„Jé, to je náhodička," usmíval se příchozí a pomalými a váhavými kroky se přiblížil Duenovi. Nepřekročil však pomyslnou linii, na níž jeho přítel stál. Jakoby se částečně skrýval za vyšší autoritu. Zdá se, že Kiet opět něco provedl. Duen se musel pousmát, bavil se na úkor ponížení jeho přítele. Natočil na něj hlavu a ignorujíc obecenstvo, tiše zašeptal.

„Ty ho znáš?"

„Jo," cedil slova skrze zmrazený úsměv, jak se snažil působit přátelsky, ačkoliv hrob měl dávno vykopaný. „Víš, jak jsem ti povídal o té příhodě se zajícem?"

„A?"

„Tak ten vzteklý blbec, to byl on."

Aha, potlačil vyprsknutí Duen a snažil se působit nadále vážně a kultivovaně. Nesmí ztratit tvář před potenciálním spolupracovníkem. Ačkoliv ano, základy jsou už pěkně podkopané. Jestli se mu nepodaří získat ho na svoji stranu, bude muset rychle shánět někoho dalšího... Má na to však čas? Zatraceně, Kiete, proč jsi pro jednou nezkrotil tu svoji náturu!

Kdyby však Kiet tušil, že všechna jeho slova byla zachycena bystrým sluchem lovce. A ten začal pěnit ještě více. Fakt, že ho obehrál, že ho zbil, ukradl nelegální kořist, nechal ho trpět samotného v lesích, a k tomu pak dostal vynadáno od Sederika a celé dny se krčí v bolestech - žádný člověk není dostatečně odolný, aby tohle dokázal vstřebat. Aby nevyletěl z kůže hned další moment, co viníka opět spatří. A Bashia se držel dostatečně. Ale tento výsměch přímo do očí už nezvládal.

Přesto se neodhodlal k žádnému prudkému aktu. Zas tak nízko nebyl. Připadal si naopak vychovanější než tito náfukové v hedvábí. Poté, co sžehl Kieta pohledem na popel, se jen otočil a mířil najít nějaké strážné, kteří pod Sederikovým příkazem mají zachovávat v té vřavě lidí relativní klid a pořádek.

Nějaké štěstí v této hromadě smůly přece jen našel. Nebude se s nimi dohadovat. Nebude opět schytávat rány. Nechá to na profesionálech. A jestli se Sederik takto doví pravdu... Co už. Pokud uvidí toho mladíka zavřeného v díře, nemůže být už šťastnější.

Pak může jen doufat, že se Sederik nenechá zastrašit jejich jměním a bude následovat kroky spravedlnosti. Snad.

Kietův i Duenův pohled následoval Bashiovy kroky, a brzo jim došlo, kam se to odhodlal takto beze slova odejít.

Kiete, ty idiote!

Duen bleskově vyrazil, aby zachytil Bashiovu paži a strhl ho zpátky mezi ně. Jeho rychlost byla téměř nepostřehnutelná; než se Bashia vzpamatoval, už byl v pevném sevření po Duenově a Kietově boku. Běžně by dumal nad schopnostmi, které si ten muž musel vytrénovat, obdivoval by ty skvělé pohyby bojovníka, získané výcvikem i zkušenostmi.

Běžně.

Momentálně však jen zaťal zuby, přesto nezabránil divokému se rozkašlání, jak ho ten náhlý pohyb vyvedl z míry a rozhýbal usedlými kostmi a vnitřnostmi. Iaza ihned přiskočil na pomoc a Bashiu převzal, nabídl mu oporu, než se jeho stav stabilizuje. Tomu však momentálně nezáleželo, jestli se opírá o člověka, o kus kamene nebo kmen. A z úst mu opět vytekl tenký pramínek krve.

Duen hleděl na nemocného lovce poněkud nezúčastněně. Když se opět ohlédl po svém provinilém společníkovy, ten jen pokrčil rameny s tichými slovy „To já ne."

Až po několika minutách, kdy se už Bashiovi navrátilo vědomí v plné síle, že si byl schopen utřít krev z úst a narovnat svoji velkou postavu, udělal Duen krok vpřed a natáhl ruku. Jestli ho má nabrat a odčinit Kietovy prohřešky, musí se trochu obětovat a pošpinit si ruku.

„Jmenuji se Duen, z rodu Ran."

