Nakonec jen zavrtěl hlavou a opět si hleděl svého. Vytáhl z kapsy kus placky, párkrát do ní kousl a již mlčky opustil své místo odpočinku s cílem pokračovat v cestě. Před ním jen ticho, prázdno. Holé větvě stromů budily pocit nekonečné osamělosti, svazovaly lidská srdce do suché a nepropustné klece. Zatímco mnozí tento pocit nesnášeli, utíkali před ním do tepla domovů, Feishen ho zbožňoval. Pro něj byl domov zde.

Jen nyní si toho pocitu nemohl plně vychutnat.

Duen se za ním držel, nakračoval plně narovnaný s rukama za zády, jako velký učeň královského dvora, a nedokázal udržet minutu v mlčení.

„Každopádně, kam tedy máš namířeno? Jelikož je vyřešené naše dilema, můžeš mi to říci."

„Sever," odvětil prostě, bez rozmyšlení, prostě to odhodil jako smetí po cestě. Duen se pousmál. Feishen je poněkud přímočarý muž, až mu to opakovaně někoho připomínalo.

„Tak to jsem rád, že umíš odlišit světové strany," poznamenal Duen s úsměvem, jako kdyby chválil malé dítě. „A kde přesně? Sever Namasilie, sever Xetingu, nebo rovnou Země zamrzlého moře? Tam ale s otroky neobchodují, ačkoliv je pravda, že nebezpečné to tam je hodně."

„Vyber si."

„Já? To ty ses rozhodl vydat se na cestu, jak mám já rozhodovat o finální destinaci? Pro mě by bylo nejpohodlnější zůstat v teple, ne se plahočit touto mrazivou krajinou."

„Proč se tedy nevrátíš?"

„Už jsem ti řekl. Dal jsem ti své srdce, bez něj nemohu být, jinak bych umřel."

„Nevypadá to, že by ti v hrudi něco chybělo," ohlédl se po něm Feishen naprosto lhostejně, ačkoliv po vyřčení této věty se sám zamyslel. Na myšlence Duena bez srdce něco bylo. Jen s tím rozdílem, že ho nikomu nedaroval, ani neztratil. Již se bez něj narodil.

Avšak jak smutný by takový život byl?

A jak se Feishen lišil od Duena?

Více tuto myšlenku nerozebíral, aby zbytečně neprobouzel dávno pohřbené vzpomínky.

„Však co myslíš, že jsem ten necelý rok dělal? Léčil se z deficience."

Blbosti, se kterými Duen přicházel, někdy nenechaly chladným ani samotného Feishena. Opět zavrtěl hlavou, ale pouze aby zakryl ten letmý úsměv, který se na jeho tváři z tenkých rtů zformoval.

„Měl bys jíst více zeleniny," ignoroval všechno dříve řečené a navázal na poslední větu, vytrženou z kontextu.

„Když bude od tebe..." mrkl na profil Feishena. „Když mi prozradíš, kam směřuješ, mohu ti pomoci. Nepodceňuj mě, mám spoustu známostí a není věc, kterou bych neuměl. Snadněji dosáhneš cíle."

„Mlčet neumíš," nadhodil Feishen jen tak, jako první věc, co ho napadla.

„Umím. Jen musíš přijít na způsob, jak mě umlčet."

Zdá se, že další snaha o seriózní rozhovor padla. Feishena to začínalo vyčerpávat, a to spolu strávili pouze jeden večer a celé dopoledne. Svoji možnost se ho zbavit prohrál. Nechtěl se uchylovat k nekonvenčním způsobům, přesto ho jich začínalo pár napadat a zaměstnávalo to jeho bujnou fantazii.

„Není to tvá věc, kam jdu. A proč. Říkám ti to stále, Duene. A měl bys přestat s tvými snahami. Jsou marné."

To říkáš ty. Ale tvé tělo zpívá jinou píseň, pomyslel si pro sebe Duen, navenek se pouze temně usmíval.

„Tak mi alespoň dávej indicie. Je to cesta obchodní?"

