Duen se zhluboka nadechl. Co mělo přijít, přišlo. Jelikož nikdo není schopný řídit jejich rodinu, musel otci vtlouknout nápad, jakým způsobem zachovat prestiž – co z ní zbylo – rodiny a královu přízeň. A jestli otec nedokáže správně přitáhnout na svoji stranu kontakty a vyšplhat po jejich ramenech zpět na svoji původní pozici, musí se toho zmocnit Duen. Kdo jiný, že? Jeho starší bratr konečně mohl opustit svoje domácí vězení, zalhat Jeho Veličenstvu přímo do očí, což mu šlo bez problémů, a kdo ví kde mu je zase konec. Duen ani nestihl dát mu pořádnou nakládačku. Jeho bratříček sice obdržel pěstí do obličeje a pak mu ještě plochou ranou dlaní vyrazil dech, než však stihl skočit pro svůj meč, aby dílo dokonal a z bratra udělal vycpané zvíře, on se zdejchl.

A zanedlouho přišel královský edikt. Duen z rodu Ran se má dostavit do paláce.

Nejprve se zlekl, jestli Jeho Veličenstvo nezaslechlo nějaký drb, nedostala se k němu informace, která má být hluboko pohřbená v Písečných horách. Jestli se nějaký přehnaně ambiciózní eunuch nerozhodl přilepšit si tím, že odhalí tajemství rodu Ran. Přestože od odevzdání toho nešťastného opálu uplynul nějaký ten týden, ústředí stále nevypátralo, kdo tu noc vypustil vězně z jejich kójí. Jediný Dexun se za ním objevil, ještě ani nestihl vystřízlivět, a peskoval ho za jeho nerozvážný čin, který mohl všechny dostat ihned na oprátku. Bylo těžké se v té situaci nějak obhajovat, a tak Duen jen postával a naslouchal rozhořčeným nadávkám svého učitele, kterému po těch dlouhých letech již přetekl pohár.

Jeho otec mu však připomněl, že ho nabídl namísto Thanama, aby podnikal opětovné cesty do Písečných hor a dohlížel na převoz vytěžených opálů do hlavního města bohatství a přepychu, Adranuchu.

To se samozřejmě Duenovi nelíbilo. Nemrzla mu měsíce prdel jen proto, aby se zase vrátil na to suché a neživé místo, potýkal se s nevrlými obyvateli a pak se zase trmácel přes ty skály domů. A to pořád dokola, za jakéhokoliv počasí. To nechtěl. Byl rád, že si to už zažil, že to bylo za ním. Ale znovu se do nějakých dalekých cest vrhat, to v žádném případě! On je rád v Adranuchu. Ještě raději se sveze loďkou po řece do Hemsu, nebo až do Huly, kde si užije, co si jeho chtíč jen vyžádá, a pak se na zimu vrátí domů. Takto žil a tak to měl rád.

Jenže co už. Jeho otec to považoval za výborný strategický krok. Navíc tím, že ho takto bude posílat do pustých krajin a znemožní mu flákání se doma, získá vlastně důvod, proč odložit domluvený sňatek s Reiou, dcerou obchodníka s mahagonem. A takto jej může odkládat donekonečna, dokud nerozhodne otec zaslíbené, že dohodu ruší.

Ne že by to nebyl úplně špatný vdavek, Duen by v budoucnu mohl podnik převzít a polepšit si na společenském žebříčku. Ale! Nejde o nic jiného, než neustálé lezení do prdele nenasytným boháčům, zatímco svůj zadek ukazovat na dělníky, kteří dlátem zařezávají až do své vlastní kůže. Duen si nemyslel, že tento byznys dlouho setrvá. Dařilo se to sice desítky let, ale cítil nějak instinktivně, že tomu bude brzy konec. Jestli za rok nebo za dalších deset, dvacet let, neměl ponětí. Ale pokračovat to nebude.

Dovoz dřeva stojí peníze. Vyplácení pracovníků také, a ti musí být obzvlášť zruční. Pokud se budou cítit nedoceněně, odejdou, kde jim někdo soukromě nabídne více peněz. Takže další peníze. Mahagon se postupně dostává všude, což znamená, že nebude taková poptávka u bohatých obyvatel. Výrobky, nebo samotné dřevo, se budou hromadit, a aby se prodaly, je třeba zaujmout novou skupinu zákazníků. K tomu poslouží střední třída, avšak ta si to nebude moci dovolit, a tak musí klesnout cena. A peněz se do pokladnice nebude hrnout tolik jako od bohatých, a vstupní náklady to rozhodně nepokryje.

