Bashia se okruhem připlížil k hlavnímu strůjci celé té maškary a vrtěl hlavou.

„Duene, to snad..."

„Copak ti vadí, Bashio? Nelíbí se ti to? Nepřijde ti, že jsem právě fér? Tedy, více fér by bylo, kdyby Bunma přišel o koule nebo ještě hůř. Ale to víš, politika zasahuje do každého aspektu našeho života, i v takových končinách, jako je tahle prdel. Může být rád, že je v sázce tak málo."

„Ale -"

„Pšt! A dívej se, bude to ještě zajímavé," usmíval se a důkladně sledoval, jak ti dva kolem sebe krouží jak orli kolem své kořisti.

„Nemůžeme se dlouho zdržovat. Potřebujeme ujít co největší vzdálenost, ne se starat o raněné. Čeká nás nejužší část údolí, kterou musíme projít v noci, žádné přenocování nás nečeká, Duene."

„Tak co, zdržíme se den, a? Neboj, peněz mám dost, a není důvod, proč by nás tam neměli vesničani nechat," mávl rukou, Kalaya zrovna vystartovala, odrazila se od země jak zajíc, její pěst svištěla vzduchem k Bunmově hrudi.

„Není žádná vesnice," odvětil Bashia hrubým hlasem. Bunma se zlomyslně ušklíbl, jak vykrýval ránu, a přitom chtěl zarazit ženě svoji pravačku do huby. Kalaya však očekávala tento u chlapů velice běžný krok. Během svého výpadu se až nepřirozeně skrčila, čímž se bez problému nebezpečí vyhnula, a dokonce změnila i směr své ruky. Podařilo se jí úspěšně způsobit Bunmovi tisíciletou bolest.

„Jak to myslíš?" otočil se překvapený Duen na Bashiu. A to opravdu překvapený. Tak tuhle emoci nepředstíral.

„Není žádná vesnice," zopakoval, protože ta slova podle něj sloužila jako dostatečná odpověď. Bunma přikládal ruce na bolístko a snažil se ho za každou cenu ochránit.

Když ho nechce nechat vykastrovat Duen, udělám to sama! Opodstatnila si svůj předchozí akt Kalaya a loket zarazila do Bunmových zad, čímž oslabeného jedince poslala k zemi. Kiet až zalapal po vzduchu nad tím nemilosrdným činem.

„A kde přespíme?" vyzvídal Duen, vůbec nesledoval dění před ním. Bylo mu ukradené, že Bunma se zvedl, naštvaný jak nikdy jindy, a vytáhl ze svých věcí meč. Kalaya ho beze slova následovala. Ten chlap se snaží najít pouze způsoby, jakým odkázat, že je užitečný.

„Nepřespíme," Bashia se zamračil, vůbec se mu nelíbilo, že ti dva sáhli po zbraních. Pro Kalayu to může být výhoda, nemusí se spoléhat na svoji sílu, které nemá zas tak úplně dost. Meče srovnávají jejich rozdíly. Měly by.

„Jak nepřespíme? Buď konkrétní, i hlemýžď je rychlejší než ty," otočil se otráveně opět před sebe. Tentokrát byl Bunma první, kdo souboj začal, a již se o sebe začínaly ostří otírat, bít se navzájem, kolidovat neuvěřitelnou silou z obou stran. Lesem se rozléhala hrůzostrašná melodie smrti, zatímco oni neviděli nic, než jen záblesky světla v místech, kudy se prohnalo tenké ostří mečů rovných jako zamrzlá vodní hladina. S mečem v ruce mohli konat efektní velké pohyby jen interakcí zápěstí a horní končetiny. Ano, i hbitost celého těla byla důležitá, ale jestli měli zrychlit jejich útoky, výrazné úskoky a otočky si dovolit nemohli. A tak předváděli podívanou, z níž byl nejen Bashia, naprostý amatér v boji, ale také Kiet a Sanoh naprosto ohromeni.

„Nic před námi není," odvětil Bashia. Kalaya tak tak odrazila útok mířící na její krk. Ona měla výhodu. Její postava byla menší a štíhlejší, lépe se jí otáčelo a uhýbalo. Zato problém měla občas, pokud Bunma zaútočil příliš agresivně. To jí někdy opravdu šlo o krk. Vůbec nebylo znát, že ten muž byl říznut do paže.

