„Ten hajzl. Zatracený hajzl. No fuj!"

Tichá slova, pro ostatní neslyšitelná, se jako lavina valila z úst skrytých pod kápí pláště. Nezastavila se ani s nádechem, ani s výdechem. Jako kdyby ten člověk vzduch ke svému žití nepotřeboval. O to husarský kousek byl, když při tomto mumlání přelezl stěnu na druhou stranu a dopadl pevně na obě nohy. Nepočítal však, že se mu podaří se zrovna trefit do čerstvého exkrementu, pravděpodobně se někomu nechtělo zajít do latríny opodál.

„Tohle mi Bashia bude dlužit do konce jeho života. Co do konce, ještě dalších jeho pět životů! Bude mi zadlužený a udělá cokoliv, co řeknu! Jen se připrav!"

Naštvaně otíral výkal o kameny, bohužel v nejbližším okolí žádné listy neviděl. Toť nevýhoda života v Písečných horách. Ten smrad mu až navaloval a měl co dělat, aby nad nehybné tělo nehodil šavli.

„Slyšíš? Koukej, co kvůli tobě provádím. Jak tu trpím. Jak ti tu zachraňuji tvoji starou prdel, která se o sebe neumí postarat! Jen z mé dobré vůle! A ty se tu válíš? Ha? Na nohy, vstávej!" šťouchl do něj nohou, tou nezašpiněnou, ale tělo se jen krátce zahoupalo. Co jiného mohlo udělat, že?

Duen si povzdychl. Jestli mu ta osoba má být dlužná, asi by měla v prvé řadě přežít. A když do něj bude kopat a nepostará se mu o zranění, těžko vydrží tuhle noc.

Naštvaně si vyzul botu a hodil ji opodál, než začal ze své tuniky vytahovat bandáže a mastičky. Nebyl zkušený v ošetřování ran, rozhodně ani neměl žádného známého, od kterého by mohl cokoliv okoukat. Bojové umění umí perfektně, do míry, v jaké přivodí zranění druhému, zatímco on sám odejde jen s rozcuchanými vlasy. Takže nějaké mazání a šití a máčení prstů v krvi šlo úplně mimo něj. S Bunmou naposledy pomohl Kiet. A Kiet byl většinou tím, kdo si takovéto věci vzal na starost, když už na to došlo.

Duen nepotřeboval obvázat ránu ulovenému zvířeti, proč by měl?

Asi si to měl alespoň jednou zkusit. Alespoň by mu obvaz nepadal jak teď.

Ránu nějak s nelibostí očistil, ačkoliv to znamenalo umýt své ruce v krvi. Mastičku poslední záchrany málem zapomněl, že u sebe nosí. Byl to dar od jeho otce, kdyby se náhodou po cestách něco semlelo, přepadli ho banditi nebo by se stal obětí jiných úrazů. Už ani nevěděl, kolik let ji tahá s sebou ve svém pytlíku. Vytáhne ji pouze příležitostně, a to vůbec ne kvůli sobě. Většinou její obsah míří tam dolů, aby ulevil jeho partnerům, pokud si nedá pozor a netrpělivě začne milování bez dostatečné předehry. Takové úrazy jsou opravdu nepříjemné, ale mastička se velice efektivně osvědčila, že neváhá z ní odebrat pokaždé, když k tomu nějakým způsobem dojde. Však jí má dost a když ji nevypotřebuje, zkazí se.

Snad už není zkažená...

Duen tedy napatlal mast na ránu, z níž stále vytékala krev, a pokusil se ji zavázat obvazem. Jak již padlo, byl to pořádný boj, ale účelu se dosáhlo. Snad to zastaví krvácení, nakopne hojení a zabrání infekcím, jinak bude s Bashiou konec.

Utřel si pot z čela, ale zapomněl, že jeho ruce jsou definicí odpornosti, a tu právě přenesl i na svůj obličej. Až když ucítil divné lechtání a stékání kapky mu došlo, jakou kravinu právě provedl. Ten den už horší ani nemůže být.

„Tohle si vypiješ, Bashio!"

Bohužel, svůj vztek mohl vybíjet pouze na mlčícím těle. Ano, byla ve hře možnost to zabalit, popadnout meč a dát si s Medardem souboj na život a na smrt za celou zradu a zkomplikování plánů. Tak moc rád by si dal! Ale jen by věci ještě více zhoršil. Měl by být rád, že Medard pustil Bashiu na svobodu. Ačkoliv to udělal poněkud „svým" způsobem, jinak to možná ani nešlo.

