Duen navrhoval, aby alespoň jednou ministry ohromil svojí šikovností a důmyslností. Aby se veřejně nabídl – berte mě, jinak budete litovat. Jelikož s mahagonem zatím nemohl příliš pohnout a pouze si připravovat podklady, zaměřil se na něco, co dosud stále kulhalo. Přestože od zemětřesení v Písečných horách uplynuly dva roky, stále se produkce opálů nedostala do původních velikostí výtěžků.

Z části Enler doufal, že pár zotročených Tossaků mu s tímto problémem pomůže, a tak jej docela zanedbával. Avšak jak Duen, tak Galahar, si byli moc dobře vědomi podmínek a poměrů, které v horách stále panují; a tak mladý pán rodu Ran nemusel dvakrát přemýšlet nad tím, co Bashiovi přiřadí za úspěch, který uleví tíživým srdíčkům většiny ministrů. A samotného krále, samozřejmě.

Výhodou bylo, že jeho angažování pod ministrem veřejných věcí mu poskytovalo množství materiálů z Písečných hor. Přeci jen, jakožto ministr, který má na starost blaho lidu ve všech oblastech Namasilie, to byla jeho povinnost se o to postarat.

Jenže samotný úspěch byl pouze kus toho, co bylo zapotřebí. Jestli měl dokázat svoji podlost a zároveň věrnost, musel z něj vytěžit i nějaké jmění, které by pak darem dal Fuhemu jako důkaz jejich nového přátelství.

V duchu se omluvil všem Tossakům, že využije toho, co oni tak těžce budovali. Jenže nějaká provinilost vůči Falettě momentálně neměla místo v jeho srdci, které bylo zaměřené na úplně odlišné věci. Věci, které také poslouží Tossakům, ovšem jinak.

A tak jednoho dne předložil před ministra veřejných věcí, že jestli chce navýšit těžbu opálů v Písečných horách a dostat více lidí do tábora, tak by si měl vyslechnout jeho návrh.

Veškeré odměny, které dosud nabízeli, nebyli nic v porovnání s tím, s čím přicházel Bashia.

Za práci v Písečných horách dostane rodina pracovníka nejen pozemek, ale také přidělený dům. Předchystaná pole na obdělání, rozlehlé louky na pastvu. A pokud bude pracovník docházet do tábora pravidelně každý den v roce po dobu celého roku a bude pracovat deset hodin denně, tento pozemek bude nevratně darován jeho rodině. Také tento rok nebude muset odvádět daně. A každý další rok, ve kterém v práci setrvá za stejných podmínek, bude nadále zproštěn daní, maximálně na období pěti let.

Jednalo se o plán s minimální investicí do pracovníků. Ta by šla směrem jiným, tedy do zpříjemnění podmínek v táboře. A zde by měl Fuhe prostor pro úniky dalů přeplacováním zboží nebo výběrem dražších dopravních společností. To by již problém nebyl, vzhledem k síti známostí, které měl.

S nadšením návrh přijal a hned ho představil králi, jenž samozřejmě souhlasil.

Bashia ten večer vysedával sám ve svých komnatách a popíjel pálenku. Byl to on, kdo před Duena vyhrkl Holé kopce, vědom si, co obětuje. Snahu svých lidí, četné vzpomínky na poklidný život. Kdy vše, přestože žili pod neustálým útlakem, bylo pořád nějak... Normální. A tiché.

Přemítal, kdo asi osídlí jeho zdobenou chatrč. Jestli strhne ty otravné korálky hned první večer, nebo je nechá jako ozdobu. Kdo ulehne na postel, kde trávil čas pouze z nutnosti, nebo v Duenově náruči...

Kosum se k němu mlčky připlížil a nalil si z drahého pití také po skleničce. Přisedl si k náčelníkovi, poplácal ho po zádech a dělal mu tichou společnost, v níž beze slova hleděli oba z okna a vzpomínali na vše, co se v osadě událo.

Obzvlášť Kosum... Místo, kde vychovával svého bratra, je takto prodáno lidem, které nesnášel. Ulice, kudy jeho bratr proběhl, místa, kde si hrál či se schovával. Vše zmizí, bude to udupáno těmi lidmi, kteří je celé roky nenáviděli.

Kdyby nevěřil, že to Antares dělá pro jejich dobro, nikdy by tento návrh neodkývl.

To však neznamenalo, že ho to nebolelo.

Ale asi to tak mělo být. Poslední stopa po nich v Namasilii zmizí. A jejich život ve Velkých horách začne.

