„Bashio!" mávala žena na starého lovce již zpoza dřevěného plotu. Hnala se jak vichřice, sukně jí divoce třepotala, avšak místo elegance mladé dívky se nesla těžce jak kůň. Díky otřesům země očekával Bashia její příchod již dlouhou dobu předem.

Zasekl sekyru do pařezu a dotáhl si uzel pláště na pravé straně svého boku, kdyby náhodou. Už je z toho unavený, nemůže ani v klidu narubat dříví.

„Co se zas děje? Hlavně opatrně, ať nezakopneš," opomenul postarší ženu, která statečně zdolala branku a už dohupsávala k lovci. Její obličej byl rázem rudý jak lesní jahody, během i poznámkou, kterou si vyložila až příliš osobně, a tak se začala culit a tlačit k sobě prsa, aby jí více vynikl již tak obří výstřih. I plášť měla jen koketně přehozený, aby svoji přednost v žádném případě nezakryla. A je jedno, že se blíží zima.

Ale to bylo vše, co mohla udělat. Doma na ni čekal manžel a děti, přesto Bashia...Takový opálený muž s tím pravým vyzrálým obličejem, jemuž vrásky jen přidávají na mužnosti a přitažlivosti! Ty jeho oči, které jsou jak hladina jezera odrážející stromy kolem! Vlasy stažené dozadu připomínají vlákna bavlníku a krátké vousy zas chmýří rákosí prorůstající mokřadu. Na rozdíl od jejího povaleče má ramena širší než místní bystřina a krásně úzký pas, který by ihned sevřela, po němž by šplhala až... Prostě, ten by nebyl žádné ženě lhostejný.

„Bashio, ty jsi tak hezky pozorný," a tak koketně zamrkala, ale na jejím širokém a placatém obličeji ty mrky jaksi ztratily svůj efekt. Lovec si založil ruce do boku a jen si povzdychl.

„Ach, Bashio, ještě jsem se ti pořádně nepoděkovala za to, jak jsi mi pomohl s tím zatraceným koněm! Co bych já teď dělala! Jestli bych vůbec žila!"

„Řekl jsem, že to není třeba řešit," snažil se to utnout a vyhnat ji co nejrychleji. Otravná ženská.

„Ale já nemohu zapomenout na tvoji odvahu, jak jsi riskoval svůj život kvůli mně... Přijmi alespoň tento dar," už strkala balíček v šátku do lovcovy náruče, respektive s ním šťouchala do Bashiovy hrudi, jelikož ten odmítal zvednout ruce a převzít ho. Nakonec ale s povzdychem šátek uchopil a jen semkl rty.

„To není jen ode mě, ale i od mého muže, jako vyjádření jeho vděku," usmála se žena, očima blikala z balíčku na obličej Bashii a zpět. Ten však jen v duchu zavrtěl hlavou. Jak znám jejího muže, ten byl spíše naštvaný než vděčný, že jsem uklidnil toho koně.

Balíček byl těžší, než očekával. Snad to opět nebudou sady pálených misek, darovaného nádobí má již plnou skříň a sám přemýšlel, že by to sbalil, jel daleko a všechno prodal. Aspoň by získal pár dalů do kapsy a nemusel by se tak nahánět v lesích a chodit na několikadenní lovy. Možná by si konečně dopřál odpočinek. Jeho záda a kolena již po něm volaly. Ale bohužel, zatím to nejde. Naopak se zdá, že na tom bude ještě hůř.

Položil balík na špalek, žena nadále stála na místě a nezdála se, že by chtěla jeho pozemek opustit. Tak co ještě má na srdci?

Když se začala nervózně ošívat a očima bloudit po okolí, začal tušit, s čím přijde teď. A nemýlil se. Stačilo zalovit v kapse vrstvené sukně a již mu do rukou vklouzl další dárek, ačkoliv tentokrát nevyužitelný. Neprodatelný. A naprosto nechtěný.

