Bylo mu jedno, jak dopadl. Jestli ležel ve sněhové pokrývce celou noc, nebo ho jeho kámoši nezradili a dovlékli na pokoj. Udělal vše, co mohl. Stal se jeho pomocnou holí, zkousl jeho neopodstatněné stížnosti a dohlížel nad jeho činy – aby opět neprovedl nic nezvyklého. Ale to bylo vše. Bashia se zajímal jen o sebe. Přesto mu to nedalo, a když brzy zrána vstal na nohy a navlékl na sebe ještě stále vlhké oblečení, jeho první kroky nesměřovaly k teplému čaji a snídani, ale ven před hostinec, zkontrolovat sníh, jestli se v něm neválí nějaké odpadky.

Neválely. I pozvracené místo bylo převrstveno novým nátěrem, který v noci stihl napadnout. Jakoby jeho včerejší výstřelek byl pouhou iluzí, kterou si vymyslel. Jen stopa, vyválená prohlubeň ve sněhu, dokazovala Duenův šílený stav.

A přestože byl Bashia přesvědčen o pravosti jeho večerních vzpomínek, opět o nich musel pochybovat. A to dost vážně. Opravdu mohl jen udiveně koukat před sebe, když po pár hodinách po snídani sešel Duen dolů, jako nový, nesoucí auru urozeného učence, zářící svěžestí jak orosené jahody.

Nepovšiml si Bashii, sedl si k osamocenému stolu, jelikož právě on byl první z celé jejich skupiny, kdo vstal. Ještě nějaký moment udržoval úsměv, věnovaný hlavně pracovitým pomocnicím paní hostinské, než po celé věčnosti uvolnil obličej a jeho tvář na moment zachvátilo soustředění. Sevřel k sobě obočí, rty pevně sepnul v přímku. Hleděl neurčitě na stůl, jako by se tam nacházely odpovědi na jeho starosti, ale u Ilaie nemohl ani za mák rozluštit znaky, jimiž byly napsané.

Podepřel si bradu, oční víčka mu padala dolů, ale jelikož byl v dostatečné vzdálenosti, Bashia si ničeho nevšiml.

Sám nečekal, že bude tak brzy vzhůru. Prostě otevřel oči, sotva slunce vyšlo nad obzor. Chtěl se válet na matraci sem a tam, dokud nebude oběd, ale jakási zodpovědnost vůdce skupiny ho vytáhla na nohy a donutila něco dělat. Alespoň ho obešla nevolnost, včerejší vyzvracení přeci jen hodně pomohlo.

Před něj padla miska jídla.

Dobře, možná to přeci jen zakřiknul. Nějak nebyl schopný zvednout lžíci a pustit se do ní, ačkoliv věděl, že tohle mu pomůže ještě víc.

Hleděl na divnou hladinu té břečky a nakrčoval nos. Něco páchlo, něco hodně páchlo. Vsadil by se, klidně o svůj život, že použité mléko nebylo čerstvé. Sice chápe, že v zimě to nemusí tolik vadit, chlad konzervuje potraviny a udržuje čerstvost násobně déle, ale čeho je moc, toho je příliš, a tohle mléko muselo být podojeno minimálně dva měsíce zpět.

Tak toto rozhodně nebude jíst!

A jak ji od sebe odstrčil a pohledem kontroloval, jestli si toho gesta někdo nevšimnul, narazil na známou tvář, jež se doteď hodlala skrývat ve stínu.

Jeho rty se roztáhly v úsměv a už vstával na nohy a zanechal za sebou jídlo – klidně pro někoho jiného.

„Bashio! Jak ses vyspal?"

Jen to ne, prosím, převracel očima v duchu Bashia, jemuž se nepodařilo vyhnout se Duenově pozornosti. Co čekal, už byl mnohokrát svědkem toho, jakým pozorovatelem tento mladík je, přestože na sobě nedává nic znát.

Jak se usadil naproti, do Bashiova zorného pole se dostávaly detaily, které byly z dálky skryty. Jako jsou dva šedofialové mráčky pod očima, opuchnutá oční víčka, samotné oči, které nikdy předtím tolik neztělesňovaly ty zakalené akvamaríny z jeho pásu. Dokonce nerovnoměrně přerozdělené vlasy, které si pod náporem únavy ještě ráno přeplétal, aby nevypadaly jako kupa slámy. Vzhledem k jejich světlým odstínům, toto přirovnání opravdu není od věci.

