Ať byl zručný jakkoliv, stále se nedokázal dostat uprostřed noci do paláce. Rozhodně by to nebylo pro něj obvyklé. Mohl se pouze ztratit domů a smýt ze sebe ten hnus, který si vždy takto nechává na sebe napatlat. Už ho začínala svědit pokožka! A rty – ty musí určitě řádně vydrhnout, až mu slezou všechny vrstvy kůže až na poslední, jejichž protrhnutím začnou krvácet. Ale to byla pouze malá cena za to, že na sebe nechal šahat jejími špinavými prackami.

Už tak měl dost toho pochybného Bashiova pohledu pokaždé, když začal mluvit o zdroji těchto novinek a jak je získal. A teprve, když se doví – ne, to mu raději říkat nebude.

Naštěstí pro něj, Bashia, jak zvětšoval svůj okruh zvířecích špehů, zanechal jednoho vrabčáka u něj na zahradě. A tak, při příchodu domů, jen co přeskočil oplocení a vplížil se do svého pokoje, mávl ven a vyčkával, co se uděje. Brzy k němu přilétl drobný ptáček a složil svá křídla k tělu, zatímco trhavě pohyboval hlavou, jak pozoroval, co to divného Duen dělá.

Nic divného. Jen napsal pár slov na malý kus svitku a upevnil jej tomu opeřenci k noze.

„Utíkej. A pohni si. Nemáme moc času."

Naštěstí byla jeho slova vyslyšena. Respektive, přečtena. Bashia, ještě brzy z rána, než měly začít jeho povinnosti, opustil pod záminkou tajného vyslání Jeho Výsostí palác a jako starý muž se plížil Adranuchem, než se setkal s Duenem u zadní brány jeho pozemku. Mladý pán domu ho ihned pobídl dovnitř, dávaje si pozor, aby je nikdo nespatřil.

„Tak, o co se jedná?"

„Ani se se mnou nepřivítáš a hned jdeš k věci?" poznamenal napůl ze srandy, napůl vážně Duen. Bylo pravdou, že kromě probírání plánu a dělání „tohoto" spolu neměli šanci mluvit jinak. Kvůli tomu, aby Duen stál bokem všeho dění a nepůsobil podezřele, nemohli už spolu ani jednou opět projít městem. Dokonce i stařecká podoba byla nyní strážena. Jelikož ji Bashia využíval ke získávání informací a k nočním potulkám za Duenem. Jakékoliv další upozornění na něj a jeho vztah s Duenem by je oba ohrozil.

Avšak i on sám se stával jaksi zatrpklým. Bohužel, tomu se Duen nemohl divit. Kdokoliv, kdo se řídí heslem „respekt a strach", dopadne stejně. Jeho povaha bude utlačena a veškeré jeho myšlenky se budou motat jen kolem otázek: „Kdo mi je prospěšný? Jak ho získám? Kdo má naopak na mě spadeno? Jak se uchráním?" Ať se pokoušel být Duen jakoukoliv pomocí a snažil se mu od všeho ulevit – to fungovalo pouze na začátku. Čím déle tu byli, tím tmavšími se Bashiovy oči stávaly.

Opravdu se už blížil čas všechno ukončit.

Bashia ho přejel chladným pohledem, načež si povzdechl.

„Nemám moc času, Duene. Musím se vrátit do paláce."

„Ano, ano, já vím. Jenže tohle taky nemohlo čekat. Opravdu ne," posadil se do křesla a nabídl Bashiovi to druhé. Ten, přestože se nechtěl zdržovat, nabídku přijal. Jinak by Duen remcal o to více.

„Včera jsem si udělal zase výlet. Na to moje oblíbené a tvoje nenáviděné místo," mrkl na něj hravě, chtěl ho popíchnout. Jenže chladným obličejem Bashii to ani nepohnulo.

„Měl jsem velice důvěrný rozhovor s Daianou, a taky dle Galaharova tipu jsem měl štěstí a narazil na skupinku, která se tam měla vyskytovat," usmál se doširoka a pokoušel se osobu před ním napínat. Napjatá byla, ale to poslední dobou snad pořád, dokud nezměkla v jeho náruči. Jenže to pouze na malý okamžik.

„Tiren Gii, Fuhe Xia, –"

„Jo, téměř celá ta jejich parta. Samozřejmě ti nejvyšší chyběli. Wirian z paláce téměř nevychází, že? Ale o co se jedná. Už se na to připravují."

Bashia rozevřel své oči překvapením.

„Takže buď připraven, že tě brzy kontaktují. Možná dnes, možná až v následujících dnech. Samozřejmě, než to všechno nachystají, to potrvá několik týdnů. Ale už zahájili první kroky. Měli jsme pravdu, že Saral a Sběratel spolu spolupracovali a pašovali zbraně do Xetingu, a stejně tak jsme odhadli i identitu Sběratele. Hádej. Zrovna teď, opět, vyjel si pryč; zrovna když ho čeká tisíce mužů, kteří se chystají překročit bezpečně a hlavně nenápadně hranice Xetingu a Namasilie. Zdá se, že ty navozené zbraně, se kterými plánovali bůh ví co, se opět vrátí domů."

„Takže se k tomu odhodlali. Zrovna teď."

„Zrovna teď, ano. A překvapivě, kvůli tobě," ušklíbl se Duen, přestože jeho slova nesla ironický podtón.

„To byla také možnost," přiznal tiše Bashia zpod vousů a jeho obočí se svraštilo, jak okamžitě začal přemýšlet nad tím nečekaným výsledkem. „Popravdě, takto to ale půjde nejlépe. Jejich absolutní důvěru jsem nikdy nebyl schopen získat. Ale jako návnada... Celou dobu jsem nebyl nic jiného, než návnadou," odfrkl si.

„Víš, že král naznačil Hydagyrovi, že by měl jít do důchodu a místo něj dosadí za ministra tebe? Až takový děláš dojem."

„To že udělal?" udivil se starý muž, který si sice byl vědom, že svojí pílí a schopností příliš tlačí na pilu a až moc dává o sobě vědět, ale nečekal, že král provede zrovna takovýto krok. Není divu, že se Hydagyr rozhněval a spustil celý chod událostí.

Někdo to být musel.