„Víš, že já tohle nechci," chtěl jí vrátit vyšívaný kapesník zpět, ale tomu se žena šikovně a zkušeně vyhnula.

„Bashio, nebuď tvrdohlavý. Nejsi nejmladší, ale jsi svobodný a sám. Žiješ tu s námi už dva roky, je na čase, abys přijal ženu a založil rodinu. Ještě není pozdě. A Lyla -"

„Lyla? Vždyť ta sotva začala dospívat!" rozzuřil se Bashia o to více, když mu zase podstrkovala svobodné a mladé dívky, hrála si na zkušenou dohazovačku, přestože to byl všechno jen plán, jak dívkám zachovat hrdost a čest. Jenže Bashia se nemůže nakopírovat a vzít si každou dívku v očekávání, pro kterou rodina nemůže sehnat muže. Nemůže je zachránit. Nechce je zachránit. To prostě nedokáže. Proč by to měl dělat?

A navíc, co když? Co když se opravdu stane zázrak a na prahu jeho dveří opět stane jeho žena a děti? Jak by se tvářily, kdyby spatřily kojící holčičku s dítětem v náruči? Co by tohle byla za vizitku - komu by zničil život pak? Už tak je rád, že vůbec žije, že si shromažďuje dal od dalu na další cestu, aby mohl opět projít křížem krážem celou zemi, dokud je nenajde.

„Bashio, no tak," poplácala ho po ramenu, „Lyla je milé děvče, velice šikovné. Dokáže se starat o domácnost, je nadaná ve výšivce, určitě s něčím budeš moci jít na trh. Její rodiče plně podporují tento návrh, dokonce jsou ochotni dát velké věno, pokud si ji vezmeš, hm?"

Velké věno...

Popravdě, trochu to Bashiu lákalo, kdyby netušil, že v tom musí být nějaká skulina, nějaký zádrhel.

Měl by dost peněz, alespoň na nějakou dobu, dokud... No jo, musel by zaobstarat to malé dítě, nenarozené, bez otce, jelikož se prostě něco stalo a ta mladá holka na to teď doplácí. A doplatí na to zničeným životem po boku Bashii, který už dávno není mladíkem, jaký by měl stát po jejím boku, ale mužem, který by mohl být jejím otcem. Ne, spíše starším strejdou, pokud se nemýlí, tak i Lylin otec je výrazně mladší než on sám. A její rodina že souhlasila? To chce, aby se brzo stala mladou vdovou? Nebo o co jim jde?

„Ne, opravdu ne," odolal a vrtěl hlavou, strkal kapesník zpět ženě rádoby dohazovačce.

„Bashio. Poslechni mě. Už tu za tebou chodím celkem dlouho. Tolik dívek jsem ti nabídla! Proč je nepřijmeš? Stále hledáš rodinu? Kdyby žila, bude se po tobě stejně shánět, jako ty po nich. Ale ani jednou obchodníci nezmínili nic. Naopak, tvá slova skrze ně doputovala do všech koutů Namasilie a -"

„Mlč."

„Nebudu mlčet, snažím se ti tu vtlouknout trochu rozumu do hlavy!"

„Nepotřebuji to. Nepotřebuji ženu."

„Je příliš mladá? Můžu pozjišťovat, jestli nejsou nějaké starší vdovy v okolí Viniperu, co shánějí ženichy, ale sám víš, že mladší je přece pro muže lepší, ne?" mrkla na něj, inklinující typickou mužskou nenasytnost po ženském těle, nejlépe těle panen nebo dívek s kůží jako samet.

Jenže Bashia takový nebyl. Občas, když ještě byl na cestách, lákalo ho strávit noc ve společnosti tepla dívky, avšak to bylo vše. Zdálo se mu to cizí, navíc ho hnal pocit provinění. Nebylo to správné. Tušíc, že někde tam na něj čeká rodina, nedokázal se nikdy plně ponořit do tohoto typu dovádění a odešel raději dříve, než to mohlo zajít dále.