Feishen mlčel, ale jeho nehybné narovnané rty vyjadřovaly zápor.

„Neseš nějaké poselství?"

Také ne.

„Záchrana života?"

Ani tohle.

„Tajná láska?" načal sugestivním tónem, za což ho Feishen jen sjel chladným pohledem.

„Návštěva příbuzných?"

Ty vytoužené rtíky sebou cukly, nepatrně, avšak jelikož Duenova pozorovací schopnost se upírala právě na ně, bylo to pro něj jasné znamení. Udeřil přímo na hřebík.

Co mu nešlo do hlavy, je, že podle svých předpokladů by tento muž žádné předky na severu mít neměl. Což však nemusí být úplně v rozporu, možná se jedná spíše o známé než pokrevní příbuzné.

„To je skvělé, alespoň poznám tvoji rodinu!" zvesela prohlásil a před tím rázným hlasem se až veverky utekly schovat. Feishen se jen otráveně kousl do rtů.

„Co ty a tvá rodina?" načal, jen aby odvedl pozornost pryč. Bohužel, byl to tak průhledný pokus, až to přišlo Duenovi roztomilé.

„Chtěl bys ji také poznat? To mě těší! Mohu tě snadno představit. Buď se otočíme, nebo poté, jak se vrátíme z cesty."

„Máš sourozence?" nuceně prohodil otázku, jejíž odpověď ho nezajímala.

„Ano, jednoho. Bratra. Ale věř mi, ten není ničím zajímavý. Já jsem milejší, hezčí, a rozhodně schopnější v každém ohledu," opět si neodpustil svůdný mrkanec na Feishena. „Ale možná by si rozuměl s některým z tvých sourozenců, hm?"

„Žádní nejsou."

„Nejsou?" zvědavě vytáhl obočí, ačkoliv jeho oči se podezíravě mhouřily. Vážně?

„Hm," nevnímal jeho překvapení a jednoduše kráčel dál. Duen mě co dělat, aby s ním držel krok. Sám by raději uvítal pomalejší tempo, příjemnější na přátelské pokecy. Ne tuhle urychlenou, koním se rovnající rychlost.

„To je škoda, mohli bychom naše rodiny spojit ještě silnějším poutem! Já a ty, můj bratr a nějaká z tvých sester..."

To už Feishen opravdu nevydržel a tím nevěřícným pohledem, kterým Duena obdaroval, silně pochyboval o stavu jeho mentálního zdraví.

„Copak se ti to nelíbí?"

„Ne," odsekl a okamžitě zrychlil, za ním zněl jen cinkavý smích jednoho nevyzpytatelného mladíka.

Stejně jako doposud, i zbytek dne a dny následující probíhaly v podobném duchu. Duen nezavřel svá ústa a vedl dlouhé monology, v nichž si nikdy neodpustil alespoň jednu narážku na Feishena, na jejich vzájemné sympatie, na jeho krásný obličej a přitažlivá ústa, na stesk, který pociťoval při myšlence jejich vzájemného odloučení. Také využíval každé chvíle, nebo jenom chvilky, kdy se mohl na Feishena přitisknout. Pomoci mu založit oheň obejmutím křesadel, pravidelně kontrolovat jeho teplotu, aby neprochladl, případně mu zahřát jeho drobné dlaně, jež byly okamžitě vytrženy z něžného úchopu; ale i jen usadit se vedle něj, a to takovým způsobem, že by se mezi ně nevlezla ani myška, ani moucha. Po ránu, nebo po každé jejich pauze, uchytil cípy Feishenova pláště a srovnal je, přestože byly dokonale uprostřed, a ujistil se, že jeho límec je nepropustný a chladný vzduch nemá šanci pohladit jeho krk. A večer, naprosto vyčerpaný z celodenní chůze, položil pokaždé svoji hlavu na Feishenovo rameno, dokud jej mladík otráveně nesetřásl. Překvapivě, každým večerem vydržel v této pozici o vteřinu déle. Měl pocit, že ještě špetku trpělivosti, a jeho cíl bude nadosah.

