K večeru se muži vraceli z dolů zpět. Již během dne přicházeli ti, kteří si zkrátili svoji pracovní dobu, ti, kteří nemuseli nosit dřevěný límec a mohli skákat a tančit, co jim nohy stačily. Večer však znamenal čas dne, kdy do prostorů tábora pronikl dav mrtvolných očí, jež jen s námahou za sebou tahala ochablá a vyčerpaná těla.

Duen schválně seděl na lavici, za sebou úspěšně profláknutý den, a vyčkával na toho, s nímž má za sebou drobný kousek historie.

Bashia jej však úspěšně ignoroval. Proč by měl přivolávat jeho pozornost, co by z toho měl? Jeho život je již jinde. Nechce si připomínat období, kdy žil úplně jinak. Kdy byl – v rámci možností – šťastný. Alespoň trochu.

Mluvit s Duenem, nebo s ním jen navázat oční kontakt... To by bylo strašlivější než dýka do srdce.

Stačilo dostatečně, že opět přestal dávat pozor a zapomněl přikročit k dozorčímu, jenž už poctivě zapisoval denní výtěžek.

„Tak na co čekáš!" kopl ho zezadu jiný dozorčí, takže Bashia přirozeně padal na obličej. Avšak jeho provaz byl stále upevněn na dřevěném nákrčníku, takže nemohl letět tak, jak doufal. Jeho krk cukl dozadu a s ním i celé tělo, že nakonec ucítil tvrdý dopad na zadek a bolest v oblasti krku, kde na okamžik pocítil dokonce slabé křupnutí.

Rychle se vyšplhal zpět na nohy a již předkládal jeden malý kousek, jehož kvalitu odhaduje na takovou střední třídu. V tomto momentu akorát vykročil z budovy Medard a správce dolu Binhe, mířili spolu na lavici, kde mu chtěl místní správce nabídnout něco silnějšího k pití. Netušil, že to už správce dolu Muchin dneska měl.

Medard v dosahu znamenalo důkladnější prohledávání.

Dozorce otráveně prokoulel očima, než prohmatal Bashiův rozkrok, jestli se v měkkém masu nenachází něco tvrdého.

A Duen to všechno sledoval.

Bashiovi to však bylo ukradené. A i kdyby ještě před pár měsíci byl na špičkách kvůli pocitu, že takového ponižujícího aktu je svědkem nejukecanější bohatý šmejd v historii Namasilie, v této chvíli zapomněl, že Duen sedí opodál. Pro něj bylo nejdůležitější splnit limit, opět, dokud ho jeho tenké nohy neudrží a on se nesvalí do hlubokého kaňonu ve skalách.

A i na ten limit částečně kašlal. Už to chtěl mít vše za sebou.

Chyběli mu všichni. Daonun, Sumalee, dokonce i ten mladý roztržitý Onsah. S nimi se cítil jako doma. S nimi si přišel obklopen přáteli. Něco, co mu tak chybělo a bylo mu znovu odebráno.

A Duen, který umí pouze nabízet falešná naparfemovaná slůvka, tu nemá co dělat.

Medard i se správcem dolu Binhe se posadili k Duenovi, jenž na ně okamžitě vrhl zářivý úsměv. Jak byli oba dva chlapi natočení hlavně na vyzdobeného mladíka, vůbec nevnímali, že za jejich zády se shromažďují spoutaní vězni. Připadali si jak někde v Adranuchu, nebo v jiném městě, kde převládají jen radovánky a veselí. A Duenovy hluboce zakořeněná gesta sukničkáře tento dojem ještě více umocnila.

Zatímco pro jednoho správce to bylo příjemné okořenění běžných dnů a nostalgický návrat do svých let ve městě, Medard se snažil této záři a třpytkám vyhýbat. Natočil se bokem a usrkával nabídnutého pití, ostrá chuť mu popálila jazyk a ožehla jeho hrdlo.

„Tam je," promluvil náhle a prstem ruky, jíž svíral hrnek, poukázal na vysokého muže na kraji skupinky.

„Hm?" Duen se soustředil na to, kam ten prst ukazuje. Bashiu poznal téměř okamžitě, ale vzhledem k vymyšlené historce by bylo zvláštní, kdyby jej poznal jen tak – na první pohled. „Kdeže?"

„Tam. Jak je ten sud."

„Aha..." uznale pokýval hlavou. Fráze typu málem bych ho nepoznal raději nevyslovoval, přišly mu příliš průhledné. Někdy je méně více.

