Duen si užíval chvilku bez starostí. Správce tábora Binhe, dlouholetý známý jeho otce, propašoval z Tukaty místní specialitu – pálenku z plodů rakytníku. Neváhal si tedy ihned kousek nalít, zatímco vyčkával na doručení dokumentů, truhliček opálů a nějaké skupinky vězňů. Sám správci donesl četné dary za jeho pomoc a spolupráci při zakrývání Thanamova selhání. Duenova rodina proto dlužila správci doslova své životy.

Na to, jak se svého nového úkolu trochu obával, nakonec musel uznat, že se jedná o celkem pohodovou práci. Jen přijede, sedí týdny na zadku, zatímco jednotlivé tábory zasílají nejprve zapečetěné zápisy o vytěžených opálech, poté pak samotné truhličky, kde jsou tyto opály seřazeny dle jejich váhy, a seznam jejich počtu. Dělá se to nadvakrát, aby měl Duen po ruce jak původní spisy získané denním sbíráním opálů od pracovníků při jejich vážení, tak poté finální součty vytvořené zodpovědnou osobou v táboře. Když všechny materiály dorazí, musí se Duen zavřít na nějakou dobu do svého propůjčeného pokoje, aby zkontroloval, jestli všechny údaje sedí – jestli ty škrábance různých dozorčích, kteří zrovna seděli u váhy, odpovídají konečným součtům. Jestli se mezitím nějaký opál neztratil, nebo si ho ta zodpovědná osoba při počítání nestrčila do kapsy.

Jakmile tohle měl hotové a opály pečlivě uschované, mohl se zase slunit v posledních paprscích léta a vyčkávat na další koně a posly a další opály ke spočítání.

Největší překážkou v této práci pro něj byla týdny dlouhá cesta sem, avšak to už nějak přežít musí.

Takhle daleko od domova alespoň nemusí neustále žehlit problémy jeho otce i bratra, a že tu nemá žádnou ochotnou dušičku, která by mu ulevila v kalhotech – co se dá dělat. Měl by se stejně krotit. Pokud by ho zastihla smůla a opály by mu ukradla nějaká falešná dámička, už by se z toho šoku nevzpamatoval. Stačil mu jeho bratr.

Pro jednou by měl být poslušný. A navíc, pokud se tato cesta zadaří, zdá se, že jeho otec bude povýšen. Možná si poté bude Duena více vážit. A možná také ne.

Ničím takovým se však v téhle chvíli nezabýval. Jednoduše popíjel, zatímco správce něco zařizoval. Celkem toho měl poslední dny nad hlavu, zemětřesení se dotklo každého obyvatele Písečných hor a i Duen byl překvapen, jaký dopad to mělo na jednotlivé aspekty místního života.

Nebýt jeho hbitosti a instinktů získaných letitým výcvikem bojového umění, sotva by se vyhnul padajícímu trámu přístřešku. Být na jeho místě jeho bratr Thanam, ačkoliv je také velice znalý boje, jak ho Duen zná, svojí leností by se tím kusem dřeva nechal bez problému zavalit.

Správce pak musel obesílat rodiny zaměstnanců, vyptávat se dalů na místním úřadě, aby je mohl zaslat jako odškodnění za pracovní úraz nebo dokonce smrt. Hrál důležitou roli při koordinaci všech táborů v severní části hor, kdy se po poradě se znalci rozhodli prozatím doly pospojovat a centralizovat, alespoň do doby, než bude pracovníků opět dost, aby se mohli zavřené doly opět otevřít.

V některých dolech, především vězeňských pracovních táborech, byla ztráta pracujících dosahující až osmdesát procent. Toto alarmující číslo bylo dáno faktem, že vězni jsou probouzeni brzy ráno a v době, kdy zaměstnanci se teprve chystají do dolu, oni již pracují. Jinými slovy, nezodpovědní zaměstnanci měli ze všech to největší štěstí.

Přesunutí dolu Muchin do dolu Binhe nebyl úplně správcův nápad, ani Duenův, ale navrhl to správce jiného vězeňského tábora, kterému zbylo na krku pouhých pět vězňů. Bylo výhodnější i bezpečnější je sem poslat a nechat pracovat zde. Přestože to znamenalo významné přestavby, aby si vězni náhodou nemysleli, že jsou rázem volní.

