„Bashio, co tam stojíš? Pomož mi," mávl na zkamenělou postavu, která od prvního stolu neudělala ani krok kupředu.

„Není s čím," odsekl a odvrátil pohled ven. Duen náhle zasykl, přidržoval si ruce u spánků. Jeho elegantní postoj se zhroutil jak útvar z písku, který ztratil tu poslední kapičku vlhkosti a neodolal síle lehkého vánku.

„Moje... hlava..." simuloval a ani se nesnažil znít důvěryhodně. Bashia by mu i tak nevěřil, tak proč plýtvat energií? Ve výsledku ho stejně bude následovat, jen je nutné jej trochu pošťouchnout.

A taky že následoval. V čelisti sice drtil nadávky, ale brzy se ocitl za Duenovými zády a vdechoval jeho prazvláštní květinovou vůni, narušenou pachem alkoholu.

„Sleduješ?" pravil Duen dozadu, tónem náhle velice vážným.

Bashia se zamračil. Neměl takové zkušenosti jako Duen, to rozhodně ne. Ale také nebyl slepý. Jestli se Duen choval příliš podezřele, asi k tomu měl nějaký důvod. Což je velice raritní věc a rozhodně by neměla být přehlídnuta. A tak Bashia zpozorněl a vnímal své okolí nad míru jeho běžného fungování. Brzy mu došlo, že přepadení nebude tak jednoduché. A Duenova tichá a stručná otázka ho v tom jen ujistila.

Odkývl hlavou, a přestože Duen hleděl vpřed, jeho periferní pohled gesto zaznamenal. Procházeli se celou jídelnou jak na tržišti, občas se zastavili, aby obhlídli „zboží". Duen celou dobu mlčel, na tváři mírný úsměv, držený jen silnou vůle než radostí. Zato Bashia držel rty pevně smknuté, schované pod nepravidelnými vousy. Když splnili celé kolečko, z ničeho nic se Duen opřel zády o Bashiu a spočinul na jeho hrudi. Spokojeně zamručel, užíval si toho momentu se zavřenýma očima, že by klidně v této pozici usnul.

„Co to děláš?" nadzvedl Bashia obočí, ale Duen se jen zavrtěl, aby na té kostnaté postavě našel pohodlnější pozici. Jeho spokojený úsměv se prohloubil.

Bashia ucouvl, což znamenalo, že Duen ztratí opěrku a padne na zem. Naštěstí včas zabalancoval. Dvěma drobnými kroky se rázem ocitl zavěšený na jeho krku, jakoby se nic nedělo.

„Jsem unavený a ospalý, Bashio. Nezaneseš mě do postele? Hm?"

Bashia nic neříkal, a tak Duen pokračoval.

„To bys zvládl, ne? Nejsem těžký, rozhodně lehčí než ti pupkáči všude kolem."

„A nohy snad nemáš?" snažil se ho setřást, ale Duen byl jak pijavice. Pevně zakousnutá na jeho kůži, a její gumové tělo nesetřásl žádný prudký pohyb.

„Já tě už nesl. Dvakrát. Je na čase mi to oplatit, ne?"

Bashia si hluboce povzdychl. Byl vydírán a úspěšně. Obzvlášť na Duenovi bylo něco, co dělalo každé odmítnutí těžším. Nesmí však ztratit svoji svobodnou vůli. Nemůže se rozhodovat jen když mu to Duen nabídne. Nemůže souhlasit se vším.

Náhle si vzpomněl na něco, co by zachránilo jeho mysl před složitými myšlenkami. Okamžitě to na Duena vybafl.

„Neměl jsi se stavit za panem Galaharem?"

„Ah. Tohle," Duen se zasekl, něco takového vlastně padlo. Nemůže se z toho vyvlíknout. Ačkoliv by se nejraději vrátil k správcově nabídnutí, že se o to postará sám, a Duen by se mohl další dny jen flákat, v sázce je příliš. Kdyby to bylo čistě na něm, budiž. Jenže není. A jsou věci, které se musí jednoduše probrat.

Bashia byl na okamžik překvapený, že se do toho Duen nevrhl po hlavě a s úsměvem nerazil za správcem jako předchozí dny. Vidět ho na okamžik zdrženlivého, to se mu ještě nepoštěstilo.

