Jako každé ráno, i toto Duen bezstarostně prospal až do oběda, kdy trávil dlouhou chvílí upravováním svého vzhledu, než byl definitivně připraven vyrazit ven. Nijak nespěchal. Po slunci ani stopy, jen stín mraků a vysoké hory, jež je obklopovaly. Jestli se ještě zdrží na jihu, snad to stihne domů ještě před prvním sněhem! Vlasy pečlivě zapletené, několikrát si po nich přejel dlaněmi, jestli někde něco náhodou neodstává nebo se mu nezacuckaly. Teprve po nespočtu kontrol byl připraven opustit svůj pokoj a stanout na dvoru tábora.

Při jeho snídani, jejíž monotónnost mu už lezla na nervy, ho akorát po chvíli doprovázel Medard, který již přišel kvůli obědu.

Pohlédl na napůl snězené vejce, zatímco on vyčkával na cokoliv, co zdejší kuchařky vymyslí.

„Slyšel jsem, že brzy opustíte tábor," načal přísným hlasem, vůči němuž byl však Duen odolný.

„Ano, splněno zde mám, ještě mě čeká jih," usmál se mladík, předobraz Adranuchské smetánky, a kousl do oloupaného vejce.

„Chtěl jste si s tím Bashiou promluvit, že?"

Duen se zarazil, překvapen, že vytahuje toto téma. Obzvlášť po včerejší konverzaci se správcem. Má nějaké podezření? Slyšel něco, co neměl? Nemohl si pomoci být nad míru ostražitý.

„Ano, pozdravit ho," pravil a důkladně pozoroval Medarda.

„Až se vrátí, mohu vám to zařídit," pokračoval Medard, jeho oči však koukaly na dveře kuchyňky za Duenem. Moc angažovaně do konverzace nevypadal, přestože téma, o kterém mluvil, bylo celkem důležité.

„Opravdu?"

„Možná ho trochu povzbudíte. S takovou to dlouho nevydrží," Medard si nadále udržoval svoji lhostejnost, jelikož se s těmito záležitostmi potýkal téměř dennodenně.

„Jak to myslíte?" jeho slova Duena znepokojila. Jakékoliv pochybnosti ohledně přeslechu jejich plánu odpadly, ale přesto se necítil, že by se mu ulevilo.

„Držel se dlouho, ale už je hodně slabý. Není první ani poslední vězeň, který padne. Přes zimu se určitě nedostane," konstatoval fakta Medard a nebyl důvod mu nevěřit. Nikdo v tom není zběhlý tak jako on.

Duen jen semkl rty.

„Dobrá... Tak já toho tedy využiji."

„Jak se vrátí, po kontrole, na tomto místě," shrnul Medard rychle a ukončil tím debatu. Poté už tiše čekal na pokrm, zatímco čas od času se objevil nějaký dozorčí a předával zprávy a hlášení o průběhu v dole. Duen se snažil nenápadně vyčíst z šepotů více, ale nenesly nic důležitého. To nejdůležitější mělo teprve přijít. Jeho první rozhovor s Bashiou po téměř celé věčnosti.

Nervózní nebyl, ani ostýchavý. Uměl vést rozhovor snad s každou osobou pod sluncem. Samozřejmě, o náplni rozhovoru už může mít jeden pochyby, každopádně rozhovor je rozhovor. S Bashiou už mnohokrát mluvit, ať už kvůli snaze z něj vydolovat informace nebo alespoň indicie k vytvoření si představy o jeho životě a skoro neexistujícím zázemí. A jak Bashia dopadl? Jak Duen předpokládal. Nikdo se po něm neshání, nikdo ho nehledá. Kdyby nebylo Duena, nikdo by se na něj ani nezeptal.

Nastaly momenty, kdy Duen poodhalil i něco ze sebe, méně či více. Obzvlášť ten jeho výstup v noční Adranuchské ulici se stal tím nejubožejším momentem za celou jeho historii, a jehož jediný svědek je právě tady Bashia. Ale stále to nebylo nic klíčového, řekl by. Musel si to namlouvat. Aby pak mohl čelit Bashiovi bez nějakých lítostí.

