Zdá se, že strážní byli znechucení dostatečně. Nikdo neměl odvahu se o ně blíže starat. Dokonce by Duen řekl, že si oddechli, když se ta netradiční zamilovaná dvojka ztratila z jejich dohledu.

Ušklíbl se, jak šmátral ve svém oblečení pro věc, kterou mu Sanoh vtiskl v davu hostů aukce.

„Tak, to bychom měli," oddechl si a nasadil znovu vážnou notu, svůj obličej zakryl zdobenou maskou. Bashia nebyl pozadu. Plížili se pod okny, opatrně, hledali to správné okno. Duen předpokládal, že ještě na někoho narazí, koho bude muset rychle omráčit, takže na pozornosti nepolevoval. Avšak jeho tým je plný šikovných lidí, kteří jim stačili vyklidit cestičku. Vítězné okno bylo pootevřeno – stačilo do něj jemně strčit prstem a dřevěné okenice se odklopily dovnitř, kde na ně čekaly svíce a příjemné teplo. Nejprve jeden, poté druhý. Zmizeli vločkám sněhu do místa, kde ony nedokáží přežít. Kde roztají takovou rychlostí, proti níž nemohou nijak bojovat. Jen se beznadějně nechat zahřívat, cítit, jak jim mizí dlouhé křehké ruce, síť krystalických vláken, až se nakonec nerozplyne i jejich střed v pouhou kapku vody.

Pod okenicí měli oba již nachystané nové pláště, které byly opět uniformní mezi stráží domu. Bashia byl ohromen, jak se podařilo Sanohovi získat nejen masky, ale i oblečení, a nechtěl ani rozvíjet myšlenku, která ho napadla jako první.

Snad nikoho nezabil...

„Bashio," netrpělivě naléhal na starce Duen, jenž už vyrazil z místnosti pryč, zahalený a téměř nepoznatelný od běžné stráže. Nemohl však moc pospíchat, nápadnost rychlé chůze by na sebe jistě uvalila pozornost někoho jiného, a tak se okamžitě zklidnil a s Bashiou za zády pomalu procházel úzkou chodbičkou, která se zdála být liduprázdná. Akorát sem začínal pronikat výrazný hlas dražitele, když narazili na rožek a museli se zastavit. Prázdno? Vykoukl, naštěstí ani živáčka. Odpočítal druhé dveře, kam Bashiu rychle zatáhl, a pohotově za sebou zavřel dveře.

Místnost byla temná jako noc, nezdálo se, že by tu někdo byl, že by někdo v tomto panství sídlil mimo aukci.

Duen ucítil, že se jeho ruka otřela o plandavý kus něčeho, co bylo přichyceno z vrchu na dveřích.

Úžasný, pomyslel si, jelikož po ruce neměl ani kousek světla, a musel opět opatrně pootevřít dveře, aby alespoň trochu ozářil zanechaný vzkaz jeho přáteli.

Ještě o jedny dveře doleva.

Jelikož aukce probíhala v plném proudu, dovolili si vylézt z prozatímního úkrytu a posunout se tedy vedle, kam nekompromisně vstoupili. Konečně vystoupili z té tmy, která je většinou obklopovala, a zanořili se do záře loučí a přítomnosti luxusního nábytku. A tam to bylo. Ony dveře.

Hned na první pohled se zdály mohutnější než jakékoliv dveře v budově, obzvlášť, když z chodby do pokojů převažovala drobná posuvná dvířka. Opět plné zdobení, vyřezávaného pečlivou ručkou do tuhé masy dřeva. Bylo zřejmé, že za nimi se ukrývá něco velkého, něco honosného. Byla to vábička na všechny straky, a Duen nyní byl tou největší z nich.

Bez zaváhání zamířil maskovaný mladík právě k nim. Ignoroval, že jsou dveře střeženy. Jako by byl odhodlaný se s těmi muži porvat na smrt, pokud ho nepustí dovnitř. Až takový agresivní pocity vnímal Bashia, který mu byl v patách. Díky pevné masce plné barevných linií, převážně červené barvy doplněné o všechny odstíny duhy, nikdo nemohl vidět, jak nervózně hleděl na osobu před ním a celou situaci, která se mu naskýtala.