„Kruci," sykl, zhluboka se nadechl a upravil svůj šat. „Jdeš se mnou."

Než se Bashia vzpamatoval, už následoval Duena do správcova pokoje, a sotva několikrát mrkl, Duen již zabouchal na dveře a nekontrolovatelně vtrhl dovnitř.

Galahar stěží stačil vzhlédnout od stolu a pokynout „dále". Avšak když spatřil, kdo ho to navštívil, nějaká zlost ho hned přešla. Částečně. Jakmile vystoupla ze stínu další postava, jen semkl rty a netušil, jestli se smát nebo to brát jako urážku.

To se už bojíš se mnou být v jedné místnosti? Nebyl jsi to ty, kdo neustále vysílal všemožné signály?

Bohužel, Galahar neznal Duena tak jako Bashia. Nevěděl tedy, že ty signály jsou vysílané všemi směry a na každého. A proto to vedlo k aktuální situaci. Na druhou stranu, Bashia zas netušil, co se mezi těmi dvěma stalo. A tak se bez ostychu, jen otráven tou nutností, stal součástí debatního kroužku.

„Duene. Jsem rád, že jsi přišel," krátce se usmál a již mu pokynul se usadit. Podobně jako Bashiovi, z jehož tváře nedokázal nikdy nic vyčíst. Doteď si myslel, že se jedná o Duenova sluhu, proto tak blízký vztah. Ale nyní ho přivzal sem, kde se mají prodiskutovávat důležitá témata týkající se aktuální záležitosti? Nemohl si pomoci, ale být vůči němu ostražitý. Na druhou stranu, jeho povaha a učení mu nedovolila se chovat k Bashiovi nijak neslušně.

„Dáte si něco k pití?"

„Já drink, a on... Raději nic. Ponese mě pak zpět, tak ať se se mnou nesesype," mrkl na starce, ale ten ho pouze chladně ignoroval. Správce byl překvapený, ale nic neříkal. Posadil před Duena další hrnek, který ještě přidá jeho mírné opilosti, a zhluboka se nadechl.

„Pátrací skupina je připravená. Jakmile se ráno vyjasní, půjdou na místo přepadení. Nechci je vysílat teď, v noci. Nic by nenašli a jen by zbytečně riskovali své životy. My hory neznáme, Píseční lidé ano. Bylo by to jak nabídnout jejich těla jako dezert na tácu," shrnul své plány Galahar.

„Souhlas," pokýval hlavou Duen.

„Je to hodně nevídané a nepříjemné, že to byli Píseční lidé. Už tak naše vztahy nejsou dobré, ale nějaká vzájemná tolerance existovala a umožňovala nám fungovat. Jenže teď... Proč by jen kradli opály?" kroutil hlavou správce.

„Je to od nich hodně, hodně přes čáru."

„Přesně. Ví, jak důležité jsou pro naše království. Jak střežený je celý proces. Co by jim to dalo, přepadnou nás? Jen si zadělávají na problémy."

„Možná se jen cítí ohroženě. Odlehlé kmeny nejsou suplovány královskými penězi, jediná možnost pro ně je získat daly obchodem. A opály jsou skvělá příležitost," uvažoval Duen, jak se oba snažili najít logické vysvětlení toho všeho.

„Ale přepadnout celý povoz, co je to napadlo?" chtěl praštit pěstí do stolu, ale držel se zpět. Duen jen špulil rty.

„A hlavně, jak věděli, kdy budou opály převáženy?"

Na tento poznatek se Galahar zastavil, a ruka, jež chtěla uchytnout jeho vlastní hrnek, nyní visela ve vzduchu. Ihned mu došlo, na co Duen naráží. A vůbec se mu nelíbilo, že by v jeho slovech mohla tkvět pravda. Kdo by chtěl mít mezi lidmi zrádce? Obzvlášť pro Galahara by to byla rána. A nějaká malá šance, že by se přeci jen dostal z Písečných hor, by se rázem proměnila v prach. Proto si to nechtěl připustit. Avšak schválně jakékoliv důkazy přehlédnout, to by vedlo pouze k horšímu výsledku.

Ani Bashia nebyl ignorantský. A už si předem dělal tichý obrázek o tom, co se vytvořilo i v hlavě Duenově.

