Na cestách už byli několik dní.

Nerovné cesty s nimi pohazovaly sem a tam, zimě odolávali vzájemným se choulením k sobě, večer se prali o hrnce se žhavými uhlíky, aby si mohli alespoň rozmrazit vodu, kterou jim ráno přidělili a za celý den zamrzla.

Pro Bashiu to byl normální den. Pro Duena zase noční můra.

Mohl jen vysílat nenávistné pohledy do vozu za ním, doufat, že ke svému cíli dojdou. Nebo si představovat, že se probudí z tohoto šíleného snu, u sebe doma, v teple, v Adranuchu. Dělat, že tu není, že je ve voze pouze jeho duch, který čistou náhodou opustil jeho tělo a rozhodl se zlobit okolí. Jenže, který duch by se dobrovolně nechal zavřít? Ha?

Přišlo mu to absurdní. Celá situace je absurdní. Přijel vykrást Dial a místo toho, aby byl obviněn z krádeže, ho nařknou z organizování a účasti na té pitomé aukci? Vždyť si nic nekoupil! Nic u sebe pořádně nemá! A co jeho společníci? Proč se nevrátili mu pomoci? Snadno by se v noci dostali na stanici a osvobodili ho, proč tomu tak neudělali? Aha, jasně. Bunma se bál, že by konečně přišel o ty svý zatracený malíčky, že? A že by nedostali druhou půlku platby, protože se jim nepodařilo splnit úkol, kvůli kterému byli zaměstnáni. Nechtěli být zatáhnuti do větší sračky, než v jaké jsou a hlavně – v jaké je Duen.

Od toho strašného večera to nebyl starý dobrý, věčně se usmívající, oplzlý Duen. Ne. Byl to potomek Delaia Duen. Děkoval a zároveň proklínal všechny bohy, že byl posazen do jiného vozu, než v jakém se nacházel Bashia. Protože – být po jeho boku, už by ho zabil, uškrtil, rozpáral břicho a vyrval ten opál z jeho střev. Stále nemohl věřit tomu, že to ten idiot spolkl, takto na poslední chvíli. Mohl ho předat a hotovo, utekli by spolu ven, to by stihli. Ale on ne, on se najednou rozhodne konat podle sebe, protože on nebude dělat nic pro muže, který mu po celou cestu platil všechny výdaje! Bylo to málo? Bylo? A co jeho pomoc? Co jejich společné rozhovory? Nic nestačilo? Pořád potřeboval jít vlastní cestou?

Za jakou cenu, prosím? Oba jsou zatčeni, na cestě před soud Adranuchu, jelikož správce Dialu si kvůli své dosavadní dohodě se Sběratelem nechtěl špinit ruce tímto zátahem. Kdo ví, kdo to byl, že se mu podařilo obrátit zkorumpované strážníky proti síle peněz, že se tak sebrali a na aukci zaútočili. Že by někdo nabídl více peněz? Nebo, co je ještě důležitějšího než peníze? Sláva? Možná nějaký přehnaně ambiciózní mladík nechtěl být celý život krmen černými penězi, a tak se rozhodl udělat si jméno. Smůla – Duen jeho jméno stále nezná, ačkoliv už ve voze sedí druhým týdnem. Je to ten chlápek s knírem, co si neumí ani pořádně zaplést své vlasy? Čím se ten ubožák chce chlubit?

Možná to není tak jednoduché. Sběratel na aukci chyběl z jednoho prostého důvodu. Věděl to. Dostal echo. Takže raději seděl v koutě a sledoval s úsměvem, jak právě zničil život mnoha lidem, Duena včetně. Prodal je, hezky sprostě je prodal. No jo, nepořádá aukce pro nic za nic. Někdo prostě nabídl za jejich životy větší cenu.

Takže naprosto v nelidských podmínkách, chladu a o hladu, takto měl přežívat až do hlavního města, kde pak bude vysvětlovat králi, že prostě cestou na záchod zabloudil na nelegální aukci.

Úžasné. Jestli ho nenechá ihned popravit panovník Namasilie, udělá to později jeho vlastní otec, až k němu ta zpráva dorazí.

Děje se přesně to, čemu se chtěl vyhnout. A ani ten zasraný kámen nemá!

A Bashia se neustále vyhýbal jeho pohledu, nedělal podezřelé pohyby typu osahávání si kapes, rukávů či jiných partií, kde člověk hlídá něco velice cenného. Ne. Choval se jako vždy, lhostejně, skromně, seděl u stěny, občas prohodil pár slov s nějakým chlapcem, jindy se starší urozenou dámou, která to taky bohužel schytala a nyní razí před soud.