A Feishen tak trpěl, neustále, a vzpomínal na ty staré dobré časy, kdy jeho cesty doprovázelo hrobové ticho. Kdy měl skutečně možnost zahlédnout zbloudilé zvíře. Kdy svět byl pouze on a jeho mysl, a nic kolem neexistovalo. Nyní nebyl schopen normálně přemýšlet. A orientace v prostoru mu dávala dvojnásobnou námahu, jelikož velkou část síly musel vynaložit na odfiltrování Duenových řečí a celkové jeho přítomnosti.

Párkrát přemýšlel, že by to riskl. Že by vzal provaz a narval ho v noci do Duenových úst. Byl si však jistý, díky svým instinktům, že Duen není tak obyčejný muž, jak se na první pohled může zdát. A že i v noci je neustále ostražitý, a jediný pokus se k němu přiblížit by končil proříznutým hrdlem. Ostatně, jak měl možnost si to zkusit, když spolu šermovali.

Nakonec však byl rád, že se vůbec vyspal, v klidu a bez žádných pokusů dostat se mu pod tuniku. Alespoň v tomto Duen opravdu držel své slovo a lišil se tak od mnoho dalších chlípníků, kteří o slově úcta nikdy neslyšeli. Duen očividně ano. Ale bral to slovo s velkou, velikou rezervou. A Feishen si jen přál, aby ta rezerva byla mnohem menší. Jelikož cítil, že po tom všem... Jeho nezlomná, přímo diamantová vůle se začíná rozpadat v prach. A to si nesměl, za žádnou cenu nesměl dovolit.

„Jestli si pamatuji dobře, brzy bychom měli narazit na jezero Delaia. Je tohle tvým cílem? Ne moc chytré, musím říci."

Feishen naprosto strnul, když uslyšel jeho slova. A Duenovi to samozřejmě neuniklo.

„Není to mým cílem," zamumlal tiše, ale jeho lež byla příliš průhledná. Alespoň pro takového profíka, jako toho ozdobami ověšeného muže po jeho boku.

„Že ne? Vlastně jezero samo o sobě ne, to je pravda. Ale Tossakové, nebo to, co z nich zbylo...?" Duen důkladně pozoroval reakci jeho společníka, jehož řasy se neobvykle chvěly a rty pevně semkly, aby zabránily dalším projevům nejistoty a slabosti.

„Nehledám Tossaky."

„Ále, už jsme spolu strávili tolik nocí! Tolikrát jsme sdíleli své jídlo, vodu; copak mi stále nedůvěřuješ, můj milovaný Feishene? To tak krutě odmítáš mé srdce, které jsem ti dal?" při této příležitosti se k Feishenovi přikradl a přehodil mu ruku přes rameno, jako to již udělal za cestu nespočetněkrát.

Co to má dělat s jeho srdcem? Feishen se na něj zamračil, ale spatřil pouze z extrémní blízkosti výraz „ublíženého" Duena, který byl na hraně zklamání z neopětované lásky. Dokonce se mu začaly lesknout oči, ale to bylo pravděpodobně nastupujícím mrazem. Zpod pláště na jeho krku na mladíka vykoukla ozdobná stříbrná spona.

„Nebo konkrétněji, hledáš Pukhona. Jenže ten chlápek je už dávno po smrti a jediné, co z něj zbylo, je pár legend zmizelého kmene," pokračoval Duen a skrze ruku cítil, jak Feishenovo tělo reaguje na známé, dlouho zapomenuté pojmy. Trefil se do černého.

„Jestli si myslíš, že je to absurdní, proč mě tedy následuješ?"

„Neřekl jsem, že to je absurdní. Jen, že tvůj cíl není úplně jednoduchý. A ačkoliv nadále odmítáš moji pomoc, nemůžu se dívat na tvé slepé tápání. Již od začátku mi bylo jasné, že potřebuješ průvodce."

