Bashia utíkal ulicemi, konečně se ho zmocnila energie a hlavně – chuť žít. Když už byl venku, navíc zproštěn Duenových požadavků, nehodlal se nechat chytit zpět. Neměl sice ani peníze, ani pergamen s portrétem, ale již jednou takto skončil. Nebude to pro něj nic nového. Naučil se přežít, teď jen znovu aplikovat své naučené zvyky. Co se jediného změnilo, bylo, že nyní mrzlo na každém kroku. A v takovéto zimě má strávit noc. Pravděpodobně ani nezaspí, aby měl jistotu, že se ráno vzbudí. Ale stále to bylo lepší, než následovat Duena a nechat se jím zase zatáhnout do nějaké špatnosti.

Vždyť jak krásný byl nádech bez jeho stínu, bez předmětu navíc v jeho rozkroku, bez zápachu zatuchliny vězeňské cely!

Utíkal od centra pátrací skupiny, pokoušel se zorientovat ve svém prostředí, najít body Adranuchu, které zná. Jenže kamkoliv zatočil, tam se opět vynořila jiná skupina, jiná dvojice či trojice strážníků, kteří pochytili signál zvonu a vydali se hledat uprchlíky. Vyhnout se jim bylo pro lajka těžké. Ale vzdát se nechtěl, ne, už ne.

Zrovna narazil na stoku. Běžel podél ní, přemítal, jestli nebude nejlepší se skrčit a lehnout k zemi, setrvat tak do svítání, kdy se celá situace uklidní. S každým krokem zvažoval tuto možnost více a více, považoval ji za nejvíce schůdnou, už se plánoval zastavit a zrealizovat ji. Když v tu se otevřela postranní branka zděného plotu, z něj vykoukla drobná postava a vylila obsah kýble do stoky. Jak Bashia prudce brzdil, podklouzly mu nohy a sjel přímo do trajektorie letící tekutiny, která mu pocákala nohy.

Překvapená služtička hleděla na temnou postavu před ní. Ta si zase přeměřovala vyplašenou dívku. Nikdo nic neřekl, oba se báli stejnou měrou. Dívka toho, že ji tajemný muž přepadne, Bashia zas, že vykřikne a přivolá tak pozornost vojáků.

A tak oba zmrazeně postávali, odmítali se pohnout, ačkoliv už uplynuly dlouhé minuty od doby, co první kapky obsahu nočníku padly na Bashiovy nohy.

„O – Omlouvám se," zakoktala nakonec dívka, zatímco Bashia se jen lehce poklonil a zamumlal zpět „Nic se neděje."

Tyto jednoduché fráze uvolnily napjatou atmosféru, ačkoliv nejistota na obou stranách stále sídlila.

Bashia se chtěl otočit a pokračovat v cestě, ale jeho obličej akorát ozářil plamen pochodně a dívka bezmyšlenkovitě vyhrkla krátké slůvko.

„Bashio?"

Muž se zastavil v půlce kroku a pohlédl zpět na překvapenou dívku. Měl pocit, že ji zná, že ji už někde viděl. Ale chabé rysy ve tmě těžko zpracoval do přesnějšího obrazu. I její hlas mu byl povědomý, ale... Ne a ne vybavit si, komu patřil.

„Jsi Bashia, že?"

„Ano," odvětil zmateně a vrátil se k dívce.

„To jsem já! Chasan! To jsi už na mě nevzpomínáš?"

Teprve teď, když zaznělo její jméno, před očima Bashii vyskočila vzpomínka na drobnou a chudou dívenku, které nemohlo být víc jak deset let, přestože vypadala sama na pouhých sedm. Viděl ji, jak zuboženě leží na kraji ulice, sotva se zvládala posadit, držet nataženou ruku, jak prosila o něco k jídlu. Propadlé bledé líce, lemované černými vlasy. Už tehdy vypadala, jako by měla každou chvílí zemřít.

Bashia zrovna vyprosil od Iazy alespoň něco k jídlu, když už se mu nepodařilo sehnat u obchodníka nějaké pracovní místo. Toužil alespoň vypomáhat, starat se o koně, cokoliv. Neuměl nic, byl bezmocný, chudobný, ale s neuvěřitelnou chutí se učit, něco dělat, a hlavně – přežít.

