Zranění, která muži ten den obdrželi, je nutně neodsuzovala ke smrti. Stačilo, aby se jejich rány na zádech zacelily, což s hrstkou bylinek nasbíraných vězni za poslední měsíce bez problémů šlo, a mohli pokračovat ve svém úkolu - hledání a dolování opálů ze skály. Jen co do jeskyně vstoupili první lidé, ihned utíkali ke svým zásobám sušené trávy a nesli je na hromadné místo, kde se namíchala správná směs a aplikovala na všechny zbičované muže. Z tohoto pohledu bylo o problém postaráno a nyní vše záviselo jen na tom, kolik dnů jim Medard odpustí, aby se jim rány na zádech při práci znovu neotevíraly. Poté by byla léčba komplikovanější. Nejenže by se tenčila zásoba bylinek, riziko infekce by násobně vzrostlo. Horečky by se poté jen těžce srážely dolů, s limitovaným přístupem k vodě a v těchto teplých dnech.

Dokonce i milenec té ženy měl celkem velkou šanci přežít. Měl. Jenže nelze soudit tělo, když není znám stav duše. A ta žít nechtěla. Po pár dnech museli vynášet jeho chladné tělo ven z jeskyně.

Merianin stav šel prudce z kopce, už jak dostala ty kopance. Vše se následně spojilo s psychickým traumatem obdrženým pohledem na utrpení jejího milého. Nejprve kvůli ní mělo přes třicet mužů přijít o své přirození. Jakoby toho nebylo málo, její milý se prozradil, aby ostatní zachránil, což mu přineslo jen bolest a ještě větší bolest. Rozhodnutí o ranách bičem se pak skoro rovnal rozsudku smrti. Jakmile se jí spustilo krvácení, bylo jasné, že s plodem je něco špatně a v těchto podmínkách, téměř bez lékařské pomoci, to vede pouze k jedinému výsledku. Ona sama by možná přežila, pokud by se jí dostalo větší péče, ošetření, pročistily se jí cesty, možná by byl potřeba menší chirurgický zákrok. Jenže v horách, v nebezpečných skalách - kde by se zde našel někdo, kdo ví jak pracovat s těhotnými ženami? Mrtvý plod v její děloze jen vyvolá zánět, a po dnech strávených v horečce by stejně umřela.

Medardova nabídka byla vlastně projevem milosrdenství.

Bashia to tušil, věděl, dokázal si vše vyvodit. Přesto se na své okolí nemohl dívat stejnýma očima. Již ne. Toužil utéci, něco s tou nespravedlivostí dělat, ale více a více se ujišťoval v přesvědčení, že je to marné. Že čím více se chtěl dostat ven a bojovat, tím nemožnější a zbytečnější to bylo. Kdyby mu bylo vše lhostejné, neuvažoval by o možnostech, jak se dostat ven, a zbytečně by nepodléhal frustraci.

Po pár dnech byli zbičovaní muži opět vyhnáni do dolů. Je jasné, že každý jejich pohyb je musel nehorázně bolet, a z tohoto důvodu nevydávali za sebe to nejlepší, co běžně dokázali.

Avšak nižší výkon znamenal jediné - nesplnění podmínky.

Bashia se rázem obzvlášť přehnaně snažil, a nejen on, všichni zdraví vězni. Hledali opály navíc, zahrabávali je do země, aby si je zranění mohli vzít a označit za své, aby si jimi mohli vykoupit život. Pokud by nesplnili limit a podstoupili by další trest, s jejich rozpáranými zády, kdo by to dokázal přežít?

Bylo poznat, že jsou všichni o srovnání unavenější a vyhublejší než běžně, a že samotná hala jeskyně ihned utichla, jak všichni vyčerpaností padli a spali celou noc.

Protože Daonun a Sumalee byli experti na místa s opály, vyčerpávali se nad míru unesení. Daonun, jako starý muž, dokonce jednou při návratu do jeskyně omdlel a kdyby po jeho levici nešel Sumalee, už by se udřel hlavou do ostrých kamenů. Bashia mu poté daroval půlku své placky, ačkoliv sám opět zhubl až na kost.

A Sumalee tímto prudkým pohybem jen namožil svá záda, která pravidelně máčel v krvi, a nyní se mu podařilo opět protrhnout další ze zacelených ran.

Horečka, která se ho chytla, nechtěla ustoupit. A ať Bashia sbíral bylinky po cestě do dolu jakkoliv efektivně, dokonce sám schytal pár ran bičem za zdržování, nestačilo to.

Daonun celé dny jen mlčel. Jeho vrásky na obličeji se prohloubily, nyní působil jak stařešina rodu, pouze jeho vlasy si ještě zachovávaly něco z jejich původní barvy. Vězni postupně přicházeli k blouznícímu Sumaleemu, ptali se, co mohou pro něj udělat. Vždyť nebýt jeho, unikali by trestu z nesplnění limitu tak snadno? Ne. A kdo ví, jestli by sami nebyli dávno u Delaia v podsvětí.

