Že se neprobudil u sebe doma, to bylo Bashiovi jasné ještě než otevřel oči. Postel měkká jak několik vrstev kůží, ne jeho slámou nacpaná podložka, na které usínal přikryt peřinou ze zbytků, jak peří, chlupů a jiných materiálů - jen aby udržela teplo i v nejchladnějších zimách.

Bylo to pro něj neobvyklé, užívat si takového luxusu, když jindy byl rád, že vůbec ulehl na půdu bez kamenů a pečlivě odklizenou od klacků, bez tvrdých stonků stébel nebo jiných rostlin. A nyní se jeho páteř krásně zanořila do podložky, snad poprvé hned po ránu nepociťoval bolest zad. Ačkoliv kolena a břicho ho zlobilo.

„Pane Bashio, prosím, vypijte to," zdá se, že služka rozpoznala procitnutí spícího lovce a už mu ke rtům přikládala misku s bylinným odvarem, hořkým jako samotná žluč.

Málem to na nebohou dívku vyprskl.

Netrvalo dlouho, a před jeho postel stanul i samotný správce, zvědavý na důvod, proč se ten lovec před ním tak náhle sesypal. Bashiovi ihned došlo, že tu prospal minimálně noc, jelikož Sederikův vzor copánků se jasně změnil - musel již mít koupel a kdo ví, možná prospal i déle. Snad mu to nebude účtovat.

„Bashio, prosím tě. Co se ti stalo? Nikdy jsi tak slabý nebyl a... Doktor mi říkal, že máš nějaké vnitřní zranění! Kdes k němu přišel?"

To je dobré. Jenže jak má vysvětlit svoji situaci? Uvěří mu, když popíše setkání s nějakým hulvátem z hlavního města? A co si z toho popisu odnese? Že zde přišel nějaký králův špeh? Nebo když je Bashia neschopný bojovat vůbec proti nějakému mladíkovi, jak má ochránit město? Bude pro něj stále platná ta nabídka?

Nebo ta padla s jeho rozčilením a nyní je vše jedno?

Nevěděl, co si myslet, co si odnést. Ale nakonec dospěl k závěru, že přeci není nejlepší vyvolávat v paranoidním správci zbytečný strach, že bude nejlepší pomlčet a vymyslet si cokoliv jiného. Propuštění má sice jisté, přesto nemá úplně tendenci nějak Sederikovi na poslední chvíli ublížit, když už pro něj udělal tolik. Když sem přišel, neměl nic, jen holé ruce a oblečení na sobě. Byl to Sederik a místní občané, kdo mu pomohl s usazením. Kdo mu nabídl pozemek do pronájmu, půdu k obdělání, a když viděl jeho entusiasmus, tak mu nabídl práci a odpouštěl občas odvody. A přestože byl jeho temperament dost nepředvídatelný, nemá to s jeho činy co společného.

„Spadl jsem. Předem na balvan. Narazil si žaludek."

Sederik na něj hleděl s otevřenou pusou.

To je vše?

On se tu sesype, velký chlap jak hora, a to je vše?

Nemohl se tu však zlostit, obzvlášť před marodem.

„D-dobrá. Odpočívej," zakoktal zklamaně a už vstával na nohy, nechtěl tu více ztrácet čas. Žádný epický příběh se nekoná a on ještě potřebuje zpracovat výpisy. Už tak to bude práce na celý den.

Bashia však také tady nehodlal plýtvat časem. Už se sunul do sedu a polykal bolest břicha, kterou neutlumil ani dříve vypitý nápoj.

„Kam se ženeš? Jen zůstaň. Neboj se, já tě nevyháním," zasmál se vlastnímu vtípku břichatý správce, ale Bashia dělal, že nic neslyšel. Jeho hlava byla plná toho, co ho čeká doma, co ho čeká zítra, co ho čeká pozítří...

