Hnal se za jeho pláštěm, neměnnou siluetou, kterou jakoby znal po těch týdnech do největších detailů. Snadno ji rozpoznal v davu monotónních oděvů, nic neříkajících kapucí. Možná za to mohl odlesk měsíčního kamene, vykukující zpod pláště? Neměl ponětí. Nebo skutečnost, že ho nesmí ztratit z dohledu, jinak ztratí z dohledu i svoji svobodu? Duen byl najednou jeho záchrana, ačkoliv se mu tato skutečnost vůbec nelíbila.

Čekal, že se opět ocitne v hloučku lidí jeho známém, ale po Kietovi a Bunmovi se naráz slehla zem. Další odpadli. Najednou tu byl jen on a Duen, s pohledem upřeným na pódium, vyčkávaje zahájení události.

„Pozdravil jsi ji i ode mě?" zamumlal potichu Duen, než na Bashiu očkem mrkl, úsměv opět na tváři.

Ach ne, lehkovážný Duen je zpět, semkl Bashia rty a dělal, že zkoumá vzor damašku na zdi.

Duen se tiše zasmál, jeho smích však utnula vážnost, jak očima blýsknul na strany místnosti.

Dvoje dveře, na obou stranách. Všechno hlídané. Nahoře taky stráž. A samozřejmě je pak venku. Vydražované věci však nemohou mít ve vedlejší místnosti, to by byla blbost. Musí být jinde, ve větší vzdálenosti od haly, nejspíše ve skryté podzemní místnosti. S nejvyšší pravděpodobností. Na základě půdorysu to vypadá, že dveře jim blíže vedou do chodby, z níž se dá vkročit do jakéhokoliv pokoje. Ty vzdálenější pak vedou do vedlejší místnosti, určené pro běžný život. Pracovny, typicky. Ale podle Sanoha rozměry tomuto rozvržení neodpovídají. A stěna s damaškem na sobě nenese balkon, jako zbylé tři strany, a také nedisponuje sesterskou terasou z nějakého důvodu. Takže je vysoká šance, že se vzadu za halou, za pódiem, nachází ještě nějaký další prostor. A že ten může vést do úschovny vydražovaných věcí.

Ale bližší informace bude mít, až se zase objeví Sanoh. Navíc, ještě mají čas. Ještě mají spoustu času. Tedy, jak kdo...

„Pojď blíž, teď začne pravá zábava," přehodil mu ruku přes rameno a popošel dopředu, aby měli lepší výhled na předváděné zboží.

„I tak odsud neuvidím -"

„Na tom nezáleží. Co uvidíš, to uvidíš, spíš si pamatuj pořadí toho, co tě zaujme," zašeptal Duen a přestože zpočátku zněl stále obyčejně a lehkovážně, jeho věta se postupně měnila, nabírala vážnosti až do jaksi naléhavého ukončení.

Bashia pohlédl na Duena, na lem jeho kapuce, který tak tak zakrýval oči. Přesto je spatřil, jak září, jak se třpytí, jako oči šelmy přichystané vrhnout se na kořist. Oči lovce.

Odhodlal se tedy následovat jeho pokyny. Soustředěně vzhlížel vpřed a vyčkával, kdy se pomyslná opona rozevře a hra začne.

Všichni Sběratelovi strážci byli opatřeni maskou. Tato maska, vyřezaná ze dřeva a pomalovaná složitými ornamenty, byla každou akci jiná, aby ji nikdo nemohl napodobit. Staral se o to jeden dlouhodobý zaměstnanec, který půlrok co půlrok navrhoval nové zdobení a to pak zbylé měsíce aplikoval na předchystané masky. Křiklavé barvy i Duenova oblíbená zlatá nechyběly na jeho výtvorech a vyzdvihávaly tak celkový dojem, celkovou cenu tohoto záhadného panství, které jakoby neexistovalo, přestože o něm každý věděl. Výsledkem pak bylo, že pokud se tento maskovaný muž objevil na vyvýšené platformě a nestál nehybně u dveří nebo okna, znamenalo to, že aukce může začít.

Každý byl napjatý. Stiskl čelisti k sobě, nespustil zrak z pódia. Očekával, že za dvojicí maskovaných mužů se objeví ten, jehož maska by vyšla na několik zlatých dalů. Ten, kdo rozmáchne rukama a pronese uvítací slova, jimiž zahájí celou akci. Sběratel.

Avšak ve stínu mužů nebylo po přehozu dvojnásobně dlouhém, než je postava člověka, ani památky.