Bashia se také cítil bezradně. Vinil sebe, že nedokázal být efektivnější, aby se zbičovaný nemusel pro ostatní tolik namáhat; vinil Merian, že všechno začala svojí naprostou nezodpovědností; vinil jejího milého, který unikl jeho pěsti jen díky faktu, že kosti jeho samotného leží kdesi mezi skalami; vinil dozorčí, že nedokázali být k nim ohleduplnější a vstřícnější. Že se ani nepokusili Sumaleeho vyšetřit, dovést ho do nejbližší osady, kde by se pomoc našla.

Ale co by oni dělali s vězněm, který sem byl zavezen, aby zemřel?

Sevřel ruce v pěsti, rozhořčeně vzhlédl do chodby, která vedla ven z jejich vězení.

Daonun se nedokázal dívat na toho mladíka, který měl život před sebou, jak bezmocně leží a topí se v horečkách. Jak kapky potu rosí jeho čelo, jak se nervózně vrtí a kroutí, mysl plnou nočních můr.

„A ten váš Pukhon, ten vám nemůže pomoci?" Bashia nevěřil v bohy, ani Namasilijské, ani v žádného zázračného předka. Ale zoufalé časy volají po zoufalých činech, a pokud - pokud ve víře v Pukhona leží jen špetka naděje a šance na uzdravení, musí se jí chopit oběma rukama!

Daonun zavrtěl hlavou.

„Pukhonova síla netkví v něm, ale v duších jeho dětí, které s sebou neseme na cestě životem. Avšak ta síla je již malá, ztracená v generacích, které leží mezi námi a ním. Pomáhají nám v běžných činnostech, ale uzdravit nemocného, to vyžaduje velkou životní sílu a velké odhodlání. A to já nemám. Nikdo nemá. Nastal jeho čas, musíme ho nechat jít. A jediné, co pro něj můžeme udělat, je nasměrovat jeho duši k Pukhonovi a zabránit věčnému bloudění v mezisvětě."

Bashia naslouchal slovům, drcen zklamáním, které zažíval. Když ani jejich bůh nemůže pomoci, na koho se obrátit? Je vůbec nějaká síla, která by dokázala zasáhnout? Všechno je nakonec pouze o jediném. O prázdných modlitbách, které jsou vypuštěny z úst a rozprchnou se stejně rychle jako kouř z horkých úst.

Daonun vstal, šel si odskočit. Bashia mezitím opět přiložil ruku na hořící Sumaleeovo čelo, jako to dělával poslední dny v časech jeho hlubokého spánku. Zdálo se, že se opět dostal do nepříjemných vzpomínek.

„Mami... Tati!" mumlal, přičemž cukal hlavou, zmaten tím, co ve svém snu vidí. Bashia si nemohl pomoci než vzdychnout. Tak mladý a... Kdo jsou vůbec jeho rodiče? Ví o tom, že jejich dítě umírá?

„Mami... Uteč... Mami..." nadále se vrtěl, halucinace ho plně ovládly. Bashia se chtěl natáhnout pro hadr nasáknutý vodou, jenže sotva oddálil svoji ruku z jeho čela, byla mu okamžitě připlácnuta zpět. A to nikým jiným, než blouznícím mužem. Cítil, jak horko prostupuje skrze pokožku čela do jeho otevřené dlaně. Nebo to byla jeho dlaň, která emitovala to šílené teplo?

Bashia si zprvu myslel, že se probudil ze snu. Brzy však svoji teorii zamítl. Sumalee nadále ležel, a sice jeho oči byly otevřené, jako by hleděl na strop jeskyně, nezdály se přítomné. Nemrkaly, nehýbaly se. Jen zíraly vpřed, až mrtvolně.

„Mami..." zašeptal, načež se usmál, jako nikdy jindy za celé ty měsíce strávené dohromady s Bashiou. „Mami..."

Chudák kluk, pomyslel si Bashia, jemuž to srdceryvné volání po rodičích přineslo slzy do očí. Jelikož jeho jedna ruka byla momentálně rukojmí v Sumaleeových dlaních, musel položit namočený hadr, aby si promnul oči a odstranil z nich přebytečnou vodu.

Chtěl opět uchytit hadr do rukou, byl však rázně zastaven.

Stisk na jeho předloktí byl pevný, neobvykle silný. Bashia si ihned pomyslel, že Sumalee opět blouzní a snaží se chytit čehokoliv, co mu pomůže udržet vědomí alespoň trochu ve sféře reality. Chtěl stisk povolit, aby mu mohl otřít čelo od potu, jenže sotva pohlédl na svírající dlaň, periferním pohledem si povšiml dvou ostrých bodů, jenž se na něj upínaly.

Sumalee se probudil?

Okamžitě se k němu přiblížil, naklonil se nad něj, aby s ním mohl prohodit pár slov a zhodnotit jeho aktuální stav. Lepší se to, nebo je to poslední výkřik před skonáním?

