Bunma s Kietem celkem reptali, když usedli do sedla koně, sevřeli otěže a naposledy se rozloučili s hostincem U Hladového psa. Ani nedali sbohem dívčinám, se kterými si slíbili ještě jednu společnou noc. Nenechali jim ani dopis na rozloučenou, ani prstýnek na památku. Byli nemilosrdně hozeni do kruté zimy – omyl, ta teprve začínala – bez možnosti ohřát se. Dosavadní putování bylo snesitelné, ale během pár dní se podnebí tak změnilo, až se Duen celkem káral za to, že nebral Bashiu tak vážně, jak by asi měl.

Samozřejmě, než aby si to plně přiznal, raději nějakou vinu zadupal a hrdě popohnal koně kupředu.

„Takže teď jen na sever, dokud nám neupadnou ruce," postěžoval si Kiet a odplivl slinu, kterou imaginárně viděl ve vzduchu zmrznout.

„Jen nereptej, bude to horší," usmál se na otráveného společníka Sanoh, který si vychutnával utrpení Kieta. Nato si všiml Bunmy, který již teď na sebe házel vrstvu ovčího rouna navíc. „A ty jako co budeš nosit, až začne sněžit?"

„Koupím, koupím si další," zablekotal a zachumlal se do vlny.

Bashia se natáhl, opatrně odklopil víko přivázaného hrnce a škvírou, kterou se mu podařilo vytvořit, protáhl prsty pro kus nakládané zeleniny. Kyselá chuť na jazyku ho probudila i povzbudila, a především, umlčela jízlivé poznámky v jeho mysli.

„Co to tu tak smrdí?" ohnal se Bunma po zdroji pachu neznámého původu, který i v té zimě atakoval jeho nos.

„Ále, nějaká Bashiova sračka z domu," zamumlal Kiet, který byl s jeho zavazadlem již plně obeznámen.

„To bych v životě nejedl," s odporem zakroutil hlavou rozmazlený mladík.

„Nikdo tě nenutí," utrousil Sanoh na svého společníka.

Duen se hlasitě zasmál.

„Mohli bychom se třeba vsadit, hm? To by alespoň stálo za to."

„Do toho mě nedostaneš."

„Že ne?" nadále se usmíval a zakukoval, oči přimhouřené, jak důkladně pozoroval situaci za sebou. V jednu chvíli mu oči mihly na střed pozornosti – Bashiu, který přežvykoval kus mrkve. Ten se tvářil naprosto nezúčastněně. Očima sledoval cestu, jen jemný pohyb vousů prozrazoval, že něco právě konzumuje. Rozpuštěné vlasy poskakovaly s každým krokem koně.

Ještě dvacet let a dopadne jak on. Hluchý, nudný děda, který nepochopí srandu. Jeho úsměv se prohloubil, jak se otočil zpět a hleděl si svého. Raději by umřel, než by prožíval den za dnem v tom stejném, ve stejné monotvárnosti, bez zábavy, jakou má doteď. Dobře, momentálně nastala určitá výjimka, která ho vykopla ze zajetých kolejí a donutila si hrát na vážného vedoucího skupiny. Doufal však, že jakmile si odbyde své, už mu nebude nic bránit v užívání si života.

To kdyby jen neexistovalo to smítko, to neblahé tušení, že jeho život stejně již nebude takový, jako dříve. Ale i jeden den k dobru pro něj znamenal vše.

Muži měli zábavu na celou cestu. Chvíle vyplňovali slovními přestřelkami, týkající se všelijakých témat, od žen, peněz, chlastu, oblečení i historek z dvora; vzpomínáním na staré i novější časy; typy a triky, kterými si získat cokoliv, na co ten druhý pomyslí; nebo drby nejen z hlavního města. Když nemluvili, zabavili se jinými hrami, házeli si s čímkoliv, co padlo do jejich vlastnictví, od suché tykve s vodou, po drahý prsten se smaragdem. Času bylo spousta a muži nepromarnili ani sekundu. A jestli se opakovali a říkali stejnou věc za den již počtvrté, to nikomu nevadilo. Nikomu, kromě Bashii, který byl nejraději ve svém tichém místečku v chaloupce, obklopen zvířaty, jež na noc lehli ke spánku, neutichajícími cvrčky předvádějící dvořící kreace a hučením sovy. V zimě pak ticho nastalo úplné, a jen vítr pozpěvoval písně při měsíčku.

