Návrat do Adranuchu proběhl velice hladce. Nikde se nezdržoval, mířil přímo k paláci, aby se té zátěže ve svém voze co nejrychleji zbavil. Už to chtěl mít z krku, lehnout si doma na postel a strávit tam celý týden. Nebo rovnou dva. Poté možná uváží, že by mohl jít do svého oblíbeného hostince. Nebo by tam mohl jít už zítra. A pak odpočívat ty slíbené týdny. Nebyl si jist, jestli ho přes zimu vyšle král na jih. Určitě za Thanamovy absence musel někoho poslat, jinak by hned první úkol padl právě tam a ne do Písečných hor. Ale jestli se doma zdrží déle než dva cykly luny, co bude dělat rodina nevěsty? Určitě toho využije, aby do něj vtlačila ten sňatek. Takže mu prakticky nezbývá nic jiného, než se přihlásit kamkoliv, jen aby utekl pryč. A jestli s ním půjde Kiet, bude to jen výhoda. Aspoň nemusí dělat všechnu špinavou práci.

Ještě ve voze se převlékl z cestovního oblečení, nedávno vypraného, do své bavlněné tuniky, následované vrstvami hedvábí a saténu. Jako by bylo jeho oblečení napuštěno práškem z rozdrcených akvamarínů, a měsíční kámen naopak byl všit do kalů na jeho ramenu. Třpytily se, jako živé, pokryté rosou, jako zvláštní druh květin kvetoucí pouze za úplňku. Nesly určitou tajuplnost, magičnost, která byla vyzdvižena zářícíma očima Duena, jež se zdály splývající s jeho oblečením. A přestože se černý čaj stále plně nevymyl z jeho vlasů, ať se Bashia snažil jakkoliv, pečlivě zapletené copy naprosto odváděly pozornost od tohoto detailu. Duen neměl u sebe zrcadlo, bohužel, a tak strčil při nejbližší příležitosti Hayikovi do ruky pár dalů, ať ho koupí po cestě. Až těsně u paláce se mu poštěstilo zkontrolovat poslední maličkosti jeho výzoru, než byl připraven vystoupit z vozu a čelit síle panovníka říše.

Trochu ho skolila zima, kterou neočekával. Jenže své luxusní pláště a kabáty zanechal doma, a nechtěl si kazit vzhled zašlými hadry, které sotva držely sešité pohromadě. Mávl na pomocníky a ti již vytahovaly truhlici těžkou jako samotný člověk, nebo dítě minimálně. Stráže paláce zatím převzaly vozy s vězněnými a s dopisem adresovaným přímo veliteli Perthovi jej měly za úkol dopravit na Hlavní ústředí říšské spravedlnosti. Připraven, vrhl se na cestu celým nádvořím paláce, která může zabrat stejný čas jako kličkování Adranuchem ke zdem sídla krále.

Přestože je lítost pro něj slovo neznámé, rozhodně to sluhům nezáviděl s nesením truhlice. Na jeho prsou pak ležel klíč, kterým toto bohatství bude odkryto.

Minul všechny budovy ministerstva bez povšimnutí pobíhajících mužů se svitky, jeho oči ani na okamžik nemrkly směrem k zahradě konkubín, aby ho nějaký eunuch nežaloval za svádění žen Jeho Veličenstva. Ačkoliv to považoval za nejvyšší otravu, snažil se působit nejen elegantně, ale i spořádaně a zodpovědně. Musí udělat ten nejlepší dojem, a ten nezačíná vstupem do haly, ale již prvním krokem za obranné zdi paláce.

Nějaké vzpomínky na dětství ho nedostihly. Byl plně soustředěn na to, jak zahrát hru, které figurky hodit do pole, které raději nechat v záloze. Možná ani nepostřehl, jak se mění jeho okolí, jímž prochází. Možná ignoroval bohatě zbarvené listí zaplavující dvůr, zanechávající pouze holé pahýly stromů. Možná místo červeného listu javoru spatřil prolitou krev, a v hlíně na zemi pak špínu na svém obličeji. Proto ho třeba ani nenapadlo, kde se zrovna nachází, kolem jaké budovy zrovna kráčí jejich nohy.

