Byl již večer. Poklidný, příjemný večer, v němž každý už odpočíval zabalen v dekách u ohně a hřál si dlaně o hrnek s teplým čajem. Celý den proběhl velice rychle a nic významného se nestihlo stát – byl obyčejný, jako každý jiný. Někomu se možná narodilo dítě, někomu možná umřel rodič, syn, dcera... Ale pokud ano, slovo o tom nedosáhlo daleko. A tak většina obyvatel Adranuchu došla k závěru, že na dnešní den může spokojeně zapomenout a nic závratného se už nestane.

Bashia si také nalil čaj do šálku a vyhlédl z okna ven. Ačkoliv ho od mrazu vycházejícího ze zahrad paláce dělily zdi, stále mohl cítit ostrý vzduch, zařezávající se mu do nosu. Dokonce i nebe bylo zatažené, mraky se jako špioni slétávaly nad hlavní město Namasilie a vyčkávaly na vhodnou příležitost. Jenže ta ještě chvíli nenastane. Alespoň pro mraky. Sněžit by mělo začít až hluboko v noci. Do té doby...

Usrkl čaje a upravil si přehoz. Bylo mu teplo, což se pro někoho jako Bashia zdálo až nepřirozené. Celý svůj život byl zvyklý na chlad, na nepřetržitou zimu, které musel odolávat. Ve Starém paláci, kde se s matkou i služebnou tísnili k jednomu ohýnku; jako lovec Bashia, který mnohdy přespával ve sněhové přikrývce, když se lov protáhl; v kamenné jeskyni Písečných hor, při poutích Namasilií, i ve Velkých horách... A najednou je zde, kde mu každou hodinu Kosum přiloží do krbu a nahřeje kameny ve vaku, které podehřívají křeslo, v němž Bashia seděl.

„Škoda, že nás to nenapadlo v osadě," zavtipkoval, když mu to chystal poprvé. Přinést Antaresovi, či vůbec, každému jen ten nejmenší kousek pohodlí, se v tak drsném prostředí osady přeci jen hodilo.

„Brzy to napravíme," odvětil tiše Bashia, avšak jakákoliv naděje a těšení se na ten moment z jeho hlasu už dávno unikly.

K jeho oknu přiletěl ptáček a dvakrát do něj svým zobákem ťukl.

Ah, zprávy...

Bashia odložil svůj šálek, ze kterého se ještě nestihl napít, a nechal všechny deky padnout na zem. Jako kdyby byl očarovaný, nevšímaje si ničeho došel k oknu, aby vrabčáka vpustil dovnitř.

„Takže už to začíná..." zašeptal, když spatřil obrazy přenesené ze zvířete, než ho pustil opět na svobodu.

Ještě měl čas. Určitě na jeden šálek čaje. Jenže ačkoliv popíjel pomalu, s uvolněným obličejem, už si nedokázal vychutnat jeho chuť, ucítit jeho vůni. Spíše tím zaměstnával jeho nedočkavé tělo.

Vydržte...

Nakonec prázdný šálek položil bokem. Pomalu vstal a velice trpělivými pohyby si uvázal na pas pouzdro s mečem, na jehož rukojeti byl připevněn jadeitový přívěsek.

Bashia na něj chvíli tupě hleděl. Cítil, jak ho jeho zlatá vlákna pohladila po ruce, jako kdyby to byl samotný Duen. Jako kdyby on sám přejížděl svojí horoucí rukou po jizvách, které způsobil kdysi svým neohleduplným a namyšleným chováním.

Vše, co pro sebe udělali, co si vzájemně způsobili, dobrého či zlého, končí zde. Na místě, kde také všechno začalo...

Přehodil přes sebe ještě jednu tuniku ze stříbrného brokátu, kterou zbraň zakryl, a nakonec popadl kašmírový plášť, aby nezmrzl. Vše ostatní, co potřeboval, už v pokoji dávno nebylo.

Zhasl všechny svíce. Po pár minutách už byl schopen pohlédnout z okna a soustředit se na černočernou tmu, která venku vládla.

A v ní, ještě daleko, ale blížili se nehoráznou rychlostí – skupina ozbrojených bojovníků, kteří nemilosrdně kosili veškerou stráž paláce. Stráž, její rozmístění sám povstalcům vyzradil.

Bylo na čase vyrazit.

Vmžiku vyběhl z pokoje. Jeho kroky byly tiché jak nášlapy kočky, nebylo možné si jich povšimnout. Přesto, jedné osobě se přeci jen poštěstilo.

Jenže na to byl Bashia připravený.

„Vaše Výsosti, musíte přeci zůstat uvnitř, vždyť –"

Více neřekl. Nachystaným nožíkem ho mladý princ nemilosrdně bodl do krku. Protrhl tak krční tepnu, jejíž obsah okamžitě začal močit jeho služební oděv. Mladý eunuch, který věřil těm, kterým neměl, se okamžitě sesunul k zemi. Bashia se k němu ještě sklonil, avšak ne proto, aby projevil jakoukoliv lítost. Jeho obličej byl naopak tak chladný a nečitelný jako obličej sochy. Odhodil k jeho tělu zakrvácený nožík, zatímco si vlastní ruce utřel do části textilu, jež byla čistá. Teprve pak pokračoval v chůzi.

Během chvilky se rozječely služebné. Z různých míst, v závislosti na tom, kdy se tam povstalci dostali, se ozývaly výkřiky dam různého věku. Nejen dam. Ale i samotných konkubín, které byly nuceny zůstat ve svých komnatách a nehnout se ani na krok.

Bashia se na okamžik zastavil a hleděl na vzdálené východní křídlo. Na ženy, jež se pokoušely dostat ven i násilím, ale jeden tasený meč je zahnal zpět dovnitř, do tepla, do pohodlí.

Užívejte si ho, dokud můžete, byla zpráva odhalených mečů.

Bashia se pozvolna dal zpátky do kroku, jeho směr pevně daný.

Hala předků.

Přestože byly královy komnaty umístěné opodál, jekot služebnictva paláce a bystrý eunuch určitě vytáhli Enlera ze své vyhřáté postele a hnali ho do místnosti, kde na něj čekal jeho osud.

Bashia se plížil blíž, přesto si stále udržoval dostatečnou vzdálenost, aby ho povstalci ani nikdo jiný nespatřil. Vyčkával na vhodný okamžik, naslouchal tomu, co se děje. Rozkazům, které byly čím dál hlasitější, jak již nebylo zapotřebí držet si tajnou identitu; i slovům zpanikařeného služebnictva.

Ozbrojení muži se rozdělovali, jak se dostávali k dalším milníkům paláce, a zároveň k nim zezadu přibývala posila, která uprchlé muže nahrazovala. Tento silný útvar měl předurčeno pouze jít vpřed, pouze dobývat, a rozhodně neustoupit ani na krok. A tak to ve skutečnosti už bylo. Zbývalo jediné. Dobýt Halu předků.

První z mužů vstali na vstupní schody. Vrhla se na ně osobní královská garda, kde s nimi vedla souboj na život a na smrt. Krev zacákala mramor, znehybnělá těla se kutálela dolů až k nohám zbylých povstalců. Jenže počet obětí zde nehrál roli. I kdyby mělo padnout sto mužů, aby zbytek postoupil o jeden schod, povstalci byli ochotni tuto oběť podstoupit.

Proto se jim nakonec podařilo probít se stráží a vrazit do místnosti nesoucí historii celé říše. Do místnosti, kde proběhly všechny významné události. Všechny oslavy, všechna oznámení, všechna rozhodnutí, zvolení králů, i samotný jejich pohřeb. Vše.