Duen měl nějaké to ponětí o vězení, o jeho zabezpečení, jednoduše nesl ve své copánky ozdobené hlavičce celý balík informací získaných Dexunovým učením. Proto, přestože většinu času měl vyložené nohy na stole, pomáhal s důležitými poznatky a návrhy, jak celou přestavbu udělat co nejrychleji a nejefektněji. Až byl správce dolu Binhe ohromen, že ten mladší a ne zrovna dobrými pověstmi opředený syn Ramana Ran je celkem užitečný. Možná užitečnější než jeho starší bratr.

Nyní mělo být vše připravené. Jedna budova, postavená z kamení, měla sloužit jako jejich příbytek. Na okna byly připevněné mříže, dřevěné dveře vybavené západky a řetězy. Dokonce za tu dobu stihla výpravná skupina v Tukatě sehnat železné řetěze a oka, a skupina odborníků již nabila tyto řetěze na vytipovaná místa v dolu. Všechny kroky probíhali za konzultace všech zúčastněných, přítomných i nepřítomných skrze dopisy popisující bezpečnostní opatření v dolech pracovních táborů.

Konečně přišli. Asi. Duen se právě slunil a na jazyku cítil ještě pálení toho alkoholu, co mu správce dal. Nesl zajímavou pachuť, jak v něm cítil plody rakytníku. Taková špetka sladkosti a ovocné vůně, ale zároveň i osvěžující kyselost. Nic, čeho by se mohl pevně chytnout. Jen náznak, nad kterým může spekulovat dlouhé noci s hrnkem pálenky v ruce.

Nějaký dozorčí cosi zařval. Ach, přišli, a už jsou problémy. Vězni, co jiného říci.

Duen otevřel oči, aby se podíval na tu chásku, na jejíchž bedrech leží bohatství celé Namasilie.

A nestačil se divit.

Mezi popadanými figurínami, otrhanými jak žebráci na mokrém mysu, vyčnívala jedna obzvlášť. Duen však musel pořádně zaostřit, obzvlášť v tom ostrém slunku, aby si byl jistý, jestli vidí správně.

Naposledy, co se s Bashiou „přátelsky" rozloučili, byl lovec mohutný a statný. Jeho pohled dokázal prolomit led i skály, silná paže pak pohnout celým domem. Přestože byl zapleten do jeho byznysu, přestože byl zatčen, a k tomu musí vzít člověk ohled na jeho věk, vždy si udržoval narovnaný postoj. A i když si s celou svojí partou z něj neustále dělali srandu, když promluvil, něco na jeho slovech bylo a nutilo Duena se jimi řídit.

Jenže člověk, který se spoutaný snažil udržet na nohách a znovu nepadnout, měl daleko od podoby, v jaké si ho Duen pamatoval. Dlouhé a husté vlasy ztratil hned, jak přijel do tábora. Za tu dobu mu stihlo narůst pouze pár centimetrů, přestože vlasy vyrůstající za jeho ušima mu už hladily široká, ale kostnatá ramena. Jeho krátký vous byl nyní hustý a nepropustný, zacuchaný všemi možnými směry. V obličeji ztratil i ten poslední kousek tuku, který tam měl, a tak se mu líce propadaly až ke kostem, objímaly jeho zuby. Jeho nos se zostřil.

Připomínal Duenovi ty nemocné starce, kteří leží na smrtelné posteli a počítají dny do svého konce. Až tak strašlivě Bashia vypadal. Tenké oblečení na něm neobvykle plandalo, mnohem více než jak si pamatuje. Díry odkrývaly vystouplé klíční kosti, na nichž byla natažená pouhá kůže, podobně jako na jeho rukách. Kam se poděly všechny jeho svaly, to nikdo neví.

Až ho píchlo svědomí, když toho muže viděl v takovémto stavu. Na druhou stranu ho udivovalo – ksakru, vždyť mu sám, vlastníma rukama, pomohl na svobodu. Jak to, že se opět dostal do té díry? Jak to, že skončil v pracovním táboře? A vůbec, jak dlouho tam už je?

Musí se zeptat správce. Duen se pro sebe ušklíbl a napil se drinku, zatímco v mysli formoval plán, co s touto novou informací provést.

Zato Bashia žádné složité plány nevymýšlel. Jeho plán byl jen jeden, a to velice jednoduchý. Vyhnout se té osobě, jak jen to dokáže. Stát se duchem, kterého ten lišák nebude moci lapit. Nesmí se s ním opět zaplést, ať bude jeho nabídka jakákoliv. Už se nesmí stát jeho loutkou.