Bashia však jen naštvaně zíral na jeho obličej a odmítal mu ruku stisknout. Jeho oči nadále blikaly o políčko vedle, na Kieta, který se jen rozpačitě zubil. Doufal, že celá ta věc bude brzy smetena z povrchu.

„Tohle je Kiet, z rodu Shou," poukázal na mladíka Duen, když postřehl, jak pozornost bývalého lovce neustále směřuje.

„Moc se omlouvám za celou tu záležitost. Můj společník se zachoval naprosto neadekvátně, porušil nařízení krále a neprokázal respekt pověřené osobě. Jeho trest ho nemine," okamžitě se omluvně uklonil Duen, přestože jeho slova byla tak prázdná jak říkanka malého dítěte. Bashia si odfrkl. Nejen odfláknutá omluva, ale slova, která použil, navíc nevyjadřovala vše, co se odehrálo. Porušil nařízení krále? Neprokázal respekt? On natvrdo pytlačil, vysmíval se Bashiovi a ještě k tomu jej zbil! Jestli ho nemá minout trest, tam je strážník, tam je jeho trest! Těmito slovy pouze navařil prázdnou omáčku, v níž má utopit nevraživost visící ve vzduchu.

„Co se vůbec stalo?" stiskl Bashiovo rameno Iaza a podezíravým pohledem proměřoval dvojici klientů, pak lítostivě svého bývalého spolupracovníka. „A proč jsi tak slabý, Bashio? Nechceš si odpočinout u mě ve vozu? Přivedu doktora, ať se na tebe podívá."

„Není třeba," odsekl Iazovu dobrotivost, jeho přísný pohled nadále neopustil Kieta. A ten již začínal pociťovat určitý nátlak. Pomalu si uvědomoval, že to přeci s tím starým mužem přehnal, a že zdání klame - velký muž neznamená silný muž. A že by měl příště vzít v potaz i věk poškozeného.

Jenže byl až příliš hrdý, aby přiznal svoji chybu, aby se omluvil a něco s tím dělal. A proto koulel očima všude možně, ignoroval tu upřímnou nenávist a nechal vše na Duenovi. On je tu hlavní šéf, on si s tím poradí. Co Kiet zmůže, ha? Nebyl to Duen, kdo nařídil sehnat něco k jídlu? A že se již přejedl ještěrek a holubů?

Stačilo málo a Duen by stál v jeho botách. Kdyby nebyla zrovna řada na Kietovi, byl by to Duen, kdo by mířil na toho lovce, chráníc si svoji kořist. A jak zná Duenovy schopnosti, ten lovec by vůbec nemusel vyváznout živý. Otázkou však je - sebral by se Duen k takovým radikálním řešením a na lovce zaútočil?

Nad tím už Kiet nepolemizoval, bral Duena jako sebe samého. Vyrůstali spolu, všechno spolu prožívali, učili se, dělali neplechu; určitě by se zachoval stejně. Kiet nepochyboval.

„Vidím, že vám není dobře. Jestli se obáváte finanční částky, není třeba. Pokryji vaše náklady léčby, jen když mě vyslechnete."

Bashia netušil, jestli se smát nebo brečet. Nabízí to až teď? A podmínkou je ho vyslechnout? Co? Tohle má brát jako samozřejmost, byl to jeho kámoš, který ho dostal do takového stavu! Nic slyšet nepotřebuje.

Přestože měl plné právo pomoc přijmout, byl tak vytočený, že jen zavrtěl hlavou a odstrkoval od sebe Iazu.

„Ne, nepotřebuji nic. Už vás nechci vidět."

„Pane Bashio..." Duen střihl obočím, rovným jak proutek, lehce nakloněným ke kořenu nosu. Pohled na něj zpříma vzbouzel dojem, že z jeho čela vzlétá orel, jehož křídla kryla ty namodralé, odměřené oči.

„Díky za vše, Iazo, ale tvé snahy jsou zbytečné," zamumlal Bashia ještě před odchodem obchodníkovi, a mířil ke svému vozíku s kozami.

„Pane Bashio! Vydržte!" Duen si nejprve otráveně vzdychl, nespokojen s tím, jak celá záležitost vyústila a že ho to teď bude stát více sil získat znalce kamenů na svou stranu. Teprve pak sebral síly a nabuzen vyběhl za starým mužem, žehlit Kietovy činy a vylepšit si u lovce svoji tvář.

