„Pálenka na prodej! Pálenka na prodej! Z rýže vypálená! Nejlepší v Namasilii!"

Monotónní výkřik prodejce se rozléhal ulicemi Chatmanu a přehlušil jakékoliv jiné snahy o pokřiky lidí, kteří se na této stejné ulici snažili prodávat. Jejich koše plné ovoce, zeleniny, nebo předmětů jejich domácí výroby čekaly na kupce, přesto nikdo o ně ani nezavadil pohledem, jelikož jejich uši byly plné jediného:

„Pálenka na prodej! Rýžová pálenka! Chutná jak nektar ze zahrad paláce, zahřeje však i v největší zimě!"

„Slyšel jsi to? Pálenka na prodej? No to přeci musíme okouknout, ne?" šťouchl blonďatý mladík do společníka, jenž se moc nadšený nezdál, a již ho uchytil za zápěstí a tahal ke stánku. Alespoň ten pokřik na okamžik utlumil, jelikož se prodavač musel rázem věnovat svým zákazníkům.

„Co si přejete, urození pánové? Chcete ochutnat moji rýžovou pálenku?"

„Když ji tak vychvalujete, sem s ní! Jestli stojí za všechnu tu chválu!" zkřížil ruce oděné v zelenkavém hedvábí tuniky prošívanou vzory listí, splývající se zeleným jadeitem připevněným na jeho pase. Kromě drahého a zdobeného přívěsku mu u pasu zavazel i meč, podobně jako jeho společníkovi, vysokém a štíhlém mladíkovi s lehce opálenou pletí. Měl zvláštní bahnité oči, protkané zřídkavými šedými nitkami.

Tento honosně se nesoucí mladík však postrádal jakékoliv zdobení vlasů, naopak – měl je krátce střižené, že se z nich sotva dal udělat vzadu cop. Možná byl sluhou toho zlatovlasého muže, jehož oči jiskřily nadšením. Avšak rozhodně za ním necupkal, dokonce odmítal spolupráci – tak je to urozený muž, nebo ne?

Stánkař byl zmaten, rozhodl se však klienty více nehodnotit a jednoduše doufat, že si jeho produkt koupí. Nalil pálenky do kalíšku jednomu, a raději i druhému, aby se vyhnul nějakému nedorozumění.

Oba dva nejprve kalíšek jemně promíchali, aby se rozvířilo aroma pití. Následně jeden z nich do sebe obsah rychle hrkl, zatímco ten druhý si ho v pár kapkách nalil na hřbet dlaně, jíž nejprve přejel pod nosem, poté však tekutinu otřel o ústa a jazykem z nich smýval drahocenné stopy destilátu.

Je z Furthu? Okamžitě projelo myslí obchodníka.

Vzhledem k umístění Chatmanu, obchodníci z Furthu nebyli neobvyklí. A tento způsob ochutnávání se šíří výhradně v jejich komunitách. Avšak za celou svoji historii prodávání neviděl stánkař nikoho, kdo by dokázal z pouhého hodnocení vytvořit tak svůdné gesto, na němž mohl jen oči nechat.

„Ooh, Bashio, snažíš se mě svést? Nebo se snažíš svést tady prodavače, přímo před mýma očima, aby nám dal na pálenku slevu?"

Tmavovlasý muž ignoroval posměšek společníka a vrátil kalíšek zpět stánkaři.

„Za kolik?" byl velice stručný a přímočarý.

„Deset stříbrných dalů za soudek."

„Nebereme," odvětil mladík až příliš rychle a jistě.

„Ale pane –" prodavač samozřejmě ihned namítal.

„Jsi si jistý, Bashio? Je opravdu dobrá, lepší jsme tady ještě neměli!"

„Ne. Dobrá možná je, ale zbytečně drahá. Hned na začátku měli podobnou, trochu horší, ale za poloviční cenu," argumentoval muž velice chladným způsobem.

„Jenže palác –"

„Paláci stačí i tamta. Víš, že jí potřebujeme víc. Ale zároveň si nesmíme dovolit příliš utrácet. S naším rozpočtem, tuhle si nemůžeme dovolit," dále vysvětloval jak malému děcku, a to děcko trucovně našpulilo rty a zkřížilo ruce na prsou. Ještě by si mohlo dupnout!

„Ale tamta mi vůbec nechutná! Zato tato je výborná!" A muž si opravdu dupnul!

„Ne, Duene. Vždyť ti říkám," obrátil se na něj. Přestože byla jeho tvář opálená, jeho lícní kosti vystouplé a rty plné – působil jako živý a veselý člověk – něco v jeho očích bylo chladné a vyvolávalo mráz po zádech. A ten obličej, který se zdál, že bude předvádět jeden vtip za druhým, byl ztuhlý a nehybný, jako vytesaný z kamene. Zdál se nepřirozený – možná to bylo tím, že je z Furthu, vysvětlil si stánkař.

„Palác nám jasně stanovil rozpočet a množství, které je třeba na oslavy koupit. Chceš před králem vysvětlovat, proč jsi toho koupil o polovinu méně?"

„No ták, Bashiooo!" škemral Duen a tahal za Bashiův rukáv, opět předváděl své dětinské zlozvyky.

Palác? Zachytil obchodník klíčové slovo. A zatímco se dvojice klientů před ním hádala a dohadovala se, která je lepší, kterou se oplatí či neoplatí vzít; stánkař měl jasno.

„Sedm velkých a jeden malý!" vyhrkl, čímž dvojku z hádání vyrušil.

„Vidíš, Bashio? To se už dá, ne? Prosím! Kupme ji! No ták!"

„Říkal jsem. Máme rozpočet. To si dovolit nemůžeme. Kdo zaplatí jídlo koňům? A naše ubytování? Copak ji poneseš v rukách?"

„Ale..." Duen se podíval na své ruce, nepoškozené prací, pouze s několika kalousy od meče; a rozhodně nechtěl, aby se to v nejbližší době změnilo.

„Sedm stříbrných!" stánkař spustil malý stříbrný dal.

„Bashio! Ber! Ber!"

Mladík s kamenným obličejem si jen povzdychl, už ztrácel trpělivost s tím přerostlým dítětem. A navíc – mohl odolat těm nebesky modrým očím, vyjadřujícím vycházející slunce jarního dne?

„No tak dobrá. Bereme. Sedm stříbrných, ano? Tak vezmeme hned dvacet soudků. Duene? Skočíš pro vozík?"

„Bashio, ty jsi nejlepší!" usmíval se jak sluníčko, dokonce radostí na místě poskočil. Už startoval pro jejich povoz.

„Tam! Tam jsou! Donutili mě rychle prodat pálenku za levno, co mi nakecali samé lži a ošálili mě! Donutili mě spustit cenu až příliš nízko! A pak prodávali na druhém konci za šílené částky! Beztak nemají ani licenci na prodej!" ukazoval na dvojici klientů jakýsi muž, v jehož závěsu se táhla skupina strážných.

Zprvu mu Duen nevěnoval pozornost, kdyby do něj nešťouchl Bashia a bradou nepokynul tím směrem.

„Tam jsou ti podvodníci!" řval muž dál, a jeho slova se samozřejmě dostala i do uší prodejce rýžové pálenky.

„Pánové... Co jste zač?" rychle se zamračil, jeho kupčí pudy hlasitě hlásaly, že s těmi muži obchod nesmí provést.

„Zatraceně. Celé to podělal. Co teď, můj drahý Bashio?" blonďatý šlechtic předstíral vystrašení.

„Co teď? Celé to byl tvůj nápad, Duene. Takže, co navrhuješ?" nadzvedl obočí chladný mladík a jeho rty se ušklíbaly, čímž vyzýval svého oponenta, aby i on vytasil svůj lišácký úsměv a zkroutil koutky očí vzhůru.

„Opravdu chceš slyšet můj plán, i když zrovna ten můj nevyšel?"

„Právě proto. Co je tvým náhradním plánem?" pobízel Bashia, zatímco jeho očka neustále pokukovala po řítící se skupině lidí, jež byla stále blíže a blíže.

„Ten se ti nebude líbit," zubil se Duen a Bashiovi bylo ihned jasné, že se bude jednat o nějakou kravinu.

„Sem s tím," odevzdaně hlesl, nic jiného mu stejně nezbývalo.

„Miluju, jak mi takto věříš," sladce se na svoji druhou polovičku usmál, než ji dal pořádného cucáka, chytl za ruku a šibalsky na ni mrkl.

„Běž!" zvolal, načež trhl rukou a tahal toho muže za sebou. Běželi spolu, bok po boku, skrze celý Chatman, a klidně by běželi i skrze celou Namasilii, Furth či Xeting. Nic jim nestálo v cestě. Nic.

Měli jeden druhého. A to stačilo, aby překonali i ty největší hory a nejhlubší moře.

Oni dva. Spolu.

_________________
_________________

Milí čtenáři.

Jak vidíte, dostali jste se na konec. Na konec jednoho příběhu. Na konec poutě dvou lidí, naprosto rozdílných s odlišnými zájmy, které osud svedl dohromady, aby napravili křivdy minulosti.

Co si budeme nalhávat. Byla to dlouhá, velice dlouhá pouť. A já stále nevěřím, že již skončila.

Bylo to úžasné období. Psaní jsem si opravdu užívala jako nikdy a postavy naprosto zamilovala. A já doufám, že jste si je zamilovali jako já. Že vás jejich dobrodružství bavilo, že vás také vtáhlo do tohoto vymyšleného světa, že jste jim drželi palce v jejich osudových chvílích a že jste v něm našli únik od nynější reality.

Děkuji vám, strašně moc. Za všechna milá a krásná slova, která jste mi napsali, za každou odezvu; za vaši trpělivost při čekání na další části, a vůbec za to, že jste si tento příběh vybrali. Že jste si ho vybrali a s odhodláním ho dočetli až do konce. Nebýt vás, neměla bych dostatečnou motivaci, a zrealizovat dobrodružství Bashii a Duena by bylo mnohem obtížnější.

Jste úžasní. Jste prostě nejlepší. A tímto nemluvím jenom za sebe. Věřte nebo ne, ale přelouskat tolik slov dá zabrat kdekomu (obzvlášť slova jedné amatérské pisatelky). A vy jste to zvládli, vždyť jste tu! Tohle si vyžaduje potlesk. To minimálně. A proto ještě jednou musím poděkovat.

Tak snad... Snad to nebylo příliš velké utrpení dostat se až na konec a... Cokoliv máte na srdci, jakoukoliv kritiku, prosím, sem s ní. Ať se mohu zlepšit a přinést vám ještě lepší příběhy.

Děkuji.

Vaše Amylaza