A dnes měla přibýt nová událost.

„Co to má znamenat? Co se to děje!?" král nejspíše dorazil do Haly předků akorát v momentu, kdy se do ní začali hrnout cizí bojovníci. Jenže ti neodpovídali. Pouze zneškodnili kohokoliv, kdo se jim postavil do cesty. Dle gesta jednoho ze strážných venku, Bashia usoudil, že nastal čas změnit svoji pozici. Okamžitě se rozběhl bočním vchodem do haly, ještě předtím, než se k němu přiblíží povstalci a úplně ji obklíčí.

„Jací lidé mají tu kuráž vstoupit do paláce ozbrojeni a zabíjet zde? Jací lidé mají tu kuráž hrozit panovníkovi říše? Jací lidé se nebojí smrti, že si vybrali ji jako možnost?!" panovník zvyšoval hlas a ten rezonoval celou místností, dokonce se dostával i do chodeb a našel si cestu i za Bashiou.

Tací lidé, kteří tě chtějí mrtvého, Enlere, odpověděl mu v duchu Bashia a dorazil na nové stanoviště.

„Copak se nestydíte? Copak nevíte, kdo jsem? JSEM VÁŠ KRÁL! A VY SE MI TAKTO BOUŘÍTE?"

Mladý princ Feishen, schovávající se ve stínu, si dokázal představit, jak rudý asi musí být ten diplomatický, arogantní obličej krále, když tato slova vykřikl.

„Proč nic neříkáte? Nepřišli jste sem s nějakým důvodem? Chcete bojovat? Tak bojujte!" král vysunul meč stráži, která stála po jeho boku – zbylých pár mužů, kteří byli postaveni kolem jeho komnat – a namířil jím na skupinu vetřelců.

„Vaše Veličenstvo," rozlehl se klidný hlas místností a brzy nato se objevil i člověk, jemuž ten hlas patřil. Ozbrojení muži ustupovali na stranu, aby nechali své vůdce projít. „Odložte ten meč. Ublížíte si. My přeci tohle nechceme."

„Fu- Fuhe?" král nevěřícně rozevřel své oči, a s každou další osobou je rozevřel o to více. „Tirene... Hydagyre? I ty?"

„Vaše Veličenstvo," usmál se starý ministr záležitostí pokladnice. „Omlouváme se za tuto nečekanou večerní návštěvu."

„Jak se omlouváš? Co to má znamenat? Tohle všechno?!" rozmáchl se rukama, i s mečem v ruce, aby poukázal na velikost armády, s níž do paláce nelegálně vkročili.

„Vaše Veličenstvo. Musíte mi to odpustit, ale věřte mi, že to dělám pro dobro naší říše. Všechno jsem konal pro dobro naší říše, ať už ten úkol byl těžký jakkoliv. Jenže vy... Mi to příliš neusnadňujete. A já se nemohu dívat, jak mé veškeré, celoživotní snahy jdou vniveč," smutně semkl rty.

„Vážíme si toho, že jsme pro vás mohli pracovat, ale je na čase předat trůn jiným, zodpovědnějším a schopnějším," přidal se Fuhe a Tiren ho jen podpořil souhlasným zamručením.

„O to vám jde? Nemůžete se dočkat, aby byl Chalerm na trůnu a vy s ním mohli manipulovat, jak se vám zachce? Pche! To se vám nepodaří! Stráže!"

Jenže žádná stráž nepřišla. Stejně, jako nepřišla mnohokrát předtím, když ji volal do svých komnat. Jediná stráž bylo těch pár mužů po jeho boku. Nikdo jiný. A proti němu... Sto, ne, více jak dvě stovky mužů.

„Vaše stráž už není, Vaše Veličenstvo. Pouze naše. Prosím, vzdejte se. Neradi bychom vám ublížili více, než je třeba," poklonil se uctivě Fuhe.

„Pche, a jak by to věc změnilo? Chcete mě mrtvého tak či tak!"

„Ale i tak bychom nechtěli přivést královně Hiamon více zármutku, než je třeba."

„Vy–!"

„Otče! Otče! Co se děje! Co se to v paláci –"

Bashia vyběhl z úkrytu přímo za králem. Se slzami v očích, hnal se za nadějí, za vysvětlením. Nenašel nic. Pouze spoustu ozbrojených mužů s meči namířenými vpřed. Na ně.

Slova mu zaskočila v krku.

Nejen jemu. I samotným vůdcům vzbouřenců, když ho viděli před sebou.

„Feishene! Co tu děláš? Uteč, schovej se! Jdi za Chalermem a ochraň ho!"

„Ne, nemůžu vás opustit, nemůžu..." rozhlížel se kolem sebe, jen aby provedl to, co jeho otec před chvílí. Vzal stráži další meč a namířil jím na ministry. Jeho pohled ostrý, nebezpečný. Až ministři těžko věřili, že tento pohled hrál. Anebo... Nehrál?

„Ministře Fuhe... Jak jen tohle můžete provést mému otci? Věřil vám, já jsem vám věřil! Jak si jen dovolujete!" vykřikl, jenže nikdo mu na to nic neřekl. Fuhe se jen ušklíbl. Nakonec však udělal krok vpřed, se vřelým přístupem a úsměvem na tváři.

„Princi Feishene. Cožpak nevíte, o co se tu jedná? O co tu jde?"

„Prosím, osvětlete mi to," procedil skrze zuby a ruku s mečem natáhl více vpřed, aby špičkou zamířil přímo na Fuheho.

„Jde tu přeci o obnovení říše. O jejím povznesení. O vytrhání plevelu, který prorostl palác svými kořeny v posledních staletích!" mluvil, zatímco ho pobízel svým pohledem, aby přestal hrát toto nesmyslné divadlo, na němž přece nebyli domluvení.

„Plevel? Jaký plevel? Snad nemluvíte o mém otci! O mém pradědovi! Oba vám tolik věřili! Ministře Hydagyre! Vždyť jste byl považován za jejich rodinu!"

„A tak to také bylo. Rod Dalan je pro mne rodina, a Namasilie mým domovem. A proto dělám vše, abych mé rodině pomohl. Abych opravil dům, který po letech popraskal, a nenechal ho zřítit se do základů. Musíte mě chápat, princi Feishene. Cožpak nevidíte vše, co váš otec způsobil?"

„Co způsobil můj otec? Mluvíte o tom, jak už téměř dvě dekády vládne naší říši? Jak úspěšně potlačil povstání v Písečných horách, jak se vyhnul bitvě s divokými kmeny Velkých hor? Nevidíte snad tu jeho prozíravost, jeho předvídavost? Kdyby mu osud říše neležel na prvním místě, posílal by vlastního syna pryč, aby mu pomohl potlačit jejich divokost? Tak, drazí ministři, pane Tirene Gii! Osvětlete mi prosím, co způsobil, že je vám trnem v oku!"

Bashiův dech byl zrychlený. On sám byl rozdivočelý. Jeho líce nepřirozeně hořely, jeho tělo se třáslo. Přesto meč držel pevně a nehnutě, ačkoliv na to soustředil veškerou svoji sílu.

„Princi Feishene..." kroutil nechápavě hlavou Fuhe. Hydagyr se zhluboka nadechl.

„Jak může považovat říši za jeho nejvyšší prioritu, když jí opakovaně ubližuje? Nedostatečná podpora chudým krajům, devastování jihu kvůli mahagonu; neochota rozvinout obchod jak se západem, tak s východem. Cožpak si toho nejste vědom?"

