Dexun tušil, že Duena u něj doma nenajde. Rovnou tedy zamířil k rodině Shou, na místo, kde se v tuto denní dobu Duen musel stoprocentně nacházet. Jaké překvapení ho čekalo, když služka zavrtěla zmateně hlavou se slovy, že pana Duena tu už několik měsíců neviděla. Vyptával se dlouhé minuty, alkoholem omračoval bdělou služebnou, přesto se setkával stále se stejnou odpovědí.

Duen tu není.

Že by nakonec zůstal doma? Snad to Raman se svým trestem nepřehnal. Spousta teorií a variant mu začala zaplavovat mysl, jakoby nestačilo, že se mu svět motal v kruhu a skláněl se na pravou stranu.

Až při jeho odchodu ho zastihlo štěstí. Duen zaznamenal dlouhé dohadování služebné a vyslal Kieta na výzvědnou pochůzku, jen pro jistotu. Tušil, jestli ho náhodou nehledá místní legendární opilý strážník s dokumentem, který mu má zajistit volný průchod do vězení.

Nemýlil se. A tak mladík zatáhl svého učitele do menší zahrady, plné sněhu a holých větví třešní, kde jen tůje u otcovy pracovny stále nosily zelenou barvu, navzdory krutým mrazíkům a tíze napadlého sněhu. Služka nestihla vydat ani hlásku, a již dvojice zmizela v pokoji mladého pána a ona se ocitla v zahradě samotná.

„Dexune," uvítal Duen muže vřelým úsměvem, který se na mladíkovi několik předchozích týdnů pohřešoval. Nyní však opět zářil, jak se přibližovala chvíle, kdy své starosti konečně hodí za záda.

„A prý tu nejsi," ušklíbl se blonďák, jemuž světlé vlasy protkávaly občasné šediny, a už házel Duenovi smotaný pergamen.

„Na, tady. Začíná nám to po setmění, konec v nedohlednu, ale nemyslím, že by někdo klopýtal zpět na ústředí. Trochu jsem si ještě pohrál s rozvržením vojáků, mělo by to být bez problémů. Jen prosím tě nezapomeň tam ten pergamen, jinak jsem v háji," naposledy upozornil Dexun usměvavého hocha.

„Neboj. Ani se nenaděješ a bude opět v tvých rukách."

„Jasně, že bude, když mi ho předá nasraný Perth!" zvedl hlas Dexun, ačkoliv Duen se jen škodolibě usmíval a schovával svitek do tuniky.

„Ať o tom ani nevím, jo? A už musím jít, jinak budu mít malér už teďka," poplácal Duena po rameni a opustil jejich pozemek – tedy, vymotával se z jejich pozemku na ulici města.

Duen pevně sevřel obrys svitku ve své tunice, pohled upřený vpřed. Jen těžko by někdo dokázal vyčíst, na co právě myslí. Jeho myšlenky jsou komplexní, nečitelné, mnohdy nepřístupné i pro samotného Kieta, který s ním vyrůstal. A ten to tedy brzy vzdal a lokl si svého potěšení.

„Sanoh je taky v Adranuchu?" promluvil z čista jasna Duen, až Kiet zvědavě nadzvedl obočí.

„Jo, proč?"

„Potřebuji s ním mluvit," zamračil se Duen, pustil svoji tuniku a vykoukl z okna ven. Ještě svítilo slunce. To znamenalo, že měli času relativně dost. Je potřeba to pořádně promyslet. Příležitost je jen jedna a v sázce mnoho. Zbabrat si to nemůže dovolit. Jednoduše nesmí.

Duen odvrátil zrak od zahrady a obrátil se na svého přítele, který v ruce držel hrnek pálenky. Při tomto pohledu se ušklíbl.

„Budeš jí potřebovat mnohem více, připrav se."

Kiet se smířil s tím, že Duena nikdy nepochopí, a mlčky se znovu napil.

A bylo to. Jeho osud byl zpečetěný. Soudce se na něj ani pořádně nepodíval a už mávl rukou doleva, což znamenalo jediné. Pracovní tábor.

Věděl, že se ho smůla drží jak klíště. Už od Viniperu nenastal den, kdy by se jeho život nesesypával stále níž a níž. Poslední měsíce ztrácel pevnou půdu pod nohama a vzduch v plicích. Dobrovolně kráčel do temnoty plné neznámého, naivně doufal, že zde najde záchytný bod, o který se opřít, aby nepadl ještě hlouběji do jámy svého selhání. Avšak jak na místě, kam nedohlédnou jeho oči dál než na krok, má něco najít? Nenajde. A proto zde skončil.

