Ačkoliv Duena čekal velký úkol, zbytečně se nestresoval. Pospal si, opět pozdravil Medarda u oběda, zatímco on sám stále kousal do uvařeného vajíčka. Pozdravil i hlavního správce tábora Binhe, jenž na něj ustavičně házel nervózní pohledy. Nevěděl, co Duen plánuje. Nic mu nechtěl prozradit. Pouze za ním přišel kvůli nějakým maličkostem, ale více neříkal. Aby ho prý nekompromitoval. Správci byl tento přístup milý, jelikož se nemusel bát o svoji mravní čistotu, na druhou stranu ho ta nevědomost sžírala. Netušil, jestli bude schopen hrát nevinný a překvapený výraz, jakmile se semele něco neobvyklého. Jakmile Duen spustí svoji šarádu. To se už spíš bude chovat podezřele čistě z principu, že něco očekává.

Pokud něco bude. Jestli si to nakonec mladík nerozmyslel. Takového sexuálního otroka může najít kdekoliv, proč zrovna Bashia?

Duen sám do posledního okamžiku nebyl plně rozhodnut, jakou cestou se vydá. Tou pohodlnou, při níž nechá minulost minulostí, spolu s jejími stíny, které ho nadále straší; nebo trochu zvýší hladinu adrenalinu ve své krvi při akci, jakou nezažil už pěkných pár měsíců? Má smysl nastavovat svůj krk, vykukovat z bezpečí a strkat svoji hlavu na bojové pole? Má to smysl, nebo nemá?

Každá kost v jeho těle mu říkala, že ne. Že otočit se a páchnout je to nejlepší, co může udělat.

Již se stmívalo. Duen dělal cokoliv, co mu zajistí trávení dlouhé chvíle na dvorku tábora. Nyní na poslední chvíli vyprosil od správce nějakou další pálenku a nalil si jí rovnou půl hrnku, na povzbuzení. Hrdlo ho hřálo, žaludek hořel. Napětí v jeho těle povolovalo, přestože očima ostražitě pozoroval dění na pozemku.

Brzo přišli vězni. Jeden po druhém podléhali kontrole, mírnější, jelikož přísný Medard se schovával v pokoji a zabíjel čas kdo ví čím. S mírnější kontrolou se však pojil rychlejší průběh a méně času na rozhodnutí, jakou cestu si zvolit.

Hubená postava Bashii doklopýtala k dozorčímu a ukázala prázdnou dlaň. Opět. Duen se v dáli zamračil. Přišlo mu, jako kdyby to Bashia vzdával dobrovolně. Jako kdyby skomíral díky jemu samému. Pokoušel se to zabalit co nejrychleji a neváhal vyzkoušet všechny možné prostředky, které mu byly k dispozici. Což znamená – nejedl, nepracoval, neplnil limit.

To je magor.

Duen popadl ošuntělý plášť, který měl po boku schovaný – pro každý případ. Zatímco slunce předalo definitivně zodpovědnost za osvícení okolí místním pochodním, zahalený mladík vstal a po zavinutí se do pláště, zmizel jen co se lusklo prsty.

Na místě, kde předtím seděl, již nebylo nic. Ani moucha. Nic. Jen otlačky jeho botou zanechaly jemný obrys ve hlíně.

Duen využil své rychlosti, aby se vmotal do davu vězňů a protlačil se jimi až k tomu tvrdohlavému starci. Nenápadně kličkoval mezi jednotlivci, pokoušel se zadržet dech, aby od nich ještě něco nechytil, snažil se jich dotýkat co nejméně to šlo. A takto trpěl, než se ocitl tváří tvář Bashiovi.

Ve starci, jenž už ani nevnímal své okolí, v jednom momentě vzplanul život. Vytřeštil oči, chtěl něco říci, ale slova se mu zasekla v krku. Naposledy ucítil dráždivou květinovou vůni, jež doprovázela pevný stisk na krku, než se mu zatmělo před očima a padl k zemi.

„Tady někdo zkolaboval! Pomožte mu!" všiml si vězeň, co byl Bashiovi nejblíže. Duen se mezitím vymotal na druhý konec davu, rychle zmizel ve stínu a odhodil na bok maskovací plášť. A jako kdyby se nic nedělo, usadil se na lavici a usrkl lok alkoholu.

„Pomožte mu!"

