Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

42. I matka příroda se rozzlobila (5)

Pravda. Opravdu skončil v Hale předků. Panovník tu stále nebyl, jeho vysoké křeslo v čele haly zelo prázdnotou. Jen pár nehybných stínů vojáků strážilo vzácnou komnatu, jejíž cena představovala polovinu královské truhlice.

Ať už Duenovy vlasy zářily ve slunečním světle jakkoliv, stále byly neporovnatelné s pravým zlatem, jenž mohlo tvořit tak třetinu materiálu celé obří komnaty. Ať už bylo zakomponováno robustně jako zdobené kování, jenž bylo zabudováno do zdí, nebo pouze decentně způsobem pozlacení kamenů, dřeva i zdiva, či ve formě tenkých vláken spředených do mohutných pláten, proložených červenou vytvářející vzory lotosových květů. Svítilo všude, kam jen člověk vzhlédl. Dokonce ze zdí visely zlaté lampičky, v nichž plápolal plamínek, a ten se odrážel od toho žlutého materiálu a zahlcoval celou místnost příjemným, teplým světlem.

Tam, kde se nenacházelo zlato, byl potažen brokát. Barevné květinové vzory se začleněnými zlatými vlákny zakrývaly sedák královského trůnu, některé části zdí i polštáře sloužící jako klekadla pro ministry. Lotosové květy, exotické šelmy, ale i běžná zvěř. Každý tvor na celém širém světě měl v této místnosti své místo.

Jediná dřeva, jež si zachovala svoji strukturu, byla získána z mahagonových stromů - v tomto případě se podílela na teplém pocitu ze síně. Nebo jiná, vyrobena ze dřeva ebenového, vytvářela kontrastující černé struktury, rozbíjející ten harmonický obraz. Především strop byl celý ze dřeva, vyřezávané ornamenty připomínaly břečťany porůstající kmen stromu, drobné kvítky jasmínu i mohutná hroznovitá květenství vistárie, proplétající se navzájem, budící dojem divé džungle.

Občas na zdech visely staletí staré obrazy, zachovávající si nadále pevně své kontury i poselství, jenž chtěly sdělit. Od přírodních výjevů, tak i oslavné zobrazení panovníka a vzdávání respektu poddanými či celé rodiny panovníka ve své radostné chvíli.

Tváří tvář takovému bohatství, Duen si najednou připadal jak největší otrhanec.

A jako na potvoru měl až příliš času cítit tu tichou závist při pohledu na majetek, jehož prodáním by díky obřímu zisku celá Namasilie nemusela pět let nic dělat.

Nic zde nebylo podřadné kvality. Přestože motivy obrazů někdy nebyly úplně oku lahodící, jejich cenu tvořilo především jméno malíře, jehož rukami takové skvosty vznikly. Kdo by si chtěl pověsit do obýváku královskou rodinu? Nebo slunce celého světa, krále, jak sleduje bohatou úrodu na polích?

Zdá se mu to, nebo se za králem nachází zvláštní světlý flek?

Možná na obraz někdo z ministrů po čas jednání plivl. Možná.

Jeho Veličenstvo vkročilo do haly a rovnou se usadilo na svůj trůn. Po jeho pravici již služebná držela zlatý podnos se zralými morušemi.

„Vaše Veličenstvo. Přišel jsem, jak jste mě očekával," poklekl si pohotově a sklopil hlavu, čímž vyjádřil svůj respekt a úctu ke králi.

„Ano, ano. Zavolal jsem si tě sem, Duene. Nechtěl jsem to nechávat pouze přes edikt," popadl jeden temně černý plod a strčil si ho do úst.

Duen nadále klečel a neodvažoval se zvedat hlavu. Asi ani neměl potřebu. Chtěl to mít především rychle za sebou, už tak strávil třetinu dne jen cestou sem.

„Tvůj otec navrhl, abys nahradil svého bratra v dohlížení zásilek z Písečných hor," načal téma, které Duenovi již bylo otcem dávno vysvětleno. „Po té nemoci je tvůj bratr slabý a je rozumné, abych ho odvolal z funkce. Bude lepší, když mu bude přiřazena funkce s místem výkonu v Adranuchu. Nemoci jsou strašlivé věci a oslabené tělo se napraví jen s obtížemi. S tímto problém nemám a tvému otci půjdu vstříc."

Ale? Duen nadzvedl obočí, což však díky jeho sklopené hlavě vidět nebylo.

„Mám problém s tebou, Duene. Nejsem si jist, jestli je rozumné tě dosadit místo tvého bratra. Tvůj bratr plnil úkol perfektně, byl spolehlivý a poctivý," Duen měl co dělat, aby se před králem nezakuckal smíchy, „ale ty... Po tvé účasti na aukci a zatčení, pochybuji, jestli ti věřit, jako to dělá tvůj otec."

Tak co no, nechejte mě v Adranuchu, mně to vadit nebude. Co víc, já si to budu užívat! A svatba? Tak ji odvolám sám, co už. Plánoval si dopředu Duen, jak se více a více přibližovalo zamítnutí návrhu jeho otce.

