Od té doby mu už Duen nic bližšího nesdělil. Bashia tak žil v naprosté nevědomosti a nejistotě z toho, co ho čeká. Jasně, asi ho to nemuselo příliš zajímat. Šlo mu pouze o to vykonat úkol, k čemu byl najmut, živen a tahán přes celou Namasilii, z jihovýchodu na severozápad, na samotnou hranici s Xetingem. Prostě přijít, ukázat, odejít. Více nepotřeboval vědět. Třeba, jak se k těm kamenům dostane, nebo jakým způsobem ho oni získají do svých rukou. Co se stane a jestli budou úspěšní. Což Duen určitě nebral v úvahu žádnou jinou možnost než jen tu úspěšnou.

Skupina již postávala před hostincem. Akorát se setmělo, byl čas vyrazit. Bashia byl obdařen starým pláštěm s kapucí, který nezahříval jako jeho starý kožich, ale aspoň skryl jeho vlasy, jeho čelo, až z celé jeho tváře nečouhaly ven pouze jeho vousy. Obdobně na tom byl zbytek skupiny. Snad poprvé dobrovolně Duen vyměnil své lesklé a pozornost přitahující oblečení za nevýrazné; dokonce ošuntělejší než oděv, který běžně nosil na cestách. Rozpustil copy na své hlavě, vodou srazil vlnky, jež se mu z neustálého zapletení vytvořily. Vše pak stáhl dozadu do copu, aby mu nic nezavazelo a nešimralo po ramenech.

Obdobně na tom byl zbytek skupiny. Kiet si dokonce zkroutil vlasy do drdolu, jež navyšoval hrbol kapuce. Bunmovi by takový drdol nevydržel, jelikož přeskakoval z nohy na tu druhou, aby překonal chlad horší než kdy jindy. Jediný Sanoh se zdál srovnaný se svým osudem, ze všech působil nejdospěleji.

Byl pravý čas na cestu, přesto se nadále setrvávalo na místě. Jakoby se na něco čekalo.

Sanoh neustále kontroloval nebe, počítal hvězdy, které rašily z té věčné tmy, a i neustále usměvavý Duen již nemohl mít vážnější tvář. Pořád bokem vyčkával na signál od společníka. Signál, který je dá do pohybu.

Bashia se na okamžik ztratil v Duenových očích. Přestože zakryté stínem, vyzařovaly sílou, odhodláním a respektem. Něco, co za celé týdny pořádně ani neukázal. Konečně nebyly deformované nějakou přetvářkou, konečně jeho obličejové svaly setrvávaly v klidu, možná trochu napjaté, nicméně veškerá falš byla ta tam. A Duen se rázem stal člověkem. Opravdovým člověkem. Ne pouhým předobrazem, figurou v rukách toho muže, který sídlil za tou maskou. Živým tvorem, který poznal nervozitu, strach a – No dobře, ani jedno z toho, jelikož Duenovo sebevědomí a jistota opravdu byla skutečná a nedovolila těmto slabotám vyplout na povrch ani v jediný moment.

Rty semknuté, oči podobné těm chladným drahokamům jako nikdy jindy, vyčkával spolu se Sanohem na něco. Něco, co Bashia stále nevěděl, že je.

Bylo to až po dalších dlouhých minutách, při nichž Bunma stačil přimrznout k podkladu, co se ze tmy vynořil kočí i s vozem, akorát na těch pět lidí.

Příliš slov nepadlo. Každý věděl, co má dělat. Každý, kromě Bashii, jenž si to však snadno vyvodil z činů ostatních. Vyšvihl se do vozu a usadil nejblíže dvířkům, pozorně sledoval soustředěné obličeje mužů. Bylo těžké uvěřit, že tito pánové předchozí týdny jen vylehávali v alkoholu a užívali si objetí slečen. Teď to byli bojovníci, ostří a zkušení, a Bashia si neodvažoval se je naštvat.

Není divu, že ho tehdy v hospodě zbili. Že ho Kiet přemohl. Nějak to nyní přijmul, když konečně působili jako velcí lidé a ne sprostá zvířata. A o to větší obdiv choval ke Kalaye, že se jí podařilo zvítězit nad Bunmou. Bez nějakého většího šrámu. Až to Bashiovi docela podkopalo sebevědomí, jelikož on je schopen akorát střílet lukem a obránit se, kdyby mu náhodou někdo bral jeho jídlo. Kdyby se něco stalo, nebude schopen se chránit, pokud jeho protivníci budou na úrovni Duena a ostatních.

A... Mělo by se něco stát?