Sám. Za mřížemi.

Co jiného měl čekat? Možná, kdyby Duena poslechl, vyběhl s kameny ven a rozhodl se mezi nimi pod holým nebem a světlem pochodně daleko od domu aukce, možná by...

Co by? Přežil by? Jen by ukázal na ten lepší a jeho hruď by prošpikoval meč jak kus roštěnky. Proč by ho nechávali živého, když se jedná o tak velkou věc? Asi za tím něco bude, něco velkého. A z Bashii se stal svědek, který to zbabral o to více, když projevil před jeho zaměstnavatelem odpor. A ten ho bude stát život.

Bude poslán do pracovního tábora v Písečných horách. Kdo ví, jak dlouho v něm přežije. Pár měsíců? Pár let? Rozhodně se stane jeho pohřebištěm, není pochyb. Jeho kosti v cele, jeho kosti pohozené někde v lese. Netušil, na co je lepší pohled. Čím se uchlácholit. Doplatí na svoji stařeckou slabost, která ho bude ničit rychleji než ostatní mladíky. A jeho vytrvalost vycvičená z Viniperu nebude stačit.

A k tomu se bál, co se stane hluboko v noci. Bál se, že někdo z něj strhne deku a vytáhne ho ven z úkrytu. Jak by dopadl pak.

Ale všechny tyto strachy byly malé, bezvýznamné v celkovém obrazu. Že za pár dnů odcestuje, že se dostane na místo, jemuž se s Iazou obloukem vyhýbali. Alespoň ukojí svoji tehdejší zvědavost. Za jakou cenu.

Zdálo se, že se už před nějakou dobou setmělo. Odlesky denního světla na lesklých kamenech zmizely, pohltilo je temno, a jen jediné dvě pochodně ozařovaly cely. Poté, co většina zadržených byla nepochopitelně propuštěna samotným vládcem země, se v celách nacházeli po dvou, maximálně po třech lidech. Bashia měl štěstí, jeho spolubydlícím byl pouhý strážný v masce, mladý a hodně ustrašený hoch. Buď mlčel, nebo zavaloval Bashiu panickými dotazy, jako kdyby Bashia cestoval mezi vězením a pracovním táborem naprosto běžně. V noci však dobře spal, takže Bashia nebyl buzen a otravován nad míru nějaké denní kapacity.

Celou řadu cel měli na starost vždy dva vojáci, jejichž políčko bylo u vchodu do chodby. Tam buď celou směnu prokecali, propískali nebo prospali – na střídačku, nejprve jeden, poté druhý. Nestarali se do vězňů, neměli zapotřebí si je dobírat, vysmívat se jim, cokoliv. Byli to pro ně pouhá zvířata v kleci, ke kterým se není radno přibližovat nebo jinak věnovat. Lidské řeči by neporozuměli, na co plýtvat slovy? Placky jim prohodili skrze mříže, a to bylo vše. Nelišilo se to od chování slepic nebo koz.

Bashia trávil dlouhý čas vymýšlením šperků. V hlavě si navrhoval různé modely, přemítal nad kameny, které použít, jak je sladit s konečným nositelem, s jeho rysy a požadavky. Měl pár návrhů, které neustále vytahoval, prováděl změny, dolaďoval detaily, dokud nebyl s výtvorem spokojený. Byl to pro něj výborný způsob, jak se zabavit, jak nevnímat okolí a ponořit se pouze do své hlavy, svých myšlenek a představ. A byl svým způsobem i šťastný, že takto v klidu může své nápady v mysli realizovat. Dokud si neuvědomil, že jeho ruce zejí prázdnotou, že žádná truhlička s materiálem v jeho okolí není, ani kladívko, ani kleště, a že tyto návrhy nikdy nespatří světlo světa.

„Má povolení od Dexuna, pusťte ho za vězněm," jako ozvěna, roznášela se slova celou místností s celami a Bashiovy uši lovce ji okamžitě zachytily. Nevěnoval jim však pozornost. Bylo tu mnoho vězňů, dva dokonce za tu dobu, co vyčkávali na rozsudek, přibyli. Se zavřenýma očima, vylehával ve slámě a právě řešil zapuštění ornamentu kolem drahokamu.

Kroky dvojích osob počaly od chodby a přibližovaly se blíže a blíže. Bashia právě pomyslně zatočil drátkem, aby vytvořil očko, z něhož vedly všelijaké krucánky až k hraně brože. Připomínaly bouřlivou vodu peřejí.

Kroky se ozývaly z místa přímo u jeho cely, ale Bashia vzal další drát a provedl stejnou věc i s ním, aby byly ornamenty identické.