Místní správce netušil, o čem se mluví, ale vzhledem k tomu, že brzy se opět Duenova pozornost upřela na pití a zábavné historky z města, nebylo třeba se v tom déle dloubat.

A čas nějakým způsobem plynul.

Vězni si rychle navykli na nové prostředí, ačkoliv bylo náhle více dozoru než samotných pracovníků. Aby se tato přebytečná pracovní síla nějak zužitkovala, byli dozorčí umístěni i v dolech, což rázem znesnadnilo snahy vězňů zahrabávat opály nebo je naopak vyhrabávat. Jenže jiná možnost nebyla, bylo tu jednoduše přelidněno.

Správci uvažovali, jestli nerozdělit vězně do skupin a neobnovit nějaký ze zavřených dolů. Problémem však byla bezpečnost. Mnoho jich je zavaleno. A ty, které nadále fungují, mají buď plné kapacity, protože také poskytly útočiště pro přeživší, nebo nejsou přizpůsobeny provozu za vyšší ostrahy. Tyto diskuze padaly snad každý den, někdy i častěji, někdy bývají opět otevřeny kvůli doručené zprávě z hor nebo z Adranuchu – jednoduše, situace setrvávala pořád v řešení. Takto to však zůstat nemohlo.

Duena se nic z toho netýkalo. Úspěšně prospal celé dopoledne, pak si sedl na lavici, občas se šel projít po okolí a flákal se, jak jen mohl. Nemohl však popřít, že se celou dobu nudil. Chyběli mu jeho společníci, nějaká jemná kůže, kterou může pohladit, hudba a tanec. Chyběla mu zábava až do rána. A co měl? Byl někde na kraji světa, v absolutní prdeli Namasilie. Prvotní pozitivní pocity týkající se této práce začínaly být opět převažovány negativy.

Když se po týdnu dočkal nové truhlice opálů, zavřel se a dva dny nevylézal. A Bashia měl na chvíli klid, když na sobě dva večery po sobě konečně necítil prozíravý pohled. Už ho to unavovalo, a divil se, že to neunavovalo i samotného velkého Duena. A když ten klid pokračoval dva dny v řadě, dokonce si na okamžik myslel, že Duen již opustil Binhe.

To si myslel. Ale nevěřil tomu. Možná – možná byl přeci jen zvědavý. Možná nějaké to slůvko přeci chtěl prohodit. Možná.

A tento skeptický přístup se ho držel, když se třetí večer opět z ničeho nic vynořila učesaná hlava a zdálky se na Bashiu usmívala.

Rychle odvrátil pohled, dříve, než Duen stačil jeho opětovné civění zpozorovat. Zapomněl však, že Duen je vycvičený bojovník. Takže jeho rozpaky nezůstaly nepostřehnuty. Ale Duen jen prohloubil úsměv, nic nedělal. Pouze se napil alkoholu. Sledoval, jak se starý muž každý den vypravuje do dolu a vrací se ztrhanější než den předtím. A sledoval to dlouhé tři týdny, dokud neměl již všechny opály ze severních dolů v Písečných horách.

Bylo na čase opustit zdejší místo a přesunout se na jih.

Jižní část Písečných hor, od města Prisana až po Chatman, už neskrývá takové bohatství jako sever. I vrchy zde nejsou tak špičaté, že by se o ně jeden pořezal. Žije tu větší část Písečných lidí, především těch tolerantnějších k ostatním obyvatelům Namasilie, jelikož díky mírnějším podmínkám a teplejšímu podnebí se zde obecněji daří lépe. Ale i tak se tu hluboko v horách ukrývají osady, jejichž návštěva znamená riskování svého života. A roztroušeně po horách, na místech dostatečně vzdálených od těchto osad, se nacházejí další doly přinášející králi jeho zdroj dalů.

Duen nečekal, že by se tam zdržel dlouho. Tedy ne tak dlouho jako zde. Na druhou stranu, úplně se mu nechtělo vracet se do Adranuchu. Podnebí se již ochlazovalo, nadcházející podzim byl cítit ve vzduchu. Kdyby si vymyslel nějakou nemoc a zůstal zde přes zimu, jako fiktivně jeho bratr...

To by už Jeho Veličenstvo definitivně ztratilo s rodem Ran trpělivost. A mrznout zde, v takové pustině, to se mu vůbec nelíbilo.