Pro něj být několik dní v přítomnosti divoké bandy mladých lidí bylo něco jiného, nezvyk, a jen těžko se mu přizpůsoboval. Přestože měl za sebou týden s Kietem a Duenem, nabrání dalších dvou bohatých pánů, Sanoha a Bunmy, celý dosavadní hukot až ztrojnásobilo, a to překračovalo Bashiovy meze snášenlivosti.

Ano, putoval po boku Iazy jako součást skupiny obchodníků – a že to byla směska všelijakých lidí o všelijakých návycích, různě starých. Ale něco zásadního se přeci odlišovalo od toho období. I když byl obchodník pouhé mladé kuře, sotva prošlé pubertou, potřeba vyznat se v obchodu a získat co největší výdělek donutilo mladíky dospět. A to dříve, než ti z bohatých rodin kdy opustí matčinu sukni. A tak, když už mluvil s někým zásadně mladším než Duen, měl z něj ten samý pocit, jako kdyby mluvil s Iazou nebo staršími obchodníky.

Zato Duen, on byl jak právě vykvetlá pampeliška, která neví, kam všude ukazovat své pestré okvětní lístky. Září jak sluníčko, vábí na sebe pozornost všech procházejících, netušíc, že stačí lusknout prsty a po pampelišce zbude jen chmýří poletující ve větru.

Co Bashia mohl, tak to je doufat, že místo pampelišky Duen vykvete v šabrej, a jakmile dozraje, stane se semínky kmínu, pevnými a odolnými, a především užitečnými. Měl k tomu všechny predispozice, jen kdyby se nechoval... Tak jak se choval. To i Sanoh mu přišel vyspělejší, přestože neustále házel kolem sebe pohledy, díky nimž ihned ostatní získali představu, jako by se potápěli do hlubokého bahna.

Když večer dorazili do dědiny, pokud byla menší, většinou každý připadl jinému domku. Roztahaní po celé vsi, spali na slaměných podložkách, v rožku je hřály nádoby s uhlím, které jim hodní hostitelé nabídli. Pokud však měla vesnice alespoň nějaký hostinec, Bashiovi bylo okamžitě jasné, že dříve než po poledni nevyrazí. To se totiž musela ihned vyzkoušet rýžová pálenka, to už mladíci pokukovali po volných sukních, kterých však ve vesnicích moc nebylo; to už stříbrné daly cinkaly o stůl jeden za druhým. Bashia si většinou zalezl do koutu. I kdyby pro něj u stolu bylo místo, neměl ho jisté na celý večer, až se ke stolu naženou dívky, přitahovány mladistvým a svěžím vzhledem chlapců.

Ale co by to vadilo. V těchto chvílích Bashia vytáhl pergamen a už získával informace, přestože negativní.

Počasí jim přálo, ačkoliv již museli přejít skrze mrazivý déšť, který se proměnil po zbytek dne v mrholení. Vzniklá rosa na jejich kožiších pak zmrzla v tenkou kůrku, která odpadávala, zatímco pod ní vznikala nová a nová. Ten den Bashia cítil, že se mu bolest vrací, a po dlouhé době si opět udělal bylinný odvar.

Netrvalo dlouho a po tomto zážitku napadl první sníh.

Vločky se snášely jednotlivě, zdrženlivě, osamocené jak jezdec, na něhož dopadaly. Bashia natáhl ruku v rukavici a nechal jednu z nich padnout na hrubou kůži.

Ani nebyla pěkně vykreslená, jak droboučká byla. Zato Bashiovi stačila, aby stihl v duchu navrhnout zcela nový šperk, který pravděpodobně nikdy nevytvoří.

Chyběly mu kleště a kladívko, chyběl mu oheň. Neměl nic, jen truhličku materiálů a kvašenou zeleninu v hrnci. Ten den se mu poprvé pořádně zastýskalo po domově.

Není po čem se stýskat, jelikož už nic není, napomenul se a ztvrdil svůj obličej, stejně jako své srdce.

„To je kosa," zatřásl se Bunma, který si stále nekoupil další vrstvu kožichu.

„Měli bychom přespat už v Hemsu. Odpoledne přijde vánice a my bychom se nestihli dostat do nejbližší vesnice. Raději přečkáme to nejhorší v teple a přejdeme po již napadlém sněhu," promluvil Bashia, a přestože nezvyšoval hlas, každý v okolí ho zřetelně slyšel. Něco na něm bylo, možná respekt. Ačkoliv to byl chudák bez domova, zkušenosti z cestování s Iazou jednou za čas přinesly vhodnou poznámku, radu na cestu, která jim vždy přinesla nečekaný komfort navíc.