Bashia toužil něco říci, upozornit ho na to, svým způsobem ho vyděsit a vysmát se mu, obzvlášť když věděl, jak moc si na vzhledu zakládá. Ale nebyla to jeho věc, a tak jen potlačil úšklebek a pokračoval mlčky v jezení.

„Ty to můžeš jíst? Chutná to jako břečka hoven ze stájí," opět nakrčil nos Duen a odvrhl zrak od té zkázonosné kaše.

Ještě aby ne, po včerejšku ti nebude chutnat nic, sjel ho káravým pohledem Bashia.

„Ale když ti to chutná, dobře... Každopádně, Bashio, vůbec jsem netušil, jak moc zlý ty vlastně jsi!" vybafl na něj, sledoval ho svým lstivým pohledem.

Co zase vymyslel? Bashia si strčil lžíci do úst.

„Tys mě tam včera nechal! Válet se ve sněhu, ublíženého, bezmocného, copak to se dělá?"

Že nezmínil opilého, Bashia měl dnes obzvlášť mimořádnou chuť všechno komentovat.

„Tak proč jsi se tam válel?"

„Říkal jsem bezmocného. Může bezmocný něco dělat?"

A kdo si tu bezmocnost navodil? Zakroutil Bashia hlavou.

„Kdyby nebylo Kieta, který se šel vychcat, stalo by se to mým hrobem!"

Bývalý lovec potlačoval smích z jeho dětinského chování. Kolik může Duenovi být? Dvacet pět, možná? V jeho věku... No, určitě nedělal takové scény. Ale také neměl tolik tváří, jako právě Duen z rodu Ran. Stačila mu jedna, upřímná, bez přetvářky. Nebo nyní bohatě stačila. Zatímco on, ten muž přes stůl, si je měnil častěji než spodní prádlo. A už jen to si Duen musí měnit často, s tím, jaký má charakter.

Poklidně usrkl čaje, aby zkrotil své koutky úst, které naštěstí rychle opadly.

Nechal toho muže před sebou brblat ještě nějaké minuty, než odložil prázdnou misku a pohlédl na dveře hostince, odkud právě přišla dvojice cizinců. Jejich pláště byly poprášené sněhem, a když se soustředil na pohled z okna v dáli, padající vločky snadno rozeznal.

Duen zaregistroval, kam odplula jeho pozornost, a dokázal si snadno vyvodit závěr, ke kterému ten starý muž přišel.

„Tak co, nebude lepší zůstat ještě den?" mrkl sugestivně na Bashiu s určitým vítězstvím na tváři.

„Vánice by měla ustát odpoledne," odvětil prostě Bashia, zatímco nadále sledoval padající sníh.

„Měla by? Bashio, Bashio. Já nebudu riskovat svůj život kvůli tvému měla by. Buď jdeme, nebo ne. Vyber si."

Bashia se na Duena vážně zadíval. Jeho obchodní společník opravdu vyčkával na rozsudek, který měl každou chvíli padnout a který rozhodne o tom, jestli se mají chystat, nebo mohou vyložit nohy na stůl ještě na jeden den.

Možná by to stihli, možná ne. Jenže vzhledem k tomu, že netuší, co je může po cestě potkat, a mít na krku čtyři rozmazlené boháče je zátěž už sama o sobě, Bashia nakonec vycouval.

„Až zítra. S rozbřeskem."

Duen pokývl hlavou.

„Ale již dneska můžeme nachystat věci."

„Můžeme? To řekni Sanohovi, on je většinou chystá. A hele, už sem jde!"

Pravda. Sotva Bashia vzhlédl od stolu, už jejich skromnou společnost doplnil Sanoh, kterému opět na hlavě sídlilo legendární ptačí hnízdo. Mohly za to jeho vlasy, které se hodně vlnily a kroutily, a pokud je sám pořádně nesepnul, dělaly si jednoduše, co chtěly. Proto každé ráno a večer při dovádění vypadal stejně, lišil se jen pohled v očích – vždy chladný a jen večer rozdováděný.

