Když sluneční svit zalil zasněženou krajinu a ozářil i fialové kruhy pod očima každého cestovatele, kopce již ustoupily jejich výhledu a otevřely krajině výhled na Azurový záliv.

Hladina byla stále jako živá, jiskřila se a blikala, pyšnila se modrou barvou, jež stále nevybledla do šedé kvůli vrstvě ledu. Ne. Tento záliv zamrzá jen na několik dní v roce. A když k tomu dojde, to už jsou vyslány speciální lodě, aby ještě tu tenkou vrstvičku ledu prorazily a nedošlo k zastavení obchodu mezi Dialem a zbytkem Namasilie či Xetingem. Dokonce i někteří obchodníci z Furthu preferovali cestu po moři, přestože to znamenalo obeplutí celé země, jen aby prodali své zboží. Časově se to natáhlo, avšak velké lodě násobily množství zboží, které mohli touto cestou přepravit, zároveň se vyhnuli nehostinným oblastem na severu a cestou ještě mohli obchodovat v Sittu. Ano, tato cesta byla mnohdy upřednostňovanější, než putování k severním hranicím a od severu opět na jih, nebo snaha přeplout Hluboký záliv, jehož temné vody jsou ohraničeny ostrými vrcholky hor z obou stran. Už jen dostat se k němu vyžaduje obratnost a schopnosti. A i ti, kteří tyto parametry splňovali, mnohdy skončili na dně propasti.

Byl to neuvěřitelný kontrast, naposledy být obklopen strmými svahy kopců, jež se brzo proměnily v černé kleště, a rázem se moci kochat čistotou Azurového zálivu. Přestože jejich záda stále ještě kryly vysoké pahorky, jejich duše mířily vstříc svobodě a volnosti.

A veškerá únava z nich rázem opadla.

I Kalaya se usmála, přestože tento výhled znamenal, že je blíže svému muži.

„Už nejsme daleko. K zítřejšímu večeru bychom tam mohli dorazit," zahlásil Bashia, sám cítil, jak mu padal kámen ze srdce. Jeden. Cesta je za nimi. Co je však ještě čeká v Dialu? Nějak cítil, že to nebude jen tak jednoduché. Že to pravé teprve začíná. Ale nedovažoval se o tom více přemýšlet.

„Konečně!" Kiet si hlasitě oddechnul, rozhodně byl jako každý rád, že brzy budou trávit čas v teple, ne vystavení mrazu.

Bunma s ním sdílel tuto radost, přestože ji nedokázal vyjádřit stejným způsobem. Vrhl po Kalaye nenávistný pohled. Jeho malíčků se nedočká, na to ať zapomene!

Přestože se zdrželi soubojem, téměř všechen čas pak dohnali noční honičkou, a díky těmto faktorům jejich příjezd do krásné vesnice nedaleko pobřeží proběhl podle pomyslných Bashiových plánů, tedy kolem poledne.

Díky stavu, v němž se nacházeli, nebylo třeba moc mluvit. Stačilo nabídnout pár dalů, a už se před ně postavila mísa s teplým jídlem, děvčata zatím chystala lůžka do většího pokoje, který jim jeden statkář nabídl, že se tam vlezou všichni. Málem by byla i Kalaya přiřazena mezi chlapy, a Bashia by se mohl vsadil, že Duenovy oči se už nemohly dočkat, až uvidí tuto ženu jen v tenké tunice, kterou musí pod vrstvami toho roztrhaného černého oděvu mít.

Slyšel v duchu jeho pomyslná slova: „Ale Bashio, copak se nemohu dívat? Je to trestné? Očím nezabráníš, kam se upnou. Třeba když něco spadne, taky se na to automaticky podíváš, ne? Tak přede mne spadne tato dáma, a já nejsem slepec."

Naprázdno zakroutil hlavou, než zvedl ruku a prohlásil, že v jejich výpravě je žena a ráda by oddělený pokoj.

Po naplnění žaludků nebylo žádných námitek a muži strávili skoro celé odpoledne dospáváním celé noci. Až k večeru se sešli s místním správcem a zábava mohla začít. Kalaya i Bunma si nechali ošetřit svá zranění s využitím místních bylinkových mastí, vyměnili krví nasáknuté oblečení za nové, ačkoliv ne tolik padnoucí.

