Jak Duen neustále nadával, že je Bashia naivní, nakonec se ukázalo, že není naivní příliš. Bohužel, v té nejméně očekávané chvíli. Duen si zkousl ret, jeho obočí si podávalo ruce, zatímco ho doprovázel strážný k východu. Bylo těžké udržovat pozornost a sledovat své okolí, když se jeho myšlenky točily kolem něčeho úplně jiného.

Podlý stařec. Pěkně vymazaný. Že kámen nemá? Nasrat. Musí ho mít. Byla sice záhada kde, ale jednoduše musí. Nezahodil by své výkupné jen tak, po cestě, do napadaného sněhu. Pokud by se nějak dostal ven, mohl ho použít jako základ do nového života. I kdyby ho neprodal za plnou částku, ale jen za pár dalů, stále by to stačilo, aby nakoupil oblečení, pronajal si místnost a měl co do úst. Jen blázni by odhodili svoji šanci na život.

A Bashia, přestože se před chvílí zdál, že mezi ty blázny také patří, to měl v hlavě v pořádku. Až moc v pořádku.

Ten, kterému Duen ukazoval své povolení, sloužil ve čtveřici. Hlídali zavřené ústředí, očekávali případné hlášení zločinů, připraveni mobilizovat hlídkující jednotky. Svitek, který Dexun Duenovi propůjčil, se nyní válel na stole mezi rozloženými kartami, jen tak, ledabyle, přesto chráněn minimálně třemi osobami. Duen se nemohl jen tak přikrást a vzít si ho zpět. Na to ať Dexun zapomene.

A tak na něj ani nepohlédl, když byl vyprovázen ven na nádvoří. Ocitl se na ulici, zabočil a procházel tichým zimním městem, osvětleným jen lampiony zavěšenými u bran jednotlivých domů.

Nejde jinak. Ještěže kontaktoval Sanoha.

Koukej otče, co kvůli tobě dělám, zavrčel v duchu Duen předtím, než zabočil do úzké temné uličky se stokou, kde na něj již čekali a mrzli jeho přátelé.

Mlčky převzal od Sanoha svůj meč, připevnil si ho k pásu. Vyměnil svůj kašmírový plášť za obyčejný, černý jako noční nebe, a na oba jasně pokývl hlavou.

Kiet se na místě polil pálenkou, doslova si v ní vymáchal svůj obličej. Proč tato úloha padla zrovna na něj?

„P– pomozte mi, dobří lidé! Pomozte – škyt – Pom – škyt – pomozte!"

„Co to je zas za opilce?" vzhlédl jeden strážný s odporem od karet na nádvoří.

„Není to Dexun?" zasmál se jeho společník a zahrál tah.

„Že by se vrátil z té slavnosti už teď?" začali mezi sebou polemizovat, zatímco ten opilec lezl po čtyřech a jen marně se pokoušel postavit na nohy.

„Stihl se ožrat rychle."

„Možná byl načatý už předtím, však ho znáš," rozesmáli se, než nakonec usoudili, že by se jeden z nich měl podívat na to nadělení venku. Oběť, na kterou padlo nejvíce prstů, musela popadnout kožich a vkročit na nádvoří, kde to chlapík nevydržel a svalil se na bok.

„A co s ním teď?" zamumlal pro sebe strážný, než se odhodlal k cizinci přistoupit a pokusit se ho zvednout na nohy. Na to, jak mladé a štíhlé tělo to leželo, těžký byl jak kráva. A ať tahal strážník jakkoliv, zdálo se, že ten opilec k zemi přimrzl.

„Hej, pomozte mi někdo!" zvolal bezmocně na své společníky, po dlouhých snahách ho vyšvihnout nahoru.

„Nech ho tam, když to nejde," mávl rukou jeden z trojice a druzí by s ním normálně souhlasili, kdyby však nebylo zodpovědnosti vojáka. Jaký obrázek by to vrhlo na útvar, kdyby jim zamrzl opilec přímo na ústředí?

A tak ven vyběhl druhý, a už přiskakoval ke svému kolegovi, aby se s tou hromádkou smradu popasovali společně.