„Ustupte!" mezi vězni i dozorčími zavládl náhlý chas, jak se každý chtěl angažovat v záchraně vězně. Tedy, každý spoutaný. Dozorčí pak jen odstrkovali vězně na stranu, probíjeli se skrze ně jako přes divokou džungli, než nakonec dřepli k tělu na zemi a velice krátce změřili tep. Jakmile padly cizí prsty na Bashiovo zápěstí, všude zavládlo mrtvolné ticho. Dozorčí se ještě přiklonil k hrudi, ale žádný výdech necítil.

„Je mrtvý!"

„Je mrtvý!" ozývalo se všude kolem, jak byla zpráva předávána po celém táboře. Šířila se jak mezi zajatými, tak i mezi dozorci, jež to však nevyslovovali s takovou tragédií hlase. Doputovala až do ucha samotného bývalého správce táboru Muchin, jenž nesl přední zodpovědnost za lid, který byl odtamtud převezen sem. Do uší drsného muže Medarda.

Jen co je slyšel, popadl něco na sebe a sběhl po schůdcích dolů, podívat se na toho simulanta.

Kolem těla se zatím vytvořilo kolečko lidí. Uvnitř naprosto liduprázdné, až na dva dozorce, kolem dokola pak hustá nadílka vězňů, kteří se báli o jejich opálového spasitele. Každý s obavami sledoval osud jejich společníka, přítele i neznámého cizince, s nímž však sdíleli stejný konec. Smrt v zajetí. Hleděli na něj, v jeho tváři viděli tu svou v budoucnu. Zároveň zvědavě vyčkávali – opravdu umřel, nebo se ještě probudí?

Nikdo si netroufal nic odhadnout. A jakmile se objevil Medard, jejich neustálé žvatlání a dohadování rázem utichlo. Kroužek se začal rozpouštět, především proto, aby se vytvořila úzká chodbička pro velkého velitele.

Nejprve hleděl na tělo ze vzdálenosti dvou kroků. Bashia ležel bezvládně, jeho hruď se odmítala nadzvednout. Pod očními víčky nic nežmurkalo, nic necukalo. Přidřepl si, aby zopakoval ty stejné kroky, co provedli jeho podřadní a nezkušení dozorci.

V této chvíli si už nikdo nedovolil ani se nadechnout.

Medard se krátce zamračil. Vzhlédl od těla a lapal pohledem po osobě v dáli, jenže ve výhledu mu zavazelo množství vězňů nalepených jeden na druhého, aby mohli být svědky finálního výroku.

Opravdu Bashia zemřel?

Nikdo však nechtěl Medarda bezdůvodně naštvat, a proto rychle cupkali pryč, když na jejich nohy padl jeho přísný zrak.

„Dokončit kontrolu a vězně zavřít, dva zůstaňte u toho těla!"

Opravdu je mrtvý? Kdyby nebyl, Medard by okamžitě nemilosrdně zapíchl meč do jeho těla. Jestli to neudělal, musí si být jistý, že je po něm... Jenže smutek nebyla emoce, kterou si vězni mohli dovolit. Jen je opustil další společník. To se děje neustále. A místo zbytečného žalu by měli svoji energii investovat do dolování. Aby neskončili jako Bashia.

Medard nebyl hloupý, a když spatřil siluetu v dáli, okamžitě mu došlo, co se to tu děje. Prudce vstal a hnal se za Duenem, který s úsměvem popíjel alkohol a dělal, že se ho nějaká smrt nedotkla. Když před ním stanula velká postava starého správce, jen se na něj přátelsky usmál.

„Dobrý večer. Dáte si?" pobídl Medarda, aby se k němu přidal. Ten jen zakroutil hlavou.

„Pojďte se mnou."

Duen byl lehce zmaten, když ho Medard volal k sobě, ale neodvažoval se odpírat velkému správci. Nechal hrnek na stole a následoval muže do jeho pokoje, odkud před chvílí seběhl dolů.

Nic po cestě neříkal, mlčel jako hrob. Jako to mrtvé tělo, co bylo necháno na zemi, osvětlené pouhým párem pochodní. Nenabídl slušně Duenovi místo k sezení, dokonce za ním ani nezavřel dveře, a nebýt Duenovy obezřetnosti, zůstaly by otevřené dokořán. Mladík se postavil do středu pokoje, vyčkával, co má správce na srdci, že ho zde volá v tak netradiční hodinu. Jeho hostitel byl otočen zády, natahoval se pro něco do skříně.

„To není moc promyšlený způsob, jak nechat vězně utéct," načal Medard, zatímco si naléval do hrnku zbytek nekvalitní rýžové, kterou nikdo neměl odvahu vypít.