Byl další večer a Duen zrovna vzpomínal na své divoké noci v hlavním městě, kterých by se musel v tomto alternativním případě vzdát. Ne, opravdu tu nemůže zůstat.

Vězni se vraceli z dolů. Jejich tváře bledé, propadlé, umazané od špíny a prachu. Vůbec nevykazovali svobodnou vůli, připomínali pouhé loutky, které se uměly hýbat, chodit, ale to je tak vše. Oči sklené, jako kdyby duše těch lidí dávno zemřela. Odevzdali svůj výtěžek, někteří neměli nic. Bashia také prošel jen tak, ani se pořádně nepodíval na dozorčího, který ho začal prohledávat, otevíral mu ústa a škádlil nosní dírky. I mrtvola by byla živější. Do jeho rukou se mu dostala placka, ale jeho prsty ji pořádně neuchytily a padla mu na zem. Než si uvědomil, že se jeho jídlo válí na zemi, už do něj naštvaně šťouchl dozorčí. Přestože ani nevyvinul pořádnou sílu, Bashia i tak přepadl k zemi, a teprve na čtyřech svůj příděl pevně sevřel, oprášil od hlíny a vyškrábal se na nohy.

Duen sešpulil rty. Bylo zvláštní vidět, jak se z toho muže stala najednou taková troska.

Ale takový je život.

Zrovna kolem něj procházel správce tábora. Jelikož se zdá, že Duen do pár dnů opustí zdejší místo, rozhodl se s ním strávit ještě trochu času. Přátelský rozhovor. Utužit rodinné vztahy. Někdy se tohle prostě musí udělat, aby dal najevo, že k osobě uchovává nějaký respekt. Alespoň trochu. A ke správci trochu více. Ušklíbl se, jeho obličej se rozzářil náhlým úsměvem na tváři a již vyskočil na nohy a hnal se za starým mužem.

„Duene? Něco se děje?" správce podiveně hleděl na osobu, která za ním energeticky dobíhala jako živelná pohroma.

Duen si odhodil své vlasy dozadu, aby zapůsobil co nejelegantněji mohl, a srovnal si svůj šat, jestli náhodou není někde pomačkaný. Všechna tato opatrná gesta se dostala do hledáčku správce, jenž se nad tím jen pousmíval. Připomínal mu jeho stydlivého synovce. Také ho už pár let neviděl.

Nakonec svoji krátkou prohlídku Duen dokončil a konečně mohl na správce sebejistě vzhlédnout.

„Mohl bych s tebou mluvit?"

„Samozřejmě," neváhal správce a s úsměvem vyčkával na starosti toho mladíka.

„Ale někde... soukroměji?" rozhlédl se Duen naokolo, jen zlehka, aby naznačil, že jeho slova nejsou určená pro širší veřejnost. Jelikož nebylo z čeho Duena podezřívat, naopak mu to ještě více připomnělo jeho krev v Adranuchu, pokrčil lhostejně rameny a naznačil mladíkovi, aby ho následoval do svého pokoje. Kde jinde by bylo bezpečněji než v jeho vlastním apartmánu?

Ačkoliv o něčem luxusním se zde nedalo hovořit. Apartmán tvořila jen dvojice pokojů, z toho jeden sloužil ke spaní, druhý pak pro běžné denní aktivity. Stůl, židle, skříně a komody. Mohutná svíčka a spoustu pergamenů bokem, včetně vosku a pečetě. Všechno muselo vyhovovat požadavkům a povinnostem správce.

Pozvat někoho do své pracovny vyžadovalo hodně důvěry a Duen si samozřejmě byl tohoto faktu vědom. Nechtěl však, aby ho to ukolíbalo a zredukovalo jeho snahy. To je velice běžná chyba. On se jí však téměř nikdy nedopustil, jelikož nepolevoval na své ostražitosti, ani když měl téměř vyhráno.

Přestože... Někdy nelze ukočírovat všechno. Bolestivá vzpomínka z Dialu představovala stále nezhojenou jizvu na jeho srdci.

„Ještě jednou ti děkuji za pomoc. Za nás všechny," načal Duen, jakmile se usadil na židli a naklonil přes stůl. Správce akorát položil před Duena hrníček s vodou a posadil se naproti němu.

„Ále, s tvým otcem jsme byli jak bratři, musel jsem mu pomoci," jen bezstarostně mávl rukou a více se tím nezaobíral.