Když nebude ministrem záležitostí pokladnice Namasilie, kdo bude zprostředkovávat ražbu dalů z dováženého zlata, kdo bude moci hrát s penězi ve prospěch Xetingu a naoko stabilizovat říši? Přestože si Bashia hrál jako jejich partner a společník, dokonce byl pozván na pár schůzek s Fuhem, Tirenem i Galaharem, stále věděl, že jejich důvěra není dostatečná. Už jen místo setkávání – dle Galahara se nejednalo o to nejvíce zapovězené. Že neodhalili spolupráci Hydagyra a Wiriana, kdo tahá za nitky již od začátku, zpřed dvaceti tří let...

A kdyby na tuto pozici byl dosazen Bashia, zdálo se, že Hydagyr i Wirian k němu byli stále dost obezřetní, aby se na něj spolehli s obchodem s Xetingem. Nebo to konzultovali s Lawanem, jenž se projevil proti Feishenovi. Ještě aby ne. Určitě se k němu muselo dostat, že to bylo jeho podezření a návrh, které stálo Luvilu dítě. S tím, jakou měl podporu od královny, a jaký měla královna vliv na Chalerma... A jak Chalerm čím dál více okukoval po Feishenovi s vnitřním bojem pokaždé, jestli ho má brát jako konkurenci, nebo jako pomoc...

Brzo mu došlo, že jako vůdce žádnou vzpouru také nevyvolá. Tak zbývala třetí možnost. Stát se návnadou. A ono to zafungovalo.

„Takže máme pár týdnů čas. Jestli mě budou chtít postavit do čela tohoto povstání a určit mě hlavním viníkem, hlavním zločincem, kdo si dovolil vzepřít se králi, budiž. I tak budu mít přístup k jejich plánu, který se s realitou bude lišit jen v detailech. A podle něj můžeme zařídit ten náš. I tak je ale nutné..."

„Aby Dexun zvedl svoji prdel a začal něco dělat, že? Můžu za ním poslat Sanoha, ale on bude lepší v Adranuchu. Navíc, Dexun stejně nemá v armádě žádnou vysokou pozici. Jeho štěbotání bude hluché, ať bude pravdivé jakkoliv," uvažoval Duen zamyšleně.

„Na Ústředí jsem okoukal písmo ministra Tutteho. Napsat povolávací dopis nebude znamenat žádný problém, jen ho odeslat, nejlépe s důvěryhodným poslem. A Liras jím být nemůže, jelikož on bude zastávat mnohem důležitější roli."

„A kdyby tu zůstal jen velitel Perth?" navrhoval Duen, jenže starý Bashia pouze zavrtěl hlavou.

„Kdyby tu zůstal pouze on, obávám se, že i přes svoji vysokou pozici by byl příliš osamocen. Je nutné, aby vyšetřování vedl někdo jiný a Perth ho pouze usměrňoval. Na Lirase se navíc dá spolehnout. Pomůže Perthovi dát do kupy důkazy. Všechno je nachystané, záznamy od slečny Reii, všechny dokumenty, které poukazovali na Fuheho krádež peněz investovanou do Písečných hor, nemluvě pak i Galaharových poznámkách týkajících se všeho, čeho byl svědkem, a kde najít Sarala..."

„Minimálně důvěru krále to podkopá, pokud ne přímo usvědčí ty muže. Nic lepšího se nedočkáme," přiznal Duen a jen sešpulil rty. „Ale už se to blíží. Copak se netěšíš?"

Bashia jen chladně na Duena pohlédl, v jeho očích jakási prázdnota.

„Nejen já..."

„No jo, no jo. Ti lidičky uvnitř taky," zašklebil se na Bashiovu hruď, kde jsou ty slavné pozůstatky Tossackých lidiček, které tak neomaleně zasahují do Bashiova života. „Ještě mě napadá jedna osoba, kterou bych mohl poslat, ale..."

„Ale?"

Duen krátce pohlédl na dveře svého pokoje, jako kdyby měl schopnost vidět skrze zdi až na osobu, jíž měl na mysli.

„Ale nic. Měl by mi líbat nohy! Vzdávat poklony! A nic! Takže tohle mi dluží. Hotovo. Ber to za vyřízeno. Nemusíš se o to nadále starat."

Stařec přikývl hlavou a mlčky hleděl vpřed, do prázdna, jelikož samotných starostí měl před očima nespočet. Jenže mezi těmi starostmi rázem vykoukla Duenova hlava, respektive jeho úsměv, když se předklonil a natáhl k Bashiovi, aby mu položil ruku na koleno.

Bashia náhle netušil, co si myslet. Věděl ale jistě – úsměv zpět mu vrátit nemohl.

Jak bylo předpovězeno, tak se také stalo. Uběhlo jen pár dní, co se Fuhe zastavil za princem a pozval ho na tajnou schůzi.

Avšak místo, kam ho vedl, mělo od paláce daleko.

Zabaleni v tmavých kašmírových pláštích, od úst se jim kouřilo. Tento dým však nebyl spatřitelný, jelikož kolem nich panovala tma. Jen občas, nějaký závan, přeci jen zamával do světla. A stejně rychle, jako tento přízrak vytvořil, tak zmizel, a po dvojici nezbylo nic.

Pochodním, jež osvětlovaly ulice, se vyhýbali jak kočka vodě. Snažili se, aby na ně nedopadl jen jediný paprsek světla. Ten pro ně znamenal Delaiovy prsty, jejichž jediný dotek by je mohl usmrtit.

Dlouhé minuty bloudění Adranuchskými ulicemi je přeci jen zavedlo na místo určení. Schováni u stoky, jejíž hladina již byla zamrzlá, podobně jako pach, který by běžně vydávala; vyčkávali u malé branky, určené pro bezvýznamné sluhy a služebné.

„Omluvte mě, Vaše Výsosti, ale lepší cestu jsem bohužel zvolit nemohl, abychom zůstali co nejméně nápadní..."

„Vůbec nevadí," Bashia nad tím pomyslně mávl, ale Fuhe odpuštění plně nepřijal.

„Ještě nás čeká další, poněkud strastiplná a špinavá cesta. Prosím, buďte trpělivý."

„Že to říkáte zrovna mně," mrkl hravě na ministra a připomněl mu, jaké strasti musel zažít na své dlouhodobé misi mimo Adranuch.

Ano, s těmi barbary moc luxusu dostat nemohl.

Dvířka branky se pootevřela. Drobná štíhlá postava pokukovala po dvojici a čekala vysvětlení.

