlavou opíral o jeho rameno.

„Due – Duene!" Ah, tak vyjekl až teď.

„Copak, lásko?" zašeptal mu s úsměvem do ouška.

Jaká lásko, ty jeden...! Feishen zuřil, až celý rudnul.

„Pusť mě! Okamžitě!" sám se pokoušel uvolnit ten stisk na jeho břiše, ale neúspěšně. A co víc, náhle se jeho nohy odpoutaly od země, jak jej Duen nadzdvihl a rychlou otočkou nastavil směrem k ložnici.

„Vyprávěl jsem ti o tom, co se stalo, a tys vůbec nedával pozor. To mi ublížilo, můj drahý Feishene. Ale nevadí, zopakuji ti to ještě jednou," ustavičně svými slovy ohříval Feishenovo ucho, a to brzy začalo růžovět pod nátlakem neobvyklého tepla.

„Nechci – nechci slyšet nic. Nic od tebe, ty – Ty! To nemyslíš vážně, Duene?!" Feishen vytřeštil oči, naprosto se zadrhl ve svých snahách se vysvobodit.

„Copak?" Duen hrál blbého a jen nakukoval na profil mladíka doslova utopeného v rozpacích.

„Okamžitě mě pusť! Hned!" nakonec mladý hoch vzdal soupeření o to, kdo má větší sílu, a vzal to více podvodem. Štípl Duena na dlaň takovým způsobem, že nabuzený Duen nedokázal udržet stisk i svoji věc v kalhotách naráz, a tak musel Feishena pustit ze své náruče.

Feishen zběsile oddechoval, stejně jako Duen. Ten však narozdíl od zarudlého mladíka nesl na tváři škodolibý úsměv, jak si vychutnával Feishenův výraz, jenž mu stále visel v mysli jako nezapomenutelná památka.

„Vzrušil ses zbytečně, Duene. Žádná vražda při mileneckém aktu," odsekl vražedně Feishen, čímž mu naznačil, že celá jeho předešlá srandička byla až bolestivě zbytečná.

„Ah, tady se rodili děti!" zvolal osvíceně, jak si letmo prohlídl interiér a dal si jedna a jedna dohromady.

„S vysokou pravděpodobností."

„A víš, k čemu pak byla ta postel?" nadzvedl obočí Duen, jak sugestivně na Feishena mrkal.

„Jdi s tím ven, okamžitě!" vytlačil smějící se osobu pryč, poté jen vyčerpaně padl starou židli a zhluboka se nadechl. Užíval si těch pár sekund ticha. Nádherného ticha.

Dokud mu neřekne ano, což se nestane, je v bezpečí. Měl by být. Ale Duenova schopnost dodržovat slova je poněkud pochybná. Přestože nezachází do extrémů, také ho nenechá na pokoji. Učí ho – ano, učí Feishena navyknout si na jeho dotyk. Na jeho všelijaké dotyky. Možná proto, že se zprvu choval tak ostýchavě? Kvůli jeho odtažitému a nesmělému přístupu?

Duen je rozhodně profík ve svém oboru, se specializací na krocení plachých zvířat. A Feishen začínal nabývat dojmu, že to tělo s blonďatou hlavou po tom všem již plně zná.

A že pevná a hřejivá opora je to nejstrašlivější a nejtrýznivější zlo.

Zachvěl se a obejmul své ruce. Ještě není ani v polovině cesty a již se mu tak plně otevřel. Co si má jen počít?

Jeho myšlenkový chaos byl vyřešen až příliš snadno. Průniku hlasitého cinkání mečů zvenčí nešlo zabránit. Feishen vyskočil na nohy a hnal se za zvukem, jeho ruka již povytahovala meč z pochvy. Jeho útoku však nebylo třeba. Útočník, jakmile mu došlo, že je soupeř v převaze, klekl na nohy a odhodil svoji zbraň do dáli.

„Vzdávám se! Vzdávám! Milost! Milost!"

Takže jen nějaký blbeček, zavrtěl hlavou Duen a nadále držel ostří meče u krku starce.

