Cely předběžné zadržovací místnosti byly ještě menší než vozy, takže se nakonec Duen musel vměstnat k čtyřem lidem, kteří si postavili z vystlaného sena oltář k Ilaiovi a už se k němu divoce ukláněli a prosili o jeho milost. Aspoň se těmi pohyby zahřáli, to zase Duen chápal. Ale že by se k nim chtěl přidat? Ne. Čekal na Dexuna. Ten ho nezradí.

Zároveň se pokoušel sledovat jednoho starce vysedávajícího o dvě klece dál, v rožku, v naprostém klidu a vyrovnanosti. Nebylo ani poznat, jestli dýchá nebo ne. Kdyby umřel, nikdo by si toho nevšiml. A nikdo by ho nepostrádal. Už byl vykonat potřebu? Kdy se pomazlí s tím skrytým bohatstvím?

Duen by si ukousal nehty na rukou, být opět dítětem. Vydupával by, vyskakoval, ze rtů by měl krvavé cáry a z nehtů jen ozubené pahýly. Teď ale připomínal šelmu číhající na svoji kořist. Žábu, která je připravená vyšvihnout svůj jazyk a lapit poletující mouchu. Sníst ji, nemilosrdně, tak jako on polkl ten kámen. Alespoň takto dokázal ignorovat puch svých sousedů i bývalých nájemníků cely. Jinak by množství jedovatých poznámek nedokázal nikdo kontrolovat.

Tímto soustředěným pozorováním a barvitými představami se zaměstnal do doby, než se do podzemí vrhla nová skupina vojáků. Tentokrát to nebyl ten ambiciózní Saleo, ale velitel Perth, který stál v čele a beze slova, pouze jeho přísným výrazem, poroučel otevřít dveře cel a vyvést zadržené ven.

Taková úroveň respektu i spolupráce byla v hlavním ústředí kultivována dlouhá desetiletí, už od dob, kdy se Perth stal nejmladším velitelem v Sittu a během několika měsíců byl přeřazen jako zástup velitele do Adranuchu, kde pár let nato převzal pozici velitele. Jeho muži byli disciplinovaní, schopní, dodržovali morální zásady – nebo alespoň se to o nich tvrdilo – a věrní. O tom, že by brali nějaké úplatky, se zde nemluvilo tolik jako v jiných městech.

Celá skupina lidí byla nahrnuta do menšího sálu, kde většinou docházelo k procesům. Kde se mnohdy opoziční strany pustily do sebe jak zvířata, a ještě na místě byla pak vznesena další a další obvinění.

Místo soudce však zelo prázdnotou. Perth postával s rukama za zády, jež podivuhodně byla rovná jak prkno – vzhledem k jeho věku. Kromě mužů, kteří dodržovali dohled nad zajatými, bylo v místnosti ještě pár výše postavených osob, včetně Dexuna, který se nemohl nabažit pohledu na spoutaného Duena. Takhle z dáli zástup velitele působil velmi křehce, přestože měl na sobě nějaké ty ochranné prvky, aby se neřeklo, když už pracuje v ochranném sboru. Jeho obličej byl nařasen vráskami, jež však nepřinášely spravedlnost jeho věku, do padesátky má ještě pár let k dobru! Obličej měl možná ještě tmavší než vlasy, opálený neustálým posedáváním venku s tykví pálenky v ruce, nejlépe před samotným ústředím.

Dnes se ale musel snažit neviklat ze strany na stranu a stát rovně, jak jen to půjde. Protože brzy... Ah, už jsou tu.

Nejprve vkročila do haly přísně vyhlížející stráž napěchovaná v plné zbroji, pak krčící se sluhové, kteří vypadali, jakoby neustále hledali svůj spadlý zlatý zub. Těchto sluhů bylo hned několik řad, až Duen přemítal, jestli se zde všichni vůbec vlezou. Ale kupodivu, jen co se poskládali ke zdem, už přišla řada na samotného panovníka, Jeho Veličenstvo Enler z rodu Dalan.