„To jsem já a můj host. Míříme na setkání," Fuhe jen lehce odhalil svůj obličej zpod kapuce a nechal ho štěrbinou světla ozářit, aby jej služebná poznala. Zároveň se brankou ven linuly zvuky pochybného charakteru, od ženských vzdechů, přes rozhněvané výkřiky po smutný pláč. Dnes obzvlášť byl v nevěstinci divoký den a klienti zrovna nebyli příjemní, jak se zdálo. Fuhe se však nad tím ani nepozastavil. Byl pozván i s hostem dál.

To je to místo, ze kterého ani Galahar, ani Duen nedokázali získat nic, pomyslel si Bashia, zatímco se rozhlížel kolem sebe a stejně jako Fuhe, ignoroval veškeré projevy emocí, ať byly bolestivé jakkoliv.

Nebylo to těžké. Možná až příliš jednoduché. Zatímco udržet nezkrotné entity v sobě na uzdě, to mu dělalo větší problém. Především, když byl v přítomnosti Fuheho a měl se každou chvílí dostat blíže k jádru věci. Jak silnou vůli potřebuje? A ještě jak dlouho?

Dívka je provázela ve stínech žijícího pozemku až ke skalnatým skružím studny. Avšak místo do vody, dvojice se dostávala po žebříku až na samé dno, kde je překvapivě čekala zem vysypaná kamením. A také světlo. Bylo pochopitelné, že v absolutní tmě by i malá procházka mohla znamenat smrt, proto je podsvěcovala jemná záře, a jako naděje svítící v jejich nitrech, zvětšovala se s každým schodem dolů.

Dívka, která je provázela, popadla hořící pochodeň a pohodila vlasy. Jako vzlétající vrána, vznesly se do výše, než krutě padly na její záda. Následně pootevřela dveře vedoucí ze spodu studny do chladné, kameny vyložené chodby, a mužskou dvojici zalilo intenzivní světlo, až z něj na okamžik oslepli.

Jenže jakmile se rozmrkali, Bashia na místě okamžitě strnul. Hleděl nedůvěřivě na chodbičku, do níž měl vejít a kde ho již čekala štíhlá průvodkyně, pracovnice ve zdejším podniku.

Stál na místě dlouho, rozhodně dlouho na to, aby bylo jeho tupé hledění vpřed zaznamenáno někým jiným.

„Jste v pořádku?" Fuhe si nedovoloval prince Feishena oslovovat jménem. Proto na to šel diskrétně. Napadlo ho, jestli nemá strach z temných prostorů, obzvlášť tato chodba na něj působila vždy dost sklíčeně. Jenže princ jen zavrtěl hlavou a dal se do kroku. Už vícekrát podobně nezaváhal.

Dívka je zavedla všechny do jedné místnosti, z níž se již linuly zvuky a teplo, v porovnání s mrazivým venkem.

Krátce zaklepala, aby oznámila příchod. Hluk uvnitř utichl. Nato mlčky otevřela dveře a pobídla je dovnitř. Jakmile se Bashia i Fuhe ponořili do příjemné vůně jasmínového čaje, linoucího se místností, do tepla praskajícího krbu; dveře za nimi se zavřely a dívku již nespatřili.

„Ah, vítejte, Vaše Výsosti," vstal starý muž, jen o něco menší než Bashia. Avšak jeho hlas byl tak silný a respekt vyvolávající, že ho nikdo nemohl podceňovat a jen se mu zpětně uklonit. Po přivítání se však ihned neposadil. Poukázal na jeho levici, kde povstal baculatý mužík. Vlasy nesl až prapodivně zapletené, zatímco jeho holá brada se leskla, jako kdyby mu nikdy nerostly vousy. Na rozdíl od všech přítomných, jeho oblečení bylo nejvyšší kvality. Ani samotný Bashia si neodvážil vzít na sebe tuniku z paláce, zatímco on...

A v neposlední řadě, doprovod jim dělal i slavný představitel rodu Gii, strýc Galahara. Tiren.

Jsou tu všichni, pomyslel si Bashia a hluboce se nadechl. Cítil, jak mu brní všechny nervy v těle, jak se jeho krev zdráhá téct a místo toho stojí na místě a bublá, až začínala třást s jeho pokožkou. Jenže to si nemohl dovolit, nesměl. Nenápadně prohýbal své prsty, na sílu je natáhl a opět skrčil, aby zahnal strach a získal kontrolu nad vlastním tělem.

„Vaše Výsosti, princi Feishene," eunuch Wirian se hluboce a pokorně poklonil, aby Feishenovi vyjádřil co největší respekt, kterým lidé mající velké ego zaručeně nepohrdnou. Bashia spokojeně pokýval hlavou. Po pozdravu Tirena se konečně všichni usadili k malému stolíku, díky němuž každý uslyší i to nejtišší slovo toho druhého a šance, že by nějaké slovo uniklo ven, tak byla co nejmenší.

„Vaše Výsosti... Snad to není pro vás příliš velké překvapení," začal ministr záležitostí pokladnice, považující se za nejvěrnějšího ministra Namasilie, Hydagir z rodu Ciu.

„Pokud překvapení, tak pouze pozitivní," usmál se Bashia na starého muže co nejupřímněji dokázal, ačkoliv místo osoby před ním viděl zlo, které mělo za následek smrt nespočtu lidí. Viděl v něm člověka, který pomohl zruinovat Duenovu rodinu. Viděl v něm nebezpečí vůči němu vlastnímu.

Opravdu si myslíš, že mě dokážeš zničit? Jen kvůli tak malicherné věci, jako je převzetí ministerského křesla? Znělo v Bashiově hlavě.

„Je zapotřebí zmínit, co už dávno víme, a to, že tato diskuze je velice důvěrná. Ani jedno slovo nesmí spatřit světlo světa," pokračoval a pohlédl každému hostu přímo do očí.

„Od Fuheho jsme dlouhé měsíce slyšeli o vašich úspěších, Vaše Výsosti. A nejen od něj. Celý palác o vás hovoří. A pokud se nemýlím... Vyjádřil jste určitou snahu dát naši říši do pořádku."

Samozřejmě, že se vydají tímto směrem. Záchrana říše zní lépe než zbohatnout na úkor říše. Pokračoval sarkasticky Bashia, ale vůbec si z toho nic nedělal. Předpokládal to.

„A mnohé již za ten půlrok úspěšně uvedl do praxe," dodal Fuhe hrdě.

Bashia se jen skromně usmál.