O co se to pokouší? Semkl rty, připraven čelit čemukoliv, co má přijít.

Jeden ze stráže prudce zdvihl ruku, překřížil jí celou délku vrat. V dlani svíral rukojeť meče, stále schovaného v štíhlé tepané pochvě plné zlatého kování.

Bashiovi se zatajil dech. Přesně tohle očekával. Vyzvání na souboj. Kdo vyhraje? A co on, to má porazit druhého strážného? Pevně stiskl čelisti k sobě, přemítal, jestli mu jeho schopnosti budou stačit.

Jenže Duen postával nadále na místě. A strážný u dveří se také nehnul.

Bashia měl tedy o pár sekund navíc, aby mohl zanalyzovat situaci. Aby se soustředil na jednotlivé detaily, na masky mužů, na oči ukrývající se pod nimi, na dlouhé mozolnaté prsty svírající meč i na samotné zdobení, které pochva nesla.

To je přece...

Muž s maskou dalším prudkým pohybem mečem ukázal vpřed, provedl výpad na Duena, a špičkou mu zajel do hrudi, přímo na místo srdce. Pod silou toho pohybu i Duen trochu cukl zpět a Bashia měl nutkání vyrazit vpřed a obchodního společníka uchránit před smrtelným zraněním.

Nic dalšího se však nedělo.

„Měl by sis dávat větší pozor," zazněl tlumený hlas zpoza masky, patřící tomu dlužníkovi, který ještě nadále vycházkuje se všemi malíčky na místě.

„Neblbni, Bunmo. Jaká je situace?" popadl Duen pochvu meče a již si ji přidělával pod plášť na svůj pas.

Bunma ihned zvedl prst, naznačil, aby nově příchozí udržovali relativní ticho.

„Sanoh je uvnitř, pomáhá. Spolu s ním kolem pěti lidí, takže to je v pohodě. Dva pak vždy lítají sem tam kvůli těm věcem."

„Dobře. A východ je zajištěný?" už si dopnul meč a zakryl ho pláštěm stráže.

„Vyklidili jsme jižní stranu a kuši má tady Kiet," druhý maskovaný muž na okamžik odvanul plášť, aby ukázal připevněnou zbraň u jeho nohy. Zbraň, kterou kdysi použil na chudáka osudného zajíce. Bashia spolkl slinu trpkosti. „Přelezeme to do stoky, nikdo si ničeho nevšimne."

„To je tam jak Sanoh odhodil včera ty zbraně?"

„Přesně tak," potvrdil tentokrát Kiet, a Duen jen spokojeně pokýval hlavou.

„Počkáme, než skončí dražba a začne nová. Získáme tak dost času to tam prošmejdit," prohlásil Duen a pohlédl na dveře, tentokrát ty vedoucí do velké haly.

„Schovejte se ještě chvíli ve vedlejší místnosti, téměř nikdo tam nechodí. Všichni hlídají vše jen zvenčí."

„Ano, neutrální půda i pro největší zločince," odfrkl si Duen, pro nějž očividně žádný zákon, žádné nařízení nebylo definitivní. Nato zatáhl za ztuhlého odhadce a skryli se na místo, odkud se před chvílí vynořili.

Bashia mlčel. Ještě nějakou chvíli si myslel, že jejich předstíraný akt byl činem, který ho donutil zajít nejdál, a že nyní se bude opět nacházet v bezpečné zóně. To si myslel, ano, přestože jeho instinkty říkaly opak. Kdyby se jimi řídil už od začátku, nedostal by se do této situace. A nyní v jeho hlavě proplouvaly různorodé scénáře a spojovaly se na sobě nezávislé body, dokud nevytvořily hrůzostrašný obrázek. Obrázek, který on vidět nikdy netoužil.