Muži mezi sebou perfektně komunikovali i beze slov. Bývalý lovec si připadal jak smrk mezi listnáčemi, jako květ vlčího máku utopen v poli máku setého. To, že mezi skupinu nezapadal, mu nikdy nepřišlo tak výrazné jako teď. Což byla poněkud ironie. Vždy si přišel ten vyspělejší, ten, kterého jejich chlapecké zábavy nezajímaly. A jak se lusknutím prstu role obrátily – teď je Bashia tím slabým článkem jejich skupiny. Teď budou oni, jejichž slovo bude důležitější a vyplývat z jejich zkušeností.

Starci se to úplně nelíbilo, ale nezbývalo mu nic jiného než být na jejich pokynech závislý.

Cesta trvala možnou půlhodinu. Začínala na zarovnané cestě s písečným podkladem a sněhovou pokrývkou a končila na místě, kde si vůz div nevymlátil kola, obzvlášť, když ty četné hrboly a kameny byly vesele skryty pod vrstvou sněhu. Přestože se na voze nacházela malá okna, Bashia skrz ně neviděl nic, kromě tmy a občasných světel vydávaných pochodněmi. A i tak se to světlo rozptylovalo v mlze, než aby ozařovalo obrysy domů a vysoké oplocení. Netušil, kde by se mohl nacházet.

A nezjistil to ani poté, co vystoupil z vozu a rozhlédl se kolem sebe.

Snad jsme ještě v Namasilii, problesklo mu nepochopitelně hlavou, když spatřil stavení v Xetingském stylu, s krvavě červeným obezděním pozemku, obzvlášť bohatým na zdobení v podobě obličejů jižních Xetingských bohů, obrůstanými umělými břečťanovými výhonky.

Brána zanořená do vysoké zdi mohla vážit i za několik dospělých osob. Celá z kovu, plná květů – lilií a chryzantém, vyčkávala na příchozí, aby je mohla vpustit za svá záda.

Duen sebevědomě zaklepal.

Jeden větší květovaný detail se zasunul a odklopil, čímž se odhalilo okýnko pro kontrolu návštěvníků, a z něj se na ně mračil starší muž.

„Jsme vandrovníci a jen chceme něco dobrého k jídlu," usmál se na nepřátelské oči, zatímco pravil tuhle lež, aniž by se nějak pokoušel tento fakt zakrýt.

Očividně to nevadilo. Místo očí se skrze otvor natáhla ruka a vyčkávala, až mu „vandrovníci" zaplatí za „dobré jídlo", než je vpustí dovnitř.

Duen neváhal. Každý si mezitím chystal částku za sebe. A nakonec Bashia, jenž si svůj provázek tak zauzlíkoval, že na něj musela dokonce parta ještě chvíli čekat, než z něj vymotal pět stříbrných mincí. Snad mu to Duen vrátí zpět.

Okýnko se nemilosrdně zavřelo, jen co do ruky strážného padl poslední úplatek. Šramocení řetězů a železných tyčí každého ve skupince napjalo, jelikož to znamenalo, že se brzy dostanou dovnitř. Během pár chvil. Během pár sekund. Bashia se jen zhluboka nadechl. Za své toulky se ocitl v několika nebezpečných situacích, málem se v Dialu dostal do rukou černých obchodníků, ale ještě nikdy dobrovolně nevstoupil do jejich doupěte. Až teď, kvůli jedné osobě, která mu řekla, že jen takto dojde ke své spáse – tedy, k vydělání si peněz na cesty.

Vrata se stále neotevřela. Bashia dlouze pohlédl na Duenova záda. Jeho silueta byla špatně čitelná v té tmě a v neurčitém tvaru pláště, jehož kapucí si překryl hlavu. Ale přesto to byl Duen. A Bashia si vybavil jeho slova a slova Kieta, která omylem zaslechl na cestách.

I přes to všechno, opravdu dokáže Duen Bashiu odhodit, zabít ho, jen aby neprozradil nic, co nemá? Odejde odsud Bashia živ a zdráv, vyplacený dohodnutou částkou?

Nebo má očekávat zradu?

Nevylučoval tu možnost. Ale nechtěl na ni ani myslet. Zrada ho už jednou dostala na kolena, sebrala sílu bojovat. Bolelo to, hodně. Není připraven na další, obzvlášť poté, co získal určitý dojem, že ty osoby kolem sebe zná. Vždyť jak dlouho spolu sem cestovali! Ale všechno je jen dojem, na to se nedá spoléhat. A Duen je mistr ve vytváření různých dojmů. Bashia semkl rty. Ne, opravdu se na ně nesmí spoléhat. Jenže když to bral takto, nebyl najednou pouhý zajatec, který po zužitkování jeho účelu dostane kudlu do srdce?