Až před vstupem do haly předků se jeho oči zostřily, vybrousily, jako pravé krystaly. Byl připraven vejít.

Uvnitř si již nedovolil myšlenkám toulat se všude možně. V obklopení zlata, rudé barvy a vůně drahého dřeva, vyčkával na Jeho Veličenstvo, na to, kdy se uráčí zvednout svoji prdel, hodit na sebe něco zahalujícího a objevit se před ním. Vyčkával, až ho začaly bolet nohy, naopak jeho sluhové už přestali popadat dechy, uklidnili se a dokonce i svalovka je přešla. Vyčkával, jeho soustředěnost pomalu plula pryč, plížila se ulicemi, byla na cestě do nejbližšího hostince.

Už se začalo stmívat, když se konečně dočkal. Bylo na čase. V jeho žaludku již kručelo, a v místnosti nebyl dostupný ani kousek jídla.

Král se skupinou svých poddaných vkročil do místnosti, jež se svým bohatstvím nedala s ničím měřit. Jeho krvavě červená róba propletená zlatými nitkami splývala s drahými brokáty na zdech, zdobené ozdoby – drahokamy vsázené do hojných ornamentů – soupeřily s vyřezávaným dřevem. Jeho oči důležitě prohlídly celý sál, zdokumentovaly každou přítomnou osobu, která pokleknutím a sklopením hlavy vzdávala úctu panovníkovi. Neutekla jí ani truhlice položená za Duenovou postavou, která má přinášet královu největší radost. Usmál se, avšak nic neříkal. Beze spěchu se usadil na trůn.

V jeho stínu, kromě mnoha poddaných, se nacházela menší postava, držící se bokem. S mírně sklopenou hlavou, jelikož byl nezvyklý ji držet zpříma a hledět takto na svého otce, jeho chudoučká postava působila slabě, obzvlášť k jeho výšce. Duen si v duchu odfrkl. Přestože měl na sobě róbu ze smaragdového saténu prošívaného zlatem, vůbec neuměl nosit ten luxus, do nějž byl oblečen. Na jeho kostnatých ramenech látka jen zplihle visela dolů a pás tisíce drahokamů, jenž mu byl darován k jeho loňskému uvedení do společnosti, se zdál poněkud volný, přestože se jeho šířka určitě dala nastavit. Až tak pohublý byl.

Mladý muž rodu Dalan se postavil po pravici otce na trůnu a pohlédl na klečící cestovatele. Kvůli rozloze Haly předků, pozdávali se mu jako malé, neurčité body v celé té zářící parádě. Jen s trochou pozornosti v nich rozpoznal lidi, připravené na vyslechnutí si rozsudku. Nastražil své uši, plný očekávání, co se bude dít.

„Můžete povstat," byla první panovníkova slova, která rozezněla tu velkou halu, jež se zdála nepřekonatelná. Možná za to mohla pravidelná sezení s ministry, přičemž své každé slovo musel pronést zřetelně a srozumitelně, aby si nikdo nemohl vyvodit jinou věc; možná za to mohl jeho charakter. Hrdá a tvrdá tvář panovníka, která má své empatické chvilky, ale dokáže jedním slovem pohnout horami a rozbouřit moře. Léta na trůně ho naučila být tvrdý za každé situace, jelikož vystavení jediného měkkého místa by ho mohlo smrtelně ohrozit. Přesto je to člověk jako každý jiný. A se stářím v sobě pociťoval určité sympatie a slabosti, které se mu vždy dařilo úspěšně zazdít. Možná to byl hlavní důvod, proč poslechl návrh starého Ramana, dát tomu nezbedníkovi druhou šanci.

A zdá se, že neočekávaně úspěšně.

