Upozornění! Obsahuje hodně násilné části.
_____________________________________

„Dají to vědět jeho rodině?" promluvil jednoho večera tiše Bashia. Sumaleeovo tělo bylo již dávno vyneseno a odhozeno z útesu, aby si na něm mohla pochutnat divoká zvířata. Daonun se od té doby stáhl do sebe, ten zřídkavý úsměv nyní vymizel úplně, jiskry v jeho očích pohasly. Stařec, který působil doteď stále jako pln života, přestože tvrdě dřel nejen pro sebe, ale pro všechny vězně v pracovním táboře Muchin, nyní jakoby nežil. Jako kdyby opustil své tělo ten den, co Sumalee odešel z tohoto světa, a doprovodil ho k jejich Pukhonovi.

I Bashia cítil smutek v hrudi, neobvyklá úzkost mu svazovala ruce, že i on již pochyboval o nějakém smyslu této práce. Jako kdyby smysl nějaký byl. Doteď však asi uchovával naději, možná jen bláhové představy o tom, že jednou opravdu toto místo opustí. Nějakým zázrakem, třeba. Nějakým ediktem, který by vychválil jejich výkon a postupně z nich třeba udělal zaměstnance než otroky.

Sám nevěděl, kde se tyto naděje vzaly. Že je držel v sobě, nevědomky, a díky nim tak nějak přežíval. Bral to jako život, mizerný, ale přesto. Mohl chodit, mohl mluvit, jíst a pít, vdechovat čerstvý vzduch a vystavovat svůj obličej slunci. To je základ každého bytí. A všechny jeho vnitřní řeči o smrti byly jen možností, na kterou se nějak připravoval.

Ale smrt Sumaleeho mu jen otevřela oči. Ukázala, jak naivní byl.

Splní nebo nesplní limit? Záleželo na tom? A má smysl tak dřít kvůli ostatním? Už, stejně jako Daonun, odmítal dolovat navíc a své nálezy zahrabávat. Jakékoliv potěšení a hřejivý pocit z pomoci druhým se již nedostavoval. Neměli by raději chtít, aby jejich utrpení skončilo co nejdříve?

Nebyl Sumalee a Merian nakonec jediní šťastlivci mezi všemi vězni?

Daonun si povzdychl. V ruce držel už celou hodinu placku, do které se sotva zakousl.

„Neměl rodinu, můj příteli. Zemřeli, když mu mohlo být šest let," mluvil, přesto jeho tón strádal život.

„Požár," dodal ještě předtím, než se Bashia stihl zeptat na podrobnosti. Ačkoliv to bývalý lovec neplánoval, nechtěl zacházet zbytečně do detailů a otevírat staré rány.

„A jinou...?" musel mít přeci ženu, alespoň. Možná i děti. Určitě, děti by mohl mít.

„Jsme vyhnanci, nemůžeme si dovolit rodinu," odvětil a zdálo se, že se o tom bavit nechce. A tak Bashia respektoval jeho rozhodnutí a více se na nic nevyptával.

Následující den si jako vždy nechal na krk nasadit dřevěný límec, do rukou se mu dostal krumpáč. Pevně sevřel dřevěnou rukojeť, tak robustní a hrubou, že při nešikovném pohybu se mu ihned do dlaně může zarýt tříska.

Potěžkával si ho v dlaních, jeho oči občas blikly na nohy dozorčího před ním. Kdyby se rozmáchl...

A co ostatní?

Než si stihl uspořádat své myšlenky, už byl zatažen za provaz a táhnut ke skupině vězňů, s nimiž se odebere na těžební místo. Nechápal, co se to děje. Mohl se jen kousnout do rtu a následovat zbytek, s nimiž sdílel jednotné místo uvázání – koně.

Každý našlapoval opatrně, nechtěl udělat velký hluk. Poslušně následovali trasu ozbrojených dozorčích, připravovali se duševně na dnešní práci, která buď bude výnosná, nebo nikoliv. Ještě je v oblacích, jestli se jim poštěstí narazit na opály, vložit je dozorčím na váhu, jestli dosáhnou požadované hmotnosti a budou si moci oddechnout. To nikdo netušil.

