Hayik se chystal jít na oběd. Vypomáhal s dohlížením, avšak nyní se už jeho žaludek ozýval a on nebyl zvyklý ho trápit příliš dlouho. Vůně vařené rýže se šířila dvorem a dráždila nosy všech procházejících, včetně Hayika, že tomu nakonec neodolal a změnil směr svých kroků směrem k jídelně. Už se viděl na lavici, už si představoval, jak drží lžíci a nabírá pokrm do úst. Jeho stařecké tělo již nebylo jak za mlada, potřeboval o sebe více pečovat, což naštěstí v táborech nebyl takový problém. Jen za cest si musel dávat pozor, aby měl po ruce vždy něco k zakousnutí, ať už jen suchou placku nebo kus ovoce.

Už tam skoro byl, kdyby nebyl zatáhnut nějakým otrhancem do boku a na jeho ústa přiložena špinavá dlaň.

„Pane Duene!" sykl tiše, když prokoukl maskování té divné osoby a rozeznal oči plné důvtipu od umazaného obličeje.

„Hayiku," pustil ho a neustále se ohlížel kolem, jestli neprochází kolem někdo ze zdejších lidí. Nacházeli se blízko jídelny a kdyby je někdo slyšel...

„Neměl byste tohle dělat," Hayik semkl rty, veškeré jejich diskuze většinou probíhají v noci, ne za denního světla. Netušil, proč jeho pán takto riskuje. Avšak vážný výraz skrytý pod vrstvou jílu ho umlčel.

„Je to urgentní," Duen přestal šeptat a celý se ošil. Falešného správce až znejistil svým chováním. „Vím, kde jsou ty drahokamy."

„Cože?" tiše vyjekl starý muž.

„Vím, kde jsou ty drahokamy," zopakoval Duen, který opakování svých slov přímo nenávidí, avšak kvůli stařecké senilitě musel najít v sobě trochu více trpělivosti. Pravda, s Bashiou nic takového nebylo třeba.

„Opravdu?"

„Ano. Dnes v noci pro ně půjdu a zítra obviním správce i dozorce ze zrady krále. Mise bude splněná," Duenovy oči jiskřily jistotou, nebylo pochyb, že po této noci se budou moci pyšnit úspěchem.

„To je skvělé," Hayik byl nadšený, už ho to tu nebavilo. V táborech, jako je Binhe nebo Mohun, kam jezdí pravidelně rok co rok, již zná zdejší lidi. Snadno se zabaví dlouhými rozhovory, společným popíjením, dokonce jim něco přiveze. Ale zde? Nic z toho.

„Ale zatím to udržuj v tajnosti. Nikdo nesmí vědět, že jsem hlavní dozor. Dost, že se nám to daří tajit před ostatními. A tak to musí zůstat. Jen mezi tebou a mnou."

„Samozřejmě," pokývl Hayik a na znamení opustil skrýš. Po chvilce vyskočil ze stínu i Duen, upravil si svůj otrhaný šat a vykračoval zpátky na místo jejich noclehu. Rty se mu nenápadně kroutily vzhůru.

Bashia mezitím bloudil po táboře. Už to párkrát udělal, jen ne tak intenzivně. Nechal pro dnešek práci s dřevem, aby ho nehonily myšlenky směrem k Duenovým poznámkám se špalky. Připadal si zneužitě pouhým saháním na mohutná polena dřeva. Měl chuť za to Duena zabít. Bohužel, to si nemohl dovolit. Trochu pochyboval o Duenově schopnosti prošmejdit cizí věci, obzvlášť tak odpuzujícího charakteru. Avšak pokud Duen něco chtěl, hnal se za cílem bez ohledu na okolnosti. Nedovolil by si cokoliv podcenit. Jestli řekl, že nic nenašel, tak se tam opravdu nic nenachází.

Logicky.

Pravděpodobně jim to správce chce dát při možnosti jet domů, opustit tábor, nebo jednoduše po uplynutí nějaké bezpečné lhůty, aby opadlo jakékoliv možné podezření, které by se mohlo zrodit.

Bohužel, zrodilo se.

Tentokrát Bashia kroužil podezřele dokola, dotýkal se zdí budov a pokukoval po dozorčích, jež měli plné ruce práce obskakováním kolem vězňů i starostí o chod tábora.

Když večer usedl k zasloužené porci jídla, hlavu plnou starostí, jak se z tohoto slepého bodu dostat úspěšně ven, přihnal se k němu Duen a ukradl mu z talíře jednu placku.