„Myslíš... Někdo jim tuto informaci předal?" načal po momentu ticha, v němž uklidnil svůj vztek a pokoušel se na to dívat jinýma očima. Protože to bylo zapotřebí. Nenechat se strhnout, jinak to tomu nikdy nepřijdou na kloub.

„Třeba."

„Z Mohunu však být nemohli," ihned zavrhl tuto možnost, ale ne kvůli své snaze tábor ochránit. Na zvídavý Duenův výraz ihned reagoval vysvětlením. „Nikdo zde netušil, kdy přesně přijdou. Kdy vyrazí z tábora Adia. A nečekám, že tu několik nocí vyčkávali a číhali. Nezdá se mi to tolik pravděpodobné."

„S tím mohu souhlasit," pokýval hlavou Duen, „alespoň podle prvních předpokladů."

„Ano. Ale to načasování bylo přesné. Proč třeba nepřepadli jinou skupinu? Předchozí opály byly přivezeny kdy, před třemi dny? V té době už mohli číhat, pokud dostali zprávu, že se to opály bude na cestách hemžit," Galahar se mračil, jak dedukoval další a další informace. Nebyl nadšený, jakým směrem se debata odvíjí. Bohužel, nemohl však tvrdit, že jde směrem nesprávným.

„Na co jsi vůbec přišel, když jsi vyslýchal toho posla?" vzpomněl si rázem správce, i na celé Duenovo počínání v jídelně. Typicky neobvyklé.

Mladík se jen ušklíbl, vytasil svůj neodolatelný úsměv, skrývající podtón mysterióznosti. Opět se tvářil jako největší svůdník všeho živého, obzvlášť s jeho do nebe se kroutícími koutky očí, olemovanými dlouhými a zdravými řasami. A ačkoliv tak sebral dech celé místnosti, opravdu nebyl zrovna prostor pro jeho jakékoliv hry.

Jenže Duen v tom byl opravdu nevinně. Skoro.

„Počkat, já? Já měl na něco přijít? Ne, já jsem se jen šel pokochat," ihned od těžké práce dal ruce pryč a omluvně se usmál.

Kochat? Čím jsi se šel kochat? Lidskou krví, nebo nahými těly raněných? Bashia zavrtěl hlavou, už opravdu s Duenem skončil. Po krátké ale krásné chvilce, kdy se choval jako normální a inteligentní člověk, jednoduše musel přijít moment, který všem ukázal, že Duen je prostě Duen.

Zato Galahar potlačoval ve tváři zklamání. Netušil, jestli mu to teďka Duen nedělá naschvál. Pochopil by, kdyby od jejich vzájemné přitažlivosti dal ruce pryč. Jediné, co oba chtěli, byl okamžik potěšení, který jim v těchto podmínkách není dopřán. Nic špatného na tom není. Přestože výběr pohlaví je poněkud neortodoxní, Duen dal najevo, že mu to zásadně nevadí. Naopak pro Galahara to byla novinka, ale nebál se ji uchopit do rukou. Něco jednoduše na tom Duenovi bylo, něco nelapitelného.

Ale jestli pro něj není důležité ani to přátelství, které za tu krátkou chvíli vybudovali, a nyní ho chce zbořit silou větší než tou zemětřesení, to ho nepředstavitelně ničilo.

„Tady Bashia je lovec, byl lovec, cokoliv. Ten na něco určitě přišel," mrkl na osobu po jeho boku, která až nadskočila, když její jméno padlo v konverzaci. Doufala, že bude moci mlčky setrvávat na místě a splnit svoji úlohu doprovodu.

Měl očekávat – byla to chyba nejvyššího stupně myslet si, že Duen nevyužije nějaké příležitosti k tomu, aby Bashiovi zavařil.

No, co teď?

Galahar jen semkl rty, aby zadržel svůj vzrůstající hněv v sobě. Je tohle způsob, jak si z něj dělá srandu? S výdechem se však uklidnil. Jsou tu důležitější věci, a je potřeba je vyřešit. Upřel zrak na starce.

„Ta zranění..." načal Bashia, aby něco řekl, načal téma a nakopnul Duena k tomu, aby za něj všechny své postřehy dořekl.

Jeho plán mu však nevyšel. Duen se jen naklonil na stůl a s předstíranou zvědavostí ho pobízel.