Bashia nepostřehl, že lidé už jeden po druhém pronikají za zeď oplocení.

Každý prošel důkladnou prohlídkou. Další dva strážní obhmatali každého od hlavy až k patě, intimní partie nevyjímaje. Až po ujištění, že jsou čistí jako vykoupané mimino, mohli postupovat dál.

Naštěstí je Sanoh předem o tomto informoval. Během posledních dní se prokázal mít mimořádný talent ve špionáži a pronikání do nepřístupných oblastí. A ten tišší, věčně povýšený muž byl najednou hlavní velitel celé akce. Duen mu v tomto plně důvěřoval. Však si za jeho služby taky pořádně zaplatil.

Nízké, dvoupodlažní stavení, které se na pozemku s rozlehlou zahradou rozprostíralo, sebralo na okamžik Bashiovi dech. Mnohem větší, extravagantnější, než jaké Sederik kdy bude mít. Modré zdi, jejichž barva byla rozpoznatelná pouze ve světle plamenů, se kombinovaly s dřevěným obkládáním přidaného patra. To se nacházelo pouze na střední části domu, jeho boční křídla byla pouze přízemní. Na zdobení zábradlí terasy mohl řemeslník pracovat i celý život, aby jej tak precizně vyryl. Robustní furthské vázy lemovaly vchod, v okolí pak byly situovány mramorové sochy Namasilijských bohů. Od Ilaie, boha života, v jeho dlouhé lehké tunice vyšívané vzory rostlin, jež u jeho nohou přecházely v rostliny opravdové a šplhaly se vzhůru k slunci; i Delaie, boha smrti, jehož Bashia nedávno velmi věrně připomínal, nebýt jeho rozcuchaných vlasů, které má Delai pečlivě uspořádané v komplikované sítě copánků, nad nimiž každý sochař a modelář láme jazyk nadávkami.

Někde v pozadí Bashia zaznamenal i Nalaie, obtloustlého boha hospodářství, jehož si nikdo nedokáže představit bez srpu a jablka. Jeho zdejší podoba vycházela z moderního pojetí, takže sochy moc staré nebudou – tedy větší pupík, čelenka s drahokamy přepadávající k jeho očím, šaty s podobiznou všeho možného ovoce Namasilie. Jeho úplně nejpůvodnější zobrazení se od dnešních hodně lišilo. Nalai byl považován více za pracovníka než konečného konzumenta, jeho srp nebyl pouze módní doplněk, ale opravdu dominanta celé jeho sochy, a místo sladkého ovoce byl jeho šat tvořen klasy rýže. Nemluvě pak o stavbě jeho těla. Tuto podobu měl Bashia šanci spatřit na jedné velice staré jadeitové sošce, kterou si Iaza stráží mezi svými největšími úlovky z obchodování.

Folai, jako bůh rodiny, držel ve své náruči dvě kůzlata. Opět, původně to byla dvě novorozeňata, ale během vlády rodu Dalan jedna panovnice nacházela odhalené pohlaví dětí příliš obskurní, a od té doby Folai přišel o svoji rodinu, jež byla nahrazena jeho statkem.

Jediný Alai, bůh války, si zachoval plnou zbroj od dob počátku jeho uctívání až po dnešek. Přestože drobné vychytávky v závislosti na trendu brnění byly provedeny, to nepochybně, jeho výraz vyzívající každého přihlížejícího na souboj mu zůstal.

Přestože to byli oficiální bohové Namasilie, Bashia je nikdy plně neuctíval. Ačkoliv párkrát spatřil Iazu, jak před každým velkým obchodem polívá vínem Nalaiovu sošku, sám neměl tu potřebu. Když byl na mizině, kdo mu pomohl? Žádný bůh to nebyl. To jsou jen vymyšlené příběhy, přetvářka a pokrytectví. Přišlo mu, že to jednoduše nebylo správné. A když v jeho dlani přistál kalíšek, aby své společníky v rituálu podpořil, bylo mu až líto množství prolité tekutiny, která stála nemalé peníze a není z ní nic. Sice neměl potřebu to lít do sebe po sudech jako Duenova parta, nikdy nezanechal jídlo v misce. Protože přijde den, kdy i takový kousek jídla mu může zachránit život.

Zdá se však, že majitel celého domu tyto bohy uctíval, přestože jeho stavení vyjadřovalo xetingskou kulturu. Zajímavá kombinace, ale v Dialu se zdá je možné vše. A Bashia, jako správný obchodník, si prostě těchto detailů musel všimnout. Musel na ně upnout svoji pozornost, než se věnoval všemu okolo. Což znamená, že lidi kupící se na pozemku zpozoroval až později.