„Tak proč nás tím taháš?" nechápal Duen, otráven z faktu, že místo toho trpění v kopcích se mohli zahřívat na každém kroku, kdyby zvolili jinou cestu.

„Vyslechni mě, Duene," Bashia se na něj plně otočil, oči chladné a vážné. Vítr pofukoval jeho roztřapatěnými vlasy; jen díky faktu, že kolem čela si je zapletl do dvou copů, mu nelétaly do obličeje a neotravovaly ho v důležitém momentě. Zrovna zmeškal Bunmův triumf, jak se mu podařilo Kalayi oplatit zranění do ruky.

„Co, další novinka na poslední chvíli?" rozhodčí souboje se nechtěl nechat rozptýlit.

A ty neměníš věci z minuty na minutu? Lovec raději mlčel.

„V tom úzkém údolí vyčkávají často banditi," vysvětloval Bashia, „s Iazou jsme vždy jeli touto oblastí v noci. V noci nehlídají a nepřepadávají, protože kdo by v noci cestoval, obzvlášť v zimě. Obětujeme-li spánek, zachráníme si životy."

„A jinak to nejde?" zkoušel Duen. Kalaya obdržela další škrábanec, tentokrát do nohy, a Bunmovi na oplátku roztrhla oblečení, přičemž se dostala až na holou kůži.

„V létě by šlo změnit směr a dostat se přes ty kopce, ale rozhodně ne teď se vším tím sněhem, to koně nezvládnou," kroutil hlavou, jak zamítal Duenův návrh.

„Tvůj rozhodně ne, naši možná," opravil ho Duen a krátce se zasmál. Ale od společníka nedostal žádnou odezvu. S chladným výrazem, možná teď ještě chladnějším, vyčkával na konečné vyjádření.

„Takže půjdeme do rána," konstatoval Duen, ruku si přiložil zamyšleně k ústům. Bashia, sleduje profil jeho obličeje, jen pokývl.

„Dobře," zazněla jeho finální odpověď, jak zpracoval nový fakt, ale že by zasáhl do probíhajícího souboje a ukončil ho z nově nabytých informací, to ani náhodou. Kalayi stékala po tváři krev, Bunma už pokulhával, jak nechtěl došlapovat na čerstvě zraněnou nohu. I Sanoh s Kietem, doteď zažraný do průběhu souboje, hleděli na bojující dost znepokojeně. Takhle se jen mrzačili, jak jejich schopnosti dosahovali stejné úrovně. Což bylo neuvěřitelné, jelikož Bunma trénoval s mečem již od malička. A Kalaya je přeci jen žena. Jediný Bashia věděl, že se věnuje kovářství a meče jsou její záliba, takže nějaké schopnosti musí mít. Ale jak dlouho trénovala ona, to byla záhada i pro něj.

„Duene!" ztrácel trpělivost Bashia.

„Copak? Jestli se o ně bojíš, neboj. Mám to vymyšlené," usmíval se Duen se zkříženýma rukama.

„Chystáš se podvést Kalayu?" ihned podezíral lovec, jelikož Duenově úsměvu, a ještě k tomu jeho mysterióznímu úsměvu, se nedá věřit ani za mák.

„Ji? Ne, to ne," zasmál se, jak taková věc může Bashiu napadnout.

„Tak...?"

„Neboj se," poplácal ho s úsměvem po zádech a již nerušeně hleděl na drsného Bunmu a hbitou Kalayu, jak se spolu utkávají na hrdost a čest.

Přestože jejich schopnosti byly vyrovnané, jelikož měl každý silnou stránku jinde, Bunma nakonec vyrazil Kalayi meč z ruky. Vyletěl jak ptáček z hnízda prudce vzhůru, mířil k oblakům, ale jelikož byl ještě mladý a nezkušený, otočil se a padal střemhlav k zemi. Skončil zabodnutý dva kroky od Kayali.