Jakmile dorazili k otvoru ve skále, dozorčí je po jednom odvazovali a táhli do nitra jeskyně. Pochodně jim svítily na cestu, nakonec skončily položené na zemi. Provaz, který z nich dělal osedlaný dobytek, byl nahrazen kovovým řetězem s očkem zatlučeným do skály, aby jej nemohli jakkoliv přetrhnout či přeseknout. Nato je dozorčí opustili a mířili pro další. Jeden po druhém našel své místo, kde bude pracovat, hloubit stěny a vyhledávat vzácné kameny. Někteří sdíleli stejné očko, jiní byli samostatní. Bashia byl umístěn až na konec, poblíž Daonuna, na nevýhodnou pozici u východu. Na práci mu svítilo slunce, takže ho alespoň nebudou po dnešku bolet oči, zato si nemůže dovolit se úplně flákat, jelikož uniforma dozorčích je jen pár metrů od něj. Aby toho nebylo málo, uzavřeli východ mříží a další pracovní den mohl začít.

Bashia nějak nemohl sebrat sílu. V mysli mu hrál rozhovor z předchozího dne. Smíchával se s jeho utrpením, když se pokoušel na ulici sehnat něco do úst. S lítostí z faktu, jak neprávem byl obviněn Utimem a musel tak opustit obchodní skupinu. S žalem ze ztráty jeho domova, který si tolik oblíbil. S frustrací z otázek, jenž mu nikdo nebyl schopen odpovědět, ani ta žena, kterou hledá a nemůže nalézt. S bolestí způsobenou zradou Chasan, která si myslela, že udat Bashiu je nejlepší způsob, jak utéci z domácnosti a postavit se i se svým nenarozeným dítětem na nohy. Se zklamáním, které pociťoval, když na něj Duen dvakrát zamířil mečem a rozsekal tak tu špetku důvěry, kterou si k němu lovec vybudoval.

Držel krumpáč pevně v ruce, ale nedokázal ho zvednout.

„Hej! Ty! Pusť se do práce, a hned!" absence charakteristického ťukání samozřejmě přivolala pozornost dozorčího, a tak nemohl déle otálet. Zvedl nástroj a silně s ním bouchl do skály.

Jednou... Podruhé... Potřetí...

Najednou začal pociťovat, že něco není v pořádku. Vyplašeně hleděl na své nohy, jež vnímaly podivné vibrace a otřesy, přenášely je do celého těla a podkopávaly Bashiovu stabilitu. Jeho uši zaznamenávaly zvláštní burácení šířící se skalami jak zevnitř, tak zvenčí. Zvuky ho obklopovaly, doslova obléhaly, stávaly se hlučnější a nebezpečnější; podobně jako otřesy, které nabíraly na intenzitě. Nakonec přeci jen upadl, ale ani si to neuvědomil, plně soustředěn na hysterické výkřiky a bolestné kvílení; na prach, jenž se z nitra jeskyně linul a vytvářel nepropustnou mlhu.

„Co se děje?"

„Schovejte se do bezpečí!"

Dozorčí prchli, jejich stíny zmizely z výhledu. Bashia za nimi jen marně natahoval ruku, pokoušel se postavit alespoň na čtyři, aniž by se opět svalil na zem. Chtěl se za nimi vrhnout, utéci, ale řetěz ho udržoval na místě, v okruhu pár metrů od místa přibití.

Přesto měl štěstí, že se pohnul z místa. Skála nad ním pukala, nejprve se drobné štěrbiny šířily podél zdi a stropu, rozšiřovaly se, až nakonec odpadávaly kusy kamení dolů. Kdyby setrval na místě, trefily by ho do hlavy.

Nevěděl, kam se ukrýt, co dělat. Byl bezmocně připoutaný ke stejnému místu, kde mohl jen vyčkávat na to, až ho zavalí větší kus kamene a ukončí jeho trápení. Začal zběsile kašlat, když se prach dostal do jeho plic a dráždil jeho dýchací cesty. I oči musel zavřít, jak ho pálil písek, jenž se do nich dostal.