Již dostal od správce tábora Mohun zprávu vyjadřující se k incidentu, který se stal na cestě z tábora Adia. Nemohl se dočkat, až uslyší podrobnosti od hlavního aktéra, Duena. Možná se mu podařilo uplatnit všechen výcvik a úsilí, které do něj bylo v mládí vkládáno. Konečně.

„Duen z rodu Ran, přináším Jeho Veličenstvu zásilku z Písečných hor!" předklonil se hluboce, až mu skoro ruplo v zádech. Po týdnech věčného sezení ve voze nebo na lavici, měl pocit, že je jaksi zatuhlý. Možná to je důvod, proč jeho bojové schopnosti trochu zaostávaly.

„Přenést na kontrolu," kývl na svého věrného eunucha a již se kolem skupiny seskupilo množství stráže, jež popadla ztěžklou truhlu, zatímco Duen odmotal ze svého krku klíček a podával jej eunuchovi.

Brzy se síň utišila, jak odezněly ozvěny kroků vojáků, a zanechaly tak dozor s pomocníky v síni o samotě.

Enler ještě chvíli vyčkával, využíval absolutního ticha, aby vyvolal nervozitu ve všech přítomných, aby na ně dopadla ještě více jeho moc, jeho síla, jeho vliv. Duen, který to všechno měl celkem prokouknuté, jen otráveně kroutil očima, samozřejmě v duchu, aby krále nerozzlobil. Jako kdyby nestačilo, že tu několik hodin čekali, teďka zase? Uslyšel kručení žaludku jednoho z mužů. V Hale předků se tento protest těla roznesl do všech koutů, panovníka nevyjímaje. Možná mu to pomohlo si uvědomit, že by tyto muže trestat neměl.

I jeho syn, korunní princ, si mohl nudou ukousat nehty.

Porozhlédl se tedy opět po skupince.

„Slyšel jsem všechno, z tvého dopisu i dopisu správce tábora Mohun. Vypořádali jste se s tou situací velice dobře, Duene. Jsem rád, že jsi se zhostil své role zodpovědně. A vězni...?"

Duen na okamžik zbystřil. Zdá se, že Galahar také konal. Snad to nezmění králův pohled na věc.

„Měli by být přepraveni na Hlavní ústředí. Nevěděl jsem, jak moc byl velitel Perth o tomto předem informován, a tak jsem poslal navíc vysvětlující dopis. Bude tedy potřeba konfirmace a doložit jejich obvinění výpovědí mojí, pana Galahara, i pana Hayika."

„Dobře jsi konal. Nemusíš se obávat. Jakmile zaznělo, že můžeme očekávat přírůstek do věznice, o vše jsem se postaral. Velitel Perth již má v rukou tvůj i Galaharův dopis."

Duen jen semkl rty a děkovně se uklonil. To, aby král nezapomněl, že je mocným králem.

„Trochu jsem ale v rozpacích, Duene. Galahar tě velice chválí, tvoji rozhodnost a strategii, stejně jako tvé odhodlání se vydat v utajení do tábora Adia a najít ukradený poklad. Ty jsi však uváděl, že se vším přišel právě správce tábora Mohun. Co mi k tomu tedy řekneš?" mrkl na chlapce, tedy už muže, a vyčkával, s čím přijde.

Přišlo mu divné, jakým způsobem Galahar vysvětloval celou situaci, velice detailně, zatímco Duen – jako kdyby byl příliš skromný a tajil vše pro sebe – zmiňoval především zásluhy Galahara Gii. Obzvlášť u osoby, jako je Duen, se mu to příliš nezdálo. Vrhalo to na něj podezřelé světlo. Kdo z nich lže? Co se snaží utajit?

Duen v duchu nadával na Galahara. Říkal mu jasně, aby to moc nepřeháněl. Aby nedával do dopisu omáčku, kterou by mohl král s chutí sníst. Ale správce byl asi vděčný za to, že nemusel přepadení řešit. Myslel také, že se takto Duenovi více vdvoří, že mu prokáže tímto činem službu. Netušil však, že naopak zmaří Duenův plán, jak prokázat službu Galaharovi.

Pokud bude mít u krále příliš dobrou pověst, přiková ho do rady. Tam bude usmažen všemi falešnými staříky, kteří mu nabídnou spolupráci, nebo společenskou smrt. Ačkoliv moc bude v jeho rukách, kdo ví, na jak dlouho, dokud ho nevyhodí, a to s balíkem hanby na zádech. A to nechce. Ne teď. Přestože svůj život dosud žil v neustálých radovánkách, není naivní. Musí myslet na budoucnost. Ale jestli má na ni myslet, nemůže se do ní vrhnout po hlavě. Jsou věci, které je nutné provést předem. Zjistit, co kdo skrývá v šatníku. Kdo všechno mohl za suspendování jeho otce. Kdo z rady je spolehlivý, o koho se může opřít. Na koho si dát pozor. Získat spojence. A takový Galahar... Ten by mohl udělat předběžný průzkum.

Mimo to, pokud by byl opravdu dosazen do rady, znamenalo by to, že bude muset do konce života naslouchat protivným kecům všech staříků, jeho svoboda bude ta tam, jen co definitivně pojme choť, a bordel bude muset vyřadit ze svého života.

„Nevím, co pan Galahar vymyslel. Asi nechtěl převzít všechnu zásluhu, aby nezněl příliš hrdě a vychloubačně. Je to velice skromný člověk, Vaše Veličenstvo," načal Duen, tvářil se dostatečně ukřivděn pochybnostmi krále. „Možná, protože jsem se jeden večer zmínil o mé kritické situaci, stejně jako situaci mé rodiny, asi se chtěl pokusit pomoci mi, jelikož on sám má osud zpečetěný v táboře Mohun. Viděl v této situaci skvělou příležitost ukázat moji nevýznamnou maličkost v dobrém světle, aby Vaše Veličenstvo přimhouřilo oči nad mými činy a zároveň pomohlo mému otci v povýšení. Přestože jsem ho prosil, aby si tuto věc nechal pro sebe, jak vidíte, je to velice srdečný, nesobecký člověk," Duenovi se podařilo během krátkého okamžiku naprosto překroutit Galaharův úmysl v důvěryhodnou pohádku.

Jeho Veličenstvo zaujatě poslouchalo, zatímco si přeměřovalo Duena pohledem. Jeho syn po boku mlčky naslouchal, jeho tvář bledá a naprosto bez výrazu.

„Pan Galahar velice rychle zareagoval, když se dozvěděl o přepadení. Okamžitě se postaral o raněné, během toho stejného večera sestavil pátrací skupinu a stejně tak přišel i s možností, že za to Píseční lidé vůbec nemohli. Jen jsem rozespale vykoukl ze svého pokoje, když jsem spatřil jeho pohotové konání. Celé přepadení vzal na vlastní zodpovědnost a kdyby bylo jiné možnosti, určitě by mě nezaúkoloval mojí misí. Možná to byla také snaha mi už tehdy udělit spoluúčast na vyšetřování. Jeho absolutní důvěru mu nemohu nijak splatit," Duen pokorně sklonil hlavu, myšlenkami v táboře Mohun, u společného stolu se správcem.

„V táboře Adia vše již probíhalo velice snadno. Zatímco propukl požár v budově, kde jsme spali, následoval jsem správce a díky tomu vypátral, kde ukrýval ukradené opály. Odhalit se a nechat ho zatknout bylo již snadné."

Král poslouchal, jeho koutky lehce povytažené, jak Duen mířil ke konci svého srdceryvného vyprávění.

„Duene. Víš, že ti neprospívá, aby ses vzdával své účasti na odhalení viníka. Řekl jsem, že na tvém konání závisí, jestli tvému otci pomohu nebo ne."

