Kvůli zraněním a sledovanému boji se pauza nevídaně protáhla, přesto jednou skončit musela. Čekala je ještě dlouhá cesta, bez zastavení, přes celou noc. Na to bohatí mladíci z Adranuchu nebyli tak úplně zvyklí. Alespoň co se týče Duena a Kieta. Bunma se Sanohem, vzhledem k jejich občasné výpomoci všem, kdo má pěkně těžký svazek dalů, jsou nuceni občas jet i přes noc, až do rána nebo oběda.

Setmělo se brzy, ostatně, byla zima, ale to neznamenalo, že banditi už nebudou stezku okupovat. Nakonec se ukázalo jako výhoda, že proběhl celý ten souboj, a když se Bashiovi instinktivně sevřelo hrdo, jak rozpoznával ve tmě a světle pochodní určité stromy a kamenné útvary, mohla být opravdu už hluboká noc.

Všichni měli zakázáno mluvit. Ani ceknout. Což by byl normálně problém, ale jelikož Bunma právě utrpěl tu největší porážku života, Sanoh nebyl příliš mluvný člověk a Kiet nebyl blbec - ne zas takový, aby riskoval svůj krk a krky svých společníků, zajistit mlčenlivost bylo překvapivě jednoduché.

Bashia měl oči na stopkách. Sice neuměl dobře bojovat, stále to byl lovec, s jeho instinkty a vycvičenými smysly. Ve tváři naprosté soustředění, podobně jako u Kalayi, a dokonce i Duena. Bylo nevídané ho vidět zamračeného, ostře očima sledovat svahy na obou stranách v tom slabém světle ohně. Alespoň jeho chování upokojilo Bashiu, který si už představoval, s jakými řečmi a s jakou lhostejností se prořítí údolím, bezohledně, se vší parádou.

Také tímto Bashiu nějakým způsobem přesvědčil o tom, že jeho charakter není zas tak plochý, jak se zdá, a že pod zarovnanými jednobarevnými květy se schovává síť stopek, různě se proplétající, pro běžného člověka komplikovaná.

Jeho přesvědčení ale nemělo dlouhé trvání.

Už nějakou dobu cítil, že jeho kůň trochu stagnuje, zaostává, že jeho našlapování číší nejistotou a každý krok je spíš důsledkem síly jeho vůle než zdravou chůzí. Už přes den si všímal, že tyto znaky jsou čím dál intenzivnější, ale doufal, že vydrží alespoň za nejkritičtější oblast, když ne do Dialu.

Zdá se však, že krátký odpočinek a přenášený stres z počasí i z lidí bylo jednoduše příliš na nebohé zvíře.

Bashia stihl seskočit tak tak, jinak by skončil zalehlý jeho mohutným tělem. Kůň se svalil k zemi a jen těžce vydechoval.

„Co se zas děje?" ohlédl se Duen, ale to, co viděl, ho moc neuklidnilo.

„Bashiův kůň neunesl jeho týrání," poznamenal Kiet s posměškem, zatímco zmíněný muž již klečel u zvířete a citlivě přejížděl po jeho krku a pleci. Pevně semkl rty. Ignorovat Kietovy poznámky bylo rázem mnohem těžší.

„Trochu ho propleskni, on se zas na nohy postaví," otočil se vpřed a považoval tuto záležitost za vyřízenou.

Jenže Bashia věděl, že ten kůň se už jen tak nepostaví. A že dělal vše, aby Bashiu zanesl alespoň sem.

Bashia vytáhl ze svého pasu nožík. Duen se zrovna ohlédl, proč neslyší žádné známé zvuky koňského mručení, proč neslyší napnutí kožených popruhů.

„Ba -" stihl říci, než Bashia bez zaváhání zarazil nůž do hrdla, aby zvíře rychle vykrvácelo. Nebyl si jist, jestli by prorazil cestu skrze žebra až k jeho srdci. Proto to udělal až ve druhém kroku, kdy zvíře už jen vyčerpaně odpočívalo, oči se mu zavíraly a ztráta krve nabírala účinnosti. Jedna krutá rána a zvíře skonalo.

„Cos to u Ilaie udělal? Proč jsi ho zabil? Bylo jen unavené, stačilo počkat a -" Duen se snažil šeptat, přesto šeptal hlasitěji, než jak běžně mluví.