Opravdu to dalo zabrat, ale nakonec se zadařilo. Zavěsili si tělo na ramena, každý z jedné strany, a chystali se vykročit vpřed. Sotva však spatřili světýlko tepla a pohody za zdmi budovy, před jejich očima se zatmělo.

Kiet přestal předstírat opilectví a oba omráčil pěknou ranou zezadu. Přímo mu nabídli své krčky, svá temena hlavy, bylo těžké jim odolat. A tak se naráz nesesunulo k zemi jedno tělo, ale celá trojice. Kietovi se stačilo jen vyhrabat z té kupky a postavit se zpět na nohy.

„Pom...oc!" ještě naposledy opilecky vykřikl, aby zbylí dva strážní upřeli pozornost na dění venku. Když spatřili celou scénu, pohotově vyskočili na nohy a hnali se ven. Jenže schovaný u zdi je už čekal Sanoh s Duenem, každý z jiné strany dveří. Boj – pokud se to tak dalo nazvat – nebyl příliš dlouhý. Na zem popadala další omráčená těla.

„Kiete, hlídej. Jdu dovnitř," Duen rozkázal a jak řekl, tak také provedl. Cestou popadl válející se Dexunův svitek a následován Sanohem, už mířil cestou, kterou kráčel necelou hodinu předtím.

Jeho nohy se na schodech přímo vznášely, jak po dlažbě pohotově poskakoval, aby se co nejrychleji dostal na druhý konec chodbičky. S tím, jak byla zapuštěna v podzemí, zmocňoval se ho chlad sálající z kamenů a jeho oči ovládalo čím dál větší temno. Až téměř na konci prostupovalo světlo pochodně dvou strážných. Stačila výměna jednoho gesta se Sanohem a oba se vyřítili ven, pár řezy mečem vojáky ochrnuli a poté snadno omráčili.

Bashia se řádně ani nerozmrkal a Duen již stál u jeho mříže a ukradenými klíči stráže odemykal dvířka.

Ostatní vězni také skákali překvapeně na nohy, rozevírali svá očka a házeli prosebné pohledy na Duena, aby je také dostal z těchto útrap na svobodu.

Jen z pouhé myšlenky, aby rozvinul chaos, který jejich vpádem na ústředí vznikl, nakonec svolil a odemkl ještě postranní cely, odkud uteklo kolem pěti lidí.

Bashiovi se ale na svobodu nechtělo.

„Pojď, honem," natahoval k němu ruku, zatímco hlavou pokynul Sanohovi, aby co nejrychleji zmizel.

„Co to děláš, Duene," promluvil hlubokým hlasem, váhavě, protože nevěřil, že by Duen zašel až tak daleko. Tlačil se ke zdi, jakoby byla ruka mladíka potažená jedem a jeden nepatrný dotyk by znamenal smrt.

„Neštvi mě a pojď," pokynul prsty, aby k němu přikročil, ale Bashia to neměl v úmyslu. Nějak mu tato situace připomínala, co se stalo v Dialu. Zvláštní nostalgie.

„Bashio, no tak!" naklonil hlavu na stranu, zpod kapuce svítil povzbuzující úsměv. „Já říkal, že tě tu nenechám, ne? Nechtěl jsi to legální cestou, musel jsem to udělat nelegálně. Nebo se raději strháš na smrt v pracovním táboře?"

„Proč tohle děláš?"

„Nechceš si pokecat, až budeme venku? Netoužím být znovu zatčen," Duen vlezl do cely, nekompromisně chytl Bashiu za vyhublé zápěstí a tahal ho z cely ven, jak matka trucující dítě. Všichni už utekli, kromě zbylých vězňů se nikdo volný nepohyboval. Jen Duen, který se snažil zakrýt veškerou svou netrpělivost a nervozitu, a Bashia, jenž by se nejraději s Duenem nikdy neseznámil.

Jak předtím Kiet udeřil dva strážné naráz, přestože je na okamžik poslal do světa snění, chlad a nedostatečná síla způsobila, že jeden sebou už začal ošívat, jak mu sněhová matrace nedělala dobře. Duen neměl čas tomu věnovat pozornost, nadále tahal starého muže pryč z horké zóny, ale brzy v něm hrklo, když uslyšel zpoza svých zad zoufalý křik.