„Příliš mi lichotíte, uctiví ministři. Jen konám povinnosti vůči Namasilii. Bohužel, léta, co jsem byl pryč, byla nenávratně ztracena a místo toho jsem jen z dálky mohl sledovat, jak se špatnými rozhodnutími naší říši vede hůře a hůře. Jen se pokouším dohnat lítost, kterou cítím."

„Jestli je to pouze vaše lítost, nejspíše lítost chybí v celém paláci. Proč by jinak nikdo netoužil po prosperitě naší země?" Hydagyr s přátelským úsměvem nepřestával v chrlení nepřímých komplimentů. „Měl jsem možnost s vámi mluvit několikrát přímo, i sledovat vaše činy nepřímo. A mohu s jistotou říci, že jste člověk činů než slov, a takoví lidé se v rodu Dalan neobjevili po celé generace."

„Slova totiž nemusí ukazovat, co se ukrývá v našich srdcích. Činy mluví samy za sebe, beze slov. Kolik času se zbytečně stráví na týdenních setkání, místo toho, aby se jednoduše konalo?"

„Právě o tom mluvím!" zvesela prohlásil Hydagyr, jako kdyby našel spřízněnou duši. „Určitě tedy vidíte, že našemu paláci vládnou slova než činy. A... Tato slova brzo nebudou ani z úst samotného panovníka."

Ministr narážel, že jakmile Chalerm usedne na trůn, bude vládnutí rozděleno mezi jeho matku – královnu Hiamon, a Lawana Xe – skrze jeho choť Luvilu.

„Můj královský bratr je bohužel poněkud slabší... Jenže to je pouze skrze jeho tělo. Nepochybně bude dobrým panovníkem..." na jednu stranu ho obhajoval, jenže dovolil svému hlasu vyjádřit pochyby – ne přehnané, jen ždibek, aby se jich mohli bystří ministři chytit.

„Ano, dobrým bude. Ale – na jak dlouho? Kdo by byl v případě jeho úmrtí na řadě? Vždyť další potenciální nástupce, kromě vás, je stále ještě dítě! A když uznáme, že bude dobrý... Stále je tu někdo, kdo by mohl být lepším. S dobrotou jsme se drželi staletí. Ale jestli má naše říše vykvést a prosperovat, dobrý panovník nestačí."

„Snad nenaznačujete..." Bashia podezřele změřil každého člena dnešního setkání. „Nechci s tím mít nic společného. Který lid bude věřit panovníkovi, jenž získal trůn skrze triky a násilí?"

„O to se vy starat nemusíte," vmísil se do debaty starý eunuch, jehož hlas byl tišší a klidnější než Hydagyrův. Byl úlisný, avšak ne v nepříjemném slova smyslu. Dokázal jej navádět za svým cílem, aby se jako had proplížil kolem osob a té cílové pak zašeptal přímo do ucha.

„Bojíte se obvinění, bojíte se budoucích vzpour, že ano?" pokračoval a nespustil z Bashii svůj prozíravý zrak. Ani on se však nevzdal a nesklopil pohled v rozpacích, naopak naprosto upoutaný visel na eunuchovi očima.

„Bát se však nemusíte... Celé království si šeptá o Chalermovi jen posměšné příběhy. Nedávný příklad s jeho ženou pohled na něj ještě více zlomil. Lid Namasilie bude vděčný, když jim bude vládnout ten, který stojí za posledními změnami. Ten, který je už jednou před nebezpečným lidem ubránil. Ten, který chce říši změnit. A navíc... Nemusíte do toho být zahrnut. Chceme jen vědět, jestli stojíte o trůn, jelikož my o vás stojíme..."

Sugestivní šeptavý hlas vnukal do mysli představy, které tam předtím nebyly. Představy o veselém lidu, jenž se nemusí trápit, nemusí přežívat ze dne na den. Představy, v nichž se utrpení v táborech v Písečných horách může předejít. Představy, v nichž ženy budou dostatečně podpořeny, aby nemuseli záviset na nezodpovědných mužích. Představy, v nichž každé dítě bude mít budoucnost a nebude ztraceno na ulici, nebude se muset potácet celý život neznámem a chudobou...

Představy, kterých Bashia opravdu chtěl docílit. A které nebude možné zrealizovat, pokud to bude Chalerm, kdo obsadí trůn.

A nešlo pouze o to. Ale také ty lidi před ním. Jak se asi budou cítit, až je kousne pes, kterého si předtím ochočili?

„Stejně to nebude tak jednoduché," namítl. Na to se ozval Tiren Gii svým hrubým, nezlomným hlasem.

„Máme na své straně velkou podporu, o které se vám ani nemůže zdát. Vojenské jednotky rozmístěné kolem Adranuchu, jež mohou každý moment přijít a ochránit vás. Spoustu napojení na správce měst, kteří také nejsou spokojeni s nynějším režimem, i s jeho potenciální budoucností."

Tak poté není divu, že dokázali po svých lidech předávat falešné zprávy o Tossacích, pocházejících ze severních vojenských jednotek... A proč tomu Enler uvěřil.

Na druhou stranu, Bashiovi bylo jasné, že se svými řečmi trochu přehánějí. Ta největší podpora teprve byla na cestě, alespoň podle Duenových zdrojů. Nyní, když byl ministr loďstva a námořnictva odvolán, museli se spolehnout na jinou cestu, kterou sem lidi dostat. A to přes sever, kudy zprvu pašovali zbraně. Přes Sběratele.

„A Její Veličenstvo královna Hiamon?"

„Ta nebude hrozbou, Vaše Výsosti," opět se slova zhostil Wirian. „Měli bychom využít toho, že vás zatím podporuje, dokud se proti vám neotočí. Máte pozitivní vliv na jejího syna, na kterého je přehnaně upoutaná. Kdyby nebylo jejího zásahu, královský dvůr by mohl být plný dalších dobrých králů, lepších, než je korunní princ Chalerm."

„Ale to mě stále před ní neochrání. Její Veličenstvo má velký vliv a široký okruh přátel. A jak jste poznamenal, stojí za mnoha událostmi v paláci," třeba mé vězení ve Starém paláci... „obzvlášť, když se jí nesplní sen, vidět Chalerma na trůně... Veškerý její hněv bude směřován proti mně."

„Vaše Výsosti..." načal starý eunuch tišeji a jaksi důvěrněji. „Vím, co vám královna způsobila."