Někteří si začali šuškat. Ale na to nebylo moc prostoru.

Slova se ujal maskovaný muž.

Jeho hlas byl silný, rázný. Nejprve začal uvítáním, slovy mnoha frází vyjádřil vděk za účast na tomto shromáždění, také zmínil poctu přednést vzácné kousky, které dnes budou prodány. Opravdu dbal na výběr slov, na utvořená spojení, na každé své gesto. Potřeboval být nanejvýš uctivý, aby neurazil byť jednoho hosta, jehož postavení ve společnosti by ho mohlo dostat okamžitě na oprátku.

Díky letité zkušenosti pod Sběratelovým vedením však naštěstí neudělal ani chybičku, jeho přednes byl dokonalý, hlasitý, nikomu neunikla ani jedna slabika.

Bashiovi se zrychlil dech, cítil, jak mu tiká čas, jak nadchází ten okamžik, o kterém sám ještě neví, jak proběhne. Ten strach z neznáma a nejistoty, zároveň to vzrušení z něčeho nového. Ponořoval se do atmosféry aukce, a to ještě ani pořádně nezačala. Stačil jeden maskovaný muž na pódiu a srdce nechtělo zpomalit.

Nevšiml si tak, že Duenovo dýchání bylo taktéž zrychlené. Ale o nějakém užívání si nového prostředí nemohla být ani řeč. Okusoval si kůžičku ze vnitřku rtů, oči mu nedokázaly stát klidně na jednom místě, neustále pokukovaly po okolí, hledaly a hlídaly... Nebyl to ten člověk, který celé týdny lhostejně mávl nad každým problémem.

Předtím ty problémy nebyly jeho. Nyní je to vše jen o něm.

Selže, a nebude to jenom jeho život, který bude ukončen.

Začal si prostředníčkem škrábat polštářek palce, už aby to bylo za ním.

„...je mi líto vám oznámit, že Sběratel se dnes nemohl ze závažných důvodů dostavit. Vyskytly se bohužel zdravotní komplikace, které mu znemožnily příchod do Dialu. Všem vám vzkazuje úspěšnou pořízenou a těší se, až se s vámi setká na příští aukci," muž se uctivě uklonil, čímž vyjádřil omluvu za Sběratelovu neúčast.

Bashia při poslechu této části automaticky zakoukl na Kalayu. Byla daleko, zahalená pláštěm, přesto se mu zdálo, že její zuby zaskřípaly naštváním. Dokonce měl pocit, že ten zvuk slyší hned vedle svého ucha.

„A ty Duene... Znáš Sběratele?" nedalo mu se zeptat, přestože Kalaya nabídku pomoci řádně odmítla.

„Co já vím," pokrčil prostě rameny. Bashia, jenž mohl viděl jen jeho záda a kapuci z profilu, tak vycházel pouze z tohoto gesta. Nevšiml si, že se Duen snad poprvé nechce s nikým vybavovat, že jeho tón nesouhlasil s vážným výrazem na tváři. Jenže tento historický okamžik nastal ve špatnou dobu.

„Víš tedy? Nebo nevíš?"

Duen chtěl toho starce na místě umlčet. Proč musí být zvědavý zrovna teď? Ptát se na takové kraviny?

„Nikdo nezná Sběratelovu identitu, tak jak můžu vyloučit, jestli ho znám nebo ne? Možná ho znám, možná ne, ale nevím, kdo to je."

Nestačilo říci prosté ne? Bashia nepochopil Duenův záměr, ale více nevyzvídal. A Duen byl rád za nabytý klid.

Po ukončení zahájecího proslovu se rozevřely boční dveře. Výjimečně neposuvné, ale na pantech, jako brána zděného plotu, se hlasitým zavrzáním odhalily prostor za nimi. Pozornost publika se rázem upřela pouze tam. Byl to portál do světa bohatství, majetku a extravagance. Jenže vstup do portálu byl pro každého zakázán. Tam mohli pouze maskovaní muži, kteří se najednou jeden po druhém objevovali, v rukách opatrně nesli místní vzácnost, střed zájmu mnoha hostů. Duen pozoroval pečlivě každého, kdo se na představování podílel; Bashia zas využíval své výšky, aby pochytil takhle zdálky co nejvíce informací o drahokamech. Přestože tomu nevěřil a myslel si, jak naivní to je, nemohl to vzdát jen tak. To nebylo v jeho charakteru.