Tohle je konec?

Opravdu?

Svalil se na záda a odpočítával poslední sekundy jeho života.

Asi ano.

„Hej, vstávej!" ucítil ránu v žebrech. Ach, někdo do něj kopl. Vždyť si tentokrát lehl do ústraní, v této uličce nebyly stopy po tom, že by ji využíval i někdo další. Myslel, že by zde mohl najít útočiště.

„Vstávej, ty hovado líné!"

To aby dnešní den trávil potulováním se po městě, přece musí najít nějaké bezpečné místo, kde by mohl v klidu přenocovat. Ale kde? Měl pocit, že celé město měl již dávno projité.

„Honem!"

Bashia otevřel oči, ale místo šedivého nebe, vysokých korun stromů a slunečního světla spatřil jen zatemnělý strop jeskyně, překryt dýmem, který ho donutil se opět zakuckat, a dvojici dozorčích, kteří nad ním postávali jak nad kýblem s výkaly.

Aha, tak pořád žije?

Okamžitě si vybavil celou událost, to hřmění Písečných hor, ty rány, jak se odlamovaly kusiska skal a zavalovaly všechno živé v dosahu. Několikrát zamrkal a divoce zalapal po dechu.

„Vstávej, potřebujeme najít další," ještě jednou ho dozorčí kopl nohou, ale ne silně. To vůbec. Spíše do něj žďuchl, aby probudil jeho vandrovnou mysl a povzbudil ho v misi, která je čekala.

Bashia pociťoval, že něco je špatně. Okamžitě chňapl po svém krku, ale místo mohutného dřevěného kolosu si pouze pohladil svoji zjizvenou kůži.

Byl volný. A za ním otevřená cesta ven!

Ohlédl se, aby spatřil sluneční svit rozptylující se v temném prostoru jeskyně. Volal ho. Vábil ho. Už měl nakročeno, že uteče, že dá sbohem tomuto místu a již nikdy sem nevkročí.

„Tady je další!" zvolání dozorčího však všechny jeho plány smetly ze stolu.

Daonun.

Bashia se divoce rozběhl, až předehnal tu dvojici, která ho přivedla mezi živé.

Utíkal, kličkoval mezi balvany, v jednu chvíli se musel protáhnout úzkou škvírou mezi celou zdí ze skály, která se urvala z vrchu a zamezila plynulému průchodu dolem.

A za ní dřepěl ozbrojený dozorčí, vedle něj položená pochodeň, a snažil se zjistit, jestli ten muž ještě žije.

Jestli dýchá. Jestli jeho srdce bije.

Ačkoliv i kdyby, co by s ním bylo?

Bashiovi se zasekl vzduch v plicích. Nehodlal dál postupovat, bál se, že když udělá pár kroků v před, bude se opět opakovat to, co před pár dny v hale se Sumaleem. Že bude zase svědkem toho, jak naposledy vydechne. Že jeho srdce ponese další tíhu navíc, další naděje někoho, kdo si zasloužil lepší život. A čí naděje nebude nikdy schopný převést do skutečnosti.

Jenže Daonun zrovna otevřel oči. Nemohl vidět Bashiu zřetelně, přesně tím směrem však upínal svůj zrak, a tak muž už nemohl utéci před svým osudem. Pomalu se přišoupal k jeho polomrtvému tělu. Dozorčí, který Daonuna kontroloval, byl nejprve vyděšen, když se po jeho boku objevil někdo jiný než jeho kolega. Jeho ruka instinktivně padla na rukojeť meče. Přesto po chvilce odpadla, jak se okamžitě uklidnil, když spatřil Bashiův obličej plný bolesti a náznaky slz v očích.

Uhnul mu, udělal mu místo, aby mohl strávit poslední chvilky se svým přítelem. Odhalil tak balvan, který zaklínil nohy starce, rozdrtil je na místě v kaši masa a kostí.