„Ano, Vaše Veličenstvo. Samozřejmě si to pamatuji. Proto jsem dělal vše, co jsem dokázal. Přebral zodpovědnost za vyšetřování v Adii. Avšak nemohu přebírat cizí činy za vlastní, to se mi naprosto příčí. Stoupat si do světla a stínit na květiny."

Král nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Ti dva byli jak malé děti, kteří si navzájem předávali vinu. Tedy, v tomto případě zásluhu. Kdo má pravdu? A kdo ne?

Záleželo na tom, ke konci? Opály jsou v bezpečí, správce za mřížemi. Bude s ním a jeho společníky proveden proces, který ho možná dostane zpět do tábora, ale v okovech.

Jestli je to zásluha Galahara a ne Duena, jak se má k tomu mladíkovi před ním postavit? Co má dělat s jeho otcem? A ten Galahar, co je to za člověka? Jeho jméno mu něco říká, avšak musel se s ním setkat pár let zpátky, možná. Nelze si pamatovat každého člověka v království. Rod Gii však zná dobře, vždyť několik členů tohoto rodu jsou v královské radě. Možná neuškodí si o něm něco málo zjistit. Jak ho má odměnit?

Jenže pokud se Galahar veze jen na smyšleném vyprávění Duena, proč takto Duen vědomě podkopává svoji schopnost? Jestli tedy schopný je. Očividně ano. Pokud. Proč by ale Galahara takto vyzdvihoval? Kdyby byl Galahar obyčejný, hloupý správce, nemělo by to žádný význam. Obětovat dobro své rodiny pro co? Kdyby však správce opravdu byl užitečný, a takhle to tajil pro sebe, na základě dopisu správce, neukazuje to něco o charakteru toho muže? Nebylo by dobré trochu osvěžit radu někým takovým?

„Dobrá, Duene. Hlavní je, že se úspěšně zadařilo dovést opály, a to o přes veškeré komplikace."

„Pokud mohu něco sdělit, Vaše Veličenstvo, tak komplikací bylo poněkud více. Cestou sem, pár dní před doražením do Adranuchu, jsme byli přepadeni skupinou banditů. Naštěstí nejsou žádné ztráty, ani na životě, ani opálů," promluvil Duen. Rozhodl se tuto skutečnost sdělit, obzvlášť tím, že je to pravda, to donutí krále věřit více i jeho předešlé „pravdě".

Hayik při jeho promluvě souhlasně pokyvoval. I ostatní si okamžitě vybavovali ty záblesky boje, Duenův zakrvácený meč a rudě zbarvený písek.

Jeho slova krále znepokojila, samozřejmě, nikdo nerad slyší o banditech na území, obzvlášť dovolující si napadnout královský konvoj. Myslel by si, že to není pravda, ale reakce ostatních ho přesvědčila o opaku. A v mysli krále se o Duenovi formoval určitý obrázek.

Zdá se, že ten nezbedník konečně dospěl. Do jaké míry byla jeho lítost při jejich minulém setkání skutečná, o tom by se dalo dlouze polemizovat. Vypadá to však, že králova slova si vzal opravdu k srdci. Pro rodinu udělá jeden mnohé. A odhodlání, které Duen nasadil na této cestě, bylo až překvapivé.

„Bandité?"

„Ano, Vaše Veličenstvo. Přepadli nás náhle, mířili si k vozu pro truhlici. Avšak všichni bojovali statečně, a přestože byli v převaze, ubránili jsme se a zahnali je zpět," opět sklonil skromně hlavu, v duchu otráveně vzdychal. Už ho nebavilo dělat pokornou a nevinnou ovečku, která před pastýřem i rozpáře své břicho a vytrhne střeva, jen aby dokázala svoji věrnost. Nebyl naivní, věděl, že nebýt něj, truhlice by byla dávno rozsypaná po kopcích. Jaká statečnost, zachraňoval jim krky, aby nezískaly rudý obojek.

Jenže to samozřejmě říct nemůže. Pche.

„Tak to jsem tedy rád, že jste dorazili v pořádku."