„Oni –"

„Jo, Kiet a Bunma," nevnímal moc Bashiovy otázky Duen, plně soustředěn na zvuky z vedlejší místnosti, kudy by měl projít každou chvílí nový strážce s vydražovaným předmětem. Bashia však jeho soustředění ignoroval.

„Jak... vyklidili?"

„Jak asi myslíš?" odsekl ho, měl dojem, že slyšel vedle odsunout dveře.

Jak se přikláněl ke dveřím, nahnutá pochva jeho meče nadzvedávala spodek pláště. Připoutala tak Bashiovu pozornost.

Nachystali si zbraně, vyklidili jih a pravděpodobně i okolí domu, aby bezproblémově mohli vklouznout do kuchyňky. Nahradili stráže střežené místnosti, vměstnali se mezi ně. Odkud asi mají plášť? Odkud mají masku? Začínalo mu být špatně.

V tlumeném světle si začal prohlížet sám sebe, jestli nenajde stopy krve. Nebyl si však jistý, jestli to nejsou jen roztopené vločky, které se obtiskly z jeho oblečení a pláště pod tímto půjčeným. Rudou barvu na černém podkladě jde jen těžce rozeznat.

Co s ním... bude? Až jim pomůže, co oni... udělají?

Bashiovi náhle vyschlo hrdlo. Jeho ruce se mu začaly třást, až si je musel přidržovat, aby se navzájem uklidnily.

Uvidí ještě zítřejší slunce?

Nevšiml si, že Duen už otevřel dveře a zase ho tahal do místnosti s jejich maskovanými společníky.

„Bashia tady s Kietem počká, než to uvnitř vyčistíme. Bude to rychlé. Kdyby náhodou skončila dražba rychle, jeden z vás omdlí, jasný?" Duen nemrhal časem a již pronášel pokyny, kterými se mají členové jeho výpravy řídit. Kiet kývl hlavou, zatímco Bashia se ani nepohnul a nezdálo se, že by se měl postavit místo Bunmy ke dveřím.

Duen neměl čas ani trpělivost se s ním babrat. Tohle byl jeho osudový okamžik, na tomto záviselo vše. Absolutně vše. A nikdo mu to nesmí zkazit. Dalším prudkým zatáhnutím nastavil Bashiu na to správné místo, do té správné polohy, a ještě rychle pohlédl na Kieta.

„Ty omdlíš," ukázal na mladíka prstem a zmizel s Bunmou za zdobenými dveřmi.

Bashiovi se zrychlil dech. Jako by slyšel tlumené výkřiky, jako by cítil puch krve, která tekla na zem. Zdálo se mu, že podlaha celé této místnosti byla zalitá hustou krví, a že tato vrstva se zvětšovala, jak meče bojovníků řezaly maso maskovaných protivníků. Jeho prsty zahlcovalo teplo, jak začaly v krvi čvachtat. Po čele mu stékalo několik pramínků potu.

„Opovaž se něco posrat, Bashio. Vzali jsme tě sem jen z tohoto důvodu. Pouze Duen si stál pevně za tím, abychom nějakého znalce měli po ruce. Být mnou nebo ostatníma, tak se válíš na ulici Viniperu."

Nevěděl, jestli Kiet vycítil jeho nervozitu nebo jednoduše využil chvilku o samotě, každopádně jeho slova rozhodně Bashiu neuklidnila. Dělal, že je neslyší. Stejně by se nedokázal ani na něj otočit a kývnout, jak ztuhlý měl krk. Pevně semkl rty, snažil se uvolnit své napětí.

Jenom ukážeš na správný kámen a jsi volný. Jenom tohle. Neřeš nic jiného. Jen vybereš ten nejdražší opál a převezmeš svoji odměnu. Již více se s nimi neuvidíš. Nikdy více.

Opakoval si stále stejné důvody, stále stejná rčení, která do něj měla napumpovat rozum a převzít kontrolu nad jeho nehybným tělem. Zdálo se, že to funguje. Zdálo se, že se mu zrak opět vrací do normálu, že krvavá koupel ztrácí svoji rubínovou barvu a proměňuje se v čirý křišťál. Že i ten ustupuje a zanechává za sebou suchou podlahu. Zhluboka se nadechl. To zvládne.