V Bashiovi hrklo. Ano, bylo by naivní se domnívat, že Wirian, tak dlouholetý zaměstnanec paláce, netušil o jeho dospívání. Ne, že by takové myšlenky Bashia měl. Věděl, že to musel být jeden z důvodů, proč se mu doteď stranili a dosud mu nevěřili. S tím, jak se královna ke konkubíně Miran a malému Feishenovi chovala, bylo jeho zmizení opravdu vyslání na misi, nebo vyhnání pryč? Proč tedy královna poslala své muže Feishena najít? Nenašla ho, jelikož v té době zapadl mezi Tossaky?

Byl smířen s tím, že možná bude muset čelit svým vzpomínkám a obhajovat svůj pobyt v ruinách Starého paláce. Že na to možná přijde slovo. Avšak přesto, když přišlo, bylo to stále stejně bolestivé jako kdysi.

„Jen dva měsíce za celý váš život? Není to směšné?" pokračoval eunuch a sledoval, jak Bashiovy oči pohasly a vlil se do nich strach. Pravý strach. A spolu s ním se v nich probouzel hněv. Přesně takový, jaký potřeboval.

„Byl jste prvorozený, měl jste stejný nárok na trůn jako princ Chalerm. Ale ona vás upozadila, donutila krále, aby na vás zapomněl. Kdyby nebylo jí, možná by ničeho takového ani nebylo třeba. Možná byste byl korunním princem vy sám."

Bashia v tichu rozjímal nad svými vzpomínkami, které se mu nahrnuly do mysli. Na jeho matku, veselou ženu, a na to, co z ní zbylo. Na všechny jeho útrapy, které prožil, jen aby se mohl naučit číst, psát, ukrást pár nepodstatných svitků...

„Budu upřímný," pravil po chvíli tiše. „Netuším, co by se mnou bylo, kdyby mne otec tajně nevyslal z paláce pryč. Možná mě sám chtěl uchránit před čímkoliv, co královna Hiamon chystala. Bohužel, má matka... To štěstí neměla. Doplatila na to. Jenže tím, že se to všem zdá tak dávno... Dva měsíce? Dva měsíce se měly proměnit v patnáct let, takových, jaký jsem prožíval já sám!"

„A to budete moci provést, pokud se zhostíte trůnu, Vaše Výsosti."

„Nyní je ideální chvíle. Musíme to udělat předtím, než Luvila znovu počne nebo než napadne sníh. Tma nás dobře skryje, stráž nebude v této zimě pozorná," pokračoval Tiren a Fuhe jen přikyvoval. Jak měli srdce nyní volná, když se zdálo, že jejich černý kůň souhlasil se spoluprací?

„Je pravda, že krach mahagonového trhu se blíží, pane ministře," Bashia pohlédl po svém boku na ministra veřejných věcí.

„Opravdu? Pracujete tedy na tom?" zvedl překvapeně oči Fuhe, který si tak nějak myslel, že při všech agendách, které princ zastával, na svá slova zapomněl.

„Ano. A bohužel jsem dospěl k závěru, že jediný člověk, který za to může, a zároveň má možnost tento problém vyřešit, je nynější Jeho Veličenstvo. Jenže když jsem za ním byl a žádal ho o zvážení mých nápadů, nesouhlasil s nimi."

„Je to marný boj, Vaše Výsosti. Bohužel. Kolikrát jsem to zkoušel já nebo Hydagyr?" pohlédl na starého ministra. „Vidíte? Opravdu je nutné s tím něco udělat, a to co nejdříve. Takže... Můžeme s vámi počítat?"

Ministr Fuhe Xia položil tu otázku, tu zapeklitou, zavazující se otázku, která může změnit budoucnost Namasilie. Která stojí na prahu změny, která povede k prospěchu nebo úpadu. Která může aktivně něco s nynější situací dělat, než pouze čekat a sledovat, jak se vše, o co se snažily generace králů rodu Dalan předtím, rozpadne.

Osm párů očí s napětím sledovalo, jaká padne odpověď. Jestli si princ Feishen zvolí tu nenáročnou cestu, při níž bude dosazen na trůn a stane se jejich doživotním partnerem i otrokem; nebo budou muset prince zlikvidovat – třeba pár bezvýznamnými pomluvami či nastrojeným případem – a budou muset přijít s plánem, kterým Chalerma a Luvilu opět vyzdvihnout.

Téměř nemrkli. Naléhavě hleděli na prince, na jeho mladičký a nevinný obličej, skrývající vysoký intelekt a ambice, jež se jim momentálně hodily. Jak krásný na něj bude pohled, na jeho postavu na trůnu? Jak moc dobře využijí jeho nápadů, které stabilizují říši, ale zároveň jim otevřou nové možnosti pro rozšíření vlivu a zisku peněz?

Bashia semkl své rty. Tenké, zimou do fialova zbarvené linky jakoby zmizely z dohledu ostatních. Objevily se, až když rty povolil a pootevřel je, připraven vyslovit finální odpověď.

„Ano," přikývl, v jeho šedivých očích nebývaná jistota a odhodlání. „Jsem s vámi. Obnovme lesk Namasilie."

„Za Namasilii!" pravil Fuhe vesele po jeho boku, jako vítězný pokřik, jako motivační heslo. Jen s tím, že musel tlumit svůj hlas a místo hrnku pálenky svíral pouze šálek s jasmínovým čajem.

„Za Namasilii!" přidali se další, a i Wirian spokojeně kývl hlavou, čímž Bashiovi vyjádřil respekt a uznání.

„A tedy... Jaká je moje role?" načal Bashia skromně, na tváři letmý úsměv, který odbourával zdi ostražitosti mezi přítomnými. Hned se lépe mluvilo a diskutovalo.

Jen při důkladnějšímu prohlédnutí mladého prince by mnozí zjistili, že ten ruměnec na tváři je způsobený pouze zimou, a že jinak by jeho tvář byla až mrtvolně bílá.

Chlad, který den ode dne více schvacoval Adranuch, nebyl limitovaný pouze na okolí, pouze na předměty, pouze na promrzlé prsty lidí, které si každý den dávali před ústa a snažili se je oživit svým dechem.

Existoval ještě jeden chlad, jehož působení se nevztahovalo na roční období. A přesto, z nějakého neznámého důvodu, došlo k jejich vzájemnému prolnutí. A umocňovalo tak zimu, která obklopila zdi paláce.

A tento chlad vycházel z lidského srdce.

Chlad, proti kterému nelze bojovat založením ohně, hutnými kožichy a teplými nápoji. Chlad, který dokázal být pouze větší a větší. Chlad, jenž byl složen z mnoha menších chladů, dávající dohromady celkový výsledek.