„A nebude to náhodou vaše chyba, vaše činění, které brání rozvinutí země? Kolik peněz končí ve vašich kapsách? Kolik truhlic dalů máte tajně zakopaných na dvoru? Kolik pak rozmístěných po všech vilách, jež vám náleží? Kolik –"

Bashia ztichl. Jeho pozornost byla rázem upoutaná jiným směrem, a to ven, do tmy noci, odkud se náhle začaly ozývat zvuky boje. Nejen on, ale i všichni ostatní náhle zbystřeli a ohlídli se vzad, na to neočekávané rozrušení.

Bashia si v duchu oddechl. Měl štěstí. Netušil, jak dlouho by se mu zadařilo to natahovat, než by se ministři vyslovili k jejich společné machinaci. Jak by se pak obhajoval před králem? Nijak. Byl by pošpiněn pouhými několika slovy.

Přesto se spoléhal – doufal – že ministři budou krýt Feishenovy úmysly, alespoň dokud je nerozhněvá až příliš. A tam zatím nedorazili.

Boje se šířily a zanedlouho začali dovnitř pronikat vojáci oblečení v uniformě Adranuchské stráže. Prodírali si cestu skrze, a přestože všechny povstalce zvenku nepřemohli, nakonec se zadařilo skupince stráže stanout až mezi krále a nečestné ministry. Za sebou zanechávali podlahu zacákanou krví a ležící těla mužů.

Uctivě se králi uklonili.

„Vaše Veličenstvo. Ctihodní – Ehm – ministři," načal jeden z mužů, starý chlapík s bradkou, hlavní vůdce stráže.

„Veliteli Perthe!" zvolal s nadšením panovník, v jehož temné chvilce zablikalo světýlko naděje.

Velitel jen pokývl zpět, zatímco společníci, v jejichž přítomnosti si připadal zase jako mládenec, se opět se spojenýma rukama uklonili.

„Tak jsem tedy rád, že jsme to stihli," oddechl si nejprve, než se zhluboka nadechl a vytáhl ze své uniformy svitek.

„Ehm," odkašlal si. „Já, velitel Perth, hlavní velitel stráže Ústředí říšské spravedlnosti, tímto obviňuji následující: Hydagyra z rodu Ciu, Fuheho z rodu Xia a Tirena z rodu Gii, a další – teď je jmenovat nebudu – ze spiknutí, velezrady, tajným úmluvám mezi říšemi, podvodům a... Zdá se, že pokusu o převrat a zabití krále," pohlédl před sebe na trojici. „Byli obviněni na základě vyšetřování, které vzešlo z vyšetřování bývalého ministra Doeba z rodu Pane a které vedl Liras z rodu Rakha. Mezi důkazy patří jak hmotné předměty, dokumenty, i výpovědi nespočtu svědků z různých oblastí, které usvědčují tyto muže z plánováni převratu, ze spolčování s královstvím Xetingu, z pašování, a... Víte co, je to dlouhý svitek a tato situace je poněkud nebezpečná, s vaším svolením bych je nejprve zatknul a pak si ho můžete celý přečíst."

Jeden z mužů, který postával po Perthově boku, si sundal přilbu a odhalil svoji tvář. Zděšení obviněné trojice jen vzrostlo.

„Vaše Veličenstvo. Já, Galahar z rodu Gii, osobně mohu vypovídat, jelikož jsem se tajně na vyšetřování podílel a jejich skupinu infiltroval. Byl jsem svědkem pašování zlata do říše, různých předmětů, všechno spojené s mým strýcem – Tirenem Gii, Fuhem z rodu Xia i Hydagyrem z rodu Ciu. Jen díky pohotovému zásahu jsme zabránili hned dvěma smrtím svědků spojených s jejich konáním, a to jak dívky, která byla svědkem jejich četných tajných schůzí i se zástupci Xetingu; tak mužem, který pašoval zbraně do Xetingu pod záštitou identity jednoho nejmenovaného kmene. Jestli si pamatuji, již jednou byl na seznamu hledaných..."

Saral si však toho prodlouženého života moc neužije, jakmile se dostane do rukou Kalayi, pomyslel si Bashia s dávkou ironie. Přestože se Sanohovi podařilo ho zachránit a skrývat celou tu dobu, a k tomu z něj získat cennou výpověď; stále mu na krku zbyla obvinění a jedna opuštěná manželka.

„Galahare! Tys to –"

„Ano," přerušil ho muž s velice diplomatickým úsměvem. „Zapomněl jsi totiž na něco, můj milý strýci."

„Na co, hm, ty jedna neschopná svině! Měl jsi zůstat hnít v Písečných horách!"

„Spravedlnost a touha po pomstě je někdy silnější než síla rodu."

Tím dalším, kdo doprovázel Galahara a Pertha byl pak mladý Liras. Jeho oči jiskřily nad úspěchem, kterého docílil. Vděčně kývl na Feishena opodál, připraven přijmout své bohaté odměny a nekonečnou slávu.

„Tohle vám neprojde, tohle ne... My neskončíme jen tak!"

„Do boje!"

Ačkoliv v této přední části Haly předků na okamžik cinkot mečů utichl, neznamenalo to, že za nimi se přestalo bojovat. A nyní, s mnohem větší motivací vyhrát, neskončit tu po tolika letech snažení a plánování – jediná možnost byla dobojovat se vítězství.

Navíc, ministři měli stále skrytou kartu. Hned několik. A tak Tiren mávl dozadu na znamení, jímž jedna z pověřených osob vystřelila do vzduchu hořící šíp. A ten šíp, neuvěřitelnou rychlostí, dosáhl kupky sena na střeše paláce. Ohnivé znamení se tedy znásobilo a bylo nemožné ho nespatřit.

Muži z Xetingu, shromáždění v okolí Adranuchu, ihned věděli, co mají dělat. Připravení na jediné, nebylo o čem přemýšlet. Vpadli do města s bojovnými pokřiky, tasili zbraně proti komukoliv, kdo se jim pokusil vzdorovat. Běželi bez zastavení za cílem, za ohnivým znamením, které je lákalo, vábilo. Dokonce ani městská stráž nikde nebyla! Všichni muži z Ústředí byli už předtím povoláni do paláce. Nikdo jim nestál v cestě.

Tisíce a tisíce mužů se jako voda začaly vlívat do města. Výkřiky, které původně vydávaly pouze služky, nyní patřily vdaným ženám, dětem, i dospělým mužům. Nikdo nebyl připraven na to, co se ten chladný večer dělo. Nikdo nebyl připraven na útok hlavního města, tolik vychvalovaného a oslavovaného Adranuchu.

Boj před králem začal dosahovat větší a větší divokosti. Ministři se snažili utéci, ale hustota lidí jim to nedovolovala. Zato Perth a jeho společníci nemohli být těmi, kdo by je spoutal a odvedl. Měli co dělat, aby zabránili povstalcům přiblížit se králi.

„Mohu?" jeden ze strážných poprosil Bashiu zpátky o meč, aby dosáhl své povinnosti a ochránil krále. Přidal se mezi lid.

„Vaše Veličenstvo, měli bychom se vzdálit do bezpečí," zašeptal eunuch králi, poukazuje, že každou chvílí by mohl někdo proklouznout obranou a krále zranit.

„Ah, ano... Feishene!"

„Ano, otče!" princ se stáhl a spolu s králem Enlerem a jeho starým věrným eunuchem opustili místo boje. Jejich únikovou cestou se stala série chodbiček a místností, především určených pro služebnictvo. To však v tomto momentu vyběhlo v panice ven a pokoušelo se vzdálit bojům co nejvíce.