„Nepřidělávej si starosti," nadobro se zbavil kapesníku a žena ho váhavě strkala zpět do kapsy.

„Kdyby sis to rozmyslel..."

„Je to definitivní," odvětil odhodlaně a ze srdce mu spadl obří balvan, jakmile si zachoval svoji prozatímní svobodu.

„Jak myslíš," zašpulila rty žena, ale i po odbytí si druhé záležitosti, odmítala opustit skromný Bashiův pozemek. Toho si lovec nevšiml, už zase uchopil rukojeť sekyry a chtěl přeložit dar na zem, ať mu nezavazí, ale absence štěrchání kamínků ho zasekla v pohybu, a tak jen tázavě vzhlédl na ženu.

„Ještě něco?"

„Já jen, jestli náhodou... Syn bude mít narozeniny, víš, a chtěli bychom -"

„Nemůžu, to přece víš. Jednou ti tu prodám zajíce a co z toho, brzo tu bude stát řadu celé město! Navíc, teďka si vše vyprošuje starý Sederik. Už mi dal dopředu znát, že brzo tohle skončí."

„Co skončí?" zeptala se lehce tupě, zklamaná z odmítnutí.

„Lov zvěře již bude omezen na pouhé ptactvo. I zajíci už budou pouze pro ty vyšší," ušklíbl se otráveně Bashia a k tomu prokroutil očima.

„Ale! Ještě to neplatí, ne? Bashio, prosím, dám ti tolik dalů, kolik budeš chtít!"

Starý lovec jen zakroutil hlavou, připraven opustit svůj dvorek, i přes rozdělanou práci, jen aby se vyhnul té vtíravé babě.

„Budou se ti hodit. Když nebudeš mít odběr masa, co hodláš pak dělat?"

Dobrá otázka, kterou si lovec již několikrát položil. Nemusel nad ní naštěstí dumat příliš dlouho. Již se sdělením té nové skutečnosti mu Sederik zároveň nabídl místo ponocného. Bashiova pevná stavba těla, která dělá dojem, že je silný, přestože jeho bojové schopnosti zatím nikdo nevyzkoušel, mu už pár směn přinesla. Trochu více jak pár. Přivýdělek se mu vždy hodil. Čistě z lovu žít nemůže, a přestože se snaží si vše zaobstarat sám na svém skromném statku, život je krutý a odvod měsíční částky provádí tak tak. Když vezme místo ponocného, které mu Sederik nabízel, vyřeší se mu část problémů. Únavu už nějak zkousne. Musí.

Takže přestože ho trochu zašimral nervozitou žaludek, nepřikládal tomu větší váhu, upokojen touto představou.

„Poradím si," pravil, čímž zakončil tuto debatu, snad, definitivně.

„Bashio..." povzdychla si žena, ale muže neobměkčila.

„Zvládl jsem to předtím, zvládnu to teď. Dík za starost, ale není to tvoje věc. A teď, když mě omluvíš," netrpělivě nadzvedl obočí a dal dostatečně najevo, že by měla opustit jeho pozemek a již se nevrátit - alespoň ne během dneška.

A to už bylo opravdu jasné znamení, které pochopila i tato starší žena a pomalu se otáčela, na odchodu, přestože neodolala neustálým pokukům po statném muži, jehož vrásky a občasný šedý vlas mu dodávaly akorát ten správný šmrnc.

Zraje jako víno, zavrtěla zklamaně hlavou, jelikož tohle víno neochutná ani ona, ani žádná z dívek, které mu celé roky dohazovala.

Konečně, když se postava ženy ztratila mezi kmeny stromů, popadl Bashia dárek a necitlivě jej rozbalil. No jasně. Keramické talíře proložené šátkem. Pravděpodobně koupené od obchodníků z východu, na základě stylu malby a vzoru na okrajích. Hnědé silné tahy a okrové tóny odrážející atmosféru v horách plných skal a písku - to se nedá splést. Kvalita střední. Vyšší se nedala ani očekávat, paní kupující ani její muž nejsou úplně kulturně vzdělaní, aby dokázali tyto detaily odlišit. Ale to by člověk chtěl hodně, něco takového zde nelze očekávat.

