Bashia mohl jen mlčky kroutit hlavou. Samozřejmě se mu nelíbilo mít na krku toho parchanta, ale co jiného mohl dělat? Kdyby utekl, Duen by snadno dohonil jeho bolavé vrzavé klouby, aniž by mezi nimi vznikl dvoukrokový náskok. Jenže ukázat se s ním v každém z předem vytipovaných obchodů – když mu ztropí scénu, žádná druhá možnost nebude!

Uvidíme, co provede, rozhodl se ho tolerovat a pak dlouhé minuty mířil za třetím prodejcem, který byl trochu více z ruky.

Muž se nelišil od prvního stánkaře. Opět se jednalo o skrblíka, s minimální ochotou nakoupit zboží za přiměřenou cenu. Neustále se mračil, jeho oči se rozzářily pouze, pokud kolem procházel někdo v lepším oblečení. Jakmile ta osoba bez povšimnutí minula stánek, opět se zachmuřil, že by svým výrazem zahnal i divokého psa do kouta.

Bashia se však nebál. Nebylo čeho. Přikročil ke stánku a položil na pult svoji truhlu.

„Zdravím."

„Taky," kývl stařec a podezíravě si přeměřoval Bashiu.

„Mám tu na prodej pár kousků, které vás určitě zaujmou. Prvotřídní drahokamy, čisté stříbro. Vyhlášený šperkař z jihu, dělá jen limitované zboží."

„Hm?" klíčová slova vyvolala v duši starého prodavače zvědavost, malou, ale stále existující.

„Získaly si rychle popularitu, ale jen omezenou – jak jsem řekl, velice limitované. Vyslal mě na sever, abych mu to zde prodal. Aby se vše nesoustřeďovalo jen na jihu. Rozhazuje sítě."

Stařec chápavě pokýval hlavou a přišoupnul se na Bashiovu stranu, aby byl truhličce blíže.

„A tak jsem tu a nabízím vám, jestli byste neměl zájem obohatit vaše zboží o tyto vzácné kousky."

„Ukažte," poručil chladně stařec a Bashia pootevřel truhličku. Přisunul ji blíže šperkaři, ale tomu stačila dosavadní vzdálenost, aby zvýšil hlas a Bashiovi se natvrdo vysmál.

„Tohle? Co to je?" Bashia mlčel, zatímco stařec pokračoval. „Zručnost zde možná nějaká je, kameny jsou vybrané poctivě, ale ten vzor, pane, tohle já nemůžu. Tohle si nikdo nekoupí, tohle nikdo nenosí. Vzkažte tomu šperkaři, ať zbytečně nemrhá talentem. Ať se vrátí k starému dobrému, tady ty výstřednosti mohou jít rovnou do koše."

„Pane –" snažil se ho přerušit Bashia, ale marně.

„Škoda kamenů, obrovská škoda kamenů," lamentoval obchodník a takto rychle se zbavil Bashii. Opravdu s ním nehodlal provést obchod. Byla by to pro něj jen obrovská ztráta.

Bashia nezavřel truhličku. Se semknutými rty se snažil rozdýchat zklamání, ne ani tak osobní, jako to, že opodál beztak postával Duen a celou scénu viděl. Jeho poznámek se už nikdy nezbaví.

Co ale nečekal, je, že se Duen najednou vynoří vedle něj a se zájmem bude nahlížet na obchodníkovo zboží.

„Co tu máte? Rád bych pro svoji ženu, víte, nějaké to zdobeníčko. Mají mít s přítelkyněmi nějaký čajový dýchánek, však víte, banda ukvočených slepic v hedvábí. Ale aspoň se jí zbavím, na chvíli. A ona je už unavená z toho, co nosí stále dokola. Chtěla by něco nového, něco opravdu, opravdu nového. Obzvlášť tam má být její rivalka, takže potřebuje ukázat jen to nejlepší," Duen zakončil svůj monolog utrápeného manžela a naklonil se nad vystavené zboží. Jeho oči tančily po každém kousku jako na plese.

„Ukažte?" natáhl se pro sponu do vlasů. Ani ji nedržel dlouho, a už ji vrátil zpět a mumlal pro sebe: „Ne, to ne. Moc listové. A tamto? Áh, to jsem myslím viděl na té ukecané."

