Bashia tomu nemohl věřit. Celá skupina stála na dvoře, obklopovala pár vozů s raněnými a držela otěže osedlaných koňů, ale on opravdu nemohl mezi těmi lidmi najít nejdůležitější osobu - Duena. Sám vyrazil dříve, jako vždy potřeboval vykonat všechny povinnosti zakončené v jídelně, kde se stavil pro jídlo a nesl ho Duenovi. Ten však v pokoji nebyl. Prošel celou místnost, podíval se do skříně, dokonce i pod postel, kdyby náhodou ze studu nechtěl ani vylézt ven, avšak nikde nic. I truhlice s opály zmizela, jak byla ještě včerejší noc přenesena do pokoje pana správce.

Nezbývalo mu nic jiného než projít celý dvůr, kde se to již hromadilo účastníky výpravy. Směs Adranuchských a zdejších lidí působil na první pohled chaoticky. I přes snahu nahradit výrazné a zachovalé oblečení Adranuchského doprovodu za ošuntělejší, propůjčeného Galaharem samotným, mohl nabídnout jenom novější kousky z nedávné donášky z Prisany. Boj byl také přemluvit některé z výpravy, aby odložili své drahé meče se zdobenými pochvami, na které šetřili celý život, a svěřili je na nějakou dobu do Galaharovy péče.

Vedení zajistil Hayik, muž, který dohlíží na opály již přes dvacet let. Jako jediný, kromě Bashii, byl srozuměn se situací a také s tím, že jejich drahocenný vůdce by měl být zapletený kdesi v davu. Jenže ani on, ani Bashia ještě neměli tu čest se s ním setkat tento den osobně.

Netušil tedy, jestli už vyrazit či nikoliv. Koně nervózně přešlapávali na místě, udupávali písek pod sebou, muži v sedle se je snažili ukočírovat a zkrotit jejich divokost. Kdyby se jim to nepodařilo, znovu by se jim otevřely zacelené rány. Ti muži, kteří na tom byli hůře - ne o moc, ale nesli větší riziko, zase seděli usazeni ve voze, mačkali se jeden na druhého.

Bashia už vzdal jakékoliv hledání. Duen pravděpodobně oželel i svůj parfém, a tak se jeho nos cítil rázem jaksi mdle, když chyběla ta substance, jež mu poslední týdny nedala pokoj. Chtěl si proto oddechnout - svým způsobem se Duena zbavil. Rozhodl se, že se více nikam dívat nebude, jen se tváří příliš nápadně a nebylo by to ku prospěchu věci. Akorát však kolem něj někdo prošel. Náhlá slabost, pravděpodobně ze zranění, ho na okamžik schvátila a muž zakopl. Spadl do písku, přímo na své dlaně, které do něj zanořil. I nosem drbnul do země, nemluvě o kolenech a loktech.

Bashia na ubožáka hleděl z výšky, váhal, jestli má pomoci nebo ne. Už dávno není tím, čím býval. Kolikrát se spálil a za co? Poučil se. Není dobré strkat nos do cizích věcí. A tak do muže jen drcnul nohou, čímž ho pobudil k tomu, aby se zvedl.

„Vyrážíme. Pohni," zamumlal, dobře si vědom toho, že ho to tělo na zemi jasně slyší. A jako kdyby povelem, Duen okamžitě vyskočil na nohy a oprašoval si oblečení.

„Tak co? Jak vypadám?" jakmile se zbavil té největší špíny, rozmáchl se rukama, aby představil své tělo ve zbrusu novém ohozu. Až Bashia ztratil dech. Rozhodně nečekal, že se proměna, na níž se podílel, povede až takto. Že po muži, který dokázal vyvolat rozruch v celém městě svým pouhým zřením na ulici, zbyde již jen dávná stopa. Že dokáže zakopat svoji identitu a plně převzít novou, příčící se jeho minulé.

