Díky faktu, že do jejich skromné skupinky přibyl nový cestovatel, někdo, o kom měli různorodé mínění a kdo rozhodně nezasluhuje dary, poklonu a ctihodná slova chvály; bylo dobírání Bashii z části redukované. Mohl si odpočinout, jeho psychika se zlepšila a ani hlava ho tak nebolela. Tedy, kdyby byl jako každý jiný. Ale jelikož to byl Bashia se svými zásadami, rozhodně se kýžené úlevy nedočkal.

Hlavní bavič Bunma se totiž zaměřil na Kalayu. S pomocí Kieta a dokonce i Duena, zkoušeli všechno možné, aby přilákali její očko, aby ji donutili toužit, žádat, doufat v jejich horoucí objetí plné vášně. Jako kdyby se vsadili. Což se sice nestalo, přesto nějakým způsobem soupeřili, kdo ji získá, komu se podvolí. Kdo dokáže roztát její tvrdý obličej, ostrý jako ranní mráz. Ani o královskou dceru se nestrhl na turnajích tak krutý souboj, v němž bylo dovolené vše. Úplně vše.

Kalaya však byla opravdu tvrdá jak skála. Poháněná vztekem ke svému muži, disponující bojovými schopnostmi, které si po tom, co viděli ten večer v Hemsu, neodvážil nikdo přímo vyzkoušet. Přímý dotyk byl pro mládence tabu, pokud nechtěli přijít o končetinu. Nebo hůř, o svoje mužství. Dokonce i přiblížení na jeden krok bylo velice riskantní a nepouštěli se do toho často. Vzdálenost překonávali jen v okamžicích, kdy jí nabízeli jídlo nebo pití, případně alkohol na zahřátí. To Kalaya neodmítla.

Bunma dokonce uvažoval, že je možná příliš ostýchavá. Ano, i takové věci mohou být. Že se jen schovává za svoji drsnou skořápkou, přestože je to ve skutečnosti žena jemná jak kvítko. Myslel si, že jako většině dívek, i jí bude lépe pod noční oblohou, kdy se všechny zábrany ztratí a vášeň vyvírá na povrch. Chtěl ji přepadnout ve spánku, chtěl ji hladit, zajet rukou dovnitř, aby ji předvedl jen kousek z toho, co jí může nabídnout. Už byl připraven, už se těšil. Vesnická okna jsou jak papír, nebude problém proklouznout do jiného obydlí.

Ale sotva pohnul okenicí, spící princezna vyskočila do sedu, přičemž vytáhla odněkud nožík a nastavila ho k oknu, odkud uslyšela budící zvuk.

A Bunma skoro cítil, jak mu při tom pohybu odřízla kulky.

S takovými reflexy, i jeho snaha padla a nikdy více ho nic takového nenapadlo. Dokonce se nepochlubil Kietovi ani Duenovi - nebylo se s čím chlubit. Tohle byla drsná prohra.

Bashia tak celý týden naslouchal tomu vrcholu oplzlosti, nasbíranému v celé Namasilii, a jen marně se snažil zazdít jejich řeči. Pokaždé, když něco takového provedl, přesunulo se téma na něj, ale dlouho se nedrželo, jelikož Kalaya stále seděla na koni a vystavovala svoji siluetu všem slintajícím chlípníkům. A tomu nešlo odolat.

A ještě poslední důvod, Bashia byl již „starý". Už je nebavilo neustále rýpat stejným způsobem, dostat od něj tu stejnou, naprosto lhostejnou a nezúčastněnou reakci. Ano, už je to nudilo. Ale trvalo dlouho, než do tohoto bodu dospěli.

Tímto způsobem se blížili k severu. Konečně přešli rozlehlé nivy řek, které ústily do zálivu oddělujícího Namasilii od Xetingu, a nastoupily kopce pokryté lesy a loukami. Políčka určená pro pěstování rýže řídla, jak nastupovala pole běžně posetá střapci odolnějších obilnin. Měli zatím štěstí. Jen jednou museli zůstat ve vesnici o den déle kvůli hustému sněžení, a asi dvakrát byly převrstveni drobným snížkem, avšak nic vážného a převratného. Duen neztrácel dobrou náladu, jak pociťoval ubývající vzdálenost mezi ním a Dialem. Už to chtěl mít za sebou.

