Ještě před vpuštěním do dolu, Medard pokynul na mohutného dozorčího po jeho ruce, který vyčkával na tento povel už dobrou chvíli. Možná celý měsíc. Vytáhl ze svého pasu nožík a vězni po vězni, odřezával jejich dlouhé vlasy, téměř ke skalpu osob. Někteří měli tu tendenci se ošívat, brečet, volat po ztracené hrdosti a cti, jež se s dlouhými a upravenými vlasy spojovala. Ale hned nato si vzpomněli, že jejich krky jsou stále připoutané ke koni, a tak stáli nehybně jak kus sochy, jak součást zdejších skal, celých hor. I Bashiu tento krok neminul, přestože nějaká hanba nebo pocit bezmocnosti ho minula. Očekával to, jakmile spatřil ostatní vězně za denního světla. Bylo to nevyhnutelné. Zajímalo by ho, jestli by to přežil pan Duen Ran...

A tak to začalo. S prázdným žaludkem, jelikož všichni nováčci svůj příděl jídla nedostali a tím pádem ráno neměli možnost se najíst, popadli krumpáč a byli zavedeni na jejich stanoviště, kde se připojili k hrstce původních vězňů. Ti již aktivně bouchali do pevných skal, rozestavění k různým koncům a stěnám, jak se chodba rozvětvovala a různě rozšiřovala a zužovala. Aby se všichni nepomlátili naráz na jednom místě, bylo potřeba každému dát dostatek prostoru.

Ze snahy zachovat se alespoň trochu spravedlivě k vězňům a jejich osudu, dát každému stejnou šanci splnit požadavek správce tábora, místa, kam byli vězni umístěni, se v průběhu týdně měnila, a tak nikdo nekopal u stejné zdi dvakrát do týdne. Kdyby totiž opravdu narazil na slepou uličku, u níž by strávil týden a nenašel ani ň, znamenalo by to pro něj smrt. Zbytečnou smrt. Je však pravda, že toto pravidlo nepřišlo z nařízení správce Medarda, ale ještě jeho předchůdců, kteří měli k vězňům poněkud mírnější vztah.

A jelikož Medard nechtěl řešit nedostatek pracovní síly, tento zaběhnutý zvyk neměnil a nechal jej, jak byl. Hlavně v něm viděl výhodu – vězni si nebudou schovávat na svá místečka drahokamy vylovené navíc, do zásoby.

Bashia se cítil jako ve snu. Nedokázal uvěřit tomu, kde se ocitl. Ještě včera seděl ve voze, ještě před měsícem v teplém hostinci, povídal si s Kalayou a pak, vyrušen Duenem, musel naslouchat jeho bezvýznamným řečem. Zajímavé, že jejich obsah si doteď pamatuje. Asi se mu to ignorování úplně nezadařilo. A před více jak dvěma měsíci ještě vysedával po večerech ve své chatce a vyráběl šperky.

A nyní se dostal k jejich jádru. K samotným drahokamům. Kolem něj cinkaly krumpáče, jak narážely do stěny jeskyně, ozývaly se ze všech stran, jen ne od Bashii samotného. Rozhlížel se kolem, sledoval ty odhodlané lidi, kteří se drželi svého života za každou cenu. Pak viděl i nováčky, kteří váhavě sevřeli ručku nářadí a začali jemně klepat do skály. A nakonec on sám, jako v transu, s bolavou rukou, držel slabě krumpáč a koukal na stěnu jeskyně.

Opravdu tam jste? Zeptal se holých zdí, jemně po nich přejel svojí hrubou rukou. Schválně si sundal rukavici, aby mohl pohladit tu hrbolatou strukturu, pocítit materiál, z nějž samotná skála stála. Míchal se v ní chlad i zvláštní teplo, které jen okamžiky podráždilo hrbolatý vzor mužských prstů.

Jak dlouho mi dovolíš žít?

Schoval si dlaň opět do rukavice, popadl krumpáč a započal svoji práci. Skála byla tvrdá, vyžadovalo hodně síly ji narušit, a co teprve z ní kus odlomit a dostat se dál. Kovový řetěz, který nahradil provaz, ho stahoval dolů a tlačil na krk.

Bashia se ale nevzdával. Na tvrdou práci byl zvyklý, a přestože jeho svaly poněkud vymizely, síla se v něm stále schovávala. Sice ne v plném měřítku, dostatečném určitě. A tak se do toho opřel, nemyslel na nic jiného. Ani na své utrpení, ani na nějaké prosby opály najít.