Každý musel pokleknout a sklonit hlavu, přesto někteří zvědavci po očku pokukovali po králi Namasilie, a bývalý lovec byl jedním z nich. Bashiu nikdy nenapadlo, že se mu poštěstí stát ve stejné místnosti jako král. Že bude moci spatřit hlavu celé země, momentálně ověšenou všemožnými ozdobami zapletenými v neuvěřitelně složitém bludišti copů. Že kolem něj projde, nesouc za sebou intenzivní vůni santalového dřeva a auru urozeného panovníka.

Že dostane poslední nápad na šperk, který již nikdy nevyrobí.

Král Enler byl opravdu předobraz bohů. Hrdý výraz, nehledíc na záležitosti pozemské společnosti, hruď vypnutá, až se celá záda prohýbala dozadu. Sytě rudý satén drahý již od pohledu, Bashia si ani nedokázal představit, jak jemný je, jaký to je pocit se ho dotknout a promnut mezi prsty. Nemluvě pak o bohatém vyšívání, jemuž dominovala zlatá barva, a přesto se zadařilo vytvořit živý obraz květů proslulou Adranuchskou technikou. Jak jen je možné, že něco takového opravdu existuje. Že je tento výtvor skutečný. Obchodník ztratil slova a vzduch se mu vytratil z plic.

Duen se opět ohlédl po Bashiovi. Nějak si říkal, že tato náhlá změna pozice by mu mohla zatřást se skrýší a že by si ji lovec měl zkontrolovat.

Setkal se však s nevinným výrazem plným údivu a ohromení; s popraskanými pootevřenými rty a bahnitýma očima, žhnoucími jak uhlíky v mosazném kotlíku.

Ach ano, někdo tu vidí krále poprvé.

Jeho Veličenstvo se zrovna usadilo na místě soudce a pokynul všem, aby již nezametali svými koleny zdejší podlahu.

Bashia ani nemrkl, když s obtížemi vstával, a křupání kloubů rozeznělo celé jeho okolí. Dal se dohromady, zavřel ústa a sklopil hlavu. Na co mu je tu něco obdivovat, když něčeho takového nikdy nedosáhne? Ne že by chtěl vlastnit tento kousek, jen se pomazlit, na chvilku. Ať má s čím porovnávat ostatní materiál.

A jak by to pak dopadlo? Jako s tím opálem? Být pak blokován jakousi horní hranicí, vědět, že už nic lepšího prostě nikdy nebude?

Zvažoval své důvody a nedobrovolně kráčel zpět ve svých ambicích. Možná je přeci lepší jen snít než ochutnat skutečnost. Možná by ho ještě zklamala.

Přesto nadále poočku pokukoval na krále. Když se konečně odpoutal od jeho majetku, soustředil se na samotného pána. Muže, který vede celou zemi.

Iaza nedávno říkal, že jeho sedmnáctiletý syn měl být uveden do společnosti. Bashia ani nevěděl, kdy to přesně mělo být a jakže se ten syn jmenuje. Z věku jeho dítěte je jasné, jak starý asi panovník je, přestože popravdě má ještě o několik let navíc. K početí syna vedla dlouhá cesta, která ho stála nemalé úsilí, jak z jeho strany, strany královny a konkubín, i hlavního královského lékaře, který ordinoval všelijaké koktejly, jejichž složení je doteď před všemi utajeno.

A nyní tu stojí, zocelen všemi starostmi o stát i o vlastní rodinu, připraven vyslyšet si celou komplikovanou záležitost a pomoci jí dojít do konce.

Bashia nebyl naivní, to rozhodně. Dokázal si domyslet, že přítomnost Jeho Veličenstva tu má legálně osvobodit všechny šlechtice a bohaté měšťany, dokud nezbyde odpad, který to schytá o to dvojnásobně. A Bashia je na samotném dně toho odpadu.

Netušil, jestli to bylo jeho úvahou, nebo důkladnějším pozorováním královy tváře, ale začínal mu být velmi nesympatický. A tam, kde ostatní hledali moudrost, on nacházel odpor a nepochopení. Nemohl to ovlivnit.