Zrovna měli polední přestávku. Koně se museli napít a malá nezamrzlá bystřina proudící z vrcholu kopců nemohla být lepším místem. Bashia poplácal svého statečného oře, který mu hubnul před očima, a začal shánět dřevo na oheň. Když už si tu mají odpočinout, ať je alespoň hřeje teplo. Díky kvašené zelenině neměl o nemoci strach, ale jestli mu onemocní rozmazlený zaměstnavatel a nemoc se zkomplikuje, kdo mu dá slíbené daly?

Sanoh samozřejmě vycítil Bashiovy úmysly, ale nebylo mu po chuti mu nějak pomoci. Sedl si ke stromu a hodil kamenem po Bunmovi, čímž mu naznačil, že má prchnout.

„Co je sakra?"

„Jdi na dřevo."

„Jdi sám!" odsekl, byl rád, že ještě mluví, jak mu zimou drkotaly zuby. Sanoh se usmál.

„Zahřeješ se. A my pak také."

„Kašlu na vás, nikam nejdu!" a už si chtěl taky sednout, opodál a za kmen, aby byl mimo dosah Sanohových dalších střel.

„Jdi Bunmo," ani se po něm neohlédl Duen, ale jeho hlad rozkazoval dostatečně.

„Ale -"

„Jdi," zvýšil hlas Duen, jenž odvazoval od koně balíček s jídlem.

„No tak jo..." zasyčel Bunma, pak využil svých očí, které žhnuly více než jakékoliv klacky, aby jimi spálil své společníky na popel, a zmizel v zasněžených lesích.

Duen před sebe rozkládal rýžové placky a sušené maso, Kiet ho při tom zvědavě pozoroval. Znepokojovalo ho, jak štědré množství to skládá na umačkaný sníh, kolik toho zbývá v pytlíku.

„Nemělo by to být ještě na další dny?" optal se Duena, který se už viděl s plným žaludkem. Probuzen z představ, ostře vzhlédl na Kieta, a ten okamžitě zmlkl.

„Kdyby něco, můžeme dokoupit," dodal po chvíli s úsměvem a vyčkával na ty dva opozdilce, co měli za úkol najít pár suchých klacků.

„A Duene," přisedl si Kiet k muži v kašmírovém plášti, „co plánuješ s Bashiou?"

„Hm?" zvedl zrak Duen od kusů masa.

„Myslím tím... Víš. Znáš moc dobře, jak chamtivý jsou lidé. Co když bude chtít víc? Co když nebude vůbec chtít spolupracovat? Může vyhrožovat, jestli nás udá..."

„Ty se ho bojíš?" vysmál se Duen Kietovi přímo do obličeje. Ten si jen povzdychl.

„Nebojím se jeho. Bojím se toho, co je schopný udělat. Může ti zavařit, hodně zavařit."

„A co teda navrhuješ?" podepřel si Duen bradu a vesele naslouchal Kietovým starostem.

„Já? Já nenavrhuji nic, já jen..." tiše to zamlouval, ačkoliv oba věděli, na co přesně naráží.

„No?"

„Nebyl dobrý nápad brát s sebou znalce," nakonec vyklouzl z pomyslného sevření.

„Bez něj by to nešlo. A hele, měli jsme štěstí. Lepší už to být nemohlo. V klidu. Ať se stane cokoliv, on je to nejmenší, co nás může zajímat. Pamatuješ snad, co jsem ti tehdy řekl?"

Kietovi zajiskřily oči. Samozřejmě.

„Tak vidíš. Užívej si cesty, koukej, jako tady Sanoh, že Sanohu?" Ten jen souhlasně zabručel.

„Nalij si pálenku, vydrž to. Už se tam blížíme."

