Zrada je možná pouhá kapitola, ale zato pěkně dlouhá - 71 stránek, 11 částí. A samotné části budou také obsáhlé.
Ale máte se na co těšit. Pochopíte, proč jsem všechno musela tak rozepsat a jak si to také užívala ;)

__________________________

Hlavní viník, správce tábora Adia, byl za mřížemi. Zdálo se to jako výhra. Opály nalezeny, Duenův krk ušetřen královské oprátky, svědek s mírnými popáleninami schován ve voze a cesta domů konečně otevřená. Lepší situace nemohla být. Téměř.

Duen, již s prozrazenou identitou, strávil zbytek noci ve správcově pokoji, na pohodlné matraci, se znovu získaným soukromím. Konečně si mohl umýt obličej i vlasy, převléci se z kousavého lnu do něčeho měkčího a pohodlnějšího, co bylo k dispozici. Pytel s opály si celou noc tisknul k sobě, což způsobilo, že nemohl usnout, jak ho ty kameny dlouho chladily, než se přizpůsobily jeho tělesné teplotě. Kdyby však měl někoho, kdo by ho rozehřál...

Neměl.

Musí vydržet do Adranuchu.

Kromě jeho hlavního problému, který mu momentálně zahlcoval mysl všelijakými prapodivnými nápady, ho trápilo ještě pár věcí. Například jeho malá lež, kterou strhl pomocníky bývalého správce na svoji stranu. Třeba. Slíbil jim drahokamy a svobodu. Jo, ale jak to má provést? Drahokamy musí zavést králi a svoboda bude těžce obhajitelná, když je správce v poutech a je jasné, že sám takový plán nemohl provést. Minimálně všichni zranění se dostanou do Adranuchských sklepení, nebo jim bude nasazen dřevěný límec a doplní ztráty na pracovnících způsobené zemětřesením.

Jenže s takovou akorát vybílí celou půlku tábora!

Přemítal, jestli si hrát na nejvyšší spravedlnost a do jednoho je zavřít, nebo nad tím polovičně mávnout rukou a jen vybrané využít jako obětní beránky. Jestli se do toho vrhnout po hlavě a pracovat do morku kostí, nebo to odbýt a mít klid.

Rozhodnutí padlo až následující den. Duenovi nejprve trvalo, než se vyhrabal z postele. Samozřejmě. Pohodlná postel je spojena s dlouhým spaním, kdo by vstával před východem slunce? Snídaně je téměř obědem, tak mu to vždy vyhovovalo a tak to má být. Už není třeba, aby si hrál na chudáka, kulhal, krčil se, mučil své tělo. Kdepak! Proto po probuzení ještě dlouhé hodiny setrvával v pokoji, jelikož si zaplétal vlasy do copů.

S tmavšími vlasy to nebylo úplně ono, avšak rozhodně lepší než otrhanec s pomalovaným obličejem.

Vyskočil ven, kde muži již vyklízeli shořelou chatku a sutě házeli na bok. Dým ještě stále vystupoval do výše skrze shořelou střechu do oblak. Zbyly jen holé zdi. Seno vzplálo rychle a dřevo pak od něj chytlo snadno. Zachráněný má štěstí, že ho stihli odtamtud dostat. Stačilo by pár sekund, možná minut později, a jeho popáleniny ho stáhnou do hrobu.

Bashia postával opodál. Periferním pohledem sledoval kouřící se místo, ačkoliv dělal, že ho to nezajímá. Podobně jako včera, kdy jeho temná kapuce byla namířená na plameny, přestože jejich mise tkvěla v něčem jiném. Vždyť uplynul snad rok, copak ho to neopustilo? Nezapomněl na to dávno? Duen zakroutil hlavou a soustředil se před sebe.

Nechal předstoupit všechny muže tábora Adia, aby se představil, své jméno, pozici i důvod, proč zde je. Zároveň poukázal na zatčeného správce, který se krčil v kleci, naštvaný, že je zde vystavován jak divoké zvíře. Jeho vzkaz byl jasný. Ještě jednou a dopadnete stejně. Následně, s rukama za zády, opustil své bezpečné místečko a začal procházet mezi muži, některými rozklepanými, jinými alergickými na uhlazené vlasy. Ledabyle pohazoval rukama, ukazoval na místní, na první pohled zcela náhodně. Připomínal Bashiovi Medarda, přičemž se jen krátce zachvěl, když si představil, jaký by Duen asi byl správcem tábora. Nechtěl to vědět. Ačkoliv je lenost jeho přední vlastností, hned na druhé příčce je chladnokrevnost, toho si byl Bashia vědom a mnohokrát svědkem. Opravdu se nechtěl dostat Duenovi do rukou.