„Vaše Veličenstvo," přiběhl k jeho nohám Perth a uctivě poklekl. „Velice si vážíme toho, že jste přijeli."

„Můžeš vstát, Perthe. Už jsem byl srozuměn s tím, co se událo. Takže všichni tito lidé se účastnili nelegální aukce?"

„Ano, Vaše Veličenstvo."

Královy oči si pozorně změřily všechny pohledem. Navenek chladné, uvnitř skrývaly překvapení, kolik lidí zde sám znal. Ještěže mu o tom Perth dal vědět. Nezáleželo ani tolik na tom, kdo bude zatčen či ne. Kdyby byly tyto vlivné osoby zatčeny, jejich rodiny utrpí, že podporovaly černou činnost. Co by s nimi měl král dělat? Jejich vlastním činěním se namočily do maléru.

Problém by však byl, kdyby vyplulo navenek mezi běžnou veřejnost, že se v řadách zákonodárců vyskytují osoby, které samy zákony nedodržují a raději si dopřejí luxus za daně lidu a získané úplatky. Za jejich běžný plat sotva.

A proto bylo nutné to řešit osobně a s nejvyšší opatrností. Saleo bude vyslán pryč, pravděpodobně přeřazen ze zástupu na nějakou bezvýznamnou pozici v nějakém malém městě. Ostatní dostanou tučnou odměnu za mlčenlivost. A s těmito zajatci...

Ále, ále! Kdopak to mezi nimi je!

Král se nenápadně ušklíbl, jak si vyměnil pohled se spoutaným Duenem. Ten však místo rychlého uhnutí hlavou jen bojoval, jestli se ušklíbnout nebo ne, aby nevyzněl moc drze. Ale přátelský úsměv se mu dral na rty, to už byla jeho nátura.

„Mezi vydražovanými věcmi bylo i mnoho předmětů, které vám bylo ukradeno, Vaše Veličenstvo."

„Opravdu?"

I Duen na okamžik zbystřil, jestli náhodou...

Jenže mezi Perthovým výčtem nic o žádném černém opálu nepadlo. Otázka však byla, jestli něco padnout mělo. Jelikož ten opál se ještě oficiálním majetkem království nestal.

Hrdý panovník jen naslouchal, možná pouze dělal, že naslouchal, jelikož jeho výraz se téměř neměnil. Občas povytáhl překvapeně obočí, jen aby se neřeklo, a nadále si podepíral hlavu. Takto neměnný byl i po čas představování jednotlivých osob, čtení jejich výpovědí nebo naopak snahy velitele Pertha vydolovat z lidí další informace. Mezi všemi zúčastněnými však panovala jakási neuvěřitelná tichá domluva. Perth se schválně ptal na typické a obyčejné, nezáludné otázky, na které pak osoby mohly odpovědět typickým „netušil jsem, že to je Vaše, Vaše Veličenstvo," nebo „dostal jsem se tam náhodou, byl jsem pozván známým, že se mělo jednat o slavnost slunovratu." Tím pádem před králem nahlas zamítli možnost, že se na nelegální činnosti vědomě podíleli a že jsou pouze obětí podvodu a špatného zacházení při převozu, a král ani nikdo jiný nemohl prokázat opak. Takže se vezli na této vlně všech chudáků, a vlivní lidé byli propouštěni jeden po druhém.

Pár, samozřejmě neznámých a často s maskou spojených lidí, se vracelo opět do vazby.

A Bashia, jelikož on sám je člověk pořádně beze jména, ačkoliv se také pokusil aplikovat tu známou frázi, která osvobodila všechny ostatní – pořádně se na něj král ani nepodíval a již mířil zpět, do toho vlhkého chladného doupěte. Stačil si vyměnit pohled s Duenem, který ho nenápadně pozoroval, avšak k žádnému obhájení, ať už z Bashiovy nebo Duenovy strany, nedošlo.