Neříkejte mi, že ten šutr stále nevysral, zanadával Duen, který využil dlouhé chvíle ke konstruování plánu na záchranu jeho zbylé pověsti a pověsti jeho rodiny. Alespoň poloviční. Musí udělat vše, aby zabránil poslední ráně hřebíku do rakve. Jinak to bude konec. Definitivní.

Párkrát se pokoušel k tomu hajzlovi vetřít. Promluvit s ním, vymámit z něj ten kámen. Možná mu dát do držky, taky o tom uvažoval. Ale bylo to téměř nemožné, dostat se do jeho blízkosti, i když byli zrovna vypuštěni ven kvůli vykonání běžných potřeb, na kontrolu či výslech. Ten přehnaně ambiciózní mladík opravdu vzal celou akci ve velkém. Chtěl být připraven a podat králi velké ryby. K jeho smůle – král se možná akorát naštve, až spatří jeho časté hosty na bálech, jak se krčí ve vězeňské kleci nejhorší kvality. Možná přeci něco bylo pozitivního. Nemohl se dočkat, až spatří ten výprask toho kníratého vojenského důstojníka.

Snad ale nevypustí ven všechny uvězněné, stále se mezi nimi nachází pořadatelé a také... Bashia. A jeho po té zradě opravdu nechtěl vidět pod hvězdnou oblohou bez pout na rukou.

Blížili se již k Adranuchu, už to cítil ve vzduchu. Ta známá vůně města hříchů i cností, ta jedna velká přetvářka pod záštitou Jejího Veličenstva. Ten bordel v ulicích na úkor čistoty paláce. Místo, kde leží jeho srdce, přestože jeho pták se zdá poletuje všude možně.

A také místo, kde sídlí jeho otec, jenž si už určitě chystá bič na výprask.

Už viděl v dálce jeho obrysy, rozvalené na mírných svazích kopců a v údolí, jako radní v peřinách po noci strávené v opojení vína a pečínky. Domy s pozemky malými tak, že se na ně sotva vešel kočár s koňmi, jinde rozsáhlé oplocení, že z dálky se střecha domu mezi veškerou zelení a stromy naprosto ztrácela. Zděné ohrádky nalepené jedna na druhou, tvořily jakýsi labyrint, jenž nemá začátek ani konec. A v dáli, až na samotném kraji Adranuchu, počínaly vysoké zdi paláce, jež byly naprosto nepřehlédnutelné. Dvojnásobně vyšší než ten nejvyšší domek v městě – a že nejproslulejší nevěstinec je opravdu dominantou města – s množstvím věží pro případnou obranu paláce i celého Adranuchu. Vyskytují se tam kanony i obří kuše, jejich dostřel podle legendy sahá až k vstupní bráně, aby mohla složit jakéhokoliv nepřítele, který se opováží vkročit do tohoto města.

V samotném paláci je možná více zahrad a nádvoří než budov. Celá východní část je věnovaná královským konkubínám, jež mohou ve volném čase dovádět na loukách, močit nožky v rybníčcích s barevnými kapry, popíjet čaje v altáncích. Na opačném konci, v úplně pravé části, se nachází systém budov určen pro pracovníky paláce a jeho údržbu, včetně osobní stráže panovníka.

Více ke středu, ale stále v západní části, se shromažďují radní; diskutují a vyřizují záležitosti, jež si zásah panovníka nevyžadují. Většinou se jedná o záležitosti majetku, pozemku, rodiny i obchodu. Půlka budov je naplněná knihami a svitky, součástí je i hlavní Namasilijská knihovna, kam se sjíždí učedníci celé země studovat moudrá slova jejich předchůdců. Pracovat pro toto oddělení je pro rodinu zaměstnance pocta, avšak zaměstnancem se může stát jen někdo, kdo to má v rodině. Samozřejmě, existují výjimky. Když má člověk hodně známostí, dobře se ožení, nebo nešetří chlubivými slovy před správnými lidmi, dostat se dovnitř pak není problém.

Centrum rozlehlého pozemku pak tvoří samotný honosný palác. Rozdělen opět na několik částí úzkým kanálem, jímž protéká čirá voda, prorůstají ho rákosy a lotosy, vedou přes něj četné kamenné můstky. Na jaře se na jeho hladinu snese množství růžových okvětních lístků, zatímco kameny můstků jsou obaleny zelenou dekou z listů břečťanu. S oblibou se mnozí v honu dne pozastaví, aby se nadechli čerstvého vzduchu a pokochali tou krásou.