„Přepadení! Narušitelé!" strážný už šťouchal do svého společníka a běžel ke zvonu, aby naučeným signálem upozornil všechny pochůzkáře na uprchlé vězně.

„Kruci!" procedil mezi zuby Duen a zrychlil, až ho oslabené nohy starce přestávaly stíhat. Z Bashii se stal pouze pytel, který za sebou s námahou tahal, občas se někde zasekl více, a tak musel Duen bez milosti trhnout, aby ho popohnal kupředu.

„Už dost! Duene! To stačí!" začal se vzpírat Bashia, ačkoliv to znamenalo, že si sedře zápěstí uchycené Duenem.

„Pojď a nemrč!" ignoroval ho mladík a zabočoval na další ulici.

„Duene!" trhl opět Bashia, a tentokrát silněji, a Duen málem uklouzl na sněhu a spadl.

„Ještě pár ulic, ať se dostaneme do bezpečí," zamumlal před sebe a rozběhl se kupředu, jenže jeho zajatec už absolutně nespolupracoval. A tak naštvaně hodil s jeho zápěstím zpět a postavil se mu tváří v tvář.

„Co chceš, Bashio? Nejsi rád, že jsi na svobodě?" obořil se do něj, už absolutně ztratil trpělivost se s tím starcem jakkoliv vybavovat.

„Neměl jsi to dělat, proč jsi se jen vloupal..." kroutil Bashia hlavou, nechápal to. Ze všech záležitostí, nějakého pocitu svobody, možnosti volného pohybu, cokoliv, tak se plně soustředil na pochopení faktu, proč Duen nemá problém riskovat kvůli nejmenším hloupostem. Proč pronikl na ústředí, útočil na stráž, omráčil ji, a kvůli čemu? Kvůli Bashiovi těžko...

„Už jsem ti to řekl," odsekl nervózní Duen.

„A já ti řekl, že ho nemám," odvětil zpětně lovec a zdá se, že narazil na hlavní vrub problému.

„Ále, nelži, prosím tě. Máš ho, kde jinde by měl být?" ironicky se zasmál, ale stařec si nadále udržoval kamennou tvář.

„A kde by měl být?" zvedl Bashia ruce, aby naznačil, že je má prázdné, stejně jako jeho několikrát prohledané tělo.

„Musíš ho mít u sebe, Bashio. Nekecej," naléhal Duen, přikročil k Bashiovi blíže, v očích známky paniky. A to plně ignoroval pokřiky vojáků, které se začaly v ulicích ozývat a čím dále se blížit. Světla pochodní se začala akumulovat, poté rozbíhat do všech stran. Pátrání po utečencích se rozjelo.

Bashia kroutil hlavou, odmítal jak Duenovu pomoc, tak jeho zbytečná slova. Stejně vzduch, na němž se nesou, se sjednotí s větrem a budou odvanuta daleko, daleko za kopce a hory, kde si na ně nikdo nevzpomene.

„Bashio, prosím!" natáhl ruku pro černý opál, opět, již potřetí. Doufal, že také naposledy.

„Já ho –"

„To si nechej pro jiný. Dej mi ho, Bashio. Hned!"

Ale stařec jen nadále mlčel, kroutil hlavou, stál si za svým, že se kámen kamsi ztratil při cestě nehostinnou krajinou.

„Nechci ti ublížit, tak mě nenuť," Duen už naprosto odhodil všechnu falešnou dobrotu. Jeho oči byly chladné, mrazivé, jak jeho ruka odhrnula plášť a odhalila skrytou zbraň.

„Snažíš se marně, Duene. Klidně mě na místě zabij, ale ničeho nedocílíš," sebral odvahu Bashia. Nebylo to tak těžké. Už stál tváří tvář smrti tolikrát, že umřít se zdálo jako vysvobození z neustálého stresu a zbytečného strachu.

„Bashio!" vykřikl Duen, a dupání vojáků se jim neuvěřitelně přibližovalo.