„Prosím?" Duen předstíral blbečka.

„Že vaše služebná musela zaplatit celý majlant, abyste jejího – ať je to kdo je to – nechal uprchnout na svobodu," nadále povídal, aniž by na mladíka vzhlédl. Uzavíral lahev.

„Takový muž nejsem, pane, opravdu ne. Já, a nechat utéci vězně? Co by s Namasilií poté bylo, kdyby tu ti bezcharakterní muži pobíhali sem a tam? To já nechci."

„Vážně?" Medard nadzvedl obočí, znuděný tím divadlem, které ten mladý dozor předvádí. Zakoukl za sebe, kde se ten výrůstek měl nacházet.

„Přesně tak," usmál se Duen neodolatelně. Medard jen zakroutil hlavou.

„A co teda dělá Bashia tam na zemi?" bradou pohodil směrem ven, kde uprostřed dvora polehávalo bezvládné tělo muže. Duen zareagoval okamžitě. Celý překvapený a ohromený, vyhrkl se špetkou naděje v hlase.

„Není mrtvý?"

„Máte velice přesnou mušku. Šikovné prsty. Kdo vás učil?" Medard se usadil a usrkával pálenky, zatímco jeho přísné oči zakotvily na postavě před ním, jak na audienci u krále vyzdobeného Duena.

„Dexun z rodu Dan," odvětil Duen, pomalu opouštěl svoji masku nevědomosti a naivity a rozhodl se jednat se správcem Medardem přímo. Usadil se naproti němu.

„Ah, rod Dan. Znal jsem jeho otce. A vlastně, párkrát zahlédl i jeho syna. Ano, jejich bojová technika je velice dobrá," pokýval hlavou, vzpomínky z mládí se zdály najednou tak vzdálené. Je to už dlouho, co opustil Adranuch. A přestože netrávil celou tu dobu zde v Písečných horách, přesto do hlavního města už přes dvacet pět let nezavítal.

„Pořád je závislý na hrách?"

„Ne, nyní si libuje v alkoholu," opravil Medarda Duen, jenž si střízlivého Dexuna ani nedokáže představit.

„Haha, moc nepokročil za ta dlouhá léta," opět lokl pití, hladina pálenky odrážela světlo ze svíce a pohrávala si s ním, vlnila ho do neposedných tvarů.

„To ne."

„A ten Bashia. Hádám, že žádný bratránek služebné to nebude."

„Proč myslíte?" než aby potvrdil nebo vyvrátil tvrzení, pobídl Duen Medarda k přednesení důkazů.

„Viděl jsem jeho spis. Obyčejný muž, bývalý lovec, bez rodiny a domova. Takových je tu spoustu. Proč chcete pomoci zrovna jemu?"

„Já, a chci pomoci?" Duen odmítal toto křivé nařčení ze zločinu. Správce však ignoroval jeho předstírané obhajoby.

„Zatčen za co? Neprovedl žádný hrůzný čin. Mezi mými vězni jsou i lupiči, vrazi. Ale už se mi dostal do rukou a všichni pode mnou jsou na tom stejně. Bez výjimky," pravil Medard a hleděl hluboce do Duenových očí. Nyní bylo na něm, jaký bude jeho další krok.

„Taková je spravedlnost."

„Jestli si tohle myslíte," Medard se ušklíbl a již sáhl po dýce na svém pasu a uchytl její rukojeť.

„Dlužím mu," vzdychl otráveně Duen, že musel s pravdou ven. A ještě k tomu s pravdou tak ponižující. „Bohužel, dlužím mu cenou života. Co jinýho mám dělat?"

Medard zastrčil ten palec odhaleného ostří zpět do pochvy a semkl pevně rty.

„Je to vězeň."

„To já vím."

„Nevím, jestli jste příliš čestný, nebo naopak přehnaně podlý," odfrkl si Medard, jak se pokoušel shrnout povahu toho odvážného mladíka.

„Raději bych bral tu první možnost," usmál se Duen, ale jeho úsměv zůstal nepovšimnut.

„Myslel jste si, že se vám to podaří tak snadno? Tak průhledně?"

„Spíše jsem vsázel na to, že nebudete hloupý," nadále se Duenovi zakřivovaly koutky očí nahoru, jak plně naskočil jeho lišácký úsměv.

„Hloupý?"