„Koukej, Sanohu, tady podle Bashii bychom už mohli zítra ráno vyrazit," žďuchl do něj hravě, ačkoliv jeho otravnost po ránu nebyla přijata stále spícím Sanohem moc dobře. Musel si promnout obličej, aby se probudil a vzpamatoval, a pak jen mlčky přikývl.

„Je to jistý?"

„No, Bashio, je to jistý?" Duen se na lovce usmíval, ihned ho zatáhl do svých her.

„Ano."

„Bashia chce nachystat věci už dneska, zvládnete to?"

„Budeme muset," semkl rty k sobě Sanoh, nějak stále nevnímal, co mu bylo řečeno. Spíše mu vadily dva prameny vlasů, které mu neustále padaly do obličeje.

„Skvělé! Kietovi to řeknu já, ne že bude spát do oběda, jinak ho z té postele sám vykopnu!" nejprve zvolal nadšeně Duen, než se sám zarazil a obrátil se na Bashiu.

„A je nutné vyrazit tak brzo? Nešlo by... si trochu pospat?" doufal, že jeho koketní, úlisný pohled, kterým sklízí úspěch u mládeže všech typů i pohlaví obměkčí tvrdé srdce lovce. Samozřejmě, že doufal marně.

„Ne. Nevíme, co nás ještě potká. Měli bychom se snažit dostat až do Larnu, a i tam se můžeme objevit až po setmění. Měsíc však dorůstá a nebe po vánicích bude čiré. Ideální na cestování," vysvětlil Bashia a i idiotovi bylo jasné, že neuposlechnout ho by neslo špatné následky. Ano, období na cesty nebylo nejlepší, to si uvědomoval čím dál více i vůdce celé skupiny. A tak, místo dalších ubohých snah, navázal otázkou, která nebyla od věci.

„Cesta do Dialu, jak velký máme náskok?"

Tohle byla dost komplikovaná otázka, nesnadná, na kterou nejspíš neexistuje odpověď. Ale Bashia se přesto snažil, zamyslel se a drbal si vousy, jak v duchu počítal všechny proměnné, vzdálenosti, plánované zastávky mezi a náročnost terénu. I tak nebyl schopen podat uspokojivou odpověď.

„Týden? Možná dva?"

Duena jeho slova překvapila, ale ne v pozitivním slova smyslu. Chtěl vymámit lepší předpověď, která by je uklidnila, odlehčila starost, aby mohli putovat ve stejném manýru, jako doteď. Ne jako nabručení dědci honící se s větrem o závod, jež nikdy nemají dost času. Duen měl vždy dost času, jen poslední měsíce... Se to trochu změnilo. Ale aby byl utlačován časem ještě více, zrovna, když si mohl na chvíli vydechnout – nebyl zrovna povzbuzen.

„Míříte do Dialu?"

Jeho jakákoliv reakce byla zazděna hlasem, jenž zazněl nad jejich hlavami. A ne jen tak ledajakým hlasem. Až příliš známým, vyvolávající emoce – jaké, to už závisí od jednotlivé osoby.

Kalaya se usadila obkročmo přes lavičku, hned vedle Bashii. Tentokrát bez norkového kožichu, ale ve svých černých mužských šatech, podepřela si hlavu a podezíravě hleděla na muže u stolu. Vlasy měla stažené vzadu do drdolu, na nějaké pletení copánků se mohla vykašlat, podobně jako Iaza. Nepotřebovala budit dojem. Potřebovala najít muže, který ji zradil.

„Oh, šla by si ráda s námi?" zdvihl obočí Duen a na ženu se příjemně usmál. Pro Kalayu spíše nepříjemně.

„Ne. Ráda ne."

„To mě bolí. Ale napadá mě několik způsobů, jakými ti tu cestu zpříjemnit," mrkl tak oplzle, že i Sanohovi se chtělo z toho hodit šavli.

„Tohle nemá smysl," zamumlala a rozzlobeně vstávala, s některými lidmi se prostě nedá vyjednávat.

„Zadrž," zachytil její oděv Bashia, natož se na Duena zamračil způsobem, který vyvolal věčnému záletníkovi mráz po zádech. Sám byl překvapen, že to bylo možné. Ale dlouho nad tím nedumal. Otřepal se, jak rychle to jen šlo, a jeho flirtující já si dalo na okamžik pauzu.