„Víš, kde Tossakové jsou?" náhle vyhrkl Feishen a v jeho očích, přestože se sám tvářil poněkud zmateně a nedůvěřivě, zajiskřila naděje. A ta naděje, ta závislost na Duenovi, hlavního aktéra fascinovala, ne, přímo vzrušovala. Usmál se na Feishena zářivěji, než jakým způsobem se odráží v létě slunce od písku Písečných hor, a pohladil ho konejšivě po zádech.

„To přesně nevím. Ale se mnou je nebude těžké najít."

Tak to klidně můžu jít sám, namaloval svýma očima kružnici a chtěl ho ze sebe setřást tím, že zrychlí v chůzi.

„Již v Adranuchu ses ptal na zrádce, o kterém ví spíše lid na severu, že? Není těžké s mými vědomostmi si domyslet, o koho se jednalo. Jediná taková kontroverzní osoba, o níž se příliš nemluví, až na ni lidé zapomínají, je Pukhon. Jméno, které se na rozdíl od Winaie v lidských rodinách nešíří, především proto, že je to Namasilie, která to ututlávala. A také z důvodu, že se týká víry celkem izolovaného kmene, ne celého národa," Duen ho nechal ho předběhnout a jen pomalu za ním vykračoval, s rukama za zády, jednoduše si hrál na velice kultivovanou osobu, čímž podle Feishena rozhodně není. Nebál se, že by mu mladík utekl. Bylo jasné - a tak se také stalo - že jakmile se mluvilo vážně a předhazovala se fakta, Feishen srovnal krok s Duenem, aby mohl naslouchat jeho moudrům.

„Kolik toho jsi v Adranuchu zjistil, pokud něco, to netuším. Už jen s těmi dvěma cestovateli jsi měl obří štěstí. Ale jestli po informacích opravdu lačníš, zbývá ti jediné. Jít na sever. Což jsi také udělal. Teď nastává otázka. Víme, koho hledáš. Přibližně víme, kde hledat. Ale zajímá mě, proč? Proč je tolik důležitá nějaká báchorka o starém dědovi?"

„To není -"

„...má věc, samozřejmě. Ale když už budeme žít spolu a sdílet své životy, je přece přirozené si sdělovat i své sny, svá přání, ne?"

Feishen mlčel. Na takové sračky neměl sílu nijak reagovat.

„Cestovatelé tě navedli správně. V rámci jejich možností. Ale zapomněli na jedno. A ty také, můj drahý Feishene. Nabízel jsem ti svoji pomoc opravdu s dobrými úmysly, ne jenom tak. Stále o ni nemáš zájem?"

Manipulátorská hra. Samozřejmě. Feishen se obrnil, jeho tvrdohlavost měla být jeho pohonem, jímž se dostat co nejrychleji z rozhozených sítí Duena Ran. Věděl, že pod těmito sladkými slovy a milosrdným přístupem se schovává lest, určitě. Že si Duen nenechával veškeré tajemství celé ty dny pro sebe jen tak. Když však věděl, kam Feishen směřuje a za jakým účelem, proč dělal blbého? Nevědomého? Copak čekal, že mu to Feishen sám prozradí? Bavil se pozorováním jeho snahy, jeho tápání? Nebo nechtěl prozradit své vědomosti a být odložen jak tupá jehla po dosloužení, dokud nezrezne a nezbude z ní jenom prach?

Určitě.

Feishen nesmí pomoc přijmout. Byl by to jak jeden krok do klece. Ale co když již další možnost nebude? Co když Duen opravdu něco ví? Přestože ne polohu Tossaků, nějaké indicie? Nějaká reálná fakta, odlišná od ústních sdělení, které roky a roky kolují mezi lidmi?

Duen, přestože to přímo neřekl, kladl důraz na velice důležitou skutečnost. Že Duenova pomoc není jen nějaká pomoc. Duen je muž, který je bohatý, urozeného původu. Jeho bojové schopnosti jsou excelentní, pravděpodobně učené od mistrů sloužících v paláci. S tím se pojí také vysoká, nepřehlédnutelná pravděpodobnost, že se v paláci učil i vědy mysli a kulturu. Musel mít přístup do knihovny, pročetl množství spisů. A mezi nimi se rozhodně bude schovávat něco, co s Tossaky bude mít co dočinění.

