Ohniště divoce hořelo. Plameny se probourávaly skrze mráz a roztavovaly všechny zmrzlé krystalky ledu, které vznikly z vlhkosti vzduchu. Kouř ladně mával svýma rukama, vytvářel tajuplné obrazce, které pochopí pouze ten, do jehož očí obraz vstoupí. Intenzivní teplo sálalo do nejbližšího okolí, avšak pouze tam. Jakmile člověk odvrhl tvář pryč, zalil ho nepřeberný chlad, jako ruka ledového muže, jemuž stěží někdo utekl. Avšak v bezpečí ohně, v blízkosti takové, že stačilo přijít blíže a již by vzplanul každý chlup na ruce poutníka, byl každý chráněn. Každý byl objat duší všech, které ztratil, a ti ho udržovali v teple, v příjemném a hřejivém...

Alespoň tak si to mladík představoval, když hleděl na žhnoucí uhlíky dřeva, na plameny rozmanitých barev, na záři vycházející z centra žáru. Představoval si to, když k nim natahoval ruku a konečky jeho prstů začaly brzy pálit. Představoval si to, zatímco byl zabalen v plášti a přemítal, co dál. Jak postupovat, kudy jít.

Ztracen. To slovo ho vystihovalo až neuvěřitelně.

Sáhl pro svůj vak, odkud vyňal suchou placku. Jeho návštěva Adranuchu byla prospěšná alespoň něčím. Doplnil si své zásoby. Což bylo nevyhnutné, obzvlášť při cestování v zimě. Kdo ví, jak dlouho bude muset jít na sever, než nalezne to, co hledá. Pokud se zadaří, možná pár dní, pokud ne, i tři týdny budou málo.

Přestože se vyptával hned v několika hostincích, nezískal nic konkrétního. Každý se opíral pouze o legendy, o historky, které byly léta předávány generace na generaci. Avšak nic, čeho se mohl plně chopit, co by mohl s jistotou následovat. Nakonec je to pouze na něm, na jeho šikovnosti, jeho schopnostech přežití.

Vždy se mohl spolehnout jen na sebe. Tak to bylo, je, a vždy bude.

Proto neztrácel čas a třetí den Adranuch opustil. Kdyby se zdržel ještě déle, už by se neměl jak ukrývat. A opravdu netoužil mít za zadkem ocásek, který by mu znemožnil dosáhnout svého cíle. Duen z rodu Ran se zdá jako velice vtíravý člověk, který nenechá na pokoji nic, co si zamane získat.

Měl by se mu vyhýbat, co to jen jde.

Když pak slyšel od hostinské, že se někdo na něj ptal, bylo jasné, že už nesmí otálet.

Jestli bude přenocovat v zimním večeru dnes, nebo zítra, co na tom sejde. Takových nocí ještě bude...

Ukousl placky a pomalu ji přežvykoval. Potřebuje přinutit žaludek smýšlet, že toho snědl dost. A toho dosáhne jen zvláštními stravovacími návyky, jež se za svůj život naučil. A zatímco takto konal, hleděl do plamenů ohně a přemítal, co ho na cestách ještě čeká.

Náhle uslyšel hluk zpoza jeho zad. Nepatrný, přesto ho nemohl přeslechnout. Na to měl příliš dobré smysly. Chňapl po meči u svého boku, jedním pohybem vyskočil na nohy a tasil do stínu.

Jeho dech se zrychlil, jak se adrenalin vlil do jeho krve. Ani nemrkl, vyčkával. Je to zvíře? Nebo člověk? Vyplaší se, nebo na něj zaútočí? Má sílu na to se ubránit?

Nebyl si jist ničím. Tedy, jedním ano. Musí do toho dát vše.

Jakmile zdroj zvuku zaznamenal, že člověk u ohně si je moc dobře vědom jeho přítomnosti, už se nesnažil nějak zakrývat své stopy. A mladíkovi okamžitě došlo, že žádné zvíře to není. Je to horší. Lidská bytost.

Sevřel jílec pevněji, v jeho ostří se nebezpečně zaleskl oheň. Je to bandita? Nebo obyčejný pocestný? Avšak co by dělal v této kruté zimě? Byl přivolán ohněm? Jenže jak může bez ohně v noci fungovat?

Postava se přibližovala. A srdce mladíka bušilo více a více divočeji. Musí bojovat, co jeho síly stačí. Musí. Ať se děje, co se děje.

Jenže když se konečně vyjasnila tvář osoby, když konečně vykoukla ze stínů a nechala se omýt září ohniště, mladík jen cvakl čelistmi.

To si musí dělat srandu!