Chlad, proti němuž ani to vřelé srdce už nedokázalo nějakou dobu bojovat. Pouze se mu poddat.

Starý muž zabalený v plášti se motal uličkami Adranuchu, kterými dosud prošel jen dvakrát, třikrát v životě. Neznal to tu, přesto díky skvělé paměti věděl, kde odbočit, kam odbočit, a jaký byl jeho cíl. Už se setmělo, a to před několika hodinami. Bohužel nemohl vyrazit dříve, jelikož ho povinnosti zahrnuly takovým způsobem, že na něj ještě něco málo čekalo. Jenže už neměl sílu si to dnes projít. A obával se, že ani po jeho návratu se těch věcí nedotkne.

Přesto nespěchal. Věděl, že není kam spěchat. To však nezpomalovalo jeho krok. Spíše se těšil, až to bude mít za sebou. Už to chtěl mít za sebou.

Jak se bude chovat? Jak bude reagovat? Zanese to do jeho srdce ještě více chladu, než tam je? A jak ho zvládne snést?

Když už ani pohled na to jediné světlo není tak ozařující, jako kdysi... Spíše zahalené ve tmě. A nejprve tu tmu musí rozehnat. Jenže to není tak snadné.

Konečně. Konečně spatřil pochodněmi ozářenou budovu, z jejich oken proudilo světlo i teplo, zpoza jejích zdí pak neustálý smích, výkřiky, radost i slastné vzdychání.

Nikdy si nemyslel, že na takové místo někdy sám vstoupí.

Přesto musel. Zhluboka se nadechl, promnul si svoji vousatou tvář a vkročil do haly.

Pohled zde se nelišil příliš od toho, čeho byl svědkem v Eleorsu. Možná jen, že zdejší kýč byl na vyšší úrovni – přeci jen, tento nevěstinec byl polohován v hlavním městě a zde teče více peněz než kamkoliv jinam.

Sundal si z hlavy kapuci a rozhlížel se kolem – velice opatrně kontroloval své oči, aby náhodou nepadly na dvojici do sebe zapletených těl, ponořených ve vzájemných radovánkách.

Jeho váhání a zdrženlivost byla okamžitě zaznamenána paní domu.

„Vážený hoste! Vítejte u nás! Vítejte!"

Bashia jen zdvořile pokynul a nadále se rozhlížel kolem.

„Copak hledáte, vážený pane? Máte představu, co byste si přál? Náš dům vám ji splní do posledního! Veškeré vaše touhy," nato se žena přiblížila k Bashiovi a prsty začala chodit po jeho paži, „přání, ty nejtemnější fantazie," nadále bloudila svojí rukou, až na hruď jejího zákazníka. „Všechno u nás najdete. Tak povídejte!"

Zatímco se věnovala zákazníkovi, za jejími zády se objevil zástup nahých žen, vysmátých a házejících svůdná očka. Jejich těla překrývaly jen průhledné přehozy doplněné o krajku, aby se přeci jen nedopřálo klientům celého pohledu a pokochání úplně zadarmo.

Jenže ať si je prohlížel Bashia jakkoliv, ani nad jednou nevyjádřil zájem.

„Nelíbí se vám? Ale jsou šikovné, velice šikovné. Jestli si užíváte více ústy než jinak, Darsa vás pošle pozdravit Ilaie! Máte to radši všemi možnými způsoby, tak Farisa je správná volba. Jestli si myslíte, že vás nic nepřekvapí, ona vás přesvědčí o opaku. Nebo... Pokud upřednostňujete poněkud jiné typy postav, tak tady Herns je nejkrásnější chlapec v celé Namasilii! A co nejkrásnější! Věřte mi, že mnozí milovníci žen si ho nemohli vynachválit," zašeptala do jeho ucha, než se zahihňala a opět dala prostor pro výběr.

„Chtěl bych..." začal a paní domu nastražila uši.

„Ano? Koho?"

„Mladší. Černovlasou. Hubenou."

„Takže Simra? Simro?" zavolala paní domu a už přibíhala žena, která se zdála, že odpovídala konkrétním požadavkům.

Bashia si ji prohlížel a jeho ruka zabloudila ke svému pasu, na němž měl uvázaný svazek dalů. Ten hlasitě a bohatě zacinkal. Samozřejmě, že paní domu má letité zkušenosti z umění naslouchání, a došlo jí, že tento svazek není jako ostatní. Tento je výjimečný.

„Moc tlustá a velká prsa," odvrátil od ní obličej, jen co se přiblížila blíže.

„Ale... Jen si ji vemte, nebudete litovat!"

„Jak jsem řekl."

„A co Anita?"

Jiná dívka, velice hubená na její výšku, až trochu kostnatá, už přibíhala na povel kupředu.

„Moc stará a moc světlé vlasy," odsekl. Ano, neměla je černé, přesto ta tmavá hnědá se mohla zdát dostatečná.

„A třeba..."

„Jestli nemáte," Bashia pokrčil rameny a jeho svazek opět zacinkal jako upomínka, o co může paní domu přijít.

Už se chtěl otočit, když v tu paní domu rychle vyhrkla.

„Ještě neodcházejte! Máme tu pravou pro vás!" zoufale zvolala. Sice netušila, jak to provede... Ne, musí ji donutit. To, že má jiné úkoly a k tomu tu zátěž, neznamenalo, že se bude napořád vyhýbat povinnostem. Přišel čas ji zaměstnat. Ano. Stará už je na to dost. A ten pán... Nemůže přijít o tolik peněz! Když ji tolik chce, řekne si ještě o víc.

Nato zamávala na jednu z dívek a cosi jí zašeptala. Ačkoliv její svěřenkyně překvapeně rozevřela oči, nemohla neuposlechnout a už běžela pryč.

„Jen se posaďte zatím, posaďte se. Mohou vás mé holky alespoň uvolnit, než přijde ta, kterou chcete? Klidně si jich můžete vzít více... Samozřejmě však, vše má svoji cenu. A ona obzvlášť. Nevolala bych ji, pokud bych si nebyla jistá, že ji opravdu chcete a jste ochoten – Ah, tak tím pádem není problém," usmála se, když spatřila vytažený svazek stříbrných dalů, který jí byl ukázán v průběhu jejích slov.

