Iaza si jen smutně vzdychl, už nevěděl, co má s tím chlapem dělat. Jako správný přítel by mu měl otevřít oči, měl by ho navést na cestu ke štěstí, vytáhnout ho z díry minulosti. Ale ten tvrdohlavý muž sebou nenechal ani zamávat, a tak nezbývalo obchodníkovi nic jiného, než vytáhnout lahev něčeho jiného, už ne tak kvalitního, a doplnit jim hrnky.

„Tohle už nebude teplé, ale i tak se to dá," a čuchl k drinku, než ho do sebe kopl a nahlas polkl.

„Možná rok, možná dva. Jestli to půjde tímto tempem, snad bych mohl mít dost dalů a vyrazit na cestu sám. Plánoval jsem požádat i ty další obchodníky, co sem mají přijít, ale už jednou mě odmítli. Nechtějí vzít s sebou nikoho neznámého. Což ty... Ještě jednou díky."

„Za málo. No jo, Edin je hodně obezřetný, ale nesmíš se mu divit. Zažil si svoje. I já dlouho váhal, než tě vzal mezi nás."

„Ale vzal."

„Ano, vzal," usmál se a obrátil hrnek vzhůru nohama, jestli ještě nějaká kapička alkoholu nesklouzne po straně sklínky do jeho úst.

„Mám tu menší seznam, ale to si zařídím sám, spíše jsem tě chtěl o něco požádat. Trochu se mi kupí doma všelijaké nádobí, co jsem dostal darem, a nevím co s ním."

„Chceš ho prodat?" nadzvedl obočí Iaza, trochu mu ta situace přišla absurdní. Takový muž jako Bashia, a doma si shromažďuje křehké nádobíčko? To není jeho styl.

Bashia se tvářil dostatečně rozpačitě, což mu odpovědělo samo o sobě.

„Chtěl bych to udělat nějak diskrétně... Jestli ti lidé uvidí, jak sem na tržnici táhnu všechnu keramiku, mohl bych se rozloučit s jakoukoliv další pomocí od nich."

„Chápu," usmál se pod strništěm Iaza. Opravdu si nemohl pomoci a jen se v duchu Bashiovi vysmívat.

„Jsou to věci většinou střední a nižší kvality, něco z Písečných hor, něco tam je dokonce až od Zamrzlého moře. Nechci za to moc, ať na tom také něco vyděláš. Ale nutně se toho potřebuji zbavit."

„Dobrá, dobrá. Ale nechci tě zase ošidit. Mám se zítra ráno za tebou zastavit?"

„Jestli chceš. Nebo to naložit při odchodu, nechám to na tobě."

„Tak při odchodu. Zajedu za tebou s vozíkem a odlehčím tvému příbytku," mrkl na Bashiu a považoval to za domluvené. A Bashiovi spadl jeden kámen ze srdce. Nečekal, že Iaza bude souhlasit tak lehce. Nebo spíše, očekával nějaké protesty ze strany dalších. Ale jelikož se mu podařilo zastihnout Iazu samotného, domluva byla až velice jednoduchá.

Dvojice dále hovořila, zatímco knot neživého hada plápolal a pomalu zhasínal. Sdělovala si úryvky ze života, především Iaza nesl spoustu informací nahrabaných po cestě, týkající se království, jednotlivých měst i zážitků na návštěvě sousedních zemí. Bashia jen naslouchal a jako by to měl živě před očima - některá místa sám spatřil a nebylo těžké jim připsat určité události, přikreslit lampiony a barevné závěsy.

„Mladý princ zrovna bude slavit sedmnáctiny. Král již dělá všechny přípravy, aby ho uvedl do společnosti jako nástupce jeho trůnu."

„To už je tak starý? Ale vsadím se, že se na něj těší celý Adranuch."

„To ano. A král Xetingu si beztak už brousí zuby na nějaký sňatek jeho dcer."