„Bylo nemocné, Duene. Bylo nemocné už od momentu, co jsi ho koupil. Nemocné ještě předtím. Udělal jsem to nejlepší, co mohl. Ukončil jeho bolest."

„Ale vždyť -"

„Vím, že se snažíš na mě ušetřit, nezlobím se. Ale nemůžeš mě obviňovat za to, že ten kůň tak dlouho trpěl, a že jsem jen utnul jeho trápení."

„Bashio!" Duen začínal mít v očích blesky. Ale co takový blesk zmůže? Co zmůže v zimě? Zima je období klidu, ticha, a mrazu, který jako plíživý a hrozivý nepřítel, dokáže pohltit každého, pomalu ale jistě. Blesk tu nemá žádnou moc. Je tak malý, že není na nebi téměř vidět.

A proto Bashia jen chladně stál, jako ztělesnění celého lesa, jako zamrzlá socha dětské tvorby. Byl si všeho vědom, na rozdíl od Duena, a své rozhodnutí nezpochybňoval.

„Nechte svých šarvátek. Co teď? Půjde Bashia pěšky nebo co?" Kalaya udeřila na správnou strunu, objektivně pozorujíc celou situaci.

Duen už chtěl souhlasit, měl sto chutí souhlasit, ale nemohl. Kdyby šel pěšky, akorát se více vyčerpá, mohl by se nachladnout, bude je zpomalovat. Nemluvě o mrznoucí zemi a faktu, že nikdo nedokáže vyhrát proti počasí. Kdyby přišel o prsty místo Bunmy, jaké by to mělo důsledky? Nic z toho si jejich výprava nemůže dovolit. Toho si byl vědom každý zde.

„A co na mém koni? Dva se vejdou," navrhla, zatímco její kůň vesele přešlapoval.

„No to ne, nemůžeme poškodit tvou čest, má drahá Kalayo. Co když tě bude obtěžovat? Takový starý chlípník," bezmyšlenkovitě vyhrkl Duen, jak zapomněl na vyřčená fakta a přemístil se v čase do doby, kdy ji balil při každé příležitosti. Byl jednoduše moc vyčerpaný, aby se ovládal. Svého přeřeku si uvědomil až při spatření udiveného a pobaveného obličeje Kalayi.

„Copak, chceš se se mnou vést ty?" zasmála se, jak pokračovala v tom, co načal. Jen odvrhl obličej a shodou okolností mu padl zrak na Kieta.

Pomalým vrtěním hlavy měl Duenovi naznačit, že tohle není dobrý nápad. V předešlých dnech z důvodu, že by Bashiovi něco udělal on. Po tom, co byl svědkem jeho precizní práce s nožem a absolutní lovecké nemilosrdnosti, když se setká se svojí kořistí; rozhodl se raději si chránit vlastní krk a srdce.

„Pojedu s Kalayou," prohlásil a již přivazoval na jejího koně svá zavazadla.

„Ne, ne, ne. Jste moc na toho chudáka těžcí, ještě by skončil jako tento nebožtík," protestoval Duen, čistě z důvodu, že nechtěl tu super dvojku nechat dlouho pospolu.

Ne, nežárlil. Jen si byl vědom, jaké komplikace přílišná poutavost může přinést v jejich plánu.

Alespoň nadále dokázal analyzovat fakta, přestože svojí únavou ztrácel běžnou trpělivost.

„A co tedy hodláš navrhnout?" vyzývala ho Kalaya, jelikož schůdnější řešení neviděla.

„Samozřejmě s tebou pojedu já."

To byla silná slova. Obzvlášť když Duen a Kalaya mezi sebou měli jakési spory a vzájemné dluhy, které si uchovávali v mysli, a doufali, že jednou nadejde ten posvátný moment, kdy si navzájem zarazí dýku do zad. A Kalaya nechtěla být první, kdo to schytá. Nebyla naivní.

„Na to zapomeň!" zavrčela.

„Duene!" Bashia následoval její protesty. Viděl také další důvod, proč by ti dva spolu neměli sdílet jednoho koně. Kalaya možná prohlásila, že ji muži nevzrušují, jak by měli. Ale to neznamená, že Duen není z této ženy hotov. Jestli Kalaya nebude bodána jinou dýkou, než tou, kterou vyrábí při svém řemesle... Duen je nevyzpytatelný. A Bashia slíbil, že ji ochrání, ačkoliv doteď mu to moc nešlo.