„Šli jsme pro jistotu rovnou k vám, abychom bezpečně truhlici předali."

„Rovnou? Tak to musíte být unavení!"

Nikdo samozřejmě neměl koule s králem souhlasit, ačkoliv jazyky je svrběly, jak chtěly zařvat jasné ano.

„Nemějte obavy. Záležitosti království jsou vždy přednější," uklonil se, jeho tón pevný a plný zodpovědnosti, ačkoliv měl sto chutí větu naplnit sarkasmem.

„Kontaktuji ústředí, aby s těmi bandity něco udělali. Vy si teď odpočiňte. Nařizuji každému tři týdny odpočinku. Duene, poté se za mnou stav pro další instrukce."

„Děkujeme vám, Vaše Veličenstvo," Duen, včetně všech ostatních, společně padli na kolena, aby vyjádřili svoji poslední špetku úcty, než se definitivně tohoto sebeponižování zbaví opuštěním paláce. Alespoň na nějakou chvíli.

Dobrá. Teď má tři týdny. Tři týdny, aby vymyslel, jak nejlépe své návrhy podsunout králi, jak nejlépe se vyhnout všemu, co ho čeká, a jak se donutit nezabít Thanama, až ho uvidí. Protože to touží už od svého dětství.

Otci se doma vyhnul celkem úspěšně. Umlčel strejdu, jen co se otevřely brány jejich pozemku dokořán, a tiše vklouzl dovnitř, slídivě, jako malý kluk, který provedl nějakou lumpárnu. Už trochu větší práci mu dalo umlčení Aiky, která měla tendenci jako vždy dělat velký povyk a vítat mladého pána s co největší grácií. A to znamenalo i kontaktování pána domu.

Jenže Duen nechtěl nic z toho. Toužil po čisté vodě, voňavém oblečení, dotyku hedvábí na jeho pokožce a k večeru pak společnosti v posteli. Měl to všechno pěkně rozvržené, naplánované, a při pouhé myšlence na noc se mu chvělo přirození, ačkoliv ještě pořád čekal na Aiku, až ohřeje dostatek vody.

Thanam podle všeho doma nebyl – nepřekvapivě. Možná někde vsází, hraje, kdo ví. Duena by to vůbec nepřekvapilo.

Rozpletl si vlasy, opatrně a pečlivě. Stál před zrcadlem, konečně před pořádným a kvalitním zrcadlem, a prohlížel svůj stav, své tělo, svůj vzhled, jak moc se změnil. Vlasy stále nebyly tak zářivé jako předtím, přesto Bashia odvedl dobrou práci s jejich odbarvováním. Svými hrubými dlaněmi rovnoměrně masíroval každý vlas, od kořínkům až ke konečkům, nikdy ho však netahal, netlačil příliš, jeho starost byla přímo excelentní. Jako kdyby to už mnohokrát dělal. Možná své ženě, asi. Ale ve výsledku pak Duen mohl být jen vděčný, že jeho vlasy nepůsobí příliš barevně, a že jeho nový odstín je tak rozložený stejně po délce všech vlasů, jako kdyby to byla jeho přirozená barva. Zkoumal to všechno, přibližoval se k zrcadlu, s malým úsměvem na tváři.

No, stařík se nezdá. Tehdy na aukci, nyní co prováděl s jeho vlasy, možná se Bunma s Kietem mýlili. Možná v posteli exceluje, kdo ví. Co on to bude zjišťovat, haha!

On má na práci jiné záležitosti. Mnohem důležitější. Vkročil do vedlejší místnosti, odkud se již linula horká pára, a spláchl ze sebe pot posledních dvou měsíců. Teplá voda ho hladila po svalnatých zádech, šplouchala mu na hruď, hřála jeho orgán, močila prsty udušené v obuvi. Jeho modré oči jakoby načerpávaly vodu do sebe, pročišťovaly se, brzy připomínaly zrcadlo. Pomalými nádechy se uklidňoval, rekapituloval vše, co se doposud událo. Jaké štěstí, či smůlu, či cokoliv to měl, že mu Ilai vhodil pod nohy všechno smetí, které na této cestě nabral.