Mířil s plackou v ruce na kraj ulice, kde by si mohl sednout a v klidu ji sníst. Sotva si přiložil kus jídla k ústům, všiml si té zubožené holčičky opodál. A přestože i jeho žaludek byl jak prázdný vak, v němž ani žaludeční šťáva nebyla; zvedl se a celou placku jí daroval.

Doteď si pamatuje její mdlé, překvapené oči, když se do jejích drobných rukou dostala celá placka. A jak se rozzářily, když do ní zakousla a začala přežvýkávat jídlo v ústech.

Bashia sice na sebe nadával, jakým idiotem je, když nedbá na své vlastní přežití a tady se snaží pomoci někomu, kdo je na tom stejně jak on sám. Ale co už. Placku již daroval, není cesty zpět. Měl by si znovu sehnat něco k jídlu.

Vstal, chtěl se rozhlédnout kolem sebe. Vytipovat, kam zajít, kde bude nejlepší žebrat. Ačkoliv byl pohublý, jelikož jeho kostra byla statná a věk také ne daleko za hranicí stáří, nepůsobil tak lítostivě, a sehnat jídlo vždy představovalo výzvu, jíž se prostě musel chopit.

Ale žádná potenciální místa neviděl. A co víc, výhled mu zacláněl chlapík, u kterého před chvílí prosil jídlo. Co chce?

Zamračil se, z čisté nedůvěry. Sice od něj dostal dar, bál se. Nejednou narazil na lidi, kterým se nelíbilo, že v jejich okolí někdo žebrá. Musel se bránit. Ucouvl zpět, nejist si vlastní budoucností.

Iaza však nevypadal, že by chtěl povolat bojovníky a vyhnat Bashiu pryč.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se, na tváři drobný úsměv.

Bashia váhal, neodpovídal. Iazovi však úsměv z tváře neopadával.

„Hádám, že vy spolu necestujete, že?" ukázal na dívenku opodál, která spokojeně okusovala placku. Bashia zavrtěl hlavou.

„Vím, že jsem tě před chvílí odmítl, ale víš ty co, nějaké místo se najde," mrkl na starce a poté udělal pár kroků k holčičce. Ta, jakmile postřehla, že se blíží někdo cizí, se jen skrčila do klubka, zanořila co nejvíce do zdi a skryla svoji placku, aby ji někdo nevzal. Iaza se zasmál.

„Neboj. Nikdo ti neublíží," načal opatrně, ale dívka nadále ostražitě sledovala jeho ruce.

„Jmenuji se Iaza. Máš hlad?"

Oči dívenky na okamžik střelily na Iazův obličej, ale poté zase střežily své jedlé zlato.

„Chutná ti?"

Dívenka jen slabě pokývala hlavou. Iaza už jen tohle gesto bral jaké své vítězství.

„Chceš více?"

Trhavé kývání hlavy pokračovalo. Iaza opatrně, pomalu natáhl dlaň, a nastavil ji dívence.

„Tak pojď se mnou. Slibuji ti, že se najíš dosyta."

Trvalo chvíli, než se ostýchavé děvče odhodlalo risknout to a stisknout cizincovu ruku.

„Nebo rovnou dva místa," mrkl na Bashiu a pokynul mu, aby ho následoval do vozu.

A tak Iaza zachránil nejen Bashiu, ale i Chasan, které udělil jméno, daroval jí oblečení, jídlo, a po pár měsících, kdy se z pouhé kostřičky vyklubalo živé a aktivní děvče, jí našel místo v jedné Adranuchské domácnosti.

Na Bashiu se asi usmálo štěstí, že v celém bludišti domů narazil zrovna na ni, uprostřed noci.

„Chasan," vyslovil její jméno vřele, jakmile odhodil všechnu obezřetnost a nyní se čistě poddal radosti z jejich shledání. Už to byly čtyři roky, co se neviděli, a z malé dívenky se stala slečna, jak se patří. Černé vlasy jí tvořily závoj, jako dělané pro ozdobu s citríny, postavou se vytáhla, nabrala křivky, už to nebyla ta cácora, co se neustále někde schovávala.