„Zařídím, aby Thanam už nikdy nevkročil do Písečných hor," zavrčel Duen tiše, s důrazem na slovíčko nikdy.

„Nejsi tu místo něho? Už se ti to podařilo," ušklíbl se správce na Duena. Ten ztratil svůj veselý úsměv s okamžikem, kdy vkročil do prázdného pokoje, a nahradil jej zpevněnými čelistmi plnými vážnosti, u něj nevídanými. O to více si pak správce vážil slov toho mladíka, který většinu času působí jako obyčejný bohatý flákač. „Nikdy by mě nenapadlo, že..."

„Mě ano," odsekl jedovatě Duen a odvrátil pohled bokem, zrovna na jediné okno v prostém pokoji o pár kusech nábytku. Správce si jen smutně povzdechl. Škoda slov. Ale naštěstí je vše zažehnáno a ukradený opál opět na svém místě v královské pokladnici.

„Ani jsem ti nesplatil to, co jsem ti já a celá rodina dlužní. To nikdy nesplatím. A přesto bych potřeboval další službu," Duen se opřel lokty o stůl a hleděl na starého správce, kterého opět o něco žádal, což se příčilo jeho vnitřním předsevzetím. Znovu se zadluží ještě více a nedokáže nabídnout nic, čím by to vyrovnal a smetl ze stolu. Sanohovi a Bunmovi stačilo zaplatit za služby. I Kiet něco málo dostal. Těm nedluží ani dal. Jenže tací lidé, jako je správce, kteří nechtějí nic hmotného; ti jsou nejobtížnější. A přesto nemá jinou možnost. Tedy má, ještě by se na to mohl vykašlat. To ano, není to jeho věc, proč by se tedy měl takto snažit, že?

Ale asi se po těch týdnech tak unudil, že hledá nějakou formu rozptýlení. A ta se zdá celkem neškodná.

„Jen mluv," pobídl ho správce, když se Duen zamyšleně odmlčel. Stále zvažoval klady a protiklady. Teoreticky si na rozmyšlení nechal dobrých pár týdnů. Mohl si to dovolit. Ale tamten? Ten si nebude moci dovolit ani dva dny.

„Odkoupím vězně."

„Cože?" vyprskl správce vodu, kterou zrovna usrkl. Nevěřícnýma očima pozoroval Duena, jestli to opravdu myslí vážně. Bohužel – zdálo se, že vážnější větu za celou tu dobu v táboře ani neřekl.

„Mám u sebe pár dalů, které jsem si vzal navíc. A hodil by se mi nějaký příruční otrok," mrkl na správce, aby odlehčil situaci, avšak jeho oči nadále vyzařovaly až mrazivou vážnost.

„Duene, to já nevím, jestli to bude možné... A proč? Co tě to prosím tě napadlo?"

„Tak," pokrčil rameny s úšklebkem Duen.

„V tomto ti nebudu moci vyhovět. Jestli chceš nějakého sluhu, je tu v okolí spoustu mužů, kteří se ti bez zaváhání nabídnou a odvedou mnohem lepší práci..."

„Já ale nechci je," odsekl okamžitě Duen, trochu jak malé dítě, kterému je nabízena jiná cukrovinka než ta, kterou si vydupává.

„Proč ne?" správce absolutně nechápal, čím přínosný by mohl být vězeň oproti čestnému a pracovitému muži. Že by se nakonec opravdu zmýlil a Duen je jen to rozmazlené dítě v rodině Ran?

„Já chci jeho!" oponoval Duen a potlačoval nutkání zvednout koutky úst nad hrou, kterou právě rozehrál.

„U Ilaie koho?" zhrozil se správce. To už má vybraného konkrétního vězně? Kdy to stihl udělat?

„Bashiu!"

„Bashiu?" opakoval po Duenovi, to jméno si samozřejmě nevybavoval. Musel přijít z jiných dolů.

„Ano!" kývl rázně hlavou mladík a spokojeně se usmál.

„Proč zrovna jeho...?" Vězni jsou jen pracovní síla bez práv. Pracují, aby oddálili svůj konec. Aby místo vysedávání v cele provedli alespoň něco užitečného pro zemi. Aby svým způsobem odškodnili své činy, které spáchali. Co na nich může být dobrého? Stejně dříve či později skonají, kolik takových pracovníků už viděl? Jakmile přijde zima a s nimi nemoci, prořídnou se řady ještě více než po zemětřesení.