„Zranění? Co s nimi? Všichni byli zranění!"

Duen zmlkl okamžitě, co jeho bavící se oči narazily na Bashiovo chladné mračení.

„...je zvláštní," pokračoval pomalu, čímž jen zvyšoval netrpělivost mladé dvojice.

„Co přesně?" nedalo to správci tábora, aby se zeptal, narozdíl od Duena rozumně a vážně.

„Všechny rány byly... Podobné. Ne-li stejné," pokoušel se Bashia shrnout, co viděl. Ale on byl pouhý lovec, to Duen má za sebou bojový výcvik, pouze své špičkové schopnosti schovává za svoji lenost.

„Jsem jen lovec, který pracuje nožem. Tady Duen určitě musel bojovat proti spoustě lidí," rozhodl se nakonec předat žezlo jeho původnímu majiteli. Ten, když uslyšel Bashiovo vzdání se zodpovědnosti a naprosto průhledné zaúkolování jeho osoby, si neodpustil krátký smích. Takže stařec se nám konečně učí! Jeho smích byl však poněkud nemístný, alespoň v této kritické situaci.

A tak si krátce odkašlal, než se naklonil nad stůl a navázal na Bashiova slova.

„Přesně. Ty rány jsou všechny na jednu kopu. Povrchní, udělané jedním řezem, v klidu. Žádný spěch, žádná dynamika nebo pohyb. Když se divoce bojuje, rány jsou všelijaké, v závislosti na tom, jakou silou muž útočí, na koho útočí, jak je ten druhý připraven, jestli během útoku nějak uhýbá – prostě každá rána má svůj příběh. Tady to místo boje připomínalo odkrajování masa u řezníka. A to Bashia už poznat uměl, že?"

Stařec jen krátce přikývl.

„Takže mě napadla ještě třetí možnost."

„Že žádní Píseční lidé nikoho nepřepadli," dořekl za něj Galahar po krátkém osvícení.

„Přesně tak!" usmál se a koutky jeho očí vytvořily nádherný oblouk vzhůru.

„Ano... Stačilo, aby se skupina domluvila – kdo se chopí úkolu mrzačení, kde ukryjí opály, a co pak společně říci přede mnou, aby zněli důvěryhodně."

„A můžeme pátrat jakkoliv, ale hlavní viníky bychom nenašli," rozmáchl se rukama Duen, když došli ke společnému závěru.

„Hlavní viníci si zatím udělali zásoby do jejich důchodu," poznamenal ironicky Galahar. Musel si dát pauzu a nadechnout se, na jazyku měl nepříjemnou pachuť toho, jak absurdní a přitom smysl dávající je celý jejich rozhovor i to, k čemu se dopátrali. A jakou kuráž mají ti, kteří se na tomto činu podíleli.

„Jak ale mohli předpokládat, že jim na to nepřijdeme? Jestli i pan Bashia to jasně viděl..."

„Bashia ví skoro všechno, kromě toho, jak přežít," Duen s hlasitým smíchem poplácal starce po rameni, ale setkal se jen s cukavým odporem.

„Museli se doslechnout, že mě výcvik v rodině minul, že já takové detaily nepoznám. A také se nedozvěděli, že Jeho Veličenstvo vyslalo nový dozor. Tvůj bratr působí jako učenec a v bojovém umění zrovna podporován nebyl," rozebíral jednotlivé záležitosti nahlas, aby se k nim Duen mohl vyjádřit a posoudit, jak moc reálná tato teorie je.

„Správce tábora Adia s Thanamem mluvil?" podivil se Duen.

„Ne, vlastně ne. Ale posli, ti se s ním mohli snadno hodit do řeči, zjistit informace od zdejších pracovníků, roznést tyto poznatky mezi sebou. Jen nepočítali s tebou."

„Co říci, jsem prostě překvapení!"

„Takže můžeme všechny zraněné považovat za podezřelé, ne-li vinné. Otázkou je, kde jsou opály? Schovali je na místě, nebo někam odnesli? A kdo všechno do toho byl zapletený?"

„Vyslechl bych je, ale nemám na to vhodné oblečení," upravil si Duen rukávy a prohlédl hedvábnou tuniku, jenž měl právě na sobě.