Jednoduše řečeno, něco, co je přímo z první ruky.

A toto lákadlo podkopávalo Feishenovu stabilní a pevnou mysl a stahovalo ho to na scestí.

Pokud chladně odvětí, že zájem nemá, může to znamenat definitivně zavřené dveře před možnou pravdou. Pokud však povolí, dá Duenovi ozkoušet chuť vítězství, a to by mohl být začátek kaskády dalších a dalších ústupů, vedoucím k... Feishen zavrtěl hlavou.

Tak daleko to nezajde.

Ale jeho cíl, který si usmyslel, chtěl splnit za každou cenu. Možná by neuškodilo Duena využít, tak jako on využil jeho.

„Jaká by byla její cena?"

„Cena?" Duen byl na okamžik zaražen, jakým neobvyklým směrem se jeho nabídka ubrala. Místo slepého souhlasu nebo náznaku váhání, Feishen přišel s jasně definovanou otázkou, očividně jasnou snahou se ubránit jakémukoliv podvodu. Dlouho však nad tím nepřemýšlel, jelikož v tom viděl perfektní možnost, jak to zvrátit ve svůj prospěch, jak vytěžit co nejvíce se založenýma rukama v kříž. Jednoduché, velice jednoduché.

„No, to samozřejmě záleží na formě pomoci. Jsem schopen čehokoliv, ale každý čin v závislosti na jeho obtížnosti si bude vyžadovat jinou cenu," zareagoval jako zkušený obchodník, a tím Feishena na moment umlčel. Ten totiž rázem začal kalkulovat, kolikže dalů to u sebe má, s čím bude moct pomoci, co se obejde bez Duenova zásahu a co by byl schopný Duen provést i bez provedení platby, čistě z jeho iniciativy. Přestože nápadů v poslední kolonce moc nebylo, jelikož si Feishen nemyslel, že by byl Duen tak dobrosrdečný; neuškodilo to zahrnout do seznamu, aby byl kompletní se vším všudy.

Otázkou bylo, jak moc přemrštěné ceny vymyslí samotný Duen. Feishen může obětovat několik dalů poslaných jedním směrem, ale ne celý svazek. Sám je poněkud téměř bez financí. A jestli posledních pár dní v Adranuchu něco dělal, tak získávání informací byl jen zlomek provedených činností. Především pomáhal. Pomáhal za daly, aby přežil.

A tak jeho vnitřní tabulka byla čistě orientační. Dokázal si tak rozvrhnout, kam daly investovat určitě může, vyškrtnout položky, jež se nezdály důležité, a udělat si obrázek o tom, kolik takové Duenovy pomoci vlastně může využít.

„Co nabízíš?"

„Hm? Podle toho, co přesně požaduješ," svůdně na muže mrkl.

„Nehraj si se mnou. Co můžeš nabídnout?"

„Třeba... Co o Pukhonovi říkají královské knihovnice... A co o něm říkají zbloudilé duše v hostincích. Také, co jezero Delaia dělá sídlem boha smrti. Proč hledání Tossaků je šílenství, a jak tohoto šílenství úspěšně dosáhnout. Nemluvě o mé ochraně, neodolatelné společnosti a schopnostech, o nichž si můžeš nechat jen zdát."

Feishen nad poslední větou jen znechuceně odfrkl a rozhodl se, že žádné z nabízených pomocí nevyužije. Ne s tímto jeho přístupem.

„Ale jako takový testovací vzorek, něco bych ti mohl nabídnout zdarma, co říkáš?"

„Raději ne," odsekl, jelikož už viděl, jak se z testovacího vzorku stane nějaká Duenova úchylárna, ne seriózní sdělení věci či nakouknutí do rozsahu nabízeného obsahu.