„Pane Bashio, alespoň mě vyslechněte. Opravdu mne mrzí celá věc a chci vám pomoci, odškodnit kořist, která vám byla sebrána a zároveň vám nabídnout zakázku! Berte se jako už vylečený, a -"

„Vyléčený? Připadám vám vyléčený?" zvýšil Bashia hlas, ale příliš si to nemohl dovolit, aniž by cítil šimrání na hrudi a v krku. Ještě trochu a bude se tu krčit bolestí na zemi. „Jste si vědom, že se s lidským zdravím nemá zahrávat? Že sám netuším, do jaké míry budu již do konce života poškozen? Že díky této celé věci," imitoval Duenův tón, „musím řešit existenční otázky? Váš společník by měl být za to stíhán, a přesto si to pobíhá a odmítá přiznat svoji vinu. A vy? Vy za něj řešíte jeho zločin? Ne, pane Duene Ran, nehodlám si vyslechnout vaši nabídku. Nehodlám pracovat s lidmi, jako jste vy."

„Existenční otázky? Ty vám pomohu vyřešit! Pane Bashio, opravdu mám v úmyslu pouze nejvyšší blaho."

„Daří se vám to skvěle," vyprskl naštvaně Bashia, konečně dorazil ke svým kozičkám. I ta nebohá zvířata cítila atmosféru ve vzduchu, podrážděnost jejich majitele i nekalé úmysly pronásledovatele. Nervózně se ošívala.

„Pane Bashio, kolik a jakých dalů chcete? Stříbrné? Zlaté? Máte je mít," Duen začal hrabat do své tuniky, dokud nevylovil provázek bohatý na ty kulaté mince s otvorem. A zatímco většina vesničanů nosila provázky plné bronzových plíšků, malé nebo větší velikosti, pokrytých vrstvičkou staroby; Duen tasil provázek bohatý na zašedlé stříbro, a dokonce občas se zaleskla zlatá, barva slunečního svitu v létě.

Ať byl Bashia poctivý jakkoliv a bral si jen to, co si zasloužil; musel uznat, že ho to množství bohatství na okamžik oslepilo, a dokonce sebralo hlas.

Když si řekne o opravdu velkou částku, nebude muset čekat rok ani dva. Bude moci vyrazit hned. A to možná i v doprovodu Iazy, pokud mu bude odvádět dostatečně velkou částku, ať zas nikdo nereptá. Nebude svazován časem ani penězi, bude moci bez zábran putovat tímto zatraceným světem a hledat ji, dokud nenajde alespoň malou stopu. Jakoukoliv. I sebemenší náznak její existence bere jako svoji spásu. A to mu stačí jen odkývnout nabídku.

Donutil se odvrátit zrak ze svazku a pohlédnout na toho pokušitele. Mladík se usmíval, jeho zakřivené oči jakoby vyjadřovaly určitou nečistotu, podlost nebo cokoliv, přestože to nebylo Duenovým úmyslem. Už se tak narodil, aby svýma očima vábil ženy i muže na svoji stranu, nabídl jim zázemí po svém boku, svedl je a nechal být. I Bashia byl na okamžik zaskočen tím přesvědčivým pohledem. Jenže zášť vůči jeho partnerovi v něm stále tepala, a tak se pouze zamračil a zavrtěl hlavou.

Raději si počká, než podporovat tyto lidi, kteří nemají pochopení pro běžné pracující osoby!

„Mé ne je definitivní," odstrčil ho z cesty a vedl vozík k davu. Potřebuje si ještě nakoupit to zboží...

Stál před těžkým rozhodnutím. Už tak byl rozhořčen, že by nejraději na všechno kašlal a vydal se domů, jenže když už sem ve svém stavu došel, nemůže to nechat být. V duchu zanadával, ohlédl se kolem sebe, jestli ho ta otravná moucha už přestala pronásledovat, a teprve poté se spokojeně zamotal do davu. Smlouval se známými lidmi, se kterými měl vztahy dobré, i trochu nakřáplé.

Utimovi se úspěšně vyhnul, přestože jeho bodavý pohled na sobě cítil dlouhou dobu, a už mu zbývala poslední položka.

„Pět a půl bronzových," zvolal zpět prodávající, natož Bashia ihned začal vymotávat ze svého svazku děravé mince a počítal, kolika malých se může zbavit a nahradit jimi velké daly.

„Zde, zbytek si nechte," zazněl po jeho pravici příjemný medový hlas, úlisný, až se mu chtělo zvracet.

