Přes místnost, v zadním koutě u postele, postávala temná silueta. Kapuce pláště jí zakrývala obličej, halila ji do nepropustného stínu, jímž nemohly proniknout žádné oči, ani ty nejvycvičenější. Hlídala pootevřenou skříň, její dlaň svírala hranu dvířek, netroufla si ji zavřít nebo otevřít plně dokořán.

Duen zůstával ostražitý. Nepočítal, že si správce bude držet nějakou společnost, a že ji takto zanechá v pokoji. A teď ho může ta osoba nahlásit, zažalovat. Stačí, aby vykřikla a sejde se sem celý tábor. Považoval to za své selhání, že si této skutečnosti nevšiml. Na druhou stranu, správce byl hodně dobrý, že jej takto skrýval před zraky všech lidí. To však neměnilo nic na aktuální situaci. Je tu svědek a on se ho musí zbavit.

Vytahoval meč z pochvy, pomalu, aby tření kovu nevytvořilo příliš hlučný zvuk. Jeho oči neopustily muže, jenž se nepohnul z místa ani o píď. Zdá se, že není bojovně nadaný, a zbavit se ho bude jednoduché jako mávnutí rukou. Duen si odfrkl.

Postava u skříně však pustila dvířka a tu samou ruku natáhla vpřed, v gestu, kterým se snažila Duena zastavit. Druhou ruku pak přiložila ke svým ústům, čímž naznačila ticho. Mladík se zadrhl, ačkoliv tu chce někoho nabodnout na své ostří, nezdá se, že by se ten muž nějak obával jeho útoku. Proč chce, aby mlčel? Proč se nebrání, neutíká pryč?

Jeho odpověď přišla následovně. Jako polibek větříku, tak tichý a nevýrazný, nesl se k němu šepot jeho jména. Nebyl si zprvu jistý, jestli slyší dobře, musel si domýšlet části slova, přesto po třetím zopakování nebylo pochyb.

„Bashio?" zašeptal Duen na oplátku a postava pokývala hlavou.

„Co tu děláš?" šeptal zpětně, ale Bashia opět naznačil, ať je ticho a zase se věnoval otevřené skříni.

Ano, je pravda, že v posteli nebyl, když zakládal požár. To byl připravený a vysmýkl se z místnosti ještě před útočníkem? Nebo po čas jejich boje? Proč ho však neslyšel?

Náhle si vzpomněl na jeho neslyšitelné kroky, kterými se dostal za jejich záda, když s Kietem konverzoval. Tento lovec je opravdu šikovný. Ani po takové době neztratil své schopnosti, naopak, ztráta váhy ho udělala ještě více neviditelným v uších i těch největších profíků.

Také se nemohl divit, že se zde objevil, když ho k tomu sám pobízel. Cožpak to vzal doslovně? Ten idiotský Bashia. Neumí odlišit srandu od vážné věci? Ačkoliv, u Duena je to obzvlášť těžké. I Kiet s tím má stále nesmírné potíže.

Bashia se sklonil a začal prohledávat vnitřek skříně. Šramocení krabiček vyplnilo ticho, a tak Duen uznal, že se opravdu o žádného svědka nejedná a mohl v klidu zasunout těch několik palců meče do pochvy.

Duen se tedy vrhl na jinou část. Prohrabával postel, lezl po čtyřech po podlaze, jakékoliv uvolněné prkno bylo potenciálním místem úkrytu drahokamů. Bashia však setrvával na místě, trávil u skříně nepředstavitelné množství času. A zatímco hbitý Duen již prošel polovinu místnosti, Bashia vyskládal všechno ven a postával se založenýma rukama, ne a ne opustit svoji pozici. Nakonec se nedal, obešel skříň z boku a začal s ní sunout na bok.

„Co to děláš?" šeptal okamžitě Duen, hnal se k černému stínu, aby mu zabránil v tvorbě takového hluku. Bashia však neodpovídal a nadále táhl skříň, píď po pídi, její nožky vrzaly po podlaze a skřípaly jak zašlé panty dveří.

„Hej!" pokoušel se ho zastavit přiložením ruky na jeho, avšak on se prudkým trhnutím dotyku vyhnul a zakroutil hlavou.