„Mají dobré vztahy, není to nereálné," uvažoval Bashia, přestože celé tyto záležitosti bral dost nezúčastněně. Je to již vysoká hra, a on je rád, že vůbec žije. Jen Iaza, tím, že pravidelně navštěvuje obě země, dokonce hlavní města, sbírá drby z obou krajů, ať chce či nechce. Ale při cestování se takovým věcem nevyhne, ani kdyby se snažil jakkoliv. Stačí vejít do hostince a už někdo huláká na celou místnost všelico, co bába od vedle povídala.

„Dobré vztahy jsou jen hlad po moci v kabátě."

Bashia jen pobaveně zakroutil hlavou, přestože Iazova slova se mu nevědomky vyryla do srdce.

„A kolikže má král Lawan vůbec dcer?" plácl otázku, která ho nezajímala, jen aby udržel konverzaci.

„Nevím, upřímně. Dvě legitimní, minimálně šest ilegitimních. Ta nejstarší je už vdaná za nějakého šlechtice v Xetingu, ta mladší je jen o dva roky starší než princ, asi ji šetří pro výhodné vdavky," mrkl na Bashiu, indikující zrovna dříve zmíněnou strategii. „No a pak má syna, ale ten může být rád, že přestal nosit plenky."

„Tak mladý zas nemůže být, když jeho dcery jsou tak staré."

„Ale větší věkový rozdíl mezi nimi je. Sice jsem ti navrhoval, ať začneš nový život, žádat o ruku princeznu je již vyšší liga, Bashio," vysmál se mu obchodník a překřížil ruce, nabádal muže vysvětlení.

„Nic takového," odsekl Bashia a zadíval se do plamene lampy vpovzdálí.

„Být tebou, tak se té rodině raději vyhýbám. Však víš, co provedl král, děda krále Lawana?"

„Nedá se zapomenout," ironicky utrousil Bashia. Už se nenamáhal říci něco více inteligentního nebo rozvíjet padlé myšlenky. Jeho mysl již měl v oblacích a přítmí vozu a vyčerpanost po posledních dnech ho dostávala do zcela otupělého stavu, až pochyboval, jestli nějaké nákupy zvládne.

„Winai, Bashio. Winai. Aby se z Namasilie taky nestal Winai."

„Pokud bude princátko v bezpečí, není důvod. A král Lawan není jeho děda."

„Jen aby, Bashio, jen aby," když si pan vůdce obchodníků přihnul trochu alkoholu, byl schopen aktivně využívat všech těch drbů, které přes svůj střízlivý stav pasivně nasbíral. Bashia hrál vždy tu roli houby, která vše nasávala a zachytávala a nepustila dále, aby Iaza neměl ze svých teorií nějaké větší problémy. Ale někdy toho bylo dost. A dnešek byl vyčerpávající sám o sobě, že ani radost ze shledání nedokázala potlačit otrávenost z naslouchání zbytečností, když ho čeká ještě velký úkol.

„Už budu muset jít. Ať tě muži nehledají."

„A ještě jednu?" zvedl Iaza lahev s alkoholem, ale Bashia ho zastavil v naléváním přiložení dlaně na jeho.

„Jestli nechceš prodělat, tak bys to měl utnout. Však jak se zastavíš u mě, tak to můžeme dohnat."

„Beru tě za slovo, Bashio."

Lovec vstal z židle a skrčil se, když procházel dvířky ven z vozu. Iaza ho následoval hned za ním.

„Jo, a ještě jednu věc bych potřeboval," vzpomněl si náhle Bashia, když vypustil všechny nedůležité věci, které za celé jejich posezení padly, a opět se soustředil na byznys stránku návštěvy.

„Povídej," přehodil přes jeho rameno ruku napitý Iaza a vykročil poněkud křivě kupředu.

„Mám hotové nějaké výrobky, ale nechci je prodávat sám a tady..." mluvil tiše, aby ho náhodou neslyšel žádný obyvatel Viniperu a pak ho neotravoval přede dveřmi, jako to už dělají kvůli úlovkům. Navíc, zde by je neprodal za takovou cenu, za jakou je dokáže prodat Iaza se svým talentem.

„Och ano, tvoje šperky! Sem s nimi, víš, že mají vždy úspěch," Iaza ihned stáhl svoji ruku, aby se mohl na Bashiu otočit celým tělem a škemrat o zboží.