Jeho herecký výkon byl opravdu obdivuhodný a Bashia nepředstíral zmatení, které pociťoval. Přestože nebyl zmatený z mužových požadavků, nýbrž z toho, jakým průhledným způsobem mu chce usnadnit obchod. Nakonec si dovolil se ušklíbnout, což naštěstí nebylo prodejcem zaznamenáno, jak věnoval veškerou svou pozornost zákazníkovi.

„A nezaujalo vás ani tohle? Tohle má dost netradiční zpracování," pobídl další ze spon, ale Duen jen zavrtěl hlavou. Součástí jeho herectví byl i stupňovaný vztek, že ani zde nepochodí a že jsou prodávající neschopní hlupáci.

„Netradiční? Něco takového jsem viděl snad v každém zdejším stánku!"

Nato ale zpozorněl a pokoukl do Bashiovy truhličky. Jeho ruka už chmátla po sponě s citrínem a se zájmem si ji prohlížel.

„A co je tohle? Hm... Dost netradiční. Tohle by ji mohlo hezky odlišit od všech těch kytiček a třešniček. Za kolik to dáváte? Nebo..." zaváhal a otočil se na Bashiu, „mám se zeptat tady pána?"

Starý muž byl v rozpacích. Váhal, co má udělat. Odmítne zákazníka? Nebo to nějak zařídí, aby měl z koupi nějaké provize? Jenže ten jeden kousek mu nedá, to je jisté, bude chtít prodat všechno, aby se mu to vyplatilo...

„Víte, opravdu se mi to líbí, vzal bych to. Aspoň zmlkne a bude klid. Není nic lepšího než mít spokojenou manželku. A tohle splňuje její požadavky. Takový šperk nebude mít žádná jiná. Ale jsem sám zvědav, jak dlouho to vydrží. Znáte ženy. Sotva na sobě něco uvidí, hned to musí mít taky."

Stařík naslouchal a už viděl, jak jeho bohatství bude rapidně stoupat, pokud nabídku přijme. Přestože ty Duenem udané důvody byly příliš ohrané a naivní, rozhodně nebyly založeny na nereálných základech. Kdo dělá byznys a k tomu se pohybuje v prostředí ženského kolektivu, určitě ví, že jedinečnost a prvenství krásy jsou dvě věci, které ženy považují za nejdůležitější. A proto po nedlouhém přemítání si nakonec vzal Bashiu stranou a tiše šeptal.

„Dobře, beru od vás všechno. Kus za jeden a malý stříbrný."

„Ne. Tři velké," namítal Bashia nezlomným hlasem.

„To je moc. Z toho nic nebudu mít."

„Méně já dát nemohu."

„Ale i tak..."

„Tak já mu to prodám přímo, nemusíte se na obchodu podílet," pokrčil rameny a chtěl se otočit. Ale to obchodník nemohl nechat dopustit!

„Tři bronzové k tomu!" přerušil ho, natož Bashia jen přežvykoval nabídku v ústech.

„Stále bych vám to neprodal... Vemte si, jak kvalitní je samotný materiál a drahokamy," obhajoval svoji přemrštěnou nabídku. „Specialista si opravdu na výběru dává záležet, a koukněte na ty detaily. Jeden za kus sotva proplatí materiál."

„Pět bronzových!"

Bashia byl na hraně, jednou nohou natočen k majiteli stánku, druhou k zákazníkovi. Ten stále předstíral, že si důkladně prohlíží vybranou sponu, usmíval se na ni a ten úsměv se rozšiřoval, když si povšiml nějakého nového detailu.

„Dva velké stříbrné a pět bronzových k tomu!" rychle vyhrkl obchodník, když v dáli postřehl toho muže, jak vytasil ještě jeden kousek a ladil ho ke sponě s citrínem.

Bashia si zhluboka povzdechl. Takový ten povzdech vyjadřující No, co už má tedy dělat. Kývl jednou a rázně hlavou, žádná slova nebyla třeba. Stará a unavená očka starce se náhle rozjasnila a už s rukou přehozenou přes Bashiovo rameno, vedl ho ke svému stánku.

„Je to vaše! Tři stříbrné," zvesela pravil, pořád nepustil Bashiu ze sevření. Duen jen na Bashiu lišácky mrkl, zatímco platil děravými mincemi.

„Dobře, tady to máte. Až to žena uvidí... Už se vidím, že se sem brzy stavím zas pro něco nového. No, držte mi palce. Nashle!"