Bohatý spratek, zaznělo mu v hlavě naposledy, přestože ne tak nenávistně, jako pln zklamání, a mlčky se odebral za mříže.

Nejprve tomu Duen nepřikládal žádnou velkou myšlenku, ale postupně si všiml, jak se prořeďovaly řady před ním i za ním, že nakonec on sám byl mezi posledními, kteří v soudní hale postávali. Udělal to král schválně? Hodlá ho sprdnout? Však ať, stejně se nikdy nedozví, proč tam byl ve skutečnosti.

Dexun to všechno sledoval, a stejně jako Duenovi, i jemu docvakával ten fakt, kvůli němuž se musel culit a zakrývat své pobavení.

A opravdu. Duen už kolem sebe neměl nikoho, jen stráž, kterou král poslal pryč pouhým mávnutím ruky, kromě Pertha a své osobní gardy.

Hleděl na mladíka, na jeho bezstarostný obličej, na jeho ruce v poutech. Hleděl a nic neříkal, jen mu ústa divoce cukala, nerozhodna, jaký výraz nasadit.

Nakonec se přeci jen předklonil, rukou si podepřel bradu a kroutil hlavou.

„Duene, Duene. Ty taky?"

Oslovený nic neříkal, postával jak strom, se zapuštěnými kořeny hluboko do země. Jeho vlasy odstávaly jak listí, třepotající se ve vánku, všemi směry. Snažil se potlačit drkotání zubů zimou, která ho po dlouhém cestování schvacovala.

„Jak ses jen mohl zaplést... Tak daleko!" pořád nedokázal uvěřit panovník, že dítě Adranuchu zbloudilo do dalekého hraničního města konat ilegální obchody.

Duen se hluboce uklonil.

„Vaše Veličenstvo. Ačkoliv se to zdá opravdu neuvěřitelné, byl jsem tam zlákán, a to velice podle. Mého otce už sužuje stáří, a to čím dál více, a když zaslechl od svého známého o tajemné bylince, která tlumí bolest a zvyšuje jeho vitalitu, tak mě neváhal poslat na cesty, najít a koupit tuto záhadnou rostlinu. Člověk nemůže neuposlechnout otce, a tak jsem –"

„Mlč," zastavil ho panovník jedním slovem. Duen tedy zmlkl. Ale nezdálo se, že by jeho mlčení králi nějak ulevilo. Kroutil hlavou, výraz starostlivý, na hraně naštvání. Nikdo si nedovolil v tom okamžiku polknout, nebo se jen nadechnout. Všichni vyčkávali, co bude. Jestli král už definitivně vybouchne vzteky, který tak v sobě dusil od prvního spatření všech zadržených, nebo jen mávne rukou a odejde do svého paláce. Nic nebylo jisté.

Nakonec si král přeci jen povzdychl a pokynul Duenovi, ať přikročí blíže.

„Říkáš, že o tom tvůj otec ví? Že to on tě poslal?"

Duen přikývl.

„Poslal mě na cesty, a já, který v životě pořádně nebyl za hranicemi Adranuchu, se nechal takto chytit do spárů zločinců a následně i královské armády."

„Opravdu si za tím stojíš?"

Dexun se skrytě usmíval. Zdá se, že i Jeho Veličenstvo již prokouklo Duenovy věčné povídačky a tuto báchorku, ještě k tomu po výčtu dalších báchorek, mu nežere ani za mák.

„Opravdu. Klidně se zeptejte mého otce," Duen však nadále stál, nezlomný, a přesvědčivě obhajoval svůj příběh. Něco na jeho prohlášení bylo, že i Dexun začal uvažovat, jestli opravdu neříkal pravdu.

Král si opět povzdychl, skrýval určitou špetku zklamání v jeho honosném obličeji.

