Bashia se zastavil a zvědavě si mladíka prohlížel.

Nezdálo se, že by se jednalo o proslulé pašeráky. Ten mladík si užíval primu života, kdy ho zajímá jediné - jestli má copánky na hlavě spletené pečlivě a jestli jeho oblečení bude přitahovat co nejvíce mladých slečen. Ačkoliv se zdá, že v této chvíli jeho dva zájmy nebyly úplně prvořadé, jelikož byl poněkud rozcuchanější, v porovnání s měšťáky v plné kráse, a oblečení na sobě neslo vrstvu prachu, bylo prosycené fleky neznámého charakteru a Bashia dokonce zahlédl i díru.

Z velké části se mu ulevilo. Nebude se muset dohadovat s profesionálem ve svém oboru.

Ale rozmazlenost mladých pánů ho také mírně děsila.

Začal sestupovat k narušiteli. Zároveň si všímal dalších detailů. Třeba vzoru na ramenou jeho přehozu, který běžně splývá s postavou nositele a prodlužuje ji, v tomto chladu byl však upevněn širokým a bohatě zdobeným pásem a zakrýval tak oblečení pod ním. Hned, jak byl Bashia dostatečně blízko, mohl s jistotou říct, odkud muž přichází. Složitá vyšívací technika schopná vyobrazit různorodé květiny jako živé, téměř vystupující z látky, se kultivuje jen v sídle nejbohatších obyvatel Namasilie - v hlavním městě Adranuchu. Tam je totiž také největší odbyt těchto produktů, na které by Bashia neměl, ani kdyby prodal celý statek a vložil by do nich své úspory. Jinde v zemi nejsou tak vlivní a daly raději vloží do imitací, které jsou však snadno rozpoznatelné. Možná to je tím vláknem, které se vyrábí z druhu rostliny náročné na pěstování. Možná za to může směr vyšívání. Každopádně, mladík má určitě originál a nebojí se ho ušpinit. Pravděpodobně mu za zády stojí bohatý strýček.

O nějakém majetku svědčí i fakt, že toho zajíce mladík neulovil běžným lukem, ale kuší. A tu sám Bashia viděl v životě tak dvakrát.

Další kroky ale Bashiovo mínění o narušiteli trochu snížilo. Všímal si, že ty drobné fleky, určitá vybledlost tmavé modré na některých místech, i povolené švy u límce nevznikly po čas cizincovy cesty, ale samotným stářím. A i bližší pohled na vzor odhaloval určité detaily, které se v dnešní době již nedělají a byly nahrazeny něčím jiným. A množství copánků na jeho hlavě bylo tak poloviční, než si předem představoval. Z čela mu vycházely jen tři, značně rozcuchané, a zbytek nesl sepnuté vzadu.

Zdá se, že chlapeček touží ukazovat svoji pozici a zveličovat ji, přestože na více nemá, a tak, aby alespoň nějak dokázal své postavení, se promenáduje v přehozu starém několik generací. Je jedno, že sotva drží na několika nitkách. Postavení je postavení. Jediný široký pás byl zachovalý, jako nový. Pravděpodobně dárek rodiny za dosažení dospělosti.

Taková forma arogance byla Bashiovi k smíchu. Pomyslný smích ho ale přešel rychle, když si uvědomil, že s takovou formou arogance bude muset vyjednávat. To bude možná ještě těžší, než žádat pašeráka o milost. Důkazem mu bylo to, že se pán ani nesnažil svoji nelegální kořist schovat. Na druhou stranu si byl ale jistý, že takovýto muž nemůže mít povolení a podřizuje se nařízení krále. Aspoň něco, co může použít proti němu.

„Zdravím," začal Bashia nekompromisním tónem, ale mladík se nadále usmíval, nebo spíše se jeho úsměv rovnal pošklebku.

„Také," odvětil, hodil kuši na záda a přehodil si zajíce do druhé ruky. Při tomto pohybu se zaleskla stříbrně modrá nitka zapletená do jeho copánků.

Bashia se zhluboka nadechl. Tady asi nemá smysl jít okolo horké kaše. Zalovil do svého svršku, než se mu podařilo nahmatat kovovou cedulku, jindy chladnou lak led, nyní horkou od jeho tělesného tepla.

„Půjdu rovnou k věci. Máte povolení k lovu ve zdejší oblasti?" a ukázal vylitou destičku s několika znaky a rudým střapcem uvázaným na prorytém otvoru.