S tím bodnutím se s Bashiou rozloučil, zbavil ho života vězně a daroval mu život nový. Tedy, pokud to ten starý lovec přežije. Zachoval své svědomí čisté, jelikož to není na něm, jestli vězeň nabyde svobody či ne. Podobně jako Duen, i on vsadil na čisté štěstí, a nyní čekali, jestli jejich sázka bude úspěšná nebo ne. Také se zbavil podezření. Jestli bodá všechny mrtvé i předstírající a ví se o tom v širé veřejnosti, co by byl za povyk, kdyby od svého zvyku upustil?

Ale i tak, hajzl, kdyby na to Duena alespoň připravil! A nenutil ho lézt přes zeď! A šlápnout do hovna! A teď tu hrabat na krvácející ránu! A to všechno po tmě, jen za slabého světýlka malé lucerničky!

Duen byl s ošetřováním hotov. Jestli má přesnou mušku, to samé se dá říct o mušce Medardově. Minul důležité orgány a rána se zdá být pouze kosmetická, přesto oslabenému jedinci jako je Bashia může přinést velké komplikace. Už tak se zdál chladnější než jakou běžnou teplotu tělo má. Noc rozhodně venku strávit nemůže.

Duenovi nezbývalo nic jiného než si zahrát na divoké zvíře, které si odtáhne svoji kořist do doupěte. Dostat ho do tepla a brzy nad ránem, ještě před zahájením vězeňské směny, ho přesunout do kočáru. Už teď se mu nelíbila představa, že bude muset brzy ráno vstát.

„Jestli neumřeš, tak tě zabiju sám," mumlal stále jak vyšinutý, zatímco zvedal Bashiovo tělo a házel ho na svá záda. Modlil s k Ilaiovi a Delaiovi, aby si toho idiota nebrali k sobě a nechali ho žít, jinak Duenovo utrpení bude zbytečné.

Potřeboval mu svázat ruce kolem svého krku, podobně nějak uvázat nohy, aby mu nepadal ze zad, když bude lézt po stěně. Jediná výhoda celého aktu tkvěla v tom, že Bashia, jak si pro něj Delai už pomalu natahoval ruce, byl lehoučký jako pírko. Na svoji postavu, nebo v porovnání s tím, jaký byl předtím, vážil až neuvěřitelně malé množství. Alespoň to měl Duen snadnější vyškrábat se na zídku a pomalu sejít dolů.

Ještě si ho neodvazoval, usoudil, že takto ho nejsnadněji dostane do bezpečí. Zrovna se vyhnul pochodni jednoho strážného, než kolem něj bleskově prolítl a již se schoval za dveře budovy.

S obrovským oddechem uvolnil vázání a odhodil s tělem na vystlané deky.

„Je mi to líto Bashio, ale spíš na zemi."

Usměvavá tvář ho hladila po vlasech, zatímco on ležel v jejím klínu. Hleděla chvíli na něj, to jí oči jiskřily neskonalým štěstím; chvíli vpřed, kdy ji přes oči přelítl stín smutku. Kolem nich nebylo nic, jen šero, občas se odhalila struktura kamene, ale brzy jí smetl dým a zahalil ji do svého hábitu. Byl obzvlášť divoký, točil se v nepředvídatelných vírech, prudce je obkružoval, že brzy už pořádně neviděl ani její obličej. Přesto se nic neměnilo. Jako by čas neexistoval. Jen on a ona, a její laskavé srdce, jenž chtěl veškerou svou silou ochránit.

A jak tak velebil na jejích stehnech, něco s ním zatřáslo. Zdá se, že si toho nevšimla, její dlaň nadále bez zaváhání pročesávala dlouhé a hebké kadeře. Bashia však začínal být neklidný, opět to s ním celé poskočilo. Žena se na něj usmála, ale nic neříkala. Muž toužil setrvat v klidu ještě chvíli, a tak se snažil si z těch otřesů nic nedělat. Líbilo se mu takto, cítil se v bezpečí jako nikdy jindy.

Brzy to však nešlo. A tak vstal a otočil se na ženu, která ho naposledy pohladila po vlasech a přejela dlaní po jeho paži.

Jejíma očima bylo vyjádřeno vše. Musíš jít.