„Tak co? No já s tebou také nehodlám jet," zavrtěl před lovcem hlavou a hledal dalšího obětního beránka, ale možná to bylo slabým světlem, možná jeho halucinací - nikdo nevypadal zrovna nejochotněji.

„Půjdu pěšky," zahlásil Bashia a aniž by počkal na odezvu, vydal se na cestu, přímo do temných lesů.

„Hej, Bashio, počkej!" sykl na něj Duen, ale to už i zbytek výpravy popohnal své koně, ať se dostanou z této prokleté oblasti co nejrychleji. Mohli jen doufat, že opravdu jsou banditi daleko a hluboko ve spánku, a že si jich a jejich divadla zatím nevšimli. A kdyby ano, snad se je podaří uplatit koňským masem, které na místě stezky zanechali.

„Bashio!" Duen poklusával vedle chodce, střídal naléhavé oslovení s nervózním pokukováním po okolí. „Stůj, hej!"

Jestli Duen neporušuje svoje slova, o čemž by se dalo dost reálně pochybovat, pak Bashiova slova jsou jak diamanty. Nelze je nijak zlomit, jsou tvrdší než cokoliv známého. A jediný způsob, jak je zpracovat, je kolize s dalším diamantem. Stručně řečeno, jedině samotný Bashia a jeho přesvědčení může změnit jeho názor, ačkoliv opravdu, opravdu obtížně. Přeci je to celkem tvrdohlavý stařec.

„Sedni na mého koně!" šeptal k muži, který na to, že je hluboká noc, kráčel dost energeticky.

„Co furt děláš? Sedej!"

„Nechci ti zabít dalšího koně," odvětil klidně Bashia, v jeho hlase nebyla ani známka sarkasmu, přestože jeho mysl jím byla přesycena.

„Ne, nezabiješ. Můj kůň je silný, honem. Sedej!"

„Vážně půjdu pěšky," skupina ušla už celkem velkou vzdálenost a na to, že své koně nepoháněli, ale ani nebrzdili, s nimi Bashia držel překvapivě krok.

„Koukej, takhle mě nutíš porušit dohodu! Měl jsem ti vše zajistit, dopravit tě v bezpečí do Dialu. Tímto mi to znesnadňuješ a dostáváš mě do nepříjemné situace!"

„Jak myslíš," zašeptal do mrazivého vánku, kouř se stáčel kolem jeho úst, ale brzy byl rozevlán jeho procházející postavou.

„Bashio!" Duen nakonec popohnal svého oře, aby se dostal před Bashiu a zatarasil mu cestu. Náhlé zatáhnutí za uzdu přimělo koně hlasitě zařehtat.

Bashia pohlédl na Duena, ten pohlédl zpět na Bashiu. Nebylo třeba slov. Oči mluvily dostatečně samy o sobě.

Bez zaváhání se lovec vyhoupl k Duenovi na koně a sotva mu stiskl pas, Duen už kopal to čtyřnohé zvíře do slabin a vybízel ho k nejvyššímu výkonu. Všichni společníci ho následovali, teplá mrtvola zvířete jim raz dva zmizela za zády.

Nebylo jednoduché se řítit údolím, s pochodněmi a jen slabým osvícením úplňku. Sanoh byl průkopník, na němž závisel úspěšný průchod nebezpečným údolím. V jejich prospěch hrálo kromě úplňku i prostředí, zasněžená cesta, vychozená pouze zřídkavými cestovateli, bez útesů, nebezpečných kamenných překážek.

Ale příliš vyvinutá rychlost a váha, s níž se musela zvířata potýkat, způsobovala drobné zpomalování, občasné zaškobrtnutí a uklouznutí, až mužům naskakovala husí kůže z toho, kolikrát se jim málem podařilo padnout s tím koněm na zem a zlomit si vaz.