„No jak chceš! Ale nediv se, když na nás přijdou!" zavrčel naštvaně mladík a zkřížil ruce, jak koukal na ty marné snahy přemístit skříň vedle. Jenže Bashia je tvrdohlavý dědek, on se nevzdá, ať se děje, co se děje. Nakonec i Duen podlehl jeho neustálému snažení a chytl skříň z druhé strany, aby ji nadzvedl a vyhnuli se tak tomu otravnému vrzání. Ihned skříň ležela o metr dál. Jenže místo poděkování, Bashia proklouzl kolem Duena a klekl si ke zdi. A maskovaný muž po chvíli pochopil, kvůli čemu.

Zeď se zdála jako každá jiná. Kameny naskládané a polepené směsí písku a hlíny sahaly až k vrchu, kde se spojovaly s dřevěným materiálem, jenž tvořil strop. Každý kámen byl originál, avšak v celkovém obrazu splývaly v jedno, v monotónní útvar, spatřitelný všude v celém táboře. Jenže Bashia byl chytrý, nebo přehnaně pozorný minimálně. Až svým činem překvapil Duena, který neočekával, že rozpozná uvolněný kámen, za nímž se nacházela dutina. A co víc, že skrýš vytušil, přestože byla schovaná ještě za mohutnou skříní.

Nechtěl si to přiznat - takové věci si nepřiznává - ale sám by na to asi nepřišel. Hledal podél zdi, samozřejmě, Dexunova lekce, jakými všemožnými způsoby si schovat pálenku, ho naučila mnohé, přesto zrovna za skříní...

Bashia si stoupl, aby ustoupil Duenovi a poskytl mu přístup ke skrýši. Tmavá kápě nic neprozrazovala, a Duen ani nic více nekoumal. Přitahován temnou dírou, natáhl se pro pletený pytlík, na omak mohutný a těžký. Cinkot kamenů byl slyšet přes celou místnost. Na tváři se mu objevil úsměv.

„Tos vyhrál, Bashio!" už se ani nesnažil šeptat. Potěžkal si ukradené zboží, celý poklad černých opálů, než se ohlédl za sebe, jen aby spatřil zasněný pohled Bashii na hořící budovu oproti.

Duenovi náhle něco nehrálo. Nebyl Bashia vyšší? Možná se mu to zdálo. Kápě však trčela nepřirozeně do špice, místo aby seděla na jeho kulaté hlavičce - při jeho výšce. Ale noc deformuje různě. Důležité bylo, že našli to, co hledali.

„Čas zpět už nevrátíš," pravil, jelikož mu ihned došlo, kam asi zabloudily Bashiovy myšlenky v této bouřlivé noci. Jeho dlaně sevřely balík pevněji, než se odhodlaly jej vrátit zpět, aby měli s čím zítra správce obvinit. Samozřejmě by mohl balík zabavit, ale jak prokazovat, že byl nalezen v jeho pokoji? Původně jej chtěl najít, případně číhat na správce, který se určitě nebude cítit jistě a neohroženě. Už chtěl vypadnout z tohoto bordelu.

„Stůjte!" zarazil ho v kroku výkřik ze dveří.

Do prdele! Zaklel v duchu Duen, když spatřil správce s několika pomocníky s pochodní v ruce, jíž svítili na vnitřní prostor místnosti. Plánoval provést konfrontaci s posilou za zády, popřípadě si vypomoci oslabením jeho pracovníkům nějakou špatností v kuchyni, podobně, jako předpokládal, že provedou jemu. Ale teď, přímo na místě činu, pouze nahrával správci v nalezení výmluv, kterými se vykroutit z jeho zločinu. Kdo mu uvěří jeho autoritu? Nikdo. Jednom samotný správce a donašeč, který uslyšel jeho konverzaci s Hayikem toto dopoledne. Zato on, s jeho aktuálním vzhledem, pouze nabádal k závěru, že se jedná o nějakého chudáka bez peněz, který si chce přilepšit. Chtěl do té doby získat svědectví od zajatého, chtěl sebevědomě srazit správce před celým táborem, zatknout ho a strčit do vězení v Adranuchu. Zdá se však, že to on tu bude brzy sražen na kolena. Usmrcen, spolu s Bashiou, jako dva bezejmenní zločinci...

A kdo říkal, že potřebuje důkazy? Že potřebuje posilu? Že potřebuje mít saténovou tuniku? Pche! Vždyť on je Duen Ran, nepotřebuje nic z toho!

Usmál se na správce, s pytlíkem drahokamů v ruce, schválně s ním pohazoval, aby na něj upoutal pozornost. Aby ukázal, kdo tu je rukojmí, a že ho nevysvobodí jen tak.