Za nimi akorát zakřupal sníh, jak se Bashia vracel k místu tábořiště. Kiet rychle odvrátil hlavu pryč, doufaje, že nic z jejich rozhovoru neslyšel. Sám byl překvapen, že ho zaznamenali, až když byl jen pár kroků od jejich zad. Není to lovec pro nic za nic, napadlo ho náhle, když si vybavil jejich první setkání. Nemohl si pomoci a vrhat na vousatého muže nebezpečný pohled, kterým ho chtěl opět svalit k zemi a zmlátit podle své libosti.

Bashia už dloubal ve sněhu místo, dokud se nedostal k čisté hlíně. Přikládal tam suché větývky a houšť, jež posbíral za tu krátkou chvíli. V takových chvílích se člověk musí dívat nad sebe, ne na zem, kde vše chytá vlhkost ze země. Dokonce měl vyhlédnutý strom, jenž to má už pár let za sebou, a nabízí tak mnoho dřeva z prasklých větví, které ještě musí nějak dostat k zemi.

A tak jen mlčky opustil muže, pokračovat v práci.

Proč muži nadále nemluvili? Jednoduché. Nebylo o čem. I Kalaya se totiž předtím sbalila, aby se jim vyhnula, a sháněla dřevo na spálení.

Bashia se již vrátil s třetí várkou ulomených větví a usoudil, že na základní ohýnek to stačí. Chvíli potrvá, než se uchytne. Na pozdější přikládání by se hodilo ještě něco najít, ale jestli tu chybí Kalaya a Bunma, a předpokládá správně, že to je také za účelem sběru dřeva, může se vrhnout na věc.

Vybral ze svého vaku kamenná křesadla, zachráněná ještě z jeho shořelého domu. Chvíli je zahříval ve svých promrzlých dlaních, jakoby cítil žár chrlící z hořících zdí. Skoro si připadal opět na místě, opět mezi troskami, opět shlížeje na mrtvá zvířata. Rychle si křesadla přehmátl a začal škrtat.

Duen vysedával ve svém největším pohodlí, nohy natažené a překřížené v kotnících, sledoval zaujatě Bashiovy snahy zapálit oheň. Zrovna si užíval chvíle, kdy s ním kůň neházel všude možně a neměl mezi stehny obří balvan. Po tolika dnech jízdy si sám připadal, že se mu mění kyčle a nejde mu srovnat nožky rovně k sobě. Aby nakonec neskončil nějak deformovaný!

A z toho důvodu nechal Bashiu si hrát, protože se mu jednoduše nechtělo zvedat. Avšak každá vteřina, dlouhá minuta rozhodovala o výsledku jeho vnitřního dilematu - je lepší být v pohodlí ale mrznout, nebo se ho na okamžik vzdát a zahřát se? S tím, jak šel čas, vyhrávala samozřejmě druhá možnost.

S povzdechem se vyškrábal na nohy, ještě stihl protáhnout své ztuhlé tělo, zatřepat jednotlivě nožkama a pomalým krokem se blížil ke koni. Po chvilce šmátrání v jeho zavazadle vylovil malou krabičku, a spolu s oslovením „Bashio" ji hodil starci.

Sotva ji stihl chytnout. Jen trhl hlavou a už to na něj letělo. Bleskovým reflexem ji zachránil před dotykem se zemí a zvědavě si ji prohlížel.

No jasně, že ho to nenapadlo dříve. Bohatí lidé si mohou dovolit sirky. Ale že se k nim měl až teď, po tolika dnech, co trávil dlouhé chvíle křesáním, to mu rozum nebral. Jen jedinkrát nebo dvakrát se toho úkolu zmocnil Sanoh nebo Bunma, a to pak už jen přišel k hořící hromádce, do níž rovnou přiložil.

Otráveně se ohlédl po Duenovi, ale ten už zase ležel, ruce zkřížené, oči zavřené, a letmo se usmíval.

Bohatý rozmazlený spratek, zavrčel a už využil vynálezu, aby vznikl oheň, a foukal do hromádky, aby malý plamínek rozvinul v jejich spásu.