„Ne, Miki, tady máš," odstrčil Duenovu ruku Bashia a strkal obchodníkovi daly své. Jenže obchodník nebyl obchodníkem pro nic za nic, a když mu neznámý muž nabízel rovnou jeden velký stříbrný, což bylo téměř dvojnásobek navržené ceny, neváhal ani vteřinu a Bashiovu ruku odstrčil, aby převzal platidlo od bohatého mládence.

„Miki!" Bashia okřikl chamtivého prodejce, ale ten se jen zazubil a popřál příteli pěkný den.

„Tady máte," zkusil to jinak a snažil se vnutit tomu ovádovi daly zpět. Nemůže být nikomu nic dlužný.

„Není třeba. Jen mě vyslechněte."

„Tak to beru jako odškodné za vašeho přítele," odsekl Bashia, popadl zboží a vymotával se pryč, ke svému již naplněnému vozíku.

„Pane Bashio, pan Iaza vás zmínil jako nejlepšího znalce a hodnotitele drahokamů. Nemůžu vás nechat proklouznout mi mezi prsty," volal Duen a dobíhal vzteklého lovce, který to vzal dost šupem. Kozy s nákladem téměř běžely. Nebít hladké, pískem vysypané cesty, už by se mu vozík dávno převrhl.

„Nejsem tak dobrý, jak říkal."

„Pan Iaza má velkou reputaci nejen napříč Namasilií. Určitě by vás nedoporučil jen tak."

„Asi se nudil. A vy pravděpodobně taky. Nechte mě jít, nemám čas," mluvil před sebe Bashia, ani se neohlédl. Byl si však jist, že ten mladík za ním s jeho bojovými schopnostmi ho zřetelně slyší.

„Chci od vás jen maličkost!"

„Tak poproste někoho jiného, někoho, koho jste třeba nenapadl!"

„Za Kieta se velice omlouvám, ale vyslechněte mě!"

Bashia se jen ironicky zasmál. Ten muž je opravdu nenapravitelný. Jeho omluvy jsou jen do větru vyřčená slova, bezvýznamné a odpuzující, podobně jako větry po hrachové kaši.

Jeho neodbytnost však byla obdivuhodná. Jen ji aplikoval na špatnou osobu.

Ale co to stále říká? Chce vyslechnout? Dobrá tedy. Možná poté ho přestane tak nepříjemně pronásledovat.

Bashia se tedy zklidnil, a bylo také na čase. Ta rychlá chůze mu dala zabrat. Zhluboka popadal dech a zároveň potlačoval bolest, aby nevypadal před mužem příliš slabě. I tak to neuniklo Duenovým očím, přestože mlčel a nic neříkal. Opakoval si, že pokud se jim zadaří Bashiu nabrat, bude to pouze pomocná figurka, žádný bojovník. Aspoň ví, že na něj se spolehnout v krizových situacích nemůže.

Nedal však nic znát. Kamenný, lehce usměvavý obličej vítal Bashiovo zaváhání s otevřenou náručí. A jestli se ten lovec mračil, jestli se jeho rty pod vousy kroutily všelijak, stále to vypadalo dostatečně nadějně. Tak co bude?

„Nejsem žádný znalec. Nedokážu odhadnout jeho cenu."

„Ale prý kvalitu ano," namítl Duen, stále s tím stejným úsměvem na tváři.

„Ne vždy se mnou ostatní souhlasili."

„Protože nechtěli prodělat," nadále oponoval.

„Neumím je opracovat, aby jejich silné stránky vynikly nejvíce."

„Ale můžete navigovat řemeslníky, aby to udělali podle vašich představ."

Zdá se, že Duen byl řádně vybaven vědomostmi po rozhovoru s Iazem. Kdo ví, jestli si také spolu nedali něco dobrého na zahřátí, že se stal ten obchodník tak sdílným. Nebo opravdu stále pociťoval vinu a chtěl vše napravit dohozením kšeftu? Bashia o tom nechtěl přemýšlet. Nepotřeboval se šťourat do nejasných záležitostí, nejdůležitější pro něj bylo přežití.

A ačkoliv mu Duen nabízel otevřené dveře, Bashia se nedokázal donutit důvěřovat mu, souhlasit. Něco na něm jednoduše smrdělo, přestože skrze drahé hedvábí a kašmírový plášť prosakovala zvláštní dřevitá, avšak sladká vůně, s níž se Bashia na svých cestách ještě nesetkal. Nedokázal rozeznat ani tichý květinový podtón, který připomínal růže, ale přesto se o růže nejednalo.