„Já jsem pro!" vykřikl zvesela Bunma, jelikož Hems je oproti dalším zastávkám přeci jen větší zástavba.

„Co na to říkáš, Duene?" Kiet váhavě otočil hlavou kupředu a upřel zrak na kašmírový plášť, patřící jejich hlavnímu veliteli.

„Nezní to špatně. Rozhodně lepší, než se nechat zasypat sněhem ve vánici," mrkl s úsměvem na společníky, přestože od úsměvu na okamžik upustil, když zvážněl směrem k Bashiovi. „Takže Hems? Bude stačit zůstat tam jen přes noc? Nebude lepší se tam zdržet déle?"

Kdyby měl Bashia po ruce lopatu, už by jí dávno flákl po Duenově hlavě. Jeho chladný, vražedný pohled naznačoval dost jasně, co má tento stařík v plánu, a plánovaná oběť jeho záměr pochopila. Jen se na oplátku usmála, trochu spiklenecky mrkla, a dále si bývalého lovce nevšímala.

Hems se nacházel na soutoku dvou řek, putoval skrz něj náklad mahagonového dřeva z jižních ostrovů a Mokrého mysu až do hlavního města. Okupoval tak hned tři různé břehy, spojené systémem vysutých mostů, přepravců na loďkách a plovoucích plošin, jež se snadno přizpůsobovaly výšce vodní hladiny a dalo se tak po nich běžně přecházet. V létě všude vládnou barvy, bohatě kvetou třešně a jabloně, vrby se sklání nad břehy řek. Nyní je vše pochmurné, tmavé, sjednocené díky tenké vrstvičce sněhu na cestách i větvích stromů.

Zvuk kopyt byl tlumen pískem a vločkami, jejich tiché našlapování je zavádělo do jednoho z místních hostinců, určitě předem vytipovaného Duenem na základě jeho předešlých zkušeností. Odložili si věci, usadili ke stolu. Byl to už takový zvyk po tolika dnech na cestě; pokaždé jsou jednoduše rádi, že jsou v teple, že si spláchnou hrdlo teplým jídlem a vyspí se v teplém prostředí.

Bashia si výjimečně nedal odstup, jelikož poledne zahnalo do hostince na oběd velké množství cestovatelů i zdejších obyvatel, a dokonce si museli pár minut postát, než se uvolnil stůl pro těch pět.

„Dej si s námi!" zvolal Bunma, hned co mu do ruky přistála rýžová. Bashia mlčky zavrtěl hlavou.

„Jo, jen si dej. Den je dlouhý, co chceš sakra dělat?" Kiet se naklonil k Bashiovi, pokoušel své štěstí, jestli ta nevraživost ve staříkovi zůstala, nebo je již dávno odvátá pryč. Nakonec by řekl, že tak napůl. Bashia po něm vrhl chladný pohled, ale nadále zůstal klidný a vyčkával jídlo.

„Já mám práci."

„Jo, hledat tu babu z obrazu? Tu nemáš šanci najít," Kiet neměl ani tušení, že dráždí hada bosou nohou. Bashia sevřel ruce v pěsti, ale stále byl přikovaný k lavičce jak podkova ke kopytu koně. Duen ho zatím nenápadně pozoroval svýma krystalovýma očima, na ústech letmý úsměv, věnovaný každému, kdo se bude chtít pokochat jeho pěknou tvářičkou.

„Taky si říkám, jestli si to nevymyslel. Tak pěkná baba, ta nemůže být jeho," přihazoval polena do ohně Bunma.

„Pět let jsi říkal, Duene?" zvedl hlavu Kiet na velitele skupiny, který rázem dělal blbého a z celého srdce překvapeného. Já tě zabiju, Kiete. „Za tu dobu určitě nemůže být živá, nebo svobodná minimálně. Podle mě ji hned do měsíce někdo stáhnul k sobě do postele."

„Já se vsázím, že do týdne. Tak pěknou tvářičku nenechá nikdo na pokoji."

„Jsi idiot, Kiete? Ji jen jako služku," odsekl Sanoh nezúčastněně.

„Haha, máš pravdu! Služku s výhodami!"

Hlasitý smích ozývající se hromadně od stolu přehlušila tvrdá rána, která padla Kietovi na tvář. Bashia možná nebyl tak obratný a hbitý, ale sílu měl pořádnou, a jeho stavba těla, přestože se mohla zdát trochu chudobná, byla plná svalů získaných tvrdou prací. Takže rána, která připadla Kietovi, mu až pohla čelistí a sám zraněný měl pocit, že mu na okamžik odletěla pryč. Až když si nahmátl tvář, ujistil se, že ji má stále na místě – jen zub se ztratil kamsi na podlahu.