„Není jich moc," poškrábal se muž rozpačitě po vousech. Ačkoliv se snažil zachovat si tempo při jejich tvorbě, tento rok byl tak náročný a již nemá tolik sil na práci, jako dříve.

„Nevadí, poptávka je větší, mnoha ženám se líbí tvé výrobky a jejich netradiční vzor. Možná se mi podaří cenu ještě natáhnout výše. Připomeň mi, ať ti ještě dám bonus z těch minulých šperků."

„Už jsi mi za ně zaplatil, je to v pořádku."

„Kdybys viděl jejich hladové oči, věřil by sis více a chtěl po mě padesát procent provize. Kdybys jen nebyl takový poctivec."

„Kdybych nebyl, tak tu ani nestojím," připomněl mu Bashia a Iaza se mohl jen plácnout do hlavy nad svojí pitomostí.

„Chceš určitě drahokamy na další tvorbu?"

„Ano," přiznal Bashia, nač chodit kolem horké kaše. „Nepotřebuji ale velké množství, ještě něco mi zbylo."

„Mám u sebe celou truhličku šutrů, které potřebují prověřit. Chtěl jsem tě využít, jestli budeš mít čas," vybavil si také Iaza svůj plán, který vymyslel už měsíce zpět - avšak za tu dobu vyprchal a zanechal jen opar, přivolaný opět Bashiovou přítomností. „Zároveň si můžeš vybrat ty nejlepší. Aspoň stoupne hodnota tvých šperků o něco výš."

Iazův stín smutku a vztek byl rázem pryč, když mohl vesele hovořit o pracovních záležitostech s Bashiou a zároveň mu tím pomáhat způsobem, který neuškodí žádné straně, zúčastněné i nezúčastněné.

„Jsou tam i nějaké černé opály," zašeptal pak do Bashiova ucha, tajemně a zároveň vábivě. Nejdražší poklad celé Namasilie, v jeho truhličce, pouze pro Bashiovy oči a ruce. Lovcovo srdce zaplesalo, s černým opálem pracoval zatím jen jednou, protože Iaza tehdy tolik nedůvěřoval jeho schopnostem a nechtěl riskovat znehodnocení kamene. Ale poté, co byl svědkem úspěchu těch výrobků, nyní by nezaváhal dát mu do ruky všechny černé opály, které odkoupil. Možná za to mohl také alkohol. Za střízliva by mu věnoval pouhou polovinu.

Když obchodník spatřil tu jiskřičku života v Bashiových očích, jen se uličnicky zasmál a více k tomu neříkal.

„Co může být lepší kombinace, než někdo, kdo dokáže odhadnout perfektně kvalitu drahokamu a ještě k tomu ji navýšit tak perfektním zpracováním? Bashio, opravdu bys měl vše opustit a věnovat se jen šperkařství!"

„Nevyžil bych z toho," Bashia si udržoval realistický pohled na věc. „Mé oči jsou stále horší a horší, ruce se mi začínají třást. Nedokázal bych pracovat v kuse ani celý půlrok, natož se tím živit. Jako přivýdělek - ano. Ale Iazo, tohle není práce pro mě."

„Škoda, Bashio, škoda."

Dvojice kráčela k houfu lidí, který se za tu dobu vůbec nezmenšil, naopak, ještě narostli o dobré číslo.

„Což mi připomíná, dneska se tu objevil nějaký mladík, zdá se že pěkně bohatý, a sháněl se po znalci drahokamů."

„Hm?" Bashiova zvědavost byla na bodě nula. Zaprvé, rozhodně se nemůže považovat za znalce, a zadruhé, s bohatými mladíky nechce mít nic společného. Jediné znepokojení, že Iaza měl prořízlou hubu jako obvykle, v něm narostlo do neobvyklých rozměrů.

„Zmínil jsem, že bys tu měl být ty, že lepšího ani neznám, ale že se tě nejprve zeptám, až bude možnost, a pošlu tě za ním do hostince."

„Nemám zájem."