Neodvážil se však zeptat se Sederika přímo, jestli je jeho místo zajištěné, nebo si opravdu musí hledat něco jiného. Po tom všem už neměl sílu. A zbylou energii vynaložil na to, aby se zvedl, aby udělal těch pár kroků k dveřím ven, aby přešel zahradu a nezakopl přitom o nějaký z kamínků na cestičce, aby nechal za sebou zavřít velkou bránu a nadechl se čerstvého vzduchu. A i tak měl pocit, že se opět sesype v hromádku neštěstí.

Z poledne se stal chladný večer a jeho čekala ještě dlouhá cesta na ten malý pozemek, postarat se o své zvířecí společníky, kteří ho zásobují mléčnými produkty, masem i kůží. Někteří si ještě pamatují své původní majitele, jiní byli narození již na statku. Po svém příchodu sem využíval svých nově nabytých znalostí, aby vypomohl zdejším obyvatelům, a ti ho místo dalů podarovali ovcí či slepicí, že nyní je schopný produkce pro celou rodinu.

„Hej! Hej!" křičel z plných plic, když si povšiml blýsknutí očí mezi stromy v dálce a jeho žaludek se sevřel, utáhl pevně zdobeným pásem. To by teprve bylo, kdyby mu vlci nebo lišky ukradli zvěř, nebo ještě lépe, pro pobavení zadusili slepice a nechali je ležet jen tak, na dvorku, aby byly na očím všem příchozím a především - majiteli statku.

Slyšel letmé zavrčení, a tak bez váhání zdvihl ten nejbližší kámen a hodil ho do křoviska ve snaze toho vetřelce zalekat pryč. Avšak místo sebevědomého postoje, kterým chtěl zapůsobit jako alfa vesnice, se jen mohl skrčit k zemi a držet si břicho, stále nezhojené po tom všem. A po rychlé cestě domů si ho ještě více namohl, takže nyní už jen mlel z posledního.

Naštěstí vlk, či liška, či co se to tam ukrývalo, přestože si byl plně vědom Bashiovy slabosti, neopustil svůj úkryt a jen mlčky postával a hleděl na trpícího lovce. Až když se konečně sebral a přiblížil se ke stodole, se to zvíře otočilo a utíkalo pryč, odhodlané najít si večerní zábavu někde jinde.

A Bashia si mohl vydechnout.

Opřel se o stěnu, do jeho zad se mezi žebra zavrtávala tříska, a jen tak stál a oddychoval. Představoval si, naivně, že s každým jeho výdechem ho opouští i veškerá bolest, a že stačí jen takto odpočívat a bude jako rybička.

Skoro.

Ta metoda, kterou si pamatoval, ani neví odkud, fungovala. Avšak jen do chvíle, kdy se pohnul a celé to s ním znovu seklo.

„Bohatý spratek," zavrčel nahlas, už to nedokázal udržovat v sobě. Bohatý, bezstarostný - takový život by chtěl každý. Ale co pak? Jestli je cena za to stát se arogantní osobou, znepříjemňující život lidem, kteří to štěstí neměli, co by to pak bylo? Utrpení na úkor jiných? To si nemůže dovolit.

Už mu stačilo, že roky sledoval zvířata trpící za lidskou chamtivost.

A ten zajíc na tom nebyl jinak.

Rychle pozavřel zvířata do jejich domečků, občas si odběhl přiložit do pece. Nezdálo se to, ale během večera na celé město padl chladný opar, který se ráno promění v mrazík, oznamující příchod zimy.

Když již vše udělal, padl na podušku ze slámy a přikryl se kožichem. To, že plánoval ještě pracovat a že má jasný skluz, ho v tu chvíli nezajímalo. Stačilo zavřít oči a již nevnímal, co se kolem něj děje.

Jeho plán byl jasný. Ostatně, je vždy stejný. Starat se o statek, vydělávat daly lovem - teď se to změnilo na dozor nad městem, pokud to stále platí - a výrobou cetek. Po neočekávaném střetu v lese tento plán byl zredukovaný na pouhé nutnosti a odpočinek. Chtěl ještě opravit střechu, chtěl utěsnit mechem škvíry mezi kmeny, pověsit harampádí do okolí, aby vylekalo potulnou zvěř. Neudělal nic. Ani ten odpočinek neměl.