Bashia, který mlčky seděl u stolu, se rozhodl zabavit se jednou hrou. Bude založená na počítání, kolik vážných vět dokáže Duen říci v kuse, než je završí nějakou blbostí.

„Výslech nebude třeba," prohlásil Galahar, jak zamračeně vysedával a popíjel alkohol. Byl myšlenkami tak jinde, že přeslechl Duenův kec. „Vyslechnout je můžeme kdykoliv. Může se stát, že nám schválně poskytnou špatné informace, pošlou nás do nebezpečí. Ale jestli se na tom dohodlo více lidí, nejen poslové... Jakmile nedorazí zpět, nebo nějakým způsobem pošlou zprávu o odhalení jejich plánu, přijdeme o vše."

„Takže... Něco navrhuješ?"

„Propustíme je. Se skupinou osobních strážců, aby je opět nikdo nepřepadl, je pošleme zpět do Adii," pravil správce odhodlaně.

„A máš někoho, komu můžeš věřit?" Duen upřel oči na Galahara, jenž v tomto momentě v duchu projížděl každého pracovníka v táboře, jeho jméno, historii, délku práce zde a činnost, kterou provádí.

„Mně již poznají," promluvil nakonec, čímž se vyhnul přímé odpovědi na Duenovu otázku.

„Bashiu ne," vyhrkl mladík a na zmíněného muže bokem mrkl. Ten se celý zhrozil. Co že to plánuje?

I Galahar chtěl něco namítnout – ne, že by chtěl nějak Bashiu podceňovat, ale přeci ho vůbec neznal. Ten starý muž vypadal dost zuboženě, chodil v prostém oblečení, které na něm jen viselo, i slov měl málo, a k tomu se nezdálo, že by k Duenovi nesl takové sympatie, jaké předvádí Duen. Celý týden jen vysedával, hleděl do prázdna, úsměv ani ochotu se socializovat na něm neviděl.

„Ale nemohu tam Bashiu poslat samotného, musím mu dělat doprovod!" prohlásil hrdě, jak ho jen tak dokonalý plán mohl napadnout!

„A tebe nepoznají?" zakroutil hlavou Bashia, který se na to nemohl nadále dívat.

„Proč by měli?" podivil se, hrál si na neviňátko, přestože se pod tou maskou ukrývala šelma.

Bashia chtěl ihned namítnout, že pohled na Duena se nedá zapomenout, především kvůli jeho extravaganci, stylu a úsměvům, které v takové díře nejsou běžně k mání. A druhým důvodem bylo samozřejmě to, že trávil celý večer „kocháním se" raněných, procházel kolem nich jak mezi trsy květin. Takového podivně klidného člověka, oblečeného v drahém hedvábí, rozhodně jeden nezapomene. Obzvlášť v takové díře, jako je pracovní tábor. Je jisté, že tak vzácně vyhlížející osoba musí být cizinec z nížin. A kdo jiný než hlavní dozor by to mohl být?

Jenže kdyby zmínil byť jeden důvod, okamžitě by musel čelit jeho únavným argumentům, nemluvě o poznámce, která by zněla určitě v tomto smyslu: „Oh, Bashio, takže přeci se ti jenom líbím? Myslels na mě hodně, za poslední měsíce? A co sis konkrétně představoval? Že jsem to já, kdo tě chytal za tvůj úd, když tě prohledávali?"

Ano, tohle slyšet opravdu nepotřeboval. Otřásl se jenom nad tou představou, bohužel pro Duena příliš viditelně. Jemu opravdu neunikne nic.

„Copak Bashio, bojíš se? Neboj, jak jsem řekl, doprovodím tě. A nedovolím, aby se ti něco stalo. Mé slovo platí, to přece víš, že?"

Galahar rozpačitě pozoroval celou scénu a nemohl si pomoci mít z ní zvláštní, nepopsatelný pocit. Raději odvedl téma zpět na správnou cestu.

„Opravdu Duene, ty bys jít neměl. Každý tě pozná."

„Pche, tak to jsi mě ještě neviděl, když jsem se se Sanohem vsadil... To je jedno. Takže až se vyléčí? Budu připraven," ušklíbl se Duen a považoval celou záležitost za vyřízenou. A ti zbylí dva jen mohli protestovat, jak chtěli. Duenovo rozhodnutí nevyvrátí nic.