„Je to skvělá příležitost, Bashio! Ten mladík vypadal, že nemá hluboko do kapsy! Měl bys toho využít a pomoci mu, když to jde," Iaza téměř vyskočil z kůže, když slyšel Bashiovo odmítnutí tak skvělé obchodní nabídky. Člověk musí vidět potenciál v byznysu, a tohle se zdálo jako skvělý kšeft, který by Bashiovi mohl vynést dost peněz, aby nemusel čekat dva roky, ale pouhý rok do opuštění Viniperu a vydání se opět na cesty.

„Nemám zájem," zopakoval Bashia otráveně. Nevědomky se chytl za bok, píchlo ho v břichu. Jako upozornění, že nemá strkat prsty do stejné mísy jako ti bohatší. A že mu bude nejlépe na statku, sice s nejistou pozicí a výdělkem, ale furt lepší, než se zaplést s těmi lidmi. Ne. Prostě ne.

„Jsou ubytovaní tady zrovna, kde jinde, také, že?" protože ve Viniperu se nachází pouhý jediný hostince široko daleko. Může za to čerstvost povýšení a pozice města, trochu mimo běžné trasy k moři.

„Ah, hele, zrovna tam jde ten mladík," Iaza až vykřikl překvapením, čehož si ta zmíněná osoba ihned všimla a ohlédla se jejich směrem. Bashia by nejraději kolem sebe házel dýkou, kdyby nějakou měl. Nebo střílel šípy. Ale naprosto neozbrojen, byl poslán na milost potenciálnímu zaměstnavateli. Jen si promnul unaveně čelo, zkousl bolest břicha, která se náhle po krátké chůzi opět ozvala, a nechával se vanout větrem k tomu boháčovi.

Iaza nelhal, když zmiňoval majetek té osoby. Na rozdíl od nezvaného návštěvníka v lese, tento muž měl jeho tuniku i přehoz téměř nový, čistý, vyšitý způsobem, jaký by mohl leckdo závidět, a Bashia si byl jistý, že i v samotném hlavním městě. I zde se za ním všichni, ženy i muži, zvědavě otáčeli. Obdivovali jeho postavení, vzpřímené a hrdé, bílé kaly vyšité na hedvábí barvy akvamarínu, zlaté ornamenty lemující lem róby. Bohatě zdobený pás plný drahokamů a řetízků z drahého kovu. Silně stavěnou postavu s útlým pasem a širokými rameny, přes něž měl přehozený kašmírový plášť. Žádný kožich z ovce nebo krávy. Pravý kašmír v odstínech vypálené keramiky.

Nesepnul si ho u krku, nechal ho volně plandat, vzdouvat se ve větru, nadnášet se a předvádět svoji lehkost, svoji hebkost. Jednoduše - chtěl být středem pozornosti a udělal pro to snad všechno. Kdyby chtěl zapadnout, místo kašmíru na sebe hodí hadr nebo již zmíněný kožich, nenechá odhalovat svoji róbu přede všemi. Ale on ne. A co více, vlasy téměř identického odstínu jako jeho plášť měl pečlivě spletené do copánků, které počínaly u kořenu jeho čela, postupně se sbíhaly do copů větších a větších. Vytvářely síť, připomínající květenství mrkve či fenyklu, příležitostně ozdobenou šperky.

Na jednu stranu vypadal, jako kdyby to byl sám duch jezer. Nebo jako kdyby Viniper navštívil sám králův syn.

Na druhou stranu bylo bolestné vidět ten rozdíl mezi obyčejným chudým lidem a mužem z hlavního města, kde není třeba pracovat, kde není třeba být mezi nejvyšší šlechtou, a přesto si dovolit takto se vystavovat.

Bashia s ním nechtěl mít nic společného. Chtěl poslat tu parádu i se všemi cetkami zpět do Adranuchu, odkud musel přijít. Je jedno, jak velká je to vzdálenost. Tady ten mladík nemá co dělat. Tady je daleko od domova. A cokoliv to hledá, rozhodně to zde nenajde.

„Opravdu nechci," zavrčel Bashia a již se chtěl otočit a pádit pryč, ale Iaza ho nekompromisně zachytil, samozřejmě za dobrým účelem, a vyčkával příchodu klienta.