Po této „prokázané službě" Fuhemu začala být konverzace mezi nimi intenzivnější. Neurčitá, přesto s jasným a zřetelným poselstvím. A především, jak se veškerá opatření začala v průběhu měsíce zavádět a lidé se čím dál více hlásili o práci a dům, úspěch jednoznačně mluvil o užitečnosti Feishena, jeho znalostech a inteligenci.

S Duenovým vedením, i na základě vlastního uvážení, se čím dál více choval dle Fuheho tužby, jako kdyby byl stvořen pro to být s Fuhem přítel. Jenže i tak se dál nedostal. Žádné osobní schůzky, kam by byl pozván a poznal by Tirena i Galahara z té druhé strany. Připadal si jak na mrtvém bodě.

Potřeboval trochu události potlačit, ne však příliš, aby to vyvolalo podezření. Naopak. Po potratu Luvily Xe, Doebově zatčení či osvobození rodiny Ran bylo zapotřebí zpomalit a nasadit spíše šnečí tempo. Ačkoliv ho Galahar zpravoval o tom, jak sympatie k němu vzrůstají, stále museli být muži opatrní a ostýchaví – je zde krátce, je nový, je neznámý.

Alespoň se v jejich rukách shromažďovaly důkazy proti rodině Gii na základě materiálů ze záznamů rodiny Oelo. Reia již dvakrát poslala služebnou s jistou trpkostí i zklamáním ve vlastní rodinu. Naštěstí pro Duena a Bashiu byla dostatečně naivní a spravedlivá, aby nepřemýšlela o tom, jak vše ututlat, ale naopak to nabídla k použití.

Jenže jejich důkazy proti Fuhemu stále chyběly, nemluvě pak o další osobě, která v tom byla zamotaná.

Duen s Bashiou se stále nemohli rozhodnout. Maliwan nebo Hydagyr? Otázka, která je doprovázela každý večer, ulehávala s nimi ke spánku a ráno je budila z postelí ven.

A aby toho nebylo málo, jakmile přišlo první větší ochlazení, Chalerm byl opět stůně. Jeho onemocnění všem připomnělo, jak slabé jsou poměry v paláci, jak citlivé jsou dohody, které mohou zaniknout zpřetrhnutím nitě. A jakou nejistotu Fuhe nosí ve svém srdci pokaždé, když stane na setkání a křeslo korunního prince je prázdné.

Ale vedle něj...

Zdálo se, že nebyl jediný, kdo si myslel to samé. Slabý princ, jenž plodí pouze slabé potomky, kteří se neudrží ani u matky v lůně.

Tiše, přesto rychle, si šeptala jedna služebná s druhou. Ačkoliv je strážní okřikli vždy, když něco takového zaslechli – jak jen mohli zabránit něčemu, co si myslel každý člen rady?

Jak se tato zpráva šířila, za Bashiou přišla nemilá návštěva. Osobní komorná královny Hiamon si žádala, aby Její Veličenstvo přišel navštívit.

S tím, jak se události vykreslovaly, mohl jen podobnou událost očekávat.

Oblékl se tedy jak nejstrozeji mohl, zároveň však stále s úrovní prince, a vydal se za ženou, která zničila jeho matce život.

Už za ní byl; osobně se setkali těsně před jejím propuštěním z domácího vězení a ještě jednou poté. Párkrát ji zahlédl na procházkách zahradami. Jejich vztah se snažil udržovat neutrální, prospěšný pro oba. Ale tato prospěšnost zakolísala, a to byl také důvod, proč si ho nechala předvolat.

„Feishene!" vykřikla ještě předtím, než se dostal k jejímu křeslu a vyjádřil úctu. Nic si však nedělal a i tak postupoval dle zvyklostí, čímž královnu ještě více rozhněval. Vidět ho, jak lhostejně přistupuje k jejímu vzteku bylo nepřijatelné!

„Vaše Veličenstvo, vypadáte zarmouceně. Copak vás trápí?"

„Co mě trápí? Co mě trápí?!" zopakovala, avšak mnohem vyšším hlasem. „Cožpak nevíš? Cožpak jsi už zapomněl?"

„Ne, kdepak, Vaše Veličenstvo. Proč se ptáte?"

Bashiova předstíraná ignorance nutila královnu hledat cokoliv, co jí bylo po ruce, aby to po něm ve vzteku hodila. Její výbušnost se i po letech nezměnila, naopak zesílila. Avšak nakonec se sama zadrhla. I kdyby udělala cokoliv, nic by nepomohlo. Nebylo to tak i minule? Feishen a jeho lhostejnost.