Zhluboka se nadechl, než najel na vážnou notu.

„Ano. Dial. Nabízel jsem ti doprovod, nepamatuješ? A myslel jsem to vážně," potlačil chuť na ni mrknout. Opravdu na ni chtěl mrknout, ani ne on sám, ale jeho tělo, zvyklé házet všechna gesta už automaticky. Ale jelikož Kalaya opravdu vypadala, že ji jejich cesta zajímá, rozhodl se být poslušný.

A ono se to vyplatilo. Žena se usadila zpět, ale pořád jen obkročmo, aby mohla každou chvíli vyskočit na nohy a utéci pryč.

„Míříš tam také?"

Na to žena neodpověděla.

„Nějaké stopy?" zašeptal Bashia, a teprve poté slabě kývla hlavou, čímž dala najevo svůj souhlas.

„Tak to je skvělé! Můžeme cestovat společně!" zvolal nadšeně Duen. Jeho šance ji získat se mu právě mnohonásobně zvětšily. Kalaya ale nadále váhala, její obličej tvrdý, jak pochybovala o tomto návrhu. Ne, opravdu s nimi nechtěla cestovat. Ale nebyla naivní, nepřeceňovala se. To zase ano.

„Nemusíš se bát, budeme se o tebe starat jako o princeznu, půjčíme ti našeho nejlepšího koně, položíme svůj život za tvoji ochranu; ani se nenaděješ a budeš v Dialu."

Sanoh nevěřícně hleděl na Duenovy rty – jak jen mohou vyslovovat ty sračky s takovou lehkostí?

„Koně mám, takže si svou starost schovej pro sebe. Jen jsem se ptala," snažila se to zamluvit. Nikoho však nepřesvědčila.

„Jen nebuď stydlivá. Jsme čestní muži, nedovolíme si vztáhnout ruku na vdanou ženu, že ano, Sanohu?" mrkl na muže po svém boku, který se jen zhluboka nadechl. Jako by byl on ten největší nenažranec z jejich skupiny. To Bunma většinou tahá ženy do postele i přes jejich protesty, co on? Nic však neříkal.

„A k tomu nebezpečí po cestě, je lepší na sebe navzájem dohlížet. To myslím upřímně."

„Duen se možná chová zbrkle, ale své dohody dodržuje. Do Dialu je to ještě dlouhá cesta, a nejen počasí nám může zkřížit cestu. Jestli tam míříš, měla by ses k nám přidat," přidal se tiše Bashia, který z objektivního pohledu také usoudil, že spojení jejich sil bude Kalayi jen přinášet výhody. Za chování mladíků zodpovědnost vzít nemůže, ale pokud to bude nutné, ochrání ji. Sice neví jak, jelikož sotva někdy držel meč v ruce, pokusí se. A Kalaya je silná žena, ta ochranu potřebovat nebude.

Pokud však narazí na bandity, mít o bojovníka navíc, ještě takového, jaká je Kalaya, se jim bude nehorázně hodit.

„Přesně! Přesně tak! A když se ti nebudou naše služby líbit, můžeš se kdykoliv odpojit," dodal Duen se zářivým úsměvem poté, co blikl očima na Bashiu. Cože to říkal? Úcta? Otevřít se? Pomohly mu tyhle kraviny získat její důvěru? Asi ano, jinak by žena nekývla hlavou.

„To zní fér. Snad to bude později než dříve. Ale jestli na mě něco zkusíš, ty nebo tví společníci, věř mi, že někdo tu skončí bez končetin," hrozila hrubým hlasem, jenž nepotřeboval být hlasitý, aby vyvolal v obou mladících husinu. Ano, i Sanoh se nervózně ošil, ačkoliv jeho svědomí bylo čisté jako zrovna padající sníh.

Když se Kiet a Bunma dozvěděli o přírůstku jejich skromné skupiny, reakce byly rozpačité.

„Ona souhlasila?" divil se upřímně Kiet, než byl umlčen Duenovým pohledem.

„To je fajn. Žena na cestě? Beru. Stejně se budeme zase nějakou dobu zastavovat jen po vesnicích, ne? Potřebujeme nějaké rozptýlení," zvesela se usmíval Bunma. Jeho spodek se už netrpělivě chvěl.