Starý muž jen otráveně vzdechl. Tohle mu tak chybělo. Chladně pohlédl na spokojeného muže, který žvýkal kus těsta, a očima světlýma jak lampiony ve tmě vyhlížel po mužích v okolí. Prášek zaschlého jílu mu stále ztmavoval obličej, neumývané vlasy se lepily k sobě a nabývaly ještě tmavšího odstínu. S prameny založenými za ušima, aby mu nic nepadalo do obličeje, připomínal běžné holomky na vesnicích než vznešeného muže z města. Dokonce se i nezvykle hrbil, a jen Bashia jediný nadále seděl vzpřímeně jak opěradlo židle.

Duen se natáhl pro rýži s kusy masa, nabral ji do ruky a celý chuchvalec si strčil do pusy. Jeho prsty se rázem staly lesklými a ulepenými, přímo definicí toho, co Duen nesnášel. Bashia se nestačil divit. Jeho jídlo mu mizelo před očima a on se ho sotva dotknul.

„Proč si nevezmeš vlastní?" pokynul k bábě u hrnce.

„Od tebe mi chutná víc," mrkl nenápadně na Bashiu. Ačkoliv toto gesto bylo hodně subtilní, nenápadné, aby si zachoval tvář chladného a ušpiněného pracovníka, Bashia jako by viděl celou parádu i s úšklebkem a pohozením vlasů.

„Už jsi tam byl?" prohodil zpod vousy Bashia, oči sklopené na jídlo.

„Já? Co? Kde?" hrál blbého, čímž Bashiu jen iritoval. Mohl by mu alespoň odpovědět normálně, když už krade jeho pokrm. Bohužel, nebylo tomu tak, a proto si Bashia stáhl misku blíže k sobě.

„Hej!" chtěl se Duen naposledy natáhnout pro rýži, jenže ta mu vyklouzla z rukou jak hbitá rybka ve vodě.

„Nebyl. Však času dost. A k tomu jsem na to neměl energii. Vstal jsem naprosto unavený a polámaný, nemohl jsem spát celou noc. Bashio, měl bys dělat něco se svým chrápáním. Dosud jsem to toleroval, ale jestli to má ohrozit celou misi, tak to teda ne."

Bashia se zadrhl v půlce jezení a naprosto nechápavě vzhlédl na Duena. Ten se tvářil, že žije naprosto ve svém přesvědčení a nepohnou s ním ani hory, ani zemětřesení. Bashia měl být podle něj centrem chrápání celého tábora, a tak to prostě je. To, že starý muž sotva prospí celou noc, natož aby chrápal; a že Duen naopak tvrdým spánkem trpí většinou až do samotného poledne, to najednou nehrálo žádnou roli.

„Áh," Duen si zívl a promnul oči, jak pokračoval ve svém divadýlku. Jaký je zas jeho problém? „Opravdu se jednou potřebuji pořádně vyspat!"

Proč si stěžuje? Nebyl to náhodou Duen, kdo mu doteď nedovolil se vzdálit od jeho lůžka ani na krok, natož do vedlejšího pokoje? Co má za lubem? Bashiu nenapadalo nic. Alespoň nic rozumného. Stejně spí všichni pospolu, pokud chce soukromí, ať ho hledá jinde.

„Jenže jestli budeš zase chrápat... Achjo."

„Řekni, co chceš," odevzdaně pravil Bashia a zkřížil si ruce přes prsa.

„Já jsem skromný muž, nechci nic velkého," usmál se Duen a využil chvilky, kdy si Bashia nebránil svoje jídlo, aby mu zase kousek ukradl. „Ale nemohl by sis pro jednou lehnout dál? Třeba někam úplně jinam? Alespoň se pořádně protáhnu i do boku. Aspoň tu jednu noc!"

Bashia, jakmile uslyšel, kvůli jaké to prkotině Duen hrál takové divadlo, jen zakroutil hlavou a pokračoval v jezení.

„Hm? Tak co?" mrkal na Bashiu, jen si neuvědomil, že jeho atraktivnost je s tou maskou naprosto ztracená.

„S radostí," odvětil prostě bývalý lovec a už se viděl, jak konečně bude moci spát bez neustálého přívalu nesmyslností z jeho strany.

Duen jen spokojeně pokýval hlavou a požvykoval sousto, zbytek jejich večeře proběhl v tichu. Stejně tak v tichu si Bashia sroloval slaměnou podložku a za udivených pohledů ostatních se přesunul přes celou místnost do škvíry vedle dvou míst.

Duen jej sledoval očima, mlčky a nic neříkajícím pohledem. Až jak se Bashia zachumlal do své přikrývky, že mu nekoukal ani kus vlasu, se Duen ustlal do svého a zavřel oči. Pochodně se pozhasínaly, ticho pokračovalo, obalilo celou místnost plnou usínajících mužů. Divoké nádechy se postupně utlumovaly, i zvenčí nebylo slyšet ani šustění kamínků. Nastala noc. Další z poklidných nocí osamoceného důlního tábora. Oba však věděli, že dnešní noc rozhodně poklidná nebude.