Bashia se schoulil do klubíčka a překryl se svojí vnější tunikou. Drncání po cestě ho tak vyčerpalo, že už necítil v celém těle ani špetku síly. Naopak, připravoval se, že noc bude ještě náročnější.

Druhé ráno byli vězni vysláni pracovat do dolů, jako obvykle. Na krk jim byl nasazen již známý dřevěný límec a za provaz je dozorčí táhli na krátkou procházku, než dorazí do vyhloubených prostor, připravených na nové návštěvníky. Jestli se nacházeli v dole Muchin nebo Binhe, na tom nesešlo. Důležitý byl krumpáč v ruce a krk připevněný k řetězu, a mohli začít pracovat. Zvuky známého cinkání je odnesly v čase do minulosti, kdy jim po boku asistoval jejich přítel, bratr, otec. Vězni byli jako jedna velká rodina, a nyní jen pár přeživších nesou jejich odkaz dál.

Medard se usadil na lavici, také toho měl už po krk. Konečně si odpočinul z neustálého vysedávání v sedle a mohl se najíst i něčeho jiného než jen hrachu a tvrdých placek. Neváhal si dát ke snídani hned tři vajíčka a zajídal je pravým chlebem z žitné mouky. Už žádná rýže. Alespoň pár dní. Nic více nepotřeboval.

„Nechcete?" naproti němu zazněl líbivý hlas a aniž se nadál, už před ním seděl hrníček s velice povědomým pachem.

Medard se nejprve zamračil, cožpak ten muž nemá nějaké zábrany? Jsou na otevřeném prostranství tábora, hemží se to tu zaměstnanci i dozorčími, a on mu tu nalívá chlast? Když už, tak tajně, cožpak si chce zadělat na malér?

Vzhlédl, aby spatřil zářivý úsměv mladíka s příliš upravenými vlasy. Světlé copánky lemovaly jeho čelo, scházely se do větších a odváděly mu veškeré neposedné prameny z obličeje. Vodopád vlasů pak klouzal po vyšívaném hedvábí zakrývající jeho ramena. Zlaté nitky vystupovaly z avanturínové tuniky, vytvářející živý obraz kalů v plném rozkvětu.

Tento mladík musí být bohatý, pravděpodobně vysoký úředník z města. Když ne z Tukaty, tak nejspíš z Adranuchu. Jestli to nebude dohled nad zásilkou opálů. Je pravda, že v téhle době se většinou všechno odesílá pryč.

Jestli je jeho pozice vysoká, což vzhledem k mladíkovým manýrům asi bude, pravděpodobně všichni přivřou oči nad veřejným popíjením alkoholu. A tak si Medard přisunul hrnek k sobě blíže, přestože nespustil oči z těch cizincových, vykroucených nahoru a naprosto nepropustných.

„Díky," odsekl a lokl si pití. Ihned ho překvapila síla nápoje, zároveň i netradiční chuť, která se v tom ohni ukrývala. Musel uznale pokývat hlavou.

„Vy musíte být pan Medard, správce dolu Muchin."

„Nyní už ne," ušklíbl se tvrdý muž a pokračoval ve své snídani. Dar rád přijmul, ale na přátelský pokec náladu nemá. Obzvlášť ho rozptylovala ta výstřednost toho úředníka.

„To bych neříkal. Kriminalita nikdy neustane, alespoň se vyprázdní věznice, jak se do Písečných hor zašle nová várka pracovníků. Přeci nemůžeme zastavit produkci drahých kamenů," usmál se Duen, a přestože byl celý jeho výstup velice přátelský a otevřený, v jeho očích se neobjevovalo nic z toho.

„To ne," zamumlal Medard a nadále jedl.

„Uvažoval jsem, a navrhl to i správci dolu Binhe, jestli by nestačil nábor s dobrou propagací. Celá Namasilie by sem zaslala své muže, nemusel byste hlídat zrovna vězně."

Medard přežvykoval, vzhlédl opět na mladíka a nemohl si pomoci, ale být před ním na pozoru. Na rozdíl od běžných mužů, on má již dávno vycvičené instinkty, kterými viděl v lidech jejich skryté úmysly. Bez takových instinktů – jak by mohl vést tábor plný zločinců?