Ta jen v duchu zaklela. V meči sama viděla svoji naději, cítila se s ním nejbezpečněji. Byla to její práce, dokonce její život. A teď se na ni kouká z opodál a nehodlal za ní přijít. Ona také musela vyloučit snahu ho získat zpět, alespoň teď hned. Bunma byl totiž připraven na tu možnost, přímo ji očekával, a tak by mu vletěla rovnou do náruče. A co by se dělo dál... Nechce vědět. Nechce. Nechce to zas zažít. Už nikdy.

Jestli někdy Kalaya pocítila strach, možná hodně, hodně dávno. Jenže brzy zjistila, že strach jí k ničemu není. A jestli má žít, musí na to jinak. Rychle tak ten svůj strach zkrotila, proměnila ho v hněv, sílu a odvahu. A jestli nemá v ruce meč? No a co. Není závislá na meči, naopak meč se podřizuje jejím pokynům. Někdo si troufá tvrdit, že bez meče není nic? Meč bez ní není ničím, ale ona bez něj dokáže dýchat, dokáže chodit, myslet, a bojovat také!

A tak přestože doteď uhýbala, pozorně ukračovala dozadu s každým Bunmovým útokem; v jednom momentě, kdy si už bojovník myslel, že tímto ji definitivně řízne přímo pod prsa, vytasila malý nožík. Nebyl téměř vidět, jen jeho lesk některé na okamžik oslnil, pokud stáli na správném místě. Čepelí toho nástroje prudce zastavila jeho zbraň, natáhla se pro jeho ruku, jíž cukla dopředu. Bunma si ani neuvědomil, že jeho výpad nebyl vítězný, že právě padá, ani že se mu Kalaya dostává za záda. Jakmile se vyhnula meči, bleskovým pohybem ho nožíkem škrábla po ruce, jež v šoku upustila zbraň, a nakonec ho kopla do zad, aby jeho pád byl rychlejší a jistější.

Jelikož nemusela ovládat tak velkou zbraň, její rychlost byla mnohonásobně větší, až to bylo těžko uvěřitelné. Bashia jen třikrát mrkl a Kalaya již seděla na Bunmových zádech, ruce mu křížila za zády do takové míry, že kvičel bolestí. Jakmile byla spokojená s vyvolanými muky, přidržela je kolenem a ruka s nožíkem se ocitla u jeho krku.

„Vyhrála jsem?" ptala se Bunmy, ale ten jen kvičel, ošíval se, snažil se vyrvat ze sevření.

Kalaya opět zatáhla za jeho ruce. Bunmovi se bolestí spustily slzy z očí. A to mu je stále nevykloubila.

„Vyhrála jsem?" zařvala, obličejem těsně u jeho uší. Ale muž na zemi jen pevně tiskl čelisti k sobě.

„Dobrá," nadzvedla obočí, hluboce se nadechla a opět mu přiložila čepel ke krku. Bez žádného dalšího slova již začala rýt do kůže krvavou linku.

„Ne... Ne! Ne!" Bunma cítil, že mu začíná jít o život.

Nožík se pozastavil.

Kalaya se znovu přiklonila k jeho uším, aby zopakovala otázku.

„Vyhrála jsem?"

Vyčkávala. Přestože Bunma tu skoro škemral o život, ani náhodou se mu nechtělo přiznat prohru a vzdát se své hrdosti. A tak se opět potkala s tichem.

Ať si nasere. Jestli nechce žít, svět bude bez něj lepší!

Předtím Kalayin nožík rozevíral kůži pomalu a opatrně. Bylo to takové škádlení, jasné vyhrožování, ale bez úmyslu zabít. Postraší, zanechá jizvu, avšak nic víc. Je to účinné na postrašení, ale ti nejodolnější poznají rozdíl.

Zato teďka dlaň sevřela nožík mnohem pevněji, až jí vystoupily šlachy na jejích štíhlých, ale prací zmožených rukách. Bez váhání zarazila ostří hlouběji do jeho krku, nemilosrdně tahala po předem nachystané krvavé kresbě. Každou chvílí očekávala, že načne tepnu a ruku jí zaplaví horká krev, že jej pak zarazí do chrupavky a načisto mu rozerve hrdlo.