Mezitím Kalaya při sběru dřeva našla zlomenou větev hned nad svahem vzniklým tokem bystřiny a pokoušela se ji urvat. Lezla na ni, skákala, zapírala se do kmene stromu. Ať byla silná jakkoliv, tohle stejně nezvládala. Dokonce ani mečem ji nedokázala useknout. Až to sama nechápala. Možná Bashia, ano, ten by to dokázal. Když ne silou, tak váhou, nebo kombinací obojího.

Otočila se a vracela zpět, s jasně daným cílem. Pamatovala si směr, nebylo to vlastně ani daleko. Stačilo se předklonit a viděla z dáli odpočívající muže. Jenže mezi ní a jimi, vyskytovala se jedna nepříjemná překážka. Bunma zrovna kropil květinky. Oklepával poslední kapičky, když uslyšel kroky a jen se nepatrně ohlédl po osobě, která ho ruší při nejsvětější chvíli.

A jaké překvapení bylo, když to byla zrovna chladná královna v nesnázích.

Skvělá příležitost! Rozsvítily se mu oči a rty roztáhly v široký úsměv. Otočil se na ni celým tělem, s rozepnutým přehozem i tunikou. Kalhoty měl stažené jen těsně pod, aby se nevystavoval příliš zimě, ale zároveň mohl vykonat svou potřebu. Ten se ani neobtěžoval si schovat svůj nástroj. Naopak s ním třásl a házel ze strany na stranu, jak udělal pár kroků vpřed.

„Co, přišla ses mi na něj podívat?" usmíval se, vypínal své přirození, opakovaně zvedal obočí, jak ji vybízel k aktu. Kalaya byla zaražena. Kdyby to věděla, vyhne se mu velkým obloukem. Ale co se dá dělat. Teďka vycouvat nemůže. A tak se jen krátce na výstavní zboží podívala, než si vesele odfrkla.

„Jestli je tohle tvoje, tak to ho do konce života raději nikomu neukazuju."

Bunma neměl čas se vzpamatovat z šoku. Z jejího komentáře ta zvedající rostlinka opět uvadala.

Ještě nikdo ho takto neponížil. Nikdo. Nikdo si z něj nedělal srandu tímto způsobem, obzvlášť tváří tvář jeho chloubě. Byla to rána na hrdosti, jeho ego bylo zdrcené balvanem.

A Bunma se rychle rozhodl. Tohle ať si nepřeje. Nenechá ji vyjít bez trestu. A jestli to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Je jedno, jak moc silná a zdatná je. Jen se zbytečně bojí, zbytečně se zastrašil. Je to stále žena, a on je muž. A nějaká žena mu nebude kecat nic do toho, jakého ho má. Chytí ji, svalí na zem, znehybní, aby se neměla jak bránit. Obnaží ji, a je jedno, jaká zima je. Jen ať odhalí svá prsa, jen ať vidí, co schovává mezi nohama! A pokud se bude vzpírat moc, sváže ji. Sváže, nebo rovnou omráčí. Ano. Takto.

Zatímco Kalayina záda rychle mizela v dáli, on si jen pohotově zavazoval své věci a vyrazil za ní. Běh ve sněhové nadílce nebyl jako běh běžný, a tak moc velkou rychlost nevyvinul. Musel ji však dostat ještě předtím, než bude moc blízko. Anebo - tak co. Jeho společníci mu bránit nebudou. Proč by měli. Sami ji chtějí ochutnat, ne? A Bashia? Ten starý chlap? Prý ho Kiet dostal tak, že se museli kvůli jeho léčení zdržet ve Viniperu. A pak ho stejně spolu zmlátili v Hemsu. Určitě se nemůže dočkat, až mu opět nadělí pár ran, a po tom všem ho umlčí navždy. Takže kdo mu v tom zabrání?

Kalaya zaregistrovala, že se za ní něco žene. A soudě podle nenávistného funění a grimasy té osoby, nežene se za ní s dobrým úmyslem.

Hluboce si vzdychla. Došla jí trpělivost se s těmi chlapy pokaždé takto vybavovat. Asi bude nejlepší si to odbýt naráz a mít zbytek cesty klid.