Duen musel trpět více než při hoření v plamenech. Místo čistých a voňavých šat z nejluxusnějších látek měl na sobě klasickou lněnou tuniku, jejíž hnědá barva byla dána částečně původním materiálem, částečně pak zašlá špínou a obarvená bahnem. Její nepohodlnost byla na první pohled zřetelná, obzvlášť pak když na Duenovu svalnatou postavu ten střih vůbec nepadl. Lemy měl uvázané páskem na uzlík, jenž si musel každou chvílí dotahovat. Jeho nejsvětější náčiní neodpočívalo v nejdražším hedvábí, ale bylo drážděno drsnou látkou lnu. Jeho oblečení vypadalo, jako kdyby bylo vytaženo přímo z prádelny před procesem praní. Ale Bashia si nepamatoval, že by s Galaharem pro oblečení zašli daleko. Dokonce na některých místech vytrhané nitky poukazovaly na to, že zde v nejbližší době vznikne dírka.

Na to, že jeho slaměné vlasy připomínají nyní spíše konárky stromů, si zvykl při jejich ztmavování. Nyní byly naprosto zcuchané do sebe, mnoho pramenů padalo do obličeje. Ale co! Jeho obličej, udržující se v světlých tóninách s lehce okrovými tóny, tíhnoucí k opálení, přestože nikdy pořádně neztmavne; ten byl nyní opálený jakby smet. Množství pigmentových skvrn tvořila nanesená hlína v naprosto tenoučké vrstvě, vytvořená pouhým ťupkáním prstů po obličeji. Do jeho obočí bylo zaneseno množství chlupů, nejspíše srst nějakého zvířete. Jenže její části neztlušťovaly pouze obočí, ale záhadným způsobem přidělané k jeho kůži, vytvářely dojem rostoucích vousů.

A také postoj, Duenovo charakteristické držení těla, obzvlášť hrdě vzpřímená brada, nesená s elegancí získanou vychováním i výcvikem umění meče - to všechno bylo pryč. Chodil nerovnoměrně, trochu shrbený, hlavu klopil dolů, aby mu nikdo nedokázal vidět přímo do obličeje.

Jak dlouho takto dokáže zůstat?

Bashia na jednu stranu obdivoval tuto neuvěřitelnou přeměnu, na druhou stranu se bál o Duenovo duševní zdraví. Zatím však muž na sobě nedal nic znát a s bezstarostným výrazem vykročil dopředu, aby ho dav zezadu nesejmul.

A k tomu zrovna oni jdou pěšky.

Hayik a pár dalších se neslo vznešeně na svých ořích, podobně jako někteří zranění. Ale pak tu byli obyčejní muži, sice ozbrojení a schopní slušného boje, přesto stále obyčejní, kteří se museli spolehnout jen na svá chodidla. Alespoň pro tentokrát. Kdyby všichni vykračovali na svých zvířatech, jaký grandiózní dojem by to vneslo veliteli tábora Adia?

A jak podezřelý by byl největší otrhanec výpravy, kdyby vysedával na takovém velkém zvířeti?

Ani Bashia by si neodvážil sednout do sedla, natož otroka připomínající muž. Už jen meč připoutaný na pase vypadal na té osobě podivně.

To bylo snad poprvé, co Duen dokázal celou cestu mlčet. Opravdu se dokázal transformovat do někoho naprosto jiného nejen vzhledem, ale i svým charakterem. Měl možnost občas s Bashiou prohodit pár slov, zasmát se na účet někoho jiného, přesto mlčel, držel skromně skloněnou hlavu a následoval mlčky výpravu, jako kdyby ho nic nezajímalo. Přesto si nikdo nevšiml, že jeho oči pozorně sledují jakýkoliv pohyb každého přítomného muže, že jeho nastražené uši naslouchají slovům všech zraněných ve voze i na koních, že i přes svoji kulhavou chůzi, která začala vyvolávat bolest v celém jeho těle, dokázal držet krok s cílem jeho pozorování. K tomu navíc hlídal i své okolí, střílel očima na výběžky skal i do všech stínů po cestě, kdyby se náhodou mýlil a přeci jen na ně čekalo nějaké neštěstí.