„Kdo že jste?" promluvil s jídlem v puse. Duen si s jeho neslušností ale nelámal hlavu. Zažil i horší situace.

„Duen. Duen z rodu Ran," natáhl ruku vpřed. Částečně se modlil, aby ji Medard uchytil a zahájil tak vzájemný přátelský vztah, částečně se ho nechtěl dotknout, hlavně jeho špinavých a umaštěných rukou.

Medard ji však uchytil a krátce potřásl.

„Mě už znáte," ušklíbl se a začal loupat uvařené vejce. „Nebyl předchozí dozor taky z rodu Ran?"

„Ano, můj bratr."

„Aha," dělal, že ho to zajímá, ale více ho zajímal bílý a měkký povrch pod skořápkou.

„Co tomu říkáte? Mohl bych apelovat na ministra, aby odměnil vaši dlouholetou práci a trochu vám odlehčil břemeno."

„To je v pořádku. Někdo nad těmi zločinci musí držet pevnou ruku."

„A ta vaše je obzvlášť pevná," lichotivě se usmál Duen, ačkoliv z nějakého důvodu si opět vzpomněl na vyhublého Bashiu a na jizvy na jeho těle vykukující skrze díry v oblečení.

„Důležité je nastolit řád. Něco za něco. Nechat je žít ve vědomí, že to může být ještě horší. Nemůžete jim však zakázat vše, jinak se vzbouří. Přinejhorším, není nic, co meč a bič nevyřeší," Medard klidně vysvětloval, zatímco byl plně ponořen do dlouho nepocítěných chutí toho jídla.

„Nebál jste se, že by využili své šance a během zemětřesení uprchli?"

Při této otázce správce málem vyprskl všechno jídlo v ústech zpět na stůl. S úšklebkem na tváři, jen mávl rukou.

„A kam by šli? Hory jsou kruté, sami to ví. Cestovali jimi. Mohli by to zkusit, ale daleko by nedošli. A s jejich zraněními sotva."

„Zvládl jste tu situaci bravurně," pochválil Duen Medarda, ten však právě polkl a při poslechu těch slov se akorát zakuckal.

„Nebuďte naivní. Víme, jak to s doly dopadlo. Jen hrstka zachráněných přežila," Medard podezíravě hleděl na mladíka, na toho jakéhosi Duena, a myslí se mu honila spousta myšlenek. Především jedna byla velice hlasitá – jak on může mluvit o zvládnutí situace. On, který nezažil tu hrůzu, neviděl tu krev, neslyšel ty nářky. On, který se nemusel rozhodovat mezi životem a smrtí, který nepropůjčil dýku neznámému vězni, aby ulevil všem, které již nepůjde zachránit.

Vsadil by se, že s jeho pěkným čisťounkým oblečením ani jednou nevkročil do dolu. To si pak už vůbec nedokáže představit tu situaci, to opatrné nakračování mezi kameny, to nebezpečí ve vzduchu, všudypřítomné jako prach. Ty vzdálené vzlyky, k nimž se již nikdo neodkázal dostat. Ty obličeje dozorčích, když podepírali muže s rozdrcenými končetinami.

Kdepak. On si tu pravděpodobně popíjel alkohol, stejně jako dnes, a mlel podobné sračky.

„Chtěl bych se vás zeptat," načal Duen a lehce se naklonil nad stůl.

„Výměnou za hrnek chlastu?"

„Když budete chtít dva, tak klidně dva," odvětil vyzývavě, čímž starého správce jen rozesmál. No, má rozhodně koule, to musí uznat.

„Tak se ptejte."

„V Adranuchu, ještě v zimě, jedné noci uteklo z vězení pár vězňů. Jeden se dostal k nám do domu. Ani jsme o tom nevěděli, kdybychom nenačapali naši služebnou, jak mu pomáhá. Volala ho Bashio. Stihl uprchnout, ale nevím, co se s ním stalo."

„Hm?" nadzvedl obočí Medard, Duenův příběh zněl celkem zajímavě.

„Možná se dostal na svobodu, možná byl chycen. Nezjišťoval jsem. Jen z naší služebné vypadlo, že to byl její bratranec. Byla řádně potrestána, už jsme ji chtěli vyhodit z domu. Ale je to starší žena, neodkázala by se o sebe postarat. Jenže zdá se, že jí život není milý. Pořád se mě ptá, jestli o něm něco nevím."