„Pane Medarde, sledoval jsem vás už nějakou dobu. K vězňům se moc nemáte, rozhodně nevyužíváte každé příležitosti k tomu, abyste někoho zabili. Koukal jsem se i na vaše spisy, záznamy o zesnulých vězních. Čekal jsem jich více, což znamená, že rozhodně udržujete jakousi úroveň a zároveň jejich osůbky při životě. Ano, úprk vězně je strašlivá věc, je to podraz vaší milosrdnosti, kterou jim prokazujete. Proto tento akt nese nejvyšší cenu trestu. Útěk je jejich vlastní rozhodnutí, že? Zatímco za nedostatečné množství vydolovaných opálů oni nutně nemusí. Každopádně, Bashia není ve vině. On o útěku neuvažuje. Není vinen. Proto jste ho hned na místě nezabil?"

Medard důkladně pozoroval tu osobu před ním, jež se z naprosté nevinnosti přehoupla do vrcholu důkladnosti a prozíravosti.

„Nezamítl jste mi rozhovor s ním. Včera jste mi jej dokonce nabídl."

„Kam tím míříte?"

„Ano, můj pokus byl průhledný. Důkladně omráčit Bashiu, snížit jeho životní funkce, že se na první pohled bude zdát mrtvý. Zkušený muž však pozná rozdíl, to jsem vás zase nepodceňoval. Ale doufal jsem, že vám dojde skutečnost. Že Bashia svůj akt nepředstírá. Nejjednodušší by bylo, kdybyste ho nechal jít. Po vašich včerejších slovech by stejně v táboře daleko nedošel."

To se však nestalo, alespoň zatím. Medard si dokázal domyslet, kdo by chtěl zrovna Bashiu odtud dostat. Jediný člověk se choval vůči němu podezřele – vyjádřil malý zájem, nějakou formu spojení. Nebylo těžké Duena vytipovat a odtáhnout si ho na stranu.

„Další možnost byla, že přesně jako teď, povedeme spolu přátelský rozhovor," nad slovem přátelský Medard jen ohrnul nosem.

„Buď se mi podaří vás přemluvit a Bashia bude volný, nebo ne a skončí mrtvý. Buď okamžitě, nebo do pár týdnů či měsíců, ostatně, jak jste mi sám řekl."

„Takto hazardujete s jeho životem?" zamračil se Medard nad jeho posledními větami.

„Jsem mu dlužný, ale co dokážu v této situaci udělat? Unést ho? Stráže by mě dovnitř nepustili. Ostatní vězni by vše prozradili, stačilo by jim pohrozit bičem. Byl bych podezřelý a riskoval bych mnoho," vysvětloval Medardovi své myšlenkové pochody s naprostou upřímností.

„A proto nechat, aby každý v celém táboře byl svědkem jeho skonání vám přijde mnohem přijatelnější?"

„Bude to jednodušší i pro vás. Stačí říci, že je mrtvý, zapíše se to a všichni mají klid."

Medard nevěřil vlastním uším. Tento Duen mu přišel rázem nebezpečnější než kdejaká šelma, než samotné Písečné hory.

„Kdyby mi to nevyšlo a vy byste byl odhodlaný ho dorazit, nebo ho hodit zpátky do vězení, mohu jen pokrčit rameny. Dělal jsem, co jsem mohl. Delai ho snad v podsvětí odmění."

„Opravdu ho chcete zachránit?" pochyboval o Duenových snahách Medard, jelikož ze slov mladíka naplněných lehkovážností nedokázal přijít na to, jestli tomu muži na Bashiovi záleží nebo ne. Možná se stal dlužníkem nechtěně, ale mužská čest a hrdost je silná věc. Odlišuje je od největších kriminálníků, kteří tyto vlastnosti dávno ztratili. Aspoň je to znamení, že Duen spíše tíhne k té dobré a spolehlivé části.

„Ano," pravil sebejistě Duen. Jeho bledé oči odhodlaně zajiskřily.

„Co s ním máte v plánu?"

„Bashia je zásadový muž. Přehnaně poctivý. Bude se mě držet, hledat příležitosti, jak se mi odvděčit. Já z něj udělám sluhu. U nás doma jich stejně máme málo. Jeden navíc pomůže celému chodu domácnosti."

Medard neměl slov. Nechtěl Bashiu nechat jít. Propustit takhle vědomě vězně, to ještě nikdy neudělal. Nikdo mu neunikl. A pokud ano, byl nalezen o pár dní později, mrtvý v horách. Avšak mávnout rukou a dát propustku někomu, jen tak?

Jenže Duen říkal pravdu. Není co ztratit. Bashia může zemřít dnes, zítra, kdykoliv. Je tohle nějaká forma druhé šance? Druhé šance Medard už dával, snad pokaždé, když vězeň nesplnil svůj týdenní limit. Ale pustit vězně zpátky mezi lidi... Pokud se to provalí...