Po této selekci vybraní muži absolutně netušili, co je čeká, proč padli Duenovi do hledáčku. A když byl vyřčen rozsudek, tak nechápali, proč zrovna oni. Proč je vybral, aby ve věznici dělali bývalému správci společnost, když jejich účast na celé události byla minimální. Přesněji, neprokázaná. Stali se obětí zrady, ačkoliv, byla to opravdu zrada?

Jakmile první várka klopýtala za mříže, nastoupených lidí ubylo. Ne výrazně, někteří se ještě léčili a vzpamatovávali z noční porážky, kdy je Duenův meč raz dva poslal do hajan. Rozhlíželi se nervózně mezi sebou, netušili, proč jsou ještě drženi na místě. Proč nemohou dělat svoji práci.

„Kterým jsem to včera slíbil, no, vy víte co?" mrkl mile na obecenstvo, jak vybízel muže, kteří se nechali uplatit, aby vystoupili. „Jen se nebojte, sliby se mají plnit, ne?"

I přesto, jak vesele jeho hlas zněl, něco v něm vyvolávalo mužům husinu. V kombinaci se zářivýma očima a výzorem, jímž si od otrhaného muže výrazně přilepšil, nyní postrádali jakoukoliv odvahu se mu postavit tváří v tvář. A Duen si toho byl samozřejmě vědom. Pokynul Hayikovi, aby mu donesl pytlík s opály, a před nimi je vysypal na stůl.

„A nejen ti muži, kdokoliv, kdo chce. Máte jedinečnou možnost si ho vzít, později to už nebudu moci nijak zakrýt."

Vábivá slova a občasný lesk surových kamenů, který prokukoval přes drsný povrch, si přeci našla své oběti, jež vykročily odhodlaně kupředu, dostat, co si zaslouží. A jakmile se objevili první muži, následovali je další a další, kteří nabírali odvahy z činů jejich společníků.

Bashia mlčky postával, pozoroval situaci. Jakoby věděl, co se bude dít. A jakoby v nich viděl jeho vlastní dozorčí, kteří nad ním po dobu osmi měsíců drželi bič. Nemohl odvrátit zrak. A koutky úst schovaných pod vousy se mu kroutily do úšklebku.

Duenův doprovod se nenápadně rozmístil kolem řady mužů. Pečlivě je sledoval, zatímco k Duenovi přistoupil první a již se natahoval po opálu.

„Nene! Počkej. Tady mám ještě lepší," zastavil jeho ruku nad hromádkou, zatímco mu zezadu někdo přinesl hliněný hrnec a postavil jej před hromádkou.

Muži cuklo obočí. O co se to Duen pokouší, proč z toho hrnce vyzařuje...

Poklička byla dána dolů a odhalila hromadu žhnoucích uhlíků, vytažených přímo z ohniště. Horko sálalo do okolí, okamžitě znejistilo toho muže, jen co ucítil nepřirozenou hřejivost toho hrnce. Poté se do Duenovy ruky dostal lněný pytlíček, který však neobsahoval opály, nýbrž jen obyčejné kameny. Ty jedním ladným pohybem rozsypal po povrchu uhlí, až zasyčely, jak se jejich chladný povrch dotkl rozpálených uhlíků.

„Řekl jsem, že si pytlíček rozdělíme, ale jaký pytlíček a plný čeho, o tom nepadlo ani slůvko. Nebo co, chtěli byste opály? Haha!" rozesmál se na celé kolo, až vyvolal husinu na kůži nejen mužům v řadě, ale i jeho společníkům – mužům Hayika.

Samozřejmě že lidé v řadě chtěli okamžitě prchnout, ale pohotově vytažené meče je zastavily na místě, a mohli jen polknout svoji blbost, která je dostala do této situace.

Bashia se již plně usmíval. Sledoval, jak rozklepaný dozorčí pod nátlakem Duenových prozíravých očí hmátl do hrnce, aby vytáhl svůj „podíl". Okamžitě začal skuhrat bolestí, jak si popálil prsty i plochu dlaně ve snaze kámen udržet v ruce. Jiní jej pustili ihned na zem, za což Duen trestal nemilosrdně – museli si vytáhnout svůj podíl znovu, tentokrát druhou rukou. Aby mohli nějak vůbec fungovat, samozřejmě se pak soustředili pouze na udržení toho rozžhaveného suvenýru, než aby si poškodili ruce obě.