„Zdravím!" zvolal s úsměvem Duen a sundal si kapuci z hlavy. Jeho spletené vlasy se zachovaly jako drahokam vystavený slunci. Byl tak oslnivý, až mladík odvrátil pohled a sklopil meč.

„Oh, myslel jsi, že jsem zloděj? Neboj, já nekradu majetky. Ale po jedné věci přeci jen toužím," úlisně se usmíval, zatímco mladík jen otráveně vzdechl. Vyděsil se úplně zbytečně.

„Nejsi zvědavý, co to je?" mrkl na toho chlapce a až nyní si všiml, když měl tvář více odhalenou, že mu do čela padají krátké prameny tmavých vlasů. Neměl je minule dlouhé? Nebo si nechal zkrátit jen ofinu?

„Odejdi," pravil rozhodně a sklonil se pro pochvu meče, ležící na zemi.

„Ale, kam bych teďka šel? Je tma, les je plný nebezpečných zvířat nebo zlomyslných lupičů, kteří by mě chtěli okrást! Jak bych se před nimi jen ubránil?"

Mladík krátce sjel na Duenův pas, kde zpod pláště trčela pochva meče. Duen si toho okamžitě všiml.

„Haha, ozbrojený sice jsem, ale pokud by se na mě vrhli v převaze... Nikdo není tak dobrý, aby se zachránil."

„Odejdi," zopakoval mladík, a jeho šedivé oči schované ve stínu obsahovaly naráz mnohem více temna a chladu, než kolik ho schovávaly v hostinci.

„Nemůžu! Adranuch je celou noc cesty, a není vidět ani na krok. Chceš mě zabít? Cožpak ti je lidský život lhostejný?"

Mladík si opět povzdychl. Měl si dávat větší pozor. Byl příliš soustředěný na cestu, na to co nejrychleji uprchnout, že naprosto přehlédl tu osinu v zadku.

„Duene –"

„A přesně o tomto mluvím! Znáš mé jméno, plně jsem se ti představil. Nechoval jsem se k tobě nikdy špatně, chtěl ti pomoci! A co za to mám? Chceš mě vyhnat v noci do lesa, přeješ si moji smrt? Nechápu to. A jediné, co jsem vlastně po tobě chtěl, je vědět tvé jméno."

Duen opustil svůj koketní pohled a tentokrát vsadil na psí ublížená očka, která doplnila jeho frustraci z chladného přístupu toho mladíka. Nelhal. Nechápal, proč se k němu chová tak chladně. Vyčítá mu, že ho v noci přistihl při... vlastně ničem? Není to nějaké nedorozumění?

O to více bojoval, aby se z té chladné figury stalo koťátko v jeho náruči.

Ale vše má svůj čas. A s ním to očividně bude trvat déle. Stihne to za necelé tři týdny?

Mladík přejel po „smutném" Duenovi téměř vražedným pohledem. Zdá se, že jeho se jen tak nezbaví. Pokud mu nepodřízne v noci krk, a k takovým praktikám se nechtěl uchylovat. Sklonil se pro pochvu meče a rázně zasunul meč dovnitř. Zdá se, že dnes jej potřebovat nebude. Snad. Tento zvuk měl Duena ještě více vyplašit, a ten se toho samozřejmě chytl a bojácně sebou škubl.

To je případ...

„Feishen," promluvil po okamžiku rozvahy a položil meč na zem.

„Feishen?" zopakoval po něm, chtěl se ujistit, že jeho jméno zachytil správně. Přišlo mu, že už na nějakého Feishena narazil. Což není nemožné, samozřejmě. Ale z paměti tu situaci vypátrat nedokázal.

Feishen se usadil k ohni, přičemž mu z hlavy sklouzla kapuce.

Duen se nemýlil. Tam, kde před rokem přepadaly přes ramena hladké prameny, připomínající kaskádu vodopádů, to nyní zelo prázdnotou. Jen nákrčník z kožichu ho zahříval a skrýval před krutou zimou. Vlasy měl nepochopitelně střižené krátce, přesto nadále sebou pohupovaly, kdykoliv zavál vítr nebo šlehl plamen ohniště. Úplně se jich chtěl dotknout, promnout mezi prsty, ověřit si, že jsou přesně tak hebké, jak vypadají.

Feishen si toho všiml a mlčky se odsunul o pár pídí dál.

„Proč jsi se ostříhal? Neměl bys naopak prokazovat svoji vysokou úroveň tím, jak se staráš o své vlasy? Copak nechceš, aby tě ostatní respektovali?"

Mladík mlčel, naprosto ponořen do hry ohně, jež se před ním udála.

„Jakou úroveň?" promluvil nezúčastněně, jen ze soucitu, aby Duen nemluvil sám se sebou.