Večer Bashia seděl v koutě, zatímco všichni vášnivě debatovali. Neměl problém se zapojit, rád by diskutoval o tématu, který kdysi se správcem vedli, když před léty zde s Iazou projížděli. Avšak pro jeho hlavu to znamenalo výkon navíc, a on byl už tak vyčerpaný z akční noci, že začala výrazně protestovat. Opět ho zachvátila migréna, a tak si jen kousl do rtu, koukal tupě do země a pokoušel se pravidelně dýchat. Snažil se navenek zakrýt, že mu něco je, ale těžko říci, do jaké míry se mu to povedlo.

Avšak on je tak tichý a zvláštní člověk, že nějaká tichost navíc se dala snadno přehlédnout.

A také, i kdyby to najevo dal, kdo by mu pomohl? Kdo by se ho zeptal, jak mu je?

Prohlédl si smějící se chlapy u stolu.

Nikdo.

Odešel dříve, pokusit se alespoň usnout, pokud to bude možné. Což očividně nebylo. Jakmile padla pomyslná večerka a Duen s ostatními přešli do jeho doupěte spánku, přišel s nimi i pan chaos a pan hluk a bylo po všem. A tak celý večer strávil nad dilemou, jestli opustit vyhřáté místo a přemístit se k ovcím do stájí, přičemž druhý den by v Dialu akorát roznášel zápach jejich bobků; nebo strpět hlasité vykládání mladých, kteří ne a ne zavřít zobák.

Že usnul, to ani nezaregistroval. Uvědomil si to, až když otevřel oči a kolem něj byla tma a ticho. S radostí mu došlo, že jeho bolest hlavy už pominula. Předtím bylo obtížné vůbec najít tu polohu, v níž nebolí mít zavřené oči, při níž dokázal potlačit brnění u jeho očnic, šířící se do zbytku hlavy. S hlasitou Duenovou partou to byl o to těžší úkon. Sám neměl ponětí, jestli pospal jen pár hodin, nebo již bude svítat.

Asi právě z důvodu problémů, které komplikovaly jeho návštěvu říše snů, jež se podařila jen způli, se velice snadno probudil, jen co ho začal tlačit močový měchýř.

Vyhoupl se na nohy, lehký jako pírko.

Poskakoval mezi spícími osobami, vznášel se jak ve snu, který si nepamatoval. Venkovní mráz pro něj téměř nic neznamenal, jak ho hřála duše i radost nad svěžestí jeho mysli poté, co se konečně zvedl ten mlhavý opar migrény. Utáhl si pásek, který mu během noci povolil více, než obvykle, aby mu oděv neprofukoval noční chlad.

Už byl u dveří, už jimi posouval. Za ním se krátce zašustělo, což způsobilo, že celé jeho tělo náhle strnulo. Ohlédl se za sebe, rty pevně semknuté u sebe.

Jak si oddechl, když zjistil, že to se jen Duen převrátil na druhou stranu. Stále však zůstal nehybně stát, vyčkával, až se jeho oči přizpůsobí tmě. Zároveň postřehl skrze okno rozednívající se nebe. Takže nakonec spal skoro celou noc. To je dobré. Kombinace toho letmého světla, prodírající se skrze mraky, a adaptace jeho zraku; nyní dobře viděl Duenův spící obličej u jeho nohou.

Vlasy mu přepadávaly přes tvář, splývaly s hustými řasami, lechtaly jeho běžně ukecané rty. Teď však byl ticho, spal, jeho obličej neprozrazoval žádnou zlomyslnost, neskrýval žádné podlé triky. Žádný neurčitý úsměv, který spíše nahání strach než vyzařuje vlídnost. Jen uvolněný obličej, který na něm Bashia vlastně ještě neměl šanci spatřit. A pravděpodobně už nikdy nespatří.

Jak jen se pod tou tváří může skrývat muž s takových charakterem, zakroutil Bashia hlavou a definitivně opustil místnost. Ještě déle a přichystaná sláma by byla nasáklá horkou tekutinou.