Duen to viděl příliš jasně, proto od toho dával ruce pryč, jak jen mohl. Jenže tvrdohlavost je v jejich rodině, dědí se od jejich předků, které si ani nepamatuje. A tak jeho otec s tím nikdy nedal pokoj.

A ta jeho dcera? Jak obyčejnější se ještě může stát? Neměla na sobě nic, co by Duena zaujalo. Jakkoliv. A že to Duenův repertoár je celkem rozmanitý. Jenže jednoduše ne. Chytrá možná byla, rozhodně dokázala odpovídat na vyřčené otázky a její věty dávaly smysl. To pravděpodobně zdědila po tatínkovi. Ale je drobná, drobounká. Nejenže se narodila o osm let později než Duen, a korunního prince předběhla jen o několik měsíců, i tak jsou v jejím věku dívky dávno vyvinuté, předvádějící své přednosti, svoji ženskou smyslnost. Přesto její šat na ní stále jen plandá jak hadr přehozený přes šňůru, a k bojovnicím typu generálovy dcery nebo Kalayi má daleko.

Když byl mladší a dívka mohla mít sotva osm let, nesouhlasil se sňatkem jednoduše proto, že jeho puberta právě řádila a představa nějakého dítěte jako budoucí ženy se mu nehorázně příčila, obzvlášť při jeho nelegálních návštěvách nevěstince. Jak stárnul a zmoudřel – alespoň trochu – začal vidět zřetelně pozadí jejího otce a odmítal se upsat krachujícímu byznysu. A jakmile začali oba otcové apelovat na společné čajové posezení a poznání se navzájem, jeho nezájem byl o to více podtržen.

Malý vliv na tom měl i fakt, že obchodníkova žena byla jedna z těch, kdo za jejich zády pomlouval Duenovu matku. A to jí nikdy nepromine. Ani celé této rodině.

Nyní vykonal velký skutek. Zachránil jejich rodinu. Odměna za vysvobození ze stresu a depresí musí být obzvlášť velká. Jenže zrušit dohodu o sňatku? To by se ihned rozšířilo smetánkou! A z jakého důvodu? Dcera obchodníka je čistá jak bílá lilie, a ať se za poslední týdny snažil Raman Ran jakkoliv, nedokázal najít žádnou špínu, kterou by na ně hodil. Proto se rozhodl hrát o čas. Když není ženicha, nemůže být svatby. Neustálé cestování pod záštitou králova vyslání poslouží jako výborné alibi. Nikdo se neodváží něco namítat, bojovat proti nařízení panovníka. Kdo by pochyboval o jeho rozkazu? A tak, dokud Duen setrvá stát na svých nohou, může obchodník pouze čekat, nebo sňatek zrušit sám.

Když to však udělá, jeho rodina bude působit nejen jako banda netrpělivých lidí, kteří nedokáží vyčkat na vhodný okamžik, ale také jako lidé zpochybňující nařízení Jeho Veličenstva. Bude to nepřímé obvinění Jeho Veličenstva za odkládání domluvené svatby, což sice nebude mít legální důsledky, přesto to vrhne špatné světlo na každého v rodině, a společnost jimi bude opovrhovat.

A společnost dokáže být krutá, velice krutá.

Dá se říci, že Duen je momentálně v bezpečí, a že se ještě uvidí, jak se záležitosti vyvrbí. Kdo ztratí trpělivost jako první.

Duen se dnes obzvlášť vyfikl. S tvořením jeho účesu mu pomáhala Aika, aby copy nebyly ani o milimetr posunuté někam na bok. Pod sítí propletených vlasů mu rovný zbytek splýval na záda, leskl se jak drahý závoj spředený ze zlatých vláken. Slunce v tento letní den obzvlášť nádherně svítilo a Duen úplně celý zářil jak socha ve sbírce Jejího Veličenstva. Oblékl si svoji nejdražší tuniku, co měl a již mu nechala ušít ještě jeho matka, když žila. Chtěla, aby měl něco na památku i od ní, až vyroste z toho usměvavého a nezbedného dítěte v muže. Zato jeho krémový pás mu nechal vyrobit otec, přičemž do něj zakomponoval rodinný drahokam – granát, který se předával po mužské linii už několik generací. Aby červená na pásu byla vyvážená, přidal k němu dva rubíny –

Duen si pohrával se svým pásem a natáčel ho sem a tam. Slova toho zrádce mu pořád hrála v hlavě. Jen jeden kousek z toho je rubín, a to druhé pak turmalín. A ty akvamaríny a tyrkysy pak ladí k jeho očím...