„Co tu děláš? Nebo vydrž, tedy, pojď dovnitř. Dám ti něco suchého," trochu se začervenala, raději neříkala, odkud ta voda pocházela.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nemohu tě obtěžovat."

„Pojď! Ale tiše, všichni už spí."

Místo toho, aby se s dívkou nahlas uprostřed noci hádal, raději zalezl k nim na pozemek, čímž se akorát vyhnul vojákovi, který se rozhodl prohledat stoku.

Dívka ho zavedla do pracovní místnosti. Byla plná nářadí, různých nástrojů, ale také starých mís a velkých van na praní oblečení. Dokonce v rohu hořel plamínek, jehož teplo se využívalo k usušení drahých tunik. Položila kyblík do kouta a již nastavovala ruce, aby jí Bashia dal své oblečení, nasáknuté nevábnou tekutinou.

„Tady, na," jedenkrát se otočila a již mu nabízela suché lněné kalhoty a ty mokré propírala ve vodě, v níž ještě před okamžikem prala paní spodní tuniku.

„Děkuji," usmál se na děvče, které se na starce jen zazubilo, a jakoby v ní opět viděl tu nezbednou holčičku, ne dívku, kterou se stala.

„A co jsi vzhůru? Neměla bys spát?"

Chasan od práce ani nevzhlédla.

„Paní před nějakou dobou ochořela. V noci se budí, pomočuje se. Musím na ni dávat pozor, obléci ji do čistého, asistovat jí," vysvětlovala a najednou byly kalhoty opět čisté. Ne že by předtím za něco stály, po tolika týdnech, co je na sobě měl.

„A jak se ti tu daří? Jsi spokojená?" vyptával se dál Bashia, zvědav na to, jaký život tu Chasan vede. Ta se usadila na stoličku opodál a Bashia měl možnost si ji lépe prohlédnout. Opravdu hodně vyrostla, proměnila se v slečnu, přímo dámu. Záda narovnané jako deska; kdo by o ní tvrdil, že je to služebná?

„Ale jo. Není to takové, jako kdysi, ale stěžovat si nemůžu. Mám co jíst, co nosit, jsem v teple. Nemlátí mě, nekřičí na mě. Více ani nechci."

„Tak to jsem rád. A vycházíš s ostatními dobře?"

„Chvíli trvalo, než si stará Hegge na mě zvykla, pořád mě hubovala, ale ostatní jsou milí. Dělíme se o práci, občas jeden pro druhého něco ukořistí v kuchyni," ušklíbla se šibalsky na Bashiu, než se předklonila a podepřela si bradu.

„A jak ty? Je tu i Iaza?"

„Ne, ti by měli být na severu," tipnul si Bashia podle jeho vědomostí a kalkulací, jak dlouho by jim to tam mělo trvat. Když spatřil zmatení na dívčině obličeji, ihned dodal: „Už dva roky s nimi necestuji. Nastaly nějaké neshody a aby Iaza nemusel trhat kolektiv, domluvili jsme se, že bude nejlepší, když mě po cestě vysadí. Usadil jsem se ve Viniperu, měl pozemek i práci. Bylo to fajn."

„Vsadím se, že za to mohl ten hnusák, Frenel! Že jo! Frenel a Utim, ti si pořád něco vymýšleli!" odplivla bokem a jakýkoliv předobraz honosné dámy se rázem rozplynul. Bashia se musel pousmát.

„Z části. Frenel a Jak také s obchodováním skončili. Iaza je vysadil v Hemsu. Prováděli nějaké černoty, které vypluly na povrch."

„Dobře jim tak! Já je nikdy neměla ráda!"

„Tys neměla ráda téměř nikoho," zasmál se stařec, ale dívka se jen uculila.

„Ale jo, měla jsem ráda tebe a Iazu. A tetu Jayu a strejdu Rattana."

„To je hodně dlouhý seznam," vysmíval se dívce Bashia a ani si neuvědomoval, jak rád ji zase vidí. Jak rád si s někým povídá, naslouchá těm naivním stížnostem, nemusí řešit nic jiné. Skoro.

„A říkal jsi, že jsi se usadil, tam někde. Jak jsi se tedy dostal sem?" zvídala Chasan, jelikož tomuto tématu se nedalo vyhnout.