„Můj syn! Ubohý Chalerm! Nejenže ho zase zchvátila nemoc, k tomu si ty ubreptané služky šeptají nesmysly, a že jim věří celý palác!"

„Jsou to jen obyčejné služebné, jež nemají nic jiného na práci. Vaše Veličenstvo si s tím nemusí dělat starosti," odvětil bezstarostně Bashia.

„Nemusí dělat starosti? Víš ty vůbec, o čem mluvíš? Cos mi slíbil? Jak toho chceš dosáhnout, když se ty klebety šíří nalevo i napravo?"

„Neřekl jsem, že to půjde snadno. Musela jste vědět, že takový den určitě jednou nastane – ba, určitě už v minulosti nastal. Stejně, jako odejde zima, i ty řeči vymizí ze dvora paláce."

„Ale tohle je jiné! Nyní, s Luvilou –" královna se zasekla, nechtěla o této záležitosti příliš mluvit. Píchala ji do její hrdosti. Byla to ona, kdo se těšil jejich sňatku, jejich společných vnoučat.

Jenže jak se její názory s Luvilinými rozcházely, jak moc ji její syn poslouchal! Z vnoučete se těšila, to jistěže, a zpráva o potratu ji zarmoutila, do doby, než... Než přišel Chalerm a vyklopil před ni celou pravdu.

Cožpak se ten hoch pomátl? Cožpak nechal zabít to nevinné dítě, přestože ne jeho, jen tak? A co že neneslo jeho krev, stačilo by, aby to byl potenciální následník trůnu! Jak si chce nyní, bezdětný a obklopen pomluvami, zajistit trůn pro sebe? Jakou má jistotu, že Feishen bude správným bratrem, jenž mu nebodne dýku do zad?

Královna Hiamon tu jistotu bohužel neměla.

„Já svoji část slova držím! Kde je tvá věrnost? Kde je tvá zodpovědnost?" dále vyjížděla na Bashiu, přestože on ani jednou nemrkl, naprosto nezáživně naslouchal jejím nepřímým urážkám.

„Vaše Veličenstvo se nemusí bát. Dokud bude princ Chalerm korunním princem, nemělo by se mu nic stát."

„Ano? A kde bereš takovou jistotu? Dokonce i král už –!" vyštěkla, než se kousla do jazyka a srovnala svá záda do pozoru. „Je mi jedno, jaké jsou pomluvy a kdo je roznáší. Ale nehodlám přihlížet na to, jak je mému synovi ubližováno. Jak je jeho pozice v paláci postupně oslabována. A jestli s tím něco neuděláš, naše domluva končí."

„Vaše Veličenstvo. A já vám opravdu slibuji, že se svého dočkáte. Jeho Veličenstvo král Enler si nedovolí takto rychle přenést titul korunního prince. Obzvlášť ne na mne. Vždyť jak dlouho tu teprve jsem? Není hloupý."

„Tak proč přede mnou říkal, že přemýšlel o zbavení Chalerma zátěže? Že někteří mají dar a jiní ne? Proč to říkal, ha?" královna svírala pevně opěradlo svého křesla.

Opravdu? Podivil se Bashia, nato se však jen usmál.

„Samozřejmě, že ví, jaký vliv máte na svého syna. Skrze vás ho chce popohnat a posílit, cožpak to nechápete?"

Žena středního věku jen prázdně hleděla na prince před ní. Jak to, že jí to nenapadlo? Už je tak moc paranoidní?

„A to není první a poslední věc, kterou řekne a provede. Dokud Chalerm nedosáhne úrovně, jakou Jeho Veličenstvo očekává a vyžaduje od budoucího panovníka, bude to pokračovat. Neuvědomuje si však, že takto může svému synovi akorát uškodit."

„Uškodit? Proč by Enler škodil Chalermovi?"

„Aby to Chalerm opravdu nakonec nevzdal..." navrhl Bashia možný scénář, avšak královna Hiamon opět rozdivočele vyštěkla své.

„Proč by to měl vzdávat? Nikdy se nevzdá! Jeho trůn mu náleží a nikdo mu jej nevezme!"

„A tak to také bude. Nebo myslíte, že je mezi ministry někdo, kdo by byl proti takovému králi a zlým jazykem by schválně šířil tyto pomluvy?" Bashia rovnou využil nečekané příležitosti a naléhavě hleděl na královnu.

Zasekla se uprostřed divokého pohybu. Její vlasy ještě měly padnout na její záda a prsa, avšak veškerou pozornost poutala na nevlastního syna.

„Přece snad –"

„Ano? Někdo by se mohl chopit nabízené možnosti, že ano?"