Že potkal Bashiu, a vlastně že se ho vůbec pokusil zachránit. Celá ta dohoda s Medardem. Odhození jeho veškerých zásad, aby Bashiu dal do kupy, přestože to znamenalo pěkný čas strávený ve špíně a smradu, než se z něj opět stal člověk. A pak ten hrubý len, který byl nucen v Adii nosit.

Ještě teď měl pocit, jako kdyby jeho pokožka byla přehnaně citlivá, jak ten len z něj seškrábal svrchní vrstvu kůže. Ale v zrcadle si nepřipadal nijak zarudlý. Kdo ví.

Aby mohl co nejdříve vyrazit, potřeboval mít suché vlasy. S tím mu pomáhala Aika. Ale ať se snažila jakkoliv, Duenovi přišlo, jako kdyby nebyla dostatečně citlivá. Už v duchu vidět ty chuchvalce, které mu z hlavy vytrhla, a než aby je předhazovala, tak je urychleně schovala před Duenem do zástěry. Měl ji přečtenou. Ale rozhodl se to nekomentovat. Zdrbat služebnou hned první den, co se vrátil z náročné cesty, přišlo i takovému lhostejnému člověku, jako je Duen, moc.

Většinu jeho oděvů tvořily spíše chladnější odstíny, jelikož lépe ladily k jeho očím. Proto dnes sáhl po černé spodní tunice, jež však nebyla obyčejná, jednolitá, podobně jako jeho cestovní oděv. Látka byla precizně utkaná, v odlescích vytvářela stříbřité vzory, zaujímala na pohled a nutila všechny kolemjdoucí na ní spočinout zrakem, natáhnout ruku, sáhnout si na ten skvost, jenž byl dovezen až z Furthu. Jelikož již bylo chladno, jako svrchní vrstvu nezvolil satén, ale hrubší látku šedomodré barvy připomínající holubí hlavu. Samozřejmě i zde nechyběla výšivka, třpytící se bambusová stébla, stříbřité listy připomínající lidské dlaně. Doplněno o jeho pás a mnoho ozdobných doplňků, které zavěsil na lem svého oblečení, či zavinul do vlasů, připadal si jako o pár let dříve. Jako kdyby se nikdy nic nestalo.

„Pane Duene, dnes vám to mimořádně sluší," mohla na něm jen oči nechat mladá dívka.

„Já vím," usmál se Duen, jenž neopustil pohledem svůj odraz v zrcadle. Aika se uchechtla.

„Celý Adranuch na vás může jen oči nechat!"

„O to mi jde," usmál se, představoval největšího pokušitele. Zábava může začít.

„Kdy se vrátíte? A co pán?"

„Starosti nechme stranou, ještě na ně přijde čas. A neboj, klidně jdi spát. Dneska se vrátit v plánu nemám," mrkl na Aiku, než se otočil, připraven odejít.

„Ale pane Duene, venku je zima! Vemte si plášť!"

„Vlastně ano," Duen, jak byl nedočkavý, přehlédl svoji vlastní bezpečnost a zdraví. Natažením ruky popadl kašmírový plášť, tmavě obarvený, aby mu ladil k oděvu, a sotva zavál ve větru, již ho měl na sobě a upravoval si rukávy.

Něco mu však chybělo. Plášť zakryl celou jeho tuniku, všechny doplňky. Bylo to mdlé, nijaké. Prázdné. Jeho kroky se vrátily ke klenotnici, kde uchovává své bohatství, veškeré své šperky, a hrábl hluboko, téměř na dno. Až poté byl spokojen. Naposledy zamával na Aiku, zatímco opouštěl svůj domov. U krku spojovala lemy pláště stříbrná brož, s perleťově se lesknoucím měsíčním kamenem.