„VYHRÁLAS!" zvolal Bunma i Duen zároveň. Díky jejímu skvělému postřehu zastavila tento vražedný krok, povolila sevření, a nakonec si stoupla na nohy. Její obličej, přirozeně ostrý, byl nyní naplněn vražednými úmysly. Pohlédla na usměvavého Duena, jako by se on měl stát její příští obětí, a mladíkovi nekontrolovatelně naskočila husí kůže.

Bunma se zvedal na nohy, ihned si připlácl krvácející ránu a Kiet mu už podával bandáž, kterou si to zafixovat.

„Ta děvka je šílená! Chtěla mě zabít!" stěžoval si všem naokolo, pokoušel se je obrátit proti ní.

„A lituju, že jsem to neudělala!" zavrčela zpětně na něj, než si stoupla k Duenovu boku.

„Ty prsty," naléhala. Její oděv byl potrhaný na mnoha místech, krev prosakovala a smáčela vrstvy látky, přesto se tmavá barva nedala přebít rudou krví. Jinak na tom byl Bunma, jehož oděv byl pouze v odstínech hnědé a šedé a jakmile se postavil, neustále si drže krvácející hrdlo, vypadal naprosto zuboženě.

„Ano," kývl Duen, ale nijak se nevyjadřoval.

„Opovaž se, Duene!" ještě stále měl poražený tu sílu pořvávat.

„Chceš z toho vycouvat?" nevěřícně hleděla na Duena nejsilnější žena v celé Namasilii.

„Ale, Kalayo, neboj. Nechci. Samozřejmě, mé slovo platí, o tom žádná."

„Tak ty prsty..." procedila vzteky skrze zuby.

„Na ty přijde řada. Teď nás ale čeká ještě dlouhý pochod, nemůžeme se zdržet ošetřováním jeho prstů."

„Odřízni mu je hned. Ať mám jistotu."

„To ti neodpustím!" řval zpovzdálí chlapík, zatímco Kiet se Sanohem obmotávali jeho postavu čistými pruhy látky.

„Bunmo, bohužel. Dal jsem ti možnost, stačilo jen zvítězit. Neuškodí tvé hrdosti více, když nedodržíš podmínky boje? Hm?"

„Já s dohodou nesouhlasil!" protestoval a chtěl se zvedat, čímž to znesnadňoval dvojici společníků s dobrými úmysly.

„Ale ano, souhlasil. Mohl jsi namítat. Mohl jsi říci „ne". Ale ty jsi bojoval, dokonce na ni zaútočil v situaci, kdy byla bezbranná a souboj ještě nezapočal. Takže, Bunmo, smiř se s tím," lítostivě na něj mrkl, ale ani Bunma, natož ostatní, necítili ani špetku upřímné lítosti v jeho slovech.

„Na druhou stranu, podmínka byla, že Bunma přijde o malíčky. Ale neříkala nic o tom, kdy a kde o ně přijde. Takže to uděláme takto. Všichni stále v kuse půjdeme do Dialu, kde mám s Bunmou domluvenou určitou práci, a jak bude vše hotovo, tak bude po tvém."

„Tys mě podvedl!"

„Nepodvedl. Říkám jen, že podmínky nebyly upřesněny. Takže tohle není podvedení."

„Tak to jako tvrdíš, že mu je mám klidně useknout až mu bude osmdesát?" vztekala se Kalaya, a její vztek, jakožto matky dvou dětí, dal za pět králů. I Duen měl problém udržet svůj kamenný výraz a hrát si na klidnou a přehnaně sebevědomou osobu.

„Winai," zašeptal pro sebe Bashia, zatímco zklamaně vrtěl hlavou a odešel přiložit dřevo do ohně. To mu dělalo společníka přímo vysněného charakteru. Bylo tiché, přesto veselé, neotravovalo ho a příjemně hřálo. Doufal, že se ztratil z okýnka veškeré pozornosti a bude moci vrtat klackem do uhlí alespoň těch pár minut, než opět vyrazí na cestu.