Duen udržoval oči zavřené. Nechal se unášet do říše snů, tam, kde je svět přehnaně barevný, kde neexistují zákony přírody, kde všechny barvy jsou jasnější a živější, a chtěné se stává skutečností. Viděl vše ostře a zřetelně, na natažení ruky. Stačilo ji zvednout a dotknout se, nechat se zlákat hlouběji do toho moře divů. Bylo to jednoduché, tak prosté. Jen se vzdát své vůle a nechat ji odplout pryč.

Ale nemohl si to dovolit. Naopak. Sevřel rukojeť meče a jen co uslyšel tiché a opatrné nášlapy, jak dopadají na místo, kde se nacházela Bashiova podložka, skutálel se na bok a vyhnul se ráně mířené na jeho tělo.

Z místa, kde před chvílí ležel, se ozval dutý cinkot. Ostří probodlo podložku až na zem, zastavilo se až o pevnou zem. Než se útočník stihl vzpamatovat, Duen se podepřel rukama a svižným pohybem podkopl neznámému nohy. Ten nedokázal udržet rovnováhu, obzvlášť zaměstnán svým mečem. Byl stržen na zem, kde se silně udeřil do hlavy a na chvíli mu vypadlo vědomí. Netušil, kdy se vzpamatoval - všude panovala tma, neviděl na krok. Jen odlesk ohně zvenčí vnášel do místnosti nádech světla a zdůrazňoval obrysy předmětů, pozice podložek a lidí, a jen díky nim se dokázal zorientovat v místnosti i po zhasnutí světel.

Netušil, že jeho oběť ho bude očekávat, dokonce bude připravená udeřit a přiložit mu meč ke krku. Ano. Protože to cítil. Dotek ledového ostří na kůži.

„Kdo tě poslal?" zavrčel Duen, ale muž mlčel. Chtěl Duena od sebe odstrčit, vykopnout nohama, ale uvědomil si, že je znehybněn jeho postavou. Nezmohl nic.

„Nenuť mě se opakovat," šeptal Duen mrazivě, ale muž se nenechal zastrašit. Možná to bylo tím, že pouze naslouchal tomu hlasu a nespatřil tak krvelačný záblesk v akvamarínových očích. Jinak by okamžitě upustil to, co držel ve svém močovém měchýři, na podlahu.

„Kdo. Tě. Poslal?" zdůrazňoval každé slovo Duen a ostřím vyryl do krku cizince čárku. Jenže místo odpovědi se začali probouzet lidé v místnosti a ticho ustupovalo, jak jej nahradil šum zmatených mužů.

„Dobrá," ušklíbl se Duen, vytáhl ze svého pasu dýku a připíchl jí cizincovu ruku k zemi. Ten to nevydržel a vyjíkl takovým způsobem, že i ti největší spáči sebou trhli a začali si mnout oči. Pach krve sytil nejbližší okolí, míchal se se slámou, jež ji napouštěla do svých dutých stébel.

„Nehodláš mi to říci?" Duen pustil muže, který však nebyl schopen žádného většího pohybu, jak se jeho ruka stala jedním se zemí. Poté zahrabal ve své tunice, moc dlouho mu to netrvalo, dokud nevylovil krabičku se zápalkami. Stačil jeden škrt, jeden silný náraz zápalky o drsnou plochu, intimní a blízký, a v jeho dlaních vnikl oheň. Osvítil přibitého muže, osvítil i těla všech probouzejících, sunoucích se do sedu a rozhlížejících se po nočním okolí. Muž na zemi spatřil pouze Duenův úškleb plný výzvy a výsměchu, než byla zápalka upuštěna na zem. Padala pomalu, a přesto rychle. Každý v místnosti si jí všiml, viděl ji, dokázal si vyvodit následek tohoto aktu. Jakoby s jejím pádem se zároveň každý v místnosti zvedl a utíkal pryč. Jen ten přišpendlený muž se nezmohl na nic, ačkoliv to pod ním začalo plápolat.

Duen se nenápadně mrkl kolem sebe, naštěstí se všichni balili pryč. A Bashiovo místo bylo dokonce už prázdné. Dobře tedy. Přišlápl nelítostně volnou ruku muže na zemi, čímž mu zabránil vytrhnout zbraň ze země.

„Tak? A teď?" usmál se milostivě na muže, jenž jen marně cukal rukou, avšak bez výsledku. Plameny mu olizovaly nohy, šířily se jak vlna podložkou a lapaly po jeho tunice.

„Neřeknu!" procedil skrze zuby muž, než na Duena plivl pln odporu. Mladík si znechuceně prohlížel mokrý flek na svém oblečení. Bylo sice propůjčené a špinavé samo o sobě, ale to nadělení ho přesto naprosto odrovnalo. Co když teď něco chytí? Představil si, jak asi musí páchnout ústa toho útočníka a už se mu začalo navalovat.