Netrvalo dlouho a ve společnosti té spoře oděné dámy přišla i dívenka, v obličeji opravdu mladá, přesto její postava již představovala ženu dostatečně, aby mohla být nabízena na trh. Na rozdíl od svých kolegyň, její tělo bylo zakryté obyčejnou tunikou z bavlny, spíše připomínala služebnou než nevěstku. Své vlasy měla jen lehce sepnuté stuhou – dlouhé a černé vlasy jako havraní křídla. Přišla poněkud potupně, určitě byla srozuměna s tím, co ji čeká a čemu se dlouho vyhýbala. Nechuť a strach měla napsané na tváři, ale nemohla dělat nic jiného.

„Zde, naše nejchráněnější perla. Rasmi."

Dívka se uklonila, nedovažovala se vzhlédnout na klienta. Jen si povšimla jeho botou, jeho silných, v plášti ukrytých nohou. Byl velký, nejspíš i silný... Snad jí neublíží...

„Ano, tu chci," hodil po paní celý svazek a ta jej s opatrností a radostí uchytila do dlaní.

Dívka sebou trhla. Proč ten člověk musel znít...

„Zaveď jej do našeho nejdražšího pokoje. A udělej vše, co po tobě bude chtít. Bez odmluv. Jak se to tváříš? Usmívej se! Je to vážený zákazník! A když to uděláš dobře, dám ti velké bonusy! Neříkej, že je nepotřebuješ!" přerušila jí z rozmýšlení paní domu. Ano. Daly. Jen o to jí šlo.

Sebrala se a aniž by na muže pohlédla, pomalým krokem ho vedla do pokoje na podlaží. Srdce jí nahlas bušilo, jak nervózní a bojácnou se stávala. Jenže, utéci nemohla. I kdyby chtěla, i kdyby se jí naskytla příležitost... Nemohla.

Snad to bude mít rychle za sebou.

Pozvala muže do pokoje. Jen, co za ním zasunula dveře, roztřesenýma rukama začala rozvazovat svůj pás.

Čím rychleji, tím lépe... říkala si. Bude to jako tehdy. A pak budu mít klid.

„Zadrž," ten podivně známý hlas ji ihned napomenul. Poslechla ho, avšak její ruce se roztřásly o to více. Co chce?

„Přikroč blíže," pokynul jí, a ona, pomalými a drobnými kroky, zmenšila vzdálenost mezi nimi na polovinu.

„Ještě."

Nezbývalo jí nic více, než provést ještě další tři kroky.

„A teď vzhlédni vzhůru," pokračoval, jelikož stále držela oči na zemi, „Chasan."

Při zaslechnutí svého jména jen zděšeně pohlédla na osobu před ní. Její dost tak bušící srdce náhle zdivočelo, její rty povolily. Jako by ztratila schopnost mluvit, nedokázala říci ani hlásku, ani pozdravit zpět. Do očí se jí nahrnuly slzy.

„Ahoj," řekl stroze, prostě, jednoduše ho nenapadlo nic jiného. Obzvlášť, v tomto pro oba nepříjemném momentu, ve kterém se spolu močili v bahnu ztrapnění a zahanbení.

„...Bashio..." nakonec špitla spolu se slzou, jež se jí přelila přes okraj víčka.

„Ano... Posaď se," poukázal na pohodlnou postel, která už zažila mnohé. „Neboj se. Nepřišel jsem kvůli tomu," ujistil ji, přesto se stále nezbavila třesotu těla. Následovala ho, oči opět sklopené k zemi.

„Říkají ti teď Rasmi?"

„...Ano," odvětila tiše.

„A jak se ti..." chtěl říct „daří", ale jak se může dařit dívce na takovémto místě? „Co tvé dítě?"

Chasan opět prudce vzhlédla, že se Bashia ptá zrovna na to. Ihned jí však došla krutá pravda.

Ještě aby ne. Když cena za její dítě bylo uvalení Bashii do vězení... Proto nevěřila, že je naživu, že by to mohl být on, i když dole v hale slyšela jeho hlas. Kdo se živý dostane z vězení? Kdo se živý dostane z pracovního tábora?

„Sisa. Teď měla dva roky," hlesla a pevně semkla rty.

„Taky je zde?"

„Ano. Paní nás tu nechala. Když se budu starat o všechno ohledně domácnosti, tak nás tu nechá obě. Myslím, že až Sisa vyroste... Že ji bude chtít nabídnout."

„A to odměna nebyla dostatečná?" odvážil se zeptat Bashia a potlačoval trpkost na jazyku. Nikdy ji nezazlíval, že udělala, co udělala. Nikdy předtím. Ale poslední dobou si nebyl jistý ani sám se sebou. Proto ho neudivovalo, že byl jeho hlas ostřejší, než původně zamýšlel.

„Myslela jsem, že nám pomůže... Že se někde usadíme. Ale bylo toho jednoduše málo. Když si všimli, že jsem těhotná, sami mě odevšad vyhodili... Neměla jsem jiné možnosti," popotáhla. Přestože jí slzy stékaly po lících, nadále udržovala svůj obličej klidný a odpovídala na každou Bashiovu otázku. Její činy, její vina – jaké právo měla hrát před ním na ubohou a nešťastnou ženu?

„A tady? Chovají se k tobě dobře?"

„Ano... Tedy, naštěstí jsem se domluvila s paní, aby mě nebrala mezi své... holky. Říkala, že počkáme, až ještě trochu dospěji... A dneska... Dneska jsem měla..." došlo jí, že dnešním dnem měla být poprvé prodána pro rozkoš!

„Už jsem ti říkal, že pro to tu nejsem," snažil se ji stařec uklidnit. Jakmile Chasan zaslechla jeho slova, její panika se opět stáhla spět.

„Bash... Bashio..." měla problém jen vyslovit jeho jméno. Jméno toho, kdo jí vždycky pomáhal, a ona ho zradila. „Já... Dělej si se mnou, co chceš. Já... Já udělala něco špatného a... A strašně se ti omlouvám! Vždy jsi ke mně byl dobrý, a já nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsi mi dal své jídlo. Kdy nás Iaza vzal pod svá křídla. Nikdy jsem na něj nezapomněla. Proč jsem to udělala? Na co jsem myslela? Na co?"

Jak v ní náhle prasklo poslední lanko uspořádanosti a spustila se v hlasitý pláč.

Bashia ji nechal. Nic neříkal, ale ani ji konejšivě nepoložil dlaň na rameno či na záda.