„Vážený správce! Pročpak ještě nespíte?"

Správce si jedovatě odfrkl.

„Vy musíte být hlavní dozor," procedil skrze zaťaté zuby.

„Ano, Duen z rodu Ran, těší mě," pokývl usměvavou hlavou, celý jeho přístup byl odměřený, klidný, jakoby mu nic nehrozilo, jakoby nic neriskoval. Bashia ho za jeho zády pozorně sledoval. Nemohl si pomoci než být ohromen, jak tak dokázal rychlostí blesku odhodit napětí ve svém těle a postavit se tváří tvář správci v převaze s takovou arogancí, kterou umí pouze Duen. Zároveň jeho chování považoval za jistou samozřejmost, jako kdyby od Duena nečekal ani nic jiného. Ano. Protože takový Duen jednoduše je.

„Přesto vás to neomlouvá, abyste se vloupával do cizích pokojů."

„Myslím, že tohle mě omlouvá dostatečně," zvedl pytlíček s drahokamy a zamával s ním před správcem.

„A co to jako je?" pokoušel se správce předstírat nevědomého.

„No, něco, co jste si tak trochu přivlastnil, ne? Bylo to tu u vás, vy byste to měl vědět."

„V životě jsem to neviděl," odsekl správce hrubě, až agresivním tónem. Duen se však nadále vybavoval s plně přátelským úsměvem.

„Vážně? Aha," uvolnil uzlík a nakoukl dovnitř, odkud se na něj linula chladná vůně kamenů. „Pojďte se kouknout, možná si rozpomenete."

„Neviděl," opět pravil správce, téměř bez mrku.

„Tak tím pádem si to můžu vzít, že? Dobře tedy. Jdeme?" pokynul k Bashiovi a udělal krok vpřed. Správcova společnost okamžitě tasila meče, vrhla se divoce vpřed s cílem zastavit dozor na místě, kde se nacházel. Nedovolit mu opustit tuto místnost živ, nedovolit mu nahlásit krádež kamenů a zničit tak jejich plány.

Duen odhodil pytel dozadu, aniž by se díval pořádně kam. Bashia dělal co mohl, aby ho chytil, jak znenadání se to stalo.

Sotva mu ruce ztěžkly, zazněl první cinkot mečů, jež se tu do sebe dravě pustily na takto stísněném prostoru. Duenovi to však problém nedělalo. Jeho ladné pohyby, lehké našlapování po podlaze, vlající plášť - připomínal tanečnici na parketu, jen místo líbezných křivek vystavoval svoji bojovnou postavu, jen jeho vlasy nebyly sepnuté v závoj copánků a na nohou neměl saténové botky, ale pořádnou obuv z kůže. Drobnými kroky se hbitě vyhýbal každé ráně, stejně tak postavenému nábytku. Již tu nebyla tma, jak se dovnitř nahrnuly pochodně, přesto si především díky nočnímu šmejdění pamatoval pozici každého kusu dřeva v místnosti a to mu pomáhalo v jeho manévrech.

Bashia jen mlčky sledoval, s pláštěm nadále přehozeným i přes hlavu, a drobnými dlaněmi si přidržoval těžký pytlík u těla.

Bylo obdivuhodné, jak to Duen zvládal. Nejenže odrážel útoky, přestože byl v početní nevýhodě, dokázal také bránit staříka u okna, aby se k němu nedostal nikdo na dva kroky blízko. Kdyby útočící tušili, kdo byl Duenovým učitelem, neměli by ani odvahu proti němu pozvednout meč. Bohužel, netušili. A tak brzy popadali po jednom jako seschlé listy, a správce mohl jen drtit zuby, zatímco výkřikem volal posilu.

Kruci.

Duen trochu vyšel z kondičky, jak za sebe většinou nechával bojovat ostatní, protože byl líný zvednout meč. Nyní se nechá zdržovat bandou obyčejných otrhanců, k tomu tak idiotských, že je napadlo ukrást královské opály dozoru přímo před nosem. A to má teď pobít celý tábor? Co ten zatracený správce plánuje?

Ztvrdil své čelisti, jak se vrhl do posledních dvou, několika nepostřehnutelnými pohyby je srazil k zemi a chystal se poddat si správce. Ten však nebyl bezbranný. Vytáhl svůj meč s tím, že Duena zdrží do doby, než se sem přiřítí posila. Ale to se vysoce přecenil. Brzy skončil na zemi, s mečem u krku, než do něj Duen prudce kopl a odhodil ho k zemi.