Aika mu donesla ještě boty. Jelikož bylo teplo, už dávno odložil své vysoké čižmy ze sukna a kůže a nahradil je nízkými botami pod kotník s pevnou tkanou podrážkou zahnutou zepředu směrem vzhůru, přecházející v barevné plátno bohatě vyšívané vzory květin. Teprve jak opustila jeho pokoj, sepnul si saténovou tuniku v indigové barvě a opatrně, naprosto něžně, přecházel prsty po jejích záhybech. Hladil ojedinělé švy, bohaté vyšívání stříbrnou nití přivádějící k životu pár jeřábů na jeho levém ramenu. Jejich těla se překrývala, jakoby splývala v jedno. Přesto precizní práce a talent řemeslníka obraz vytvořila tak důkladně, že stále bylo bezpochyby poznatelné, že se jedná o dva tvory. Dva tvory tak živé, že stačilo mrknout a oba by natáhli křídla a odletěli pryč z jeho tuniky. Jeho pravé rameno pak hostilo vzrostlou borovici, útočiště pro pár těchto urozených ptáků, až se vrátí z dlouhé cesty zpět domů.

Duen zavřel oči, ruku nadále držel na výšivce jeřábů. Když byl menší, ačkoliv dávno to nebylo, představoval si, že to je on s jeho matkou, a že skrze tento šat k němu promlouvá. Nejednou se vloupal do šatny, aby tuniku ukradl k sobě do pokoje a spal s ní v náruči. To se však objevila jedna služka, pak druhá, starý strejda a nakonec jeho otec, který mu ihned daroval facku na tvář.

Vsunul svá chodidla do bot. I spodní lem saténové tuniky byl obrostlý mohutnými borovicemi, jejichž stříbrná výšivka přirozeně kontrastovala s tmavou barvou hedvábí. Na okamžik se zastavil, jestli si nevzít ještě něco přes sebe. Měl spodní bílou tuniku a kalhoty, na ní pak tento saténový kousek. Venku sice slunce hřálo, přesto si raději přehodil přes tmavé indigo lehoučký, průhledný hedvábný přehoz. Jen tak, volně, aby se vzdouvalo a tančilo s jeho každým krokem, aby se za ním neslo jako kouř z ohně.

Pohlédl do zrcadla. Přehoz působil jak mlha nad křišťálově čistým jezerem, tajemně a úchvatně.

Takto na sobě bude mít oči celého Adranuchu.

Opět se zhluboka nadechl a vyrazil do paláce.

Musel vyrazit s předstihem. Hodně velkým předstihem. Ke zdem paláce se nechal zavést vozem – na koni by riskoval, že by si zašpinil své oblečení. A pěšky by to trvalo celou věčnost. To už raději půjde pěšky cestou zpět. Očekává, že bude mít stejně hlavu plnou myšlenek, které bude potřeba nějak utřídit. V prostorech paláce však už musel kráčet po svých, zde jen vybraní ministři mohou využívat sedadla neseného sluhy. Podobná nosítka, ale plně zahalená závojem, pak využívají konkubíny a samotný král či královna. Ty jsou však obložené zlatem, pevnější a honosnější. Na jejich přenos není třeba dvou, ale alespoň čtyř hodně dobře stavěných nebo lépe šesti mužů.

Duen si už nepamatoval, kdy naposledy do paláce vkročil. Dříve jej navštěvoval mnohem častěji. Díky otcově vysoké pozici zde chodil na vyučování, spolu s dalšími výrůstky nejbohatší vrstvy. Jelikož je princ oproti němu mladší o osm let, nemohl se s nimi podílet na vyučování, přesto ho mnohdy viděl, jak utíká po nádvoří, schovává se před velkou skupinou sluhů a služebnic, kteří jej doprovázeli, anebo si hraje s královskými psy.

Vyučovat se chodilo poblíž velké knihovny, vždy se to tam hemžilo dětmi i dospívajícími, jež pošlapávali dlažbu i zdravou trávu a vzácná kvítka v zahradě. Občas kolem nich prolétl pracovník úřadu, jejichž sídlo je hned u knihovny. Ruce měl zaplněné množstvím svitků, jež nesl na jiné oddělení, popřípadě přímo ven z paláce do jiných poboček v Adranuchu nebo dokonce v celé Namasilii.

I dnes hekticky vybíhali ven a zase dovnitř a mezi nimi skákalo pár dětí, někteří se schválně snažili zamotat těm starým ubohým pracovníkům pod nohy, aby zakopli a svitky vysypali na zem. Duen už nějakou dobu ztratil pojem o králově rodině, ale vsadil by se, že mezi dětmi bude nějaký královský synek, pravděpodobně od konkubíny. A možná jich bude i více.