„Já..." Bashia se zadrhl. Netušil, jak svoji situaci vyložit mladé dívce. Sám neměl ponětí, jak začít, čím začít, a co vlastně říci může a co ne. Bylo obtížné zodpovědět. Stačilo, aby řekl nějakou lež, a bude se cítit provinile. Aby prozradil více, než je třeba, a svědomí ho bude nahánět, a možná i naštvaný Duen k tomu. Nechtěl však mlčet, zatajovat. Chasan si zasloužila vědět pravdu, obzvlášť, když jeho, „zločince", pozvala do domu. Je na ní, aby se rozhodla, jak s Bashiou naloží.

„Ocitl jsem se v nesprávnou dobu na nesprávném místě a zatkli mě. Tento večer se na ústředí vloupali nějací cizinci, propustili několik vězňů na svobodu a já byl mezi nimi. Proto je na ulicích takový ruch, Chasan. Hledají mě."

Dívka mlčela, na tváři obří šok, když uslyšela Bashiovo přiznání. Vůbec si nepředstavovala, že jejího přítele a zároveň zachránce dovedli na práh jejich pozemku vojáci, pátrající po zločincích.

Naskočila jí z toho husí kůže, ale okamžitě se ovládla.

„A co hodláš dělat teď?"

„Ještě nevím. Utéci z Adranuchu pryč. Pak asi bloudit Namasilií, možná vyrazit do Xetingu. Jen se obávám, že v zimě moc daleko nedojdu."

„Nenašla jsem jí, Bashio," smutně hlesla dívka, jak jí bylo připomenuto, proč Bashia kráčí zemí křížem krážem. „V celém Adranuchu jsem nespatřila nikoho, jako je ona."

Ačkoliv byl ve skrytu duše zklamaný, nedal to na sobě znát a naopak, zpod jeho vousů vyrašil úsměv.

„S tím si nedělej starosti, Chasan. Už jen to, žes na ni myslela, mě těší."

„Zůstaň tu do rána. Hlídky do té doby ustanou," vyhrkla okamžitě dívka, až vyskočila hbitě na nohy.

„To nemůžu. Kdyby zjistili, že mi pomáháš, že celá domácnost mi pomáhá, nevím, co –"

„O to se nestarej. Řekla jsem zůstaň, tak tu zůstaň. Do té doby ti i kalhoty vyschnou."

Co má jen s tou čiperkou dělat?

Jak byla v pohybu, přinesla mu deku, vodu i něco k zakousnutí. Bashia mohl jen s vděčností sledovat tu dívenku, neustále ji ujišťovat, že nic z toho není třeba. Pokaždé byl však zazděn jejím prudkým přístupem, že mu nezbývalo nic jiného, než přijmout nabízené a ulehnout ke spánku.

A že se mu spalo opravdu dobře.

Celá domácnost byla na nohách. Nožky cupkaly po nádvoří, jindy zas prudce dupaly. Bashia pospával a když otevřel oči, slunce už dávno ozařovalo dvorek i zdi domu. Celá včerejší noc mu rázem přišla jako nějaký sen. Jen to uvědomění, že ho dole nic netlačí, ho přesvědčilo o skutečnosti všech zážitků, které mu přišly jak halucinace v prudkých horečkách.

Když se Chasan objevila v místnosti, donesla Bashiovi něco ke snídani. Za denního světla její tvář vypadala bledá jak sníh, všímal si i propadlých líců, které v noci a ve světle pochodně přehlédl. Chtěl se jí zeptat, ale raději mlčel. Nic mu do toho nebylo. Sám vypadal kdo ví jak. Mohli by si akorát plácnout dlaněmi a pokračovat ve svých mizerných životech.

„Vydrž ještě chvíli. Nabalím ti na cestu nějaké jídlo, co zbyde po snídani. Pán za chvíli odejde pryč, pak budeš moci jít i ty."

„Ale Chasan –"

„Věř mi, jen by se zbytečně vyhodilo," mrkla na starce a odešla.

Bashia tedy poslechl. Neměl důvod dívce nevěřit. Zachránil ji, spolu se dostali pod Iazovy křídla, kde si společně hráli, putovali zemí, poznávali nové.