Hned ráno se totiž opět přiřítila nezvaná dohazovačka, její zpráva však byla výjimečně velice stručná.

„Bashio, přijeli. Jsou už ve městě."

Neobjevili se příliš brzo, ale lovec očekával, že možná nějaký týden budou meškat. Jenže ne. Zastihli ho v tom nejhorším stavu.

Ale co už. Kdo ví, jak dlouho se v této díře zdrží. Zapřáhl kozy do vozíku, na který by si nejraději sedl, kdyby nevážil třikrát víc než to nebohé zvíře, a mířil na náměstíčko Viniperu, kde se nachází centrum všeho dění.

Více než náměstí to byla spíše dlouhá, široká ulice, po jejíchž stranách sídlily stánky, nadšení prodavači nabízející své zboží, svoji úrodu či výrobky z ní. Jelikož je toto městečko stále mladé, nedávno povýšené, lemující domy nedosahovaly ani výšky druhého patra. Jen výjimečně. Alespoň byla cesta za letních dní ozářená slunkem, zato v zimě domy neposkytovaly tu žádanou ochranu před větrem a sněhem. Jenže kdo prodává v zimě? Od data rovnodennosti počet obsazených stánků klesá a klesá, dokud nezbydou jen ti nejodolnější se zbožím, které ještě má smysl nabízet.

A dnešní den byl obzvlášť speciální.

Přijeli obchodníci.

Najednou byla ulice živá jako o slavnostech, přestože ještě ráno byla všechna stébla trávy potřena bílým mrazíkem.

Lidé už obskakovali vozíky zacákané od bahna, místy dokonce mokré, obité časem a místy, které již za svůj život navštívily. Dávno ztratily svůj lesk, dokonce se na nich objevovaly díry od červotočů, tvořící bohaté vzory. Mnohem působivější než řezba umělce z hlavního města. Robustní koně, jenž celou cestu museli vynakládat své síly, aby tyto vozy dotáhly skrz celou Namasilii až sem, nyní odpočívali opodál, vychutnávali si vody z čerstvě napuštěného napajedla a požírali seno odkoupené od zdejších hospodářů. Rozhodně zasloužená odměna. Po cestě, která je nesla skrze kopce i bahnité nížiny, skrze všelijaké potoky či řeky, na pospas číhajícím banditům - konečně mohli vydechnout, stejně jako jejich pánové.

Avšak pánové si odpočinek nedopřávali. Akčně poskakovali kolem vozů, kterých bylo více než dvacet. Některé sloužily jako zázemí pro obchodníky, zbytek byl naplněný vším, co někde odkoupili, směnili, či sami vyrobili. Prakticky se nezastavili, jejich pohyb nebylo možné sledovat, s jakou rychlostí a obratností lítali kolem vozíku a již ukazovali zboží, již ho prodávali, již se věnovali někomu jinému. Celý Viniper se slétával jak hejno vran, a mnoho lidí ještě bylo očekáváno, že přijde, až se zpráva roznese do přilehlých vesnic. Avšak déle než dva dny, možná tři, se tu pravděpodobně nezdrží. Udělají otočku kolem pobřeží a pak popádí zpět na sever, podél útesů až k horám, navštívit uzavřený kruh písečných lidí.

Daly cinkaly o sebe, jak štěrchaly na bohatějších i chudých svazcích, byly neustále vyvlékány a navlékány na svazek toho druhého. Najednou lidé ani neobchodovali s cizinci, ale často i mezi sebou, když spatřili někoho, kdo přišel prodat nepotřebnou věc ze svého obydlí.