Večer se vracel do jeskyně naprosto zničený. Při odevzdávání nářadí dostal svůj příděl, a ihned mu došlo, že ti, kteří se ukázali s neopracovaným kamenem v dlani, dostali dvakrát více než ti, jejich náruč byla prázdná. Bashia spadal do té druhé skupiny. Dvě placky, z nichž se sotva nají, a šup ke vchodu, kde mu sundali límec z krku a poslali ho do temné díry jeskyně.

Byl večer, bolely ho ruce, nohy, především záda a krk z těsného límce a dřevěných třísek, které se mu občas zapíchly do krku. Určitě ho musí mít úplně červený.

Snažil se uchlácholit sám sebe, že to stále není změna od jeho života předtím, kdy i tak s jídlem šetřil, namáhal se pobíháním kolem dvorku, na lovech i po nocích. Snažil se. Ale bál se, že jeho snahy stejně přijdou vniveč. Že síla reality bude mnohem silnější než jeho vůle, nalomená a skomírající.

Opět se schoulil do svého kouta, který si včera vyhlídl. Nebyl vůbec z těch lepších, jelikož na něj táhlo od chodby, ale blíže se neodvažoval. Nejprve se musí s místními více seznámit, než se bude moc posunout blíže k ohni.

„Znovu jsem nedokázala nic najít. Už mi zbývají jen dva dny."

„Ani v okolí?"

„Nic tam nebylo..."

„Neboj, kdyby něco, můžu ti darovat svůj. Už mám svůj limit splněn."

„Ale co když –"

„Uvidíš. Ještě se může zadařit."

Bashia naslouchal rozhovoru opodál, kde mluvila starší, statná žena k její přítelkyni, v jejíž očích už panovalo čiré zoufalství. Na druhé straně, kde se nacházel ten živý diskutující kroužek, chvástal se nějaký vězeň na celou halu.

„Dneska jsem našel takový šutr, že by mi vystačil i na tři takový týdny. Jo, takový kousek jsem kdysi viděl, podobný, na šperku. Měli jste vidět výraz té stařenky, když jí zmizel drahokam z krku! Haha! Tehdy jsem kolem ní jen prošel, trochu žďuchl, však znáte. Ale nic jí nesebral, to ne! A jak se zdála bohatá, tak jsem se s ní dal do řeči, ale to jsem netušil, že mezitím si ji vyhlídne jiný, a než jsem se nadál, zmizelo jí to z krku a obvinila mě. Chápete to? Mě! Já jsem naprosto nevinný, já na něj ani nešáh, to bych si nedovolil! Ale ona i tak, houkla tam na svého sluhu, tak to jsem se rozprchl. Jenže to už se za mnou hnala stráž a já skončil na zemi."

Bashia zakroutil hlavou, alespoň do míry, do jaké mu to krční páteř dovolila, a opřel se o zeď jeskyně. Pořád cítil ten chlad, smíchaný s občasnými výboji tepla. Jako žíly člověka, vedoucí horkou krev, tak tady pravděpodobně vedly teplo od ohniště. Pravděpodobně.

Pohled mu zase skočil na dva muže, nedaleko jeho samotného. Zdáli se jako otec a syn, alespoň na základě jejich věkového rozpětí, a drželi si od ostatních dostatečný odstup. Ostatní, ačkoliv měli vlastní políčka, se neváhali občas projít, zeptat se toho nebo tamtoho, naslouchat s úsměvem těm blbinám, co vypadlo z úst jiných, hodit se na kus řeči. Ti dva však celou dobu seděli se sklopenou hlavou, a přestože se na první pohled zdálo, jako kdyby nic neříkali, jejich ústa se pohybovala drobnými nečitelnými pohledy, jako kdyby něco mumlali. Nepovídali si jeden s druhým, ale zaráz vyslovovali společnou modlitbu k nějakému z pěti Namasilijských bohů – nejpravděpodobněji Ilaie, méně pravděpodobně Nalaie.

Sledoval by je déle, jednoduše z principu, že mu tato nehybná dvojice přišla neuvěřitelně uklidňující, ačkoliv v Namasilijské bohy úplně nevěřil. Jeho pohled však zastínila silueta mladíka, která se k němu přibližovala, a starý muž tak musel několikrát zamrkat, než rozpoznal toho narušitele.

Úplně zapomněl, že měl také tu smůlu a byl v Adranuchu chycen, hned ten večer, co byl vypuštěn Duenem na svobodu. Vůbec si ho nevšiml po čas cesty, jelikož spolu nebyli ve voze.

„Pane Bashio, jsem rád, že vás vidím," ani se neptal a už si sedal vedle něj. Viděl v Bashiovi sám sebe, jelikož jejich osudy byly bližší než kohokoliv jiného.