Když už křiky i cinkoty meče nebyly slyšet, všichni se zastavili, aby mohli popadnout dech a rozdýchat útěk. Král byl rudý, rudý vzteky, rudý fyzickou námahou, a určitě i zlomený – jeho důvěra v poddané byla rozdrcena, stejně tak jeho ego, které bylo zpochybněno jeho nejdůvěrnějšími. Neukazoval to, ale bylo tomu tak. I když byli ministři legálně obviněni, pořád to neměnilo fakt, že byly z nějakého důvodu dohnáni až k takovýmto drastickým krokům. Vždyť jim nic neudělal? Netlačil je příliš do práce, odměny jim také dával dostatečné!

Takovéto myšlenky se mu honily hlavou, zatímco se zapíral do kolen, jeho dlaň pořád svírající meč stráženého.

„Vaše Veličenstvo," pravil tiše eunuch a předložil otevřenou dlaň, čímž naznačoval, aby mu jej král předal.

Ano, bylo to nepohodlné a nevhodné, takto držet tu zbraň. Nyní jsou mimo nebezpečí. Věřil stráži, věřil svým lidem... Kdysi taky věřil...

Automaticky, jako milionkrát předtím, předal eunuchovi vše, čeho se chtěl zbavit.

Předal mu zbraň.

Wirian krátce pohlédl na Feishena.

Pokazil jsi to, ale náš plán stejně vyjde. A ty stále můžeš být král, když se správně rozhodneš.

„Otče!" vykřikl Bashia a tasil svůj skrytý meč akorát včas.

Eunuch jen překvapeně hleděl na lesklou čepel, která mu zabránila vykonat poslední rozsudek nad králem rodu Dalan.

Meče drželi vzájemně překřížené, těsně u krku Jeho Veličenstva. Ten s děsem uskočil vzad a schoval se za syna.

„Wiriane! Neříkej mi –"

Než stačil eunuch cokoliv říci, byť se jen ušklíbnout, Bashia několika kroky tlustého eunucha odzbrojil a podřízl mu krk.

„Nejspíše ano. Ne. Určitě ano," odpověděl za něj, zatímco hleděl na umírajícího člověka, jenž z posledních sil lapal po svém dechu. „Musel být hlavním strůjcem toho všeho."

„Ne... Vždyť on mi sloužil... Vždycky mi sloužil..."

„Tak proč se vás pokusil zabít? To je jedno. Už to skončilo. Snad se vám to líbí..." poslední větu špitl pro sebe, jeho ústa lehce cukala vzhůru. Pohled na mrtvé tělo toho, kdo způsobil masakr Tossackých lidí, mu přinášelo nevysvětlitelnou radost a úlevu. Jenže k plnohodnotné úlevě přeci ještě něco chybělo.

Zhluboka se nadechl, načež se otočil směrem ke králi a zvedl meč vzhůru. Zakrvácená špička visela jen palec od Enlerovy kůže.

Panovník nahlas polkl.

„Co se děje? Proč je všude takový hluk? Kdo jsou ti lidé?" nezastavitelně se vyptával mladý korunní princ, zatímco byl v doprovodu několika lidí v uniformě městské stráže vyprovázen z komnat.

„Vaše Výsosti, prosím, držte se u nás," byla zdvořilá odpověď, která se mu jednou za čas dostala. Jenže to mu ústa nezavřelo. Čím dál více rozhněvaný, že neví, co se děje, se domáhal informací.

„Míří k Hale předků! K mému otci! Hej, kam mě vedete, ha? Proč nejdete ochránit mého otce?!"

„Následujte nás, Vaše Výsosti..."

„Ne! Chci za mým otcem! Nechte mě za ním jít! Co se to děje? Vždyť je bezbranný! Kolik je tam lidí?!"

„Vaše Výsosti..." vzdychal jeden ze strážných, ale Chalerm dále házel své.

Až to jednomu nedalo, jeho trpělivost přetekla a vztekle si shrnul přilbu z obličeje. Jeho zlatavé vlasy, všelijak zmuchlané, aby se dovnitř vešly, se náhle rozevlály jako upuštěný hedvábný šátek. Krásně, ladně, hebce... Tyto atributy se však nedaly přiřadit k obličeji člověka, jemuž ty vlasy náležely.

Otrávený, unavený, házel snad všechny negativní výrazy na toho spratka a kdyby mohlo, kouřilo by se mu z uší.

„Hele, ty jedno zatracený upištěný princátko. Buď s námi půjdeš, nebo ti buď země lehká, až tě někdo po cestě propíchne. U Ilaie! My tu riskujeme své životy, abychom zachránili ten tvůj bezvýznamný, rozmazlený živůtek, který si myslí, jak sakra velký je! A ty děláš cože? Meleš sračky stále dokola a lákáš na nás pozornost. Já vždycky říkal, že úroveň Adranuchu jde do háje."

„Já... Tebe já znám," Chalerm několikrát zamrkal, když řádně spatřil obličej jeho doprovodu. „Ty jsi... Ty jsi ten Duen. Duen, kterého zná můj otec, jsi příbuzný a –"

„A ty jsi tááák strašně chytrý, že to víš. Teď už drž hubu a pojď s námi," převrátil očima Duen a zkřížil své ruce.

„Ale můj otec!"

„Neboj se. Trochu si tam zabojují, ale bude živ."

„Cože? Oni opravdu jdou po něm?"

„A ty buď rád, že momentálně nejdou po nás. Tak jdeš už?"

Chalerm hleděl na svůj doprovod, obzvlášť na znechucený obličej toho muže, který otci vždy přiváděl jen problémy. A najednou je tu a chce ho vyprovodit ven? Co po něm ti muži vůbec chtějí? A po jeho otci?

Zhluboka se nadechl.

Když s nimi má jít...

Jako poslušný pejsek, sklopil své uši a následoval muže vpřed. Už se zdálo, že má Duen o všechno vystaráno. Ale to se jen zdálo.

Bylo to zrovna jeho lýtko, do kterého to přerostlé dítě, jenž shodou okolností má v budoucnu vládnout říši, koplo, než se rozběhlo na útěk. A kam?

Na to nejnebezpečnější místo dnešního večera. Do Haly předků.

Ten idiot! Já ho zabiju! Zavrčel Duen, drže si bolavou nohu.

„Pane Duene..."

„Neřešte to. Já pro něj skočím," nato si všiml skupiny stráže vedené Galaharem a velitelem Perthem, jak míří k Hale předků. „Stejně bude brzy vyhráno, nebezpečí mu hrozit nebude."

S kulhavou chůzí Duen následoval toho spratka, a to z jediného důvodu. Těšil se, až si to s ním vyřídí.

Chalerm naštěstí nebyl úplně hloupý. Neběžel rovnou ke vstupní bráně haly, kde se to hemžilo množstvím neznámých mužů. Za svého dětství však prošmejdil vše, co se v paláci dalo najít – téměř vše. A tak běžel na její východní stranu, odkud se dá do haly dostat skrze komnaty a chodby určené pro služebné.

A běžel, běžel, dokud... Neuslyšel slova svého otce.

„Co to děláš, Feishene?"

„Jen službu někomu, kdo po tom toužil strašně, strašně dlouho," začal tiše, až nepřirozeně vyrovnaně.

„Jak – jakou službu? Kdo to po tobě chce? Feishene? Někdo z těch lidí, těch barbarů?" napadlo krále náhle. Na to si jeho syn jen tiše odfrkl.

„Takže si na ně přece jen vzpomínáš, že?" pousmál se Bashia, meč nadále držel v rovině.

„Oni! Oni tě očarovali! Očarovali mého syna, oni –"

„Neudělali nic, Vaše Veličenstvo. Neudělali nic. A přesto... Skončili spáleni na popel."

„Co..." hekl král. Než však stačil říci cokoliv jiného, skrytý synek, který moc trpělivosti nepobral, vyskočil ze svého úkrytu.

„Feishene!" vyběhl vzteky kupředu a zvedl ze země meč, který tam zůstal po Wirianově útoku. Nahněvaný a k tomu svědkem Feishenovy zrady, byl plně odhodlaný zbavil staršího bratra života. Jenže ani ten nebyl neozbrojen. Se třemi pohyby zápěstí padl Chalermův meč na zem, příliš daleko na to, aby ho korunní princ opět zvedl a přitom se vyhnul bratrovi.

„Přestaň," napomenul Chalerma chladně mladík, zatímco se ohlédl po panovníkovi. Pozvedl svůj meč zpátky ke králově krku. Jenže Chalerm se opět vyškrábal na nohy a rozhodl se útočit pěstmi, když už byla jeho zbraň byla mimo dosah ruky. Aniž by Bashia nějak pohnul ostřím či ho jakkoliv vychýlil z blízkosti Enlerova krku, vykopl nohou a poslal korunního prince opět k zemi.

Byl slabý. Přesně tak slabý, jako se říkalo.

„Ty hajzlíku, spratku malej! Kde jsi?" naštvaný řev se šířil chodbami, než zpoza rohu vykoukly blonďaté vlasy, patřící Duenovi z rodu Ran.

„Ještě jednou mi utečeš – Ah, Bashio! – Ou, Vaše Veličenstvo – Hele, Wirian je už mrtvý! – Počkat, co to děláš, Bashio?" sled emocí a postřehů Duena ukotvilo na místě, že na jakoukoliv pomstu tomu princátku úplně zapomněl.

Ale viděl správně, neměl mžitky nebo tak, že? Bashia držel meč a zadržoval nutkání proříznout králi krk!

„Hej, přestaň, Bashio! Tohle přeci nebylo v našem plánu," přihnal se k němu Duen, střídaje pohled z panovníka na Bashiu a zpět.

„Ne, v tvém ne. Ale bylo to v plánu mém," odvětil chladně, téměř nemrkl.

„Haha, jaký tvůj plán!" vynutil rozpačitý smích. „Vždyť byl pouze náš plán, ne? Náš, tvůj a můj společně, že? Já a ty, proti těm šmejdům, pomstít se těm ministrům, nechat králíčka žít, a zajít si pak všechno oslavit do hospody. Nebo jsi už zapomněl?"

„Nech mě, Duene. Odveď Chalerma pryč."

Duen pokoukl po princovi, který využil náhlého rozptýlení a plazil se k odhozenému meči. Raději mu v plánu zabránil a na ležící čepel si sám stoupl.

„Myslíš, že půjde? Takto? Když tě vidí v této póze, a vidí svého tatíčka v úzkých?"

„Chalerme, uteč!" pronesl mezitím král svému synovi, který zuřil, jelikož se mu nedařilo vytáhnout meč zpod Duenovy nohy. Ten, po chvilce, kdy zkoušel svoji trpělivost, nakonec odkopl Chalerma na stranu, aby meč zdvihl a prudce s ním zabodl do trámu zdi. Vibrace kovu se ještě dlouhou chvíli roznášela místností. Odsud jej ten princ jen tak nevytáhne.

Nato přikročil ke svému milému.

„No tak! Bashio! Přeci nejsi takový člověk."

„Ale jsem," odvětil, oči pořád upřené na krále.

„Nebudeš si přeci špinit ruce krví," naléhal Duen.

Bashia se letmo podíval na své ruce, jejich dlaně byly pokryté četnými jizvami a pocákané rudými skvrnami, které na něj padly, když Wirianovi podřízl hrdlo.

„Co na tom sejde... Už tak je mám špinavé," hlesl, tiše a ztraceně. Jako by byl v této místnosti sám, bez krále, bez Duena, i bez Chalerma, který se veškerou silou snažil vyrvat zabodnutý meč ven.

„Možná, ale jeho krev je obzvlášť hnusná. Nechtěls vyčistit palác?"

„Vždyť to dělám! A ještě mi zbývá ten, který nechal zabít všechny Tossaky. Který neváhal, aby vydal rozsudek smrti nad ženami, nad dětmi, i nad těhotnými! Ten, kdo si také zaslouží smrt. Nebo sis myslel, Enlere Dalan, že mi unikneš?" ušklíbl se Bashia a vyzdvihl meč k jeho krku, kde se mu zabodl do kůže. Panovník se otřásl. A jeho syn, když zaslechl tato slova, na okamžik polevil. Zvědavost ho zpomalila.

„Kdo... Kdo jsi? Ty... Ty jsi podvodník?" stačil král vykoktat, naprosto ochromen.

„Ne. Jsem tvůj syn. Jsem ten Feishen, který vyrůstal patnáct let zavřený v Starém paláci. Jsem ten chlapec, kterého tvá žena chtěla zabít, a tak byl vyhozen na ulici, jen tak, bez ničeho. Jsem přesně tím, koho jsi se snažil vychovat, až se ti to vrátilo... I s úroky," Bashiův úsměv se prohluboval, jak natáčel špičkou meče, dokud nespustil tenký pramínek krve. Chalerm už chtěl vyskočit a něco namítnout, ale král ho gestem ruky uklidnil. Měl tušení, že by si měl vyprávění toho chlapce vyslechnout. Ne, že musí. Ať ho to děsilo jakkoliv. Byla to přeci jeho chyba, že tak rychle na Feishena zapomněl. Přesto... Co má společného s Tossaky? S jeho temnou minulostí, s hříchy, který mu ani Delai neodpustí...

Krev na králově krku dělala Bashiovi radost. Jim dělala radost. Duše uvnitř něj nedočkavě hleděly, jásaly, slintaly, vyčkávaly na ten lahodný okamžik, jenž jim byl po dlouhou dobu odepírán, a nyní, nyní konečně! Konečně ta spravedlnost, na kterou tak dlouho čekaly! Konečně ta sladká pomsta, po níž toužily! Konečně ten panovník, který je neustále utlačoval, přijde o svůj drahocenný život! Konečně!

Až se Bashiovi roztřásla ruka, jak se každá duše pokoušela zhostit se jeho těla, aby to byla zrovna ona, kdo ten rozsudek vykoná.

Duen si toho detailu ihned všiml. Rychle stáhl Bashiu k sobě a panovníka nechal rozdýchat svůj šok. Ten se okamžitě přemístil k Chalermovi a pevně ho objal do náruče.

„Bashio! No tak! Chceš ho tolik zabít? Jasně, smrt si zaslouží, ale co bude pak?" vyptával se, jelikož se zabitím osobně problém neměl, kdyby to nebyl samotný král, komu chtěl podříznout krk. Vláda je rozvrácená, všude je stráž, odolává snaze o převrat! V ulicích Adranuchu momentálně bojují muži z Xetingu s Namasilijskou armádou, kterou nechali zavolat na popud Bashiou zfalšovaného dopisu, zaslaného do válečného tábora samotným Ramanem Ran!

Kdo pak nastolí pořádek? Jakmile se zjistí, že je král mrtev, nastane chaos! Duenovi vždy bylo všechno jedno, ale nebyl hloupý. Nenabídnou takto Lawanovi Namasilii na servírovacím podnose, hezky pečenou vařenou?

„NE!" vytrhl se z jeho náruče a opět na panovníka namířil mečem, Chalerma si nevšímaje. Jen panovník sám od sebe syna opět odstrčil, aby ho neohrozil. „Opovaž se nám vzít tu radost! Musím ho zabít! Jinak neodejdu!"

„Bashio, přemýšlej!" pokoušel se ho Duen opět obejmout.

„Nech mě!" znovu se mu vymanil a tentokrát svůj meč namířil na Duena. „Nech mě... On musí zemřít. Tossaci to chtějí. Oni si to zaslouží! Tak dlouho čekali, tak dlouho nespravedlivě odsouzeni k smrti... Nebo... Máš snad strach, že již nebudu tvým rozkošným Bashiou? Že již nebudu tou nevinnou tvářičkou, kterou tolik miluješ? Opravdu po mně chceš, abych odešel a toho zmetka nechal naživu?"

„Bashio... Tady nejde o žádnou tvářičku, ale o logiku! Takže zkus zapojit tu tvoji trvdou hlavičku!"

Těžko jen Duen věděl, že Bashia měl daleko od svého běžného stavu, v němž dokázal hodiny rozebírat všemožné záležitosti a chladně nad nimi uvažovat. Ne. Nyní, po tak dlouhé době zkoušení jeho vůle, natahování jeho morálky, a obzvlášť, když byly duše tak blízko k převzetí moci; bylo racionální uvažování dávno upozaděno.

„Opakuji... Tohle nebylo v našem plánu. Tohle říši zničí! Chceš mít na bedrech zničené životy tisíců lidí?"

„A on nezničil naše životy dostatečně? Duene! On je vrah! On je tu největší vrah! On, kdo se nezastaví, dokud nás všechny nezabije! Kdyby tak věděl, že každý Tossak, kterého nechal zabít, nesl stejnou krev, jaká koluje v jeho žilách," zasmál se Bashia a opět sebou trhl, jak se na Enlera otočil a s ním i jeho meč. Panovník jen vytřeštil své oči, nevěřícně hleděl na mladého muže, snažíc se v tom najít logiku.

„Možná nejsem tvůj syn, Enlere, ale rozhodně mám stejné právo na trůn jako kdokoliv jiný. Myslíš, že si ho nepřivlastním? Bude se mi tvůj syn bránit?" mluvil Bashia, jeho meč nebezpečně pendloval mezi otcem a jeho potomkem. Užíval si děsu, který ovládl bezmocného panovníka. Kdyby však věděl, že stejného děsu nabýval Duen. Nechtěl snad Bashia z paláce pryč? Opravdu... Opravdu nakonec touží po trůnu? Co se to s ním děje? Měl občas takové divné stavy, kterým spíše přikládal vinu vyčerpání fyzického i psychického, ale nyní... Bashio?

„Mám tě zabít? Nemám? Nebo tě mám pouze znehybnit a ochromit tak, abys byl svědkem, jak se tvůj život hroutí... Jak tvá rodina skomírá... Jak tvé děti jedno po druhém umírají... Mám je nechat upálit? Tak, jako uhořel můj otec? Mí prarodiče? Co myslíš?"

„Feishe –" sotva panovník promluvil, hrot meče zabloudil do jeho šatů a on strachem umlkl.

„Začnu Chalermem, přeci jen, je mojí konkurencí. U ostatních nebudu tak spěchat. Jedno dítě za týden... Jak dlouho to zabere?"

Chalerm se roztřásl, neschopen slova. Nikdy za svůj ne příliš záživný život neměl možnost stát tváří v tvář šílenému člověku. Ale ať už byl výbušný jakkoliv, s trpělivostí také moc nepobral, instinkty mu říkaly momentálně jediné. Mlč a nehýbej se.

„Bashio!" Duen byl zděšen z jeho chladných slov. Nikdy ještě nezažil Bashiu takovéhoto. Nemilosrdného. Chladnokrevného. On sám, přestože mnohdy tyto atributy nesl a využíval jich, nikdy nedosahoval takové míry. Až nezdravé. A obzvlášť, u jeho milovaného Bashii...

„Copak?" otočil se mladík na Duena, až otrávený, že je vyrušen.

„Musíme jít," připomněl rázně. „Nech ho a jdeme!"

Nastal okamžik ticha. Nepřirozeného a napjatého ticha. Jako kdyby každý očekával, že sem udeří blesk, jen nikdo nevěděl, kdy se to stane. A kdo bude tou obětí, jíž blesk usmaží zaživa.

Zdálo se však, že Bashia opět chytl rozum. Jeho meč povolil a pohled očí, zalitými krví, padl na zem. Duen nervózně odpočítával sekundy do chvíle, než se ten hoch rozhodne. A pokud se rozhodne druhým způsobem, sám se pokusí Bashiu nějak zastavit.

Už se s tímto způsobem začal smiřovat, když ho mladík překvapil svým krátkým a jasným „Dobrá."

Svěsil meč, naposledy na panovníka nenávistně pohlédl, natož se otočil a udělal k Duenovi pár kroků.

Ale jakoby si na něco vzpomněl. Náhle se zastavil a ohlédl, jako kdyby se chtěl s tím nenáviděným mužem naposledy rozloučit.

„Nejsem to jen já, kdo tě tak moc nenávidí. Že tě já nechám žít, neznamená, že oni ne. Přeci jen, je to jejich právo, pomstít se za svoji smrt. A já jim ho nemohu upírat," pokrčil rameny, načež krátce zahvízdal.

Tento hvízdot byl možná nevýrazný, rozhodně ho neslyšely stráže několik místností opodál, avšak k těm, kterým byl určen, se dostal snadno. Pootevřeným oknem dovnitř místnosti prolétl ptáček. Obyčejný vrabčák s trochu vypelichanou hlavou. Vesele za letu švitořil, jako v ranním probuzení.

Duen zvědavě hleděl na to, co se bude dít. A proč měl zvláštní, neblahé tušení, že...

Vrabčák začal obkružovat královu postavu. Dostatečně daleko, aby nebyl zasažen panovníkovým máváním, blízko, aby mu švitořil rovnou do ucha.

A brzo se přidal další vrabčák. A nato skřivan, celé hejno drozdů a několik vran.

Zpěv zvířat, jenž byl zprvu tvořen především ptáky, najednou doplnil nepříjemný pískot a štěkot. Po zdech se dovnitř škrábaly krysy, které hromadně přepadávaly přes okno, a pak pootevřené okno nadzvedli tři královští psi, vzteklí, až se jim tvořila u huby pěna.

Ptáci již útočili. Jeden po druhém, ďobali do panovníka, do jeho šatů, obličeje, do vlasů. Ať se oháněl Enler jakkoliv, a Chalerm se mu pokoušel pomoci, nebyl schopen žádného zasáhnout. A když už zasáhl, ten se jen otřepal a opět vzhlédl vzhůru. Nato mu po nohavicích začaly lézt krysy. Hryzaly ho přes látku až do kůže, škrábaly se k jeho rozkroku, a jedné se podařilo proklouznout mu do kalhot. Zatímco byl Enler rozptýlen, drozd mu klovl do oka a chvilkově ho oslepil. Dlaň, kterou si to zraněné oko začal přikrývat, mu během chvíle roztrhaly zobáky ptáků do krve. Neměl sílu se nijak bránit, ať chtěl jakkoliv. Poskakoval, tancoval, řval bolestí, avšak na ten řev nikdo neslyšel.

Chalerm se už k němu nemohl ani přiblížit. A vůbec ne, když se k nevinným škrábancům přidali psi. Zakousli se mu do lýtka, do ruky, do stehna, až panovník padl na kolena. Korunní princ, který celou tu dobu zadržoval slzy, se nyní hlasitě rozbrečel. Spadl na kolena, naprosto bez naděje.

Král byl bezmocný. Byl vyděšený, byl zraněný, byl zrazený. Věděl, že umře. Že umře dnes a tady. Zabit obyčejnou zvěří, která jen projektovala Feishenovu nenávist a nenávist Tossaků.

Nechce zemřít! Nechce!

Banda zvířat trhala z jeho otce maso, ukusovala mu kůži z obličeje, dloubala v jeho očích důlky. Už ani nebylo poznat, že ten člověk v zakrvácených šatech byl panovník Namasilie.

Zato dvě osoby poznat bylo až moc dobře. Duen Ran a jeho bratr, Feishen!

Proč mu nepomáhají, proč se jen tak chladně dívají, jak panovník umírá?

„Feishene! Bratře! Pomož mu! Pomož! Vem si mě! Nech mého otce žít! Nech ho žít!" škrábal se Chalerm po čtyřech k honosně se nesoucí postavě prince, který byl – nebo nebyl – jeho bratrem. Ale jedno bylo jasné. On měl tu skutečnou moc zvěř odvolat.

Enler zrovna ztratil vědomí a jeho tělo padlo na zem. Stále však žilo, a zvířata nepřestala pokračovat v útoku. Vrabčák ztratil své odstíny hnědé, dokonce i černá křídla vrány byla jak poseta rubíny!

„Ty zrádce! Vždyť je to náš otec! Proč tohle děláš? Nech ho!" vykřikoval horlivě korunní princ a nešetřil nadávkami, čím kritičtější se ta situace stávala. Bashia se jen smutně pousmál, zatímco se ke korunnímu princi sklonil.

„Chalerme... Doufal jsem, že tě mé popichování donutí dospět a přemýšlet. Nejsem totiž tak bezcitný, abych přenechal říši neschopnému vládci... O to samé se pokoušel i Enler a já mu šel vstříc. Ale pomohlo to?" odmlčel se Bashia a znovu se poohlédl po oděném, v krvi koupajícím se těle.

„O co ti jde?!" vyštěkl princ.

„Mně? Chci odejít. Odejít, a nikdy se nevrátit. Rozhodně mi nejde o trůn, pokud myslíš tohle... Tady, něco jsem si pro tebe nachystal," Bashia začal lovit ve své tunice, dokud nevytáhl zabalený a zapečetěný svitek. Poměrně tlustý na běžné poměry.

„Nic od tebe nechci! A pusť mě k otci! Ještě mu mohu pomoci!"

„Ne, to nemůžeš. Chalerme," povzdechl si Bashia a zdálo se, že se konečně částečně uklidnil. „Pochop, že takto dopadne panovník, který je hloupý, paranoidní a krutý. Tato zvířata představují jen malou část lidí, které nechal zabít, jen kvůli svému dobrému pocitu. Zrovna ten vrabčák – to je Varin. Měl deset let, když uhořel v Radgostu. Jeho matka je stále se mnou. A co teprve lidé ve Valii a Arpanu? Chalerme... Byl to tvůj otec, kdo nechal zabít všechny Tossaky. Teď mi věřit nemusíš, a možná nikdy nebudeš, ale tohle je přesně to, co si zasloužil."

„Lháři!"

„Až se situace uklidní, předvolej si Dexuna. Jeho znáš, že? Nech si povyprávět, co je tvůj otec za zrůdu... Ale nyní mě nech odejít."

„Odejít? Za tohle vás nechám zatknout!" křičel Chalerm na celý palác. Jenže místo toho se na něj Bashia uboze podíval. Nikdo je zatknout nepřijde...

„Nech nás odejít, Chalerme. A už nás v životě neuvidíš. Věř mi. Zde... Tady je můj dárek pro tebe. Takový návod, jak zachránit Namasilii, a dokonce ji dostat na úroveň vyšší, než byla doposud. Když budeš následovat krok za krokem, určitě se vepíšeš do historie říše. Je tam něco málo o stabilizaci vlády, řešení problému s mahagonem a drahokamy a další věci."

Bashia natáhl ruku k Chalermovi, jenž zprvu chtěl dar odmítnout a odhodit ho na bok. Něco ho však zamrazilo. Donutilo ho to stát na místě a svitek převzít. Nedokázal říci, co za to mohlo. Možná ten upřímný pohled v očích šíleného muže?

Nebo... Opravdu ta dohoda mezi Feishenem a jeho matkou, že má Chalerm Feishena poslouchat, že mu pomůže ve vládnutí, byla pravdivá?

A Feishen tuto dohodu dodržoval, i v takovémto momentu? Jak moc to plánoval dopředu?

„Můj otec zemřel, tvůj také zemře. Tvoji matku jsem nechal žít, nech žít i moji. Postarej se, aby konkubína Miran dožila a měla důstojný pohřeb. A pak... Zbav se své ženy a vyhoď z paláce všechny eunuchy pod Wirianem. Ten to všechno, tohle povstání i události daleko zapomenuté, naplánoval. Také, Galahar je tím nejlepším kandidátem na ministra. Neboj se si od něj nechat poradit. Tvoje matka je impulzivní, stejně jako ty. Ber její rady s rezervou. Jako korunního prince můžeš zvolit svého mladšího bratra, je chytrý a rozumný, co jsem byl svědkem. A... Všechno je ve svitku. Toť vše, Vaše Veličenstvo, hodně štěstí," Bashia sepjal ruce, aby se hluboce uklonil, než z místnosti odešel a zanechal tak Chalerma v šoku, v zármutku, ve hněvu a zlobě, a v naprosté bezmoci. Rozechvělýma rukama odlomil pečeť a začal svitek pomalu rozvíjet. Opravdu ho čekalo krásné úhledné písmo, jímž Feishen vítal bratra všemi existujícími hodnostmi, než začal bod po bodu rozebírat jednotlivé problémy říše i jejich podrobná řešení.

Ještě nikdy nebyl Chalerm takto rozpolcený.

Chtěl Feishena zabít. Chtěl se pomstít za smrt svého otce...

Ale zároveň, jeho slova, jeho dar... Všechno bylo opravdu upřímné a od srdce.

Asi... Asi si nechá předvolat toho Dexuna. Až bude čas. Otočil se a utíkal zpět za svojí stráží. Dvojici již nezahlédl.

Až mimo zdi paláce, daleko od nich, se Bashia zastavil a rozdýchával svůj fyzický výkon. Duen byl přeci jen zvyklejší, jako trénovaný bojovník poslední dobou procvičoval svoji fyzičku, aby byl opět v kondici.

„Bashio... Co to mělo znamenat? To jsi celou dobu plánoval? Proč jsi mi nic z toho neřekl, ha? Nebyly by efektivnější jiné formy postupu? A smrt uklováním – jak to bude vypadat v historických knížkách?" vyčítal mu, napůl ze srandy, napůl seriózně. A výjimečně ta seriózní půlka převažovala. Avšak Bashia po něm jen šlehl očima. Stále byly mrazivé jak Země zamrzlého moře v zimě. Duena to donutilo okamžitě zmlknout.

„Bránil bys mi."

„Jo? A jsi si jistý? Nemyslíš, že bych ti naopak pomohl?"

„A dovolil bys mi zabít krále? Hm?"

„To asi ne, možná. Asi by to šlo nějak šikovně vymyslet –" špulil rty, jelikož takto hozen do vody nenacházel dno.

„Ne, nešlo," přerušil ho Bashia.

„Jenže co, zabil jsi Enlera. A co Lawan, není stejně tak vinen, jako on?"

„I jeho dostihnou," nato Bashia zahvízdal, ale více se zvěři – duším – nevěnoval. „Enler se bál, že Tossaci naplánují převrat a strhnou ho z trůnu. To se stalo. Lawan chtěl zase spojit království. To se po jeho smrti také splní, skrze sňatek Luvily a Chalerma."

Duen jen nevěřícně kroutil hlavou. Co se to s Bashiou stalo?

„I kdyby... Jedině Tossaci si mohli dovolit ho zabít. Nikdo jiný. Tady nebylo jiného východiska. A já... Chtěl jsem to udělat po svém. Potřeboval jsem to udělat po svém. Ty nevíš... Jak moc to chtěli. Jak moc se na to těšili! Udělal jsem jim radost."

„Kdo? Komu? Těm uvnitř tebe? Ty dovolíš mrtvým lidem, aby za tebe rozhodovali? Děláš si srandu?"

„Už jsem ti kdysi řekl! Pro mě jako kdyby mrtví nebyli!" hádal se Bashia.

„Ale jsou!" oponoval prudce Duen a snažil se do toho chlapce vtlouci rozum. „Zemřeli! Už před dvaceti třemi lety! Nemají tu co dělat!"

„A přeci tu jsou! A kdyby nebylo nich, byl bys na svobodě? Ne, byl bys vůbec živ?" vyjel Bashia až příliš chladně.

Duen zmlkl.

Ano... Byl by živ? Přežil by ty strašlivé horečky, kvůli nimž už Dexun chtěl psát předčasně dopis jeho otci, že zemřel?

Sevřel svoji tuniku, kde se schovávala ukrytá ta slavná spona s křišťálem.

„Takže o nich nemluv tímto způsobem," odsekl Bashia, načež se uklidnil. Ano... Nadešel opět ten samý okamžik. Okamžik, o kterém tušil, že přijde. Že je nevyhnutelný... Jenže tentokrát to nebyly Duenovy chyby, ale chyby Bashiovy. Ne. Nebyly to chyby. Byly to jeho činy, které je od sebe vzdálily. Jeho činy a chladné prostředí paláce, jenž jen vysává energii z lidí a mění ji v neutuchající nenávist.

A on nechce být takovýmto před Duenem. Takovýmto, jakým právě byl. Tou špínou, tou tmou, která brání v pohledu na slunce.

Hluboce se nadechl, než vzhlédl vzhůru, na rozzlobenou, přesto lítostivou tvář Duena.

„Děkuji ti za všechnu pomoc. Opravdu si toho vážím, Duene... Ale... Ach. Už je toho moc," povzdychl si, poprvé, upřímně, jako kdyby z jeho srdce padla tíha celého jeho života. Dosud se držel uvnitř sebe, překousl jakékoliv obtížnosti, ale jeho vůle byla téměř vyčerpaná. „Došel jsem do konce, jak vidíš. Konce mé pouti. Pouti mého života... A... Je na čase, aby ta pouť byla řádně ukončena. Víš, pokaždé, když se na tebe podívám, vybavím si vše. Naše společné chvíle naplněné radostí, ale i všechny zrady, všechnu bolest, kterou jsme si napáchali navzájem, i kterou jsme zažili společně. Veškerou moji cestu, kterou jsem si prošel, co jsem všechno musel obětovat, i pro tebe."

„Bashio..." špitl žádostivě Duen, jelikož se mu nelíbil směr, kam tato konverzace směřuje. Jako kdyby opět prožíval tu chvíli v Eleorsu...

„Bashia, Antares, Feishen... Všechno to jsou pouhá slova. Slova, která jen představují část mne, ale ne mne celého. Obzvlášť nyní, já... Už nechci žít zaškatulkovaný podle jména. Už nadále ne. A s tebou... Budu nadále jen obraz jména, které znáš. Sám to vidíš..." poukázal na své tělo, na svoji utrápenou maličkost, která byla zničená po drastickém vítězství, zničená zklamáním života a lidskými charaktery.

„Tak to není, Bashio, to přece víš!"

„Ne. Vím, jak zbožňuješ tuhle tvář. Vím, jak sis oblíbil i starce, ale... Kdo ve skutečnosti jsem? Já sám nevím, Duene. Nevím. A čím dál na to myslím, čím dál se tím trápím a... Musím to najít. Určitě sis toho také všiml. Že nejsem sám sebou. Ale... Já ani nevím, kým jsem byl. A s tebou to nenajdu, ne teď, po tom všem..." kroutil mladík hlavou. Ať se s Duenem cítil dobře jakkoliv, ať měl pocit, že kolem nich není cokoliv... Je schopen stát takto sebevědomě sám, osamocen? Je schopen smířit se s osobnostmi, které tvořily jeho dosavadní život, a spojit je v jednu?

Tyto měsíce v paláci se spíše ztrácel, než nacházel, jak musel neustále hrát nějakou roli. A ty duše uvnitř něj mu vůbec nepomáhaly.

„Buď můžeme být oba nešťastní, nebo se zničit navzájem. Trápit se budeš jen krátce, ale pak tě to přejde. Myslím, že tato cesta je pro nás nejschůdnější."

„Tohle nedělej. Znovu ne. Znovu na mě tyto triky nezkoušej, Bashio... Jaké krátké trápení? Jaké kraviny mi tu podstrkuješ? Neopustím tě! Už ne, já už –" Duen začal panikařit, jenže pro to neměl prostor. Bashia jeho slova rychle utnul.

„Využívám svého práva, Duene. Nech mě jít. Nepronásleduj mě, nesleduj mě. Nedolízej za mnou nijak jinak. Nesnaž se přijít na to, kde jsem. Neukazuj se mi na oči. A nejlépe pro tebe, zapomeň na mě. Sbohem."

Bashia se otočil, jelikož už nadále nemohl zadržovat své slzy. Slzy smutku, ale také svobody. Cítil, že se odpoutává od všech těch břemen, která poslední roky nosil. Která ho strhala, zničila, že po jeho původním já už nezbyl ani kus vlasu. Ani chloupek. Byl jak znovupostavený hrad z písku, který však ztratil tu honosnost a propracovanost toho prvního. Byl jen náhrada, která za to nestála.

Potřeboval být sám. Potřeboval opustit vše, co znal, zavřít se a dát sbohem těm přízrakům, které z něj vysály život.

A Duen byl jedním z nich.

Duen stál, sledoval Bashiova záda. Měl sto chutí po něm chňapnout, zachytit jeho paži, strhnout ho k sobě, do své náruče. Nepustit ho. Nedovolit mu odejít.

Ale nedokázal to. Neměl dost síly. Už není tím, kým byl, když se poprvé setkali. Kdy si myslel, že vše patří jemu, že ho nikdo nemůže zničit. Že si může dělat, co chce. Kdy Bashiu nerespektoval ani coulem, myslel si, že mu nesahá ani po nehet na prstu na noze. Jak hluboce se mýlil.

To nebyl Bashia, kdo byl bezcenný a nedůležitý. Kdo nestál ani za pozornost. Ne. Byl to Duen, kdo byl tak malý, drobný tvor, menší než mravenec nebo muška; kdo si nezasloužil spočinout na Bashiovi byť jen pohledem, dotknout se ho, vdechovat jeho vůni.

Nechtěl Bashiu opustit. Sakra, tolik nechtěl! Ale kdyby se sklonil k tak podlému kroku, zastavil by Bashiu a vzal ho k sobě domů... Akorát by dokázal, že je nadále tím arogantním mladíkem z jejich prvního setkání. A jestli Bashiu opravdu miluje z celého srdce, musí respektovat jeho volbu, pochopit ho. Jelikož právě pochopit ho se nikdy opravdu nesnažil.