Lovec si povzdychl a tahal ty pláty do chalupy, doufal, že ve skříňce ještě pro ně najde místo. Opravdu by se měl domluvit s kupci, až pojedou okolo, jestli by alespoň za pár dalů neodlehčili jeho kuchyňce. Ale hlavně nějak nenápadně. Vklouznout k nim a ve stínu vozu si promluvit. Nemuseli by ho hned odmítnout. Nechce toho moc, jen se těch šílených talířů zbavit.

Jestli ho paměť nešálí - což překvapivě na jeho věk fungovala až na výjimky velice dobře - měli by přijet následující týdny. Jejich poslední návštěva před nadcházející zimou. Někde má už připravený seznam věcí, které od nich potřebuje koupit, a tady ve městě jsou těžko k sehnání. Snad se mu to povede. A když ne, ještě v průběhu dalších měsíců by se měli zastavit jiné obchodující skupinky. Jenomže s nimi smlouvání již nebude tak jednoduché.

Každopádně, není to tak, že by byl Sederikovou předzvěstí nějak překvapen nebo zničen. Dalo se to očekávat, a nyní jen vyčkával, až přijde oficiální dekret a zákon přijde v platnost. Jako drobný, bezvýznamný lovec se živil, protože neměl jinou možnost. A jestli luk a šíp nahradí rohem a mečem, s nímž umí maximálně vykuchat zvěř, to už je jedno. Jakmile mu to přinese daly na provázek, nemůže si stěžovat.

O to jediné mu jde.

Doštípal dříví a složil oštěpky ke zdi stodoly. Už ji měl téměř celu zakrytou, a ještě více má schovaného uvnitř. Naštěstí mu zbylo hodně z minulého roku a dnešní práce je pouze doplněk do budoucna, kdyby byl zaneprázdněnější a neměl by na to čas. Uvidí, jaké zprávy se k němu ještě donesou, ale pomalu se část něj smiřovala se skutečností, že tady nejspíše stráví další roky. Optimismus, jestli vůbec nějaký v sobě choval, ho již definitivně opouštěl.

Zavřít slepice do kurníku, postarat se o kozy a ovce. Setmělo se, aniž se nadál, a už vysedával u dubového stolu při tlumeném světle plamenu svíčky, poslední svou energii využíval na svůj koníček a další druh přivýdělku, o kterém nemá ponětí ani ta žena, která mu již druhým rokem dohazuje všechny těhotné a ovdovělé ženy široko daleko.

Únava na něj doléhala, již není nejmladší a namáhat v tom přítmí své oči ho o to více vyčerpávalo. Nebyl schopen udělat tolik, kolik si myslel. Ale jindy na to čas bohužel nemá. A tak si jen promnul oči a pokračoval v té titěrné práci. Avšak jedno zívnutí následovalo další, obraz před ním se mu rozostřoval.

V balíčku nadávek si utíkal opláchnout obličej ledovou vodou přímo ze studny, aby dokázal vydržet alespoň do splnění dnešního předsevzetí.

Druhý den se probudil s hlavou na stole.

„Usnul jsem?" zeptal se, přestože mu nikdo odpovědět nemohl. Dlaněmi plných mozolů si promasíroval obličej, než se ironicky zasmál sám pro sebe. Jasně že usnul. Jak jinak. Opravdu už nemá tolik energie, co dříve. A svědkem mu mohou být záda, která po včerejším roubání dříví zavrzala a odmítala se narovnat.

To bude dnes špatný den.

Bolest nebolest, denní rutina ho neminula. Smažená vejce na snídani si mohl dát až poté, co se postaral o svůj skromný statek a vejce vlastnoručně slepicím ukradl.