Furt nechápe, co ho to napadlo se pokusit toho starce odsud dostat. Padl sem, ať tu bude, ne?

Svědomí je pro Duena něco neznámého, tím to nebylo. Možná jen, kdyby mu Bashia skutečně kámen nepředal, kdyby nepoznal, který z nich je ten král opálů, tak by se do vězení nedostal.

Daly investované do jeho cesty se nedají plně rovnat ceně života. Rovnou několika životů. Takže i kdyby Duen cítil sám za sebe, že je záchrana jeho života splacená, budiž. Avšak mezi zachráněnými byla i jeho rodina. S nejvyšší pravděpodobností se Bashia smiloval právě kvůli jeho rodině. Možná se Duen cítil neklidně především kvůli tomu, že to životy jeho rodiny nejsou splaceny. A on je nerad někomu dlužný.

To má velice společné s Bashiou.

Ušklíbl se, zatímco upil čaje a hleděl na nebe, vyčkávaje, kdy konečně bude v této poušti kamení pršet.

Jak se blížil podzim, stmívalo se dříve a dříve. Vězni většinou opustili doly se západem slunce, ale než dorazili do tábora, všude panovalo šero a pochodně divoce plápolaly podél budov i v rukou samotných dozorčích.

Medard osobně dohlížel na každého vězně, takže se nikdo nevyhnul prohlídce až přehnaně důkladné, že některým naskočil na tváři ruměnec studu. Jakmile touto procedurou prošel i Bashia, jehož pohyby byly nyní zpomalené a rozklepané, převzal provaz jeho límce od dozorce a prudce ho zatáhl směrem k lavicím, kde již vyčkával Duen a elegantně popíjel teplý čaj. Bashia párkrát po cestě klopýtl, ale nějakým zázrakem se mu podařilo nespadnout a setrvat na svých papírových nohách. Když vzhlédl od země, jelikož se stále ještě ujišťoval, jestli opravdu zabořil svá chodidla do pevné půdy, setkal se s tím velice známým i zapomenutým úsměvem.

V té chvíli cítil, jako kdyby ho bodl do srdce. Nebyl daleko od pravdy, když tušil, jakým způsobem se bude cítit. Naopak. Odhadl to až nebezpečně dobře.

Semkl rty schované pod hustými vousy a odvrátil pohled pryč. Nechtěl dále pozorovat tu bezstarostnou tvář, ty přivřené kočičí oči, ten úsměv tvořen množstvím nevyřčených úmyslů. Vyhýbal se jim dostatečně dlouho, skrýval se před těmi krystaly ukrytými v jeho panenkách. Vždy preventivně přestal dýchat, když procházel blíže této lokalitě. To aby nemusel vdechovat tu vůni, jenž ho opět vyhnala do kruté zimy, měsíce zpět, když spolu trávili dlouhé dny naplněné vzájemným odporem a nucenou tolerancí. A nezaslouženou důvěrou, která se zhroutila při první zkoušce odolnosti.

Nějak doufal, že jakmile vyřadí všechny vzpomínky minulosti ze svého života, bude smířen s jeho koncem, bude ho dokonce vítat. A ačkoliv poznával tu postavu v dáli, stále byla mimo jeho dosah. V bezpečné vzdálenosti. Jak se má cítit teď, když byl předhozen přímo před něj, vystaven jeho prozíravým pohledům, jeho přetvářkám a jakémusi neznámému kouzlu?

Může se otočit a utéci? Stačilo by jedno cuknutí a Medard by ho strhl na zem.

Možná mu chce jen poděkovat za ten kámen. Asi určitě. Nic jiného po něm chtít nemůže. Dobrá. Vyslechne to a sbohem. Možná to je poslední možnost, jak se nějak kultivovaně rozloučit. Naposledy se jim to totiž příliš nepovedlo.

„Pane Bashio, posaďte se," načal Duen a s úsměvem pokynul na místo před sebe. Medard svraštil obočí, nadále držel Bashiův provaz.