„Jen tak," odvětil Duen, ačkoliv nyní se mu „nepodařilo zakrýt" oplzlý úsměv, který naznačoval nemyslitelné. Správce dolu byl už starý muž, navíc celé roky trávil zde, v uzavřené společnosti. Samozřejmě, že mu napoprvé nedošlo, co tím chtěl mladík říci. Takže se nadále pokoušel Duenovi rozumně vysvětlit, že jeho požadavky jsou naprosto nesmyslné.

„Duene, říkám ti. Zeptej se prvního muže, kterého uvidíš ráno bez pout, a on s tebou celý šťastný odejde. Vězeň? To prostě nejde."

„Ale já chci Bashiu," namítal Duen tvrdohlavě.

„Ale proč?"

„Mně se nikdo jiný prostě nelíbí," odvětil a nechápal, co je na tom těžké pochopit. Jeho slova správce ihned zarazila, jak konečně začínal pobírat, oč tu šlo. A Duen to ještě dorazil malým dodatkem.

„Když bude patřit mně, nebude moci odmítnout," vysvětloval své myšlenkové pochody správci.

Po tomto správce definitivně zmlkl. Chtěl něco říci, ale jen naprázdno otevřel ústa. A po pár dlouhých sekundách je opět zavřel. Jako ryba na suchu. Duen na něj hleděl naléhavým pohledem, přestože se v duchu smál, jak chytře to vymyslel.

„D– Duene. Prosím tě. Vždyť– vždyť v Adranuchu je určitě tolik... tolik mužů a... je to jen vězeň!" koktal správce, ale nedařilo se mu probýt se skrze Duenovo odhodlání získat osobního sexuálního otroka.

„Ale kde jinde bych našel někoho, kdo se mi takto podvolí, ha? Všichni chtějí jenom peníze. Ale on bude neustále zavřen u nás doma, nikdo si ho nevšimne, pomůže i v domácnosti," prosil mladík, nadhazoval jedna psí očka za druhými.

„Neblbni. Co na to řekne tvůj otec, ha? Ví vůbec... Ví vůbec?!" nedokázal správce ani zformulovat celou větu.

„Určitě má nějakou představu. Ale co, chce mě oženit! Mě! Než abych do konce života navštěvoval bordely, raději budu mít někoho doma, ne? Nikdo na mě pak nemůže žalovat, že se chovám nemorálně nebo podvádím svoji ženu. A on bude také svázaný pouze se mnou," mrkl na správce, ten ale rychle znechucením odvrátil zrak. „Jak pak mám zplodit potomky, když se nebudu mít jak nabudit? Ale když bude poblíž... To by šlo."

„Dost, Duene," nezvládal poslouchat tyto sračky správce a zapřel se do opěradla židle, aby byl od Duena co nejdál. „Vážně to nejde. Je to absurdní! A navíc, všechno je evidované. Prostě nejde jen tak odkoupit vězně. To prostě nelze. Co když uteče a bude znovu zatčen? Co když ho někdo pozná? Budou akorát problémy."

Duen však nadále vrhal na správce naléhavý a prosebný pohled.

„Navíc si nemyslím, že je to jediný muž, který lahodí tvému oku," plácl dodatečně správce a nevěřil, že vůbec s někým bude vést tento typ konverzace.

„Ale on je jedinečný... On je... Jako slunce po vydatném dešti, jako chladný vánek ve vedru. Jeho rty přímo volají o polibek! A jeho náčiní... Viděl jsem, jak se hezky vzdouvá, když ho prohledá–"

„Duene!" znechuceně okřikl mladíka starý správce. Ne, tohle nepotřebuje slyšet.

Stačila jedna konverzace a celý obrázek o tomto chlapci, který jako malý kolem něj skákal jako žabka a předváděl, co umí, se rozplynul jak mlha. Teď z něj je jen nadržený mladík s netradičními choutkami.

„Nikoho jiného nechci. A nechci, aby tu skončil. Aby tu zemřel. To si nezaslouží! Třeba by šlo jednoduše napsat do papírů, že zemřel při zemětřesení, nebo na nemoc, na cokoliv. To přece není tak ojedinělé, ne?"

„A jak moc si jsi jistý, že bude chtít s tebou jít?" správce najednou našel vhodnou páku, kterou využít proti Duenovi. Nečekal však, že to budou jeho slova, která budou použita proti němu.

„Neříkal jsi, že každý, koho se zeptám, se mi ihned vrhne do náruče?"