Bashia si klekl ke svému příteli. Jeho dlaň byla naprosto dořezaná od kamenů, zalitá krví a obalená v písku. Bashia si neodvážil ji uchopit, nechtěl svému příteli způsobit ještě další bolest. Chtěl mu v tomto okamžiku ulevit, jak jen to šlo. Položil tedy dlaň na Daonunovo rameno a pevně ho skrze jeho oblečení sevřel.

„Ba... Bashio?"

„Ano," vydechl, když ho stařec rozpoznal. Když uslyšel jeho hlas, vrásky v jeho zašpiněném a zakrváceném obličeji povolily.

„Příteli..." usmál se, natož se rozkašlal. Krev mu začala vytékat z úst, hnala se po jeho lících až k čelistem.

„Nemluv," opomenul ho tiše Bashia, ale stařec ho neposlechl a dále vypouštěl skrze zakrvácená ústa.

„Chci ti... poděkovat... za vše. A chci aby... jim řekli... aby vykonali... obřad. Ať mohu... za Puk...honem..."

„Neboj. Vyřídím," stiskl jeho rameno, aby ho ujistil, že jeho poslední vůli vykoná. Přestože byl úplně zmaten a toto ujištění mělo pouze ulevit Daonunově duši.

„Řekni... jim... Gao... Tossakii... ať... mohu... domů..." každé slovo dalo Daonunovi nesmírnou námahu vyslovit. Přesto jeho hlas postupně utichával, dokud se neztratil v šepotu, který Bashia slyšel jen díky svým bystrým uším. Držel Daonunovo rameno a cítil, jak z něj život prchá pryč. Jak jsou jeho nádechy utlumenější a slabší, dokud nezmizely úplně. A jeho srdce přestalo bít.

Pro slzy nebyl prostor. Dozorčí se snažili dostat hlouběji do jeskyně, ale zátaras bylo čím dál více a neměli sílu ani prostor balvany odhrnout stranou. Bashia je následoval, ale jeho myšlenky stále klečely u Daonuna a doprovázely ho do posmrtného života. Jeho tělo pomáhalo, jeho duše však nebyla přítomna.

Až když už tři hodiny seděl na kusu kamene před správcovou chatou, konečně se dokázal rozhlédnout kolem sebe a něco vnímat.

Byl to děs. Naprosto šílený pohled.

Zranění vězni s amputovanými končetinami vykřikovali bolestí. Jiní stále ještě leželi v bezvědomí. Je pár bylo schopných chůze, třebaže měli zlomenou ruku a oděrky různě rozprostřené po těle.

Jediný Bashia se zdál, že z dolů vyvázl téměř bez šrámu. Jeho štěstí bylo neuvěřitelné. Jen díky jeho extrémně nevýhodné pozici u vchodu do dolu ho nic nezasypalo a byl velice rychle a snadno nalezen.

Štěstí měla také skupinka, která se vydala rýžovat v blízkém potoku.

Onsah to štěstí neměl. Skončil pravděpodobně navždy pohřben v hloubi jeskyně.

Medard nervózně přecházel sem tam, vyčkával na další zprávy dozorčích, sám vyslal dva na koni zanést zprávu do blízkých táborů a osady, žádal je o pomoc pro vězně. Věděl, že potrvá minimálně den, než se někdo dostaví do tábora Muchin, přesto si nemohl pomoci a hledat činnosti, které by ho jakkoliv rozptýlily při tomto nekonečném čekání.

„Ty! Co tu sedíš! Pomož jim, ne snad?"

Bashia uslyšel ta slova, ale nemyslel si, že je to mířené na něj. Vlastně, vůbec nic si nemyslel. Nějak si nebyl ještě plně vědom toho, že tu sedí. A nářky vězňů mu byly velice vzdálené.

„Slyšíš?!" zato kopanec cítil až moc dobře. Vrhl ihned po správci nebezpečný pohled, jenže ten se zrovna znepokojeně rozhlížel po zraněných tělech a skryté výhružky si nevšiml. „Pomož jim, jakkoliv. Ať neumírají sami."

Nato uvolnil ze svého pasu dýku a odhodil ji na zem.