V temných pláštích mezi ně velice dobře zapadali. Nikdo nechtěl odhalit svoji identitu v tento magický večer. Mohli tu být lidé z obou zemí, možná dokonce někteří z Furthu. Shromažďovali se, zaplňovali zahradu i prostory domu. Od každého si udržovali bezpečný odstup, přesto nenápadně pokukovali, kdo může být ten jejich zahalený soused.

Sanoh mlčky na Duena kývl, než se nadobro vytratil jako stín do tmy. Bashia ho nedokázal ani zaregistrovat a byl pryč. A zbylá čtveřice postupovala vpřed, do osvětleného interiéru domu.

Zde padlo další překvapení. Budova se zvenčí nezdála zas tak velká, jen přehnaně honosná. Avšak po vstupu dovnitř, kdy se ocitli v hlavní hale, a zároveň vyvolávací místnosti, Bashia musel povolit rty a vytvořit nemalou štěrbinu, kterou mu mohla vletět moucha do úst. Duen zrovna zkontroloval všechny své společníky, a když spatřil Bashiův výraz, musel se pro sebe ušklíbnout.

Popravdě, i Duen to tu viděl poprvé. Ale zvyklý na prostory královského paláce, nezdálo se mu to jako důvod být ohromen k slzám. Doplnil by interiér zlatem, zlatým kováním, doplňky, čímkoliv. Zatím všemu dominovalo dřevo, často mahagon, a místo ceny dané materiálem se zde zaměřovalo na hodnotu řemeslníkovy šikovnosti. Detailní sochy bohů venku jsou tomu důkazem.

Celá zadní stěna nacházející se na drobném pódiu byla potažená damaškem, jehož celý povrch byl tvořen složitým vzorem. Ty musely stát řemeslníka roky a roky práce, aby dokázal s takovým detailem, barvami a velkou plochou přetvořit vlákna hedvábí do něčeho tak ohromujícího. Když se člověk díval ze správného úhlu, viděl, jak květy, kroutící se jak se jim zlíbí, jako by vzrůstaly z dřevěného stolku, centra všeho dění. Zrovna na něj se položí vydražovaná položka, cíl každého návštěvníka aukce.

Kolem dokola pak obklopoval stěny balkonek, kterým se dalo dostat na venkovní terasu. Někteří účastníci vyhlíželi zboží právě shora, doufali, že odtamtud budou mít lepší výhled i větší anonymitu.

Žádné lavičky, jen prázdno a spousta dekorace. Muži i ženy netrpělivě vyčkávali zahájení, hlídali si své svazky peněz, které do vyhlídnutých věcí neváhali investovat. Někteří byli nehybní jak dřevěné sloupy, jiní se nervózně ošívali, možná to byla jejich první návštěva aukce.

Bashia pozorně zkoumal jejich postavy. Kalayina slova v jeho mysli, neustále se měl na pozoru a přemítal, kdo by byl tak drzý, aby přepadl a zabil výherního kupce na cestě domů. Ten? Tamten? Nebo... Jeho oči opět padly na Duenova záda.

Snad ne...

Rychle odvrátil zrak, jen aby se setkal s pohledem jiné, velice povědomé osoby.

Nejprve se krátce zamračil, nakonec však kývnul na pozdrav. Nenápadně se vymotal z hloučku a mířil za vysokou osobou v plášti. Její štíhlá ale statná silueta se ihned natočila opačným směrem, aby zamezila jakémukoliv podezření, že ti dva jsou jakkoliv spojeni.

„Co tu děláš?" ptal se, ale hleděl na pódium před ním. Tedy dělal, že tam hledí, protože mu výhled zacláněly četné postavy v hale.

„Dostala jsem nějaké tipy, musela jsem přijít."

„Saral?" vytáhl jeho jméno, které pro Kalayu bylo jak tabu, jak signál k vraždění.

„Ano, Saral," odsekla tak nahlas a prudce, že ji možná slyšely i osoby v okolí.

„Myslíš, že tu je?" pokračoval Bashia, jeho slova se nenápadně drala skrze jeho rty, které se pod vousy téměř nehýbaly. A tak to mělo být. I Kalaya, až na jednu výjimku, předstírala zaujetí v interiéru haly.

„Spíš ne. Ale Sběratel, pořadatel této aukce, by to měl vědět."

„Někdo ti to řekl? Nelhal náhodou?"

„Ne. Došla jsem k tomu sama," povzdechla si Kalaya a využila chvilky ohlédnutí se kolem sebe, aby se zhluboka nadechla.