Bohatý šmejd.

Už chtěl mávnout rukou a opustit ten okruh podivného pachu, došlo mu, že stále Duena Ran plně nevyslechl. S povzdechem potlačil všechny nadávky a jen kývl hlavou.

„A co chcete?"

„Je to jednoduché. Sháním drahokam. Nějaký opravdu speciální. Ten nejlepší, jaký může být. Ale dnešní svět je plný podvodníků, a nechci nikomu naletět. Potřebuji, abyste mi potvrdil jeho pravost. A v případě, že narazíme na surový kus, tak poradil s jeho opracováním."

„Nejste náhodou z Adranuchu?" podivil se Bashia. Duen nic nepopíral a jen souhlasem pokývl.

„Ano, proč se ptáte?"

„Všichni, kteří dělají v tomto byznysu, se centralizují právě tam. Jen málo řemeslníků věnující se drahokamům sídlí mimo Adranuch. Takže, své pátrání jste měl zahájit tam u vás. Dále, pokud chcete něco opravdu speciálního, čekám, že hledáte nějaký černý opál, spíše větší, bez kazů. Jediné doly černých opálů jsou v Písečných horách, a patří Jejímu Veličenstvu. Mají to tam ale na starost správci, kteří hromadí všechny nalezené kusy a zasílají je rovnou ke králi do Adranuchu, kde se rozhoduje o jejich zužitkování. Ale kus, který hledáte, určitě sítem neprojde a nebude na vás čekat, až si pro něj přijdete. Další možnost je pak vyrazit do Xetingu. Nějaké naleziště drahokamů se tam nachází, ale pravděpodobně nic podle vašich představ, že? Dovolte mi se zeptat. Chcete drahokam ukrást a využít mě k výběru toho, který by za to stál?"

Bashia hrdě vytasil své vědomosti, které za ty roky po boku Iazy nasbíral, doplněné o špetku jeho vlastní prozíravosti.

Duen se zasmál. Ano. Nejprve se krátce zachechtal a doufal, že to je veškerý smích, který před Bashiou předvede. Že poté zmlkne a najede opět na vážnou notu. Mýlil se. Než se nadál, už se jeho břicho a hruď svírala, jak vydávala vzduch v nepravidelných intervalech, spolu s tím dráždila jeho hlasivky a vháněla slzy do očí. Nedokázal své rty opět narovnat v přímku, nedokázal otevřít oči a zapůsobit svým pronikavým pohledem. Byl odkázán jen a jen na milost Bashiovy reakce, která však byla ještě větším důvodem k smíchu.

Ten starý muž na něj koukal jako kdyby spadl z švestky.

A Bashia si doposud myslel, že největším bláznem v jeho okolí je Sederik. Měl by přehodnotit svůj pohled na svět.

Když už se Duen uklidnil, stíral si vlhko v očích do dlaní a upravil svoji tuniku, na které se třpytil a zvučně cinkal zlatý řetízek spony, konečně stanul před Bashiu odhodlán tyto falešné představy vyvrátit.

Ačkoliv, to se špinavou prací přeci jen odhadl dobře. Ale nemusí o tom vědět.

„Pane Bashio, smýšlíte o mně velice, velice špatně. Jak bych já, Duen z rodu Ran, mohl takto obcházet krále a konat zločiny? Ha?"

„A ten váš přítel tedy dělal co?" argumentoval Bashia, rukou pevně svíral hranu vozíku.

„Kiet je hodně divoký a dosud neopustil hlavní město. Všechno kolem, zákony a nařízení, život za hradbami města, je pro něj nové. Nebyl si vědom, jakých důsledků může mít jeho konání."

„Byl si vědom, a to moc dobře," Bashia se nedal, obzvlášť, když měl stále před očima ten šibalský úsměv, to neustálé odbíhání od tématu, i jeho přímé doznání. Ať se mu tady Duen nesnaží něco nalhávat. Není naivní ptáče, co sotva vylétlo z hnízda.

„Ach, jsem ochoten vás odškodnit, ať si budete přát jakoukoliv částku. Již jsem vám to řekl."