Zrovna se otevřely dveře. Ven vykoukl Bunma, naznačil, že cesta je volná. Kiet postrčil Bashiu dovnitř, do malé úzké chodbičky, pro jejíž osvětlení stačila jedna jediná pochodeň. Už nebyla bohatě obložená drahým dřevem, zdi postrádaly barevné obrazy, zavěšené zbraně nebo trofeje zvířat. Prostá, tichá, až strašidelně prázdná. A jak se za Bashiou uzavřela cesta úniku, tyto dojmy se o to více umocnily a svíraly mu jeho oslabené srdce.

Jedno zhodnocení.

Vykročil vpřed, kde čelil dalším vratům, prostým, ale ještě mohutnějším než ty první. Byly pootevřené, stačilo do nich žďuchnout a vkročit do místnosti veškerých cenností. Netušil, proč váhal, proč mu každý krok trval celou věčnost.

Neposer to. Jinak s tebou nikdo nebude mít slitování.

Za dveřmi se nacházely schody, vedoucí do podzemní komnaty. Na rozdíl od teplého interiéru domu, zespodu na něj vál chladný vzduch, přímo mrazivý. Vše bylo stavěno z kamene, jeho nohy také šlapaly po chladné žule. Četné pochodně blikaly na dřevěné skříně, na stolečky a na nástavce na předměty růstného druhu. Meče, šavle, stojany na brnění, na sudy vína a džbány pálenky. Bashia si nemohl pomoci a zpomalit, když se najednou všem těm předváděným předmětům dostal do takové blízkosti, že stačilo jen natáhnout ruku a pohladit si ty precizně vytvořené vzory, ukuté před celými staletími.

Chtěl, ale nemohl. A i tak mu to nebylo dopřáno.

„Bashio, tady!" zvolal nervózně Duen, po jeho boku pak postával Sanoh. Oba si pootočili masku na bok, takže jim nyní kryla pouze ucho, a mohli tak volně dýchat a vážně diskutovat bez chutě vysmát se masce toho druhého.

Dobře. Jde se na to. Bashia se sebral, opevnil svoji mysl a zahnal všechny obavy. Přiběhl ke dvojici, jeho postoj čišel sebevědomím. Vypnul hruď, semkl rty. Masku také odňal z obličeje, ať nepřekáží jeho očím.

Na okamžik spatřil pár fleků od krve, zakrývající světlou žulu. Suše polkl, rozhodl se to ignorovat.

„Tady je ten, o kterém jsi mluvil nejvíce. Další dva ti hned přineseme," promluvil hrubým hlasem Duen a zanechal tak Bashiu u stolečku s truhličkou, jejíž vnitřek byl vycpaný jemným hedvábím. Tato látka, prvotřídní a měkká jako ovčí vlna, sloužila jako hnízdečko drahokamu, jenž uvnitř vylehával. Přímo odpočíval a vyhříval se, ukrýval před zraky všech chamtivců, jako je třeba Duen. Bashia ani neměl tu odvahu ho ze spánku probudit, vystavit ho ostrému světlu pochodně, rozrušit jeho zasloužený klid. Nechtěl to. Bál se ho jen dotknout. V životě totiž takový drahocenný klenot ani neviděl, natož aby ho mohl uchopit do rukou. A teď tu stojí, hledí na otevřenou truhličku a váhá, jestli má to právo obtisknout své prsty na vyleštěný povrch černého opálu.

I kdyby neměl, musí.

Byl opravdu velký, větší, než jak si pamatoval z přehlídky. Broušený do hladka, žádné ostré hrany. Na to ještě přijde při zapracování do šperku, pravděpodobně to je vše, co dokázali po jeho vylovení ze skal naleziště. Hned, co ho vyjmul z pouzdra, oslepil ho množstvím odlesků, které v něm vznikly pod světlem pochodně. Až pootevřel ústa, nadchnut z té krásy, z té živosti toho minerálu. Netrpělivě přikročil k pochodni, natáčel si jej do stran. Opál se jen o to více předváděl a ukazoval mu všechny barvy, které ukrýval ve svém černém základu, hlubokém jak noc.