Největší prostory zde zabírá Hala předků. Je to pýcha celého paláce, ne, celého království. Zde se uskutečňují všechny diplomatické návštěvy, všechny slavnostní akce, bály i pravidelné sezení s ministry. Zde se předkládají návrhy, hlasuje o schválení a přednáší se králi nejdůležitější události celého týdne hodné pozornosti, diskutuje nad stavem království a další nudné formy zabíjení času. Není divu, že toto pravidelné setkávání trvá až do pozdního odpoledne a každý pak potřebuje ještě další dva dny, než načerpá zpět své síly.

Toto je hala, kterou Duen vždy srovnává s čímkoliv, čemuž je vystaven. Protože jen těžko by hledal něco podobného, něco tak překrásného, harmonicky vyzdobeného, a samozřejmě extrémně drahého. Člověk by mohl trávit celé týdny jen obdivováním maleb, rozmanitých řezeb, soch i ručně vyšívaných tapet.

Bohužel, pořád to jsou týdny, a ministři ty týdny již dávno uzavřeli. Teď jsou ve stavu, kdy by z hlavy dokázali celou halu dopodrobna nakreslit.

Nedaleko velké haly pak odpočívá ve svých soukromých komnatách samotný vládce země. A tam je vstup přísně zakázaný. Stejně jako do Starého paláce, uskupení několika komnat, které přežily velký požár před několika sty lety. Nyní se jejich nejzachovalejší pozůstatky skrývají mezi vysokými stromy v zadní části pozemku, zbytek byl srovnán se zemí a na jeho místě vyrostla soukromá královská stáj.

Jen palác by vydal za samostatné město, a dostat se z jednoho konce na druhý vyžaduje nemalé úsilí, proto všichni, kteří si to mohou dovolit, k pohybu využívají nosítek a silných sluhů. Někteří vyžadují obzvlášť silné sluhy.

Ano, nebylo překvapením, že jejích vozy do žádné Haly předků nepojedou, kdo by tahal tu největší spodinu na posvátnou půdu panovníka Namasilie? Jejich cesta byla zakončena u jiné rozlehlé budovy, jen ne honosné – bylo to totiž Hlavní ústředí říšské spravedlnosti.

Toto ústředí zahrnovalo hned několik oddělení. Spadala sem běžná městská stráž, tedy ochranný sbor, zodpovědný za klid a mír na ulicích Adranuchu, ale také za případy, které vyžadovaly důkladné prošetření. Dalším odvětvím byla armáda, jejíž hlavní centrála byla situována jinde a jejíž největší síla odpočívala ve vojenském táboře napůl cesty do Písečných hor. A třetí důležitou složkou byl samozřejmě soud.

Odsoudí nás a rovnou pošlou do lochu. Nebo do pracovního tábora. V té zimě bych bral raději vězení, přemítal Duen veškeré alternativy jeho osudu.

„Vystupte si! Honem!" vykřikl ten kníratý, přehnaně ambiciózní mladík beze jména, a již otevřel vrata klece dokořán. Duen se ohlédl kolem sebe, každý přítomný měl tu typickou masku zděšení a konce světa. Přestože se on necítil od nich nějak odlišně, rozhodně nehodlal působit jak troska před zhroucením. Narovnal svá záda, vytáhl krk, očima naznačoval každému vojáčkovi, že zdaleka nesahá po jeho svázané kotníky. Přestože jeho smradlavé a vynošené oblečení a pomačkaný plášť jeho snahám moc nepřidával.

Jen co vystoupil, jeho pouta byla okamžitě svázána za provaz, který sdílelo několik vězňů. Hlavní důvod, proč se mu nedařilo přiblížit se Bashiovi. Musel by donutit dalších pět lidí, aby se hnuli s ním.

Bashia byl vzadu, také již zajištěn. Tvořil kraj jeho linie, vousy mu zakrývaly rty pevně semknuté v přímku. Hleděl na zem, znepokojeně se mračil. Ačkoliv měl plno času si vše promyslet a dojít do stavu odevzdanosti jeho osudu, pořád mu přišlo nefér, že skončí ve vězení, možná mrtev, aniž by poznal pravdu a našel ji. A to mu pokaždé zabránilo v dokončení jeho uklidňujícího myšlenkového pochodu.

Lituje, že mi nedal kameny? Vyložil si špatně Duen Bashiův výraz, na tváři mu vyrašil pošklebek.