Bashia si toho zprvu nevšiml. Ale čím více pozoroval určitý vzor Duenova chování, tím snadněji mu došlo, že ten věčně bláhový mladík je nyní ve stavu největší ostražitosti, u něj až nevídané.

Minule veškeré své zodpovědnosti vložil do rukou Sanoha, jenž řídil jejich kroky a nasměrovával je tak, aby našli to, oč toužil. Černý opál. Nyní, když po ruce nemá nikoho schopného, nezbývá mu nic jiného než se té úlohy zmocnit sám. A Galahar, který se zdál jako vhodný kandidát, musel zůstat v táboře. Alespoň byl Bashia svědkem Duenových schopností, které si střeží, nevyužívá a nevytahuje je. Ne že by je tajil - Duenův přístup je založen na jeho přesvědčení, že on je nejlepší a ostatní mu nesahají ani po kotníky, nedokáží udělat danou věc lépe než on, neumí bojovat lépe než on. Ale na druhou stranu je nad všeobecnou arogancí povznesen, nepotřebuje ostatním nic dokazovat. Možná to je tím, že už předpokládá, že si jeho sílu a vliv odvodí sami.

Trvalo jim to celé dva dny, než došli do tábora Adia. Duen už musel dvakrát Bashiu poprosit, aby mu zkontroloval tvář, jestli všechno dobře drží, případně to dodělat. To pak museli společně dojít někam do ústraní, většinou na místo, kde ostatní vykonali potřebu, a za tou stejnou záminkou zpracovat Duenův nový výzor k dokonalosti. Místní správce je přivítal s otevřenou náručí, než se nahrnul ke zraněným a již je naváděl do vyklizené chatky určené pro rekuperaci. Zdálo se to všechno pohodové, klidné, spořádané. Velký podíl na tom měl fakt, že správce počítal se zraněnými, už jen z dopisu, který mu přišel. A Duen se začal tvářit opravdu vážně.

Tři dny tomu nechal volný průběh. Motal se kolem tábora, dokonce se vydal do míst, kde docházelo k těžbě. Hayik měl zatím správce zabavit. Diskutovat o nařízeních, životu v táboře, různých vylepšeních navazujících na nedávné zemětřesení. Ani Bashia nevyvázl bez práce. Duen ho pověřil dohlížením nad táborem ve chvílích, kdy on nebude k mání. Což se ukázalo, že bylo téměř pořád. Bashia si našel práci u dřevařky, odkud měl na dosah celý dvůr a zároveň byl zaneprázdněný smysluplnou prací. Jeho tělo už překonalo hranici třetiny jeho původní síly a větší fyzická námaha mu nyní nedělala takový problém jako kdysi.

„Jsou ostražití. Zásilku mají dávno někde schovanou, ale aby nevyvolali jakékoliv podezření, vůbec ji nestřeží a nekontrolují. Očekával jsem, že je bude typicky honit nejistota, obzvlášť s naším příchodem, ale nic. Takže buď je místní správce velice chytrý muž, nebo úplně blbý," Duen si postěžoval, jakmile k večeru ulehl vedle Bashii a podepřel si rukama hlavu. Běžně své plány s nikým neprobírá, nevyslovuje je nahlas, ale nějak si zvykl na Bashiovu věčnou blízkou přítomnost, že ho již bere jako vzduch okolo sebe. Je neustále kolem, tichý a nic nevyvádí. Je to z velké části jeho přičiněním, jelikož od vysvobození z věčných útrap jej měl na neviditelném vodítku, že si ten pes i po odpoutání zvykl držet se blízko páníčka. To o Kietovi říci nemůže. Kiet je jak neposlušný lovecký pes, který po odpoutání vystřelí se zakousnout do své kořisti.