„Prý se tu mihl. Pár měsíců zpět. Potřeboval –" zasekla se, jak těžké to pro ni bylo vyslovit. Potřebovala se znovu nadechnout. „Potřeboval nějaké kontakty na pořadatele aukce. Samozřejmě, Sběratele nikdo nezná, proto se chvíli poptával kolem. Stejně, jako já jsem se sem dostala, on se sem taky musel nějak dostat. Přestože mimo aukci není o Sběrateli ani stopa, pokud se snažil dostatečně, proč ne? A kdyby byl mrtvý – dobře mu tak! – tak pravděpodobně Sběratelovou rukou. Nebo jeho poskoků. Co já vím."

„Snad ne," hlesl Bashia, protože věděl, jak moc potřebuje Kalaya svého muže živého, ať už ho nenávidí jakkoliv. Nebyl on ve stejné situaci?

„To je mi jedno. Ať si dělá, co chce. Ale dluží mi. Zatraceně moc mi dluží."

„A jak hodláš toho Sběratele najít?" neviděl moc východisko. Kalaya mlčela. Jasně, pravděpodobně se ukáže, bude uvádět aukci, ale dostat se do takové blízkosti, aby se ho mohla osobně vyptávat? Rázem Bashiu napadla možnost, které se nechtěl příliš držet a sám se káral za to, že ho vůbec napadla. Ale pokud by to Kalaye pomohlo a navíc...

„Nemám se zeptat Duena, aby ti pomohl...?" nadhodil opatrně, tišeji než zbytek vět. Ano. Duen se zdá, že ví vše. Jeho připravenost na této aukci, jeho opatření, co když zná Sběratele osobně, plánuje obchod mimo hlavní dění? Třeba...

„Opovaž se. Od něj dej pracky pryč, jinak se spálíš," Kalaya zapomněla na svá opatření a ostře na Bashiu trhla hlavou, aby mu svá slova mohla vtlouct skrze oči přímo do hlavy. Shodou okolností i Bashia na Kalayu pohlédl, jelikož byl na okamžik vyděšen její hlasitostí.

A přestože mu brněl žaludek a svíjela se mu hruď nervozitou, protože moc dobře věděl, že její slova nejsou jen plané výkřiky do větru; nemohl couvnout zpět. Nemohl, jelikož se mu nenaskýtala jiná možnost, jiná příležitost. Protože bez Duenovy pomoci by asi už ležel v příkopu, vyhladovělý a zmrzlý, a možná i mrtvý.

„S popáleninami jsem víc jak srozuměn," zamumlal nakonec, aby se vyhnul dalšímu rýpání.

„Bashio!" šeptala až křičela Kalaya, která nechtěla, aby se z tak čestného muže jako je on, stala oběť cizí chamtivosti. Za jejich společné cesty se stali dobrými přáteli – ano, považuje ho za svého přítele, a těch příliš nemá. Téměř nikoho, kdo by dokázal vnímat její přednosti, jako je její síla, zručnost a schopnosti, jako její pozitiva. Jelikož celý život právě bojuje proti lidem, kteří se ji snaží srazit na kolena, svázat ruce a udělat z ní poslušnou paničku.

Popravdě, až na této cestě, při níž hledá toho hajzla, se poprvé cítila plně sama sebou. A i když se vždy vyřádila při své kovářské práci, svoboda ji potkala až po opuštění svého domova.

Možná to bylo tím, že snad kromě Bashii, Duena a tech dalších, nikdo netušil, že se pod norkovým kožichem ukrývá žena.

A jediný Bashia se k ní chová jako k rovnocenné osobě i po tomto zjištění.

Mít přítele jako je on na celý život, a nic víc nepotřebuje. Ale život je komplikovaný, nestálý. Doma ji čekají děti, musí nějak uživit rodinu. A přestože kdysi mnohokrát litovala, že tehdy neutekla z domu, při zpětném pohledu už po lítosti není ani stopy.

Ačkoliv by Sarala nejraději zabila, dal jí děti, a ty se staly jejím životem. Kdyby utekla, dočkala by se něčeho tak nádherného, jako je její Almas a Daksha? Navždy by putovala chladem, sama, bez cíle a bez domova. Nyní má alespoň místo, kam se vrátit a kde ji očekávají.

„Netrap se. Jen dnes a bude klid. Zítra tě zvu na pálenku."

Co Kalaya zmohla? Jen vrtět hlavou nad tvrdohlavostí toho chlapa, než nakonec souhlasně přikývla. Nato se Bashia odplížil zpět k Duenovi.