„Ale každý by měl dostat druhou šanci. A já věřím, že ses ze svého činu již poučil. Nechci zklamat tvého otce, a doufám, že ho nezklameš ani ty."

Duen se ještě více uklonil k zemi, že málem políbil kamennou podlahu. Toto prudké konání vyjádřilo vděčnost a odhodlání se svého úkolu plně chopit, nad čímž vladař jen spokojeně pokýval hlavou.

„Vaše Veličenstvo. Děkuji vám za vaši laskavost a spravedlnost!" Duen zkousl svoji hrdost a takto vlezl panovníkovi do zadku.

„A teď už jdi. Brzy tě navštíví správce, domluvíte se na termínu odchodu do tábora Binhe."

„Vaše Veličensto," Duen však nadále čichal vlhkost kamene. „Děkuji vám mockrát za vaši vlídnost a toleranci. Mohu... Mohu k vám mít jednu prosbu?"

„Hm?" panovník se zastavil v půlce pohybu, držel moruši píď od svých úst. Duen se trochu zvedl, ale nadále hleděl do země. Potřeboval získat plnou kontrolu nad svým obličejem, jelikož ho čeká pořádné divadýlko.

„Už uplynulo mnoho let, co byl můj otec sesazen ze své pozice. Avšak vy sám víte, jak schopný on je muž. Každý den odchází do práce brzo ráno a vrací se po setmění, zničený a vyčerpaný. Pracuje z plných sil, nachází řešení na klíčové problémy, avšak místo odměny ho čeká pouze další složitý úkon. Snaží se, dělá pro to vše, aby mohl být povýšen a možná, možná se i vrátit na pozici, z níž byl suspendován. Jeho nasazení je neuvěřitelné, a jak dlouho již trvá!" Duen postupně zvedal hlavu, aby mohl upřít na krále jeho psí oči plné smutku a starostí, aby mohl svůj výkon úctyhodně završit a atakovat ho svými divokými emocemi.

„Vaše Veličenstvo, jeho zdraví chřadne a já mám o něj strach. Nedávno tomu bylo již osm let, co umřela má matka, co jsme vzdali hold jejímu jménu, darovali Delaiovi kůže i zlato, aby se o ni staral v podsvětí dobře. Já jsem neposlušný syn nezasluhující si lásky mých rodičů a jejich nekonečné víry. Avšak můj otec, ten je jiný. Ten se o nás od její smrti stará, jak nejlépe dokáže, a zároveň se snaží získat hrdost a čest rodiny zpět. Jak těžké pro něj muselo být, stanout před její pomník a vzkázat jí, že se mu opět nepodařilo postoupit? Že jeho jeden syn trpí následky po nemoci, druhý je rozpustilý a nezodpovědný? Udělal jsem mnoho chyb, Vaše Veličenstvo, a této možnosti se chopím oběma rukama, abych napravil svoje činy. Avšak můj otec, dostal někdy takovou šanci? Neviděl jsem. Bojím se, že tiše trpí, že mu je bráněno prokázat své schopnosti, že jeho úspěchy si bere někdo jiný. Nedokážu si to jinak vysvětlit," se slzami v očích, prosil velkého panovníka o pomoc, o prošetření vztahů na pracovišti, a podnítil ho k povýšení jeho otce. Samozřejmě vše nepřímo, schované za emocionálním výbuchem mladíka, který kdysi považoval krále jako svého vzdáleného strýce.

Král naslouchal těmto nářkům Duena, a místo toho problematického mladíka viděl nevinného a nespoutaného chlapce z mládí, který neustále utíkal před sluhy a schovával se do kanálu mezi květy lotosů. Viděl jeho dětské slzy, které mu zdobily tvář, když dostal od Dexuna deset ran na zadek. Viděl nevěřícný pohled jeho matky, která navštívila palác, aby se stavila za její tetou vyjádřit pozdravy a popřát pevné zdraví.

Dotknut jeho upřímností, přirozenou starostí o otce i zvláštní nostalgií, nemohl zavrhnout nynějšího Duena a poslat pryč. Semkl pevně rty, než si hluboce povzdychl. Na sobě stále cítil Duenovy oči vyjadřující emocionální zhroucení.

„Chápu tvé obavy, Duene. A je pravda, že už je to dlouho, co byl sesazen ze své pozice. Jen díky tomu, že tvůj otec je tak čestný muž, podívám se na to. Ale nic neslibuji."

„Děkuji vám mnohokrát, Vaše Veličenstvo!" Duen se opět prudce sklonil k zemi, tentokrát jednou opravdu ťukl čelem do země.

„Máš proč. Tohle je poslední šance ode mě, Duene. A není to jenom tvoje budoucnost, kterou máš v rukách," naposledy promluvil Enler Dalan, než vyslal Duena pryč z paláce.

Jakmile se ocitl pod širým nebem, setřel si všechnu vodu z obličeje a pořádně se protáhl. Rukama se snažil sáhnout na oblaky, ačkoliv to byl předem prohnaný boj. Nakonec se jen ušklíbl, oči se mu vítězně zkroutily nahoru, podobně jak koutky jeho úst, a vykročil kupředu.