Ale vše popořadě.

„Opravdu to chceš takto?" zastavila se a čekala na Bunmu. Nezdálo se, že by zpomalil. Dobře, dobře. Vytáhla meč z pochvy a namířila to na něj. Teprve lesklé ostří sloužilo jako stopka, která alespoň z části uklidnila jeho rozbouřené srdce.

„Ty svině!" zavrčel, když mu bylo bráněno v jeho aktu. Kalaya však byla nemilosrdná. Natáhla ruku více, aby se špička čepele ještě blíže dostala k jeho postavě.

„Já a svině? Dobře," ušklíbla se a svěsila ruku s mečem dolů. „Ale předtím, než se rozhodneš si ze mě udělat děvku, měl bys něco slyšet."

Kalaya se nadechla, další větu zvolala na celý les.

„Všichni byste měli něco slyšet!"

Jak se její hlas rozezněl mezi stromy, odrazil se od kmenů a šířil dál, věděla i skupina u ohně, že jejich ztracená dvojka je poblíž. Bunma okamžitě ztratil půlku odvahy, když byl takto snadno odhalen. Už si nedovolil ji napadnout, ať si předtím vymýšlel výmluvy jakékoliv.

Kalaya se otočila a sešla po svahu až k mužům, následována Bunmou, jehož koutky očí byly vztekem krvavě rudé.

Duen se kousl do rtu. Zdá se, že se něco stalo. Sžehl krátce Bunmu pohledem. Aniž by věděl přesně co, dokázal si to domyslet. Nejraději by to hovado na místě podřízl.

Ale nemůže.

„Měli byste něco slyšet," zopakovala klidně a sebejistě Kalaya a zadívala se všem jednotlivě do očí. K nikomu nebyla milosrdná. Její pronikavý pohled a ostré rysy obličeje každou přítomnou osobou proměnilo v myš, jež vylekaná predátorem nutně potřebuje najít úkryt, kam se schovat a neukázat ani kousek svého ocásku.

Bashia přestal lámat větve a odhodil je stranou.

„Tak dobře, pánové," zvolala, aby se ujistila, že opravdu na sebe upoutala pozornost úplně všech.

„Chci, abyste věděli, že nic z toho, co máte, mě nezajímá," přičemž poukázala na jejich část schovanou v kalhotách.

„Takže se vystavujte, jak chcete, předvádějte se, ale jen zbytečně marníte svojí energií."

Kiet se zachmuřil a chtěl vyslovit nějakou poznámku, ale Bunma ho předběhl.

„Cože, to jsi jako na holky nebo co?"

„Ne," odvětila prostě.

„Tak přeci jen potřebuješ pořádného chlapa, ne?" pokračoval Kiet, jak hádali, v čem je problém, že jim ještě neskočila do klína. Každá žena, obzvlášť vdaná, má svého manžela po krk. Zvlášť, když je manželství domluvené a její choť za nic nestojí. Během cest už narazili na množství dámiček, které hledali něco speciálního, čímž si okořenit život. A nejen na cestách, i v samotném Adranuchu. Proto nepochybovali, hlavně Bunma, že ji získá. Ještě, když tam nadávala na svého pohřešovaného muže.

„Ne," odvětila opět.

„Možná jsi měla jen smůlu na toho, kdo by tě dokázal obšťastnit. Zkus mě a nebudeš litovat," zkoušel Bunma a zase jakoby vystrčil dopředu svoji zbraň.

„Ne," usmála se až lítostivé na ty zbytečné snahy chlapců.

Až teď Kiet naprosto zvážněl.

„To tě jako, jako vůbec?" měl totiž dojem, že už slyšel kdysi drby o nějakém muži, nyní starci, který za svůj život nikdy nepřijal ženu, nikdy nestrčil nohu do bordelu, ani jeho sluhové neroznášeli pomluvy o náhodných návštěvách cizinců - nic. Byl čistý jako papír, až se to zdálo neuvěřitelné. Bylo to neuvěřitelné, obzvlášť při pohledu na tu ženu před ním.