„U Ilaie, co to sem vezeš?" vykročil na nádvoří ústředí muž v lehkém brnění. Tuniku mu překrývaly chrániče ramen a předloktí, jeho hruď pak vesta z kovových plíšků, které se přizpůsobovaly každému jeho pohybu, ohnutí či natáhnutí. Nebyla však z těžkého kovu, ale pravděpodobně odlehčená slitina, měkká a poddajná, jež sice před drobným útokem ochrání, na bitvu je ale naprosto nepoužitelná.

Muž byl opravdu starý a jeho vous byl násobně delší než Bashiův porost, rozdělený do desítky malých světlých copánků. A stejně takhle zpracované byly i jeho vlasy, prošedlé a zeslabené starobou, přesto se nenacházelo jediné místo na jeho hlavě, které nebylo součástí drobného copu. Tento důkladně provedený účes měl hned několik účelů, v první řadě samozřejmě ukázat, že před tímto mužem si nikdo nemůže bez dovolení prdnout, na druhou stranu byl i velice praktický v samotném boji, jelikož žádný otravný vlas neškádlí bojovníka, který má celou hlavu uvězněnou v ochranné přilbě.

„Generáli Tapone!" už jen ze způsobu uvítání proslulého generála sršely z mladíka přehnané ambice, jak hluboce se uklonil, jak nahlas oslovení zvolal.

„Jo, dobrý," pokynul rukou, aby se mladík zvedl a zároveň ztišil svůj hlas. „Co to má znamenat, tohle všechno?"

„Generáli Tapone. Již jsem obeznámil velitele Pertha, že byl proveden zákrok na nelegální aukci zboží v Dialu a že může očekávat zadržené osoby. Prosím, je velitel Perth přítomen?"

„Aha, tohle," poškrábal si bradu starý Tapon, pravděpodobně se k němu slovo dvě dostalo. „Zrovna je na obědě, nevím, kdy se vrátí."

„Děkuji, generáli Tapone!"

Starý muž se jen opět gestem ruky snažil vyjádřit, že tahle hlasitost mu úplně nevyhovuje, a zmizel v prostorách ústředí.

A tak ten kníratý muž, který neumí ovládat hlasitost svého hlasu, stál osamocen, na nádvoří, obklopen vězni a bandou vojáčků, kteří se stali na těchto pár týdnů jeho figurkami.

Nejenže mrzl on, jeho zaměstnanci, ale také vězni. Někteří z nich již chrchlali kolem sebe nevzhledné hleny a Duen se jim snažil vyhýbat jak pohozeným mršinám. Drkotající zuby vyzváněly melodii, jež se však absolutně nedala poslouchat. Kvůli ní akorát dostával Duen pocit, že je zima ještě větší, než ve skutečnosti byla. Na druhou stranu, nic nepřeceňoval. Den předtím sněžilo a hromady sněhu se ještě teď tlačily na zdi oplocení ústředí.

Mladík začínal být nervózní. Nechtěl, aby mu vězni zmrzli ještě předtím, než se dočkají spravedlnosti. Přemítal, že by je poslal do cely ještě teď, než dostane pokyny od nejvyššího velitele Pertha.

Prohlížel si ztrápené osoby, fyzicky i psychicky, a chystal se otevřít ústa, aby svůj návrh nahlas přednesl místní stráži.

„...no a tak jsem řekl, že jako ne, že i kdyby byla tisíckrát hezčí, stejně si vyberu ten nejhnusnější chlast pod sluncem. Tak se nasrala a odešla," zasmála se hlasitě dvojice mužů, jež zrovna prošla branou na nádvoří ústředí.

Duen se ušklíbl.

„Veliteli Perthe!" zvolal mladík nadějným hlasem ještě dříve, než stačil starý velitel vstřebat celou scénu na jeho ústředí. Chvíli mlčel, neudržel čelisti u sebe, než naštvaně vykročil vpřed k usměvavému vojáčkovi.

„Co tohle má znamenat? Co to... Co to u Ilaie je?" vybafl na mladíka a mával rukama na všechny vězně.

„Pane veliteli, jmenuji se Saleo, psal jsem vám ohledně nelegální aukce v Dialu a –"

„Ach, ano," rozvzpomněl si velitel a jeho natažená postava se trochu shrbila a sedla, jak dostal svůj výbuch vzteku pod kontrolu.

„Prosím, vezu s sebou i veškeré zabavené zboží, výpovědi svědků i zadržených. Vyčkávám na vaše pokyny," uctivě se uklonil veliteli.