A jak se náhle objevil, tak také rychle zmizel. Bashiovy oči ho však ještě dlouho sledovaly, dokud nezmizel za rožek ke stoce. Nedokázal plně potlačit úšklebek. Naštěstí jeho vousy ho zakryly dostatečně, takže nevypadal podezřele, když se otočil zpět na kupce a již prováděl ten vysněný a dlouho očekávaný obchod. Jeho svazeček se stříbrem jen třpytil. A Bashia byl spokojený jako nikdy.

„Děkovat mi nemusíš," zaznělo za jeho zády, když vykračoval směrem k hostinci.

„Díky," i tak řekl, přestože chladně, naštván Duenovou arogancí. Ale bylo to v jeho charakteru, poděkovat se těm, kterým byl vděčný. A Duenova pomoc byla opravdu velkou pomocí. Netušil, jak moc by se musel snažit, aby prodal vše. Ale díky Duenovi ušetřil snahu, čas i trpělivost. A kdo ví, možná by tak výhodnou koupi ani nesehnal.

„Haha, stále nevěřím, že jsi cestoval s obchodníky. Kde jsi ztratil ty zkušenosti?"

To už začínalo lézt Bashiovi na nervy, a jestli chtěl nějak udržovat konverzaci, v tomto momentě se rozhodl, že na to zhluboka kašle.

„A dlužíš mi tři velké stříbrňáky."

„Naopak, ty mně dlužíš dva," odvětil Bashia, který nakonec usoudil, že si nenechá takhle křivdit. Ale bohužel, udeřil na špatnou strunu, jelikož Duen dokáže vše obrátit ve svůj prospěch a nikdo mu nedokáže ničím odporovat.

„Já, že dlužím? A co bys mi dlužil ty, ha, za celé týdny spánku v teplém prostředí, jezení vařeného jídla a nošení věcí ode mě? Zkus si to spočítat!"

Bashia semkl rty. Bylo mu jasné, soudě podle Duenova úsměvu, že tyto věci nemyslí vážně, přesto si nemohl pomoci a tento výčet vzít vážně. Opravdu se měl poslední dobou jako prase v žitě. Téměř. A opravdu tomu bylo Duenovým přičiněním. Bohužel.

Proto se rozhodl nad tím jen mávnout rukou, zatímco si spokojený zákazník už připínal sponu s měsíčním kamenem na svůj kašmírový plášť, který neobvykle zel prázdnotou, v porovnání s ostatními částmi jeho oděvu. Usadil ho zrovna pod krk vedle knoflíku způsobem, aby zakrývala nevzhledné a zdála se jako právě to pojítko obou cípů pláště. Pak si chvíli hrál s vlasovým doplňkem.

„Žlutá opravdu není moje barva," sešpulil rty, zatímco jeho prsty sponou neustále otáčely. Jako by se snažil přijít na její zužitkování, když zrovna jeho vlasy nejsou pro ně stvořené.

Bashia se v takových věcech popravdě nevyznal. Na rozdíl do Duena, který poznal módní trendy, který se vyžíval v stylových kombinacích až extravagantního charakteru, Bashia byl spíše ten harmonický typ. Místo zdůraznění se mu líbilo splynutí. Ladění barev s prvky daného člověka. Proto si okamžitě všiml, že vybrané akvamaríny a tyrkysy měly představovat Duenovy oči, zatímco krémová barva pásu kromě své neutrality ladila k jeho světlým vlasům. Ten pás představoval Bashiův ideál předmětu na zakázku – nenásilně představil výrazné prvky dané osoby.

Jelikož je jeho styl tedy trochu odlišný, nesouhlasil s Duenovým tvrzením ohledně spony s citrínem. Ano, opravdu by vypadala lépe na tmavých až uhlově černých vlasech, kde by nádherně vyzněla. Avšak namotaná na upletených copech Duenovy hlavy mu také přišlo přijatelné, dokonce vítané. Duen má odstín vlasů do slámy a citrín jen dodá jeho přirozeným zlatým odleskům tu správnou jiskru. Rozhodně by nevypadal špatně, naopak, tuto ozdobu by si mohl zapouštět do vlasů na běžné nošení, jelikož nebude na jeho hlavě tak výrazná.

Jenže co starý muž mohl namítat zkušenému mladíkovi? Nic. A tak jen polkl své výtky a neinvazivně promluvil.

„Měl by sis ji nechat."

„Jo? A co s ní budu dělat?" zvedl obočí Duen, vyčkával trpělivě odpověď.