Jenže jak se říká - pes, který štěká, nekouše. Kdy má čekat kousanec od Bashii?

„Pravděpodobně odměny rozdá, až budou muži vyléčení a my pryč. Je zbytečné na sebe připoutávat pozornost unáhlenými činy," zamumlal Bashia zpod vousů, s čím mohl Duen jen souhlasit.

„Vloupal jsem se do chatek dozorců, jen spoustu smradlavého prádla," nakrčil Duen nos, jak se otřepal ze své noční můry, prohrabávat se ve špinavých spodcích a propocených tunikách. Bashia se v duchu ušklíbl, určitě to muselo být pro Duena k nevydržení. „Ty unáhlené činy by mi docela pomohly."

„Co prohledat místnost správce?" nadhodil Bashia klidně, jakoby se jednalo jen o obyčejný návrh týkající se nabídky jídla.

„Ále, ále, Bashio! Jsem slušný člověk, nemůžeš po mně chtít takovéto nezákonné činnosti! Já, a vloupat se někam?" ihned spustil svoji šarádu, přestože to byl on, kdo hned první den prolezl všechny zavřené místnosti tábora, a dnes to završil postelemi dozorčích. Nemluvě o všem, co provedl v Dialu či v táboru Binhe. Starý muž samozřejmě jen překroutil očima, což Duena akorát pobavilo a krátce se zasmál. „Mám to v plánu, to se neboj. Ale když se do toho tak hrneš, mám to nechat na tobě?"

„Já mám svoji práci," Bashia okamžitě odvětil s jistou chladností.

„Myslíš tvoje hraní si se špalky? Mám taky jeden špalek, o nějž je třeba se postarat," koketně na Bashiu mrkl, čímž starce jen vědomě pobouřil. Oba však věděli, že všechny tyto poznámky jsou vyřčeny do větru, že nic skutečného nikdy nemůže být. Navíc, Duenovy myšlenky ihned zabloudily zpět do tábora Mohun, za Galaharovou nabídkou a sugestivním dotykem jeho dlaně.

„Co myslíš, mám do toho jít?" zamrkal na Bashiu, jak ho vybízel k vyjádření se k ničemu.

Jak však starý muž nebyl zasvěcen do kontextu jeho prchlivých myšlenek, naopak, poslední slova směřovala k němu, okamžitě sžehl Duena pohledem a odsunul se o pár dobrých pídí do boku, dokud nenarazil na rohožku vedlejšího spícího. Vysoudil si tímto další z Duenových záchvatů smíchu, marně potlačovaných, aby zachoval svoji identitu před ostatními.

„S tebou samozřejmě ne! Přece si pamatuješ, ne?"

„Koho sis tu zas vyhlídl?" otráveně vzdychl lovec, nechápal, proč nadále vede s tímto nepochopitelným mužem diskuzi.

„Tady ne."

Bashia mlčel. Možná mu to říkal instinkt, možná nedávné události, že samotnému po chvilce v hlavě svitlo a jen mohl nechápavě kroutit hlavou, jak jen Duen může se sebou žít.

„Galahar? To ani k němu nemáš úctu?"

„Už jsem ti říkal, že úctu neznám. On sám to nabízel. Vzájemná výpomoc, to neznáš?" obhajoval se jakoby nic Duen. Naopak mu přišlo podivné, co na tom Bashiovi vadí.

„Možná bys pak nebyl tak nabručený, kdyby ti taky někdo vypomohl," dodal, jakoby nebylo třísek v ohni dostatek.

„To jsou ty plány, které jsi s ním měl?"

„To jde právě trochu mimo mé plány, a proto k ničemu nedošlo," špulil rty Duen, jenž byl stále na hraně a netušil, na jakou stranu se naklonit, aby jeho pád byl co nejmenší.