„Byl to Maliwan a Tutte, kdo si nepřáli Chalermovo korunování," vydechla královna zděšeně. Vždyť Tutee –!

„Jen abyste věděla..." pouklonil se Bashia a celé nařčení konečně setřásl ze svého oblečení. Jak neklidný přicházel, nyní takto neklidnou zanechával Její Veličenstvo, zatímco on vykračoval ve skrývaném veselí.

Zatímco se královna bála možného využití vojenské síly a případného útoku na palác ve snaze sesadit Chalerma z trůnu, Bashia měl o důkaz navíc, který podporoval jeho tušení.

Zdálo se, že mezi těmi, kdo chtěl Chalerma titulovat korunním princem, se museli nacházet ti, kteří věděli o Lawanově ambicích a plánu. A jestli byl Maliwan proti – jelikož jednoduše viděl Chalermovu podstatu a nepříliš věřil, že by zvládl meziříšské vztahy – tak kdo pak zbývá jako další muž do této skupiny zrádců? Nebylo pochyb. Souhlasilo to s Galaharovými slovy.

V Bashiových očích se nebezpečně zablýsklo. Toto odhalení rozhodně nenechalo duše uvnitř něj klidné.

Jak jen teď získat důvěru té osoby, aby mohlo k převratu dojít?

Obzvlášť Wirian musí být pořád proti. Vždyť jim zničil veškeré plány s obsazením Velkých hor. Jak jen tento svůj „zločin" odčinit a nabídnout jim kompenzaci?

Než se nadál, listí v Adranuchu opadalo a ozdobily jej ranní mrazíky. Tma slehla zem dříve, než se člověk dokázal vzpamatovat z nového dne. Zachytit hřejivé paprsky slunce se nyní stalo obtížnou hrou, v níž se ne každému dařilo. Proto preventivně lidé nosili huňaté kožichy a z kašmíru ušité pláště, jimiž se chránili před umrznutím.

Nezbylo nic jiného, než pouhá černota, jež se dala zahlédnout skrze okna hostince. A to tu neseděli dlouho, to ne. Duen sem vešel a nestihl vypít ani půl hrnku pálenky, co se světlo dalo na odchod a zanechalo za sebou čistou tmu. Ale jakoby to vadilo. Domů dokáže dojít i poslepu.

Hlasitě se smál, svůdný úsměv házel na všechny okolo. Uprostřed hloučku starých známých, jako kdyby se přenesl do vzdálené minulosti. S jediným rozdílem, že on, hluboko uvnitř, měl daleko od svého starého já.

A co! Stejně se vždy schovával pod přetvářku, stejně vždy představoval jinou osobu, než jakou byl. To, že se charakter herce změnil, neznamenalo, že postava, jíž hrál, se změní také. A tak nikdo z jeho přátel, kteří od něj dali ruce pryč hned, jak byl obviněn, a opět se k němu přilísali, když bylo obvinění staženo, nic nepoznali.

„A Gamin?" porozhlédl se kolem sebe po dvou hodinách povídání, vtipkování a hraní různých opileckých her.

Byli tu snad všichni... Kromě Kieta a jeho.

„Blíží se zima, ne? Zdrhl na jih, jakmile viděl trochu bílého povlaku na jeho zahradách. No jo, peníze má, proč by si nemohl dopřát pohodlí a komfort tepla?" odvětil jeden z jeho společníků.

„Já říkal pořád, že tam má svoji zimní milenku. Tak nic, můžeme mu jen závidět jeho líbánky v Hule!" zasmál se Duen, přestože mu nezáviděl nic z jeho života – naopak jím opovrhoval, a opovrhoval všemi v této místnosti, jak jen mohl. Co on měl závidět? Měl své vlastní líbánky, zde v Adranuchu a s Bashiou.

Přestože měl poslední dobou pocit, že jeho zatvrdlý Bashia...

„Hej, koukejte! Tam jde!" téměř vyskočil na nohy jiný společník a ukazoval na dívku nedaleko od nich. „Tak kdo to zkusí dneska? Kdo to ještě nezkoušel? Možná, že uspěje!"

„Že vás to baví," odfrkl si znechuceně Duen a mávl rukou. „Jestli chcete vítězství, tak znám dobře jedno místo, kde ho dosáhnete," sugestivně na obecenstvo mrkl, a oni okamžitě pochopili, kam jeho myšlenky směřují.

Nebylo tedy překvapením, že s ním po chvilce dohadů souhlasili a hostinec opustili – jejich kroky směřujíc k nejvyšší budově v Adranuchu, k proslulému nevěstinci hlavního města.

Jejich hlučné a vysmáté skupinky si nešlo nevšimnout. Někdo nad nimi odvrátil nos, jiní na nich nemohli oči nechat. Oči plné závisti, touhy a žárlivosti. Vždyť tohle jsou nejbohatší muži Adranuchu, svobodní mládenci, jejichž ženami si přála být každá dívka!

Jenže každá dívka také věděla, co jsou zač. A že nikdy nedosáhne takové úrovně, aby jim mohla hledět přímo do očí, natož je pak držet veřejně za ruku za denního světla.

Majitelka nevěstince poskytla této známé bandě jeden z nejlepších apartmánů. Znala každého osobně a považovala je za pravidelné a slušné návštěvníky, kteří jejím holkám nikdy neublížili. Tato vzájemná důvěra budovaná léta se mnohdy ukázala jako výhoda, obzvlášť, když jim dovolila si vybrat osobně dívky a to i takové, za které je normálně neuvěřitelný příplatek.

Jenže Duen nešetřil. Rovnou si řekl o Daianu a předhodil majitelce dva zlaté daly.

Majitelka chtěla nejprve něco namítnout. Zrovna dnes dívce slíbila, že jí dá volno a žádné zákazníky nebude brát. Vždyť už odmítla i váženější hosty!

Když však přibyl třetí dal, a k tomu si vybavila Daianino chválení Duena, jakožto slušného a respektovaného zákazníka, nakonec tedy svolila a začala se připravovat na projev, který dívce musí přednést, aby souhlasila s obšťastněním tohoto muže. Nemýlila se. Dívka rezignovaně zkřížila ruce a supěla, že to bylo její jediné volno. A trvalo dlouhé minuty, celou hodinu, že se už ostatní dávno rozešli do svých pokojů, kdy nakonec sestoupila ze své komnaty a Duena přivítala.

Spokojená majitelka dvojici opustila.

„Omlouvám se, pane Duene, za zdržení," uklonila se uctivě a nechala muže k ní přikročit. Cítila jeho hrubou dlaň, jak ji hladí po tváři a bloudí k jejím rtům. Palec Duenovy ruky je pak obkreslil, čímž smyl kousek rtěnky, jíž ve spěchu nanesla, a druhou rukou si ji přisunul k sobě.

„Nevadí. Hlavně, že máme chvilku pro sebe," usmál se svůdně a oči se mu proměnily v mořské vlny.

Daiana se jen zpětně usmála a nechala se vést do posledního pokoje, který na ně čekal.

Duen se hned usadil na lůžko a uvolněně nabízel své tělo nevěstce. Ta začala dělat to, za co byla placena. Obkročmo se na muže usadila a rozvázala mu pás, aby mohla rozhrnout jeho oblečení a odhalit pevnou hruď, jejíž tvary obzvlášť měla ráda. Její čarovné, vzrušené oči ho nespustily z pohledu a drobné rty se snesly k jeho krku, aby zanechaly růžový otisk. Duen se jen zpětně usmál.

„Ještě tady," koketně ji pobídl a ukázal na koutek svých rtů.

Daiana se nedržela zpět. Ačkoliv v popisu jejího živobytí bylo stýkání se s muži všelijakých charakterů, vzhledů i zvyků; Duen zrovna patřil mezi ty, kteří ji donutili zapomenout na fakt, že je za to placena, a naopak v ní probudili touhu, o které si myslela, že ji dávno ztratila. Obzvlášť tento dědic rodu Ran. Jeho vzhled, jeho postava, jeho hlas, a hlavně jeho čiré oči... A tak se z koutku přenesla na jeho rty a –

„No tak, tam jsem neukázal," mírně ji od sebe odstrčil a s nadzvednutým obočím vyžadoval vysvětlení.

Žena se jen uculila, jak to cvičená společnice dokáže, aby jí kdokoliv odpustil cokoliv. Na Duena to však neplatilo.

„Když už jsi zaplatil..." tiše promluvila a několikrát nesměle zamrkala. Další trik. Jenže Duena to stejně nezlomilo.

„Ale ty sama víš, že možná jsem zaplatil, avšak za něco jiného," usmíval se, zatímco ji držel za boky a hleděl jí přímo do očí.

„Cožpak alespoň jednou –" s nadějí vzhlédla, avšak stále nic.

„Jednou už bylo," připomněl jí pobaveně.

„A stále na to nemohu zapomenout, Duene. A kolik to bylo let, hm? Pět? Není na čase vytvořit nové vzpomínky?"

„Tolik dalů zase u sebe nemám," ušklíbl se nad jejími ubohými snahami. „A co to mělo být, že ti to tak trvalo?"

Daiana překulila očima. Proč stále odbíhá od toho, co chce?

„Měla jsem mít volno, dnes. Ale nemohla jsem souhlasit hned, jak padlo tvé jméno. Co by si jen ona pomyslela? Bylo zapotřebí to trochu natáhnout..."

Žena se zvedla z Duenova rozkroku a hleděla na Duenův výzor. Otisky rtěnky se zdály dostatečné. Spokojeně se usadila na postel vedle.

„Měla bys být ráda, že si se mnou můžeš trochu odpočinout, ne? A ty místo toho takto?" vysmíval se jí Duen, zatímco si utíral ret. Sotva se ho dotkla, přesto zanechala nepříjemný pocit, který nešel dolů.

„Měl by sis na ně nesahat, jestli chceš zachovat své alibi," podotkla otráveně Daiana, která se tímto činem cítila poníženě. Cožpak nechce, aby ho líbala? Až takové znechucené pocity vůči ní cítí?

Duen si z toho však nic nedělal. A palcem, kterým předtím barevnou kosmetiku z Daianiných rtů lehce setřel, tak zpětně nanesl alespoň nádech něčeho růžového.

„Hm?" vychytrale se na ni otočil, vypadal jako po krásně strávené noci. „A teď teda mluv. Nemám moc času."

„Teprve přicházeli, když jsem se chystala. Není třeba kam spěchat," a její ruka, svůdně jako had, mířila na Duenovo stehno.

„Přestaň si hrát a mluv. Jinak si na tebe budu stěžovat, a to bys nechtěla, co?"

„Všechno to však mám z druhé ruky. Nezavolali si mě už hodně dlouho. Možná mají podezření, kdo ví. Že se se mnou stýkáš se mohlo snadno roznést po Adranuchu."

„Tak, jako že ty se stýkáš s mnoha lidmi. Já vůči nim navíc nepředstavuji nebezpečí. Spíš rád vím, co se děje kolem mě," mrkl na ni a opřel se vzadu o dlaně.

„Před týdnem se tu setkal Tiren Gii s jedním z tvých přátel," načala, tentokrát však tišeji a vážněji. I její úsměv, kterým dostává muže do kolen, zmizel a nahradil ho ostrý pohled přechytralé ženy.

„Ah, idiot. Neví, že celý Adranuch ví o každém jeho šoustnutí zde? A on sem chodí vyřizovat pracovní záležitosti? Marný případ," kroutil Duen hlavou a udivoval se, jak jen mohl tento rod přijít s takovými plány, kterými zničil životy mnoha lidí.

„Měl bys být rád, že sem chodí."

„To jsem, to neříkám, ale... Ach," tohle nemělo slov.

„A nezajímá tě, který z tvých přátel to je?" pokoušela se v něm probudit zájem, jenž by ji udělal atraktivnější. Duen však jen mávl rukou.

„Tuším. Nebo, téměř vím. Má další zdroje, neboj. A o čem mluvili?"

„Sisi toho moc neslyšela, ale rozhodně řešili, že potřebuje lidi. A že je potřebuje dostat sem. S tím, co bylo posláno."

„Musíš mluvit v takovýchto hádankách?"

„Přesně tohle říkala!" obhajovala se Daiana, a Duen mohl jen chápavě přikývnout. Nevadí. Stejně si dokáže snadno vyvodit, co tím bylo řečeno.

„A nějaký časový údaj?"

„Ne," i Daiana byla zklamaná, že toho nemůže poskytnout více.

Ne že by to příliš vadilo, ale i tak Duen považoval za bezpečnější, aby měli alespoň přehled a mohli vše načasovat. Kdyby se přeci řeklo, že plán začne následující den a oni by nebyli nachystaní – jak by mohli vyhrát?

„A to je všechno?"

„Zatím. Kdybys přišel následující den, nejspíše bych toho měla více. Ale opravdu. A jejich jiné návštěvy... Ty byly čistě pro požitek," povzdechla si Daiana a kousla se do rtu. Tolik toužila na něj zapůsobit, jelikož se zdálo, jako kdyby ten muž byl vzdálený, nepřirozeně vzdálený. A platilo, že čím nedostižitelnější cíl, tím větší snaha a chuť jej docílit. A Duen byl obzvlášť nedostižitelný.

„Dobrá. Tak když nic více, já tedy jdu. A kde jsou?"

„Když mi dáš polibek, poruším pravidla a pustím tě do sousedícího pokoje," svůdně se předklonila a vyzývavě se na Duena pousmála. Přestože byla její rtěnka celá smazaná, stále vypadala dokonale, sebevědomě, neodolatelně. Jako nejkrásnější žena v Namasilii. Její oči představovaly ztělesnění chtíče, její tělo jakoby vypadlo z mokrých snů všech mužů.

I Duen se předklonil a na úsměvu nešetřil. Jeho vnější koutky očí se vykrucovaly vzhůru, světle modré oči jiskřily jak ty nejdrahocennější akvamaríny. Jeho květinová vůně ihned ženu zavalila, zatímco jí omamovala jejich vzájemná blízkost, teplý dech a pohled na svůdné rty.

Že by? Střídavě hleděla do jeho očí a na nabízené rty. Souhlasí? Alespoň něco!

S každým nádechem se mu přisouvala blíže, dokud je nedělily pouhé dva palce.

A když už chtěla sebrat tu odvahu a načít ten žádaný krok, Duenovy rty se rozšířily s jasným a zřetelným: „Ne."

Nato vstal a trochu si poupravil své rozvířené tuniky, aby působily ještě neomaleněji.

Daiana si povzdechla.

„Neslyšela jsem, že bys byl momentálně někomu zaslíbený, nebo že by ses s někým scházel. Proč se tedy tak zdráháš?"

„Neslyšelas? Tak to jsi asi hluchá," zasmál se a byl připravený odejít.

„Ty... Máš někoho?"

„A tobě bych to měl říkat? Ačkoliv ano, svými slovy jsem to potvrdil, takže na co to popírat. Jenže Daiano, chudinko malá – nikdy nezjistíš, kdo ta osoba je. A nemáš sebemenší právo její identitu znát. A stejně tak nemáš sebemenší právo ji poznat, nebo vůbec na ni pohlédnout svýma očima. A nikdy, absolutně nikdy, se jí nebudeš rovnat."

Drsná slova působila jako řada bodnutí dýky do jejího srdce. Brala, že sem chodí muži, zadaní muži, muži s manželkami i konkubínami a stejně hledající zážitek navíc. Brala, že byla dennodenně svědkem těch uměle prohlašovaných lásek a zamilování, které zmizí stejně rychle, jako se objeví. I ona sama byla terčem nespočtu vyznání, od lidí, kteří jí byli ukradeni, i od těch, u kterých doufala v něco více. Jenže mohla jen doufat. Jelikož scénář se neustále opakoval. I když se zdála láska mezi prodanou ženou a klientem jako to nejsvatější, co spojil sám Folai, nakonec muž stejně nastavil svá záda a šel za čistší budoucností, plnou bohatství a dobré pověsti. Že za sebou nechal ženu se zlomeným srdcem a v slzách, na tom nezáleželo.

Duen, ten Duen, o kterém toho slyšela nespočet, i sama byla svědkem jeho bezohledného chování – on někoho má? A je to dokonce tak vážné, že odmítá nejžádanější ženu Adranuchu?

Jaká urážka její cti to byla. Jeho slova nezpůsobila ani tak zlomení srdce, jelikož zde nebylo nic spojeného se srdcem už od počátku. Ale působila stejně tak bolestivě – ponižující a ubližující.

„Je snad hezčí, než já?" nevěřícně na něj hleděla, doslova visela očima. Mladík se jen ušklíbl.

„Jak kdy."

„Jak kdy?" zopakovala Daiana tuto nesmyslnou odpověď. „Je snad lepší, než já? Dokáže ti způsobit rozkoš větší, než mýma rukama a mým tělem?" zvyšovala hlas.

„Ach, Daiano... Není na čase, abys vyrostla? Myslel jsem, že taková slova pronášejí začátečnice, ne lidé jako jsi ty. Ach..." kroutil Duen hlavou, v očích pouze předstíraná lítost.

Žena zmlkla.

Měl pravdu. Jak se to jen chovala? Neměla by být uspořádaná? Kolik let sleduje dokola ty stejné vzory vztahů, jak dlouho je vůči tomu imunní?

Co vše udělala hrdost a pýcha.

„No nic, vážně už musím, takže..." chystal se jí zamávat, avšak ona místo toho vykročila vpřed, chytila Duena za ruku a tahala ho pryč z apartmánu.

„Pokoj by měl být prázdný, madam nikdy neobsadí vedlejší místnosti pro diskrétnost jejích nejváženějších zákazníků. To však neznamená, že my se dovnitř nemůžeme dostat."

Duen překvapeně hleděl na Daianu, která v mžiku dokázala zkousnout a potlačit své pocity, jimiž se až nepřirozeně nechala unést, a tahala ho po schodech o patro níže.