Ti, kteří váhali a do řady nevstoupili, jen děkovali Ilaiovi za jeho moudré učení, za to, že jejich poctivost a zdrženlivost jim zachránila dlaně i krky před vězením, jinak by dopadli jako jejich společníci.

„Tak, pytlíček je rozdělen, my máme své zločince, asi můžeme odejít, ne?" obrátil se na Hayika, přičemž zachytil Bashiův úsměv vpovzdálí. Na okamžik ho to zarazilo, nebyl u Bashii zvyklý na takovéto projevy. Ten měl problém vůbec mrknout, natož se takto usmívat.

Líbilo se mu to? Toto týrání? Budiž. Aspoň mu bude vděčnější a laskavější, jak nyní stoupl jeho obdiv k Duenovi. A stouplo i Duenovo samotné ego, nad tou strategií si vytrhal snad všechny vlasy, jak chtěl dodržet svá slova, dát dozorčím jejich lekci a uspokojit i stranu v Adranuchu.

Zdá se, že se to podařilo, a úspěšně. Vyskočil na koně, na voze se nyní vezli spoutaní dozorčí, a již mířili na jejich cílovou základnu – tábor Mohun.

Když Galahar spatřil veškerou parádu – honosně nosícího se Duena, vůz plný provinilých obličejů, samotného správce, který by nejradši umřel už teď, a jednu popálenou osobu, která naříkala při každém drcnutí vozu; okamžitě mu to sebralo dech. S povislou čelistí a beze slova hleděl na hlavního výherce této nebezpečné hry o hrdost a vlastní život. Netušil proč, ale měl potřebu se zachvět, otřást ze sebe divné pocity, které se ho při tomto pohledu zmocňovaly.

Duen vykračoval hrdě, s bradou vyvýšenou, nevšímal si ničeho, co se pod úrovní jeho zraku dělo. Na druhou stranu, v jeho výšce se také nedělo nic zajímavého, a tak jen čuměl do blba po celou cestu, občas se otočil na Bashiu, jestli se náhodou opět neusmívá, jelikož znovu vypadal jak kus skály Písečných hor.

Ten jeho úsměv ho těšil i děsil zároveň. Avšak od té chvíle byl Bashia opět jako dříve, nepřišlo mu, že by se něco změnilo. Muž pouhých pár slov, nespolečenský, držící se stranou. Možná až moc ochotně usedl do sedla, místo obvyklého rozbroje, že půjde pěšky po vlastních?

Po uvítání se s Galaharem a delší přestávce, kdy doplnil energii množstvím chutného jídla – chutnějšího než po čas jeho výletu v Adii, se uzavřel do pokoje, aby ještě jednou přepočítal opály a definitivně je uložil do truhlice. K tomu přišla poslední nadílka, což znamenalo – jakmile ji zpracuje, mohou jít.

A tak se také stalo. Rozlučka s Galaharem byla krátká, nechtěl se zdržovat ani na nějakou poslední slavnostní zapíječku, jelikož nesla velké množství rizika. Jednoduše oznámil odchod, poručil svým mužům přípravy a konečně ve svém pohodlném voze, naposledy zamával správci tábora, než vyrazil směr Adranuch.

Byl nejvyšší čas. Listí masivně opadávalo, doliny se zbarvovaly do moře žluté a červené. Až by si jeden myslel, že hoří, při pohledu na tu plejádu teplých barev.

Jak předtím nutil Bashiu pomáhat s obarvováním jeho vlasů, nyní byl využíván k smívání barvy zpět na jejich původní odstín. V Prisaně pokoupil ovoce, jehož šťáva byla pravidelně aplikována na Duenovy prameny ve formě zábalu i lázně. Bashia byl vrchním sluhou, který se své role překvapivě zhostil až příliš důkladně. Dohlížel na přípravu jednotlivých složek, bez reptání aplikoval tekutinu na jednotlivé vlasy, jež opět nabývaly svých předchozích hedvábných vlastností, opatrně je mnul v ručníku, aby z nich bez poškození vyždímal i poslední kapičku vody a nedovolil jim smočit Duenovu holou pokožku.