Že zvuk kroků naráz vymizel, toho si starý muž absolutně nevšiml. A nevěnoval pozornost ani náhlému rozeznění bot, jak se jedna osoba z té dvojice na místě otočila a pádila zpět na své odpočívadlo.

„Bashio."

Už měl podivný pocit, že slýchá hlasy uvnitř své mysli. Nedávno ho stáhla k sobě jedna noční můra, teďka začíná druhá? Kdy stihl usnout? A proč v té noční může musí figurovat Duen? Toho tam rozhodně nechce.

Zakmital rozrušeně obočím, ale oči neotevíral.

Opět zvuk jeho jména dolehl k jeho uším.

Jak zvláštní noční můra – Duenův hlas se nezdá tak vzteklý, jak by očekával. A k tomu... No, netušil, jestli má být rád nebo ne, ale pachy celého okolí přebyla intenzivní vůně, ta, které byl celý měsíc vystaven. Ovládly ho rozpaky. Ano, rozhodně je to noční můra, jen strategie se změnila.

A jeho jméno nadále znělo celou.

„Hej, Bashio, probuď se," dokonce i ten mladík do něj žďuchal a nutil ho se navrátit do světa živých.

A tak mu nezbývalo nic jiného, než volání podlehnout. Posadil se a promnul oči, aby si zvykly na menší dávku světla. Aby pořádně zaostřily, protože se mu zdá, že za mřížemi vidí pár bot a dolní lem kašmírového pláště. A jak jeho oči šplhaly výš a výš, nestačil se divit.

Duen?

Vyskočil na nohy, ale prasklo mu v kolenech, a tak se musel zády opřít o zeď a nohy nějak poskládat tak, aby na ně mohl pomalu přesunout váhu svého těla.

„Co tu..."

„Dělám? Přišel jsem tě navštívit, Bashio!" tasil svůj úsměv, neúplný v tlumeném světe, kde ztratil svoji svěžest a otevřenost. Nyní působil až tajemně. Stále jako přízrak divného snu.

Nebo si přišel pro kámen? Ihned Bashiovi problýsklo hlavou. Netušil, jak moc se trefil.

„Měl jsem co dělat, abych to domluvil se stráží. Ale stýskalo se mi, musel jsem tě vidět," nadále se choval oplzle, aniž by to dělal nějak záměrně, a Bashia z tohoto důvodu raději pořád setrvával u zdi a nehodlal vykročit kupředu.

„Nemám ho," vyhrkl pohotově Bashia, jakmile mu to přišlo na mysl, a zdálo se, že Duenův úsměv se na okamžik zamrazil.

„Ty si myslíš, že jsem tak bezohledný muž? Že chci jen jediné?"

Přesně tak, semknul rty k sobě Bashia, který nevěřil Duenovi ani slovo. Ten přikročil k mřížím, nasadil vážný tón. Naznačil starci, ať přikročí blíže, ale ten sotva poslechl jeho chabé snahy mu poroučet. Duen si tak jen povzdechl a ignorujíc mladíka v cele, spustil k Bashiovi.

„Mám kontakty na vyšších místech. Jeden tam, druhý jinde, však víš. A dohromady se to hodí. Což znamená – dostanu tě odtud, Bashio. Dostanu, co nejrychleji. Nebudeš tu hnít v cele, to ne, to se neboj. Ani v nějakém pracovním táboře, jak jsem slyšel od mého kontaktu, že tě tam chtějí poslat. To ne. To nedovolím. Nenechávám přátele ve štychu."

Že ne? Odfrkl si ironicky Bashia.

„Teď jsem sem přišel, abych tě ujistil, že na tom pracuji. Ještě musím trochu zpracovat pár lidí, ale rýsuje se to dobře. Hele, Kiet donesl z Dialu tvé věci, tady máš i portrét," vylovil Duen ze své tuniky v plátýnku zabalený pergamen, s nímž Bashia křížil každé město, každou vesnici, kde zastavili, aby se poptal na záhadnou ženu na obrázku.

„Musíš mi ale pomoct. Otec mě odstřihl od financí, jakmile k němu došlo, že jsem byl zatčen. To si nedokážeš představit. Ještě furt mám modráka, jak mi dal facku," nastavil svoji tvář, kde opravdu zdobila jeho líci velká modřina. A vzhledem k tomu, že Duen je muž vzhledu, jenž by si dobrovolně nic takového na obličeji nechtěl nechat udělat, Bashia si nemohl pomoci mu v tomto věřit.