„Víš, Duene, vždy jsem v tebe vkládal velké naděje. Jako malý jsi navštěvoval palác pravidelně, učil ses umění meče, všichni o tobě říkali, že jsi velice talentovaný. Ach, kdyby ten tvůj talent tak měl můj syn! Věřil jsem, že až vyrosteš, nepůjdeš ve šlépějích tvého otce, ale zvolíš si vojenskou kariéru. Byl bys mým strážcem, a kdo ví, možná časem se dopracoval na generála. Opravdu jsem v to věřil, Duene," snažil se panovník v divokém mladíkovi probudit špetku svědomí. „Avšak ty jsi ani nepodal přihlášku. Tvůj otec tvrdě dře, aby se dostal zpět, tvůj bratr taktéž, a ty... Ach, jaká škoda."

Pokáraný mladík se snažil zachovat svůj stále stejný výraz, přestože cítil, jak v něm vře každá kapička krve. Jenže říci něco, namítnout jen hláskou – to by byla vstupenka na oprátku.

„Byl bych se za tebe přimluvil. Ale teď, Duene, teď už tomu tak nevidím."

No a co? Duen pevně semkl rty, aby nevyprskl nějakou poznámku. Výjimečně setrval v tichu. Jeho Veličenstvo bylo zrovna osobou, ke které pociťoval jak respekt, tak strach. Ačkoliv nynější míra těchto pocitů zdaleka nedosahovala toho respektu, jaký ke králi uchovával ve svém mládí.

„A co tvůj bratr? Ještě se nevrátil?" načal po momentu dlouhého ticha panovník.

„Pravděpodobně ne, Vaše Veličenstvo. Jak už jste slyšel od otce, na podzim ho schvátila nemoc, když se chystal vyrazit. Ale zdá se, že je to ještě horší, než se zprvu zdálo, a cesta v zimě by mu ještě ublížila," odvětil bezmyšlenkovitě Duen a král jen pokýval hlavou.

„Ano, pravda, přes zimu není dobré cestovat, obzvlášť s pochroumaným zdravím. Snad se objeví co nejdříve."

„Uvidíme. Teď jsem sám dlouho doma nebyl, a nečetl jeho nejnovější dopisy."

Zdá se, že tento rozhovor zklidnil panovníkovu duši, že byl ihned schopný prominout tento výstřel i Duenovi, jako poslední osobě, která se ilegální aukce účastnila.

„Nebyl shledán žádný důkaz, který by usvědčoval Duena z rodu Ran, že se vědomě účastnil černé aukce a podílel se na jejím průběhu. Tímto ho zprošťuji obvinění. A ostatní, ať si s nimi poradí soudce, jestli je nechá ve vězení, nebo pošle do pracovního tábora," rozhodl definitivně král, poté prudce vstal, načež celá hala poklekla a sklonila hlavu, a se svou delegací sluhů a strážců opustil ústředí říšské spravedlnosti.

Teprve, až halu opustil plášť posledního vojáka, mohli lidé uvnitř pozvednout svá skrčená těla a vydechnout tu ztěžklou atmosféru, která jim prosytila plíce a bránila jim pořádně se nadechnout. A i Duen, přestože doufal a očekával výsledek takový, jaký byl, nezabránil krátkému vydechnutí, čímž ze sebe setřásl jakoukoliv pochybnost králova verdiktu.

Tak. Je volný. Podařilo se to. Nemusí hnít ve vězení, nemusí shazovat pověst jeho rodiny. Nebo, alespoň ne do takové míry. Přesto vyhráno není. Tím, že se král vyptával na jeho bratra, znamenalo to, že ta věc neopustila jeho myšlenky. A že by se měl sakra snažit, aby to dovedl do konce.

Ale co, stejně má téměř vyhráno. Stačí poslední krok. Poslední krůček a mohou si všichni oddechnout. A bude si zase žít svůj život, bez starostí – skoro – a snad se v nejbližší době žádné zachraňování něčí prdele nevyvrbí.

Zatímco ho kroky vedly pryč z téhle díry, rozhlížel se, jestli nespatří Dexuna. Nečekal, že drobné komplexní copánky, roztřapatěné tak, že si člověk těžko dokázal představit jeho původní účes, se objeví hned vedle něj, spolu se silných závanem alkoholu. Ano, nemusí ho hledat daleko.