Měli za sebou společnou minulost, plnou radosti a veselí, ale také smutku a trápení. Avšak nyní, jak ji viděl se trápit, v pláči – uvědomil si, že to s ním nic nedělá. Roky odloučení byly dlouhé, poznačené nepěknými jizvami. A z obou lidí se staly úplně jiné osoby.

„Chasan," oslovil ji, když mu přišlo, že pauzu na pláč jí nechal dostatečně dlouhou. Jakoby ji zavolal z hlubin moře zpátky na souš, a dívka si jen utřela uplakané či a několikrát popotáhla.

„Ano?"

„Nenašel jsem tě tu náhodou."

„Tys... Tys o mně věděl?" vyhrkla zděšeně.

„Spíše... Věřím, že tvá práce zde nezahrnuje tamto. Ale naopak, je mnohem nebezpečnější."

„Co? Jak to?" tento impuls jí definitivně setřel sopel z nosu a už zvědavě visela na svém starém příteli.

„Řekni mi, a pravdu. Nestarala jsi se náhodou o nějaké vzácné návštěvy, třeba?"

„Ne," zavrtěla hlavou.

„Nelži," povzdechl si Bashia.

„Nelžu."

„Lžeš, Chasan. A taky vím, že ti za lhaní zaplatili pěknou sumu. Sumu, která uchrání tebe i Sisu před obsluhováním zákazníků nevěstince, že?"

Dívka nic neříkala, ale cuknutí její rtů, které se chtěly údivem pootevřít, bylo dostatečně vypovídající.

„Starat se o ně, zavést je do místního sklepení, obsloužit je nápojem i jídlem, na nic se nevyptávat, ani neceknout o jejich přítomnosti zde... Nic ti to neříká?"

Dívka vrtěla hlavou, ale trochu pomaleji než předtím. Zpomalovalo ji zaváhání.

„Tak jestli jsi to nebyla ty... Nevíš, kdo by to mohl být? Jelikož je v nebezpečí. Ti lidé jsou velice vlivní a rozhodli se, že po sobě zametou stopy. Blíží se totiž něco velkého. A oni nebudou chtít pochybit tím, že po sobě něco zanechají."

„A... Jak to ty můžeš vědět?" zdráhavě se zeptala, zatímco podezíravě Bashiu prohlížela.

„Když mě znovu zatkli, měl jsem štěstí, že jsem narazil na jednoho známého. Zdejšího měšťana. Kdyby tehdy neriskoval svoji reputaci a nezatahal za pár nitek, byl bych nejspíše mrtev. A on spolupracuje s Ústředím, dělá pro něj utajenou práci, donáší informace. Pomáhám mu a splácím tak svůj dluh, který mu dlužím," vyprávěl starý muž, a jak překvapivé bylo, že vlastně ani jednou nelhal. Že přesně takto jejich příběh opravdu proběhl, akorát se lišil v detailech. „Jenže posledních pár měsíců, ne, poslední roky, se něco chystá... Něco nebezpečného."

Natočil se více k dívce, aby jí mohl hledět co nejpříměji do očí, jak mohl.

„Chasan. Jestli víš o někom, kdo je s těmi lidmi zapletený, musíš nám to říci! Můžeme zajistit ochranu – ne na Ústředí, jelikož nemůžeme vědět, kdo všechno je s těmi lidmi spojený, ale na mnohem bezpečnějším místě. Prosím!"

Chasan hleděla na Bashiu s rozpaky. Ano, objevilo se tu pár mužů, kteří se na ni ptali. Kteří se příliš podezřele snažili něčemu dopátrat. Byli to ti z Ústředí? Jsou ti lidé, které pouští v noci do podzemí, opravdu tak nebezpeční?

Jenže Bashia se tvářil opravdu upřímně. Lhal by jí? Chtěl by se jí pomstít za to, co mu provedla?

Nedovolila si mu plně věřit.

„Nevím... Nevím o nikom. Je mi to líto," zavrtěla nakonec hlavou.

Starý muž si povzdychl.

„Dobře tedy... Kdybys opravdu zaslechla od některé od vás, že je v tom zapletena, tak jí vyřiď, ať hledá Lirase z rodu Rakha. Ale ne na Ústředí, avšak u něj doma. Že jedině tak bude v bezpečí a zproštěna viny. Jelikož jinak... Možná jí samotné bude hrozit vězení ze spolupráce a účasti na velezradě. Nejspíš..."

Zklamaný stařec, jelikož doufal, že jako starý známý dokáže Chasan otevřít ústa a donutit ji mluvit, se zvedl z postele a naposledy se po dívce ohlédl.

„Tak tedy... Ať se ti daří, Chasan," pravil a lehce se pousmál, přestože dívka sedící na posteli na něj ani nevzhlédla.

Ještě před odchodem však vymotal další svazek stříbrných dalů a hodil ho dívce rovnou do klína.

„Tady, pro Sisu," naposledy zamumlal zpod vousu, než se dotkl rámu dveří, rozhodnut je odsunout.

Chasan pevně sevřela mince navlečené na provázku; stejné mince, jaké držela tehdy, když Bashiu poslala do vězení. Tehdy si myslela, že se jí bude dařit lépe, když to udělá. Když zahodí svého přítele a vymění ho za nenarozené dítě. A nyní, měla dítě, její přítel žil. Chce opravdu znovu riskovat? Chce znovu zavrhnout ty, kterým na ní záleželo?

„Bashio!" vyhrkla Chasan, zatímco vystřelila prudce na nohy. Bashia už stihl dveře pootevřít a jeho rozhodnutí odejít nepolevilo. A tak se jen pootočil na dívku, co ještě chce.

„Bashio," zopakovala, aby si zvykla vyslovovat jméno toho, komu dlužila svůj život.

„Já... Jsem to já. Když vám řeknu všechno... Ochráníte mě? Mě a Sisu?"

Bashia dveře zavřel zpět a přikročil k Chasan, která poprvé za celou dobu opět vypadala jako ta, kterou znal. Její vděčný pohled, její jiskřivá očka. Její obdiv k Bashiovi, který setrvával po celý její život. Poznala, že i ten vlídný stařec byl poznačený životem, že nebyl jako dříve. Ale jeho oči... Ty jí nikdy nezklamaly.

„Ano, ale... Asi po tobě budeme ještě něco chtít. Bylo by podezřelé, kdybys zmizela teď. Avšak neboj. Všechno zařídíme. Nemusíš se bát o sebe, ani o svoji holčičku. Věř mi."

„Ano," přikývla a zhluboka se nadechla. Přišel čas zaplatit za své chyby.