Ten muž na ni jen zdálky mrkl. Znal její význam, ale nic si z toho nedělal.

„Tak já půjdu také rovnou k věci - ne," vytasil krátce zuby, jeho oči jako dva měsíčky.

„Tak co tu děláte s tím zajícem?" poukázal na chlupatý balík v jeho ruce.

„Ulovil jsem ho, máte s tím problém?"

Bashia začínal pochybovat o úrovni inteligence toho muže. Ale tak co, nejspíš mu to bude muset vysvětlit.

„Tyto lesy, ne, veškeré zalesněné pozemky i louky jsou majetkem krále. Kromě správců měst a vybraných lidí, nikdo nemá povolení v lesích lovit, s výjimkou ptactva. Tento odznak je -"

„Vím, co to je, no a?" ani mu nedovolil doříct vysvětlení, že tato ošuntěle vypadající a těžká destička je povolení pro držení luku a šípu.

„Takže znáte jeho význam," konstatoval Bashia, poněkud překvapeně, jak ten týpek může být tak arogantní.

„Jasně, to každý."

Bashia se pro sebe usmál.

„Ale díky, nic takového nepotřebuju."

Úsměv opadl, jak mu zastříhalo zmatením obočí.

„Ke mně holky chodí sami, já žádnou permanentku do bordelu nepotřebuji," se stále jakože nevinným úsměvem, muž se stříbřitou nitkou v copánku nadále držel svůj postoj, nenechal se ničím zastrašit a naopak si ještě z následovníka zákona dělal srandu.

Bashiovy ruce se sevřely v pěst, měl úplně nutkání mu dát do držky.

„Tento odznak je povolení pro lov. Jestli nechcete do vězení, předejte mi toho zajíce a nechám vás jít," starý muž se snažil z posledního zachovat svůj klid.

„Hm... Ne."

„Víte, co děláte?"

„Mám hlad, ulovil jsem si jídlo. Nebo se chcete podělit? Jsem ochoten vám dát stehno," pokrčil lhostejně rameny mladík.

„Přikazuji vám mi odevzdat toho zajíce."

„Přikazuj si manželce, staříku. Beztak ti leze za sousedy," zasmál se, absolutně ignorujíc veškerou špetku autority v Bashiovi. No, měl přece vyšívaný přehoz, přichází z hlavního města, Bashia ani nemohl očekávat něco víc. Normálně by to vzdal, ale čas utíká až příliš rychle a on nechtěl trávit noc pod oblohou, nemluvě o tom, že nebyl ani na tuto možnost připraven.

„Podepisujete si cestu za mříže."

Mladík si odfrkl.

„To sotva. Jak mě nahlásíte, ha?"

„Když to nepůjde po dobrém -"

„Nenamáhej se, staříku," šibalsky na Bashiu mrkl, vůbec si nepřišel ohrožen.

To mě teda podceňuješ, zavrčel v duchu Bashia a sevřel pevně rukojeť nože.

Nebyl sice kdo ví jaký bojovník, základy nějaké má. Alespoň co stihl za poslední roky získat. Musel, jinak by se v tomto světě neobránil. Ale žití v tomto malém městečku, které ještě nedávno bylo pouhou osadou, ho dost zklidnilo. Především se zdálo, že nějaké nekonfliktní místo na světě přeci jen existuje.

Jeho největší předností je přesto hlavně síla než šikovné hmaty. A proto se spoléhá spíše na ni než na nějaké triky, které se naučil. Jenže stačilo narazit na celkem mrštnou potvoru, která ani netuší, jak hrozná bolest kloubů a zad někdy může být, a rázem byl v nevýhodě a nedokázal se ani udržet na nohách. Nůž mu brzo vypadl z ruky a to ten oponent stále držel mrtvého zajíce v ruce.

„Dej mi toho zajíce!" opustil Bashia nějaké formality, držel se za bolavý bok, a natahoval ruku pro kořist.

„Ne," zazubil se, natož se otočil a mířil pryč. „Najdi si svého!"

Bashia setrval na místě ještě dobrou půlhodinu, ne-li déle. Potřeboval rozdýchat tu bolest v boku a doufal, že mu svým kopancem ten arogantní blbec nic nezlomil. Nemůže si dovolit být vyřazen z provozu, potřebuje pracovat, potřebuje si našetřit, aby opět vyrazil na cesty!