Když Bashia spatřil tu vřavu, zpomalil vozík, téměř ho zastavil. Přemítal, jestli si neodpočinout v místním a jediném hostinci všude daleko, nebo to risknout a nějak se procpat skrze ty lidi až k hlavnímu vůdci obchodníků - Iazovi.

Snažil se koukat všude možně, ale jeho oči nebyly tak dobré jako dříve, a z neustálého natahování těla si akorát opět namohl zranění. Už to chtěl vzdát, otočit se a popohnat kozy trochu mimo dosah davu, aby nakonec neskončily omylem prodané ve statku někoho jiného.

„Bashio?"

Oslovený muž se rázem usmál, takový úsměv na něm ještě nikdo v celém městečku neměl šanci spatřit. Neustálá starost, která stála za vráskami na jeho obočí a neustále sevřeným obočím, náhle vymizela, zanechala za sebou pouze muže, šťastného ze shledání dávného společníka.

„Iazo!"

Nechal kozy kozama a zrychlil krok za přibližně stejně starým mužem, který se na nějaké copánky už dávno vykašlal a pouze svazoval své vlasy do mohutného copu. Jeho společníci ho respektovali dostatečně, nebylo třeba, aby si honil ego formalitami, na které si potrpí především ti, kteří nikdy ničeho nedosáhli. Bashia sám si dovolil jen dva, široké a dost odbyté, po každém boku jeden, aby mu odváděly vlasy z čela pryč a nic mu nevadilo ve výhledu.

Obchodník zachumlaný v kožichu, ještě stále nezvyknut na chlad přímořské oblasti, udělal pár kroků kupředu a prohlížel si bývalého společníka.

„Jdeš k nám?"

„Ano, mám pár věcí, co bych potřeboval," ohlédl se Bashia po prázdném vozíku, jeho úsměv trochu pohasl, jak se připomněly všechny jeho starosti. „A taky mám k tobě jednu prosbu. Měl bys čas?"

„Ano, samozřejmě," Iaza si utáhl pás - žádný mohutný, zdobený, sepnutý na tisíce háčků, ale obyčejný kus látky, kterým držel zavinuté u sebe obě strany přehozu. „Podal bych ti ruku, ale..."

Bashia neodpovídal, jen pobaveně zavrtěl hlavou a mířil směrem k vozíkům.

„Utim je..."

„Není třeba se mu vyhýbat," Iaza vyčetl Bashiovy starosti a okamžitě odvětil naprosto klidným hlasem. „Navíc bude zaneprázdněn prodejem, co by měl co namítat."

„Aby si pak nestěžoval."

„Nemá proč. Jedno divadlo už ztropil, nemá odvahu na druhé. A nemůže mi bránit v rozhovoru se starým přítelem," poplácal Iaza Bashiu po rameni a taktéž plný radosti ze znovushledání po roce se odebrali do vzdálenější části, kde se lidé tolik neshlukovali. Tam se totiž nacházelo zázemí pocestných obchodníků.

„Dáš si čaj? Mám kvalitní, ten ti bude chutnat, je až z nížin západního Xetingu. Má velice jemnou, nasládlou chuť, až za květinami. Když jsme se tam stavili a já ho ochutnal, byl tak dobrý, že jsem si ho koupil jen pro sebe a vysolil za to dvojnásobek ceny," zasmál se sám sobě Iaza, specialista na smlouvání, jenž očarován tajemným čajem koupil zboží předraženě. I Bashia si dovolil se pousmát.

„Nebo s sebou vezu rýžovou pálenku. Obzvlášť silnou. Jedna rodina speciální metodou pálenku zahušťuje, je poptávaná po celém Xetingu. Taky nechtěj vědět, kolik mě ta lahev stála..." Iaza prozrazoval své prohřešky, jak žena manželi důvod, proč utratila veškeré své kapesné za drahé a luxusní oblečení.