„Kiet říkal, že někoho máš," náhle vyhrkl zásadový lovec, jemuž okamžitě naskočila scéna ten den, ten podivný výraz a odmítavý přístup Duena, jenž v něm zanechal určitý dojem. Jeho obočí bylo svraštěné, jak si zároveň vybavoval svoji situaci ve Viniperu, kdy byl každou chvílí zatahován do složitých šarvátek lidských vztahů, jejichž složité sítě se měl stát součástí. Naštěstí vždy odmítl. A co z toho má? Cestuje se zdrojem všech těchto problémů. Do čeho se to jen namočil.

Duen nejprve sjel Bashiu podezíravým pohledem. Tento stařík čím dál pokročoval svými otázkami hlouběji do jeho života, nenápadně, vždy jen lehkým pohlazením. Nebylo to vtíravé, spíše jak odraz zrcadla, na který se Duen díval a promlouval k němu. Nebyl na to zvyklý. Vždy se někdo vyptával s úmyslem, zvědavý, s tajným cílem využít nově nabyté informace ke svému užitku. Vůči tomu byl obrněný, vždy odpověděl, aby druhou stranu naoko uspokojil, a zároveň vyšel z konverzace bez zranění. Ale Bashia, jako kdyby ho to ani nezajímalo. A mladík netušil, jak to má brát.

„Nemám. Ale bohužel, ostatní jsou jiného názoru."

„Domluvený sňatek?" tipoval Bashia to první, co ho napadlo.

„Se mnou se rozhodně nikdo nedomlouval, takže ne," odsekl a více to nechtěl řešit.

„Neměl by ses takto chovat, pokud -" načal klidně, ale jeho poučení bylo ihned zaraženo.

„Pokud co? Nejsme svoji, snad nikdy nebudeme. A co, můžu si dělat co chci. Hloupě se podřizovat těm starým páprdům, pche!" Duen by si i odplivl, ale něco z jeho upraveného charakteru přeci jen zbylo a on jen slinu zasekl v ústech. Bashia však ihned viděl, v čem je chyba.

„Proč jí nedáš šanci? Jestli jsi proti tomu jen kvůli tomu, že -"

„Že co? Nechci být zavázán, na co to je? Vzájemně se držet pod zámkem, kvůli čemu? Společnému neštěstí? Toho mám dost. Nepotřebuji to. Proč? Na rozdíl od tebe, já neměl tu možnost volby. Ty ano, když sis vybral svou ženušku, předpokládám. Tobě navíc vyhovuje být pod pantoflem, že? Nemůžeš podle sebe soudit mě."

Nato lovec mlčel. Neměl vhodnou odpověď, kterou by Duenovi mohl nabídnout. Obzvlášť, když sám byl ponořen v nekonečném chaosu, v němž se nedokázal sám zorientovat.

„Neměl jsem se ptát," stáhl se zpět, se semknutými rty se jen zhluboka nadechl a už se chtěl definitivně umlčet.

„Ne, ptej se, klidně se ptej, klidně. Já ti v tom bránit nebudu. Dokonce ti i odpovím a to pravdivě. A až přehnaně upřímně. Ale pak si nestěžuj, že se ti nelíbí to, co uslyšíš."

Co je lepší? Setkávat se se lžemi, falešnými výplody Duena, nebo pravdou, která je krutá až bolí? Možná přeci mlčeti zlato. A Bashia by měl zkrotit svoji drobnou zvědavost, která ho na okamžik tento večer ovládla. Jelikož nic neříkal, protože se vnitřně káral za selhání svého zkrocení, Duen si to vzal po svém.

„Nebo chceš, abych ti lhal? Do toho mě nenuť, Bashio, já nerad lžu."

„Ten správce. Nějak ho k těm unáhleným činům dotlačit?" vrátil se k tématu Bashia, aby definitivně uzavřel nepříjemnou kapitolu. Duen se jen v duchu usmál.

„Přesně to mám v plánu."

Bez dalších podrobností Duen ulehl ke spánku a v duchu se připravoval na následující den.