„Onsahu," pokývl Bashia, a ačkoliv si lahodil ve své samotě, popravdě, i takový krátký rozhovor se známou tváří může nehorázně pomoci psychice jedince. A Onsah to potřeboval zdá se taktéž.

„Co si myslíte?"

„O čem?"

„No, máme nějakou šanci..." načal, ale nedokončil. Nebyl si sám jistý, na co přesně se chce zeptat. Šanci na co? Na to, splnit týdenní limit? Přežít? Dostat se na svobodu? Raději utlumil svá slova a více neříkal.

„Snad ano," nakonec pravil Bashia s myšlenkou, že se otázka týká jejich limitu. „Je tu spousta lidí, nemohou zabíjet každého jen kvůli souhře smůl. Ještě nevíme, jak to tu funguje, možná existují nějaké okliky nebo výjimky..."

Ačkoliv podle rozhovoru těch dvou žen si nebyl tak jistý, jak chtěl. Přesto musel uklidnit jak toho hocha, i sebe samotného.

„Ten limit stanovili z nějakého důvodu. Kdyby bylo opravdu nemožné jej dosáhnout, tak by tu už nikdo nebyl."

„Doufám, že máte pravdu, pane Bashio," poklesla mu hlava, moc naděje zdá se nepobral, přesto ocenil, že se muž snažil přijít s pohádkami, kterými ukolébat jeho dušičku. Kdyby se jen nezapletl s těmi muži. Kdyby ho vidina peněz nezlákala... Ale koho by nezlákala? Svět se točí jen kolem dalů, nic jiného zde nemá význam. Máš daly, nebo nemáš. Pokud je máš, žiješ. Pokud ne, brzy zemřeš.

„A za co vás vůbec zatkli?" zdá se, že jakákoliv ohleduplnost, kterou ve vězení Onsah k Bashiovi uchovával, rázem vymizela. Nebylo proč se snažit ji zachovat, stejně byl konec. Přesto Bashia nebyl v náladě vyprávět životní historii.

„Ve špatný čas na špatném místě. Taky jsem se zapletl s nesprávnými."

„A ten muž, který vás pouštěl na svobodu, on...?"

„Takovým se vyhýbej," Bashia si hluboce povzdechl, nedošlo mu, že ten hoch se už nikomu vyhýbat nemusí. Měl chuť se plácnout do hlavy.

„Víte, byla to teprve má druhá aukce, první mi přinesla celé dva svazky, tak jsem bez váhání souhlasil i tentokrát. A ono se to celé posralo."

„Takový je život," pokrčil rameny starý muž, s tím už nic nenadělá.

„Jenže co to je, pane Bashio? Já tu umřu a jaký bude důvod? Dělal jsem poslíčka na aukci? Delai se mi kvůli tomu bude smát!"

„Odkud že jsi?" jen tak nadhodil Bashia.

„Z Chatmanu, pane. A vy?"

Místo odpovědi Bashia dále vyzvídal, ačkoliv energie do toho příliš nevkládal. Ono si toho naivní hoch ani nevšiml.

„To je přes celou zemi," udivil se stařec. Opravdu to byla dálka, přesto – mělo by to být překvapující? On sám tam putoval z Viniperu, který Chatmanu není zas tak vzdálený.

„Má rodina se přemístila, že se bude lépe dařit obchodu."

A dařilo se? Zakroutil v duchu Bashia hlavou. Kdyby se dařilo, musel by ten kluk hledat jakékoliv prostředky, aby si vydělal pár dalů?

„Dávej si pozor," promluvil z ničeho nic Bashia. „Ty i já tu můžeme být kvůli náhodě, ale jsou zde tací, kteří provedli neodpustitelné zločiny."

Mladý hoch ihned zbystřil a podezíravě se rozhlížel dokola.

„A ještě nevíme, co očekávat od nich, až půjde do úzkých."

Bashia si v rukách promnul placku, než z ní ukousl a schoval do své tuniky, aby mu ji nikdo neukradl.

První týden v pracovním táboře byl klíčový k tomu, pochytit alespoň částečnou představu o tom, jak to zde probíhá a jak přežít. Také byl klíčový ve zjištění, jestli se Bashiovi a ostatním nováčkům podaří pracovat s dostatečnou pílí, aby splnili zdejší limit.

Bylo to hodně nervy drásající, jelikož první tři dny stařec odcházel s prázdnýma rukama a zničeným tělem. Poštěstilo se mu až na čtvrtý den, kdy našel hned dva krásné kousky, a do zbytku týdne další dva. Domluvenou váhu tedy překonal, a mohl alespoň na krátký moment volně dýchat. Tak volně, jak jen mu to zmožené a slabé tělo dovolovalo. Příděl navíc za najité kousky si šetřil, nechtěl s ním plýtvat – kdyby náhodou. Střežil své soukromí, svůj drobný a pomíjivý majetek, a svoji sílu. Aby ji mimo doly zbytečně nevyčerpával.