„A kde tedy hodláte takový šutr najít, hm?" nadzvedl triumfálně husté obočí Bashia, vystavil tak více své bažinaté panenky, protkané občasnou hnědou nitkou. Jeho triumf však netrval dlouho, jak mu došla skutečnost - druhá možnost, jak se k vzácným drahokamům dostat.

Vrásky kolem jeho očí se prohloubily, ve vlasech mu přibylo několik šedivých vlasů.

„Černý trh," osvítilo ho náhle, jak si vzpomenul na určitou epizodu na cestách.

Duen, přestože zachovával kamennou tvář s precizně vytesaným úsměvem, sebou nepatrně trhl, když zazněl tento odhad. Větší potvrzení si lovec přát nemusel.

„Opravdu černý trh. A nechcete koupit žádnou napodobeninu nebo nekvalitní kousek."

Duenův úsměv se prohloubil, potřeboval nějak zamluvit tuto teorii. Přikročil k Bashiovi a bez ostychu mu položil ruku na rameno, kde se zabořila do huňatého kožichu, zatímco očima nabádal lovce k důvěře. Nějaký procházející by řekl, že to jsou staří přátelé, soudě podle intimity gesta i odvázaného výrazu Duena. Jen Bashiovi lítaly v očích blesky.

„Pane Bashio, opravdu se mýlíte. Jsem slušný člověk, patřím do jedné z nejdůležitějších rodin v Adranuchu, rozhodně bych neklesl k takovým praktikám. Opravdu vyžaduji jen váš posudek, nic víc, nic míň."

Bashia střídavě hleděl na ten odporný Duenův úsměv, poté na dlaň připláclou na jeho rameni. Přemítal, co bude efektnější a nezpůsobí mu tolik bolesti. Dát mu hlavičku, nebo vykroutit rameno?

A má vůbec sílu na cokoliv z toho? Jeho stav je mizerný, základy boje téměř žádné. Pan Duen Ran musel vyrůstat na cvičišti, kdo by jinak nesl všechny vrstvy hedvábí s takovou honosností?

„To je mi jedno. Nepomůžu vám," nakonec neudělal nic z toho, jen se vytočil a ruka z jeho ramene sklouzla sama. Popohnal kozy a pokračoval na cestě domů. „A opovažte se mě sledovat. Vyslechl jsem vás, to jste chtěl. Ale spolupracovat s vámi nebudu. Sbohem."

A zatímco se na jedné straně pokoušel bývalý lovec o sebejistou a drsnou chůzi, ačkoliv vyčerpání ho zmáhalo; Duen s úsměvem a rukama za zády sledoval vzdalující se postavu staršího muže. Místo zklamání z odmítnutí pociťoval nabuzení, nehodlal se ještě vrátit domů. Bashia je sice tvrdohlavý a nezlomný muž, přesto... Nikdo nechce skončit na ulici, že? A ačkoliv vrásčitá tvář nechtěla nic prozradit, informací Duen získal dostatek, aby s nimi dokázal pracovat.

A možná to bude lehčí, než se na první pohled zdá. Duenovi neunikl ten tužebný pohled staříka, když před ním mával s hromadou dalů. Stačí zatáhnout za pár nitek, a s jakou radostí s ním podnikne i ty nejnebezpečnější akce!

Vyžehlit Kieta se mu nepodaří, na to může zapomenout. Měl by si promluvit opět s Iazou...

____________

Reálie:

Daly - Namasilijské platidlo.

Vzhled mincí s dírkou uprostřed, aby se dobře navlékaly na provázek (po vzoru starověkých čínských mincí). Od toho také jejich jméno - dal (korejsky měsíc), jelikož svým dírkovaným vzhledem připomínají krátery na měsíci.

Odlišují se malé a velké, přičemž malé se často označují za půlky, jelikož váží přesně polovinu velkých. Jestli jsou malé nebo velké, to mají na sobě i vyznačené symbolem.

Nejmenší hodnotu mají bronzové, deset bronzových pak utvářejí jeden stříbrný; třicet stříbrných pak jeden zlatý.

Platí, že 10 velkých bronz. = 20 malých bronz. = 1 velký stříbr. = 2 malé stříbr.

No, v Namasilii prostě musí umět počítat.

V Xetingu to mají trochu jinak, platí kovovými plíšky, hruhrami, které schovávají v dřevěných krabičkách. Samozřejmě je množství směnáren, jež zajišťují přeměnu platidel těchto dvou zemí.