„Ah! Feishene! Koukej, máme návštěvu!"

Feishen dělal, že přeslechl jeho narážku, a přesunul se k Duenovu boku, aby měl lepší pohled na toho agresora.

„Kdo jste?"

„Já – Já – Já jsem jen potulný, jen vandrovník, nemám domov, nemám nic, ale narazil jsem na tuto budovu a... Byla volná! Nikdo v ní nebyl, přísahám! Já nikoho nezabil! Ale jsou tu volné místnosti, tam tedy žádná krev není, tam Delai ještě nikoho nenavštívil, tak tam žiji."

„Máme nájemníka!" zvolal Duen zvesela podruhé.

„Vy tady žijete?" ignoroval ho zase Feishen a přísným pohledem přeměřoval klečícího. Přestože jeho obličej byl tak mladý a nesl tolik jemňoučké rysy, bylo těžko uvěřitelné, jaký chlad skrývaly jeho velké oči. Duen ho mohl takto pozorovat až do skonání světa.

„Jo, tedy ne, tedy... Neměl bych, není to moje, ale nikomu to neříkejte! Snad to není vaše, nebo jo? Je to vaše?" muž panikařil, jak ho po bradě hladila ledová ploška čepele meče.

„Ne, není. Jenom procházíme. Chtěli bychom zde přespat, zítra zase vyrazit. Nebudeme vám na obtíž. Je to možné?" přešel na laciný diplomatický tón, ani Feishen se s ním příliš nepáral. Ale náznak milosti byl neodolatelný a chlapík souhlasil divokým pokyvováním hlavy. Až se několikrát bouchnul do kovu meče.

„A vy tedy cestujete?" načal muž, již klidnější, jakmile se všichni seskládali do místnosti v druhém křídle, které předtím neprozkoumali. Jednalo se hlavně o společenskou místnost a dále místnosti pro personál, kde se nacházelo množství lůžek i celá kuchyně. Nebyl problém založit oheň a dokonce uvařit něco teplého. Dřevo bylo naskládané na druhé straně domu, není divu, že jej nespatřili. Zázemí zde bylo nad míru dostačující, aniž by byla nutná návštěva vznešenějších pokojů. Když to Feishen srovnal se svým předešlým obydlím, jako kdyby bydlel v pouhé stáji.

Muž se zde zaručeně vyznal, měl ve všem bordelu svůj pořádek. Brzo již vřela voda a muži ochutnali čaj a vyčkávali na polévku z fazol.

„Ano," více to Feishen nerozváděl – nebylo třeba.

„Aha, a kam?"

„Někam," pofoukal čaj, oči sklopené. Duen si odfrkl.

„Je to tajemství?"

„Asi ne, idiote," nevydržel Duen a měl chuť do toho chlapa kopnout. „A co ty? Jak se ti tu daří? Voda smrdí jak sračka."

„Voda? Aha, voda. Studna je nepoužitelná. Zachytávám ale dešťovou vodu. Po převaření se dá. Ale nedaleko odsud proudí říčka. Její zdroj není z podzemí, myslím. Je čistá."

„Jo? A jak daleko?"

„Na západ. Asi půlhodina chůze. Zítra vás k ní mohu zavést, pokud chcete."

„Bereme tě za slovo," mrkl Duen, náhle rozveselen představou, že jeho zásoby, byť obyčejné vody, budou doplněny. To ale znamená, že již nebude sdílet tykev s Feishenem? Jeho dobrá nálada byla rázem ta tam.

„A v okolí, nenacházejí se nějaké vesnice, města...?" nadhodil Feishen, jelikož měl za to, že pokud se blíží jezeru Delaia, mohli by se tu nacházet nějaké další indicie, které by mu pomohli dosáhnou cíle.

„Jen ruiny, pane. Jen ruiny. Zarostlé stromy, život se do nich již nevrátí. A kvůli jezeru zde už nelze běžně žít."

„Ach," pokýval hlavou mladík, jelikož chápal, proč tomu tak je.