Jenže nyní měl z cesty jen husí kůži. Představa, že musí vstát a dojít domů, s prázdnou, v takovémto stavu; to se mu nelíbilo. Absolutně. Ale zůstat nemůže. Jeho kožich ho nehřál natolik, aby tady mohl strávit noc. Takže se nakonec musel nějak vyškrábat na nohy, přestože žádná sláva to nebyla. Aby vůbec nějak chodil, musel kulhat, předkloněn až k zemi, zastavoval snad každý moment. Téměř nepil a už vůbec nejedl. Měl pocit, že každé sousto by vyzvracel spolu s hromadou krve. A to neměl zapotřebí. S takovou rychlostí byl nucen si opatřit provizorní pochodeň a doufat, že se mu podaří nezabloudit.

Jediné pozitivum, které se dalo v jeho situaci najít, bylo počasí. Zdálo se, že si tu sprchu nechá až na druhý den, a ušetří Bashiu hrozby promrznutí. Ale i tak Bashiovi přišlo, že už z něj je jenom promrzlá tyčka, a že stačí, aby se opřel o strom, a zítra zde bude stát na jeho místě ledová socha. Občas zakašlal, což rozpohybovalo jeho vnitřnostmi a málem ho to srazilo k zemi, jak šílená vlna bolesti ho zavalila. Byla to opravdu náročná cesta.

Na svůj statek dorazil až po setmění. Ale jeho srdce stále tížilo několik balvanů.

První - ještě ho čeká starost o zvířata, takže o odpočinku snít nemůže.

Druhá - začínal pochybovat, že tu bolest jen vyleží a bude hej.

A poslední - nesplnil úkol. Snad si ho Sederik zítra moc nepodá, nebo mu nevezme jeho slíbenou pozici.

Aniž by chtěl, spánek se ho po náročném dni držel jako klíště a připoutal k posteli až do oběda. Nebyl však klidný, neustálé záchvaty kašle a bolesti hrudi ho trápily po celou dobu, a když ráno dokonce pocítil v ústech krev, nebylo mu zrovna do smíchu.

Kde je ta zpropadená ženská teď? Mohla se mu odvděčit starostí, ne darováním nějakých talířů!

Moc nad touto myšlenkou ale nelpěl. Pokoušel se potlačit svoji nemoc, co to jen šlo, aby se mohl postarat o statek a dorazit za Sederikem, s holýma rukama.

Tento celkem čerstvý městský správce byl původem obchodník. Dost úspěšný. Převzal rodinný byznys a dovedl ho k dokonalosti, jeho podnikání zasahuje minimálně do centra země. Aby povýšil své postavení, vzal si dceru jednoho lorda ze západu, a když slyšel určité povídačky o tom, co se chystá, bez zaváhání sem vtrhl a usadil se, vyhříval si své místečko a čekal na „povýšení". A to ho neminulo. Nyní sídlí v největším domě ze všech, na jeho pozemek by se dali shromáždit obyvatelé celého jihu a množství vzácných a sběratelských kousků se nedá spočítat. Kdo by to řekl, v takové díře, kde se usadil Bashia, se nachází dům hodný hlavního města?

Zaklepal na vrata s výrazným kovovým zdobeným, než mu otevřel sluha s hranatým čepcem.

„Pane Bashio, račte vstoupit."

Měl štěstí, že ho zdejší služebnictvo znalo, jak sem chodil přinášet ulovenou kořist. Nyní měl poslední možnost něco položit na Sederikův stůl, než přijde krutá zima a vstoupí v platnost omezující zákon, a on ji promeškal. Přemýšlel, jak moc bude Sederik zuřit.

Sluha ho prováděl po nádvoří, jeho nohy se bořily do cestičky z drobných kamínků vysoké kvality, po boku ji lemovala suchá stébla traviny a vysušené květiny, čekající na svůj definitivní konec pod vrstvou sněhu. Pár stromů měřilo svoji výšku se střechou domu. Nyní byly holé a v zataženém dni připomínaly chuchvalce pavouků; na jaře však vždy zaplaví celý pozemek růžovými lístky, které jako vločky sněhu klesají na cestičku, pak při sebemenším záchvěvu větru se zdvihnou a posunou o kus dál.

Bashia si vybavil tu nádhernou scenérii, ani sám nevěděl proč. Vždy ho očarovávala a hřála u srdce. Ať už je zase jaro, přál si jen z pitomého důvodu, kochat se a procházet se v tom růžovém dešti. Za chvíli však přijde déšť opravdový.