Vyrazili ráno. Tedy, pro Bashiu to již bylo dopoledne, ale než se celá sebranka probudila a setřepala zbytky alkoholu proudícího v jejich krvi, tak byl oběd téměř nachystaný.

Vesnice nenabízela koně na prodej a tato záležitost navíc nespěchala, takže Bashia nadále nesl své věci u Kalayi, zatímco musel strávit další den vdechováním té omamné vůně. Přebyla i pach jeho kožichu, i pot, kterým byl jeho oděv nasáknutý. Ale nějak se neměl k ničemu, co by mohl namítnout. Jen to překousnout, užívat si tepla osoby před ním, zahřívající mu hruď, a být rád, že nemusí jít pěšky. To by mu totiž reálně hrozilo.

Chytl se zezadu sedla, naštěstí jejich chůze byla klidná a žádné namáhavé stezky je nečekaly, takže mu to stačilo a dostatečně mu to bránilo pádu.

„Bashio," přiklusal ke dvojici Sanoh, a jeho hnízdo bylo od rána hezky uhlazené a sepnuté v jednoduchém copu se zapletením na stranách hlavy.

„Hm?"

„Chci něco vědět," pravil rázně, ostatně, přímočarost je Sanohova přednost i slabina. Bashia byl překvapený, že po něm něco chce, že má na něj otázku. Jejich dosavadní koexistence závisela na absolutním tichu, a padlé otázky se týkaly jen nejnutnějších záležitostí.

„Namasilii jsem hodněkrát procestoval. Kvůli práci. Jak dlouho jsi byl na cestách ty?"

Pod chladným pohledem Bashia chytal pochybnosti, proč se ptá a co je jeho cílem. Zamračil se, i vousy se mu zachvěly, jak váhal s odpovědí.

„Tři roky," odpověděl za něj Duen, který držel otěže a doteď se zdálo, že na nějaké vybavování kašle.

„Tři roky?" zopakoval Sanoh, poněkud nevěřícně.

„Jo. Bashia mi to řekl. Pokud tedy nelhal. To by mi samozřejmě hodně ublížilo, kdyby mi lhal. Bashio, lhal jsi?"

„Nelhal," zavrčel Bashia na Duena, vynervovaný z jeho nezastavitelného kecání. A když už si myslel, že je ticho, tak...

„Proč se ptáš?" položil otázku za Bashiu opět Duen. Usmíval se, ale zároveň neubránil svým očím, které se obzvlášť v obklopení sněhu zdály jako dva dokonale vybroušené krystaly, aby nepronikaly do jeho nitra.

Jenže Sanoh není měkkota, je to muž ještě kamenější než Bashia. Ignoroval ho, jako vždy.

„Máš hodně detailní vědomosti na to, že jsi cestoval jen tři roky," pravil Bashiovi.

„To je pravda. Náš Bashia je velice šikovný znalec. A zdá se, že nejen šperků a drahých věcí, ale geografie také. Je něco, co neví?"

„Jak se balí ženy, například," chytl se Duenem předhozené návnady Bunma. Spolu s Kietem propukli v hlasitý smích.

„Mám jen dobrou paměť," řekl tiše, přičemž pokrčil rameny, jelikož ničím větším to není. Co jiného? Má dobrou paměť, ta ho jako jediná v jeho věku nezklamala. Vlastně... Už jednou zklamala. Ale nyní slouží jako nikdy jindy. A jeden nebo dva okruhy Namasilií, pár pohledů na mapu, není těžké se to naučit, aniž by se snažil. Naopak, přišlo mu to lehké. A ničím podivné.

„Ale asi ne dobrýho ptáka," pokračoval Bunma a užíval si, že může vrtat zase do někoho, přestože ho to před pár týdny přešlo. Obzvlášť, jak nastoupila Kalaya na scénu. Ale nyní ho frustrace z dobírání opět nakopla, aby mohl šťourat do toho chlapa, kterému je všechno jakože jedno.

Ale není. Bunma věděl, že není. Jinak by Kiet neskončil s vyraženým zubem.