Bunma jako první viděl Kieta odlétnout pryč. Aby ochránil a pomstil zraněného přítele, ihned vstal a už svíral zezadu Bashiovy ruce, které již byly na cestě k druhé ráně. Jelikož nedopadly a cosi se zavěsilo starému muži na záda, naštvaný se otočil a při tom pohybu nenechal ani Bunmovu tvář nedotčenou. Tato rána však byla slabší a Bunma, ať už vypadal jakkoliv, byl přeci válečník. Jen se otřepal a Bashiovi vrátil vše i s úroky, včetně pomsty plivajícího Kieta.

A tak Bashia skončil na zemi, jeho vousy pokrývala krev, zatímco Bunma na něj sypal rány a Kiet se přidal pár kopanci do hrudi. Sanoh se jen poodsunul dál, aby na něj náhodou nepadl krvavý prskanec, a Duen?

Duen si podepřel bradu a s úsměvem pozoroval, jak jeho přátelé na plné čáře převálcovali vzdor jednoho osamělého chlapa. No, bojovník opravdu není, sílu má akorát na sekání dřeva. Ale udržel to v sobě hodně dlouho, kolik týdnů? Zdá se však, že jeho mrtvá žena je nadále jeho citlivé místo, na které se nemá šahat, a proto budou všichni šťourat zrovna tam. Opravdu beznadějný případ, který nemá budoucnost. A přitom stačilo tak málo a Bashia by mohl být šťastný, vést úplně jiný život. Ale to už je jeho volba, s tím Duen nic nezmůže. On ho jenom využije a sbohem.

Jo, ale aby do té doby také přežil.

„Kiete! Bunmo!" okřikl Duen své kamarády, když se nabažil pohledu dostatečně. Až vstal na nohy a jeho smaragdová tunika zavlála v hostinském větříku. Ano, stihl se samozřejmě převléct ještě před vstupem do Hamsu, přeci je to menší město, nemůže sem přijít jak nějaký přivandrovalec.

Chlapi toho ihned nechali, ačkoliv tázavým pohledem viseli na Duenovi, jako kdyby doufali, že jim povolí pokračovat.

Jenže koho by pak s sebou vzali? Jak dlouho hledal znalce? Kudy všudy prošel, co všechno nabízel? Ne, Bashia stačil, ačkoliv jediná zábava s ním byla sledování jeho indiference při jeho dobírání. A zřídkavý výbuch vzteku.

Starý muž nějakou vteřinu nemohl vstát na nohy. V ústech měl krev a zasáhla ho bolest hrudi, jak se rozviklalo zhojené zranění ještě z Viniperu. Přežije? Tato otázka mu křížila mysl jako jediné, co existovalo. Najde ji? Druhá otázka, která však již nebyla tak jednoduchá.

Najít ji znamenalo získat odpovědi. Odpovědi, které tolik potřeboval. A oni shazují ji, oni shazují její a jeho život, oni shazují vše, co pro něj znamenala?

I teďka, přes to všechno utrpení se na něj usmívá, natahuje k němu ruku, za jejími zády pohyblivý stín, jenž však nebyl strašidelný. Byl přátelský, byl jako ona. Byl pohlazením v tomto krutém životě.

A tak Bashia také natahoval ruku vzhůru, k ní, aby mu pomohla na nohy, vzala ho k sobě do náruče.

Jenže když mrkl, nebyla to ona, ale Duen, jehož ruku letmo sevřel. Jakmile si to uvědomil, ihned ji odhodil bokem a převalil se, aby se mohl vyškrábat nahoru po lavičce.

Jak to dokázal, popadl své věci a odešel pryč.

Chtěl utéci, chtěl se motat v mrazu, dokud mu neupadnou nohy, vyválet se ve sněhu, který však stále nenapadl do uspokojivé míry. Pocit odpovědnosti a hlad ho však zahnali zpět do hostince, ačkoliv ke stolu s veselou partou ani nepohlédl. Našel si místo jinde, u tiché popíjející postavy, celé zahalené v kožichu z norků. Velká kapuce jí přepadala přes obličej, nesla určitou auru tajemnosti a strážení vlastního soukromí. Úplně stejných atributů, které přitahovali i Bashiu. Jestli budou celou dobu mlčet a hledět si svého, to bylo to jediné, co si v této chvíli mohl přát.