Nepřišlo mu tedy divné, když se do půl hodiny ozval hlasitý buchot na bránu.

Možná poslíček, obchodník, návštěva. Netušil, jak moc domácnost komunikuje s okolím.

Avšak když jeho sluch zaznamenal povědomé cinkoty brnění, musel narovnat záda a natahovat uši ke dveřím. Co tu dělají? To prohledávají i uvnitř domácností? Nějaký svědek v noci dal vojákům tip? Sevřel se mu žaludek, jak vyčkával, co se bude dít. A pokaždé se mu srdce prudce stáhlo, když uslyšel, že ty kroky míří k němu.

Raději zacouval od dveří dál, avšak schovat se zde nebylo kam. Suše polkl, zvuky brnění ustávaly, jak je přehlušoval hlasitý buchot srdce. Nespustil ze dveří svůj zrak, kolikrát měl pocit, že už vidí ty dveře se otevírat.

A stále nic.

Až po chvíli.

„Tady je," promluvila Chasan ve dveřích. V očích se jí leskly slzy, držela je tak tak, aby jí nestekly po tváři dolů.

Bashia jen semkl rty.

Nevěděl, jak se cítit.

Byla to pro něj rána. Strašlivá rána. Ale přesto, ačkoliv ho celého ovládl vztek, nedokázal ho soustředit na tu černovlasou holčičku. Přesto na ni neustále hleděl, i když ho brali strážní a zvedali na nohy. Zatímco ona pohledem uhýbala, Bashia na ni pořád visel očima. Chtěl se tolik zeptat na jednoduchou otázku: Proč?

Ale nedařilo se jí dostat se skrze zaťaté čelisti ven.

Však jak zatčený překročil práh na dvorek, sama Chasan to již nevydržela a propukla v hlasitý pláč.

„Promiň, Bashio... Já... Promiň mi to... Ale jinak to nešlo... Já to musela udělat, já... Potřebuji peníze. Potřebuji, potřebuji je... Ani nevíš, jaké to je... Starat se o paní, zatímco pán... Strašně to bolelo, Bashio... Kolik nocí už... A teď se bojím, že mě vykopne na ulici... Jak bych se o nás postarala?"

Bashia nevěřil svým uším. A ten neurčitý vztek najednou našel svůj cíl, bod, na který se soustředit.

Ten prasák!

Jenže co zmohl? Nic. V poutech opouštěl pozemek, zatímco Chasan jednou rukou svírala svazek dalů – odměnu za vydání zločince, druhou ruku položenou na svém bříšku.

Duen doběhl domů a zavřel dveře tak tak. Málem by to postřehli vojáci a už by vyklepávali na dveře a vyptávali se, kde takto v noci byl.

První, co udělal, bylo, že hodil Dexunův svitek do ohniště. Už pomalu zhasínalo, jak sluha šel spát a nikdo nepřikládal. Jakmile však plamínky olízly hořlavý materiál, ihned se vyšplhaly až po jeho kolena.

Pak rozevřel dlaň, v níž svíral horký černý opál. Látka, v níž byl zabalen, byla úplně propocená. Také ji okamžitě spálil. Pomalu se usadil vedle ohně a prohlížel si tu drobnou věc, kvůli které se mu málem zhroutil celý svět.

Chápal, proč Bashia ukázal zrovna na něj. Jak ho měl ve svých dlaních a pozorně ho zkoumal, vybavoval si jeho nadšené oči, když vydechoval jednotlivé komplimenty tohoto kousku.

Opravdu krásný. Tak hluboká čerň, a to spektrum barev, které v něm jiskří! Mohl by sedět klidně dlouhé hodiny, celé dny, a stejně by nedokázal plně pochytit jeho krásu.

Zasraný šutr. Kdyby kvůli němu Thanam neoslepl vidinou peněz, které by za něj dostal, nemusel by ho nahánět po celé Namasilii.

„Duene?" nakoukl do pokoje Raman, přes tenkou tuniku měl přehozen plášť, aby se při chůzi domem nenachladil.

„Hm?" mladík ani od drahokamu nevzhlédl.