Jeho otec by mu měl líbat nohy. A kdo tu je nezodpovědný, nezasluhující si lásky rodičů? Kdyby nebylo Duena, kdo by držel jejich rod při životě? Dobrá, když se neberou v úvahu záležitosti pokračování rodu, na to má ještě dost času.

Co bude pak, až jeho otce opět povýší? Nic. Možná dostane další facku, jen tak. Kdo ví.

Přestože do paláce se nechal zavést, domů se rozhodl jít pěšky. Neohákl se pro nic za nic, ne? Ačkoliv mu v tmavém oblečení a vrstvách látky bylo poněkud teplo, alespoň o důvod navíc se vysvléct před nějakou líbeznou slečnou nebo chlapcem...

„Hej!" sotva opustil zdi paláce, už o něco zakopl a málem vyválel svoji saténovou tuniku od matky ve hlíně.

„Škyt!"

„Ty jeden ochlasto," kopl do Dexuna válejícího se nedaleko brány Duen, avšak ten sebou ani nehnul.

„Dělej si co chceš," už se chtěl obrátit, ale to Dexun zatáhl za jeho tenký bělounký přehoz. Jeho ruce bojovníka nebyly zvyklé na luxusní látky hodné samotné královny a stačilo, aby se hedvábí dotklo jeho mozolů, zachytlo o jeho nehty a šup, dvacet pět stříbrných dalů bylo hozeno jen tak, z okna.

„Dexune!" vyjekl naštvaný Duen, a teprve ten křik chlapa probudil ze slastného opileckého spánku.

„Ah... Duene?" tentokrát se začal škrábat na nohy, využíval opěrku zdi paláce, a palec po palci, pokoušel se postavit se na nohy. Třikrát jeho váhu nohy neunesly a on se opět svalil na zem.

„Co to mám za šílenou smůlu," vyhrnul si Duen rukáv, aby mu Dexun neroztrhl jeho dar, a již ho zachytl za paži a tahal směrem vzhůru.

Dexun, nadále zády hladil kamení opevnění, se jen vděčně usmál. Jeho oči roztěkané, ani nevěděly, kde mají Duena hledat.

„Co ses zas stihl tak rychle ožrat? Je ještě dopoledne!"

„Ahoj, Duene," usmál se, jeho vrásčitý obličej na okamžik povolil a celý se rozjasnil, než ho opět zastřel temný stín. Ruku si připlácl ústa a Duen tak tak díky svému bojovému výcviku uskočil, aby ho nezacákaly barevné zvratky.

„Zajistím ti vůz," pravil rozhodně a již se rozhlížel, koho odchytnout.

„Ne, ne. Já půjdu po svých," odrazil se páchnoucí Dexun od zdi a chtěl udělat krok kupředu, avšak místo něj předvedl pěkný kotrmelec.

Kdyby nebyl dnes Duen obzvlášť oháknut, možná by mu i pomohl. Ale nechtěl, aby se jeho jeřábům na ramenu něco stalo, a tak se učiteli bojového umění vyhýbal, jak jen mohl.

„Takhle seřízeného jsem tě neviděl už dlouho. Co zas?" přidřepl si k němu a vyzvídal od muže, který nořil blonďatou hlavu do hlíny.

„Já už nechci, Duene..." prosil jak žebrák o jídlo. V jeho zakalených očích se náhle objevily slzy a bez zábran se klouzaly po jeho obličeji a zajížděly do vrásek starostí a bolestí.

„Tak nepij," odsekl Duen, který v tom neviděl nic většího.

„Dej mi ještě panáka," zamumlal, jakmile byl zmíněn chlast. Beznadějný případ, zakroutil hlavou Duen a konečně se mu podařilo odchytit nějaký vůz.

„Pojď, zavezou tě domů," bezohledně popadl toho opilce a tlačil ho na nohy, což díky jeho síle nebyl takový problém.

„Ať nekřičí, umlč je," mumlal a chtěl se přitisknout na Duena, který měl co dělat, aby ho udržel v dostatečné vzdálenosti od sebe a zároveň mu zabránil pádu.

„Nikdo nekřičí, lez dovnitř."

„Já už nechci... Proč zase?"

„Protože jsi zřízený jak hovado," Duen nechápal, kde bere tu trpělivost odpovídat na každý jeho kec.

„Nechci je poslouchat..." mlel z posledního pozůstatku vědomí, ale sotva byl natlačen do vozu, padl na sedadlo a již byl jako zabitá moucha. Duen zaplatil vozkovi pár dalů a poslal ho zavést Dexuna dom, kde ho stačí jen vyhodit před bránu. Až se vzbudí, on sám dojde dovnitř.

Po tomhle ho přešla chuť i na ty slečny. Obzvlášť s roztrženým přehozem se žádné ukázat nemůže! Raději zamířil domů, jeho dnešní úkol již splněn.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro