Vlčí kožich nebyl úplně nevídaný, ale ne tak častý. Když už se někdo zabaloval do kožichů, nejčastěji byly původem od domácích zvířat, ovcí či králíků. Kravské kůže se zas vystýlaly do postelí a mnoho vesničanů chovali speciálně na kožichy a maso norky. Vlci se považovali za luxusnější zboží, jelikož pro výrobu jednoho kožichů byla potřeba více jak dvou kusů ulovených zvířat. A jestli je to s vlky takto, a Duen, který by se jako bohatý měšťan se zkušenostmi ve sféře luxusního zboží mýlit neměl, odhadl její doplněk jako kus medvěda, pokud se ta žena nebude vyloženě Bashiovi vyhýbat, poznat by ji podle toho měl stoprocentně.

Podařilo se.

Bílošedý až popelavý kožíšek, který jí sahal pouze po zadek, měl otvory, jimiž procházely staré, zvrásčené dlaně, schované do huňatých ošuntělých rukávů šat. Kožíšek doplňoval mohutný límec černé barvy, který už zdáli vzbuzoval dojem něčeho velkého, nebezpečného, strašnějšího než tesáky vlka v zimní den. Duen se nemýlil. Bashia ihned seznal, že nic jiného než medvěd to ani být nemůže.

Zrovna se natahovala pro šperk ve stánku, čímž odhalila své vyhublé zápěstí a cinkající řetízek, volně visící, div jí ještě z ruky nesklouzl pryč.

Přestože stála přímo před Bashiou, lovec se neměl k tomu k ní vykročit. V jeho mysli panoval zmatek. Jeho instinkt okamžitě alarmoval, že ta žena se zdá příliš podezřelá. Možná je to podvodnice nebo zlodějka. Jinak si nedokázal vysvětlit ten kontrast mezi drahým kožíškem a zbytek jejího oděvu. Tohle musela jedině ukrást, nebo vyhrát v kostkách. A takový lidé, manipulátoři, cílící na slabá místa člověka – v případě Bashii to byla jeho žena – jsou nebezpeční pro jednotlivce i davy. Přesvědčivost a určitá schopnost podmanit si rychle cizí mysl; někteří lidé říkali, že ti lidé mají magické schopnosti. Že dokáží spojit mysl a tělo, zvýšit úrodu, ale také ji i úplně zničit. A je jedno, jak moc je Bashia odolný, rozhodně není nezdolný. Jen si je svých slabin vědom více než ostatní.

Kožíšek byl skoro nový, vyčesaný, nejednalo se ani o nepodarek nebo šmejd. Bashia poznal, že je pravý jako on sám, nebylo třeba se nijak snažit. Nebylo od věci se před tou ženou mít na pozoru.

Obzvlášť pak, když kromě pocitu podezření z ní měl zároveň zvláštní pocit, který nedokázal plně popsat. Její obličej byl obyčejný, ničím nevynikající, ale přesto nedalo Bashiovi, aby na ni hleděl déle než je třeba, že si toho všimla samotná žena u stánku. Odložila šperk, jehož si tak dlouho a soustředěně prohlížela, a vzhlédla na svou pravici.

Co by udělal každý, kdo byl přistihnut při nepřiměřeném pozorování cizí osoby, Bashiu v té chvíli vůbec nenapadlo. Neotočil se, neodvrhl pohled bokem, nesnažil se utéct pryč. Naprosto to nezvažoval. Díval se na tu osobu, ale jakoby se nedíval ani na ni, ale skrze ni. Něco mu na ní přišlo povědomé, ale nedokázal podchytit, co to bylo.

A na straně té ženy nebyla reakce odlišnější. Nejprve důkladně prohlédla pozorovatele od shora až k palcům na noze, skrytých v botách z ovčího rouna, a když Bashia stále postával jak kus kamene, lehce se zamračila a vykročila vpřed.

„Potřebujete něco?" postavila se přímo před Bashiu, její tón však nebyl tak nepřátelský, jak by Bashia očekával. Opravdu to bude podvodnice, a on se dobrovolně nabídl jako další oběť. Probuzen ze svého snění, okamžitě se přepnul do pozoru, jeho obočí se svraštilo.

„Můj... společník mi vzkázal, že jste se po mně sháněla."

Žena téměř nemrkla, jak hleděla na Bashiův obličej.

Sama opravdu ničím nevynikala. Měla tmavší pokožku, opálenou prací na poli, kupříkladu. Zato její oči byly zelenkavé, překvapivě světlé, jak vsazené avanturíny. Aniž by to chtěl, Bashia během několika vteřin navrhl ve své mysli šperk, který by k ní ladil nejlépe. Jeden kámen, tři drátky rozbíhající se pryč, kroutící se jak šlahouny hrachu, a nakonec splétající se do jednoho provazu. Jako něco, co dokáže mysl uklidnit i rozbouřit. Okamžitě své myšlenky zahnal a nadále odhadoval ženu v kožichu.

„Hledám svou ženu, možná jste ji někde viděla," opatrně pokračoval, když se nedočkal žádné reakce ze strany cizinky.

„Ach, ano. To jste teda vy? Už jsem se lekla, že jste nějaký násilník," usmála se a odhodila svoji pevnou auru, kterou dosavad držela. Ale Bashiovi přišlo, jako kdyby to bylo jen naoko. Jako kdyby za svojí maskou nadále držela postřeh jak šelma na lovu. Možná se mu to však zdálo, jelikož ta žena pak dělala Bashiovi zvesela doprovod, zatímco mířili zpět do hostince. Občas do něj „omylem" drcla, zatáhla ho za rukáv, když kolem nich projel vůz. Chichotala se, když vyprávěla o jednom stánkaři ze severu, nadávala na kluka, který ji ošidil o dva malé bronzové daly.

Bashia si o ní stihl udělat další obrázek. Nehorázně mu připomínala tu neprofesionální dohazovačku z Viniperu.

Vkročili do hostince, a jako kdyby se tam za tu chvíli nic nezměnilo. Jen někteří kluci někam zmizeli a Duen mezi nimi také byl. Alespoň ho nebude otravovat. Bashia si z části oddechl a mířil k prázdnému stolu.

„Pane Bashio, nic vám neslibuji, víte? Ale zkusit to chci, lidé si mají pomáhat, ne na sebe útočit a vymýšlet podlé taktiky, kterým ty druhé dostat do hrobu. Takže, jak to je. Moje neteř za mnou často jezdila domů, teďka tady dělá obsluhu. Támhle je," a zamávala na dívenku na druhé straně místnosti. Jen vzhlédla, měla asi spoustu práce, aby zamávala zpět, a ta žena okamžitě pokračovala.

„Prý někoho hledáte a ona poznala tu osobu, že prý by to mohla být ta paní, co k nám občas chodila. Je to dost podivínka, moc slov neprohodí, hledí si svého. Vždy jí donesu jídlo, co zbyde, mléko, vejce... Chudinka je, no, žije sama. Nikoho nemá," Bashia si ani neuvědomoval, jak moc visel na rtech té ženy, jak moc cítil neklid v jeho srdci, když naslouchal jejím slovům. Nechtěl, aby se jeho žena trápila, živořila, a přesně to se právě dovídal. Cítil, jak mu hruď svazuje neviditelný provaz.

„Je osamělá, nesmírně osamělá, to viděla i má neteř. Takže když spatřila nějaký portrét či co, tak se ihned za mnou rozběhla, že jí máme pomoci, že ji hledá její muž. Štěstí máte, velké štěstí. Zrovna jsem tu na pár dní kvůli nákupům, není na škodu na sebe něco hezkého sehnat, hlavně před zimou se člověk musí vybavit dobrými botami a rukavicemi. Pokud to bude ona, není problém vás za ní přivést."

Bashia byl napjatý. Bylo mu líto toho, co jeho žena musela vytrpět, zároveň byl plný radosti, že se zřejmě podařila jeho pětiletá snaha. Že konečně najde svůj domov, kde budou spolu žít poklidný život, starat se o zvěř, o děti...

Avšak děti ta žena nezmiňovala.

„Mohu vidět ten portrét, ať si jsem jistá a nehoním vás zbytečně?"

Bashia mlčky vybalil smotek a odhalil cizince tvář plnou laskavosti a lásky.

Žena se pro pergamen natáhla a několikrát ho před sebe nastavila. Bashiovo srdce chvílemi vynechávalo tlukoty. Jeho budoucnost závisela na odpovědi té ženy. Hltal každé její zamračení, každé nepohodlné zabručení. Jen ať už řekne, že ji zná. Že žije a že je v pořádku. Prosím. Prosím!

„Je tam podoba, to ano. Ale... Nezdá se mi, že by to byla opravdu ona. Ne, to ne," nakonec předala pergamen Bashiovi a kroutila hlavou.

„Zkuste se podívat ještě jednou, ať si jste jistá," vtláčel Bashia portrét ženě zpět. Ta však na portrét ani pořádně nemrkla a vracela ho Bashiovi.

„Ne, to bych přece poznala. Mají podobné oči, možná rty, ale jsou si odlišné. Ale chápu, proč za mnou neteř přiběhla. Jenže ona ji viděla jen párkrát, já ji vídám skoro dennodenně. Takže tak."

„Opravdu...?"

„Je mi to líto. Také jsem doufala, že jí najdeme muže, ale ne. Ale nevěste hlavu!" položila dlaň na Bashiovu ruku, lehce ji sevřela. Byla teplá, horká jak kovářova výheň. Jelikož byl Bashia rozptýlen zprávami, nestihl ji uhnout nebo setřást, a skoro ani nevnímal, že se ho vůbec dotkla.

Zklamání je jak nečekaná rána, jíž člověk musí zkousnout v daném okamžiku, na niž se nelze nijak připravit a přichystat. Buď přijde, nebo ne. Ale stavět obranné mantinely dopředu nemá nikdy smysl.

„Stejně jako věřím, že ona najde svého muže, také věřím, že vy najdete tu ženu," semkla pevně rty, skoro se neusmívala. Vážnost jejích slov opravdu Bashiu svým způsobem uklidňovala. Vzhlédl do jejích očí, lehce přivřených od drobného úsměvu.

„Možná byste mohl pomoct i vy nám, když tak přemýšlím. Její muž, co ona jednou sama řekla, by se měl jmenovat Antares. Jestli na něj někdy narazíte, tak ho prosím přiveďte za námi, ano? A já zase bude hledat tu vaši. Platí?" usmála se na Bashiu a nabídla mu pravačku na potřesení rukou.

A Bashia, ačkoliv učen, ať neuzavírá žádné nejasné obchody, bez váhání stiskl její dlaň a potřásl s ní. Přestože byl zklamaný, že to opět nevyšlo, z části byl rád, že se nejednalo o jeho ženu. Že ta osoba, která tam tak trpí, není jeho manželka. Že existuje stále šance, že jeho žena žije bezstarostný život v luxusu a s nejvyšší péčí, že neživoří z darů ostatních.

Nějak ho tento myšlenkový pochod držel při zdravém rozumu. Bez něj neví, co by si počal.

Žena se rázně otočila a hbitě opustila místnost, že ji ani Bashia nedokázal zastavit. Opravdu v její přítomnosti nedokázal čistě myslet, natož se jí zeptat na jméno. A teď, když zmizela, i když vyběhl ven za ní, vlčí kožíšek již více nespatřil.

Rychle si prohmatal všechny své kapsy, jestli o nic nepřišel. Naštěstí, svazek dalů měl po ruce. Jak svůj původní, tak ten nový, plný stříbra získaného ze šperků. I ve vaku nadále chrastil truhličkou s drahokamy. Takže jeho naokradla. O co jí tedy šlo? Na Duena si mohla posvítit sama a nemusela shánět Bashiu. Navíc, ten je kdo ví kde, buď dospává celé odpoledne, nebo... Že by se mu podařilo získat tu „broskvičku"? Bashia znechuceně zakroutil hlavou. Právě muži jako on způsobují, že ty těhotné dívky pak končí ve sňatku čistě domluveném, po boku starých a často chlíplých mužů, násilníků a opilců.

Najednou měl sto chutí za ním jít a vrazit mu.

Jelikož si však nebyl jistý a nemohl Duena hned obvinit, stejně jako netušil, jestli si muž jako on přeci dává pozor množstvím preventivních prostředků, nechal ho být a opět se soustředil na tu cizinku.

Chtěl se zeptat její neteře, ale ta neustále lítala sem a tam a když se konečně k Bashiovi dostala, jen odkývla, že to byla její teta a utíkala zase odnášet jídlo. Na další dotaz si ani nepočkala.

Možná soudil předčasně. Nemohl si ale pomoci. Všechny řeči o podvodnících nebyly od věci, sám byl na svých cestách svědkem jednoho triku, proto ji bral tak vážně. Věděl, co dokáží. Dostat se do mysli, očarovat vše živé. Během chvíle se stát tím jediným na celém světě, na čem dané osobě záleží. Spojit duševní a fyzické, aby se to stalo jedním.

Nevěděl přesně, jak to funguje. Něco málo mu vysvětlil Iaza, jednoho neobvykle tichého večera, předtím, než se dostali na Zvučné planiny.

Přes léto nekončící zpěv cvrčků a kobylek, okupující rozsáhlé louky, v zimě ticho, v němž ani křupání sněhu není pořádně slyšet, jelikož zdejší divá zvěř zahrnuje pouze zajíce, bažanty, případně divoká prasata. Ani vlci se zde nemají kde schovat, na tak otevřeném prostoru, a když už se sem dostane nějaký zbloudilec, je ztracen a pokud neumře hlady, tak se ze vší sil snaží dostat zpět do svých lesů.

A podobně, jako Písečný lid neuznává pět Namasilijských bohů, i lidé Zvučné planiny mají odlišné božstvo, a to Kaa a Ree. Zatímco Kaa oslavuje život, plodnost, úrodu, oslavuje vše fyzické; Ree pak duši, mysl, je symbolem posmrtného života, střeží všechny zemřelé ve svém temném plášti.

Lidé žijící na Zvučných planinách, ačkoliv jich není mnoho, se musí potýkat s drsnými podmínkami, v nichž žijí. Jen málo potoků a řek křižuje tuto oblast, vítr vane především ze severu, chladný a mrazivý. Ulovit zvěř, která nakrmí co nejvíce lidí, je také těžké. Podobně jako Píseční lidé, spoléhají se v mnohém na obchod, ačkoliv tolik k nabídnutí jako Píseční lidé nemají. Žádné nerostné suroviny, zlato či stříbro. Pouze výrobky z koz a ovcí, hlavně drahý kašmír, který odsud putuje do celé Namasilie. Ale ne každý si dovolí chovat ovce. Jestli má přežít, musí obdělávat pole odolnými obilninami a doufat, že mu nezničí úrodu divoká prasata.

A za těchto podmínek lidé dokáží věřit jen v přírodu, jen v to, co jim nabídne, co jim nechá a nevezme. Dokáží věřit jen v to, že když budou šlechtit nejen půdu, ale i duši té půdy, úroda bude větší a lepší, jelikož potěší nejen Kaa, ale i Ree. Také dokáží věřit v to, že když Ree dostatečně odmění, ona jim zpřístupní duši jejich milých, zemřelých, aby se s nimi naposledy rozloučili. Dokáží věřit jen v to, na co se mohou spolehnout a co je jim užitečné. Na co věřit v nějakého Namasilijského boha války, jako je Alai? Oni neválčí. Oni jen žijí. A nejlepšího života dosáhnout, když Kaa a Ree budou jedním.

A tak kromě hospodaření, aby přežili, šlechtí po staletí svoji duši, aby žili. Na ničem jiném ani nezáleží. A časem se prý objevili lidé, kterým se podařilo spojit Kaa a Ree v jedno, kteří ovládli tělo i duši, a poznali dosud nepoznané. Jejich učení je čistě uzavřené, ačkoliv lidé ze Zvučných planin cestují po Namasilii, využívají svých schopností k podvodům, aby získané bohatství donesli zpět do svého domovu a zlepšili tak chudý život tamních obyvatel.

Iazovy vědomosti samy nedokáží plně popsat, co Zvuční lidé přesně dokáží. Ale sám tvrdil, že se jednou stal obětí jejich čar, když za svého mládí dal jednomu klukovi celý vůz se zbožím, jen tak, během deseti minut rozhovoru. Když se ho snažil hned nato najít, toho kluka již nespatřil. Ale takových, kdo dokáží nevýslovné triky, je jen málo. A jelikož neškodí království jako celku, král Enler i všichni jeho předchůdci z rodu Dalan je bez problému tolerovali. Když se někdo najde, kdo své moci zneužívá, poprava to jistí. A že takových již bylo. Jsou to dokonce lovci z řad samotných Zvučných lidí, kteří zaměstnáni pod královskou vlajkou dohlíží na nepokoje vyvolané individuálními činnostmi.

Když se tedy blížili k dané oblasti kvůli obchodování, varování bylo na místě, ačkoliv pravděpodobnost, že by se něco takového stalo, byla velice nízká. Přestože Zvuční lidé žijí svým způsobem v bídě v porovnání s bohatými oblastmi, pro ten lid je to jejich styl života, jejich zvyky, které by neměnili. Další důvod, proč vzbouřenců je jen co by se na ruce spočítalo. Ztratit svoji půdu a spojení s Kaa a Ree, to je jejich největší obava.

Podobný styl života praktikoval i kmen Tossaků, obývající jezero Delaia. Měli své duše vyznávající náboženství, avšak nyní po něm zbyla jen neúrodná půda a z léčivé vody se stal pramen plný jedu.

Po tomto byl Bashia o to více opatrnější. Jak má někomu věřit, když nedokáže věřit ani sám sobě?

Když pak chtěl odpočívat, hostinská ho odkázala na pokoj, který mu Duen zařídil. Rozhodně patřil mezi ty nejlevnější, horší už mohla být jen kůlnička. Kumbálek, do něhož se sotva vešla podložka vycpaná senem, aby se na ní dospělý muž mohl plně natáhnout. Duen slíbil, že veškeré výdaje obstará on, ale jak velké ty výdaje budou, to nespecifikoval. Zaplatí mu jídlo, ubytování, koně. Ze všech třech zmíněných parametrů však jediné dosažené v plném měřítku bylo právě jídlo, jehož dostával stejně velkou porci jako mladíci v hedvábí. Ušetřil však na pití, jelikož Bashia si sice dá občas něco dobrého do nosu, ale takovou spotřebu, jako měli ti mladí, rozhodně neměl.

Avšak Bashia si nestěžoval. Měl kde spát, byl v teple. Na ničem jiném mu nezáleželo. Nic jiného nepotřeboval. Už si jednou prošel peklem, nyní je rád za každý kus pohodlí, každý kus tepla obytku i sousta v ústech. Protože v celkovém obrazu o nic jiného nešlo.

Tušil, že po takovém večeru budou všichni vyřízení, ale že je uvidí vstát až pozdě po obědě, to ho upřímně překvapilo. A ještě více, že sotva do sebe hrkli guláš, už zase začali pít a mávat na vyzdobené děvečky.

Duen se k Bashiovi přifařil jen na chvíli, chytil ho za rameno a trochu s nám zaklimbal.

„Tak, Bashio, co ta dámička? Dala ti? Informace, myslím, samozřejmě," ihned se pokáral a zredukoval svůj oplzlý úsměv na úsměv miloučký. Bashia jen protočil očima.

„Planý poplach," sdělil a již se k tomu vyjadřovat nechtěl.

„To mě mrzí," prohodil jak smetí do vzduchu a Bashia ve své mysli ihned reagoval, nemyslím si. „A co teď? Chceš zapít žal? Mám tě na něco pozvat? Hm?"

„Ne, nechci."

„To říkáš vždy. Hej!" už mávl na šenkýřku a už se hnala s rýžovou a žuchla s ní o stůl.

„Ne, Duene, nepotřebuji–"

Bashia si připadal jak naprostý hlupák, když Duen vzal do ruky hrníček a už mu ho cpal k ústům a stihl mu přitom polít tuniku.

„Duene!" vyskočil Bashia na nohy, ale Duen se jen opět o něj opřel a poplácal ho po ramenu.

„Připomínáš mi otce, taky je tak zatvrzelý. Trochu se uvolni, koukni kolem sebe, svět je krásný!"

Jasně. Možná tak pro naivní holomky, kteří mají všechno, jako jsi ty.

Bashia vzal do ruky hrníček a vtiskl do Duenovi do dlaní.

„Nechci," zavrčel naposledy, v očích mu již lítaly blesky, které mladý muž ještě neviděl. Tedy, skoro viděl, naštvat Bashiu se mu už párkrát podařilo. Nyní se zdálo, že to není hrníček pálenky, který přetéká, ale Bashiova trpělivost.

Bashia tak trávil většinu dne venku, chytal inspiraci na šperky, obhlížel novinky, ale také se ptal na svoji ženu. Zato Duen, Kiet a ti další dva, ti snad nevyšli z hostince, pokud nemířili za roh ke koňům se vyzvracet.

Až přestával být Bashia trpělivý. Každým dnem sledoval ranní mráz, cítil chlad, který mu objímal prsty na rukách i tváře, pociťoval slábnoucí sílu slunce, jak se mu nechtělo zrána vycházet a večer utíkalo honem za obzor. Mračna zakryla oblohu, na zem se snesl vydatný déšť, který trval celý den. Večer vše zamrzlo a cesty se proměnily v kluziště pro děti. Jestli setrvají v Sittu ještě o den déle, riskují, že se na cestách setkají se sněhovou vánicí, která je zastaví v cestě na dlouhé dny až týdny. Přestože na koních je to jinačí než s vozem, nesmí nic podcenit, jelikož v zimě jedna chyba může stát člověka život.

Bashia netušil, jestli si to Duen uvědomuje nebo ne. Spíše ne, jak tak sledoval jeho chování, jeho bezstarostné popíjení, flirtování s dívkami, které pak druhý den brzo ráno viděl odbíhat z hostince. Pokoušel se to brát s rezervou, je mezi nimi pouze pracovní dohoda a to, co Duen dělá, je pouze jeho věc, přesto... Příčilo se to všemu, v co Bashia věřil. A to nemohl jak změnit.

Ještě ten večer, kdy kaluže zamrzaly v pláň zrcadel, Bashia přikročil k hlučnému stolu a zatáhl Duena za jeho límec. Bylo mu jedno, jestli mu potrhá hedvábí, jestli mu poškrábe vyšité kaly a způsobí, že se protrhne nitka, jíž to je vyšívané. Ignoroval i posměch Kieta a dalších, které tato skupina při svých pitkách nabrala. Byl obchodník, byl to cestovatel. Dbal na své instinkty, na znamení přírody. A jedno ze znamení mu říkalo, že si to má s Duenem vyřídit.

„Au, au, au!" krčil se, jak byl tahán na nohy a přes lavičku, na které se mu podařilo ještě zakopnout. Nebýt Bashiova pevného sevření, už by obíjel svoji zdobenou hlavu o stůl.

„Ba – Ba – Bashio!"

„Padej ven," zamrčel oslovený a ještě do něj šťouchal, aby ho vyhnal do té zimy. Nedal mu ani chvilku, aby na sebe hodil přehoz a kašmírový plášť. Stál venku pouze v hedvábné tunice s dlouhými rukávy, plandaly mu ve větru, jelikož ani ty obyčejné chrániče na předloktí mu je pevně nesevřely.

Duenovi ihned došla skutečnost, jen co se poprvé otřásl zimou.

„Bashio, cožpak jsem se k tobě choval špatně? Snad nechceš, abych se také nachladil, abych zažil nějaká traumata..." sevřel si ruce a třepal se jak stéblo ve větru.

„Kdy vyrážíme?" Bashia si nebral servítky a šel rovnou na věc.

„Kdy? Neboj, brzy," sotva se usmál se svým typickým neupřímným výrazem, jak mu mrzla huba.

„Cesta k Šíji přátelství sice netrvá tak dlouho, přesto nás tlačí čas. Stačí, aby přišla pořádná vánice a může nás to zdržet takovým způsobem, že trhy nestihneme. A co hůře, že nenajdeme přístřeší a bude konec."

„Konec? Ne Bashio, to je teprve začátek. Začátek naší spolupráce!"