Iaza měl vždy povahu otevřenou, neměl problém mluvit s kýmkoliv, ale jen pár vyvolených se stalo jeho nejbližšími přáteli, jimiž se dokázal svěřit se vším - i s všemi jeho pády a dalšími věcmi, na které nebyl zrovna nejpyšnější. A Bashia se za krátkou dobu stal tím vyvoleným, přestože osud této dvojici příliš nepřál. A tak skončil osamělý muž jako lovec, opuštěn v neznámém prostředí, bojuje každým dnem o přežití, se snem najít jeho ztracenou osobu.

„Já... nechci příliš zdržovat," zamumlal tiše Bashia, ohlížeje se v okolí, jestli náhodou nebude zahlídnut nějakým jiným mužem z celé party.

„No a co. Ať si naserou. To já tě pozval na pálenku, tak mlč a vlez dovnitř."

Bashiu lákala chuť kvalitního alkoholu, ačkoliv žaludek při představě hořící látky rozvalující se po jeho stěnách nebyl zrovna nadšený. Co když to však bolest utlumí? Nebo naopak, rozdmýchá?

Nakonec se rozhodl to risknout a už vlezl do vozíku vybaveného základním nábytkem - skříňkou, stolíkem s židlemi a srolovanou podložkou na spaní. Uprostřed na zemi dýmil měděný kotlík s uhlím, skrze otvory ve víku unikalo teplo i kouř, a opodál slabě plápolala netradiční lampička. Prapodivně zkroucená jako had připravený k útoku, do jednoho otvoru se lil olej, z druhého - hadova chřtánu - čouhal knot jako jeho hořící jazyk, až se zdálo, že chrlil oheň. Nemusel přemýšlet dvakrát, aby poznal, že tento výrobek je určitě z východního království, Furthu.

„Mám tu jen pár věcí, co bych potřeboval," vytahoval Bashia svůj seznam, ale ihned byl zastaven cizí rukou a před něj padl hrnek s alkoholem.

„Je dokonce teplý, v této zimě snad pořád držím něco u ohně, ať pak zbytečně nečekám. Tak na zdraví!"

„Na zdraví," usmál se Bashia a hodil do sebe celý obsah hrnku. Pálivost alkoholu v kombinaci s teplem vlastní tekutiny byl jak superlék na všechna onemocnění. Přestože ho to nejprve zašimralo v žaludku, během chvíle už cítil, jak jeho končetiny měknou, jak do nich proniká neobvykle nahřátá krev, jak zahřívá konečky prstů a prokrvuje rty. Rázem se cítil zdravý jako rybka.

„Je výborná," musel uznat, a ještě dlouhou chvíli hleděl na hrnek.

„A už dopitá," zasmál se Iaza a jen obrátil lahev vzhůru nohama. Nevytekla z ní už ani kapička. „Doufal jsem, že mi vydrží až do Písečných hor, ale..."

„Promiň," zazubil se Bashia, ačkoliv líto mu to nebylo. Ochutnat něco takového, pro to by jeden i vraždil, to musel uznat. Ale zdálo se, že Iaza si z toho nic nedělá.

„A jak se vede? Jak se ti tu daří?"

„Sederik dostal nařízení o zákazu lovu v okolí."

„Aha," kousl se do rtu Iaza, moc dobře věděl, co to znamená. „A kdy? Co budeš dělat?"

„Zrovna dva dny zpátky. Sederik to předpovídal, nejspíše dostal zprávu od svých kontaktů. Nabídl mi místo ponocného, ale..." Ale jak to dopadne, to si Bashia nedovoluje předpovídat.

„Co se děje?" vůdce obchodníků postřehl zaváhání ztracené ovečky, a tak ihned vyzvídal problémy jeho přítele, ve snaze odlehčit mu aspoň trochu od starostí.

„Sederikova povaha je vratká. Nevím, jestli to vyjde."

„Takto... Nabídl bych ti opět místo mezi námi, avšak..."

„Nechceš to riskovat," pochopil ihned Bashia, ani se nezlobil za takovou formu odpovědi, kterou dostal. Moc dobře si byl vědom všeho, co se událo, a nechtěl více vrtat do vosího hnízda.