Nebyl to však obličej plný bolesti, utrpení, nebo neskonalého smutku, který spatřil. Přestože se jeho čelo lesklo, neslo zvláštní texturu smočeného lotosového listu, dokonce jedna kapka potu se zrovna skutálela a dostala se mu do očí, ani nemrkl. Jeho oči však nenesly mlhu bludů, jimž byl poslední dny vystaven. Byly jasné, čiré, jako lesní pramen vyvírající ze země.

Cítil, jak ho propalují, jak mu nedávají prostor na únik. Jak koukají přímo skrze něj, hledí do nejtemnějších hlubin jeho nitra, hlubších, než kam byl sám ochoten zajít.

„Pomsti nás, bratře."

Bashia vyjeveně hleděl na mladíka, který ještě před pár sekundami nebyl schopen říci jednoho srozumitelného slova, a nyní pravil větu jasným a pevným hlasem, jako rozkaz komandéra.

„Půjdu s tebou."

Tyto věty vyvolávaly Bashiovi husí kůži. S tím, jak Sumalee z něho nespouštěl zrak, nebyl si jistý, jak má reagovat. Je to řečeno jemu? Proč? Nedává to smysl. Spíš musí být ponořen v další halucinaci, tak reálné, že zapomíná na pravou skutečnost. Tento fakt si potvrdil, když se ústa mladíka začala pohybovat, šeptala tichá nesrozumitelná slůvka, přesto neopustila cíl jeho pohledu.

Koho vidí? Co vidí?

Sumalee?

Bashia rázem ucítil, že stisk povoluje, oba stisky, a že mladíkovy dlaně kloužou po jeho těle dolů. Nakonec sebou žuchly o chladnou jeskynní podlahu, jeho hlava padla na bok.

Hruď se přestala nadzvedávat.

Daonun se zrovna vracel ze svého malého výletu. Využil rychlého kroku, aby mladíka na dlouho neopustil a strávil s ním jeho poslední chvíle, a to do poslední sekundy. Nechtěl ztratit nikoho blízkého, jenže osud je nevyzpytatelný. Dělá si, co chce. A bojovat proti němu je marné.

Bashia klečel u mladíkova těla, v dlaních svíral jeho ruku a tiskl si ji k ústům, zakrýval šrámy způsobené prací svým plnovousem.

Probuď se. Probuď se!

Jenže on jej neposlouchal. Jeho duše již dávno opustila tělo, a to brzo začne chladnout, jen co opadne zvýšená teplota vlivem infekce.

„Sumalee!" vykřikl Daonun a rozběhl se k mladíkovi. Bashia mezitím pustil dlaň muže a odsunul se od mrtvého těla.

„Sumalee!" stařec se pustil do nářku, tekutina zaplavila jeho oči, okamžitě se přelila přes koutek a již vypínala vrásky kůže. Zvedl muže a objal ho, pevně si ho tiskl k hrudi, zatímco hlavu zabořoval do jeho ramena a utíral do něj své slzy.

Celá jeskyně utichla. Nebylo slyšet ani praskání dřeva, ani kapání vody vysrážené na stropě u otvoru. Nic. Jen Daonunův bolestný nářek, který se dotkl každého srdce v jeskyni a donutil je prožívat tu bolest s ním.

„Sumalee..." volal ho, ale odpovědi se mu nedostalo. Bashia se neodvážil ani zvednout ruku, položit ji starci na rameno. Ne. Mohl jen sedět bokem, jako vždy, a sledovat dění před ním.

Tato bolestivá rozlučka se mu navždy vryla do paměti...

Když se Daonun vzpamatoval a začal opět racionálně přemýšlet, mnoho lidí už ulehlo ke spánku. Jiní ještě nadále přemítali nad osudem Sumaleeho, přáli mu do posmrtného života jen to nejlepší. Bashia vysedával opodál, pořád dával pozor na tu dvojku, kdyby se náhodou něco stalo... Ačkoliv, co by se mělo stát? Sumalee už umřel, není nad čím dělat dozor.

Daonun se odsunul, uspořádaně si klekl k ležícímu tělu a zhluboka se nadechl. Vzpažil ruce do pravého úhlu, načež je ohnul v loketním kloubu, že jeho narovnané dlaně ležely téměř vedle jeho hlavy, nastavené směrem vpřed. Očima neopustil Sumaleeho, jeho rty se začaly velice rychle pohybovat. Znění vyřčených slov Bashia neměl šanci nějak pochytit, a to byl lovec s vycvičenými instinkty.

Občas rozeznal pouze jméno Pukhon, a tím to haslo. Nemohl však upřít jakousi podobnost s výstupem umírajícího těsně předtím, než skonal.

Nakonec se Daonun předklonil, dokud se čelem i dlaněmi nedotkl země, a tento úklon zopakoval čtyřikrát. Bashia zvědavě pohlížel na starce, ale neměl odvahu se na cokoliv tázat. A když vysílený stařec ulehl ke spánku, Bashia ho mohl jen následovat.