„Feishene, ty se nezdáš! Na co to stále myslíš? Já tu nabízím kus faktu a ty máš myšlenky úplně někde jinde! Ale ne že by to vadilo, i takový testovací vzorek jsem ochotný nabídnout," usmíval se od ucha k uchu, jeho oči přirozeně přivřené. Na jednu stranu působily velmi atraktivně, svůdně, jako oči lovce číhající na kořist. Avšak také se daly popsat jako plné nedůvěřivosti a podezření, neustále prozírajíc všechny ve svém okolí.

„Ten testovací vzorek?" připomněl Feishen, aby opustili to nepříjemné, věčné téma.

„Zvuční lidé. Tam bych hledal."

„Proč?" vyhrkl Feishen nekontrolovatelně, než se zkrotil a využil i své vlastní vědomosti k utvoření závěru a odpovědi na vlastní otázku.

„Pokračování až po provedení platby."

„Není třeba," zavrtěl nepřítomně hlavou mladík, jeho hedvábí připomínající vlasy poletovaly při tomto pohybu vzduchem a zvesela tančily.

„Huh?"

Duen mohl jen pozorovat zamyšlený Feishenův obličej, který si na základě dvou slov dokázal pospojit věci dohromady a stát se nezávislým na dalším pokračování. Tedy, neměl ani tušení, co se tomu klukovi honilo hlavou, ale soudě podle jeho upřeného pohledu vpřed, naprosto ignorujíc kameny a klacky na cestě, bylo jasné, že momentálně pracuje ve své mysli, než že by dával pozor na své okolí.

Část jeho si přála, aby se mu to vymstilo. Aby zakopl a spadl a on ho mohl hrdinsky zachránit. Uchytnout za pas, přitisknout si ho k tělu, očarovat ho navozeným bezpečím. Dokonce plánoval, že by využil svých schopností a něco mu nenápadně podstrčil pod nohy. Odhodil, nebo přikopl. Cokoliv. Také to již několikrát provedl, s jinými. Ale nějak měl tušení, že by to dopadlo dost podobně, jako když mu tehdy propůjčil svůj plášť. A navíc, než se sebral a vyhlídl si vhodný předmět, Feishen již opět sršel pozorností a ostražitostí, a plány byly ta tam.

„Nechceš další informace? Neříkej, že tohle ti jako jediné stačilo."

„Prozatím."

„Má nabídka je časově omezená," ihned oponoval, čímž jen potvrdil Feishenovy domněnky. Buď teď, nebo nikdy. Takové jsou podmínky. Ačkoliv mladík tušil, že se za tím skrývá něco víc. A že tyto podmínky nejsou stoprocentní. A nemusel přemýšlet dlouho, aby přišel na to, co mu na tom všem nehrálo. Skutečnost ho osvítila lusknutím prstů.

Čekal pět dní, aby s něčím takovým přišel - proč by to mělo být náhle časově omezené?

Blbost. Jen překrucuje věci takovým způsobem, aby mu vše správně vyšlo. Nic více.

Přesto se rozhodl hned nezavírat oči před Duenovou hrou. Možná z toho ještě něco vyzíská.

„A co více bys mi tedy mohl nabídnout?" zkřížil si ruce Feishen a jeho věčně chladné oči nyní hravě jiskřily, nebyly daleko od výšivky ze stříbrné nitě vystavené záři měsíce.

„Nejprve cena, pak zboží."

„Nehodlám platit za něco, co jsem neviděl," namítl Feishen tvrdě.

„Jenže já ti více odhalit nemohu. Všechno je velice diskrétní a jen jedno prozrazené slovo může odhalit celou informaci, takže si nedovolím se k tomu vyjadřovat více. Nejprve zaplatit, pak dostaneš, co chceš."

„Jenže bez ukázky zboží nemohu zhodnotit cenu a říci, jestli je přemrštěná nebo ne. Jestli jsem ochoten za ni dát tolik dalů, či nikoliv."

„Tebe bych si nedovolil takto ošidit. Důvěřuj mi. Cena je odpovídající zboží. A to vůbec neberu v úvahu subjektivní názor, podle něhož by zboží mohlo mít až desetinásobnou cenu, jen kvůli poptávce z tvé strany."