Duen si nestěžoval, naopak ho to těšilo. Mít po ruce někoho schopného je dar, který se nepoštěstí každému. Nemusel ho ani držet u sebe jako předtím, Bashia byl automaticky po ruce, pokud bylo cokoliv třeba. Že by se konečně smířil s osudem, který se ho zmocnil v okamžiku, kdy ho Duen vysvobodil z vězení?

...Těžko.

Jejich konvoj konečně nechal hory za zády, nyní vypadající jak velká, nepropustná zeď, již si nikdo nedovolí překonat. Až bylo těžko k uvěření, že se mezi těmi skalisky nachází život. Ostré špičky bodaly nebe, trhaly mračna na kousky, nabíraly zřídkavé sluneční paprsky. Ještěže v dolinách bylo tepleji, jelikož poslední noci nahoře se již zdály na hraně účinnosti jejich vybavení.

S cílem jasně daným před nimi, dovolili si častější přestávky, aby uvolnili ztuhlým bokům a bolavým zádům, které byly s cestováním pevně spjaty. Duenovi to nevadilo. Nyní do Adranuchu nespěchal. Úkol splnil, z hor se dostal pryč, ale město ho nevábilo, jak si představoval. Sice to znamenalo řešení jeho hlavního problému, jenž se nepohodlně vrtěl mezi nohama; také to znamenalo návrat domů a další snahy, jak se vyhnout sňatku s Reiou, protože nepředpokládá, že ho Jeho Veličenstvo vyšle v nejbližším čase zase někam pryč. A že má kam jít – na jihu se těží zlato, mohl by to spojit s několika radostnými týdny v Sittu a být spokojen. Nebo se pod nějakou honosnou záminkou vetřít ke kupcům mířícím na sever, že jako královský dozor bude dohlížet na to, aby se nic nedostalo na černý trh. Aby každá nejlepší medvědí kůže a každé nejluxusnější rouno kašmíru skončilo v královských rukách. Něco snad vymyslí.

Momentálně ale nevymýšlel nic. Seděl, opřený o strom, s překříženýma rukama i nohama v kotnících. Vnímal vůni tlejícího listí, vůni podzimu. Užíval si chvil klidu, kdy se mohl bezdůvodně flákat, zatímco ostatní neustále nacházeli práci s přípravou jídla, se starostí o zvířata a krmení vězňů. Bashia zmizel někde v lesích. Nejprve si Duen myslel, že ho prostě tlačilo něco v zadku. Jenže po takové době jeho absence má buď zácpu, nebo ho přepadlo divoké zvíře. Každopádně, co by ho to mělo zajímat.

Zavřel oči, a přestože celou dobu ve voze seděl a nudil se, což vedlo k občasným šlofíkům, i teď ho bralo na spaní. No a co, když má tu možnost, proč ne? A tak se zavrtěl, aby našel lepší pozici, a rozhodl se celou pauzu prospat. Potřeboval se zbavit toho obrazu barevných stromů, která ho honila i ve spánku.

Vedle něj brzy zapraskaly klacíky. Jen pootevřel oči, aby spatřil Bashiovu siluetu, jak nese plášť složený do vaku, zatěžkaným nějakým materiálem. Přestože jeho nosní dírky byly vyplněny příjemnou vůní květin, i tak mu neunikl pach hub, které byly pravděpodobně právě přinášeny šikovnýma Bashiovýma ručičkama.

Tak dobře, alespoň to trochu obohatí jejich jídelníček.

Už se opět zavrtěl, že bude pokračovat ve svém spánku. Jenže jeho zvědavost mu nedala, obzvlášť, když s padnutím balíku na zem mnozí lidé vyjekly odporem. Jejich skromnou skupinou se roznášely poznámky, s nimiž Duen po otevření očí musel souhlasit.

„Chceš mě otrávit?"

Nemusel se přibližovat. Stačilo mu se koukat na tu směs zelených, výzorem jako zplesnivělých, hub; hub fialovějších než borůvky, než hedvábné tuniky prodávající se v Adranuchu, hub puntíkovaných, určitě jedovatých; a spoustu divně svraštělých a zakřivených hub, připomínající hnijící listy, slimáky a lidské ucho.

„Tak umři hlady, když chceš," ani se na Duena nepodíval. Ignoruje všechny poznámky, popadl prázdný hrnec, porozhlédl se po dostupné vodě a brzo se to všechno začalo vařit.

„No to teda jíst nebudu," odfrkl si Duen, jak shlížel ty barevné odporné kousky, jak plavaly na hladině a kroužily ve víru.