Tímto se s ženou rozloučil a zhluboka se nadechl. Naposledy se po ní ohlédl, na její siluetu, o které se mu zdálo nespočet nocí. Za jejími zády se kupily stíny, jakoby ji střežily, dělaly jí společnost. A mezi nimi spatřil povědomý obličej. Vůbec ho to nepřekvapovalo, ne v tomto snu. Ani nad tím nedumal. Jen se zpětně usmál, než vykročil z tohoto neznámého prostoru ven.

A možná v tom snu měl raději zůstat.

Celé jeho tělo bylo bolavé. Nebyla na něm žádná část, kterou intenzivně necítil. Všechny jeho svaly pálily, jako kdyby mu žilami tekla kyselina, občas v nich nepříjemně zapíchalo; bylo mu špatně, a kvůli neustálému drncání se mu jen o to více navalovalo. Schvacovala ho mírná bolest hlavy, spojená s teplotou, která mu naskakovala. Hrdlo měl tak suché, že nemohl ani polknout. A když už se mu nahromadily slizké sliny v ústech a riskl to, jen se převalila jeho tělem další vlna bolesti, podobná polykání dřevěných pilin.

Jestli dosud neumřel, teď na to byla vhodná chvíle.

Ale on žil. A trpěl. A měl neblahý pocit, že jede ve voze.

Potřeboval se vzpamatovat, otevřít oči, podívat se, co se děje. Ale bylo to tak těžké, skoro nemožné. Myšlenky ho odváděly pryč, zvědavost zas udržovala při vědomí. Nakonec se odhodlal a pokoušel se rozevřít víčka, slepená k sobě tak silně, že si málem vytrhal všechny své řasy. Málem to vzdal a nechal je zavřené. Nemohl si ani pomoci dlaní a promnout si je, jelikož jen malý pohyb prstem ho stál neuvěřitelnou sílu a také vytrvalost, díky níž mohl přejít tu spjatou bolest. Rozhodl se jít cestou pomalou, nespěchal, a mohla uplynout nepředstavitelná chvíle, dokud se mu to podařilo.

Jeho výhled byl poněkud nezáživný. Jen monotónní dřevěná prkna, přiložená k sobě a stlučená, aby vytvořila nepropustnou desku. Jak však Bashiův zrak čím dál více zaostřoval, odhalovala se bohatá kresba dřeva, detaily vlastního zasunutí desek do sebe, jemná práce při broušení a dokonce podivný důvtip řemeslníka, jak ladil a spojoval kresby do sebe, dokud nevytvořily žádaný útvar.

Nakonec se nezdálo, že by tento vůz pocházel od nějakého vesničana. To rozhodně ne.

Očima následoval strop ke stěně, sjížděl dolů na zatažené okýnko a každým mrknutím se přesvědčoval, že ani jeho bývalé celé jmění by nestačilo na pořízení tohoto kočáru. Jen ten závěs z damašku mohl stát dvacet stříbrných dalů.

Bloudil dále, procvičoval oční svaly, jež se zdály po dlouhé době spánku zatuhlé a nezvyklé na důkladné šmejdění okolí. Ve vozu panovalo tlumené světlo, oba závěsy byly zatažené, aby nikdo neviděl dovnitř a naopak, uvnitř panoval příjemný klid. Ovzduší bylo prosyceno povědomou květinovou vůní, po pachách, v nichž celé měsíce žil, nebylo ani stopy.

Kam se to Bashia dostal? Nebyl v pracovním táboře? Nedřel každým dnem, aby splnil limit opálů? Nestal se pouhou figurkou, pracovní silou, na níž nezáleželo? Co dělá v tak drahém voze?

Odpověď seděla naproti němu.

Jen co vykroutil dostatečně oči na svůj bok, spatřil tu známou postavu. Pohodlně vysedávala s překříženýma nohama, oblečená v béžové cestovní tunice, jež se tolik neleskla jak jeho další šaty; znuděně pohazovala chodidlem a pozorovala své nehty. Pár pramenů vlasů jí přepadalo přes ramena. Vlasy si udržovala hebké, a to do takové míry, že odrážely i ty sebemenší záblesky světla v kabině.

Co tu chce?

Nedokázal plně zkrotit ten divoký proud myšlenek, jenž ho zavalil jak bouřlivá vlna, drtila jeho racionální uvažování a zvyšovala tím adrenalinem srdeční tep. Byl ve stavu naprostého ohromení, a sotva se z něj začal vyhrabávat a již se jeho udivený pohled setkal s nebeskou barvou Duenových očí.