„Ano, mohl jsem za vámi jednoduše zajít a předhodit před vás svazek dalů, ale věřím, že takový muž nejste," dodal ještě Duen. Ano, odmítnout svazek dalů, nebo ho přijmout, ale nesplnit prosby, to bylo velice snadno proveditelné. Medard by mohl Duena obvinit. Nebo by mohl mlčet, jednoduše a prostě. Problémem je, že Duen již načal hru, a ta čeká venku a leží, nehybně, a neví, co s ní je a co s ní ještě bude.

„Dostal jste se do hor za tímto účelem?" vyptával se, jen aby si nabral ještě nějaký čas na rozmyšlenou. Přestože tušil, že jeho vědomí je už nahnuto určitým směrem.

„Ne," rozesmál se Duen. „Věřte mi, že opravdu jsem ho zde nečekal. A když jsem ho poznal, chtěl jsem zjistit, co se stalo, že se sem dostal. Měl bohužel smůlu, obrovskou. Alespoň příležitost pro mě mu dluh splatit."

„Pane Duene," Medard si musel promnout obličej. Pálenka mu rozehřívala hruď a povolovala ledy. Bez ní by ještě dlouho k tomu nesvolil. „Je sice hezké, co tu všechno vykládáte. Ale já vám jednoduše nevěřím. Proč bych měl?"

„A proč bych měl já riskovat a lhát? Věřte mi, jste jeden z mála, s nimiž jednám s plnou upřímností."

„A mám se kvůli tomu cítit důležitě?"

Duen se jen ušklíbl nad tou ironickou poznámkou.

„Ale pamatujte si na to, co jsem vám tehdy říkal. Ten váš Bashia už není tím, koho jste znal. Dejte si na to pozor. Nechci se dostat do problémů kvůli tomu, že mu nějak přeskočí."

„To se nestane," usmál se Duen. Zdá se, že konečně se dobojoval k vítězství. Vsadit si na Medarda se zdál jako dobrý krok, správné rozhodnutí. Riskantní, to ano. Ale stále to šlo zvládnout, se špetkou pošťouchnutí a přímočarosti, kterou někteří tito staří správci vyžadují. Kdyby se jednalo o ambiciózního muže, to by neváhal vtrhnout do jeho pokoje, zasypat ho daly a naslibovat pozici v královské radě. Jenže Medard sídlí v horách už dlouho. Hodně dlouho. A nastudované spisy nelhaly. Je sice definicí chladnokrevnosti, ale vnáší do ní drobek milosrdenství, asi kvůli svému svědomí. Kdo by chtěl potkat Delaia s rukama namočenými v krvi?

Medard jen mlčky pokýval hlavou, dopil poslední lok pálenky a prudce vstal ze židle. Následován usměvavým pohledem Duena, vyrazil ven na plac, kde u bezvládného těla stáli dva dozorčí a vyčkávali na příchod jejich vrchního nadřízeného.

Správce dolu Binhe postával vpovzdálí, měl nutkání si nervozitou okousat nehty na rukách. Proč s Duenem tak dlouho hovořili? Snad nebude mít problém. Ani Duen, ani on sám. Medard je velice ostražitý drsný muž. Jak jen přiklonit tuto osobu na svoji stranu?

Duen se nehnal ven. Dal si pěkně na čas. Vstal, upravil si šat, pročesal prsty vlasy, než vykročil kupředu. Sešel po schodech dolů, již stanul na prahu dveří.

Spatřil, jak Medard vytáhnul dýku ze svého pasu, jejíž čepel zářila jak slunce díky odrazu plamenů pochodně.

Nestihl nic říci. Nemohl si dovolit nic říci. Jen se mu zasekl dech v krku, když se dýka zabodla hluboko do masa Bashii a proděravěla mu jeho břicho.

Zastavil se na místě, jeho nohy jak dva polena.

Měl vyhrát. Mělo se mu to podařit... Přepočítal se?

Medard vytáhl zakrvácenou čepel a otřel ji o Bashiovo oblečení.

„Odneste to tělo za tábor. Pokud si na něm přes noc nepochutná zvěř, zítra se zlikviduje."

Zasunul si dýku zpět do pochvy – zrovna to byla ta, kterou Bashiovi tehdy propůjčil, a vracel se do pokoje. Když procházel kolem zaskočeného Duena, jen mu věnoval významný pohled.