„Má aspoň jeden palec? Nebo půl? S takovou ho nikam ani nezastrčíš. Tak to se pak nedivím, že –"

„A ty o dva palce brzo přijdeš," přerušila ho Kalaya a vytáhla od pasu nožík, s nímž si krátce pohrála v ruce. Lesklá čepel a obratnost, s níž s ním všelijak točila a pohazovala, definitivně utnula Bunmova další slova.

Bashia jen na Kalayu vděčně pohlédl. Toto tiché vyjádření vděku bohatě stačilo, aby si zastrčila nožík zpět za pas a soustředila se na cestu.

„Duene, jak dlouho bude trvat, než si zařídíš svoje a splníš dohodu?"

„Jelikož jsme měli štěstí a nezdržovali se... Týden? Sanohu? Jak to je?"

„Od zítřka šest dní," zvolal lhostejně zpět k Duenovi, který jen souhlasně pokýval hlavou.

„Ano, šest dní od zítřka. Proč, má drahá, snad nikam nespěcháš?"

Jen se nepoperte, když tu sedím, tiše škemral Bashia, který by nechtěl omylem schytat nějakou ránu nožem nebo mečem, když se Kalaya příliš rozzlobí jeho poznámkami.

Ta však to jen zkousla, také si zvykla, že s tou osobou není možná vážná konverzace, a brzy se vzdálila.

Duen si odfrkl, nepoznatelně, a lehce trhl hlavou. Cítila to jen ta osoba za ním, která s ním sdílela koně a celý den byla mučena jeho vůní.

Ale jeho mučení mělo být brzy ukončeno. Dial se již objevil na obzoru. Sídlící na tom nejzazším cípu Azurového zálivu, tam, kde útesy střídají bílou a černou barvu, kde se lodě tlačí k sobě, jako mravenci na kusu jídla, kde lidé všech zemí se scházejí a provádějí obchody.

Dial.

Obklopoval celý břeh zálivu, okupoval převládající nížinu, a šplhal se vzhůru po jediné řece, jež se tu vlévala do moře. Zdejší terén nedovoloval nějakému terasovitému stavění. Všechny budovy sdílely přibližnou výšku, vysoké zděné ploty téměř dosahovaly střech domů. Z dálky bylo tak těžké odhadnout, jak velké toto město vůbec je. Mísila se zde kultura jak Namasilie, tak Xetingu, dokonce pozůstatky mužů Zamrzlého moře. Z tohoto důvodu stály nízké domy ve stylu jižní Namasilie hned vedle dřevěných roubenek Zamrzlého moře, opodál pak kamenné chatky východní části země, a z ničeho nic narazily na rudě natřenou zeď plotu s množstvím kamenných věžiček, za níž se skrývá bohatá zahrada a modré zdi Xetingské domácnosti.

Celé město je pak síť různě na sebe namačkaných stavení – většinou oplocených s pozemkem, ale také i řadových městských domků, které si dopřávaly i druhé patro s balkónem. Samotné uličky jsou pospojované různě. Někdy, široké jako samotný dům, se táhnou od přístaviště podél řeky až k hranicím země, kde je její růst pozastaven, aby z města náhodou neprosperoval také Xeting. Jindy jsou tak akorát, že se dva vozy s obtížemi minou, ale nikdy o sebe nežuchnou. Pak jsou uličky, kam se vozka musí předem podívat, než rozhodne, jestli to riskne, nebo to raději objede. A extrémem jsou pak vydupané cestičky mezi pozemky, páchnoucí po moči, hnoji a hovnech, jelikož jsou tudy vedené odpadové stoky.

Jelikož někdy dostat se z jednoho místa na druhé vyžaduje velmi dlouhou trasu, jsou i tyto stezky často využívány jako spolehlivé zkratky, a někdy to zabere nemalé úsilí se minout s lidmi, kteří jdou stejnou trasou, ale z opačného konce. Pokud se vyhnutí nepovede, voňavá koupel je téměř jistá. Na některých místech, kde vedle stoky není žádné místo, lidé postupně nanesly utlučené žebřiny z dřeva, aby se tudy dalo dobře jít. Letitým využíváním a namáháním se však mnoho prken zlomilo, nebo jsou nalomená a nová pouze položená. Stačí špatný krok a osud je stejný, jako v předchozím případě.