„Už jste si vzpomněl?" opět přiložil ostří k jeho hrudi a „mile" se na správce usmál.

„Ne," zavrčel tiše správce, jen aby byl opět odkopnut o pár metrů dál.

„Opravdu?"

V té chvíli se přiřítilo další množství dozorců, kteří ihned rozpoznali zlo v místnosti a proti němu namířili svůj vztek. Ostré čepele odrážely ohnivou barvu plamene hořící budovy i plápolající pochodně v jejich rukách. Představovaly další jazyky plamene natahující se po Bashiově tunice, po jeho nohách, aby ho stáhly do temného pekla, odkud se mu podařilo dříve utéci.

Správce nadále seděl na zemi, poníženě, avšak jeho tvář porážku nevykazovala. Má tu své muže, Duen je definitivně vyřízen. Jakmile se ho zbaví, už jim nic nebude bránit v jejich zisku. Usmál se, má předem vyhráno.

„Ah, další? A to vy všichni, to jste přišli pomoci vašemu správci?" zvolal na muže, kteří nestáhli své meče ani o píď.

„Je konec," vysmál se starý správce a pokynul mužům, aby se pustili do práce.

„Jste si jistý? A nezapomněl jste na něco?" Duen se ušklíbl, čímž vyvolal malou nejistotu v dokonalém plánu starce.

„Vy všichni, víte vůbec, kdo je váš pán?"

Nesmyslná otázka vytažená mimo kontext zmátla nejen správce, ale každého, kdo měl alespoň jedno ucho natočené do místnosti.

„Bashio," natáhl Duen ruku dozadu, natož mu upadla níže, jak se o ni zachytil těžký balík kamenů.

„Koukejte. Je to v mých rukách, nebo v rukách vašeho správce?" usmál se na muže, než upřel svůj pohled na starého správce. „Kdopak vám dá kameny do kapsy? Správce, který bude odsouzen za zabití dozora, nebo já, nový dozor, který má tu moc váš prohřešek zamést pod koberec?"

Duen pohodil tím těžkým pytlem, jak dal každému chvíli na rozmyšlenou.

„Samozřejmě, klidně pokračujte v tom svém, ale pokud se mi něco stane - myslíte, že se vám to nevrátí? Že v dole Mohun nikdo nic neví? Jste opravdu tak naivní?" zasmál se nahlas a správce pomalu začal blednout.

„Když však budete stát na mé straně, odměna vás určitě nemine," vábivě mrkl na muže, kterým výhružka zatčení za spolupráci se správcem vyvolala husí kůži. Ostří postupně klesala dolů, jak na ně dopadala tíha zodpovědnosti za jejich činy.

„Hele, tady stojím. Klidně si bodněte, kdo chce. Ale vězte, že to akorát bude sloužit jako důkaz proti vám. Protože nic jiného se od vás neočekává. Zatímco pokud správce bude zatčen za vzpouru a ohrožení mého života, pomlčím, pytlíček si můžeme rozdělit a tím naše cesty končí," rozmáchl ruce, meč svěsil níže, jak odhalil svoji hruď případným útokům. Nikdo si však nedovolil zaútočit, i přes naléhavé pohledy správce. Když se však on chtěl sebrat a na Duena z posledních sil zaútočit, opět byl skopnut k zemi. Tentokrát však jeho tělu nevyhrožovala zbraň, ale bodala do něj nožka v botě, sugestivně se mu nabízela a producírovala se ve světle pochodní.

„Správce dolu Adia. Jste zatčen za pokus o vraždu hlavního dozora, tedy mě. Zdejší muži jsou této události svědkem. Někdo má něco proti?" ohlédl se po mužích, kteří raději odhodí svoji věrnost, jen aby se nedostali do problémů, koupeni za kus černého šutru v jeho pytlíku.

„Dobrá. Tak, vyřešeno," zakončil debatu a obrátil se na správce. „Nebo, ještě mám jednu možnost, jak vás ušetřit toho trestu. Přeci jste jen dlouholetý zaměstnanec, a je škoda vás takto nechat zavřít. Chcete?" svůdně mrkl na správce, který ho jen chladně zžehal pohledem.

„Pokud ne, tak ne. Nabídku beru zpět. Chlapi, zatkněte ho!"