Hlavní muž, který to tu pro tento večer vedl, postupně hlásal krátké info o každé cetce, která se mezi lidmi objevila. Vyskytovalo se zde spousta věcí, klasických i velmi bizarních. Od dekorací typu váz, ukradených obrazů umělců všech krajin, vzácné staletí staré hrnky z královského paláce, pohřební šaty osudné královny království Winai; také početné množství zbraní - nožů, mečů a oštěpů s dlouhými historiemi napříč všemi královstvími. Nejen zbraně, ale i brnění, jehož styl naznačoval pokaždé, z jakého historického období tato zbroj pochází. Staré svitky ukrývající tajemství rodu Dalan, magické návody lidí ze Zvučných planin. Přívěsek z kosti Tossackého obyvatele, ještě se stopami ohoření, z čehož Bashiovi akorát naskočila husí kůže po celém těle a zabrněly prsty na nohách. Peněženka ze vzácné žabí kůže, které jsou v dnešní době obtížné najít, jelikož byly téměř vyhubeny; celý kožich z bílého medvěda, sahající až ke kotníkům.

Byla to všehochuť, naprostá všehochuť, u jehož výčtu nejedenkrát Bashia toužil opustit místnost a vyzvracet se venku. Ale nemohl, nesměl zameškat ani jedno představení drahokamu.

Už se objevilo několik šperků, celkem staře vypadajících, s rubíny a smaragdy, opracovanými ještě v starém stylu. Také šperky s černými opály, ale ty byly tak malé, že jim nevěnoval přílišnou pozornost. Zato když nadešla chvíle, sekvence, při níž hned několik maskovaných mužů začalo předkládat čisté opály přímo z Písečných hor, Bashia se narovnal a imaginárně propleskl, aby mu náhodou nic neuniklo.

Opravdu byl výhled špatný. A většina opálů byla jen v základním opracování, nedodělaná, tudíž jejich kvalita o to hůře vyniká a na velkou vzdálenost se nedá určit. Byl nervózní, že mu takto proklouzá jeho úkol mezi rukama, že všechny zklame, hlavně Duena, že nedokáže tak primitivní věc.

Kdyby měl alespoň přibližovadlo, bylo by vše jiné. To by dokázal po pár pohledech ukázat na předmět a sebejistě zvolat: „Tam ten kámen je!"

Ne, to nyní nemohl.

Ale přesto namáhal své oči, natahoval se jimi po zboží, zkoumal alespoň velikost a vzor.

Opravdu nádherné kousky, toto...

„Tak co? Chytlo něco tvé oči?" slyšel Duenův hlas, jakmile nastoupily opět klasické věci.

„Dva. Dva, možná tři. Řekl bych, že nyní bude rozhodující poměr mezi velikostí, barevnou opalescencí a kazivostí."

„A z nich, máš nějakého favorita?"

„Ten předposlední," promluvil po chvilce rozvahy Bashia. „I z této vzdálenosti vyzařoval takové barvy, které na všech ostatních chyběly. Ta hravost, ta schopnost odrážet i nejjemnější plameny pochodně... Je opravdu výjimečný."

Duen se při poslechu jeho slov pro sebe usmál. Vybrali dobře.

„Ale jak říkám, je lepší se na ně podívat zblízka. Mohou tam být nějaké kazy, závisí i na světle, jak jej natočí pro publikum -"

„Jasně, chápu. Neboj," uchlácholil příliš opatrného starce. Na druhou stranu, opatrnost byla na místě. A možná svým způsobem byl Duen vděčný za Bashiovu rozvahu, díky níž se s opatrností nemusel trápit on sám. Nejen teď, ale po čas celé cesty. Věděl, že v tomto se na Bashiu může spolehnout. Že Bashia neudělá nic náhle, bez důkladného promyšlení. Opravdu měli štěstí a vybrali velice dobře.

Z ničeho nic za jejich zády zavál větřík. Polechtal je po zádech, zavířil plášti. Ucítili, jak se na jejich ruce tlačí nějaký objekt.

„Až nadejde čas, levé křídlo, úplně nejdál. Vejděte otevřeným oknem v kuchyni, pak rovně, do druhé místnosti od konce."

Sanohův hlas byl sotva postřehnutelný, ale pro vycvičeného Duena nebyl problém jej plně zaslechnout. Dokonce i Bashia, přestože překvapený tím náhlým zjevem, rozuměl každému vyřčenému slovu.