Nenápadně, ruka v ruce, se prošmikli kolem dalších dívek, které zrovna opustily své klienty, nebo mířily pro něco dobrého na obsloužení. Občas Duen pokoukl přes zdobené zábradlí na přízemí, kde to nyní žilo, obzvlášť, jak byla noc v plném proudu. Noví klienti vcházeli dovnitř, jen málo odcházelo. A lhal by, kdyby řekl, že jich poznal poze hrstku. Scházel se tu celý Adranuch.

„Nyní, žlutá klika, běž," špitla Daiana, zatímco ona sama se vztyčenou hlavou kráčela vpřed, jakoby nic. Jejich ruce se pustily, jak Duen hbitým manévrem pootevřel dveře a vklouzl tiše dovnitř, aniž by si toho někdo všiml. A nejžádanější dáma nejproslulejšího nevěstince Adranuchu byla opět sama.

Duen se ocitl v pokoji plně vybaveném pro setkání společníků. Zatímco oni si zařídili apartmán, kde každý mohl mít své vlastní soukromí, zbytek podniku bylo složeno z osamělých pokojů, a občas jsou k těmto pokojům připojeny menší komnaty pro plný požitek. A samozřejmě, nesmí chybět i čisté komnaty pro samotáře, jenž tvoří polovinu tohoto patra.

Obešel řadu vyšívaných podušek na nízkých křeslech i stůl, který bývá většinu času plný pití a jídla. Jak podivně prázdný se nyní zdál.

Přitiskl se ke zdi, uchem ji líbal, jen aby zachytil jakékoliv slovo, které by se dalo využít.

Setkal se však jen s kombinací mumlání a páru slov, jež dokázal rozeznat. Nebyl sice problém si veškeré věci domyslet, ale nebylo nad to mít ten přednes přeci jen čistější. S takovou bylo obtížnější rozeznat, kdo říká co, a udělat si z toho důvěryhodný obrázek.

Jenže něco bylo jasné až příliš. A to Duena znepokojovalo.

Po nějaké době začínal mít pocit, že vzdychání je už hlasitější než jakákoliv vážná diskuze, a všechna slova se proměnila ve vtipy a smích. Měl by okamžitě kontaktovat Bashiu!

A tak se rozhodl tedy dát sbohem tomuto úchylnému naslouchání a opustit pokoj co nejrychleji.

Jenže když otevřel dveře – a dveře vedle něj se otevřely v ten samý moment; vykoukl ven přímo na Tirena Gii. Hleděli si přímo do očí. Duen do rozmýšlivých očí staré lišky Tirena, a Tiren pak na nevyzpytatelného mladíka, jehož nenáviděl čistě z principu.

„Hehe..." Duen se rychle zorientoval a rozpačitě se zahihňal, zatímco hladil rukama rám dveří, jako kdyby se otíral o svoji milenku. „Daianko, jsi to tyyy?"

Tiren koukal nedůvěřivě na rozesmátého, trochu více červeného Duena, a prohlížel si ho shora dolů.

Zaznamenával jeho rozevlátou tuniku, stopy rtěnky na jeho těle, a v kalhotách výrazný hrbol.

No nemohl za to, že přeci něco vzrušujícího na tom poslechu bylo!

„Daiankooo... Já ještě jedno kolo můůůžu!" zazubil se, načež se podíval na svůj do nebe volající rozkrok. I Tiren si toho nepěkného detailu bohužel všiml. Znechuceně krčil nos.

„Hups, koukej!" aby toho nebylo málo, Duen na ten detail ještě poukázal rukou. „Hehehee... Už čeká na tebeee! Daiankooo!" pustil se rámu dveří a napůl padající se vrhl na starého Tirena. Ten už byl předem ve střehu a včas před ním ustoupil, čímž ho nechal padnout s hlasitým žuchnutím na zem.

„Auuu... Daiankooo... Proč jsi tak... Krutá..." šeptal do ztracena, jak se ponořil do říše snů.

Tiren nad ním jen ohrnul nosem. Stále je takové prase!

„Odneste ho! Zbavte se té špíny!" vykřikl a všechny ženy okolo, co jeho rázný hlas zaslechly, se ihned sběhly a nad spícím opilcem jen tiše lamentovaly. Jenže co, nyní se nemohl jen tak zvednout a odkráčet po svých. Nechal tedy drobné dívky, aby se pokusily tu horu svalů nějak přesunout do nejbližšího prázdného pokoje. A jelikož nechtěl vyvolávat podezření, tak si tam rovnou tu hodinku dvě poležel, než oficiálně odešel.