„Jakou?" vyhrkl stařec, jenž byl během několika chvil a pár slov naprosto zahnán na kraj útesu, a jeho jedinou možností bylo buď dalším odstrčením spadnout dolů, nebo skočit z útesu dobrovolně. Duen mu však nabízí záchranné lano. Je to vůbec možné, v této situaci? Avšak má na výběr? Všechno je lepší, než skončit za mřížemi. Ať to bude stát cokoliv, on se do pout dostat nesmí!

„Jakou? Co jakou?"

„Jakou možnost?"

Duen se pro sebe ušklíbl. Jak naivní to muž, který se rozhodl, že si bude hrát na krále! Naivnější než Bashia, a to je co říci!

„Olízej mi nohu," opět k němu nastavil své chodidlo, přímo pod nos, aby ucítil ten pach zatuchlé kůže boty a zpocenou stélku. Správce se instinktivně odtáhl pryč, jak ho ten pach bodl do nosu, což si Duen vyložil ihned po svém. Nohu stáhl zpět a mávl na muže, ať konají.

„Dobrá! Udělám to!" vykřikl, když byli pouhý krok od jeho klečící postavy.

„Hm?"

„Já... Udělám to."

„A pečlivě, ať je čistá jako umyté nádobí," nastavil opět správci nohu, který váhavě, velice pomalu z ní sundal botu, poté ponožku, dokud na něj nekoukalo pět veselých prstíků. Tančily před jeho očima, ovanovaly ho nevábnou vůní, dočista jej odpuzovaly. Přesto nemohl vzít slovo zpět. Nemohl jít do vězení, ať se děje, co se děje.

Popadl Duenovu nohu, jemně - ne z ohleduplnosti, jen se jí nechtěl příliš dotýkat. Jeho cíl byl jednoduchý, dostat ji blíže, aby se nemusel příliš sklánět. Přesto se do úkonu nehrnul. Ještě celé minuty vyčkával, ačkoliv mu nic nebránilo v cestě jeho záchrany. Očima pokukoval po mužích ve dveřích místnosti, po povýšeneckému výrazu Duena i po tajemné tváři schované pod černou kápí. Bylo to ponižující. Ačkoliv to znamenalo úprk z vězení, již to nespraví respekt, který před muži měl. I kdyby vymyslel plán odplaty, již nikdo pro něj nebude chtít pracovat, jelikož se pro ně stane jen tím ubožákem, který olizoval dozoru nohu.

Ale stále je to lepší než vězení. Stále. Odplata je vedlejší, svoboda však na první místě. Zhluboka se nadechl, než natáhl jazyk a začal jím dráždit Duenovu pokožku chodidla.

Jeden, druhý, třetí dotyk. Duen stále držel stejnou pozici, ačkoliv ho správce svým konáním lechtal, a i jemu to nebylo příjemné. Až přijde na pokoj, hodí nohy do lavora a po zbytek večera je odtamtud nevytáhne. Jen díky této osvobozující myšlence dokázal setrvat tak dlouho, než správci téměř upadl jazyk a pachuť smradlavých chodidel se pevně vryla do jeho úst i mysli.

„To stačí, je ještě špinavější než předtím," trhl Duen s nohou, poté, co se nabažil toho správcova ponížení do plné míry. Zastrčil nohu do ponožky i boty, než se opět věnoval správci na zemi. Chvíli na něj neurčitě hleděl, na ty prosebné oči plné naděje a tužeb, zároveň odporu k Duenově postavě. Hleděl a mlčel, a s ním i muži v postranní, svědci toho ponížení, uplaceni odměnou z pytlíku. Hleděl a vzdychl si, téměř smutně a lítostivě. Semkl pevně rty, rázem mu bylo správce opravdu nějak líto.

Ale to on si vybral tuto cestu.

Jeho smůla.

„Zatkněte ho," promluvil chladně, sebejistě, tento rozkaz si nikdo nedovolil nesplnit. Popadli správce, jehož dříve chovali v srdci hodně vysoko, nyní jim v myšlenkách nesahal ani po kotníky, a během chvíle již byl spoutaný tažen do vězení.

Marně volal na Duena, marně mu nadával do zrádců a podvodníků. Marně se pokoušel strhnout na svoji stranu opět své pomocníky. Marně.

Duen byl se svým výkonem spokojený. Až nad míru. Potěžkal si pytlík a chtěl jej opět vložit Bashiovi do dlaní, avšak zatímco se otočil dozadu, zmíněný muž prolítl nenápadně kolem něj a již se protlačoval davem ven. Duen se setkal jen s prázdným místem a podivným pocitem v žaludku.