„Přesně tak. Jsem ráda, že jsme se pochopili. Ale vaše snahy byly roztomilé," ušklíbla se vysmívavě.

„Ale vždyť máš muže. Máš děti," Bunma se pokoušel protestovat proti jejímu přiznání.

„A?" nadzvedla obočí Kalaya, jakoby čekala něco více.

„Tak přeci nějak vzniknout museli," ušklíbl se.

Kalaya vypadala vyčerpaně. Nejen se s nimi vybavovat, ale také vytahovat všechny ty bolestné vzpomínky jejího života. Už s tím však přišla, co jiného dělat. Bylo to buď, anebo. Vybrala si to nebo. A doufala, že je to umlčí a usnadní cestu. Byl snad její výběr špatný?

Duen pozoroval od stromu. Také byl zvědavý, samozřejmě, po tolika odmítnutí nejen jeho - na počátku, ale i ostatních. Každý z nich byl svým způsobem jiný, určitě by si našla svůj typ, ale... Ne. A nějak mu její tvrzení dávalo smysl, teď, s odstupem času. Když už totiž selhala síla mládí, musel by to být Bashia, kdo by lahodil jejímu oku. A z pohledu vdané ženy, určitě by Bashia nemusel být k zahození. Působil rozumně, moudře, doteď se divil, že svých předností nevyužívá. Ale ani Kalaya, ani Bashia nevyjádřili nějakou náklonost k druhé osobě. Tedy, ne fyzickou náklonost. Žádné „napětí", kterého je svědkem na slavnostech mezi osůbkami, jež skryti za rohem před zraky rodičů spolu dělají všechno možné. Jen dvojice přátel, kteří spolu prohodí pár slov, a pak si hledí svého.

Věřil Kalayi, že mluví pravdu. A že to asi nebylo úplně jednoduché pro ni se dostat tam, kde teď byla.

Přestože nyní už definitivně padla nějaká myšlenka ji sbalit, ačkoliv té se už tak nějak postupem času vzdal; nedokázal zkrotit svoji mysl, aby ho nevystavila jednomu slůvku.

Úcta.

Pohlédl na Bashiu, jenž zachmuřeně sledoval neustálé a nepříjemné otázky dvojice, zacházející do příliš intimních detailů, o kterých žádný běžný člověk nechce mluvit.

Ksakru, zavrčel pro sebe, než se vyhoupl na nohy a vměstnal se mezi Bunmu a Kalayu. Obličejem ke svému společníkovi, zabránil mu v jakémkoliv pokroku položením ruky na rameno, a přestože se usmíval, chlad v očích byl až neuvěřitelně mrazivý.

„Měl bys dámu nechat být, Bunmo. Je vdaná, plná ctnosti. Neomrzely tě tvé snahy? Kiete, tebe také?"

Kiet jen semkl rty. Nebyl to on, kdo to na Kalayu zkoušel.

„Tak to nechte být. A jestli ho nutně potřebujete zpracovat, poslužte si navzájem," ušklíbl se na dvojku a již se zdálo, že chce opět ulehnout, když se rázem zarazil v půli kroku, jakoby si na něco vzpomněl.

„Jo, a Bunmo," načal, a muž, který doteď snad pořád zíral na Kalayu a přál si ji jakkoliv, jen ne živou a zdravou a stojící na obou nohách, se obrátil na svého vůdce.

Prásk!

Bunma se svalil k zemi, drže si čelist, která mu právě pod silnou ranou nakřupla. Do úst se mu okamžitě nahrnula krev, vytékala pootevřenými rty, špinila čistý bělavý sníh.

„Ty víš proč. A opovaž se ještě jednou!" zavrčel chladně Duen, způsobem, který nečekal nikdo z celé výpravy. Nato si promnul pěst a s úsměvem na tváři se vrátil ke svému kmenu, kde se pohodlně položil a relaxovaně zavřel oči.

Neviděl, s jakým podivením a hlavně obdivem ho pozoruje jeden starý muž.