Poté se otočil a prudce vtrhl do svého příbytku.

Bashia mlčky hleděl na zanechanou dýku. Na dlouhou lesklou čepel, v níž jeden spatřil svůj vlastní odraz. Poslední záblesk života. Světlo na konci tunelu.

Hleděl na ni dostatečně dlouho, přesto neschopný ji zvednout ze země.

Bylo zřejmé, jaký úkol mu Medard přidělil.

Ukončit utrpení těm, které nelze zachránit. Ať se zbytečně jejich bolest nenatahuje.

Bashia měl představovat Delaiu, jenž si přišel pro duše mrtvých. Měl je vlastnoručně vytrhnout z těla vězňů, zabodnutím dýky do jejich srdcí. Měl je držet za ruku, zatímco teplo opustí jejich schránky.

Jeho úkol byl možná nejdůležitější ze všech, které byly ten den uděleny. A právě Bashia byl tím pravým, kdo se toho úkonu mohl zhostit.

Sevřel rukojeť dýky. Tolik měsíců pořádně nedržel nůž, přesto dýka v jeho dlani mu poskytla hřejivý pocit nostalgie, jak mu připomněla, kým jednou byl. Svíral ji, držel se jí jak provazu, na němž závisel jeho život. Stala se jeho věrnou přítelkyní, přestože se s ní setkal poprvé v životě.

Bylo strašlivé, že tak hrůzná zbraň představovala pro Bashiu spásu a návrat k jeho kořenům.

Zvedl se ze země a rozhlédl kolem.

A tak, jako tehdy ukončil trápení tomu umírajícímu koni, nyní sprovázel ze světa trpící vězně. Jednoho za druhým, nemilosrdně, avšak s milosrdným poselstvím. Děkovné pohledy umírajících mu přivedly do očí slzy.

Už aby tento den skončil a stal se pouhou noční můrou...

Do tří dnů Medard obdržel od poslů hned několik zpráv. Většina se týkala zemětřesení, které zachvátilo celé Písečné hory. Ošetřovatelů byl nedostatek, soustředili se především na obyvatele měst a vesnic, kteří skončili zasypaní pod sutěmi jejich domovů. V duchu si pochválil svoje rozhodnutí neprodlužovat bolest vězňů, jelikož by se jim pomoci stejně nedostalo. Bashia dostal za odměnu příděl jídla navíc, za jeho rychlé a pečlivé konání i rozhodování, koho ušetřit nelítostné čepeli.

Když si Medard ten večer vyzvedával dýku zpět, nalezl Bashiu zničeně sedět na svém původním místě, na mělkém balvanu. Jeho ruce plné krve, obličej a vousy ulepené od zaschlých slz. Držel pevně rukojeť dýky, přestože se zdálo, že se jeho tělo mělo každou chvilkou zhroutit.

„Udělal jsi správnou věc," promluvil Medard, přestože hlasem drsným a přísným, byl v něm náznak empatie. Bashia ho přesto přeslechl.

„Díval jsem se do tvého spisu. Jsi lovec, nikdo jiný by to lépe neprovedl."

Sklonil se pro dýku, ale Bashia ji ne a ne pustit. Medard si odfrkl.

„Z těch, které jsi nechal žít, ještě čtvrtina možná zemře. Ty jsi přežil, měl by ses radovat. Chraň si svůj život. Na," násilně rozevřel jeho ruku a namísto rukojetě mu do dlaně nasypal hrstku sušených plodů kustovnice. Vedle něj pak položil několik placek navíc a kus sušeného masa.

Těžba opálů byla okamžitě pozastavena. Ztráta pracovní síly byla enormní, a nejednalo se jen o vězně, ale i zaměstnance nebo původních Písečných lidí. Kdo přežil, i tak nemohl okamžitě zpátky do práce, jelikož jeho tělo bylo zraněné nebo trvale deformované. I skály nebyly stále bezpečné. Co když se utrhne další zemětřesení, co kdyby zemřel i ten zbytek lidí, který přežil?