Okamžitě uchytil darovanou věc a schoval si ji pod plášť. Byla překvapivě teplá a hrubá, jednu stranu měla vypouklejší a hladší. Začínal mít neblahé tušení, o co se může jednat. Jenže na otázky nebyl prostor. Duen se již nenápadně vzdaloval a kličkoval mezerami mezi lidmi k okraji haly, a jestli s ním měl Bashia držet krok, bylo na čase také opustit své místo. Předvádění černé medvědí kůže z Velkých hor ho stejně příliš nezajímalo. Bylo mu akorát líto toho zvířete, jehož smrt vedla k potěšení těchto chamtivých lidí, kteří si jeho oběti nikdy nebudou plně vážit.

Zastavili se u velké vázy, na níž bylo zajímavé, že její kostra byla vytvořena z jednoho litého kusu kamene a teprve pak byly stěny dotvořeny vyplňováním prázdného prostoru. Natažené plátno, z jedné strany pomalované květy, z druhé strany povoskované, aby udrželo případnou vodu. Bashia se pokoušel přijít na to, odkud asi tyto řemeslné ručičky pocházely, jež byly schopné tak detailního vykreslení složitého květenství.

Kalayu již více nespatřil.

Aukce se spustila na plné obrátky. Ruce se zvedaly, hlasy vykřikovaly, a když ne hlasy, tak cedulky s napsanými čísly. Hranice stříbrných dalů byla vždy snadno přehoupnuta a ceny se pohybovaly ve výši zlatých. Astronomické částky, za něž byli hosté schopni koupit si předmět aukce, nechávaly Bashiu v naprostém ohromení. On se celý život snaží vydělat si i těch pár stříbrných, a tady padají desítky, stovky zlatých, jakoby nic? A za co? Za pár ošuntělých cetek, které skončí nakonec ve výkladní skříni? A co ti, kteří nemají ani na chleba? Co ty opuštěné děti na ulicích, které každým dnem žebrají o pár drobků, o jednu přikrývku, která jim zvýší šanci na přežití zimy?

Proto nemá rád bohaté spratky. A měl tu smůlu, že se s jedním zrovna dal do kupy.

A ten vesele zvedal ruku a hlásil částky, ačkoliv ho vydražovaná věc vůbec nezajímala.

„Musím navýšit cenu, ne?" mrkl na Bashiu, a se zájmem sledoval, jak se ho chytl jiný host a začal se přepírat s původním zájemcem o kus nějaké byliny.

Bashia jen zakroutil hlavou. Nechápal to. Šlo to absolutně mimo něj. A už teď se těšil, až úkol bude za ním a této společnosti se bude do konce života vyhýbat velkým obloukem.

Předmět za předmětem, šlo to rychleji, než jak si Bashia představoval. Ani se nenadál a už do něj drcl Duen, který beze slova opustil halu a vydal se pod širé zimní nebe.

Přestože aukce začala, ne všichni byli nashromážděni uvnitř. Našli se i tací, kteří objevili společné slovo s jiným návštěvníkem a nyní vedli bohaté diskuze o každé z nabízených věcí. Duen se netrpělivě rozhlížel, přemítal, kde se nachází nejmenší hustota hostů a zároveň kam nedosahají paprsky světla. K tomu se začal k zemi snášet nový sníh. Rozptyloval světlo, tlumil všechny zvuky. Duen netušil, jestli mít z toho radost nebo ne. Už tak ho chladila ramena, nyní tu zamrzne, aniž by vzal ten drahokam. Když mu však došlo, že veškeré stopy se tak snadno zakryjí, s úsměvem vykročil přímo pod palbu, a hleděl do temna v dáli.

Na pevně stanovených místech postávaly maskované osoby, a přestože jejich oči nebyly vidět, určitě musely pozorně sledovat celou situaci. Na druhou stranu, aukce se nacházela možná v polovině průběhu. Jejich ostražitost nebude nejlepší, obzvlášť při mrznutí v zimní noci.

V takovéto situaci se dalo vymyslet spoustu strategií, spoustu možností, jak se nenápadně vzdálit do stínu budovy. Vyhnout se jejich pozornosti. Jenže Duen je Duen. A ze všech možností ho napadla pouze jedna. Zhluboka si povzdechl. Bude to muset udělat touto cestou...

Z ničeho nic chytl Bashiu za ruku a otočil se k němu čelem. V jeho těsné blízkosti, očima neustále zkoumal své okolí.

„Pamatuješ, Bashio, jak jsem ti řekl, že nejsi můj typ?"