Neviděl skrz něj, přesto si byl jist, že nechtěné bublinky, prasklinky a jiné inkluze v něm nikdo nenajde. Což byl poněkud zázrak, vzhledem k velikosti toho kamene.

Čím více se na něj však díval, tím více se ho zmocňoval pocit, že se potápí do jeho nitra. Že je strháván do hlubiny moře, do temného příkopu, na dno, kde žádný člověk nepřežije. Nebo naopak, že jeho duše vzlétá, míří k nebesům, daleko za oblaka, kam ani ptáci nedoletí. Že poznává skrytou pravdu o světě, kterou doposud nikdo neví. Že není zde, na zemi, nestojí pevně nohama na podlaze, ale levituje kdesi v záhadném prostoru. Kolem něj je jen tma, jiskřivá tma přinášející barvy všech druhů, a kdesi v dáli se nachází země, jako pouhá tečka, součást modrozeleného záblesku.

Jestli Duen hledal něco úchvatného, dechberoucího, krále všech králů, tady ho má.

Přesto nechtěl nic podcenit. Mlčky vrátil opál na své původní místečko, do měkké peřinky z hedvábí, a chystal se všechny procedury provést i se zbylými dvěma kameny.

Bylo to zvláštní. Najednou měl pocit, že ať uvidí cokoliv, nic se nevyrovná tomu opálu, který před chvílí zahříval ve své dlani. A tento smutný fakt se nevztahuje pouze na kameny, ale na běžný život taktéž. Pokud někdo zakusí luxusu, na horší se pak těžko zvyká. A Bashiu přepadla jedna absurdní myšlenka. Bude vůbec schopný nadále vyrábět šperky s těmi podřadnými druhy? Bude moci si hrát se stříbrem a těmi kamínky, které ale postrádají tu hloubku, ty odstíny, tu ohromnou sílu, kterou drží v sobě tajemný opál?

Převzal od Sanoha dalšího kandidáta a potlačoval zklamání, když si s ním pohrál v ruce. Byl větší, o nepatrný kousek, především natažený do šířky. Ale něco mu chybělo. Opalescence? Hloubka barvy? Prohlížel si ho v pochodni, zaujat svojí prací.

Rázem se otevřely dveře síně dokořán. Bashia to nezaregistroval, ale bojovníci ano, a vzhlédli na Kietovu postavu, která se nakláněla dopředu a hledala očima své společníky. Poté pohotově zahlásal.

„Máme problém! Utíkejte rychle ven! Královská armáda provedla zátah na aukci!"

Duen si vyměnil se Sanohem zhrožené pohledy. Bylo jasné, co si asi navzájem snažili říci.

Cože? Nemělo to být náhodou...

Sanoh ihned vyběhl ven, zatímco Duen chňapl po Bashiově paži a strhl ho ze světla pochodně do středu síně.

„Počkat, ještě ten jeden –"

„Není čas, ber všechny tři."

„Jen okamžik!" vytrhl se silný Bashia z Duenovi moci a popadl jak pravděpodobného vítěze, tak nezhodnoceného parťáka. Sanoh už určitě byl venku, jen Kiet pořád vyčkával u dveří, netrpělivě se ohlížel za sebe. I Duen se zdál v naprostém napětí, vydupával nohou, počítal do deseti. Za tu dobu však Bashia sotva koukl pořádně na kámen. Zatím jen letmým odhadem, měl celkem sytou barvu...

„Duene!" volal nervózně Kiet, jedním krokem nakročen směrem ven.

Duen věděl, co tu je v sázce. A že i jedna sekunda rozhoduje o všem. Natáhl ruku k starci u pochodně.

„Bashio! Dej mi ty kameny!"

Ten se však zdál být plně ponořen do hodnocení. Měl vytaženého i svého favorita a porovnával je mezi sebou. Taky je to povedený kousek, ale tady je prasklina...