Naposledy si ještě odkašlal, než byl pozván dál, do přípravny před kuchyňkou.

Sederik zde měl vlastní síň pro návštěvníky, ale aby nebylo kořistí zacákáno drahé čalounění, většina jejich schůzek proběhla vedle cinkání nožů a bublání vroucí vody. A netrvalo dlouho a již ten slavný pán přiběhl, po boku mu stál sluha se sklopenou hlavou a neodvážil se ji zvednout.

„Bashio, vítej," usmál se Sederik a poplácal ho po rameni. Lovec na okamžik zatnul čelisti, jak mu tento pohyb trochu rozviklal všechny bolavé části těla. A to správce nebyl silný, naopak - jeho rostoucí pupek nadzdvihoval volný svršek sahající až po jeho kotníky. Kvůli pohodlí jej neměl sepnutý pásem, a tak se jeho oblečení pravidelně zvedalo pokaždé, kdy se nadechl. Připomínalo to sopku připravenou chrlit popel. Ani dlouhý a na ramenech vyšívaný přehoz nezakryl jeho znamení luxusu, naopak, odvívalo se z cesty a pupek ještě více vystavilo.

„Pane správce," uklonil se lehce Bashia, ale na to se Sederik jen zasmál a začal zakukovat za lovce. Jeho úsměv byl vždy přátelský, ale stačilo se na něj dívat trochu déle a již pozorovatele přejel mráz po zádech ze skrytých výhružek a respektu tohoto muže. Bashia nebyl výjimkou, v duchu se nadechl, připraven čelit nebezpečí.

A to Sederik ani nebyl nachystán v plné parádě! Běžně mývá mezi zapletenými prameny vloženy ozdoby různého původu a stáří, nesoucí nádech luxusu většího, než v jakém opravdu žil; nyní byla jeho hlava čistá, ačkoliv složité vzory copů stále připomínaly, kdo tento muž vůbec je.

„Kde je... Není?"

Bashia sklopil hlavu ještě více.

„Pane správce, omlouvám se z celého srdce, že má maličkost přichází s prázdnou. Narazil jsem po čas lovu na komplikace a -" ať se snažil lézt do prdele jakkoliv, Sederik ho přesto přerušil, jeho úsměv cukal vzteky.

„Komplikace? Jaké sakra komplikace? Jaké komplikace mohou nastat v lese, kde nikdo není? Dal jsem ti úkol, jednoduchý úkol, který by zvládl kdejaký jiný muž. Protože jsem ti důvěřoval, Bashio, důvěřuji ti stále a proto jsem poslal tebe. Jednoho zajíce, alespoň jednoho, však víš jak to teď je a... A ty nic? Přijdeš s prázdnou?"

„Pane správce..." marně se snažil Bashia vybojovat alespoň slovo. Sederikův vztek byl však ještě větší, než očekával. No nic, může si ho jen vyslechnout a rozloučit se se svým slíbeným místem. Nebude ponocný. Co už. Alespoň se v noci vyspí. Jedno malé pozitivum. Zatímco vypouštěl Sederikova další slova, přemítal, jakým způsobem by se měl nyní živit.

„...zrovna včera přišla oficiální zpráva! Zrovna včera ke mně došel svitek, v němž stálo, že je konec. Že nyní nemůžeme sáhnout ani na kus masa z lesů. Proč? Protože král chce lovit. A zde k tomu má dobré podmínky. Už nebude druhá možnost, Bashio. Tohle bylo poslední. Mělo to být poslední. A kde je?"

„Bylo to rychlejší, než jsme očekávali," zamumlal Bashia.

„Ano, ano. Rychlejší. Mnohem rychlejší. Proto jsem tě poslal. Poslal a zbytečně," Sederik se na okamžik zastavil, přičemž se zhluboka nadechl a tím uklidnil i svoji rozbouřenou krev. „Jestli nejsi schopen ulovit jednoho zajíce, jak máš ochraňovat Viniper?"

Tak, a je to tu. Bashia zavřel oči, stačí mu si to vyslechnout, nemusí přitom viděl Sederikův lítostivý obličej.

„Je to práce jen pro zodpovědné a spolehlivé osoby. Já tě za takovou osobu měl, Bashio, to ano," mluvil nadále okolo hlavního bodu, že ani starý lovec nevydržel mít ty oči zavřené tak dlouho, a proto je otevřel, přestože stále hleděl do země.