Starý muž byl samozřejmě ihned v rozpacích. Snažil se vyvlíknout dlaň, naštěstí schovanou v rukavici, přesto vnímající teplo od jeho obchodního společníka. Jeho rty se pod vousy kroutily vztekem, který na pomyslné stupnici stoupal neuvěřitelnou rychlostí, obzvlášť, když se mladý obličej přibližoval těsněji k tomu jeho.

„Pořád to platí, vážně nejsem do vousů, promiň," ušklíbl se, přičemž na tento jediný moment mu pohlédl do očí, než opět přeblikával očima po mužích v maskách. Jeho dlaň si přechytla Bashiovu, aby ji mohla pevněji sevřít, a i druhá lovila po prázdné ruce muže.

„Ale jinak to nejde. Snaž se na to myslet. Samozřejmě, nemusíš se bát. Pokud se budeš dostatečně snažit, zachovám tvoji ctnost před ženuškou a pořádně se tě ani nedotknu, ale... Snaž se, jasný?"

Plamene pochodně vnášely do jeho modrých očí odstíny žluté a díky nepochopitelnému jevu, vnitřní hře v labyrintu panenek, se tato žlutá přeměnila v lesk čistého zlata. Bashia se zamračil, pořád plně nepobíral, co se mu tu Duen snažil říci, a obzvlášť ho znervózňovala jejich neuvěřitelná blízkost. A ještě více, že se jeho obličej natahoval výše, blíže tomu jeho. To snad ne!

Bashia opět trhal rukou, chtěl se vymanit. Nebude tu dělat Duenovi žádného panáka, loutku, s níž si může mladík manipulovat, jak chce. Na to se neupsal!

Duen se zastavil. Pustil tu zlobivou dlaň, která se už chystala usměvavý obličej praštit. Naopak on sám poplácal Bashiu po tváři, svůdně na něj mrkl.

„Měl by ses usmívat. Věř mi, nikdo se na nás nebude dívat. A o to právě jde."

Poslední věta byla jako heslo. Jako kód, který okamžitě lovcův vztek utlumil, smetl veškerý vzdor ze stolu. Rázem byl jak ochočené zvíře, vyčkávající na povel páníčka. Proč? Protože pochopil. Protože vycítil Duenovu vážnost a naléhavost, která ho oddělila od toho pitomého záletnického zmetka.

Jasně. Ale mohl to říct podrobněji. Mohl přijít s něčím jiným. Ačkoliv je pravda, že v tom měl pravdu.

Na pár líbajících se chlapů se opravdu nikdo nebude chtít dívat.

Nevěděl, jestli je Duen geniální, nebo největší blbec pod sluncem. Svá slova ale většinou plnil. A rozhodně by v této situaci nezkoušel žádné zbytečnosti, to ne. Takže by pro jednou poslechl jeho radu? Má vůbec na výběr?

Duenovi samozřejmě došlo, že se kahan v Bashiově hlavě rozhořel a došly mu veškeré souvislosti s činem, který se chystal provést. A tak opět překonal tu vzdálenost, dokud se jejich kapuce nepropojily a jejich dechy nemísily v jeden.

Jak slíbil, tak také udělal. Zachoval Bashiovu ctnost, jak se jen letmo dotýkal jeho vousů, které ho nepříjemně šimraly po rtech a obličeji. Jak neustále vrtěl nosem, dával si přitom pozor, aby se jimi navzájem dotýkali co nejméně. Otíral čelo, přičemž vystavoval své oči vražednému pohledu Bashii. Ruce mu položil na ramena, pomalu s nimi obkružoval jeho krk. A přitom neustále vydával tiché zvuky a mlaskal jak ryba na suchu.

„Dej mi ruku kolem pasu," navigoval ho, jelikož ten stařík stál naprosto nezúčastněně, jako kus pařezu. Takhle jim to nebude věřit nikdo, sakra. Ale jemu se do „řádné akce" s Bashiou opravdu nechtělo, určitě ne za střízliva, bez loku pořádné pálenky. A i kdyby se odhodlal, celá akce by padla, jak by dostal od toho nevrlého starce do držky.

Přesto ho Bashia poslechl. Sevřel mu pas, opět, a pocítil tu známou skladbu napnutých svalů. Přes neustálé nadávání ve své hlavě, dokonce zapojil i druhou ruku, již položil na Duenova záda a přejížděl s nimi monotónně nahoru dolů. Doufal, že tohle stačit bude.

Nestačilo.