„Bashio!"

Hm?

„Ty kameny!" přikročil Duen k starci, Kiet zase volal svého přítele nahoru.

Ty kameny? On chce ty kameny? A co já? Co já? Zůstanu tu? Zatknut? To je jeho plán? Bashia se probudil ze svého transu, jen aby se dostal do transu jiného, a to plného obav o jeho vlastní život. Svíral pevně černé oblázky, zahříval je a mokřil potem svých dlaní.

„Duene! Pohni!" Kiet naposledy okřikl svého parťáka, jeho trpělivost již docházela. Kroky vojáků, kteří odchytávali účastníky aukce, mu naháněly čím dál větší strach. A on si nemůže dovolit být zatknut. To v žádném případě. A už vůbec ne kvůli Duenovi. Nesmí. Prostě ne. Naposledy pohlédl na záda postavy v síni, než se bez zaváhání otočil a hnal se pryč, k jejich cestě úniku.

„Dej mi ty kameny," snažil se znít klidně mladík. Nedařilo se mu to. A Bashia se nenechal oklamat jeho nepovedenou přetvářkou.

„A co pak?" promluvil hlubokým hlasem. Duen byl na okamžik ochromen jeho odezvou.

„Co pak?"

„Dám ti je a... Co pak?" Proč bylo tak důležité získat odpověď na tak primitivní otázku? Proč mu v hlavě zněla slova Kalayi, Kieta? Proč byl Duen tak neochotný mu popravdě říci, že bude volný a dostane svůj zisk?

„Pohni, Bashio, nemáme čas. Dej mi ty kameny a jdeme!"

Cítil nátlak času, cítil tíhu své zodpovědnosti. Nesmí tu skončit. Musí splnit úkol. Za každou cenu. Už sám slyšel kroky vojáků, na srandy tu není čas! A proto nepřemýšlel dvakrát, když vytáhl meč z pochvy a namířil ho na Bashiu.

„Duene?" zamračil se starý muž, jeho dech byl zrychlený, jak cítil ostří mířit na své srdce.

„Nenuť mě, Bashio," nemilosrdně promluvil Duen, čepel jeho meče jiskřila v nepravidelném světle pochodně. „Honem!"

Bashia, v tomto vyostřeném okamžiku, na němž závisel jeho život, měl o to menší důvod mu předat kameny. Když mu je dá, zemře. Když mu je nedá, také zemře. Co kdyby mu dal ten horší? Stejně by nakonec zemřel. Ale on nechce umřít. Nechce. Nemůže si to dovolit. Co by to byla za smrt, kdyby tu skonal, jako muž, jehož nikdo nezná, jehož nikdo nehledá? Ne.

Ta myšlenka mu jen problýskla hlavou. Ani ji nestihl lapit do svých spárů a již konala. Ovládla jeho tělo, zvedla mu ruku a strčila si ten drahý opál do úst. Rychle polykala, snažila se ho dostat nejrychleji do žaludku, zabránit udušení jejího majitele, což se jí málem podařilo. Bashia skončil rozkašlaný, předkloněný, a s nevěřícným pohledem Duena na své maličkosti.

„Tys..." hledal marně slova Duen, meč mu klesal níže a níže. Dupání se blížilo, byl nejvyšší čas jednat.

„To je jedno, padej!" chytl jeho ruku, tahal ho ven ze síně, ačkoliv ten stařík se stále ještě pořádně nenadechl. Už byl u schodů, už jen vyjít nahoru a –

„Stát!"

Bylo pozdě.

Přímo jim naproti se do síně vehnala skupina ozbrojených vojáků a mířila na ně svými zbraněmi.

Tak tomu nemá šanci uniknout.

Kruci! Zanadával Duen a pustil Bashiovu ruku. Měl chuť ho na místě rozpárat, rozsekat mečem na malé kousíčky, že ho ani ta jeho žena nepozná.

Ale co zmůže? Nic. Zkousl čelisti a cítil, jak se mu zhroutil celý svět, když jeho zápěstí sevřel pevný provaz.