„Dobrá... Nejprve je všechny strčte do tepla, ještě nejsou odsouzeni a chováte se k nim jak k otrokům?" zvýšil hlas velitel a všichni ozbrojení muži v okolí si naráz připadali malí jak kulička hrášku.

„Tak na co čekáte, sakra?"

Zatímco každý podřadný ochránce Namasilie začal ihned konat, muž, který doprovázel velitele Pertha, udělal pár kroků blíže k zadrženým a obzvlášť na jednoho se podle usmíval.

Duen chtěl vyslat nějaké signály, avšak neměl čas, jelikož potřeboval sledovat Bashiu. Každý, kdo byl odvázán ze společného provazu, byl opět prohledán, ohmatán shora dolů. Duen si celou dobu cesty obzvlášť dával pozor, jestli neuslyší zprávy o nějakých nálezech, avšak nic. Nepředpokládal tedy, že by ten kámen byl mezi zabaveným zbožím. Musí být u Bashii. Pořád. Přesto prošel kontrolou jakoby nic a zmizel uvnitř budovy.

„Toho si vezmu na starost já," zamumlal štíhlý muž středního věku, z jehož úst táhl alkohol až na okruh dvou metrů. Ten puch byl tak silný, že každá blízká osoba okamžitě začínala pociťovat známky opilectví, aniž by cucla jen kousek rýžové. Jeho vlasy nesly jen o něco světlejší odstín než Duenovy, blonďaté jak otep slámy, a přestože se na nich nacházely známky zapletených copů, míra rozcuchanosti z nich dělala jen cucky ztracené v houští. Špulil rty pod strništěm, jak přemítal různé způsoby, kterými si do Duena píchnout, zatímco jeho nestabilní ruce se snažily rozplést uzel provazu.

„Nemám ti pomoct?" nabídl se Duen, když už byl znuděn těmi opilcovými snahami se v uzlu zorientovat.

„A můžeš?" zvedl vysmívavě obočí muž, který se za ta dlouhá léta stal jakousi místní legendou. „Jak ses prosím tě dostal to týhle šlamastiky?"

„Nechtěj vědět," odsekl Duen, konečně se zdálo, že ten provaz povolí.

„Naposledy jsem tě viděl, jak s klukama vyrážíš do světa, a teď se vracíš v poutech? Já věděl, že takovýho darebáka svoboda mrzí."

„Prosím tě, nech toho, Dexune. Opravdu to není moje vina."

„Jo? Vážně?" smál se Dexun, znal Duena až moc dobře na to, aby mu jeho výmluvu sežral.

„Vážně," odvětil Duen nekompromisně, ale Dexun se nadále smál. Provaz padl na zem, Duen měl však nadále ruce svázané pouty. Dexun po něm začal plácat rukama, jak hledal cokoliv v Duenově vlastnictví. Jelikož byl mladík obrán o vše již v Dialu, nenašel téměř nic.

„A tohle?" ukázal na sponu, která mu držela cípy spodního pláště pevně u sebe.

„Jen nějaká cetka, co mi drží hadry u sebe. To můžeš rovnou vyhodit," mávl by lhostejně rukou, kdyby je neměl svázané k sobě.

„Nech si ji, sluší ti. Alespoň tu nepobíháš nahý."

„Pravda, moje tělo není ke spatření jen tak pro každého," svůdně mrkl na čtyřicátníka, kterému nezbývalo nic jiného než zakroutit nechápavě hlavou.

„Jen se nedělej," zakryl tu „cetku" Dexun a pomalu vedl Duena ke vstupu do vězení.

„Až se to doví tvůj otec..."

„Jen ať! To on mě poslal, nemá si co stěžovat."

„Cože?" zastavil se Dexun a svraštil obočí. Trochu se do jeho zamračení motal fakt, že po vypití dvou hrníčků rýžové není schopen čistě přemýšlet.

„Slyšels dobře. Hele, zařídíš nějak, ať se z toho dostanu? Nebo alespoň to nějak nafouknout, předvést před Jeho Veličenstvo. Nemůže uvěznit každého, jsou tu lidé z významných rodů, Dexune."

„Já vím. Neboj. Také jsme dostali příkaz, že až přijedete, okamžitě ho máme informovat. Bude osobně dohlížet na odsouzení. Ten Saleo nebo jak, si ukousl moc velké sousto."

„Moc velké," souhlasil Duen s pošklebkem.

„Takže, nevím, cos měl v plánu, ale dostat tě ven půjde i bez mé pomoci. Ale počítej s následky," upozornil ho opilec, než ho pošťouchl do temné díry, kde si ho převzali strážní.