„Jestli si myslíš, že tu někoho najdeš, tak to se domníváš zbytečně. Ten požár – byl to požár? Myslím. Ten dostal všechny. Další vesnice se rozprchly, jak se jezero zkazilo."

„Pán je moudrý, pán má přehled!" lezl do prdele stařec Duenovi, ale tomu to absolutně nevadilo. Po dlouhých dnech naprostého odmítání potřeboval nahnat ego, pocítit, že se stále najdou tací, kteří ho obdivují a vyzpěvují jeho slávu do nebes!

„Proč se zkazilo?" vyhrkl Feishen, než zastavil svá slova v puse.

„Co já vím? Chcípla v něm kráva?" pokrčil lhostejně rameny Duen, ale když spatřil ty naléhavá očiska, ten nadějný pohled... Přestože za informaci zaplaceno nedostane, co jiného má dělat? Povzdychl si a natáhl nohy, překřížil je pohodlně v kotníku a zaklonil se vzad.

„Vážně nevím. Sám si skoro nic nepamatuji, a nějak to nebylo ani diskutováno... Prostě, všechno se semlelo, zdá se, že Ilai se začal nudit a s Delaiem si zahráli hru. Jak jsem zmínil, voda měla mít nějaké léčebné účinky, kdysi, hodně, hodně dávno. Ale poté začala spíše škodit než být k užitku. Začala páchnout, ostatně jak jsi sám cítil. A já na svých rukách cítím též. Hele, není někde něco, čím bych si je mohl umýt?"

Duen se začal ohánět kolem sebe, ale nenašel nic, žádný dostatečně čistý hadr, ani průzračnou vodu, v níž by vymáchal své drahocenné dlaně.

Feishen ho mlčky pozoroval, nejprve neměl chuť mu v jeho bádání pomoci. Avšak zatímco mu Duenova tunika poletovala před nosem, vlála a roznášela vůni slabého parfému i aroma mužského potu, docházelo mladíkovi něco, co mu akorát vnitřně přitížilo. I dýka do srdce by byla milosrdnější než tohle mučení.

Odtrhl ze své lněné tuniky kus hadru, namočil jej do bylinného čaje a krátce vyždímal na zem. Kapky odrážející se od podlahy přitáhly Duenovu pozornost, jakožto znak něčeho tekutého a použitelného.

Jak byl překvapen, když spatřil nic neříkající Feishenovu tvář, vysedávající v poloze zkřížených nohou, ale místo toho, aby byl plně tváří tvář ohni, natáčel se a naznačoval Duenovi, aby se usadil vedle něj.

Takovéto pozvání nemohl odmítnout!

Zubil se jak malé dítě, o to více, když zpozoroval Feishenovu snahu s ním za žádnou cenu nenavázat oční kontakt. Místo toho se mladík plně soustředil na omytí dlaní, které se špinavé a páchnoucí vůbec nezdály, ale rozhodně Duenovi nenechaly chvilku klidu.

Asi má nějakou psychickou poruchu. Asi.

„Tyto byliny jsou očistné, používají se při zánětech. Lepší než klasická voda," pravil do země a opět namočil hadr ve svém hrnku, z něhož pít samozřejmě už neplánoval.

Tato obětavost Duena dojímala. Do určité míry.

Podobně jako před pár hodinami, i nyní ji podebíral s opatrností, umýval však s pečlivostí. Drhnul ji, přesto nedřel. Mokrý hadr se přizpůsoboval lépe tvaru pokožce a přenášel teplo obou dlaní, stejně jako nepatrné dotyky, vyvolané úplnou náhodou. Feishen zaťal čelisti, nechápal své dobrovolné nasazení. Proč jen...

„Ber to jako splacení tvé informace," pravil po chvíli, kdy se již věnoval dlani druhé.

„Cože? A já si už myslel, že se o mě upřímně staráš a chceš mi pomoci!" postěžoval si Duen, ale jen naoko. Bylo mu jasné, nebo si to tak alespoň naivně domýšlel, že to je pouze Feishenova chabá snaha zamluvit projevy jeho vzrůstající náklonosti.