„Ó, někdo tu slyšel o Winai?" Duen překvapeně sledoval Bashiova záda, částečně opravdu potěšen, že ten starý dědula žijící pořád na jednom místě ví trochu o kultuře, částečně v tom viděl krásnou možnost vykroutit se z Kalayina hněvivého sevření.

A Bashia se rozloučil s intimní chvilkou s ohništěm.

„Kdo neslyšel?" lhostejně pravil a hrál si s klackem, jehož špička zrovna vzplanula.

„Tak, je to kousek historie, který se Namasilie moc netýká. A navíc, dost byl rodem Xe ututláván. Kdo byl zachycen, že o tom vypráví, neminula ho poprava."

„A jak to, že ty stále žiješ?" zvědavě se ohlídl Bashia, jehož sarkasmus na okamžik Duena zaskočil. Ano, bývalý lovec svá slova zapomněl udržet pod pokličkou, a nyní se staly zdrojem Duenovy zábavy.

„Nejlépe znají všichni to, co by vědět neměli. Není překvapením, že se tato historka šíří mezi obyvateli a udržuje v rodinách," opět šťoural klackem do ohně, než se rukama zapřel dozadu do země a jen tak vysedával se zakloněnou hlavou.

„A ty jsi ji taky vyprávěl dětem?" mrkl na Bashiu koketním způsobem, který mu však okamžitě zamrzl na tváři. I Kalaya po něm šlehla pohledem, ještě vražednějším než před chvílí. To se mu opravdu nevydařilo.

Bashia však mlčel. Co na to měl říci? Co jen takový bezradný muž jako on může říci?

„No, jejich oblíbená to rozhodně být nemohla," zakecával Duen a po uklidnění Kalayi nevinným úsměvem se také usadil k ohni, jelikož mu začínal mrznout zadek.

A nějakým způsobem se všichni pustili do vyřizování svých záležitostí. I vítězkyně potřebovala ošetřit, ale té nikdo nepomohl.

„Hele, a co ti na tom připomnělo Winai? Já nejsem takové hovado, nikomu bych takto neublížil."

Bashia jen sžehl Duena pohledem. Nebyla to jenom Kalaya, ale i jeho vlastní situace, kvůli níž může dopadnout jak královna Winaie. Obzvlášť po tom rozhovoru. Představoval si, jak rychle by mu asi chytnuly ty jeho vlasy, jak moc by ho bolela hrdost, kdyby někomu v noci omylem spadl meč na roztažené zlatavé kadeře. Tyto myšlenky mu přinášely nevídaný komfort.

„To doufám."

„Já bych takhle nezradil statečnou vůli."

„Určitě ne," mumlal Bashia, ignoroval jeho svaté výroky.

„Myslím to vážně, Bashio!" zvedl hlas Duen, ačkoliv vše bylo jen pouhé divadýlko. A to bylo oběma jasné.

Starší muž si zhluboka povzdychl. Nevěděl, jak má na to jeho zbytečné plýtvání vzduchem reagovat. Už otevřel ústa, už měl slabiku na jazyku, ale nakonec všechno polkl a díval se zpět do ohně.

„Ty mi nevěříš? A to jsem si myslel, že jsme už staří známí," Duen se zasekl, když ho muž napomenul pohledem, „obchodní parťáci. Ty jsi starý, já mladý. A známe se. Nelžu."

„Raději sem nachystej vodu, ať ji mohu ohřát."

„Pche," odfrkl si mladík a už se natahoval pro vyložené potraviny.

„Kalayo, nechceš pomoct?" ignoruje Duenovo podstrkování jídla, Bashia zvolal na ženu, která si zuby utahovala látku na zranění na paži.

Vzhlédla poněkud překvapeně, nečekala, že po tom všem od ní nedají všichni ruce pryč. Měla za to, že každý z této skupiny jen myslí na svůj profit, ne na pocity ostatních. Ale Bashia, ačkoliv se nadále tvářil jako hloupé poleno, se jí přesto zeptal se skrytou starostlivostí. Až její ostrý výraz opadl a vyplavila na povrch něžnost. Taková něžnost, kterou vyjadřuje jen ke svým dětem.

Přesto jen zavrtěla hlavou, měla to vše docela pod kontrolou. Bashia jen taktně pokývl a věnoval se ohništi.