Dneska se měl vydat na zajíce pro Sederika. Měl by si tento poslední výlet do lesů užít co nejvíce, ale v jeho momentálním stavu se naopak těšil, až už nebude muset trpět při výšlapech do kopců a dlouhých hodinách hledání stop, které snad pochytí co nejdříve. Tentokrát nebyl s nikým domluven, nesmí si dovolit tedy strávit noc pod hvězdnou oblohou - kdo se mu pak postará o zvířata? A jestli dnes nic neuloví, tak ho Sederik sežere.

Nachystal si vodu do měchu, zabalil pár rýžových placek ještě ze včerejška, přehodil přes sebe kožich a popadl svůj luk. Byl připraven vyrazil, alespoň co se týče vybavení. Po včerejší noci se však moc necítil a ani ranní obstarání zvířat ho příliš neprobudilo. Hodil do sebe dva loky vína, schovaného pro situace nejvyšší potřeby, a už se jen naposledy obhlédnul po svém skromném pozemku obsahující pouze drobnou dřevěnou boudu o dvou pokojích, přistavěnou stodolu, kůlnu a chlívek.

Musí se do večera vrátit, to je jisté.

Opouštěl svoji domovinu a hnal se do lesů, které zná jako své boty.

Suché listí zkroucené do prapodivných tvarů mu šustělo pod nohami, připomínalo hejno krys utíkající před nebezpečím ve formě jeho pevné nohy. Odkopáváno na stranu, zachyceno o jejich již mrtvé sourozence, hnijící přilepené na půdě. Vůně tlejícího dřeva a podhoubí hub se nesla vzduchem jak mor, nešetřila nikoho. Pronikala ostře do nosních dírek a škádlila cestovatele, připomínala mu, že zima se již blíží, že klepe na dveře. A že pokud si cestovatel nenajde teplý úkryt, bude s ním brzy konec.

Bashia byl na cestě už dobrých pár hodin. Vzhlédl nad sebe. Neviděl nic jiného než kostlivé pařáty stromů, vysušené jak ty starce, křížící se všemi způsoby, avšak nijak, aby ho ochránili před možným deštěm.

Neměl náladu na to, aby v té zimě promoknul. Ale kdo kdy mohl ovládat počasí? Nikdo. A nebylo by to také poprvé. Ale stále to nemění nic na tom, že nejraději by se schoulil do klubka u ohně, než tu naháněl ty chlupaté potvory.

Měli by být poblíž, vše tomu nasvědčovalo. Odtud nikdy nechodil s prázdnou, a dnešek tomu také nebude výjimka. Stačí jen vzít luk a šíp, zamířit přímo do srdce a pustit napnutou tětivu, vibrující při sebemenším otřesu. Tak jednoduché kroky! Jen tak malinko! Ale hlavní hvězda dnešního dne je stále schovaná v zákulisí.

Bashia, ačkoliv to byl již starší muž s těžkým tělem a bolavými klouby, nikdy nedělal takový hluk, jaký by se od podobných mužů očekával. Žádné těžké dupání, žádné kroky budící žížaly v podzemí. Když chtěl, dokázal přímo magickým způsobem pohybovat se lehce jako pírko, ignorovat veškerou bolest v koleni, která ho občas přepadla. Ještě aby ne, jak by jinak mohl fungovat jako lovec? Sám tomu nepřikládal větší váhu. Určité věci se jednoduše musel naučit, aby přežil. A přežít chce každý. Byl by na jeho místě kdokoliv jiný, nesl by se též jako peříčko.

Přesto cítil nepříjemné vrzání, které se roznášelo ze zdroje do okolní tkáně. Asi je opravdu nejlepší, když tohoto pobíhání zanechá a bude se věnovat opatrování milovaných sousedů.