Pche. Zrádný to člověk, ušklíbl se Feishen, jenž se ocitl tváří tvář dilematu. Zkusit to, u toho zrádného člověka - obětovat ten kousek vybudované důvěry a doufat, že to vyšlo; nebo strčit Duena ze srázu a mít klid?

„Jaká je tedy cena? Za informaci o Pukhonově minulosti?"

„Ah, tohle," Duen se hluboce zamyslil, jeho prsty mu běžely po bradě, jak si ji neustále drbal - kdyby měl vousy, hladil by si je jak starý člen královské rady během svého proslovu.

„Dobře. Má cena..." vyvolával chvilku napětí, schválně, protože prostě mohl. Netušil, že Feishenova dlaň svrběla a potřebovala se schladit o jílec schovaného meče.

„Informace o Pukhonovi... To bych mohl dát tak... za dva... asi velké, ano, velké. Za dva velké polibky, na rty, sem!" Duen je našpulil a jeho prst okamžitě Feishena nasměřoval, kam jít zaplatit zálohu.

„Duene," povzdechl si Fieshen, jenž měl pocit, že z Duena dávno vyrostl. „Snažím se tu mluvit vážně. Dlouho se snažím mluvit vážně. I teď to beru jako životně důležitou záležitost. To, čeho se snažím dosáhnout, je pro mě momentálně vším. Ale kvůli tobě... Uvědom si, konečně. Ty jsi muž, já jsem muž. Postav se pravdě čelem a nech ty srandičky bokem. Už mě nebaví."

„Je to také plně vážná věc, Feishene. Polibek a vše je tvoje," vybízel ho bez náznaku pobavení.

„Nepotřebuji tady dělat ze sebe nějakou tvoji hračku, abych dosáhl svého."

„Neberu tě jako hračku. A co, že jsi muž? Záleží na tom? Copak ty necítíš pouta silnější právě s muži? Já ano. Ženy, hm, uspokojí, to ano, ale... Jen zřídka jsem narazil na nějakou, která by se mě dotkla i zde," a Duen si sáhl na srdce, přes plášť a všechny vrstvy oděvu, a křečovitě sevřel tmavý kašmír. Feishen jen znechuceně odvrátil pohled. Měl dost jeho lží a přetvářek.

„A ty, Feishene, neměl by ses náhodou postavit pravdě čelem právě ty?"

„Proč já?" chladně odsekl při pohledu na Duenův posměšek.

„Nejsi to ty, kdo neustále odepírá sám sebe? Kdo se tu drží zpět, zahání sám sebe do klece, odkud chce vyskočit ven, a zároveň se drží uvnitř na zámek, jehož klíč sám spolkl?"

Ve Feishenovi hrklo. Okamžitě zahnal myšlenky zpět, přestože zděšení ho plně neopustilo. Jeho zachvění jen Duena více povzbudilo, a tak k Feishenovi udělal pár kroků, odhalil dlaň schovanou v plášti a natáhl se s ní k té Feishenově.

„Ne!" trhl s sebou, ale jeho tělo bylo zablokováno Duenem, jenž dosáhl svého. Vylovil drobnou ručku, jejíž pokožka byla jemnější než ta ženských ňader, a podebral jednotlivé prsty, aby něžně zvedl jeho dlaň a přiložil si ji k ústům. Nejprve ji držel jen pár palců od svého obličeje. Ačkoliv byli na cestě, přičemž hygiena byla značně omezená, nesly pouze lehký nádech kouře a zeminy. Jeho teplý dech dopadal na jednotlivé články, zahříval je spolu s celou postavou Feishena. Ten pevně semkl rty. Mračil se, ale ne kvůli zlobě, ne kvůli znechucení. Mračil se, protože se mu nelíbilo, jaký divoký souboj se uvnitř něj odehrával.