Původně ho chtěl vyslýchat déle, pokusit se z něj dostat přiznání, zlomit jeho vůli. Místo toho však popadl útočníkův meč, který jemu, zkušenému bojovníkovi, šel vytáhnout raz dva, a připíchl i druhou volnou končetinu k zemi.

Tak tohle nevyšlo. Prozradil svoji identitu, aby mohl chytit někoho, kdo v tom jede; aby mohl získat svědka, jehož by šlo zlomit a ukázat prstem na strůjce, nebo alespoň pomocníka. Nezískal nic. Ještěže ten oheň zakryje stopy a spálí muže na popel. Nehoda, co jiného říci?

Otočil se a zanechal muže samotného, namočeného v ohni, který ho šlehal po nohách i trupu jako tanečnice hedvábným závojem.

Jeho chůze byla pomalá, jistá, a zároveň lehká. Nadnášel se jako pírko, působil jako přízrak, jenž se vynořil z hloubi noci a odcházel v záři zkázy, kterou způsobil, zanechával za sebou pouze oběť jeho krutého jednání. A ta nakonec nevydržela, začala vyvolávat o pomoc, jakmile se k jejímu nosu dostal pach seškvařené kůže. Jenže přízrak se již nevrátil. A z místnosti se svítilo čím dál víc.

Duen vykročil na dvůr. Všichni tam postávali, zabalení ve svých přikrývkách, které v té rychlosti popadli, když utíkali před plameny ven. Sledovali dění uvnitř, hlasitě si šuškali, netušili, co za tímto je. Ano. Někdo vědomě odhodil zápalku, ale nebyl to jejich společník? A co ten muž na zemi? Odpovědi se jim nedostávali. Ani když spatřili temnou siluetu ve dveřích.

Hayik vyčkával na Duena. Ten prošel jakoby nic, jeho plášť při chůzi vlál, ojediněle odkryl pochvu meče na pásu.

Teprve jakmile ho obklopil hlouček lidí, jakoby si vzpomněl a vrátil se zpět k Hayikovi.

„Dostaňte ho odtamtud. Skryjte ho ve voze."

Po těchto slovech náhle zmizel. Až to bylo neuvěřitelné, jak ten nápadný muž dokázal zmizet lusknutím prstů. Zanechal za sebou bezradného staříka a celou jeho skupinu, jejichž úkolem bylo vtrhnout do té žhnoucí výhně a zachránit vyděšeného mladíka před smrtí z uhoření.

Mezitím ten ruch a žár začal probouzet i další dozorce, tentokrát místní. Jakmile spatřili oheň v budově, neváhali a ještě v tenkých tunikách nebo pouze v kalhotách, navzdory nočnímu chladu, vybíhali ven a již posílali muže pro vody z místní bystřiny. Ti ještě akčnější si ihned stoupli do pozoru a silným proudem moči se snažili oheň dočasně zkrotit. Nikdo uvnitř již nebyl.

I správce tábora byl brzy probuzen. Někdo začal hlasitě bouchat na jeho dveře. Nejprve si myslel, jestli to není jeho podřízený, avšak když zazněla slova, že hoří chata, spokojený úsměv okamžitě zmizel z tváře a nahradilo ho hluboké zamračení, zatímco si přes sebe hodil plášť a prudce vyrazil ven.

Netušil, že jakmile se vzdálí od své postele, pronikne mu do pokoje neznámý stín.

Duen se nenápadně plížil k cíli. Přestože požár nabíral na síle a nahrazoval potřebné dodatečné pochodně, pouhý jeden zdroj světla vytvářel množství stinných míst, kam se dalo na okamžik schovat, nadechnout se a bleskově vtrhnout do stínu dalšího. Nedělalo Duenovi žádný problém být v mžiku před budovou, kde sídlil správce, a již odemykal dveře dovnitř. Dexun je možná věčně opilé prase, jeho učení je však nenahraditelné.

Celý pokoj byl ve tmě. Potřeboval chvíli stát, aby si jeho oči přivykly na tu černou a dokázaly rozeznat obrysy nábytku. Nemohl zapálit další zápalku v obavách, že světýlko by vykouklo z okna a přilákalo pozornost zmatených lidí. Na druhou stranu, zapalovat zápalku by bylo zbytečné, když světlo ohně zvenčí pronikalo i sem a obalilo nábytek načervenalou září.

Duen se tedy dal do hledání. Chtěl se dát. Zasekl se, jen co udělal dva kroky do středu pokoje. Jeho instinkty ho varovaly, že se zde nenachází sám. Že by si měl dát pozor. Okamžitě jeho ruka zavítala na rukojeť meče, připravená ji kdykoliv vytáhnout.

Nemýlil se.