Nebylo jisté, jestli je slyšeli nebo ne. Ale pokud se měli cítit alespoň trochu bezpečněji, utéci od místa činu byl základ. Bashia se pevně držel Duenova pasu, jeho prsty svíraly kašmírový plášť a přitlačovaly ho k Duenově těle. Byl překvapen - pokud nepočítá neustálé pohupování, které s nimi pravidelně třáslo - jak pevně stavěné jeho tělo je. A kdyby skrze ty vrstvy neprosakovalo teplo, považoval by ho za kus vytesaného mramoru. Snažil se vyhýbat všude poletujícím vlasům, jež ho nejednou prudce švihly do obličeje i očí. Neměl ten luxus je volnou rukou odhrábnout na stranu nebo zamuchlat do kapuce. Byl rád, že se vůbec pevně drží a nepadá. V nose ho šimral Duenův parfém, s nímž byl už tolik obeznámen. Zdál se na vlasech nejintenzivnější. Podivná kombinace něčeho drsného, dráždivého, zjemněné sladkými tóny nektaru, přesně tak kontrastující, jako jeho nositel.

„Au," zdroj vůně se krátce otočil za sebe.

„Promiň," Bashia si neuvědomil, že to s tou silou, jakou se ho držel, malinko přehnal. Přechytl se a více obejmul Duenovo tělo, hlavu držel na straně, skoro se jí dotýkal jeho ramene a občas mu do něj drcl hlavou. Vlasy ho už tolik neobtěžovaly.

„Víš, že teď na to není vhodná doba," načal po chvíli Duen.

„Co?" Bashia ihned litoval své bezmyšlenkovité odezvy. Pozdě mu došlo, jakým směrem tato poznámka bude směřovat. Ale už není cesty zpět, musí si vyslechnout dalšího přiblblého a hlavně nesmyslně namířeného flirtu.

„Těší mě, že o mě máš zájem, i přes mé odmítnutí. Ale takhle zneužívat příležitosti, Bashio! Jsi ještě prohnanější než já!"

Dobře, odsekl v mysli Bashia a nadobro se ho pustil.

„Co to sakra děláš?" zpanikařil Duen a ihned nahmátl ve vzduchu jeho ruku, dříve, než se celý Bashia vyvrátil ze sedla do chladivého sněhu. Připlácl si ji na břicho, aby se pevně zachytila o jeho tělo.

„Nemám čas na tvé srandičky."

„Ne? Jsme na stejném koni, utíkáme stejným směrem před stejnou události. Pokud já mám čas, proč bys neměl mít ty?"

„Jsem starý," napadlo Bashiu jako jediná výmluva. A nebyla to lež, záda i klouby ho skrytě trápily, a přestože dělal práci, jak nejrychleji jen dokázal, už to není, co bývalo. Sám to poznal ve Viniperu.

Duen se hlasitě zasmál. Kalaya na něj vrhla vražedný pohled, jelikož tohle jim moc nepomáhalo.

„No a? Mělo by to překážet? Kdybys věděl, jak staří radní se často scházejí v bordelu?"

To Bashia vědět nechtěl.

Zpomalili, až když se stezka rozšiřovala. I Bashia usoudil, že zde by mohli být v bezpečí, jelikož většinu kritického místa prošli. Neznamenalo to však, že se zde zastaví. Ale nemuseli být tak ostražití jako doposud. I Bashia povolil svůj stisk a jen se letmo přidržoval kašmírového pláště a nechal drahou vlnu zahřívat jeho prsty v tenkých rukavicích.

„Proč tě napadl zrovna Winai?" nadhodil Duen po chvíli.

„Koho by nenapadl?" Bashia neměl náladu se vybavovat, také se sám viděl již na lůžku, mimo tento les. Jenže moc dobře věděl, že do nejbližší vesnice, kde si budou moci odpočinout, je ještě nějaký kus cesty čeká.

„Ne, vážně."

„Myslím to vážně," zamumlal tiše zpod vousů, ale jeho hlas snadno doputoval k Duenovi, s kým se dělil o místo v sedle.

„Tvé chabé mínění o mně mě vážně uráží," pravil, ale už jen z tónu Bashia poznal, že se usmívá.

Pro mě za mě, zavrtěl pomyslně hlavou a nijak se nevyjadřoval.

„Byla jednou jedna královna," začal vyprávění Kiet, tónem, jímž otcové vyprávějí příběhy dětem na dobrou noc.

„Mlč Kiete, ještě kvůli tobě vstane z hrobu," přerušil ho Duen otráveným hlasem a jeho společník opravdu dál ani necekl.