„Přece... Hádám, že osoba jako ty, určitě musí pocházet z urozeného rodu," Duen se nenápadně přisouval blíže k Feishenovi, zatímco se usmíval na jeho jemný profil.

„Osoba, jako já?" Feishen vzal do ruky klacek a rozhrabal ohniště. Do vzduchu vylétlo množství jisker, připomínající světlušky o letní noci. Upřel své oči na místo, kam vzlétly, a ještě dlouho je tam držel, ačkoliv po světýlcích nebylo ani stopy. Zvuky praskání dřeva vyplňovalo ticho, které Duen považoval za nesmírně romantické.

„Samozřejmě. Tak očarující a plná šarmu; stačil mi jeden pohled, abych dokázal říci, že určitě musíš být syn někoho významného. Tvé oči jsou jak jasné hvězdy, obyčejný člověk nemá tu moc natáhnout ruku k nebi a ukrást je, aby je mohl darovat tobě. Nemýlím se?"

Feishen odvrátil pohled od ohně, aby se jeho oči setkaly s Duenovými. Ty byly ukotveny na něm, pevně a neústupně. Usmívaly se, přesto to neubíralo na podivné síle, kterou nesly. Feishen potlačil husí kůži a opět se posunul o píď dál.

A Duenovi to přišlo strašně roztomilé.

„No tak, z jakého rodu pocházíš?" podložil si bradu, analyzoval každý Feishenův pohyb.

„Chtěl jsi mé jméno. Máš ho. Zítra, jak se vyjasní, se vrať zpět. Tohle není nic pro tebe."

„Nemám ho celé. Nemůžu odejít," svůdně se usmíval. A přestože centrum Feishenovy pozornosti byl momentálně oheň, úlisný úsměv té vtěrky byl snadno periferním pohledem zachycen. Ignoroval jej.

„Nemám rod. Mýlíš se. Jsem obyčejný."

„Tomu nevěřím. Poznám, kdo v sobě má něco víc, a kdo je pouhý obyčejný hlupák. A ještě jsem nespatřil takový půvab, takovou krásu –" zvedal Duen ruku, jelikož jednoduše musel odhrnout vlasy z jeho profilu a založit mu je za ucho, musel otřít hřbetem dlaně jeho líci, aby uvěřil, že ten člověk je skutečný.

Feishenovy reflexy by se však neměly podceňovat. Jen, co Duen zvedl ruku, již mu mladík zachytil zápěstí a zastavil ho v pohybu.

Duen netušil, jestli to jeho oči pouze odrážejí ohniště, nebo samy uchovávají plameny hněvu, nebezpečné a pálící, každopádně ten hněv mu až sebral dech.

„Co to děláš?"

„Měl jsi ve vlasech kus popela. Chtěl jsem ho sundat," vymyslel si pohotově Duen a svůj okamžitý výmysl podpořil perfektní nevinou tvářičkou.

Feishen však nadále toho záletníka podezíral. Váhal ho pustit, avšak pokud to neudělá, kdo ví, co by si jeho oponent zase vymyslel. A tak nakonec stisk povolil. Jeho oči mezitím sklouzly dolů a na okamžik zakotvily na jeho plášti, kde se cosi blýsklo.

„Dobrá. Na tvůj rod se již ptát nebudu. Ale dovol mi alespoň jediné. Bylo to přeci dávno. Souvisí to s tím, proč jsem tě našel tehdy v té zimě, proč jsi utíkal od vesnice? Máš nějaké neshody s tamními obyvateli? Nebo dokonce máš odtamtud rodinu?"

Feishen opět vzhlédl na profesionálně usměvavý obličej.

„Záleží na tom?"

„Je to pro mě záhada. Když mi ji neosvětlíš, budu věřit tomu, že jsi spadl z nebe," naklonil se kupředu Duen s úšklebkem, a než si to mladík uvědomil, už ho ten úšklebek strašil pouhou píď od jeho obličeje. Spolu s ním kouřem pronikala omamná vůně květin, tak akorát svěží, tak akorát sladká, aby její nositel i všichni okolo jí nebyli přetíženi. Pro Feishena to však bylo příliš. Zděšeně se zaklonil, čímž si akorát vysloužil Duenovo pobavené odfrknutí.

„Nebo je tvůj otec sám Ilai?"

„Ani jedno, ani druhé," ihned zamumlal Feishen a pohlédl opět do ohniště.

„Byl jsem..." načal pomalu, sám nevěděl co. Až poté si vzpomněl na všechny ty kecy, které tehdy Duen sám pronesl, a vybral z nich jeden nejdůvěryhodnější důvod. „...mám tam, někoho."

„Otce? Matku? Sestru? Bratra?" dělal hloupého Duen, ačkoliv jeho výraz rozhodně hloupý nebyl. Až příliš přechytralý.