Jak ho kroky vedly vpřed, spatřil místo s udupanou trávou v čistý prach, lemovanou několika vzrostlými třešněmi. Nyní již bylo léto, třešně dávno opadaly a z jarního skvostu se stal další obyčejný zelený strom. Přesto věděl, co tam roste, jelikož si vždy nasbíral plody do náruče a pak se ukázal matce ve špinavém oblečení, posetém fleky od ovoce. Kolem se stáčela voda, ohrazená nízkou kamennou zídkou. Jestli si pamatuje dobře, jeden kámen by měl být uvolněný a za ním by se měla nacházet dutina. Dexun si tam vždy schoval alkohol, když zde jeho, Kieta a Sanoha trénoval bojovému umění. Když se nikdo nedíval, dal si tři loky. A když ano, tak pouze jeden. Je až zázrak, že ho nikdo za jeho přístup doteď nevyhodil.

Prince však netrénoval, toho se zmocnil jiný mistr. S Duenem panovník riskovat mohl, se svým synem si to však nemůže dovolit.

Na nostalgii ale Duen neměl čas. Zrychlil, mířil rovně do hlavního paláce, do Haly předků. Alespoň si tedy myslel, že se potká s vládcem zrovna tam.

Už se blížil cíli, v cestě mu stál pouze kamenný most před kanál, v němž právě plně rozkvétaly lotosy. Bledé barvy s růžovými nádechy působily neuvěřitelně romanticky. Především v celém panoramatu bílého kamene, s palácem s mohutným schodištěm za ním a zelení všude okolo.

Očima obkresloval vodní tok, tiše obdivoval mohutné květy připomínající královskou korunu. Občas musel přeskočit můstek, aby mohl pokračovat v činnosti a najít místo, odkud ta voda vytéká.

A jak jeho oči bloudily všude kolem, rázem si vybavil jednu vzpomínku, o níž ani netušil, že ji má.

Tedy, věděl jistě, že je jeho, že to zažil. Ale v celé záplavě nepodstatných zážitků a informací, jednoduše vypustil i ten moment. Snad nikdy na něj znovu nevzpomínal, a jen shodou okolností si ji znovu vybavil, když jeho oči spatřily vzdálený můstek pod stromem. A ani tak nemusela vyplout na povrch. Až byl potěšen, že stále mu paměť slouží dobře.

Totiž, kdysi dávno, pod velikým jinanem, který tu musel stát ještě před výstavbou nového paláce, tam na tom můstku, jenž nyní zeje prázdnotou... Tam jednou spatřil malé dítko. No, jak malé mohlo být? Duenovi zrovna umřela matka. Jeho Veličenstvo si zavolalo celou rodinu Ran, aby jim vyjádřilo upřímnou soustrast. Ten den bylo slunečno, zrovna jako dnes, a o to více se cítil Duen zničen, rozhořčen, že ani počasí neuctívá památku jeho matky. Proč nepláče? Proč se směje?

A tehdy ho spatřil. Kluka, jak utíká kupředu, přeskakuje květiny i vzrostlé keře. Malý a štíhlý, pohyboval se jako mladá laňka, soupeřil se samotným větrem, jenž se ho snažil zpomalit chytáním ho zezadu za vlasy. Ale nedařilo se mu to. A kluk se řítil vpřed, jako hurikán. Zato strážníkovi neunikl. Ten ho za jeho kadeře chytil takovým způsobem, až jíkl tak nahlas, že ho uslyšel Duen u schodů paláce.

Vpovzdálí běžela ještě jedna postava. Přesto ne tak rychle, ale stále stejně ladně. V bělavém hedvábí, místo člověka připomínala pěnu tvořící se na vodní hladině. Nebo vlnění bílých ploutví kapříků. Kluk se mezitím divoce snažil vymanit ze sevření vojáka, ten však čekal na příchod autority.

Žena se hluboce vojákovi uklonila, čímž se před ním vědomě ponížila. Pravděpodobně si z toho však nic nedělala, jelikož když poté zvedla hlavu, tvář ji zdobil čistý úsměv, rozpoznatelný i od můstku u paláce. A ten kluk se také uklidnil.

Duen si vždy myslel, že to byl princ. Chlapec byl menšího vzrůstu, a hlavně hodně štíhlý, přesto...

A ta žena... Co se mu na ní nezdálo?

„Pane Duene! Prosím, pojďte za mnou!"

Z hlubokých myšlenek ho probudil sluha a již ho naváděl dovnitř do paláce.