„Dobrá. Tak jsi nakonec nezemřel," bylo první, co vypadlo z jeho usměvavých úst, než srovnal své nohy vedle sebe a naklonil se k Bashiovi. Omamná vůně zintenzivnila.

Ten však s odporem odvrátil pohled zpět nahoru a vrátil se ke své předchozí činnosti – zkoumání stropu.

„No tak, nepoděkuješ mi? Právě jsem tě zachránil před otroctvím a jistou smrtí!"

„Nechtěl jsem to," zavrčel Bashia, spíše zasýpal, jak nedokázal vyloudit nějaký rozumný zvuk skrze zaschlé hrdlo.

„Blá, blá. Tak mi poděkuješ později, já nespěchám. Času dost," znovu si přehodil nohu přes nohu a dlaní odhrnul kus závěsu, aby mohl vykouknout ven. Žádná změna. Samý písek, kamení a občas ubohý strom nebo suchá stébla trávy.

Bashia se pokoušel zvednout.

„Idiote," natáhl se Duen a stlačil starcovy ramena zpět na sedák, na němž ležel. „Víš, jak jsem trpěl při snaze ti zachránit zadek? Kolik úsilí mě to stálo? Jak náročné to bylo se o tebe postarat, přetáhnout tě přes zeď a zastavit ti krvácení? Ha?"

Bashiu to absolutně nezajímalo a dále tlačil proti Duenově ruce, aby se mohl usadit. A je jedno, jak moc zatínal břicho, jak moc ho bolelo při tomto pohybu, jak moc cítil, že každou chvílí omdlí.

„Pokud se neuklidníš, opět tě omráčím," dodal Duen a veškerá přívětivost se z jeho hlasu vypařila. Bashia, zaražen tím chladem, opravdu přestal vzdorovat. Až co se uklidnil, se Duen opět přátelsky usmál a vykoukl z okýnka ven.

„Kdo by řekl, že se opět potkáme, a to na úplně opačné straně Namasilie?" zasmál se do větru, cinkot jeho smíchu navazoval velice oddechovou atmosféru. Jako kdyby tu nikomu ještě pár dnů zpět nešlo o život.

„Kam...?" zasýpal Bashia, který mohl jen odevzdaně ležet a nechat s sebou dělat vše, co si pán Duen uráčí.

„Prisana. Ještě dva dny a budeme tam. Máš to dobré, velkou část cesty si prospal. Jen já se tu musel unudit k smrti," zalamentoval Duen a kroutil zklamaně hlavou. Při tomto pohybu mu padl zrak na tykev opodál. „Asi se chceš napít, že? Na, podržíš si to už snad sám."

To měl Bashia i v plánu, ale zvednout ruce bylo těžší než kdy jindy. Byl oslabený jak matka po porodu, a když už se mu podařilo tu ruku konečně zvednout, třásla se jak suché javorové nažky. Duen držel tykev u Bashii, ale jak vyčkával a nic se nedělo, začínal být netrpělivý. Starost o cizí lidi mu opravdu není blízká. A jeho matka... Ta měla tehdy spoustu sluhů.

„Na," nakonec to nevydržel a nacpal mu otvor k ústům, že čtvrtinu vody při tom vylil na jeho vousy a oblečení. Bashia nestíhal polykat, pořád mu to přivolávalo pálení, nemluvě o nevolnosti v žaludku. Brzo semkl pevně rty, odmítaje se tu nechat takto obtěžovat, čímž ale způsobil, že další množství vody mu zalilo bradu a krk. Cítil se jak někde pod vodopádem.

„Co to děláš? Neumíš pít?" vyčítal mu Duen, přestože se mu v duchu smál. Hlavně tomu zatvrzelému výrazu Bashii, jímž drtil svůj vztek, zatímco se stal obětním beránkem pro Duenovy vtipy.

Bohužel, tento mladík se opravdu dlouho nudil. A přišel čas se konečně trochu rozdovádět. Ačkoliv to se starým nudným Bashiou půjde velice těžko.

Co není, může být. Bashiův ubohý vzdor měl také své kouzlo.

„Měl bys jíst. Tady je ještě od rána rýžová kaše, tu si doufám už sníš sám, že?"

Bashia neříkal nic, jen se zapřel lokty o lavici a pokoušel se alespoň zvednout do sedu. Duen tušil, že v takových chvílích by se asi mělo pomáhat, ale moc se k tomu neměl. Zrovna se oblékl do čisté tuniky, a přestože i Bashia nezůstal v tom zakrváceném oblečení, propocený byl dostatečně, aby to Duena odradilo se ho dotýkat.

Jak se Bashia více namáhal a protahoval, opravdu se pokoušel vydat ze sebe maximum pro vykonání tak obyčejného úkonu, ucítil něco na svém těle, schované pod jeho oblečením. Bolelo ho to, štípalo a tahalo. Ruka mu instinktivně střelila na levý bok.

„Jo, Medard tě napíchl na dýku, raději si na to moc nesahej, ať se zase nespustí krvácení."

Medard? Bashia vzhlédl na Duena, který jakoby nesl v sobě zášť vůči tomu muži – i přes to, že chápal jeho pohnutky k tomu činu, že to bylo velmi logické a tak, nedokázal mu odpustit, že mu tak sprostě lhal. A donutil ho se pro Bashiu plazit až za opevnění a šlápnout do hovna. To mu opravdu neodpustí!

Špetka z těch ukrývaných vražedných úmyslů vyplulo i na povrch Duenova obličeje, což si Bashia nedokázal nijak vysvětlit.

„Pche, můžeš být rád, že tě nechal jít. Ber to jako cenu za svobodu, nic víc ti k tomu asi neřeknu," odsekl jako odpověď na tázavý pohled Bashii a nadále vykukoval z okýnka na nic neříkající skály.

„A proč ještě nejíš? To opravdu čekáš, že tě nakrmím?" zasmál se se sarkastickým podtónem Duen, když po chvíli naprostého ticha pořád nepřicházely očekávané zvuky mlaskání a ťukání o dřevěnou misku.

Bashia však ani po druhé výzvě nepopadl nádobí s jídlem. Seděl s rukou něžně položenou na bodné ráně a sám nebyl schopen říci, co cítí, na co myslí. Připadal si jak v nekonečném víru chaosu, v němž nelze zformulovat jednoduchou větu, myšlenku, prosté slovo, naprosto nic. Chaos opravdu pohltil celý jeho život, házel s ním do jámy plné absolutní tmy, pak ho vytáhl, aby si ho prohlídl, a šup s ním do jámy druhé.

Co má čekat teď? Sedí tu v luxusní kabině, dýchá, pije čistou vodu, dokonce je mu nabídnuto jídlo. Po dlouhé době nemusí do dolu, trávit celé hodiny tím samým pohybem. Je volný, asi, i kdyby ne, tak určitě to bude lepší než být otrokem pracovního tábora, přesto... Naproti němu sedí Duen a už jen kvůli tomu si nemůže dovolit povolit na ostražitosti. Dovolit si oddechnout, upustit to závaží na své hrudi. Musí jej pevně svírat, jelikož netuší, kdy s ním chaos opět hodí do díry. Pokud se bude nadále držet Duena, nastane ta chvíle velice brzo.

„Neriskoval jsem proto, abys pak umřel hlady. Sněz to, vypadáš strašně."

„Já..."

„Co, hm? Neboj se to říct, jsem jedno velké ucho," nastavil Duen svůj profil a boční spletené copánky, sbíhající se v copy větší. V jeho očích tančily rybky, nazlátlé šupiny se třpytily v průzračné vodě horské bystřiny. Rty se vykrucovaly nahoru, růžovoučké jak žížala po dešti.

Ten iritující obličej donutil Bashiu popadnout misku, jen aby se vyhnul jeho zbytečným kecům. Duen se spokojeně usmál a považoval úkol za splněný.

„Za chvíli ti ještě něco nechám donést, jsi jak mrtvola, která Delaiovi utekla z náruče."

„Není třeba," zašeptal, jak šetřil svůj hlas.

„Nebudeš-li jíst, jak chceš chodit po svých, ha?"

„Nějak to zvládnu," odvrátil hlavu a dlaní stiskl svoji ránu, v níž ho zapíchalo.

„To tě mám tahat po zemi přivázaného za provaz? To je tvůj plán?"

Bashia neodpovídal na jeho přihlouplé nápady. Naopak, byl podrážděn dostatečně, aby začal konat. Pár loků vody a několik soust kaše mu dodalo ihned síly – alespoň pomyslně – a on ji neváhal využít.

Už se chtěl postavit a opustit vůz, aby Duenovi zbytečně nezavazel. Zdá se, z jeho slov, že právě to dělá. Vysedává tu a zabírá místo, využívá jeho služby. Neměl by v tak drahém vozu trávit ani vteřinu navíc.

„Co to – hej, co to děláš?"

Bashia se vyhoupl na nohy a měl co dělat, aby nepadl dopředu nebo dozadu. Stál jen díky balancování s těžištěm, ne že by jeho nohy měly dostatek síly na to ho udržet. Duen ani nestíhal po něm nahmátnout rukou, jak udělal krůček kupředu ke dvířkům vozu.

„B – Bashio! Hej!" lapl po jeho ruce a stahoval ho zpět na lavici. Ten zatvrdnutý dědek se však nedal a prudce s rukou trhal.

„Pusť mě!"

„Spadneš!"

„No a?"

„No a?" opakoval nevěřícně Duen Bashiova lhostejná slova.

„Co ti do toho je?" obořoval se na mladíka, který ho nadále držel za rukáv. Ten ihned využil Bashiovo zaváhání a trhl s ním tak moc, že ten muž nestačil mrknout a již jeho tělo padalo na místo na lavici, hned vedle Duena. Jen co padl zadkem na potah, praštil se hlavou do stěny vozu takovou silou, že se okamžitě odrazil a přepadával trupem k zemi. Duenův neuvěřitelný reflex ho zachytil včas, takže nepolíbil podlahu vozu a byl přitlačen zpět k opěradlu lavice.

„Vyvádíš jak malé děcko," pustil Bashiovo rameno Duen a oprášil si dlaně od případné špíny.

Bashia se nenacházel ve stavu, kdy mohl něco namítat. Celá tato scéna z něj vytlačila duši ven. A nyní jeho jedinou starostí bylo, aby nevyzvracel snězenou kaši.

„Jestli se ti otevře rána, pro mě za mě. To si pak můžeš otevřít dvířka a skočit ven. Co já se o tebe budu furt starat."

„Proč..." načal Bashia, ale byl přerušen náhlým návalem. Musel polknout zvratky a zahnat je zpět do žaludku. Duen vycítil hrozbu a nenápadně se odšoupl o píď vedle.

„Proč jsi mě zachránil?"

„Není to jasné? Jsme přeci přátelé, ne? A přátelé si musí pomáhat," mrkl zvesela Duen na bledého Bashiu. Ten však jen otráveně zavrtěl hlavou.

„Nechtěl jsem ti odevzdat opál."

„Ty toho naděláš. Kdo by ho chtěl?" mladík mávl lhostejně rukou, vždyť to už bylo tak dávno...

„Duene..." napomenul tiše Bashia muže po jeho boku.

„Ano, Bashio?" natáhl naoko hlavu blíže k Bashiovi, aby mu neuniklo žádné slůvko.

„Co plánuješ dělat?"

„Já? Opíjet se do němoty. Chceš se přidat?" zazubil se na starce, plně ignorujíc, že ten muž stojí na hraně rozhodnutí, jestli se pokoušet o nějakou rozumnou diskuzi či nikoliv.

„Co plánuješ dělat se mnou?" zopakoval otázku, tentokrát více rozvedenou, aby se z ní Duen opět nějak nevykroutil. Byl smířen se vším. Snad. Neodkázal přijít na jediný důvod, proč by se ho Duen pokoušel dostat z tábora. Ten útěk z vězení byla krajní situace, jelikož Bashia odmítal spolupráce. Ale nyní, proč to udělal? Na Bashiovi nebylo nic cenného, nemá u sebe daly ani opály. Jaké jsou jeho úmysly? Co donutí dělat Bashiu tentokrát? Jestli ho zachránil, ačkoliv k němu uchovává nenávist kvůli jeho činům, má čekat sladkou pomstu? Pokud ano, proč se o něj tak stará?

„Nenechat tě opustit můj vůz celou cestu až do Prisany," mrkl na něj sugestivně a předvedl při tom jeho bohatý vějíř řas.

Bashia odhodil pomyslný meč do písku a opět vstával na nohy.

„Jen se hned nevztekej. Myslím to vážně. S takovou nic nedokážeš, takže oficiální zákaz opuštění vozu. Uvidím, co v Prisaně. Propašuji tě jako sluhu, chvíli se tam zdržíme, takže budeš mít alespoň více času se nějak dát do kupy. No a pak směr Adranuch!"

„Adranuch?"

„Neslíbil jsem ti řešení existenční otázky?"

To ano, asi. Už to bylo tak dávno... A navíc, po životě v pracovním táboře byl každý vězeň nucen odhodit svůj starý život a přijmout ten nový, takže o to zvláštnější a vzdálenější pro něj celá tato vzpomínka byla. Přesto si něco vybavoval. Něco zamlčeného, ponořeného do nepropustného šera. A z toho šera na něj vykukovaly dvě bledě modré oči.

Stejné jako teď.

Bashia natáhl dlaň a předložil ji Duenovi.

„Co to má být?"

„Můj výdělek za mnou poskytnuté služby."

„Haha!" Duen se hlasitě rozesmál, až celý pochod na okamžik zaváhal a zpomalil, jestli se ve voze neděje něco nebezpečného. Jestli nedošlo k přepadení, nějakému skrytému útoku. Každý byl ve střehu a očekával boj. Když však zvuky utichaly a zanechávaly pouze dozvuk smíchu, bylo nanejvýš jasné, že se jen jejich pán velice vášnivě baví. A tak raději popohnali své koně kupředu.

„Mrzí mě to, Bashio, ale všechny daly jsem investoval do cesty za tvou svobodou. Byl jsi hodně drahý," samozřejmě lhal, ale to Bashia nemohl vědět. Stáhl dlaň k sobě a v tichosti vysedával na měkkém sedáku.

„A jak ses zase do tý díry dostal?" nedalo Duenovi zeptat se, vždyť ta otázka ho sžírala celé týdny!

Ale Bashia mlčel. Rty měl jak sešité k sobě. Podobně, jak pohřben byl jeho minulý život, tak byla pohřbena i vzpomínka na Chasan a její uplakanou tvář, zatímco Bashiu odváděli pryč.

Nechtěl o tom mluvit.

„No tak, povídej. Prý tě prozradila služebná. Co tě to napadlo? Když už sis vytipoval nějaký dům, rozhodně nedávej vědět o své přítomnosti. Ale ty jsi poctivec, ty jsi to beztak vybalil, kdo jsi a co chceš, nemýlím se?"

Nemýlil se. Bylo to bolestivé, ale nemýlil se. Zdá se, že ani dřívější vazba nebyla tak silná, jako zoufalství nastávající matky bez budoucnosti.

A tak Bashia nadále mlčel. Nechal do sebe bodat nožem v podobě Duenových slov.

„Beztak si myslela, že dostane pěkný svazek dalů. A pravděpodobně dostala. A za co? Že ty jsi byl až příliš naivní a vložil jsi důvěru do neznámé osoby? Pche. Můžeš si za to sám, ty a ta tvá úcta," Duen nepřestával, konečně měl možnost vyventilovat své rozhořčení nad Bashiovým osudem.

„Hele, nespíš? Posloucháš mě? Asi ne. Kdybys mě poslouchal již od začátku, žilo by se ti mnohem lépe," pohlédl na muže vedle sebe, jenž se se zavřenýma očima opíral o stěnu vozu, nehybný, jako kdyby byl ponořen do hlubokém spánku. Duen tušil, že za tak krátkou dobu nemohl stihnout usnout, ale jen nad tím mávl rukou. Hlavní je, že se probral. A že se vše naklání dobrým směrem. Sice v mnohém s Bashiou nesouhlasil, ten dědek je už takový. Má svoji hlavu. A zdá se, že navzdory Medardovým upozorněním ji v táboře neztratil.

„A neptej se mě, proč jsem to udělal. Sám nevím," dodal tiše, natož si jen odfrkl, do jaké omáčky se to v táboře Binhe dostal, a kvůli čemu.

Spalo se mu dobře? Spalo. Jakš takš. Mohl jíst? Jedl téměř vše, co mu přišlo pod ruku. Chlastu měl taky dostatek. Žádné svědomí ho nenahánělo jak poraněné zvíře. Byla to lítost? Litoval někdo jeho matku, když se proti ní obrátil celý svět? Litoval někdo jeho, když se jeho otec obrátil proti rodině? Proč by on měl pociťovat lítost k někomu tak... obyčejnému.

A přesto do toho šel. Možná se nemohl dívat, jak ten nejnaivnější člověk v Namasilii sebou nechá házet sem tam, bez snahy to jakkoliv změnit.