„Dívku," zamumlal. „Nevěstu."

Po uslyšení těchto slov by běžně Duen stáhl své drápky zpět, jelikož na zadané zboží zásadně nic nezkouší, pokud nechce samo – viz vdané nešťastné ženy. Ale Feishen, chudák, mladý hoch; ať je jeho tvář kamenná jakkoliv, zachvění jeho řas ho prozradilo.

Žádná dívka není.

Neznamená to, že je mladík dostupný?

„Ách, nevěstu! A jak se jmenuje?" Duen rozšířil svůj úsměv, když spatřil Feishenovo ztuhnutí. Pomalu ho zaháněl do kouta a mladík s tím nemohl nic udělat.

„Miran," ihned odvětil to první, co přišlo na jeho mysl.

„Miran, jo?" protáhl Duen a nadzvedl zvědavě obočí. Jasněže žádná Miran není.

„Ano, Miran. Její otec nám nechtěl dovolit sňatek, a tak byly všechny naše návštěvy tajné. Samozřejmě jsem tam nemohl zůstat do rána a musel utéci."

„Jo? A to tě čas strávený s ní tak vzrušil, že ses potřeboval schladit v jezírku?"

„Pokud ti to udělá radost, tak ano."

„Pche! Neumíš vůbec lhát, Feishene. Měl by ses více snažit."

„Nemusím. Nelžu."

„Jasně," pokýval hlavou Duen, ale dále nepokračoval. Jestli do něj bude vrtat ještě více, ačkoliv pravdu možná dostane ven, rozhodně tím však nezíská důvěru toho mladíka. Co si pamatuje, byl tehdy tak vyplašený, tak nevinný. Stále měl pocit, že na něj musí opatrně. Jako na plaché zvíře, které ještě ani neví, že to, po čem nejvíce touží, je láska.

„Měli bychom spát," prohlásil Feishen a vstal, aby se natáhl pro deku a rozložil ji podél ohniště.

Zdá se, že je připravený na delší cestu, poznamenal v duchu Duen, když sledoval, že mimo ovčí rouno má také po ruce kožich, po kterém chňapl, aby se jím přikryl.

Sám také nepřišel s prázdnou. Bylo to součástí jeho velkého dilematu, jestli obětovat své zasloužené tři týdny v luxusu, neustálém teple a pohodlí a vyměnit je za kdo ví jak dlouhou cestu s tímto pozoruhodným mužem. Nakonec však neukojená zvědavost zvítězila – nebyl by to Duen, kdyby nedosáhl svého – a přestože to znamenalo opět život na cestě, bez reptání rozložil svoji výbavu tak, aby se jedním cípem deky téměř dotýkal té Feishenovy, a to v místě, kde pokládal svoji hlavu.

Duen se spokojeně uložil a pohlédl vzhůru, kde doufal, že zachytí mladíkův pohled. Nezachytil.

Feishen se zvedl do sedu, zhluboka vydechl, pohled upřený na oheň. Ještě naposledy vstal, aby přiložil, nato si lehl zpátky, avšak tak, že Duenovi podsouval svoje nohy.

Pche, usmál se pro sebe Duen, trochu se odsunul dozadu, aby je neměl tak blízko u sebe, a zavřel oči.

Jenže tuto noc oba věděli, že spánek si nemohou dovolit.

Duen kvůli tomu, že Feishenovi i přes všechny flirty nevěřil. Kdyby opravdu nebyl z bohatého rodu, a právě se jako dárek sám nabídl jako zdroj dalů, stačilo jediné. Meč, jeden pohyb, a svazek dalů, jenž s sebou nesl, mohl být Feishenův. Neznal ani jeho zázemí. Kdyby se ukázal pravý opak, jak Duen předpokládal, a Feishen je potomek někoho z rady, nebo samotného ministra, musí být opatrný a nenechat odhalit příliš. Stačil by jeden skandál a celá snaha vytáhnout rodinu opět na výsluní padne.

Jenže Feishen se nezdá, že by něco takového plánoval. Chová se příliš přímočaře. Mohl využít mnoho příležitostí k tomu, aby z Duena vytáhl informace, stačilo by ho svést, zamrkat párkrát očima a Duen sám neví, jestli by odolal. Jenže nic z toho neprovedl.

Každopádně, musí se mít na pozoru. A to do doby, dokud nezjistí více.

A Feishen?

Zabalil se do všeho, co měl u sebe, dokonce i obličej skryl, aby ho nemrazily ráno líce. Jako zakuklená housenka. Nesměl před Duenem odhalit svoji slabinu. A zároveň doufal, že ten chlípník si nic v noci nezkusí...