Tiše si povzdechl, na přílišné zoufání však nebyl čas ani prostor. Vykročil do kopce, odkud sklouzávaly další deformované listy jako děti v zimě z kopce. Kdysi se také bavil, také vyváděl, hrál si a smál se. Ale po tak dlouhé době, má pocit, jakoby to nikdy nezažil. A rázem si jeho srdce zastesklo na jeden den si zahrát na dítě, popadnout pytel naplněný slámou a vzít to po tom nejprudším kopci, jaký by se v okolí dal najít.

Absurdní, Bashio. Absurdní. Zakroutil hlavou nad svojí ubohostí a již se dál ve výšlapu nezdráhal.

Jak se škrábal na svah, dá se říci že téměř po čtyřech, neunikl mu zvuk praskajících klacků a rozhazovaného listí. Srdce mu ihned zaplesalo nad vidinou uloveného masa. Instinktivně popadl luk i šíp, pevně svíral ohnuté dřevo, div pod tím napětím neprasklo.

Ale ty klacky šly pouze z jednoho směru. Respektive, jak zleva, tak i zprava se ozývalo nezbedné listí nad míru dnešního vánku, což indikovalo přítomnost alespoň dvou zvířat. To, že k tomu praskají klacky, pak značí o velikosti a vyspělosti jednoho z nic. Jak mu probleskla hlavou tato analýza, došlo mu, že pravděpodobně žádné maso nebude a naopak, bude muset utíkat a prosit o život, aby ho nerozsápal medvěd nebo vlk.

Ale zvěř nebývá tak tichá. Rozhodně je její pohyb doprovázen typickým chrochtáním, bručením, vrčením, či jinými zvuky charakteristickými pro daný druh. Ale to záhadné stvoření snad ani nedýchalo. Jen zlobivé suché větývky ho prozrazovaly, ať se snažilo svoji přítomnost zakrýt jakkoliv.

Jako Bashia.

Další lovec?

Než si stihl Bashia urovnat myšlenky, už to vzduchem zasvištělo, jak s podivným rachotem vystřelil šíp a neuvěřitelnou rychlostí se hnal k zajícovi, než ho nabral na své tělo. Jeho hrot se dotýkal bijícího srdce, o to více tepajícího, když se zvíře vyplašilo; avšak zraněné nedokázalo udělat ani pár skoků.

Brzo se jeho chlupaté tlapky podlomily a čumák zabořil do tlejícího listí. Oči jako pád opracovaných obsidiánů sledovaly toho zabijáka, který se s posměškem hnal ke své oběti, aby ji mohl zatáhnout za uši a vyzdvihnout do výše. Jeho trofej. Chudák zvíře, které nestihlo utéci. A když ne před tím neznámým, před Bashiou by ho čekal stejný osud.

Měl to spočítané, to bylo jisté. Jeho domovina, v níž by se měl cítit nejbezpečněji, se stala nebezpečnou pastí, lapající po jeho životě. Tam, kde s radostí přeskakoval spadlé kmeny, nyní teče jeho krev a smáčí spadlé listí.

Tento obraz byl však před Bashiou schovaný, jak se skrčil a jen trpělivě naslouchal smíchu neznámého lovce, který mu nelegálně převzal kořist. Kdo ví, kolik jich zde ulovil, jestli loví na zakázku, a jestli tu v okolí alespoň nějaký ušák zůstal. Takový lovci jsou nekompromisní, jsou schopni zabít kohokoliv, kdo jim zkříží cestu. Nejdůležitější jsou pro ně peníze, které za ulovenou zvěř obdrží. Každý by udělal to, co Bashia. Snažil by se splynout s přírodou, setrval by v té pozici i celé hodiny, aby se těmto drsným chlapům vyhnul.

Jenže Bashia měl úkol. A najít dalšího zajíce - pokud tedy někde je - by trvalo další hodiny. To není úplně ideální, jelikož Bashia potřebuje domů.

Zkontroloval, jestli má u sebe nožík, díky němuž se cítil mnohem sebevědoměji; oprášil se a vykročil přes svah. Akorát v tom momentu se mladý muž se zaječíma ušima v sevření otočil stejným směrem a ihned si povšiml přicházející postavy.