„Ptal jste se na ústředí?" první otázka, která by napadla kohokoliv. Duen jen zamračeně zavrtěl hlavou.

„Ptal, ale marně. Všechny informace jsou prý diskrétní, nemám k nim přístup. Pouze rodinní příslušníci. Jenže když tam přišla služebná, jen zahlásali, že tam nikoho s tímto jménem nemají. Více nehledali. Znáte to. Pokud nemáte známosti nebo daly v kapse, svět je k vám otočen zády."

„Je tu spoustu pracovních táborů."

„Ano, to vím. Také se ještě zeptám jejich správců, až dorazí. Pak mě čeká ještě cesta na jih. Když nebudu mít štěstí zde, možná tam ho budou znát. A možná už je mrtvý, kdo ví!" mávl lhostejně Duen rukou a nastavil svoji tvář zpět do slunce. Nechal Medardovi chvilku na rozebrání jeho výpovědi a popřemýšlení, jestli mu o Bashiovi něco řekne, nebo nikoliv. Duen sice Bashiu už našel, ale jak toho starce zná, i kdyby se k němu nějak propašoval a navázal rozhovor, setká se s pouhou ignorancí.

A sám neví, jak mu po svém výstupu čelit.

Takže se rozhodl nejprve shromáždit informace, teprve poté zaútočit. Tato strategie se vždy vyplatila a nehodlá vymýšlet jinou.

„Říkal jste Bashia?"

„Ano, Bashia," pokývl Duen hlavou, ale držel oči zavřené, jako kdyby jeho zájem o tu osobu byl opravdu malý až nulový a vyptává se jen příležitostně.

„Nejprve ten hrnek," vypil zbytek alkoholu a posunul prázdnou nádobu, aby Duen zaplatil cenu za vyžadované informace. Ten otevřel oči, na tváři úsměv. Má štěstí, že tito drsní chlapi většinou dodržují své zásady a jsou zvyklý jednat přímočaře. Zato dohody s úředníkem si teprve vyžaduje opevnění a spoustu prostoru pro dlouhé vyjednávání.

„Mám jednoho takového člověka. Přeživší."

„Takže žije? A nechybí mu ruka nebo noha?"

„Ne."

„To bude Aika ráda," Duen se nepokoušel vymýšlet jména, přišel s jejich drobou služtičkou, alespoň nemusel lhát. „A jak dlouho u vás je?"

„Od zimy. Znovu ho chytili. Četl jsem si jeho spis. Udala ho služebná."

Duen pokýval hlavou, v duchu nadával na toho blbce, že se nechal chytnout ještě tu noc. Že jeho snahy ho dostat na svobodu byly naprosto zbytečné. A k tomu se tak sprostě nechal udat! Proč se ukrýval – ať se už ukrýval kdekoliv? Proč zacházel do takových extrémů, než vydal Duenovi ten prokletý opál, když se stejně nechal chytit? A pak málem zemřel při zemětřesení! Čeho tím chtěl dosáhnout, ha? Čeho?

Zatímco uvnitř zuřil, navenek se usmíval a přátelsky se vybavoval.

No, ale štěstí se ho drží jako klíště. Zvládl v pracovním táboře přežít více jak půl roku a k tomu vyšel z celé katastrofy téměř bez šrámu.

„Počkat, vy si pamatujete spis nějakého obyčejného vězně? Já bych jim nevěnoval ani jeden pohled!" pochleboval správci, jeho oči údivem rozevřené.

Medard však mlčel. Dýka na pase ho neobvykle stahovala k zemi.

„Myslíte, že by s ním šlo promluvit? Ať ho mohu pozdravovat od jeho sestřenice."

„Je to vězeň," namítl správce, přesto prosbu úplně nezamítl.

„Ano, to máte pravdu. Nevadí. Nebudu vám nabourávat váš systém. Ale děkuji vám za vaši sdílnost. Aika bude rozhodně velmi šťastná, když uslyší, že její bratranec stále žije."

„Měl byste však brát na zřetel, že ať už byl Bashia jakýkoliv, ten muž v dolu je nyní jiný. Promluvit si můžete, ale nečekejte, že váš rozhovor s ním bude představovat rozhovor s jejím bratrancem," promluvil náhle Medard, čímž opět nechal téma otevřené a jen upozornil Duena na zapomenutý fakt.

Že každý po takovém utrpení ztratí racionální nit a stane se někým úplně jiným. Bashia nevyjímaje.