„Přivažte ho k lavici, kdyby se o něco pokusil..." odhrnul Duen svoji vnější tuniku a odhalil správci pochvu s mečem. Jen díky tomuto odevzdal Medard vězně plně do péče Duena, načež se vzdálil, aby jim poskytl soukromí. Nadále ale setrvával ve dvoře a jeho přísné oči neodběhly ani na okamžik pryč od té dvojice.

„Bashio," oslovil Duen vězně ještě jednou. Ten však měl pohled zabořený pevně do stolu. Už tak, že mu nos, zvyklý na všelijaké pachy spojené s potem, krví, močí a výkaly, najednou hladila květinová vůně, o níž si myslel, že se jí nadobro zbavil.

„No tak, neignoruj mě," zubil se Duen, ale bohužel, také měl Bashiu hezky přečteného. Jestli se mu podaří vyloudit z něj alespoň jedno slovo, může to považovat za úspěch.

„Jak myslíš, ale je to nezdvořilé se nebavit se starým přítelem, no ne?"

Bashia však nadále nehybně seděl, jen jeho dlaně schované pod stolem se sevřely v pěsti.

„Ach jo. Kdybych býval věděl, že mé snahy tě dostat na svobodu přijdou takto vniveč! Kdybych to věděl!" zalamentoval, přestože jeho oči neopustilo pobavení. V jeho slovech se však ukrývalo také skryté: Kdybys tehdy nevyváděl. Kdybys mi ty kameny dal již v Dialu.

„Ale zdá se, že se budeme vídat pravidelně. Převzal jsem po bratrovi funkci, a pokud tě nepřeřadí do nějakého jiného tábora, na jaře se můžeme opět pozdravit," raději neříkal nic o Medardově předpovědi.

„Díky tobě je vše, jak má být. Má rodina živá a zdravá, jen o té tvé jsem neslyšel ani ň."

Duen doufal, že i kdyby měl Bashiu rozzuřit, nějaká odezva je přeci odezva. Ale ani jeho citlivé místo nebylo dostatečným spouštěčem donutit toho staříka vzhlédnout.

To už neměl sílu ani na oční pohyby? No, vzhledem k tomu, v jakém stavu byl... Duen musel souhlasit s Medardem. Opravdu tu dříve nebo později skoná. Takhle zblízka měl ještě větší šanci si prohlédnout tu vrásčitou kůži, nataženou na kostech, a tam, kde nebyly kosti ani maso, prohnutou do vnitřní dutiny člověka. Polámané vlasy zničené prací i nedostatkem živin, hubené paže bez náznaků svalů. Pohaslé oči bez života. Nepříjemný pach, horší než opilého Dexuna, který to na ulici neudržel v kalhotách. Bashia, jakého znal, už jednoduše neexistoval.

„Ale koukám, že se tě alespoň drží štěstí. Přežil jsi to zemětřesení, není to fajn?"

Připomenutí té strašlivé události a záběrů z dolu i z tábora, Bashia mohl jen pevně semknout rty a zabránit slzám, aby se nenahrnuly do jeho očí.

Jenže tahle gesta už byla přeci výraznější, a Duen se v duchu pousmál. Tak vidíš, přeci mě posloucháš.

„No hrůza. Tolik lidí zemřelo, nejen vězňů, ale i obyvatel ve městech! Tragédie. Ale Jeho Veličenstvo už vyslalo nějaké finanční injekce na podporu měst, nemůže si dovolit, aby jeho byznys upadl jednou živelnou pohromou. Jen nahradit ty vězně. Alespoň k něčemu dobří byli, když tu pracovali. Ale teď?"

Bashia to již nevydržel a s hněvem pohlédl na Duena, jehož tvář a výzor, upravený a zářící jak slunce, byl naprostým protikladem jeho charakteru skrývajícímu se uvnitř.

Nedovolí. Nedovolí mu urážet ty duše, co tam skonaly. Nedovolí mu házet špínu na Onsaha, na Sumaleeho, na Daonuna. Na nikoho!