Výhodou je, že v zimě tento zápach není výrazný. Na druhou stranu, voda ve stoce zamrzá a odpad tak stojí na místě. Některé děti, aby si vydělaly daly, odstraňují tento odpad z okolí domů, které jim za to zaplatí. Nejen v zimě, ale i v létě, kdy je zápach nejintenzivnější. Místo toho však, aby nahrabaný odpad zanesly do řeky, která není zas tak daleko, jej přenesou jen do stoky o dům dál. Jelikož nic více v jejich dohodě neznělo, a ony se za tak málo dalů nebudou zbytečně namáhat.

Všechno Bashia znal, jelikož tam sám byl. Jelikož to viděl, na svých cestách s Iazou. Jelikož každou uličku prošel křížem krážem, když se svým svitkem hledal ženu z podobizny. Když nakukoval do stánků, jaké kameny jsou v nabídce a jaké motivy šperků jsou zrovna nejpopulárnější. Když pomohl jednomu opilci dojít domů z krčmy a ten mu za odměnu ukázal, jak zpracovává kov, ačkoliv to by za střízliva nikdy neudělal. Když byl svědkem Frenela a Jaka, jakým způsobem za Iazovými zády obchodují, což byl zároveň počátek jeho konce.

To vše se mu honilo hlavou, přestože jim do Dialu zbývalo ještě půl dne cesty. Nekontrolovatelně se zachvěl, jak se mu vrátily všechny vzpomínky, které roky potlačoval.

Pozornému Duenovi však neuniklo, že jeho ohřívač zad měl výpadek a jeho výkon se na krátkou dobu snížil. Kašmírový plášť sice hřál dobře, ale kožich a Bashiovo tělo byla jiná liga, a za tu noc si tak zvyknul, že nechtěl, aby mu opět táhlo na kulky. Tedy, na bedra. Proto ráno neprotestoval, trpělivě a bez poznámek vyčkával, než si nasedne, a užíval si toho luxusu, který ostatní jeho společníci odmítli.

V jeho charakteru jasně stojí – veškeré věci ostatních ignoruj, pokud to nevede k nějakému přínosu. Takže, podobně, jako to dělal doteď, mohl mlčet a neřešit nějaké ošívání muže, který doteď působil naprosto nezranitelně, až na pár výjimek, které neunikly Duenově postřehu.

Ale protože se jasně blížili Dialu, což znamenalo splnění jeho úkolu, také nečekaně zpod mraků vykouklo slunce a mimo jiné už ho nebavilo mlčet, spustil.

„Snad ti není zima. Dovolím ti se na mě přitisknout, jestli chceš," měl se zeptat na jeho starosti, ale místo toho se šoupl dozadu a tlačil na Bashiovu hruď. Ten ale neměl kam couvnout, a k tomu se držel za sedlo, takže tohle nečekané vychýlení málem způsobilo jeho pád. Měl co dělat, aby rychle přehmátnul na pevný pas mladíka, který za vše mohl.

„Duene!" zavrčel Bashia. Opravdu jak naštvaný tatík, zasmál se Duen a své pobavení neskrýval. Nebo taky naštvaná manželka, napadlo ho náhle a byl až ohromen, jak tato charakteristika na Bashiu úplně sedí, mnohem více, než vzor tvrdého a zodpovědného otce. Ano. To manželky, nebo ženy obecně, jsou ty, které mají vždy pravdu, které se o vše starají, zařizují, a běda je neposlechnout!

I to neustálé okřikování. Jeho otec ho vždy okřikoval stylem Dostaneš se mi do rukou a opovaž se jen pípnout, jinak se rozluč se svým životem! Zato matky, ty okřikují více tóninou naznačující To nedělej! Ty uličníku! Kam to jen utíkáš? Zavolám na tebe otce a uvidíš, jak ti nařeže! Jen uvidíš!