„Ani nevíš, jakým komplikacím mě vystavuješ. Chtěl jsem ti to místo dát, abych nějak vykompenzoval ztrátu lovu, ale... Přijdeš sem s prázdnou? Však víš, že když se nedaří, tak stačí setrvat, vydržet do druhého dne, nebo třetího, a kořist vystopovat. A co ty? Ty jsi sem přišel, jen tak na prázdno... To jsi nemyslel na důsledky? Neuvažoval jsi o nich?"

Zatímco se z úst největší autority města hnaly další výčitky, Bashia začínal slyšet dunění v uších. To se mu snad nikdy nestalo! Jeho obočí cuklo, prohloubilo již dost hlubokou přítomnou vrásku. Ale nic více. Musel stát v klidu, odbýt si to, a pak možná doma poodpočívat, než vymyslí další krok. Jsou blízko moře, možná když se přemístí ke břehu, nemuselo by být špatné pokračovat v lovu, avšak tentokrát ryb! Na ně se snad žádné omezení vztahovat nebude.

„...teď už jen nabízet králi místo k přenocování a koukat se, jak si nese z lesů kořist, která mohla patřit nám. Není to spravedlivé, Bashio, ale tak to je. Koukat se, ale nelovit. Takhle nás budou dráždit a my budeme trpět. Tak to je stále."

Bashiovo dunění v uších se stupňovalo. A zdálo se mu, že i silueta Sederika byla jaksi neostrá. Veškeré barvy začaly splývat dohromady, zapouštět se do sebe jak v odraze vodní hladiny. Jak barvy duhy na obloze, bez daného okraje, těžce zaostřitelné. Z čistého obrazu vznikly neurčité fleky, z obličejů pouhé kaňky na kůži.

Všechno ho to oslabovalo, znejišťovalo. Najednou už ani neměl pocit, že stojí rovně, jak bylo jeho těžiště úplně vychýleno. Aby stabilizoval svoji pozici, udělal krok vzad, nezdálo se však, že by byl dostačující. Musel ještě několikrát na místě přešlápnout, přesto měl nadále pocit, že stále padá. Přestože strana, na kterou se vychylovalo jeho tělo, se pokaždé měnila.

Začalo ho dráždit něco v plicích. Už dávno neslyšel ani jedno ze Sederikových slov, ačkoliv již nějakou chvíli nekáral najmutého lovce, ale staral se o zdravotní stav návštěvníka. A když už tušil, že to s ním vypadá opravdu špatně a hodlá sebou hodit o kamínky vysypanou cestičku, už volal své sluhy, aby ho zachytili a ušetřili mu ránu do hlavy.

Akorát včas. Nebyly to úplně silné ruce, které podepřely Bashiova záda, ale účelu posloužily. Nedokázaly ho udržet ve stoje, a tak ho jen s oporou pomalu položily na zem.

„Bashio? Bashio!" Sederik marně přivolával nevědomého lovce zpět do země živých. Bashia ani nemrkl, ani nepohnul nohou, ani necukl prsty na ruce. Ležel, omdlel, a nebylo možné, aby rázem vyskočil ve svém stavu na nohy a z pozemku budovy správce města odešel zdravý jak rybka.

Sederik sledoval bezmocné tělo, jeho vztek náhle vystřídalo zrnko viny. Zdá se, že ty zmíněné komplikace nebyly pouhé výmluvy, ale opravdu se stalo něco velkého. Něco, co lovce momentálně sžírá, krade mu život.

„U Ilaie, co se stalo? Řekni!"

Jako kdyby mohl. Bashia byl rád, že jeho vědomí nebylo začerněné hned. Že těsně předtím, než se ponořil do spánku hlubšího než temné jeskyně ve Velkých horách, stihl spatřit srdečný úsměv jedné překrásné ženy. Vlasy jako přízi ze spadlých kaštanů, oči jiskřivé jak voda v jezeře ve slunečném dni. Její pohled nebyl věnován nikomu jinému než Bashiovi. Nejen pohled. Veškerá její pozornost, celá její duše se koukala na Bashiu a nabízela mu pomocnou ruku. Množství neznámých siluet pak lovec ignoroval, soustředěn pouze na tu osobu, kterou miloval z celého srdce. Jenže než se jeho dlaň dotkla té její, jeho vědomí bylo už definitivně spláchnuto do temných vod.

Z koutku lovcových úst vytekl pramínek krve a svezl se po čelisti až ke kořenům vlasů.