„Omlouvám se," Iaza mrtvě hleděl na desku stolu.

„Není proč. Ještě jednou zkusím u Sederika své štěstí, možná se zadaří."

„Opravdu bych tě chtěl vzít s námi na cesty," hlesl Iaza a potlačoval svůj vztek nad všemi událostmi, které se v minulosti odehrály.

„Zbytečně to tu omýváš. Nejde to, tak to nejde. Není to tak, že bys mi dlužil. To já dlužím tobě," promluvil tiše Bashia, s očima zabořenýma do hrnku, s nímž si nadále hrál, ačkoliv v něm nebylo ani kapky.

Iaza nic neříkal. Na jeho slovech bylo něco málo pravdy, ačkoliv vůdce obchodníků to tak nevnímal. Nechtěl se však hned tak vzdávat. Bashia neudělal nic zlého. Jenže proti lidské malichernosti a závisti je těžké bojovat. Buď půjdete s proudem, nebo končíte. A Bashia skončil ještě dobře. Vede tu dobrý život. Sederik byl hodný, a když s ním Iaza vyjednal dobrý obchod, neváhal snést Bashiovi modré z nebe. Nebo alespoň nějaké mírné podmínky a práci.

„Když to nevyjde, půjdu na jih, možná mě rybáři vezmou mezi sebe."

„Tebe je škoda na rybaření, Bashio," zavrtěl nesouhlasně Iaza hlavou. Opět potlačoval ten svůj tichý vztek; Bashia je chytrý, šikovný a zručný muž. Jestli má skončit jako ponocný nebo rybář, je to to největší mrhání talentem, jakého kdy byl svědkem.

„A to sis ještě nenašetřil dost? Nemám ti založit?"

„Ne, neblázni," uchlácholil akčního obchodníka Bashia a na tvář se mu vloudil malý úsměv. Hodný k těm, kteří si to zaslouží, tolerantní k těm, kteří ne. Iazův charakter je chrabřejší než ten mnoha šlechticů. Měli by si z něj vzít příklad, obzvlášť ten muž, který mu pár dní zpátky dočasně zlikvidoval břicho.

„A když jsme u toho... Našel jsi?"

Iazův obličej překryl stín smutku. Nic neříkal, jen zavrtěl hlavou a sklopil zrak. I Bashia mlčel. Bolestný povzdech nesl všechny emoce, které slova nedokáží vyjádřit.

„Ukazoval jsem ten portrét všude, kam jsme přišli. Nejen v Namasilii, ale i v Xetingu. Ve Furthu jsme letos nebyli, plánujeme tam právě během zimy, jak opustíme Písečné hory."

„Nevadí."

„Mrzí mě to. A nemyslíš, že už je..."

„Ne. Musí žít. Cítím to. A i tak, kdyby opravdu umřela, musel by se najít někdo, kdo by ji poznal. Kdo by se podíval na ten portrét a alespoň by mě navedl k jejímu hrobu, Iazo."

„Jak myslíš," muž s jeho bolestí soucítil, přesto nedržel takové naděje, jako Bashia. Je to už bezmála pět let, a po té ženě ani stopy. Mohla si založit rodinu někde jinde, to určitě. Ale nemohla se vypařit v čirý kouř, v čirou vzpomínku, která Bashiu pronásleduje jak stín.

Možná bylo načase to vzdát. Opustit minulost, jít vstříc budoucnosti. Jak zmiňoval Bashia předchozí rok, nějaká žena mu furt dohazuje svobodné dívky. Tak proč to nezkusit?

„A nechceš... Víš, kdyby ses tu usadil, opravdově usadil, s dobrým věnem by sis už nemusel dělat starosti o přežití," načal opatrně, jen aby se setkal s nenávistným pohledem Bashii.

„Ona žije," vyřkl Bashia s jistotou, a to přímo nezlomnou jistotou, a nebylo šance, že by ho někdo přemluvil o opaku. „Ona určitě žije."