„Až po mně, Bunmo," zazubil se Duen na společníka.

„Cože? Koukej, jen ze Sittu do Hemsu to trvalo přes týden. Přes týden jsem byl opuštěný. Ti vesničtí ptáčci sice hezky štěbetali, ale po večerce se rozlétli pryč, do domovů, a mně zbyla jenom rýžová v ruce. Ano, tady sice něco bylo, ale na jak dlouho? A mám pak čekat, až si ji ukořistíš? Po tom, co jsem viděl, spíše vlítne do mé náruče než k tobě."

„Ještě se uvidí," mrkl Duen a otočil se pryč.

„Duene!" prosil Bunma, ale jenom se setkal s hrdě vypnutými zády vedoucího výpravy. Kiet na něj bokem pohlédl.

„Jako bys ho neznal," pravil a odešel se chystat.

Druhý den ráno už Basha vyčkával v hale. Byl mezi prvními, kdo vstal. Zkontroloval počasí venku – sice vládl opar a nebe stále nebylo vidět, přesto měl dobrý pocit. Zem narostla o další čísla sněhu. Alespoň si děti měly s čím hrát. Jejich nahrabaná kopka opodál, měřící přes metr a půl, se mohla zase zvětšit a sloužit pro klouzání, nebo pro jednoduché skákání do měkkého. Také by si tak rád hrál. Ani nevěděl, jestli někdy měl tu možnost.

Brzo nato se k němu přidala Kalaya. V ruce svírala norkový kožich, na jejím pase přibyla pochva s mečem. Bashia měl na jazyku otázku, ale úspěšně ji spolkl, když si všimnul jejího kamenného obličeje, naplněného nechutenstvím a odporem. Možná se rozdělí přeci dříve než později. Nebo je to způsobené vzpomínkami na jejího muže?

Otázek bylo plno, ale pouze těch nevyslovených. Stůl byl tichý jak zimní les.

Překvapivě mladina dodržela slovo. Opravdu vstala dříve, než je pro ně obvyklé „dříve", a již stáli před hostincem a drželi otěže koní. Naštěstí je jejich únava okradla o slova, která by v takových situacích běžně padala, a Bashia se po dlouhé době dočkal vysněného klidu.

Ne nadlouho.

Sotva zašli za ulici, Duen se rázem rozpomenul.

„Hej, kluci, vydržte. Musím si dokoupit střívka."

„Vem mi také!" zvolal na prchající postavu Bunma.

„Střívka?" nezadržel otázku Bashia, jelikož za svoji obchodní historii si není vědom o žádných střívcích, které by byly prodejné. A hlavně, žádané Duenem. Jasně, z některých střívek a šlach se vyráběly struny barvitých tónů, každá svým způsobem originální, a to procedurami, jež jsou přísně střežené. Ale Duen na nic nehraje, pokud ví. A o to divnější mu byl jeho požadavek. Chce nakoupit domů? A co Bunma, k čemu budou zrovna jemu?

Jeho myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem, než kudy vedla cesta za odpovědí. A to samozřejmě kluci vycítili. Tak si Kiet jen posměšně odfrkl, zkřížil ruce a nakročil k starému lovci.

„Jo, střívka. Každý chlap, i panicové, s sebou nosí střívka. Nebo tos to se svou ženou nikdy nedělal?" Bunma se v pozadí celou dobu chichotal, zatímco Bashiovi skutečnost docvakávala jen velmi pomalu. „Ale chápu, pokud se ti nedokáže ani postavit, nějaký střívko ti může být zbytečný. Chudák ženuška!"

Bashia jen zkousl svůj vztek, svoji chuť Kietovi jednou pořádně praštit, protože věděl, že by opět skončil indisponovaný. A před cestou se musel šetřit. Musel si střežit zdraví, ládovat se fermentovanou zeleninou a hlavně – vyhýbat se bojům. Pokud ještě jednou neovládne své emoce, nebude mít ten luxus si poležet v hostinci, v teple a suchu.

A taky už dávno není ten mladík, který si mohl dovolit vše.

Přišlo mu, jako kdyby byl spoutaný. Tento pocit spoutanosti měl i ve Viniperu, i v období, kdy se cítil nejvíce volný.

A Bashiu rázem zasáhla otázka.

Bude vůbec někdy volný?