„Jak jsem řekl," pokrčil rameny Bashia a vyvařoval dál, ke zvědavosti všech přítomných účastníků.

A tak zatímco ostatní se dělili o malé kousky obilných placek, o tvrdé sušené maso, a vlastně pořád dokola o ty stejné suroviny, z nichž už po tom cestování měli noční můry; Bashia si naložil barevnou houbovou polívku, kterou zajídal kouskem placky, a mlčky vysedával na kraji skupiny. Nikdo jiný neměl odvahu se té věci jen dotknout. A proto skončila na druhý den vylitá na kraji cesty, jelikož se nesnědla.

Bashia nic neříkal. Mrhání potravinami neměl rád, ale nehodlal se angažovat v jakékoliv diskuzi. Je to jejich volba. A před ním také jedna stála. A nebezpečně se přibližovala.

Duen byl celkem překvapený, že Bashia svůj pokrm přežil. Proto si neodpustil otázku, když uplynula nejkritičtější lhůta při otravách, a starý muž nevykazoval nijaké náznaky toho, že by měl brzy skonat.

„Jak to, že pořád žiješ?" odfrkl si a vykoukl z okna.

Sám nevím, prolétlo Bashiovi hlavou, přesto jeho odpověď byla naprosto odlišná od jeho myšlenek.

„Nebyly to jedovaté houby."

„Vypadaly tak. Jako kdyby je vysel sám Delai," Duen nad nimi ohrnul zpětně nos.

„Jestli chceš přežít, musíš se přizpůsobit svému okolí. Chopit se všeho, co je po ruce," mumlal dále Bashia.

„A že tobě se to daří. Spíš mi přijde, že tě neustále vyhrábávám z nebezpečí. A jsou vážně jedlé, nebo jsi se jich tolikrát přejedl, že ti už nic neudělají?"

„Jsou jedlé. Iaza mě je naučil sbírat."

„Tak to bych do Iazy neřekl," poznamenal Duen. Bashia mu přišel dost šílený, to ano, ale že to má po Iazovi, takovém proslulém obchodníkovi? Tomu příliš nevěřil. Zdál se jako kultivovaný muž, ačkoliv ano, jeho odmítání prokazovat svoji autoritu adekvátním účesem a odměřenost, s níž Duena vítal do svého karavanu; možná na tom něco bylo.

„Sbírají se v Xetingu, u nás moc ne."

„V Xetingu jsou lidi hodně divní, ti tam sežerou všechno. Není divu," zakončil to Duen, než zatáhl závěs, aby se nemusel zase dívat na ty stromy, a zavřel oči, připraven si dát dalšího z mnoha šlofíků. Možná důvod, proč se mu tak dobře odpočívá, tkvěl ve faktu, že si nemusel na sebe dávat pozor. A že Bashia sedící opodál měl blíže ke vzduchu než k živoucí bytosti, a proto nečekal, že by se z jeho strany něco událo. Mohl bez problémů prospat i celé dny. Už mu nevadilo ani Bashiovo noční buzení. Změnu jeho nádechů při probuzení bral jako další součást spaní a dokázal nad tím pouze mávnout rukou.

Bashia jako vždy mlčel. Nebyl zvyklý mluvit, pokud zrovna nebyl nucen odpovídat na Duenovy přiblblé otázky. A když se Duen rozhodl, že zabije další část dne menším spánkem, o to více utlumil sám sebe, jako kdyby byl na lovu a číhal na svoji kořist. Nesměl dát najevo, že je přítomen. Nechtěl to dát najevo. Využíval chvil, aby mohl sledovat Duenův obličej, tu bezstarostnost, kterou mu tak záviděl, uvolněné obočí, občas cukající v závislosti na obsahu jeho snu, a dlouhé řasy, neobvyklé u lidí světlého typu. Obdivoval jeho rty, že na to, kolik smetí jimi Duen vyhodí do světa, dokáží nadále vypadat tak nevinně, obzvlášť teď, kdy nejsou nuceny držet falešný úsměv. Poslední dobou ho takto sledoval často. Kdo ví, jestli se ještě někdy potkají. Bylo by nejlepší, kdyby již nikdy.

Tato chvíle nastoleného klidu netrvala dlouho. Rozhodně ne tak dlouho, jako jiné dny.

Přerušilo ho hlasité zařehtání koně, následované zastavením vozu a agresivním výkřikem.

„Do střehu!"