„Chtěl jsem říci, že se omlouvám, jak jsem se zachoval. Byl jsem psychicky utláčen a nervózní, a vyvrbilo se to v mé selhání. Neměl jsem to dělat, to vím. Ale v té chvíli jsem byl fakt bezradný, Bashio. A tys na to doplatil. Hele, portrét ti teď dávat nebudu, aby ti ho nezabavili. Budu ho mít u sebe. Co potřebuji, je ten kámen. Já vím, že ho od tebe takhle pořád vyžaduji, ale potřebuji ho – potřebuji ho prodat mému kupci. Jestli mám uplatit ty dva mé známé, aby tě pustili beztrestně na svobodu, nic jiného mi nezbývá. Sanoh a Bunma sežrali většinu mých peněz za to, že jsem najímal jejich služby. A věř mi, Sanoh je hodně vyhlášený a podle toho si taky bere. Hodně dalů jsem nechal také na naší cestě, a to nemluvě o vojácích, co si z mého svazku ukradli pro sebe, hajzli. A Kietova rodina moc peněz nemá, ten mi nemůže půjčit ani malý bronzový."

Tím, že Duen teoreticky nelhal, bylo o to těžší se probojovat skrze jeho vyřčené pravdy a najít tam háček, skulinku, jeho úmysl, kterého chce dosáhnout. Najít tu část, kde již pravdu opouští a přetváří ji v lež, která měla do celkovém proslovu zapadnout a ztratit se tam.

Bashia si byl dobře vědom, že něco takového Duen plánuje, že něco tam je. Jen nedokázal říci, co. Duen zatím pokračoval, a jeho počáteční úsměv byl nahrazen plnou vážností, jak nakloněn k mřížím šeptal jeho plán.

„Ten kámen jsem slíbil jednomu muži, který nám má dát tolik peněz, že to bude stačit na vykoupení mojí rodiny z dluhů, a to nám ještě množství zbyde. Nebude pak problém tě odsud dostat, ale jsem krátký na čas. Bashio. Věř mi. Já svá slova neporušuji. Ale sám to nezvládnu. Musíš mi ho dát, jinak peníze neseženu. Ne tak rychle."

Bashia sledoval jeho snahy ho přemluvit, dostat na svou stranu, získat jeho neexistující důvěru. Problémem však bylo, že Bashia už neměl síly někomu vůbec důkladně naslouchat. Ne v jeho stavu, kdy vše bylo marné, a on se již viděl v dolech Písečných hor, napůl mrtvý, navždy ztracený. Dokonce i ztratil naději, že vůbec najde tu ženu, kterou tolik let hledal. Ne. Těch pár týdnů ve voze, těch pár dní v cele, všechno ho tak vyždímalo, že i jeho postava byla seschlejší než obvykle. A i jeho svaly se nyní smrkly v pouhé náznaky toho, co ještě před měsícem bylo.

„Vzdej to. Nemám ho," nakonec promluvil, aby Duena utnul, i jeho nekončící kecy, a poslal ho do háje. Celou jejich cestu do Dialu potlačoval své instinkty s vidinou, že přeci jenom v jeho životě svitlo. A jak dopadl?

Proto se teď rozhodl, že své instinkty tak podle neopustí. A že se jich bude držet zuby nehty. A přestože Duen opravdu vypadal, že říká pravdu, ten zápach jeho slov – a ne, nemluví tu o parfému – bránil Bashiovi opět vložit svoji budoucnost do rukou toho mladíka.

Ano, cestovali spolu. Zažili za celou dobu mnohé. Nějaký vztah, jakési pouto, mezi nimi bylo. Ale přítelem ho nazývat nemůže. Ne po tom vyvrcholení a po tom, co následovalo.

„Bashio, nemůžu tě tu nechat! Opravdu tě chci dostat ven!"

„Nechceš. Ty chceš ten kámen. Nic víc. Naopak, jsi štěstím bez sebe, že jsem skončil za mřížemi, že tu budu hnít a veškerá pravda se mnou. Nevím, co zamýšlíš, Duene, ale říkám ti – já ho nemám."

„Bashio –"

„Nehrej si na nic. Vzal bys kámen a co dál? Nechal bys mě tu. Musíš ale hledat jinde. U mě ne."

Bashia se opět svalil do sena, lehl si a podepřel rukama hlavu. Postava mladíka u mříží pro něj byla minulostí. Přízrakem, kterého se chtěl zbavit. Nepotřeboval vidět, jak se jeho obličej mění z přátelského do naprosto nenávistného, sám si to dokázal představit. Jen uslyšel vzdalující se kroky, a teprve, když byly u východu z místnosti, jeho rty se pod vousy zkroutily v úsměv.