Rozhovor se táhnul, ale ve skutečnosti nenesl žádný význam. Každý si ukrýval své záležitosti a nehodlal je odhalit cizímu člověku, na nějž náhodou narazil v této džungli. Všechny slova byla jenom frázemi, na které se nabalovaly fráze další a další, dokud se nesetmělo a celá skupinka již neležela zamotaná v pláštích, schovaná před hvězdami i před sebou navzájem.

Již dlouho nezažili v noci takové pohodlí. Jak příjemné bylo neležet na tvrdé zemi, ale mít pod sebou alespoň podložku, která vytvářela pevnou hranici mezi chladem a jejich tělem. V takových podmínkách se spalo o to lépe. Ukolébávalo je to do říše snů, snadno a velice efektivně. Oči se zavíraly automaticky a dech uklidňoval sám.

A brzy se zdálo, že na zemi leží tři mrtvoly.

Respektive, dvě budoucí mrtvoly.

Starý muž se tiše zvedl. Dělal, že spí již dobré dvě hodinky. Ti dva po náročné cestě musí spát jak zabití. Sám to věděl, sám zažil mnoho podobných okamžiků.

Nahmátl svoji dýku, kterou tajně ukrýval ve své tunice. Opatrně, tlumená všemi vrstvami oblečení a dek, ji vytáhl z pochvy. Žádný slavný záblesk hrůzy nenastal. V absolutní tmě si nikdo neviděl ani na vlastní ruce, natož aby spatřil strašlivou zbraň v jeho rukách.

Jak naivní! Jak naivní! Opakoval si pro sebe, jak se plížil k spícímu tělu. Říkal si, že nejprve zabije toho staršího, mohutnějšího. Ten by se totiž uměl ubránit. Sám si to vyzkoušel, když si s ním prohodil venku několik ran. A pak se vrhne na mladšího.

A všechny šperky a drahocennosti budou jeho! Spolu se zdejším majetkem, bude boháč! Konečně si bude moci koupit vůz a koně, všechno nabrat a prodat! Haha!

Jelikož sám neviděl na krok, řídil se svým sluchem. Hnal se za nádechy, které se mu zdály těžší, i přes jejich výrazné utlumení. Opatrně, po čtyřech, se přibližoval k dané osobě. Je tu. Před ním. Otočená zády k němu, vydána na milost.

Chlap se ušklíbl a pevně sevřel dýku v ruce. Druhou ruku si již chystal, aby otočil toho cestovatele na záda a trefil se mu přímo do srdce.

Bum!

Jak se rozmáchl rukou, prudce jako žihadlo, jeho předloktí bylo okamžitě zaseknuto o něco tvrdého a pevného. Počkat, někdo mu tlačí předloktí pryč! Stisk zesílil, a to tak, že musel upustit dýku a ta upadla na zem.

„Pozor, Feishene!" Duen svůdným hlasem upozornil spícího a jedním pohybem meče zranil útočníka po celých jeho zádech. Ty se okamžitě zalily krví a muž se bezmocně překlopil vzad.

Feishen tak mohl povolit a pustit starcovi ruce. Vyčerpaně si vydechl.

„Jsi v pořádku?"

„Hm," jen potvrdil mlčky šeptem, neměl náladu se vybavovat.

„Hovado jedno. Takhle ti chtít ublížit! Opravdu jsi v pořádku?" Duen chtěl nahmatat Feishena a využít příležitosti ke konejšivému objetí, ten se však překulil dál, až narazil do skříně.

„Nech mě. Chci spát," zašeptal unaveně a zase se zabalil do deky.

„Dobrá," smířil se se svojí prohrou Duen, načež nahmatal ramena, tentokrát jiné osoby, a bezmyšlenkovitě ji začal tahat ven před dům, kde s ní pohodil jak s pytlem hoven.

Nyní už byl také tak znavený, že na nějakou obranu kašlal a plně se ponořil do zaslouženého spánku.