„Hýbej s tou hlavou," napomenul ho Duen, který se všemi svými zkušenostmi dravě vrtal nosem do Bashiova, ale ten jen občas vychýlil svůj obličej, když mu ten tlak přišel příliš velký. „A přitiskni si mě blíže."

Nestačí to takto? Bashia jen marně v duchu zoufal, když se iniciativy chopil Duen a namáčkl svoji hruď na tu Bashiovu. Narazil tak na pevné svalstvo vytvořené roky práce, roubáním dřeva a starostmi o statek. Velice tvrdá kolize, obzvlášť, když Duen byl bojovník, cvičící s mečem od malička.

Opravdu se nacházeli tak těsně blízko, že to bylo Bashiovi nesmírně nepříjemné. Takto blízko ještě nebyl snad nikomu, co si pamatuje. Duenův parfém byl navíc výraznější než kdykoliv předtím a Bashia si vybavil ten okamžik...

„To je nuda," zamumlal Duen, natož přerušil „polibek", zatáhl Bashiu za plášť a posunul se o pár metrů bokem, kde s Bashiou narazil o zeď. Tvrdá rána do hlavy starce probudila ze všech prapodivných úvah a dostala ho zpět do reality.

„Dělej. Potřebujeme vášeň, spoustu vášně, takže jestli mi nesáhneš na zadek, naše dohoda končí," pohrozil Duen, absolutně vážně. Nějaké stopy po jeho předešlém škádlení byly pryč. Stráž se lehce nakláněla pohledem pryč, ale oni se potřebují dostat do tmy, ještě dál, potřebují si to „udělat" za rohem.

Vážný Duenův tón byl pro Bashiu jako rozkaz velitele. Možná to bylo tím, jak málokrát padl - opravdu výjimečně, že když už bylo zapotřebí ho nasadit, znamenalo to něco velikého a důležitého. A tak do toho opravdu dal vše, i přes veškerou nechuť a odpor. Snažil si nějak ulevit, představovat si třeba svoji ženu, když sjížděl dlaněmi na Duenovy půlky. Ale této představa ho ještě více zděsila a znechutila, že raději zůstal u Duena a nikoho jiného sem netahal. Netušil, co dělá, proč se rázem pustil do takového činu. Proč vyvíjí takový tlak na dlaně, když přejížděl po těch oblých kopečcích. Nestačilo pouze hladit plášť? Ale co když by to bylo málo? Neuvěřitelné dilema, které neměl šanci vyřešit, pro něj bylo víc ubíjecí, než samotný fakt, že s touto hrou souhlasil.

Zatlačil čelem do Duenova, čímž vyvolal dojem, že mu vrací vášnivý polibek zpět. Začal dokonce sám spokojeně mrčet. Kdyby svítilo slunce jako za dne, měl by každý šanci spatřit, že mu studem zčervenaly i jeho vousy.

„Převal mě na tvou pravici," zašeptal Duen a Bashia se tak musel vžít do role úchylného agresora, když si ho od sebe odstrčil, aby ho mohl přišpendlit o pár metrů dál.

„Uchytni mi ruce nad hlavu," instruoval ho s letmým úsměvem, celkem se mu líbilo, jak se do toho Bashia opřel. Možná nebyl úplně neschopný, kdo ví, proč se jeho ženka vytratila.

„Jak ještě dlouho?"

„Dej tomu dvě minuty, pak se ztratíme."

Odpověď se Bashiovi moc nelíbila, ještě dvě minuty ze sebe dělat... Tohle, co ze sebe právě dělal, ale neměl na výběr.

„Zaboř hlavu do mého krku a strč mi ruku do pláště. Bylo by fajn, kdybys ji strčil níže, ale to se bojím, že by nás z pozemku už rovnou vyhodili pryč," zasmál se tiše Duen, vracela se jeho škádlivá povaha.

„Duene," napomenul ho Bashia, ale jak se snažil mluvit tiše, vyznělo jeho pokárání úplně jinak. Jako nějaký vášnivý vzdech milence, nenabaženého polibků. K tomu mu hladil jeho pas, Duen musel uznat, že stařík je celkem působivý a mrhá svým přirozeným talentem. Kdyby měl o něco blíže jeho typu... Usmál se poněkud podle, stranu nosu přitiskl k Bashiovi, špičkou se pak zabořil do staříkovy líce.

„To jsem tě stihl vzrušit? Tak to abychom si pospíšili, že?" ještě jednou zavanul svým dechem Bashiův obličej, než se vzdálil, uchopil jeho ruku a tahal ho pryč.