Po tomto se chtěl správce nechat zakopat hluboko do země.

„Je to blbost, Duene."

„Prosím," promluvil náhle Duen, srandičky stranou. Koukej, k čemu mě to nutíš, Bashio.

Správce se po něm otočil. Slyší dobře? Slovo prosím ho neslyšel vyslovit ani před jeho otcem, ani před služkami.

„Prosím. Slibuji, že s ním nebudou problémy."

„Ale Duene..."

„Udělám to hodně natajno. Nikdo si ničeho nevšimne. Můj doprovod také bude mlčet. A ve městě ho nikdo nepozná, nebudou mít tu možnost."

Předkláněl se, přímo se plazil po stole Duen, aby svá prosebná očka přiblížil cíli a mohl na něj plně zaútočit. Pokoušel se do nich vnést i slzy, nebo alespoň způsobit jejich zarudnutí, ať se dotkne srdce správce plnou měrou. Věděl, že oč žádá je absurdní. Ale zdá se, že jeho život je plný takovýchto absurdit. A že v jejich plnění má celkem talent. Takže si věřil, že správce nakonec neodolá.

„Ale... Jak bys to chtěl provést?" nakonec si povzdechl správce, který si nechtěl jedním činem znepřátelit celou rodinu Ran. Duen se v duchu usmál, ale jeho obličej navenek nesměl ukázat ani špetku nějaké radosti.

„Promluvil bych si s ním a... Nějak bych ho dostal z vězení."

Správce jen vrtěl nechápavě hlavou. Kde je ten Duen, který jim sám pomáhal při návrhu ostrahy?

„Vážně bych ti neměl pomáhat a podporovat tě v... Ty víš v čem," promnul si stařecké oči, pořád nedokázal uvěřit, o co se tu s Duenem pokouší.

„Napadlo mě... kdyby předstíral, že zkolaboval, mohl bych ho snadno odnést bokem jako mrtvolu," přinášel reálnější nápady Duen, ačkoliv ani tento nebyl proveditelný. Jak zná Bashiu, ten raději umře skutečně, než aby se nechal unést Duenem.

„Odkud vůbec přišel?"

„Z tábora Muchin," odpověděl bezstarostně na otázku, jen aby spatřil, jak se správcovy oči náhle naplnily hrůzou.

„Tak to ne, chlapče. Medard je hodně důsledný, co se týče těchto triků. Měl jsem možnost ho jednou navštívit v táboře a... Někdo se pokoušel o něco podobného. Medard vytáhl meč z pochvy a bodl jej do těla na zemi, o kterém bylo prohlašováno, že umřel. Ten chlapík naposledy vykřikl a pak umřel skutečně."

Duen dělal, že poslouchá; moc ho nezajímalo, co správce řekne. Přesto ke konci tohoto krátkého příběhu nezabránil otřesení – skutečnému otřesení. Naráz pochopil, co se asi s Bashiou za ty měsíce stalo. Bohužel, i jeho pochopení bylo pouze povrchní. Nikdo nepochopí, pokud skutečně ty hrůzy nezažije.

„Jiní vězni – vem si, koho chceš, když už chceš. Ale z Medardovy skupiny to nezvládneš, ať už ti pomůžu nebo ne."

„A to opravdu kontroluje každého?"

„Netuším," zavrtěl hlavou správce a sevřel dlaněmi svůj hrnek.

Nastala dlouhá chvíle ticha. A z první prosby se rázem stal nesplnitelný úkol, rébus bez řešení.

Když už se správce rozhodl, že tedy nějak pomůže, opravdu se snažil přijít na něco, čím by třeba zaujal Medardovu pozornost, zabránil mu v kontrole života vězně a jeho definitivního ukončení.

Duen takto do hloubky nezacházel. Jeho plán byl velice prostý, založený na jednoduché rovnici. Pokud se zadaří, tak se zadaří. Pokud ne, umře. A pokud tu zůstane, také umře. Byl to jednoduše risk a Duen byl ochoten ho podstoupit. Bashia, objekt tohoto risku, neměl v tomto žádné slovo. A finální rozhodnutí bude na Medardovi. Jestli zahraje svoji roli na základě správcovy historky, nebo se zachová úplně jinak.

Duen už byl plně rozhodnut, jak to provede. S pevnou myslí, vypil zbytek vody v hrnku a usmál se na správce.

„Do tří dnů odejdu. Děkuji za vše."

Nato vstal a opustil správcův apartmán.