Slabá záře na nebi značila o brzkém svítání. Jen ticho, nebe a křupající sníh pod kopyty. Nikdo nechtěl narušit tuto uspávající chvíli.

„Byla jednou jedna královna," promluvil náhle Duen a Bashia, kdyby se ho nedržel, by se už plácl rukou do hlavy. Kiet mlčel. Jen těžko říct, co se mu v té chvíli honilo hlavou. „Jejímu království se žádné nemohlo rovnat. Slunce je nikdy neopustilo, řeka široká jak samotné moře jim vždy poskytovala vše, co potřebovali. Chránila je a nezradila. A ti lidé se také jen usmívali a smutku neznali."

„Trochu jak ty, ne?" vnesl se do konverzace Bunmův posměšek. Duen neodpovídal.

„Avšak všechno hezké jednou dojde konci. Královna panovala sama a králi z rodu Xe se zlíbily rodné nivy, chutná strava a veselá děvčata. S mohutným vojskem vnikl na její území, přímo až do královského paláce. Aniž by poklekl před trůnem a vyjádřil úctu panovnici, požádal ji o ruku, jinak, že zničí celé její království," Duen snížil tón svého hlasu a dramaticky se odmlčel. Nikdo ani nedutal. Protože, někteří už v sedle spali.

„Královna vstala ze svého trůnu. Její šaty tančily ve větru. Pravila: ‚Chcete moji ruku? Že na moji drahou zemi zaútočíte, když ji nezískáte? Budiž.' Nato popadla meč svého strážce a jednou ranou si odsekla svoji levačku. Ruka se skutálela po schodech, zanechávala jen mokré stopy krve vsakující se do rudého koberce. Poté meč vrátila stráži a králi vzkázala: ‚Zde ji máte. Nyní můžete odejít'."

Když Bashia slyšel tuto krátkou povídačku od Iazy, nemohl uvěřit tomu, že se opravdu něco takového stalo. Že je někdo ochotný zacházet tak daleko, aby ochránil, co je mu nejdražší. Byl ohromen, ale zároveň smutný, že krutý svět nedává lidem jinou možnost.

„Král popadl její ruku a jak slíbil, s vojskem odešel. Království Winai tak nadále vzkvétalo, hrozba byla zažehnána. Jenže neuplynulo mnoho let a mladá královna skonala. Jakmile se zpráva o její smrti dostala za hranice do Xetingu, hnal se král Xe s armádou do truchlícího království, vstoupil do truchlící haly v plné zbroji, přikročil k rakvi, v níž královna odpočívala, drže v ruce šátek, v němž navracel královně její useknutou ruku. A poté zabral celé království."

Duen se znovu odmlčel, napravil svůj truchlivý hlas do jeho běžných tónin, kterým příběh urychleně zakončil.

„A tak Winai zaniklo a Xeting se může chlubit dobrými ovocnými pálenkami. Konec."

„Úspěch postavený na zradě," tiše poznamenala Kalaya, jakoby spíš mluvila pro sebe.

„Nebyla to zrada. Královna nežila, když zabral Winai. Naopak, stabilizoval chaos, který po její smrti zavládl," odvětil Duen, přestože se ho nikdo neptal na jeho názor. „Dokonce jí vrátil ruku, koukej, jak ohleduplný byl."

Duene, nejsi náhodou z rodu Xe a ne Ran? Pomyslel si Bashia a neubránil se pobavenému odfrknutí.

To však dlouho netrvalo, jak mu v mysli opět hrála slova popisující legendu. Znovu a znovu si ji přehrával, spolu s neobvykle hlubokým Duenovým hlasem, vycházející z jeho absolutní blízkosti, že pociťoval vibraci jeho hrudi i přes vrstvy oblečení, které měl na sobě.

Opravdu hodláš stát za svým slovem? Nebo najdeš skulinku a ve vhodném okamžiku vytasíš meč? A ty Bashio, bojíš se o Kalayu a slíbenou cenu jejího vítězství, nebo sám o sebe?

Lovec nemohl říci. Jen semkl rty a pokoušel se zapomenout na veškerá jeho dilema, jelikož brzo nad ránem není žádný lidský mozek schopný myslet racionálně a důvěryhodně.

A tak se jen přemlouval, že jeho veškeré obavy jsou pouze výplodem jeho fyzického stavu. A že se tedy obává zbytečně.

Snad.