„Víš ty vůbec, co to pro mě znamená? Proč ho tak nutně potřebuji?" Duen dávno ztratil svoji vyrovnanost. A panika, jakou necítil celý svůj život, totálně ovládla jeho tělo. A ty chladné a čisté oči se mu začaly lesknout. „Tady nejde jen o tebe! Ani o mě! Tady jde o celou moji rodinu! O mého otce, jeho ženu, bratra, i sluhy, kteří pro nás pracují! Tady jde o jejich životy, copak ty nebo já! A ten kámen je jediná možná cesta, jak jim pomoct, jak je zachránit! Bashio! Prosím! Dej mi ho! Opravdu tě prosím!"

Duen už opravdu netušil, co dělat. V celé situaci a stresu, v němž se nacházel, už dokázal jen uboze škemrat o milost. Netušil, že jeho ovládnutí se emocemi, což k smrti nesnáší, přinese ovoce.

Protože Bashia konečně spatřil Duena. Toho Duena, který se celou dobu skrýval pod maskou bezstarostného vůdce a záletníka. Konečně spatřil jeho obavy, jeho opravdové pocity, jeho starosti i strach. Obří strach, který ho donutil konat tak, jak konal. Který ho postrčil vloupat se na ústředí, jen aby se dostal k Bashiovi a získal drahokam, který měl znamenat vykoupení jeho rodiny.

Co člověk je vše ochoten udělat pro svoji rodinu? I Bashia to věděl. A Duen není jiný. Je taky spoután provazem z krve, uvázán ke svému otci, ke svým sourozencům. Co špatného je na tom, obětovat se pro záchranu své rodiny? Podnikat nekalé činy, jen aby získal drahokam, jehož osud je Bashiovi neznámý?

Jestli doposud všechna Duenova slova zaváněla neupřímností, teď si byl starý muž jist, že Duen odhalil svoji duši. Zranitelnou, nahou, vystavenou na obdiv. Kdo ví, po jak dlouhé době. Jestli vůbec někdo jiný měl tu příležitost.

Říkal pravdu. Jak se říká, pravdu od srdce.

Ani ty slzy v očích nebyly hrané. Tak hluboce by Duen běžně neklesl.

Bashia si povzdechl.

Vojáci se už nacházeli ve vedlejší uličce, ale zdálo se, že dvojici pod nočním nebem to bylo absolutně ukradené.

Starý muž se otočil, ukázal Duenovi svá záda. A ten to bral jako svou porážku. Zklamání.

„Bashio..." naposledy prosebně hlesl, poslední snaha zachytit se za kraj útesu, z něhož se řítil střemhlav k zemi.

Jenže Bashia neodcházel. Rozvázal si pás oděvu, odhrnoval lemy vrstev oblečení, které měl na sobě, dokud se nedostal na holou hruď. Všechny chlupy na ní mu stály, jak se takto dobrovolně vystavil chladu. Stáhl si kalhoty, těsně pod své přirození. A tam, jako navlečený prstýnek, se nacházel proužek bílé látky, uvázán v mašličku. Zatáhl za cíp, čímž uzlík rozvázal a uvolnil to, co bylo zamotané v proužku a přivázané zespodu jeho visících váčků, schované před zraky ostatních i před mrazem zimy. Ani proužek nerozmotával, nejprve se oblékl zpět, než se otočil zpět na Duena a podával mu zabalený kamínek.

Kamínek? Ne. Nejdražší černý opál v historii Namasilie.

Duen nevěřícně hleděl na teplý, hřejivý balíček ve dlani. Přeblikával očima z něj na Bashiu a zase zpět, a takto to několikrát zopakoval, než látku odhrnul a spatřil oblý předmět, nebezpečně temný, ale vypouštějící tisíce barevných jisker, jak odrážel drobné paprsky z okolních domů.

Byl to on. Bashia mu ho dal.

Má jej.

Jeho úkol... Je splněn.

A on zachráněn. Celá jeho rodina.

Moc dlouho se kochat nemohl. Vojáci byli nebezpečně blízko. Nestihl ani poděkovat, jak se každý mlčky rozutekl na jinou stranu.

A to bylo naposledy, co Bashiu spatřil.