Ohlédl se dozadu na vousatého muže, podlý úsměv samozřejmě nasazen v plné měřítku. Potlačoval smích, jak si nadále stál za svým objevem. A aby bylo jasné, že v té své hlavičce má něco nekalého, ještě dvakrát na lovce zamrkal obočím. Bashia se o to více zamračil. Ano, jak jen tenhle muž může ve spánku působit tak jinak? Jako jiná osoba? Zakroutil hlavou a soustředil se na hladinu vody zálivu, přemítal, jestli za jeho pobytu stihne zamrznout, nebo by využil vody a zaplatil cestu lodí zpět do Viniperu... Jenže ve Viniperu ho už nic nečeká, proč se tam vracet?

Duenovy myšlenky po opuštění Bashiovy náramné podobnosti s manželkami se také zatoulaly do oblasti noci, do oblasti snů. Obzvlášť tuto noc byl jeho sen velice pěkný. Pokožka hebká jak jadeit, kotníky štíhlé, pevné, jak dívčí. Tak okouzlující, že stačilo jen natáhnout ruku a políbit je, následovat ústy jeden prstík za druhým, po lýtku až nahoru...

„Bashio, řekni mi. Co mají sny znamenat?"

„Cože?" lovec byl vylekaný vážným tónem, kterým Duen tuto otázku položil.

„Sny? Míváš sny? Někteří lidé je nemívají, prostě jdou spát a když otevřou oči, je už ráno. Ale jestli sníš, tak co myslíš? Co znamenají?"

Bashia se zamyslel. Nebyl zlomyslný, a když už se někdo na něco zeptal, chtěl odpovědět upřímně. Problém byl, že sny byly pro něj docela citlivé téma. Samozřejmě, že jsou nereálné, přesto mu dodávaly ten smysl skutečnosti, smysl jeho života. Její tvář, usměvavá a laskavá, a kolem ní další osoby, plno osob, které znal, teda – myslel si, že je zná, a zároveň je neznal. Byli blízké i vzdálené, ale každopádně... I kdyby nebyli skuteční, pro Bashiu to znamenalo stále něco, o co se mohl opírat, když všechno v realitě selhávalo.

Existence jeho snů se dala vyjádřit jediným slovem.

„Naději."

„Naději?" zopakoval po něm Duen poněkud zklamaně. „Žádná předpověď budoucnosti? Ať vím, na co se mám těšit?"

„Na co se chceš těšit?" odsekl otráveně Bashia. Samozřejmě, že ho odpověď vůbec nezajímala. Ale Duen se toho chytl.

„No přece na slaďoučká stehýnka, voňavé tělíčko, šťavnatá prsíčka..."

„Duene!" okřikl ho už podruhé Bashia. Jeho vztek však netrval dlouho. Uvědomil si, že to byla především jeho vina, že tohle musí poslouchat. Kdyby mlčel, nevyprovokoval by Duena v další rozsáhlý žvást o ničem. Kéž by si mohl složit hlavu do dlaně. Kéž by. Co mohl, tak jen pustit pas toho nafoukance a zase se chytit vzadu za sedlo.

„Co ti vadí, Bashio? Vždyť jsem neříkal nic, co by někomu morálně škodilo! Jen se těším, až vkročíme do hostince, a ten bude plný slečen bohatých křivek, a ty se k nám hned nahrnou, skloní se nad náš stůl, jejich boky se otřou o naše ramena, a pak..." Duen nepřestal mlet, možná doufal, že Bashia seskočí rozzlobeně z koně. Nebo, když tak hezky abstinuje celé týdny, konečně pocítí nějakou odezvu na jeho slovní dráždění, když už je tak přimáčknutý k jeho zádům. To by rozhodně pociťoval. Jenže nějak se nedělo nic z toho.

„...pak před nás položí tu porcičku upečené kachny! Nebo i kuřete, to bude stačit! Pěkně vypečené, s křupavou kůrčičkou, na koriandru a tymiánu... Copak jsem říkal něco špatně?"

Kdyby věděl, jak moc Bashia toužil seskočit a dojít do města pěšky, ale jen jeho neuvěřitelná vnitřní síla ho držela v sedle a bránila mu darovat Duenovi pěst do zad.