„No konečně ses na mě podíval! Už jsem si myslel, žes na mě zapomenul."

Když Bashiovi došlo, že byl jen úspěšně vyprovokován, opět sklopil zrak na stůl.

Duenovi to jen vykouzlilo úsměv na tváři. Dětinské chování. Utlumil svůj hlas, ale úsměv zachovával.

„Chtěl bych ti pomoci, Bashio. Opravdu chtěl. Nemohu tě tu nechat, co když tě zavalí nějaký balvan? Už tak vidím, že nedostáváš dost jídla. Koukej, jak jsi podvyživený! To je špatné, Bashio, velice špatné. Nestarají se tu o tebe vůbec dobře!"

Bashia vypouštěl každé jeho slovo druhým uchem ven.

„Chtěl by ses dostat ven? Mohu ti to nabídnout. Stačí říci. Ale bez tvé pomoci to nezvládnu."

Oba dva si náhle připadali, jako by se s těmito slovy dostali zpět do věznice. Do té tmavé, zatuchnuté cely, kde ta situace proběhla identicky. Udeřilo je zvláštní zachvění nostalgie, až Duenovi pohasl jeho ukázkový úsměv. Celá ta scéna již jednou proběhla. A jak dopadla?

Jenže Duen tehdy neříkal úplnou pravdu. Spíše se snažil, aby Bashia naletěl na jednoduchý podvod. Aby mu předal kámen a on by ho nechal ve vězení hnít na věky věků. Možná – čistě možná – by nějaký plán mohl zkonstruovat, ale na co si přidělávat starosti?

Avšak teď se starý muž napálit znovu nenechá. Přemluvit Bashiu byl už kdysi problém, nyní, po všech těch zkušenostech a aktuální situaci, jež je mnohem komplikovanější než předtím, to už bude téměř nemožné.

Duen se rychle přestal snažit. Lákat ho a nabízet mu modré z nebe je pouhé plýtvání energií.

„Ale ven by jsi chtěl, ne?"

Bashia mlčky seděl, nepohnul ani brvou. Přesně si byl vědom, že Duen v něm chce vyvolat falešnou naději, zlomit jeho už tak dost poničenou duši... Proč to dělá? Pro zábavu? Co je zábavného na muži, který přišel o vše?

„Myslím to vážně, když ti nabízím pomoc."

Bashia prudce trhl hlavou v jasném gestu NE.

„Nezachoval jsem se k tobě vždy férově, ale nejsem tak bezcitný, jak si myslíš," pokoušel se mu Duen dostat do duše. Bohužel si neuvědomil, že pokud sám nenabídne své slabiny, druhého důvěru jen tak nezíská. A jednou zničenou pak nikdy.

„Promysli si to, Bashio."

Tomu však došla trpělivost naslouchat těmto bludům a rychle vstal, neočekávaně, čímž alarmoval Medarda stojícího v dáli, aby uchytl rukojeť svého meče a běžel ke dvojici. Duen si toho povšiml a jen slabým gestem ruky naznačil, že je vše v pořádku.

„Máš na to den," promluvil Duen naposledy, než i on opustil lavici a vyčkával na Medarda, který vězně převzal a strčil ho mezi ostatní. Duen ještě chvíli se zamrzlým úsměvem pozoroval Bashiova záda, těžko říci, co se mu honilo hlavou. Jedno však bylo jasné.

Dostat Bashiu na svobodu bude mnohem těžší, než si představoval. Nějak s tím však byl předem smířen. Otázkou je, jestli chce vzít ten risk, ten risk na sebe i na Bashiu, a opravdu provést plán, který se mu zrodil v hlavě jako ten s největší pravděpodobností úspěchu. Poloviční. Možná méně.

Bashiovi to je jedno, takže rozhodnutí závisí plně na něm.

Opravdu se Duen za ty týdny tak unudil, že se potřebuje nutně zabavit naprosto šíleným hazardem?

Kdo ví... Otočil se a šel si odpočinout do komnat.