Ignoroval zvědavých pohledů návštěvníků, kteří si ještě živě vybavovali incident zpřed pár chvil, a usadil se naproti tichého cestovatele.

Mlčky vyčkával na jídlo, které si mávnutím přivolal. Občas pokoukl a cizince, který se sklopenou hlavou usrkával z hrníčku pálenky. Osoba naproti němu musela být mladá. Tak mladá, že mu ještě nerostlo strniště, nebo si ho dokázal pečlivě oholit. Popraskané rty, vykukující ze stínu kápě, měly zdravý, růžový nádech.

Chvíli hleděl na jeho dlaně, jelikož to byly právě ony, které se před Bashiou nijak neskrývaly. Stačilo jedno mrknutí a s jistotou mohl říci, že se jedná o kováře, a to nejen mladíka v zaučení. Přestože měl kratší a užší prsty, mozoly byly tak vrostlé do jeho kostí, že ten cizinec musel být zodpovědný za množství a množství ukutých věcí. A že držet těžkou sekyru nebo kladívko bylo pro něj lehoučká práce. Což bylo překvapující, soudě podle celkem vychudnuté postavy skrývající se pod kožichem. Ale co, Bashia má co říkat. V duchu se ironicky zasmál a už si užíval vůně jídla, jak přistála miska s hrachovkou pod jeho nos.

Bolest nebolest, najíst se musí. S poloviční chutí se pustil do jídla.

„Říkali, že někoho hledáš," uslyšel náhle hlas vycházející zpod kapuce toho cizince. Opravdu, jako kdyby patřil mladíkovi, ne muži s letitými zkušenostmi za kovadlinou. Malý pohyb a světlo ozářilo linii jeho nosu, rovnou až ostrou, na konci zahnutou, připomínající zobák sokola.

„Hm," jen kývl, neměl chuť se o tom vybavovat s někým dalším. Přestože tak ztrácel šanci, že by se našel někdo, kdo ji viděl.

„Můžu vědět koho?"

Bashia vzhlédl od kaše. Začínal se ho zmocňovat další pocit podezření – připadalo mu, jako kdyby se ho nikdy nezbavil a jen se v něm koupal, občas více ponořil.

„Taky někoho hledám. Ale muže."

„Já ženu," odvětil Bashia stroze.

„Kdo se schovává, toho nenajdeš," odvětil cizinec a ponořil obličej do pálenky.

„Ona se neschovává," namítl okamžitě Bashia, ukřivděn, jak bylo jeho citlivé místo opakovaně drážděno.

„Když myslíš."

„A ten muž... kterého hledáš. Ten se schovává?"

„Všemi možnými prostředky," usmál se cizinec, ale pobavení bylo jediné, co se v jeho úsměvu najít nedalo.

„Jak se jmenuje?" napadlo náhle Bashiu, jak si na něco vzpomněl.

„Saral. Hajzl jeden," téměř si odplivl na zem a Bashia na okamžik přál tomu Saralovi, aby nikdy nebyl nalezen. Mladík před ním se zdál, že mu usekne hlavu, hned co ho spatří. „A tvá žena?"

Místo odpovědi Bashia vytáhl ze své tuniky v plátýnku zavinutý pergamen, jenž ihned položil před cizince se stejným zájmem. Ten se na něj chvíli zvědavě díval.

„Je pěkná. Takovou ženu si člověk zapamatuje. Ale nikdy jsem ji neviděl."

Jakoby Bashia čekal něco jiného. Sbalil svůj pergamen k sobě a schoval ho pečlivě do tuniky.

„Mohli bychom se spojit a hledat společně. Vždy jsou lepší dva než jeden. Obzvlášť v zimě."

Bashia však jen zavrtěl hlavou.

„Aha. Takže tamto jsou tví společníci?" kývl cizinec směrem k nejhlučnějšímu stolu v hostinci.

„Ano."

„S nimi dříve umřeš než ji najdeš," sarkasticky poznamenal, přestože daleko od pravdy nebyl.

„Já neumřu," odvětil Bashia sebejistě. Neumře, protože nesmí. Protože si prošel už mnohým, aby to měl teď vzdát. On se bude držet života zuby nehty. Ať už před něj padne jakákoliv překážka. Třeba Duen a jeho lidi.

„Tak to se musíš více snažit," utrousil s posměškem, přestože jeho rada byla od srdce.

Jako kdyby Duen vycítil, že pohledy vzdálené dvojice mířily na něj, že jejich slova zahrnují jeho vznešenou maličkost.

A jako kdyby si neužil srandy dostatek.