Duen všechno důkladně pozoroval. Viděl, jak jeho oči prosí o milost, protože samy jsou nedočkavé a chtějí víc. Viděl, jak jeho rty zápasí, jak se chtějí pootevřít, nastavit se, ale Feishen je držel zkrátka a přímo je drtil o sebe navzájem. Také cítil, jak se chvěje ta ručka v jeho dlani, a jak to chvění zesílilo, když na ni položil drobný polibek.

„A teď mi řekni, kde jsou ty srandičky? Koho to nebaví? Chceš to stejně, jako já," šeptal s uhrančivým pohledem, vůči němuž Feishen ztrácel veškeré své zábrany.

Duenovy rty na jeho pokožce, to bylo něco, o čem si nikdy nedovolil snít. A teď tu je, dobrovolně se mu nabízí, stačí odkývnout a -

Zbláznil ses? Dočista si zešílel? Můžeš si to dovolit, ha? A co pak? Zamáváte si na rozloučenou a sbohem? Sám víš nejlépe, jaký Duen je. A že veškerá afekce je pouze hraná. Nezáleží na tobě, protože tak či tak tě zničí. Copak tohle chceš?

A jsi si jistý, že tvé reakce budou zvládatelné?

Feishena zalila skutečnost jak kyblík ledové vody. Vytrhl rázně dlaň z Duenova sevření a ustoupil o několik kroků dozadu. Svíral ji, chránil ji před Duenem, zároveň si ji střežil jako největší poklad.

Všechno je to hra, opakoval si pro sebe a měl pocit, že jen s těmito slovy zase nabírá sanitu a Duenův šarm z něj opadává jak seschlá kůže z ještěra.

„Chtít můžeme. Ale ne vždy máme luxus si to dovolit," promluvil sebejistě, se znovu nabranou vůlí.

„Můžeme si to dovolit, proč by ne?"

„Nemůžeme. Ani ty, a už vůbec ne já. Už se o nic nepokoušej. Prosím," poslední slovo bylo téměř jako zoufalý výkřik, poslední snaha. Duen, přestože cítil, na jak tenké hraně to Feishen balancuje, rozhodl se ho pro dnešek nechat jít. Přeci řekl, že čeká na jeho ano, že? Proč jen takovou kravinu předtím vyslovil?

Oba vykročili kupředu, a přestože jim to pár hodin do dosáhnutí jezera Delaia mělo trvat, Duen již teď cítil ve vzduchu pak zkažených vajec a výraznou hnilobu. Pravděpodobně si to však jen vsugerovával.

„Mnoho spisů sice popisuje Pukhona jako zrádce, nikde však není přesně psané proč. Co provedl, že mu byl tento titul udělen. Alespoň co si pamatuji," promluvil po chvilce naprostého ticha Duen, čímž probudil sebe i Feishena z jakéhosi transu, v němž oba zpytovali své svědomí.

Mladík na něj udiveně vzhlédl, jelikož nečekal, že by po celém vyeskalování měl chuť ještě něco říkat. Duenovy emoce jsou pravděpodobně jak kouř. Na chvíli vzejdou se svojí strašlivou aurou, zakryjí cokoliv v dohledu, ale jedním fouknutím se rozplynou v naprosté nic. Jak taková osoba má pak uchovávat nějaké silné city?

„Co jsem však slyšel, mělo to co dělat s půdou? Není to moc jasné. Párkrát zazněl pojem velezrada, možná šlo spíše o politické záležitosti. On ten Pukhon žil před několika sty lety, nevýznamná osobnost, téměř zapomenutá. Sám lovím v paměti jen s velikou námahou. Je naopak obdiv, že se ještě nadále jeho osobnost udržuje v povědomí lidí."

Feishen pozorně naslouchal, nevěřícně si Duena proměřoval. Ten, když zachytil jeho obdivný pohled, se mohl jen v duchu ušklíbnout nad drobným vítězstvím, jehož dosáhl.

„Dostal jsem zaplaceno, sice ne plnou cenu, přesto nemohu zůstat dlužný," mrkl na Feishena a připomněl mu tím polibek na ruku. Ten okamžitě odvrátil hlavu a pustil se do plného Duenova ignorování.