„Duene," napomenul starý muž vysmátého mladíka, s vlasy pečlivě spletenými do složité sítě, sbíhající drobnými copánky od rámu čela až v jeden společný cop vzadu.

„Buď v klidu, Bashio. Vždyť jsme se tu zdrželi jen pár dní. Před námi už žádná jiná velká zastávka není, musíme si ji užít."

„Užíváte si ji moc dlouho."

„Copak, závidíš? Hm? Chceš taky? Co si stěžuješ, nedohazoval jsem ti náhodou nějaké kusy, ha?" naklonil se k Bashiovi a spiklenecky na něj mrkl.

„Nechci zmrznout uprostřed planiny."

„Vždyť nezmrzneš! Neboj, dobře se o tebe postarám," zasmál se Duen a rukou mu opět pevně sevřel rameno. „Cožpak nevidíš, že ti nabízím prostor ke zhojení? Už tě tolik zranění nebolí, ne?"

Samozřejmě, že na nějaké zhojení Duen kašlal, ale najednou mu to přišlo jako náramný argument, který použít proti tomu zatvrdnutému starci.

„Neměli bychom se tu již déle zdržovat," ohlédl se nervózní lovec, na kterého chtě nechtě argument o léčbě zapůsobil. Jelikož je pravda, že stáním na jednom místě mu byl dopřán dostatek odpočinku, nemusel se přepínat jak za cesty na koni, nemluvě o teplém jídle, které zde dostával.

„Vždyť se příliš nezdržujeme. Jen pár dní, co to ublíží? Času je stále dost." Už se střízlivým Duenem bylo těžké vést normální řeč. A co teprve s opilým. Bashia se už viděl, jak si balí věci a na nějakou dohodu mu kašle. Ale ještě se nevzdával.

„Duene. Cestoval jsem dlouho, vím, jaké to je. Brzy bude sněžit. Měli bychom ujít co nejvíce, dokud to jde. Vánice mohou trvat i několik dní a napadaný sníh skrývá mnoho nebezpečí. Nechci to riskovat."

Duen se otřásl a chytl si vlastní ruce. Vyšívané kaly jako by ožívaly v plamenech pochodní, jeho běžně zlatavé vlasy pak zářily jak rozžhavená ocel. Chlad také odháněl mlhu pálenky a přiváděl ho k rozumu. Částečně.

„Jsi si jistý?" povolil úsměv, když mu došlo, že se Bashia tváří vážně opravdu z nějakého důvodu, a ne jen protože se tak tváří pořád. Starý muž kývl hlavou. Na rozdíl od hořících vlasů Duena, Bashiovy občasné šediny byly v tlumeném světle jak vycházející slunce.

„Jinak bych tě sem netahal."

„Dobrá. Dnes večer promluvím s ostatními a zítra po obědě bychom vyrazili. Může být?"

Bashia nepromluvil, ale náznak spokojeného úsměvu byl dostatečnou odpovědí pro mladíka, který se sebral, sebral i svoji veškerou sílu, kterou bude nutné vynaložit do odtažení mužů od hrnků pálenky, a mířil zpět do hostince.

Jejich slib byl kompromisem. Vyrazí, ale až po obědě. Jediný Bashia otevřel oči se svítáním a bylo tedy na něm, aby obstaral zásoby, oběhl všechny stánky a zajistil dostatečnou ochranu před zimou. Když někdy v poledne seběhl dolů jeden z nových ochránců, Sanoh, trochu neochotně se nabídl, že s tímto úkonem Bashiovi pomůže.

Bashia musel uznat, že Sanoh nebyl tak divoký jako Kiet. Tedy, alespoň ne za střízliva. Celkem se zdál být zodpovědnou osobou, která se vyzná v tom, co dělá. Určitě necestoval poprvé, a také ne v zimě. S Bashiou sdílel lehce odtažitý přístup, avšak svou vzdálenost si udržoval od všech o nižším postavení než je jeho, tedy prodavačů, pekařů, řezníků a také – Bashii. Naštěstí, základní komunikaci zvládli, a to jediné bylo potřeba. Během dopoledne k sobě našli takovou napůl cestu, při níž se nějak navzájem uznávali a zároveň sebou opovrhovali.

Brzy mohli vyrazit.