Nějak si zvykl na své prostředí, na chladné stěny skal, oheň ze středu jeskyně, i na lidi, kteří mluvili jen o třech stejných tématech stále dokola. O tom, co bylo za svobody, co je jejich plánem, až odsud utečou, a co bude, když do týdne nenajdou opály.

Nemohl si však zvyknout na ten strašlivý pocit, který se ho zmocňoval pokaždé, když stanul před dozorčího a pak sledoval, jak moc se vychyluje váha s třemi daly na jedné straně a výtěžkem jeho práce na straně druhé. Pokud to nebylo dostačující, kameny byly shrábnuty do krabičky s jeho jménem a zmizely z jeho očí.

Naštěstí, což se předtím hodně bál, dozorčí zde se sice chovají jako největší hajzlové užívající své moci, ale nedělají naschvály. Alespoň co se opálů týče. Neslyšel, ani nebyl svědkem, že by schválně schovali jeden do své kapsy a ubrali tak váze nějakého vězně, jen aby se mu nedařilo a mohli ho shodit z útesu. Trochu trestů, modřiny na rukou, pohmožděné boky a ruce, to ušlo. Ale nikdy nezařídili, aby byl důvod k nespravedlivé smrti.

A jak nadcházely další týdny a tedy další boje objevit co nejvíce opálů, které se vyváží se třemi daly, jeho odhady se potvrzovaly. Navíc, objevoval další triky vězňů, jak zachovat krk svůj i svých společníků.

Především nejmenované pravidlo nezacházet vysoko nad limit. Bashii se čtvrtý týden zde drželo štěstí jak klíště. Už prvního dne přinesl dva opály, třetí den měl limit splněn a čtvrtý den opět našel kámen, který vložil dozorčímu na váhu. Výrazného vychýlení na stranu Bashiovu si všimla jedna žena, která čekala za ním. Jakmile se schovali ve tmě jeskyně, vyhledala si ho a přisunula se k němu.

Bashia byl nejprve překvapen, a to ne zrovna v pozitivním duchu. Netušil, co chce, proč se k němu z ničeho nic má. Schoval si své jídlo a neustále se od ní odsouval. Nezdál se mu její přísný výraz, který na něj vrhala, kterým indikovala, že se blíží velká lekce. Jeho ostražitost a odtažitost byla pochopitelná, a proto se žena již k němu více nepřibližovala, a tedy šeptala jen tak na dálku. Její šepot samozřejmě slyšel i Onsah, který u Bashii našel jakési zázemí, a vryl si ho hluboko do srdce.

„Jestli máš dost, nechej pro jiné," začala, přičemž z něj nespustila zrak. Až teď Bashia pochopil, jaký charakter asi její vzkaz nese.

„Váha tří dalů není nereálná, ale vyšší by už byla. Pokud dozorčí zjistí, že jsme schopni vyššího výkonu, přibude takových, kteří to nezvládnou," pokračovala a Bashia nastražil uši, její slova nesla logiku.

„Raději je zakopej poblíž, pro ty, kteří takové štěstí nemají, pokud se dostanou na tvé místo."

Poté vstala a už ji neviděl.

Díky jejím slovům si začal všímat, že často v okolí různých míst jsou stopy po rozrušené hlíně nebo křížky v písku. Došlo mu, jak si lidé vypomáhají navzájem. Pokud máš smůlu, hledej ve svém okolí, jestli ti někdo nezanechal to, co našel navíc. Brát sebou nemohou, jsou prohledáváni, ale nechat je na místě, kdo to bude zkoumat?

Ano, dozorčí také mohou přikročit k jejich místům, důkladně je prozkoumat, něco si hodit do kapsy. Ale zdálo se, že je to nezajímá. Možná o tom neví, možná to schválně přehlíží. Možná vězňům poskytují určitou volnost na jejich políčcích a pouze hlídají vstupy do dolu, aby vězni neunikli. Nebo toho sami už mají v kapsách dost, že více nepotřebují. K čemu by jim však další opály byly? I dozorčí jsou svým způsobem vězni, žijí zde, už roky se doma neobjevili a netuší, kdy jim ta možnost návštěvy bude dána. Jediný rozdíl mezi dozorčími a Bashiou spočíval v tom, že oni dostávali více jídla a nespali za mřížemi.

A jak už bylo zmíněno – potřebují pracovníky. Potřebují, aby co nejvíce lidí pracovalo a udržovalo nějaký konstantní výkon. Kdyby půlku pozabíjeli, kdo by jim tu pracoval?