„Prodej ji, dej ji svojí milé, co já vím," zkřížil ruce Bashia a popohnal svoji chůzi.

„Ne, ta ji určitě nedostane," zamumlal pro sebe Duen, možná i schválně, jelikož ho Bashia jasně slyšel.

Jenže Bashia nezklamal. A protože mu do Duenových záležitostí nic nebylo, proč by se měl vyptávat? Co by z toho měl? Už viděl, jak by se vše obrátilo proti němu. Ostatně, jako vždy. A tak mlčel a nezmenšil vzdálenost mezi nimi, aby navázal rozhovor, jak Duen očekával.

Mladík se jen ušklíbl a strčil si sponu do prsní kapsy jeho tuniky.

„Jinak, pozítří je slunovrat," nadhodil najednou Duen až překvapivě vážný tón, který donutil Bashiu se po něm ohlédnout. I jeho chůze se srovnala s kašmírovým pláštěm světlovlasého muže. Lidé v okolí se stali rázem nepodstatní, jejich stíny byly snadno přehlédnutelné.

Muž, který promluvil, se přesto ohlížel kolem sebe. Věděl moc dobře, že mezi těmi stíny mohou číhat postavy z místního podsvětí, a nechtěl riskovat, že by jeho překrásný hlas pohladil uši někoho z nich. Přesto využil zrovna této chvíle, aby Bashiovi sdělil informace, když není nikdo rozptylován zbytečnými poznámkami jeho party, nebo zrovna neutekl s Kalayou hledat svou ztracenou ženušku. Kdysi řekl, že chce být v obraze, tak tady ho má. Hezky zarámovaný.

„Sanoh a Kiet zjišťovali informace, kde a kdy proběhne aukce, které se zúčastníme. Nejprve je vždy krátká předváděčka toho, co všechno mají v kapsách a chtějí prodat za co největší balík, poté začne samotné vyvolávání cen."

Duen vysvětloval, ale ani jednou se Bashiovi nepodíval přímo do očí. Naopak, jeho obočí znepokojeně střihlo, když spatřil dva muže v dálce. Měl pocit, že už je tady viděl. Tedy, podle obličeje to těžko mohl říci, jelikož zpod jejich kapucí vykukovala jen občasná temná očka, ale na základě jejich chůze si byl téměř jistý. Chytl Bashiu za rameno, aby ho přitiskl blíže k sobě, a změnil směr jejich chůze. Pokoušel se také udržet si úsměv, ačkoliv snahy do něj vložil pouhé minimum. Účel to však splnilo, snad. A Bashia poprvé nebyl znechucen z jeho předstírání. Měl pro něj pochopení.

„Dostat se tam není problém, pět stříbrných každý."

Pět... Pět stříbrných? Bashia během chvilky ztratil jakýkoliv pocit radosti z toho, že si vydělal pár stříbrných dalů k dobru. A nyní má pět z nich investovat do vstupného?

„Jak tam budeš, nejprve obhlídneš, co se ti zdá nejlepší. Hledám černý opál. Určitě jich bude více, které se podařilo propašovat z Písečných hor. Mě ale zajímá ten nejlepší."

„Z dálky to nepoznám," namítl zamračeně Bashia. Až teď Duen přesměroval svoji pozornost na ztrápeného lovce. A to jen aby na něj lišácky mrkl. Bashia už očekával nějaké moudro, ale to očekával hodně. Od Duena určitě. A jak byl předtím uklidněný a plný záhadné důvěry, že jeho obchodní společník konečně smýšlí vážně, nyní bránil svojí pravačce, aby vyrazila vstříc tomu otravnému obličeji a odehnala od sebe jeho silný parfém.

Duen jakoby vycítil jeho myšlenkové pochody a rozpačitě se zasmál, zatímco jeho ruka opustila Bashiovo rameno.

„Neboj, všechno zařídíme. Času budeš mít dost."

„A jak to chceš zařídit?" zeptal se Bashia s velkými, přímo obrovskými pochybami.

A opět, místo něčeho srozumitelného se setkal jen s Duenovým úsměvem, s jeho nahoru vytaženými koutky úst, lehce roztaženými nozdrami nepatrně zakřiveného nosu a kočičíma očima, které měly slůvko nepoctivost vyryté v jiskřivých panenkách.

Bashia začínal mít jistá podezření. Snad to, co říkala Kalaya, není pravda... A snad kupec opálu přežije. Ať to bude cizinec, nebo samotný Duen.