„Kdys byl?" zkoumal jeho šat otec, jelikož nebyl načančaný, ale oblečen dost fádně.

„A co ty tak brzo vzhůru?" konečně schoval kámen a pohlédl na otce.

„Slyšel jsem zavřít bránu, tak jsem se šel podívat, jestli jsi přišel domů."

„Ano. Mám ho."

Jeho otec se zastavil v půli kroku. Chtěl se usadit do křesla, popovídat si o všem, co při jejich hádce padlo. Ale Duen ho předběhl. Velice nečekaně.

„Cože?"

„Mám ho," otevřel mladík dlaň a kámen otci hodil, aby tu prokletou věc měl co nejrychleji z očí.

„Jak jsi..."

„Neptej se," umlčel ho, naštvaný na všechno, na svého bratra, otce, Bashiu, i na sebe samotného. Co ho to napadlo, tam tak veřejně brečet? Měl by se zakopat, a to hluboko. Kdyby ho viděl někdo, kdo ho zná...

„Jsme zachráněni."

„Ne tak zhurta. Slyšel jsi, co jsem minule říkal? Ať Thanam napíše dopis, jak na tom se svým zdravím je. Cesta z Písečných hor může trvat dva týdny, takže minimálně tak dlouho ještě ať nevylézá z pokoje. Teprve pak může slavnostně předat ten opál Jeho Veličenstvu."

„Ano, já vím," pokývl hlavou otec, z něhož se tehdejší vztek už dávno vypařil, a nyní byl schopen svému synovi plně naslouchat. Obzvlášť, když je všechny zachránil před jistou smrtí.

„A pak, apeluji na tebe, ať Thanama přeřadí jinam. Ne aby nadále dohlížel na doly a doprovázel ty kousky do Adranuchu. Ať se to celé zase neopakuje."

„Chtěl jen přilepšit naší rodině, chtěl jen peníze, nic víc," otec se nadále zastával staršího syna.

„Chtěl? Ten idiot věděl, že král očekává úžasný kousek, který nemá obdoby. Věděl to, že správce dolů poslal králi dopis, v němž vyzdvihoval jeho krásu. A co on udělal? Na cestě zpět ho ukradl a prodal nejbližšímu obchodníkovi, ať si s ním dělá, co chce. A co my? Najdeme ho tu, jak si užívá svého bohatství, a kde ty peníze sebral? Při obchodu. A jakém? Prodal králův drahokam! Otče, ten muž je šílenec, nezodpovědný šílenec. Kdo ví, kdy podobný kousek zase zopakuje!"

„Ale všechno se vyřešilo. Ještěže je ten správce můj známý. Mohl jsem přes něj zamlčet Thanamovu cestu a udělat to tak, že tam onemocněl."

„Štěstí jsme měli neuvěřitelné, otče. Kdyby k tomu došlo o týden dva dříve, určitě by drahokam prodali na Mokrém mysu. Jen díky Sanohovým znalostem a předvídání jsme dokázali předpokládat, že se opál objeví na aukci v Dialu, při slunovratu. Že ho ten obchodník neprodal dále, ale vložil do aukce, aby měl největší zisk za nejmenšího podezření. Bez takového předpokladu bychom nemohli nějak operovat. Jak bychom pak zakryli jeho průser? Jak bychom mohli zajistit hrdost a čest rodiny? Nijak. Hromadnou sebevraždou!"

„Nepřeháněj, Duene."

„Já, a že přeháním? Otče, ty –! Thanam by mohl i zavraždit krále a ty bys nad tím jen mávl rukou!"

„Jak to mluvíš!" vyskočil Raman Ran na nohy, jeho hlas dramaticky zvýšený.

„Říkám pravdu. A tobě doporučuji, abys ten šutr neztratil. A zařiď, ať Thanam už nikdy nevkročí do Písečných hor."

Starý muž už neměl sílu, takto uprostřed noci, něco namítat. Jen mávl nad Duenovým naléháním rukou, sebral se a vrátil se zpět do svého pokoje.

A Duen se po dlouhé době mohl v klidu vyspat.

_______________

Konec první strofy.

Nyní bude zveřejňování trošku rychlejší a hlavně - budou Vánoce ;) (očekávejte dárky!)