Super, teď ležely všechny oči nejen na tom šílenci z Adranuchu, ale také na něm samotném. A co jen běžných lidí, ale i obchodníků! Neunikla mu zatrpknutost v pohledu jednoho z nich, která by mohla i vraždit. Utim. Úžasné.

„Dobrý den, pane Duene, zrovna jsem vás vzpomínal tady Bashiovi. Tady je ten znalec, jak jsem vám o něm povídal," Iaza nadhodil ten stereotypní úsměv, kterým se snaží nahnat důvěru klienta a zřizovat jím obchody, a pošťouchl Bashiu kupředu. Ten to už nedal a po takovém drcnutí se musel skrčit a hluboce zakašlat. Měl dojem, že opět cítí pachuť železa v ústech.

„Těší mě," pan Duen ignoroval Bashiovu zdravotní kondici, přesto ruku na přivítání nenatáhl. Nechtěl ji stisknout, obzvlášť poté, co sloužila nemocnému jako skvělý ubrousek. Kdyby Duen chytl něco na cestě, bál se, že by to pro něj byl konec.

Bashia si z toho však nic nedělal. Měl plnou hlavu strategií, jak se v pořádku nadechnout, jak slušně poslat všechny do prdele a zdrhnout co nejdál. Dokonce zvažoval, že zde nechá vozík i s kozami a nakoupí zboží k večeru. Nebo i druhý den.

Nakonec se však sebral a vzhlédl na toho muže, který je zrovna na vrcholu svého mládí, a jako páv i on využívá svého vzhledu k nalezení partnerky - ačkoliv jen na jednu noc. Hravé oči, svůdně zakřivené, ladily k jeho tunice. Bashia si byl jist, že to byl záměr, a že jeho oblečení je nové a šité na míru, nezděděné, jako tomu bylo v případě v lese.

Ihned hodnota toho muže opět stoupla výš a Bashiovi se z něj dělalo zle. Obzvlášť, když s každým mrknutím, s každým gestem, pohnutím toho cizince Bashia dokázal vyčíst jeho povahu, dokázal si ji spojit s muži, které vídal na svých cestách v hostincích, ohmatávající mladé slečny. Byl si jistý, že pod tou hezkou pokličkou se nachází shnilý pokrm - a on že má pro něj pracovat? Ani náhodou.

Hodil po Iazovi pochybný pohled. Ano, pochyboval. Nechápal - jak to, že Iaza tak ihned souhlasil a vydal Bashiu napospas neznámým lidem?

„Jmenuji se -"

„Hele, Duene, našel jsem, kde prodávají -" vynořil se zpoza vozu další mladík, ve stejném stáří, s pravděpodobně stejným místem původu. Tedy - určitě. Jen co se týče postavení, musel být minimálně o jeden stupínek níže.

Vál svým pláštěm, jak se rychle hnal k muži - Duenovi, nadšený, že jejich dilema je vyřešeno.

Netušil však, že místo toho se na obzoru objeví jiné. Mnohem, mnohem horší.

Bashia vytřeštil oči, zatímco svá slova polkl, jinak by se mu již nepodařilo zastavit, jakmile by jednou otevřel ústa.

Příchozí taky zakotvil, jen metr dva od Duena, rozpačitě hleděl na lovce.

„Co se děje, Kiete? Kdes co našel?" Duen se ohlédl po svém společníkovi, který náhle zmlkl - což nedělá často, a k tomu se nepochopitelně zastavil tak daleko od Duena. To nebylo úplně přirozené. Musel zkontrolovat jeho zdravotní stav!

I Iaza postřehl, že tady něco mezi je a jiskří to více než letní bouře.

„Ty!" Bashia už nemohl nadále potlačovat vztek ve svých ústech a ten mu tak začal prosakovat skrze pevně stisknuté zuby. Téměř vyprskl. A nebylo divu. Návštěvník nebyl nikdo jiný, než ten nafoukaný mladík v lese, který mu uštědřil pěkných pár ran do břicha.