Dokonce ti přeživší již nenocovali ve své jeskynní hale, jelikož i ta podlehla zkáze. Přestože nebyla kompletně zavalená, nechat tam přenocovat vězně bylo jako nabízet maso hladové šelmě. A tak tu hrstku lidí strážili dozorčí v chalupě, která se uvolnila, zatímco zbytek dozorčích se rozmístil rovnoměrně po ostatních budovách. Lidé se v prostorech těsnili, ale nebylo zbytí. Některé budovy byly více či méně narušeny zemětřesením a tedy neobývatelné, dokud nebudou opraveny. Kdo tedy mohl, tak vzal do ruky místo krumpáče kladivo a pomáhal opravovat střechu a podepírat trámy.

Ještě všechno nebylo opravené, když se do tábora dostal další posel a udýchaně předal vzkaz Medardovi.

Tábory se koncentrují a i oni jsou povinni opustit Muchin a putovat do tábora, jenž není umístěn tak hluboko v horách.

Zatímco ostatní dozorčí skákali radostí, jelikož se dostanou blíže běžné civilizaci, Medard moc nadšený nebyl. Ten tábor není určen pro práci s vězni, budou dostatečně připraveni s bezpečnostními prvky? Jenže rozkaz nemohl odmítnout. A tak se během jednoho dne zabalilo vše, co se dalo, a během tří dnů již procházeli opevněním s honosnou cedulí nad branou. Bashia jen letmo vzhlédl, aby si přečetl nic neříkající název. Binhe.

Tento pracovní tábor byl na úplně jiné úrovni. Poskytoval spoustu zázemí pro pracovníky. Separátní kuchyni, z níž se linuly všelijaké vábivé vůně, které jak dozorčí, tak vězni necítili již dlouhé měsíce i roky. Luxusní stáje plné zdravých koní. Dokonce i drobný dvorek s ovcemi, kozami a slepicemi, pro domácí výrobu surovin, aby sem zásobní vůz nemusel jezdit tak často.

Zaměstnanci pobíhali sem a tam, přísných a ozbrojených dozorčích bylo jen zřídka, dohlíželi pouze na to, aby se opál nedostal za brány tábora. Zvířata nezmlkla v jejich typickém mečení a kdákání, a dokonce mnozí zaslechli ženské hlasy. Bylo tu jednoduše živo. Příjemně. Veškeré vzpomínky na chladné skály a bolestivé výkřiky byly zahnány pryč. I Bashia na okamžik dokázal opustit svůj smutek a užívat si pohledů, které se mu naskýtaly. Jako někde v osadě, na jeho statku, na ulici Viniperu. Neuvědomoval si to, ale pod jeho plnovousem se na okamžik zformoval úsměv.

Rozhlížel se kolem, přestože se moc zastavovat nemohl. Měl spoutané ruce, podobně jako další desítka vězňů. I tak jeho oči bleskově procházely zdejší budovy, zkoumaly jednotlivé osoby a snažily se v duchu domyslet si jejich úlohu na tomto místě.

A pak se zasekly na jedné specifické postavě, která vysedávala na lavičce, nastavovala obličej do slunka a k tomu popíjela cosi v hrnku.

I jeho nohy se na místě zastavily. Náhlé stanutí způsobilo, že do něj zezadu naboural další vězeň. A do něj zase další. Kaskáda nárazů vyvolala rozruch, který připoutal pozornost dozorčích i nejednoho kolemjdoucího. I muž sedící na lavičce, vyrušen tím hlukem, otevřel oči a namířil je na hlouček nově příchozích vězňů, které zde již nějakou dobu očekávali.

A jak je nejprve líně rozmrkával, snažil je přizpůsobit osvětlenému prostředí, jakmile postřehl onu osobu v davu, okamžitě je doširoka rozevřel a naklonil se nad stůl.

To se mu snad zdá! Je to opravdu Bashia?

Odfrkl si, než si upil hrnku a pohodil vlasy dozadu. Na tváři se mu formoval škodolibý úsměv.

Na lavici neseděl nikdo jiný než Duen.